pátek 29. listopadu 2013

Pavoučí kousnutí - 16. kapitola





Finn počkal, dokud vítr neutichl a živel Vzduchu nezašel do domu, pak nastartoval a nasměroval auto pryč z předměstí. Se zhasnutými světly dojel až na konec bloku. Než zapnul světla a najel na hlavní ulici, otočil se ke mně.

„Kam to bude?“

Jednoduchá otázka, ale věděla jsem, na co se ve skutečnosti ptá – jestli chci ukázat Donovanu Cainovi, kde bydlím. Bohužel jsem neměla na vybranou. K Finnovi jsme nemohli a musela jsem si držet detektiva poblíž, aby neprovedl nějakou hloupost – aby se třeba nevydal na nějakou křížovou výpravu a tím nás všechny odsoudil k smrti.

„Domů,“ řekla jsem.

„Domů?“ Zeptal se Donovan Caine jako ozvěna. „Ty žiješ v Ashlandu?“

„Od narození.“


Zastavili jsme na červené. Finn si během pauzy ve zpětném zrcátku prohlížel detektivovy modřiny.

„Nezajedeme napřed do, hm, salonu?“ Zeptal se. „Nechat ho prohlédnout?“

Věděla jsem, na co se ptá. Kdybychom ho vzali k Jo-Jo, mohla by mu svou magií Vzduchu pomoci. Jenomže vzít detektiva k sobě domů byla jedna věc, bydliště jsem mohla kdykoliv změnit, na to jsem byla vždycky připravená. Zavézt detektiva k Jo-Jo, a chtít po ní, aby ho vyléčila, to bylo něco jiného. Trpaslice ve svém domě žila už od Občanské války. Nemohla jen tak zmizet, ať už by se přihodilo cokoliv. Detektiv nepotřeboval nic vědět o mém spojenectví s Jo-JoDeverauxovou a její těl nás zbavující sestrou Sophií. Kromě toho, kdyby se všechno pokazilo, Jo-Join dům bylo jedno z mála bezpečných míst, kde bychom se Finnem mohli na pár dní schovat. To bych neriskovala.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Včera jsem si tam nabrala nějaké zásoby. Raději pojedeme rovnou domů.“

Finn přikývl a navedl auto správným směrem. Donovan Caine na zadním sedadle mlčel. Pustila jsem rádio a po autě se rozlila tichá hudba. „Marraritaville“ od Jimma Buffeta. Při veselém zvuku písničky jsem se uvolnila a přenesla se v myšlenkách k dovolené na KeyWest, o které jsme s Fletcherem mluvili před útokem na Gordona Gilese. Fletcher už nebude mít šanci znovu vidět západ slunce nad Mallory Square. Obávala jsem se, že možná budu sdílet jeho osud.

„Tak, sešikovala jsi oddíl šťastlivců, které jsi zachránila před zlou čarodějnicí. A co dál?“ Přerušil Finn moje temné myšlenky.

Máš to pomíchané a kromě toho, na pohádky už jsi starý,“ odsekla jsem.

„Možná, ale stejně potřebujeme plán. Nemůžeme pořád kolem ní a jejích mužů kroužit. Jednoho dne by mohli mít víc štěstí než my. Dostat se před nás. Přechytračit nás.“

„Věř mi, vím o tom.“ Pokývala jsem hlavou. Zaschlá krev, která se mi odlupovala z pocákaného trička a z rukou, vypadala jako červené vločky. Cítila jsem se špinavá. Už podruhé dnes večer jsem se cítila stará, unavená a vyhořelá.

Otočila jsem se k zadnímu sedadlu. „Teď pojedeme do mého bytu. Zůstaneme přes noc. Zítra se pokusíme přijít tomu na kloub.“

„Jak originální,“ řekl Finn.

Donovan Caine na zadním sedadle setrval v mlčení.

„Máš lepší nápad?“ Zeptala jsem se.

