pátek 22. listopadu 2013

Pavoučí kousnutí - 15. kapitola




Koutek Cainových rtů se nadzvedl v pokusu o úsměv – nebo aspoň úšklebek. Těžko říct kvůli krvavým šrámům a mělkým řezným ranám rozesetým po jeho obličeji jako ošklivé pihy. Pravé oko mu rámovala obrovská podlitina a levá lícní kost na tom nebyla o moc lépe. Detektiv nebyl tak zmlácený jako Finn, ale zjevně pár pořádných ran schytal.

„Ty taky nevypadáš nejlíp,“ řekl Donovan Caine.

Podívala jsem se na svůj obraz v zrcadle. Obličej pocákaný krví vypadal jako pokrytý jednou z pleťových masek, které s oblibou ve svém salonu používala Jo-Jo. Na tričku a botách bylo krve ještě víc. Modřiny od škrcení lemovaly můj krk, jako strašidelný purpurový náhrdelník. S kombinací modřin a krve jsem vypadala jako v masce na Halloween. Dokonalý převlek za oběť vraždy.

Nebyl to samozřejmě vzhled, kterým bych detektiva mohla uchvátit, ale už jsem vypadala i hůř. O moc hůř. Ale dnes večer jsem se cítila stará. Unavená. Opotřebovaná. Pro jednou by mohlo být hezké jít večer ven a nemuset po návratu domů vyhazovat oblečení. Aspoň jednou.

Odlepila jsem oči od zrcadla. „Riziko povolání.“


Caine nemohl nikam jít, byl pořád přivázaný. Přešla jsem k němu. Ruce měl připoutané želízky k židli. Stříbrnými želízky. Vypadalo to, že je měl vždycky u sebe. Výstřední.

„Klíče?“

Otočil hlavou. „Ve skříni.“

Vytáhla jsem kovové klíčky a zasunula je do zámku. Zostra se nadechl, jeho ztuhlé svaly protestovaly. Byl lehce cítit mýdlem a napětím. Zřejmě si myslel, že je to nějaký úskok. Že se chystám podříznout mu hrdlo, místo abych ho osvobodila. Možná bych o tom uvažovala, kdybych mu nenabídla spolupráci. Moje slovo pro mě taky něco znamená.

Želízka povolila a Donovan Caine vyskočil na nohy. Otočil se ke mně a masíroval si při tom zápěstí, aby se mu znovu rozproudila krev. Pohledem přelétl změť rozbitého nábytku, krve a těl. Našel odhozenou pistoli, napůl skrytou pod zbytkem rozbité lampy.

„Máš na výběr,“ řekla jsem tichým hlasem. „Můžeš zvednout tu zbraň. Otočit ji proti mně. Zkusit pomstít partnerovu smrt.“ Nepřipomínala jsem, kde stál, když se můj nůž zabořil do jeho srdce. Caine už věděl, co dokážu. Viděl to na vlastní oči. Jenom jsem doufala, že dokáže ovládnout svůj temperament a odložit stranou svoje pevné odhodlání, že mě donutí zaplatit za smrt Cliffa Ingelse.

„Nebo?“ Detektiv si pořád masíroval zápěstí, ale oči měl upřené na pistoli u svých nohou.

„Nebo vyhlásíme příměří a budeme spolupracovat. Zjistíme, kdo za tím vším stojí. Podle plánu už jsme měli být oba mrtví.“

Donovan Caine pořád zíral na pistoli. Vteřiny plynuly. Pět, deset, patnáct, třicet. Protáhnul si prsty, jako šerif z divokého západu před přestřelkou s psancem ohrožujícím jeho město, jeho klid mysli, jeho způsob života. Byla jsem napjatá, připravená zaútočit.

Detektiv přesunul pohled na mě. Jeho pohled měl barvu kouřového topazu nebo kvalitní whisky, přelévající se ze zlatavé do blýskavě hnědé sem a tam. V jantarové hlubině se třepotaly emoce, jedna za druhou, jako světlušky. Znechucení. Vztek. Nedůvěra. Podezření. Zvědavost.

„Proč jsi sem přišla?“ Zeptal se. „Mohla jsi je nechat mě zabít.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jak už jsem říkala, potřebuju tě. Potřebuju vědět, co víš o Gordonu Gilesovi. Zaslechla jsem něco o souborech a datech?“

Caine si rukou projel zcuchané černé vlasy. „Zdá se, že se všechno ztratilo. Tady mí přátelé byli přesvědčení, že jsem za to zodpovědný.“

„A nejsi?“

Neodpověděl. Caine uměl udržet pokerovou tvář.