Finn pokrčil rameny. „Ne, jsem jenom řidič, pamatuješ, slečno Daisy? Nic nevím, takže nemůžu přijít s žádnými plány.“

„Tak sklapni,“ odsekla jsem. „Nebo tě vyhodím z auta.“

Po obvyklém kolečku, o třicet minut později jsme zaparkovali. Finn s Donovanem Cainem čekali na požárním schodišti, zatímco jsem kontrolovala byt. Přejela jsem prsty po zdi a zárubni vchodových dveří. Všechno v pořádku. Dnes večer žádní nezvaní návštěvníci.

Odemkla jsem a vešla dovnitř. Nejdřív jsem namířila ke krbové římse, sebrala z ní tři kresby run a schovala si je pod postel. Nechtěla jsem, aby je Donovan Caine viděl. A ani jsem si nebyla jistá, jestli se na ně dnes večer chci dívat já. Přelétla jsem očima zbytek kuchyně, jestli tam není něco, co by detektivovi mohlo ještě něco prozradit. Ale nic tam nebylo. Strohý, spartánský prostor.

Vystrčila jsem hlavu na schodiště. „Je to dobré. Pojďte dovnitř.“

Finn šel rovnou ke kuchyňskému stolu zapnout laptop a zkontrolovat e-maily.

Ten člověk nemohl být dvě hodiny bez připojení. Počítačový závislák.

Donovan Caine přecházel ode zdi ke zdi, prohlížel nábytek, knížky, dokonce i DVD kolem televize. Jeho oříškové oči všechno zaznamenávaly, ale nevyčetla jsem z nich, k jakému závěru dospěl.

Vyšla jsem z kuchyně, rozepla si zakrvavenou bundu a přidala jsem ji na hromádku k zničenému oblečení z předvčerejška. Klidně mohlo ještě den nebo dva počkat. Pokud to takhle půjde dál, ještě pár věcí přibude, než půjdu na noční procházku do kotelny.

„Jdu si dát sprchu. Udělej si pohodlí, detektive. Pusť si televizi. Najdi si něco v ledničce. Jako doma.“. Možná jsem nájemný vrah, ale nikdo o mně nebude říkat, že jsem špatná hostitelka.

„Ty,“ ukázala jsem na Finna „Dohlídni na něho. Až budu hotová, tak si promluvíme.“

Muži se vzájemně přeměřovali. Navzájem se hodnotili. Hledali slabost. Znovu zkoušeli zjistit, kdo dočůrá dál. Potřásla jsem hlavou, vklouzla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Shodila jsem ze sebe zbytek špinavého oblečení a stoupla si pod sprchu. Nastavila jsem si vodu tak teplou, jak jsem jen snesla a nechala si ji stékat po pokožce. Hlavu jsem si opřela o kachličky a zhluboka vydechla.

Další zasraná noc. Projet celé město, rozhodnout se, zachraňovat někoho před smrtí. To pro mě byla nová zkušenost, Když jsem ráno vstávala, nic z toho jsem nečekala. Určitě ne, že budu zachraňovat Donovana Caina.

Kvůli mužům živlu Vzduchu jsem necítila ani kapku lítosti. Oni nebo já. Za všech okolností bych volila sebe. Navíc jsem se svým způsobem života smířila už dávno. Těla, krev, slzy, které jsem za sebou nechávala. Skutečnost že pravděpodobně skončím v pekle, mě neděsila. Aspoň ne moc. Ale z nějakého důvodu mě odpor a vztek v očích Donovana Caina rozčílili. Tyhle emoce jsem v očích lidí vídala často – většinou před tím, než jsem je zabila. Když lidé zjistí, že jste nájemný vrah, automaticky vás odsoudí. Myslí si, že jste chladní a sadističtí blázni, nezáleží na tom jaké hříchy mají sami na svědomí. Ale odsudek Donovana Caina mě dopálil. Možná kvůli tomu, že se mi líbil. Mnohem raději bych byla, kdyby mě viděl jako Gin Biancovou než jako Pavouka.

Popotáhla jsem. Chtěla jsem něco, co jsem nemohla mít. Myslela jsem na Fletcherovo přání, abych šla na odpočinek. Snila jsem o dovolené. Cítila jsem se stará, unavená, kritizovaná. Proboha, ještě chvíli se budu litovat a zjistím, že jsem na terapii – nebo zpátky v Ashlandském azylu s ostatními blázny.

Raději jsem vylezla ze sprchy a oblékla si námořnickou teplákovku a tlusté ponožky. Hřebenem s řídkými zuby jsem si pročesala mokré vlasy. Zahleděla jsem se do zrcadla. Jo-Jo nebyla jediná, které byly vidět odrostlé kořínky vlasů. Možná bych se měla vrátit k vlastní barvě.

Ta myšlenka mě překvapila. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposled jsem měla svoje vlasy. Nenatupírované, neodbarvené nebo ostříhané nakrátko kvůli nějaké práci, nějaké postavě, nějaké roli, kterou jsem hrála. Nebyla jsem si jistá, jakou vlastně moje vlasy měly původně barvu. Z nějakého důvodu mě to trápilo.

Odtrhla jsem oči od zrcadla, dočesala se a otevřela dveře od koupelny. Finn pořád seděl u kuchyňského stolu a něco psal na laptopu. Zřejmě se za celou dobu, co jsem byla v koupelně ani nepohnul.

Donovan Caine si udělal pohodlí. Napůl ležel na gauči. Ledem zabaleným v ručníku si chladil pravé oko a v televizi před ním běžel černobílý film. Jezebel s Bette Davisovou. Caine si přendal ručník na druhé oko a zašklebil se.

„Můžu se ti na to podívat?“ Zeptala jsem se detektiva. „V látání lidí jsem celkem dobrá.“

„Jo,“ souhlasil Finn. „Když je zrovna nezabíjí.“

Donovan Caine se jeho špatnému vtipu zašklebil, ale asi se nebál, že bych mu mohla něco udělat, protože vstal.

„Jistě,“ řekl. „Už to nemůže být o moc horší, než je to teď.“

Mohl být mrtvý a necítit nic, ale radši jsem to nechala být.

Caine mě následoval do druhé koupelny. Usadila jsem ho na poklop od záchodu, zatímco jsem otvírala tubu s mastí od Jo-Jo.

„Roztáhni nohy.“ Řekla jsem mu.

„Prosím?“

Ukázala jsem na jeho nohy. „Dej kolena od sebe, ať se k tobě snadněji dostanu.“

„Ach tak, dobře.“

Detektiv dal nohy od sebe a já jsem si klekla před něj. Znovu mě obklopilo teplo jeho těla. Přes všechnu krev, s kterou přišel do kontaktu, detektiv byl pořád cítit mýdlem. Bez poskvrnky až do hořkého konce. Nikdy jsem si nemyslela, že tak prostá vůně mohla být tak omamná. Ale Donovan Caine voněl tak příjemně, že jsem měla chuť zabořit si obličej do jeho krku a jen vdechovat jeho vůni.

Vzala jsem otevřenou tubu. Byla jednoduchá, bílá, pouze s Jo-Joinou runou – jasným modrým mrakem na víčku. Jako přídavek k léčivým schopnostem svých rukou, uměla Jo-Jo léčivou sílu přenášet i do svých produktů, jako třeba do této masti.

Vytlačila jsem si trochu na ruku. Ucítila jsem teplo a jemné brnění v rukou a dlaních, jak na mě začala působit Jo-Joina magie. Jizvy v dlaních jsem necítila tolik jako v salónu. Mast neměla takový účinek, jako přímý dotek cizí magie. Na zhmožděné tváři Donovana Caina ale mohla odvést dobrou práci.

Natáhla jsem se a přiblížila prsty s mastí k jeho obličeji. Těsně předtím, než jsem se ho dotkla, Caine ucuknul. Co si myslí, že mu chci udělat? Proříznout mu krkavici? To jsem mohla udělat už dávno a nedělat si při tom doma nepořádek.