Přešla jsem přes místnost, posbírala svoje nože a uložila je zpátky na svá místa. Ještě jsem prohledala kapsy mrtvých chlapíků a probrala se jejich peněženkami, telefony a šperky. Nikdo z nich u sebe neměl trojúhelníkovou runu, ale jeden z nich měl takový tvar vytetovaný na levém zápěstí. Zjistila jsem to, když jsem mu sundávala hodinky.

Prokletý symbol. Když jsem ho uviděla, celá jsem ztuhla. Byla jsem unavená z toho, jak na mě odevšad vyskakoval.

Caine viděl můj upřený pohled a sklonil se, aby viděl, na co zírám. Dal si pozor, aby bylo jasné, že se nechystá zaútočit. Chytrý muž.

„Je to runa?“ Zeptal se.

„Ano. V poslední době ji vídám hodně často.“ Vytáhla jsem z kapsy telefon a udělala si fotku vytetovaného symbolu a znovu ho vrátila do džínsů.

Caine nic neříkal, ale přitáhl mužovo zápěstí blíž ke světlu a pozorně si symbol prohlížel.

Narovnala jsem se. „Fajn, detektive. Přišel čas se rozhodnout. Jdeš do toho nebo ne?“

Vzhlédl ke mně. „Co se stane, když řeknu ne?“

„Půjdeme každý svou vlastní cestou. A za pár dní budu sledovat tvé kolegy, jak z řeky loví tvoje tělo.“

Potřásl hlavou. „To se nestane.“

„Opravdu?“ Zeptala jsem se. „Sledovala jsem tenhle dům. Viděla jsem, jak se s někým po telefonu hádáš těsně před tím, než dorazili tihle pánové. Vsadím se, že to byl někdo vlivný. Buď tak hodný, řekni mi, s kým jsi to mluvil?“

Cainovy oči se upřely na telefon ležící na podlaze v louži krve. Musel být jeho.

„Stephenson,“ zamumlal „Mluvil jsem s kapitánem Waynem Stephensonem.“

Ten obr s nadváhou na tiskové konferenci. Ten , co Cainovi nasadil náhubek. V duchu jsem si udělala poznámku, abych nechala Finna kapitána prověřit. Pokud mu živel Vzduchu platí, možná po sobě nechala nějakou stopu.

„A co Stephenson chtěl? Ujistit se, že zůstaneš doma, dokud jeho honicí psi nedorazí?“

„Chtěl se mnou mluvit o Gilesově případu,“ řekl Caine. „To je všechno. Nic to nedokazuje.“

„Ne,“ odpověděla jsem „Nedokazuje to nic. Ale je to zvláštní náhoda.“

Ticho. Donovan Caine na mě hleděl. V jeho očích se znovu začaly honit emoce. Míhaly se jako světlušky v horké letní noci. Ačkoliv to nedal najevo, věděla jsem, že detektiv pořád přemýšlí o zbrani ležící jen pár stop opodál. Jak by mohl jeden ze svých problémů vyřešit právě teď a tady. Doufala jsem, že si uvědomí, jak hloupé by to bylo. Nebo budu za chvíli na sobě mít o trochu víc krve.

Zdálo se, že mu to došlo. Detektiv pomalu vydechl. Nechal být zápěstí mrtvého muže a vstal.

„Jdu do toho,“ řekl.

„Ale...“

Potřásl hlavou. „Ale ne bez vážných výhrad a jasných pravidel. Příměří, které nabízíš, se vztahuje jen na tuhle záležitost. Nebudu tě za žádných okolností krýt. Nechci kvůli tobě zabíjet a nepřipustím, abys ubližovala nevinným lidem.“

Zasmála jsem se. Hořký zvuk smíchu zazněl ložnicí jako polibek smrti. „Nevinní lidé? Jako ti džentlmeni, kteří tě dnes večer navštívili? Jako ten, co tě držel, zatímco tě ostatní mlátili? Nemyslím, že bys měl mít obavy, že se v téhle záležitosti objeví nějak moc nevinných lidí, detektive.“