Bylo pozdě a byla jsem unavená. Chytla jsem ho za bradu, škubla mu hlavou dolů, když se pokusil uhnout a nanesla mu mast na kůži. Po chvíli začala magie obsažená v masti účinkovat. Modřiny zežloutly a vybledly, řezné rány se zavíraly. Donovan cítil, jak se mu zranění hojí a uvolnil se – tak, jak jen považoval za možné, když byl v rukou partnerova vraha.

„Máš pevný stisk,“ řekl Caine. „Velmi silný a jistý.“

„To má být kompliment?“

Pokrčil rameny. „Jenom postřeh.“

Vtírala jsem mast do zbytku jeho tváře, včetně rtů. Ten dolní měl roztržený. Kroužila jsem palcem kolem rány způsobem, jako bychom byli milenci. Donovan při intimním kontaktu ztuhnul, ale neodtáhl se. Místo toho mě sledoval. Jeho policajtský pohled zkoumal všechno od mé pozice přes krouživý pohyb rukou až po dýchání. Sbíral informace pro budoucí použití. Až skončí naše příměří a on po mně bude moci jít tak, jak ve skutečnosti chce – se zbraní v ruce.

„Co to máš na rukou?“ Zeptal se. „Vypadá to jako stříbro.“

Runy. Musel zahlédnout pavoučí runy v mých dlaních. Malé kroužky soustředěné kolem osmi tenkých paprsků. Zaťala jsem ruce v pěst.

„To nic není,“ řekla jsem. „Jen staré jizvy. Mám jich hodně.“

„Tomu věřím,“ zamumlal.

Skončila jsem s mazáním, stoupla si a podala mu lahvičku supersilného aspirinu. „Můžeš si jich pár vzít:“

Vzal si ji ode mě, opatrně, aby se nemusel dotknout mé pokožky. Jeho jantarové oči zachytily můj pohled. Opřela jsem se o umyvadlo, zkřížila si ruce na prsou a čekala, co mi chce říct.

„Díky,“ procedil mezi zuby, jakoby ho to slovo bolelo. „Za všechno dnes večer. I když je to divné, nebýt tebe, tak bych tu teď neseděl.“

„Není zač.“

Vzal na vědomí mou chladnou zdvořilost. „Ale nemysli si, že to mezi námi cokoliv mění. Až bude tohle za námi, dostanu tě za Cliffovu smrt. Živou nebo mrtvou. Nezapomeň na to.“

Pustila jsem teplou vodu, abych si umyla ruce. „Bez obav, na tvou pomstu nezapomenu. Ale ty měj na paměti, co jsem udělala těm mužům u tebe doma. Protože, jestli mi zkřížíš cestu, nezaváhám. Rozumíme si?“

Donovan Caine sledoval krvavou vodu, jak mizí v odpadu.

„Rozumíme.“

Caine spolknul pár aspirinů a vrátil se do obýváku. Uložila jsem zbytek masti a následovala ho. Seděl znovu na gauči. Možná mě nenáviděl, ale rozhodně nebyl žádná stydlivka.

Zatímco jsme byli v koupelně, Finn si uvařil šálek kávy. Bohatá vůně mě pošimrala v nose a začalo mi kručet v břiše.

„Finne, noční svačinka?“ Vešla jsem do kuchyně.

„Sendvič,“ řekl, aniž by vzhlédl od monitoru. „Ale ne s krocanem. Něco jiného. Taky jiný chleba. Překvap mě.“

„Ano, pane.“

Rozkrájela jsem bochník Sophiina domácího chleba z Pork Pit. Z kredence jsem vzala několik banánů, arašídové máslo a med společně s dýňovým kompotem. Napřed jsem rozmixovala arašidové máslo s dýní, až vznikla hustá, krémová pomazánka, kterou jsem rozetřela na chleba. Na ni jsem naskládala tenké proužky banánů a zakápla je medem. Celé jsem to poprášila skořicí a přikryla dalším plátkem chleba. Položila jsem sendvič na papírový ubrousek a celé to podala Finnovi, který se do toho zakousl s viditelným nadšením. Donovan Caine se na gauči ani nepohnul. Podívala jsem se na něho a přemýšlela, jestli jako první přeruší mlčení.