„Možná ne. Ale takhle to bude.“

Neočekávala jsem od něho nic menšího a mohla jsem s tím žít. Byla to Cainova osobní vendeta proti mně, tak horká, kypící, nepřiměřená, která mohla vést k jeho zkáze. „Tak vybal zbytek, co ještě chceš?“

„Za druhé, až to bude uzavřené, přijdu si pro tebe. Dostanu spravedlnost pro svého parťáka, Cliffa Ingelse, bez ohledu na to, co pro to budu muset udělat. I kdyby to mělo znamenat, že tě budu muset zabít. Rozumíš mi?“

Cainův krutý vzteklý slib v jeho očích plápolal jako táborák. Ústa měl sevřená do pevné linky, ruce zaťaté v pěst a celé tělo napjaté. Dotlačila jsem ho tak daleko, jak jen to šlo.

„Rozumím.“ Řekla jsem. „ Teď máš tři minuty na sbalení. Vezmi si oblečení, peníze, cokoliv potřebuješ. Musíme si pohnout. Hned.“

Zíral na mě. Neuhla jsem pohledem. Detektiv přikývl, věděla jsem, že dodrží slovo. Pro teď jsme v tom byli společně.

„Musíme jít, protože živel Vzduchu je na cestě?“ Caine prošel kolem mě, čelem, mimo můj dosah. Neotočil se ke mně zády.

„Ano, pospěš si.“

Donovan Caine vytáhl ze skříně batoh. Sroloval koberec z podlahy a z úkrytu pod prkny vylovil dně pistole, pár balíčků s náboji a paklík hotovosti. Možná, že detektiv nebyl zase až takový vzor ctnosti, jsk jsem si o něm myslela. Nebo jen nebyl naivní a byl připravený na všechny možnosti, které život v našem městě přinášel. Každopádně můj respekt vůči němu o něco vzrostl. Když pominu jeho předpotopní názory na spravedlnost, detektiv byl chytrý. Tu vlastnost jsem vždycky obdivovala.

Caine se přesunul ke skříni a naházel do batohu nějaké oblečení. Džíny, ponožky, boxerky. Zaměřila jsem se na to poslední. Černé boxerky. Hedvábné, i když ne tak drahé, jako ty Finnovy. Představila jsem si, jak se to hedvábí tře o mou kůži, následované jeho ztvrdlým pevným pohlavím. Mmmm. Škoda, že mě tak nenávidí a taky jsem teď vypadala jako z hororového filmu. Na druhou stranu, vždycky se můžu pokusit ho svést.

„Myslel jsem si, že pro někoho jako jsi ty je výzva, utkat se živlem.“ Caine pokračoval v ukládání věcí do batohu.

Potlačila jsem svoje představy. „ Sice je to moje živnost, ale já se v zabíjení lidí nevyžívám, detektive.“

„Tak proč to děláš?“

Tu otázku jsem musela čekat a rozhodla jsem se, že mu dám neurčitou odpověď. Donovan Caine nepotřeboval vědět nic o mé vyvražděné rodině anebo o mém životě na ulici. Nepotřeboval vědět o tom, jak jsem byla unavená tím, být ta slabá, vystrašená a pronásledovaná. Jak jsem se rozhodla stát se nájemným vrahem, abych se tak už nikdy cítit nemusela. Abych byla silná.

A už vůbec nepotřeboval vědět, že mi žádná z mých schopnostní nepomohla vyrovnat se Fletcherovou smrtí nebo s obrovskou únavou, kterou jsem náhle pocítila.

„Protože jsem v tom dobrá, krev mě neděsí a je to dobře placené. Určitě ne proto, že bych byla zvrácený magor, který se rád dívá, jak se někomu z očí vytrácí život.“ Odpověděla jsem nenuceným tónem. „A co se týká živlů, umírají úplně stejně jako každý jiný. Magie ti nezajistí neporazitelnost. Gordon Giles byl živel Vzduchu a stejně ho jeho síla nezachránila před uhořením zaživa při té falešné autonehodě.

Takže popravdě řečeno, nechci se utkat s tímhle konkrétním živlem Vzduchu, když mám na krku zraněného muže. A kromě toho nevím, kolik lidí s sebou bude mít. Pravděpodobně aspoň dva, možná i víc. Takhle nepracuju. Už ti mohlo dojít, že dávám při akci přednost situaci jeden na jednoho.“

„To beru.“

Usmál se. Tentokrát jsem si byla jistá, že to není jen má představa, ale pořád nebylo jisté, jestli je to úsměv nebo úšklebek.

Caine zapnul svůj batoh a přehodil si ho přes rameno. „Veď mě, MacDuffe.“

„Cituješ Shakespeara? To bych do tebe, detektive, nikdy neřekla.“

„Já bych zase nikdy neřekl, že budu spolupracovat s nájemným vrahem. Divná věc.“

„Zásah.“ Rychle jsem před ním blýskla jedním ze svých nožů. „Zůstaň za mnou a buď zticha. Ještě jeden hlídal vzadu za domem. Můj společník se o něho měl postarat, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.“

Povytáhl obočí. „Společník?“

„Společník. A teď jdeme.“

Otočila jsem se a vykročila ke dveřím z ložnice. Svírala jsem pevně rukojeť nože a čekala, jestli něco neuslyším. Ale Caine se nesnažil vytáhnout třetí zbraň, kterou jsem ho viděla brát ze skříně a zasunout zezadu za opasek, když si myslel, že se nedívám. Detektiv ctil dohodu. Nestřelil mě do zad – zatím.

Po špičkách jsem přeběhla přes halu. Všechno bylo tiché, neozývalo se nic podezřelého, žádné spěšné kroky, žádné tlumené hlasy, žádné vzdechy ani sténání. Nic.

Donovan Caine stál těsně za mnou. Znovu mě ovanula jeho čistá, mýdlová vůně. Teplo jeho těla obklopilo moje vlastní a vzadu na krku jsem cítila jeho dech, skoro jako polibek. Dala jsem mu rukou znamení, aby zůstal na místě. Pak jsem si klekla na kolena a shora přehlédla přízemí, jestli je všechno v pořádku.

Finn se opíral o vchodové dveře a listoval v novinách. Mrtvý hlídač na místě, kam jsem ho uložila. Finnměl nohu opřenou o zkrvavená záda mrtvého muže, což bezpochyby znamenalo, že obešel dům a zneškodnil posledního muže. Jinak by tam tak klidně nestál. Napřímila jsem se.

„Pojďme,“ řekla jsem Cainovi. „Vzduch je čistý.“

Sešli jsme dolů. Finn ani nevzhlédl, když dřevěné schody zapraskaly pod naší váhou. Vzala jsem mu noviny z ruky a odložila je stranou.

„No tak, já jsem to četl.“ Zaprotestoval.

„Tak už nečteš.“

Ustoupila jsem a Finn s Cainem získali výhled jeden na druhého.

„Donovane Caine, tohle je můj společník, Finnigan Lane. Seznamte se.“

Muži hleděli jeden na druhého. Caine se díval na Finnovo kožené sako, značkové kalhoty a polokošili. Finn očima přejížděl detektivův otrhaný batoh, vydřené flekaté džíny a ochozené boty.

Odhadování skončilo, soudy byly vyneseny, ptáci přeměření.

Po pár vteřinách pečlivé prohlídky, Finn natáhl ruku. Caine na ni jen hleděl, plochým, bezvýrazným policajtským pohledem.

„Žádné potřásání? Škoda.“ Finn stáhl ruku.

„Poslední hlídač?“ Zeptala jsem se.

„Zneškodněný, samozřejmě.“

Finn nože nepoužíval, ale když mi při práci hlídal záda, měl u sebe vždycky pár zbraní. A obvykle taky tlumič, což byl asi důvod, proč jsme nic neslyšeli. Kromě jiných vlastností, Finnegan Lane byl skvělý střelec.

Ukázal na mrtvého chlápka na zemi „Ti ostatní dopadli stejně, Gin?“

„Samozřejmě.“

Finn se na mě zašklebil.

Donovan Caine na mě zíral. „Gin? To je tvoje pravé jméno?“

Uvědomila jsem si, že jsem detektivovi nikdy neřekla svoje jméno, jenom přezdívku, Pavouk. Ale asi mi bude muset nějak říkat, když spolu máme pracovat a bylo pozdě na vymýšlení nějakých alias. „Víceméně.“

„Gin?“ Zeptal se znovu.

„Ano, jako ta kořalka.“

„Gin.“ Řekl znova, tentokrát opatrně Caine, jako by na jazyku převaloval dobré víno, místo překroucené verze mého pravého jména. „Hodí se k