Caine sledoval, jak ve Finnovi mizí sendvič. „To vypadá dobře. Mohl bych taky jeden dostat? Prosím?“

„Jistě.“

Udělala jsem pro něho i pro sebe sendvič a pak ještě pár navíc. Donovan se přesunul ke stolu vedle Finna, zatímco jsem z ledničky vytahovala mléko a z kredence hrnky. Postavila jsem hrnky na stůl, kolem jednoho obtočila ruce a natáhla se po magii. Vevnitř hrnku vyrašily ledové krystalky, které zaručovaly, že obsah zůstane studený. Celý postup jsem zopakovala i u zbylých dvou hrnků.

Donovanovi se zúžili oči, když pozoroval tu malou názornou ukázku magie. „Ty jsi živel. Led.“

Přikývla jsem. „Jen trocha magie, detektive. To je všechno. Sotva stojí za zmínku.“

Finn mě sledoval očima. Věděl, že mám o hodně víc, než jen trochu magie, ale pro jednou se mnou nepřel.

Skončila jsem s hrnky a přistrčila ke Cainovi jeden sendvič. Vzal si ho, ale zaváhal než do něj kousnul. Jakoby si myslel, že když se zakousne do jídla, které jsem připravila, zhroutí se s pěnou u úst. Nemohl vědět, že travičství opravdu není moje parketa. Laciné, teatralní, stejně jako vydírání.

Detektiv pomalu žvýkal. Po tváři se mu rozlilo překvapení. „To je opravdu dobré.“

„Lepší než v Cake Walk?“ Zeptala jsem se.

Ani se na mě nepodíval. „Ne lepší, jiné.“

Finn šťouchl do detektiva vedle sebe. „Říkal jsem ti, že Gin dělá široko daleko nejlepší sendviče.“

Donovan nereagoval, ale vzal si další kousek a nalil si mléko.

Taky jsem si vzala sendvič a mléko a připojila se k mužům u stolu. Arašídové máslo, rozmačkaná dýně a banán vytvořily pevnou strukturu, které med a skořice dodaly pikantní sladký a ostrý nádech. Perfektní.

„Nějaké další stopy?“ Zeptala jsem se Finna, když jsem byla v půlce sendviče.

Potřásl hlavou a utřel si prsty do ubrousku. „Nic moc. Můj kontakt mi poslal něco o Halo Industries a sestrách Jamesových. Prošel jsem to, ale nic z toho mě nezaujalo. Možná ráno, až budu čerstvější.“

Přenesla jsem pohled na detektiva. „Myslím, že je načase, abys nám prozradil, o čem jste v opeře mluvili s Gordonem Gilesem.“

Caine přikývl. „Ano, asi bych měl.“

Byla jsem lehce překvapená, že se vzdal tak snadno. Možná moje sendviče byly opravdu tak dobré. Nebo se detektiv konečně zjistil, že spolupracovat je jeho nejlepší možnost. Vlastně jediná možnost.

Caine dojedl sendvič, napil se mléka a začal mluvit. „Gordon Giles mě kontaktoval před pár měsíci. Říkal , že má informace o zpronevěře v Halo Industries. Slíbil mi informace výměnou za bezpečnost.“

„Proč přišel za tebou?“ Zeptal se Finn. „Pracuješ na vraždách. Zločiny bílých límečků nejsou tvoje specializace.“

„Giles říkal, že peníze ze zpronevěry někdo používá na placení špinavé práce. Úplatky, všimné.“ Caine po mně střelil pohledem. „Nájemné vraždy.“

Chvíli nikdo nepromluvil.

„Giles říkal, že ty informace sbíral měsíce,“ pokračoval Caine. „Měl mi je v opeře předat a já jsem mu měl zajistit přesun do bezpečného domu.“

„Nech mě hádat. Všechny informace byly na flash disku, který po tobě chtěli ti pánové u tebe doma.“

Caine znovu přikývl.

„Řekl jsi o Gilesovi někomu?“ Zeptala jsem se. „Věděl někdo na policejním velitelství, že se s ním máš setkat?“

„Řekl jsem to kapitánovi, Wayne Stephensonovi, co Giles chtěl. Zasvětil do toho ještě pár lidí. Stephenson říkal, že pokud nám Giles dá něco užitečného, můžeme zahájit vyšetřování té zpronevěry.

Caine si založil ruce za hlavou. Už ani nezkoušel protestovat proti tomu, že jeho kapitán měl s celou věcí co dočinění. Asi měl čas o tom přemýšlet. Nebo možná šok ze zrady pomalu nahrazoval vztek. Zatím se tématu vyhýbal, ale věci půjdou snadněji, když nebude neustále trvat na Stephensonově nevině.

Takže Stephenson o schůzce věděl. Bylo divné, že policejní kapitán varoval živel Vzduchu, že se Gordon Giles rozhodl předat důkazy vyšetřovatelům. Možná byl na její výplatní listině. Nebo na něho něco měla. Ať tak či onak, dal jí echo. A ona přišla s plánem, jak se z toho vyvléct. Zapojila do něj Fletchera, Finna a mě. To, že měl zemřít i Caine, byl příjemný bonus. Nemohl by už ukázat prstem na Stephensona.

Podívala jsem se na Finna. Došel ke stejnému závěru. Přikývnutím mi dal najevo, že začne prověřovat Stephensona.

„Řekl Giles, kdo se měl té zpronevěry dopustit?“ Zeptala jsem se.

„Ne,“ řekl Caine. „Ale měl jsem podezření, že by to mohla být Haley Jamesová. Giles její jméno několikrát zmínil. Jak říkal Finn, není to moje specializace. Giles mi dal pár vodítek a nechal mě přičichnout k informacím, ale to bylo všechno. Jste na řadě.

Finn vystartoval. „My jsme na řadě? Podělit se?“



„Zkus nefňukat, Finne.“ Řekla jsem. „Ukaž mu, co máme.“

Finn vytáhl falešné průkazy, které jsme sebrali mrtvým mužům a ukázal je detektivovi. Caine žádného z mužů nepoznal, ale souhlasil, že průkazy jsou falešné a pravděpodobně nás nikam nedovedou. Finn vytáhl i zlatý řetěz s trojúhelníkovou runou. Nablýskaný povrch pohlcoval tlumené kuchyňské světlo.

„Zajímavé,“ zamumlal Caine, když si runu prohlížel. „Ještě nikdy jsem tuhle runu neviděl, nepatří k žádnému z gangů ve městě.“

„Myslím, že náš živel Vzduchu bude na potravním žebříčku o něco výš, než obyčejný gang.“ Zareagoval Finn.

Caine souhlasně zabručel.

„Taky máme tohle.“ Vytáhla jsem vizitku. „Včera u oběda jsi měl dva stíny. Jeden z nich se snažil sbalit nějaká děvčata. Finn ho právě prověřuje.“

Caine si vzal vizitku. „Charles Carlyle? Toho poznávám. Vypadá to, že si polepšil.“

„Znáš ho?“ zeptala jsem se.

Detektiv sevřel rty. „Naneštěstí. Říká si Chuck nebo taky Chuckie C. Rád zveličuje svůj vliv. Často mění tým, vždycky se poohlíží po snadném výdělku. Je jako úhoř. Párkrát jsem ho skřípnul, když jsem dělal na mravnostním.“

„Na mravnostním?“ Zeptal se Finn. „Měl jsem dojem, že tady půjde spíš o organizovaný zločin.“

Detektiv potřásl hlavou. „Máš pravdu, ale Chuckie má rád dámy. Pokud možno každý večer nějakou novou. Čím mladší, tím lepší. Víte, že je upír. Myslím si, že se živí sexem stejně jako krví.“

Souhlasila jsem. Někteří upíři takoví byli. Všichni potřebovali krev, ale někteří čerpali sílu i ze sexu – nebo se živili emocemi ostatních. Někteří hodně staří upíři byli stejně nebezpeční jako živlové. Nebo možná i víc.

„A kde Chuckie C. nejradši loví?“ zeptal se Finn.

„Notherrn Agression,“ odpověděl Caine. „Noční klub v Severním městě."

Zamračila jsem se. To bylo už podruhé, co vyskočilo tohle jméno. Procházela jsem Fletcherovu složku o Gordonu Gilesovi a hledala souvislosti. Jo, bylo to tam, „Nothern Agression,“ bylo to tam napsáno Fletcherovým úhledným rukopisem. „Giles byl častým hostem.“

„Takže pracovali a hráli si společně," řekl Finn.

Caine se zamračil. „Co tím myslíš?“

„Charles Carlyle je v současné době výkonný vicepresident Halo Industries,“ řekla jsem.

Detektiv si odfrkl. „To musí být nějaká chyba. Chuckie C. o obchodu neví vůbec nic. Je to pohůnek, ne bílý límeček.“

„Žádná chyba, detektive. Na Carlylově účtu přistává každý týden ze společnosti tučný šek.“

Asi minutu jen seděl a trávil informace.

„Jaký bude náš další tah?“ zeptal se Caine.

„Ráda bych viděla ten Gilesův flash disk,“ řekla jsem.

„Už je to dva dny od toho útoku. Náš živel Vzduchu a její muži už určitě pročesali Gilesovu kancelář i byt.“ Podotkl Finn.

„Ale ještě nic nenašli. Kdyby ano, tak by nevyslýchali detektiva.“ Podívala jsem se na Caina. „Máš nějakou představu, kde by to mohlo být?“

Zavrtěl hlavou. „Nemám ani potuchy. Giles to držel pod pokličkou. Chtěl počkat, dokud nebude v bezpečí.“

Přikývla jsem. „Fajn. Pro teď zapomeneme na flash disk. Víme o Chuckiem C., a víme, kde s oblibou tráví čas. Zítra večer se podíváme do klubu, co a s kým tam dělá.“

Finn si odkašlal. „Nothern Agression patří Roslyn. Možná bychom to nejprve měli probrat s ní.“

Caine se na nás střídavě díval. „Kdo je Roslyn?“

„Roslyn Phillipsová,“ odpověděla jsem. „Upírka, které to v Northen Agression patří. Taky je to Finnova důvěrná přítelkyně, což je ten důvod, proč to chce napřed probrat s ní.“

„Důvěrná přítelkyně,“ zakuckal se Finn. „Nenávidím ten výraz. Roslyn a já máme láskyplný vztah, založený na společných zájmech a důvěře.“

„Což znamená, že spolu rádi spíte, když ani jeden z vás zrovna nemá nikoho jiného.“

Donovan zíral na Finna, který se místo odpovědi křenil.

Detektiv potřásl hlavou, jak se pokoušel vytěsnit představu Finna, dělajícího bůhvíco. Tenhle pocit jsem dobře znala. Kromě toho, že mě Finn dokázal vytočit jako bratr, občas se mnou zacházel jako s hospodským kumpánem. Nejraději se mi svěřoval se svými sexuálními výboji. Vážně bylo s podivem, že si mě na něj už před lety nenajal nějaký žárlivý manžel.

„Tak, jaký je plán?“ zeptal se Caine. „ Budeme sledovat Chuckieho C. a uvidíme, kam nás to dovede?“

„Jestli máš detektive nějaký lepší nápad, tak sem s ním:“

Naše pohledy se střetly. Bezvýrazné, tvrdé, neústupné. Po chvíli to Caine vzdal.

„Myslím, že mě nic lepšího nenapadá.“

„Neboj, detektive, nechám tě dělat tvou práci, já jsem mnohem lepší v tom být ta špatná.“

21 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasná překlad a i tvé výbery překládaných knížek mne nikdy nezklamali.

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělá knížka, diky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Hoho! Děkuju moc! Jste šikulky! :DD
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji. Má to grády!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat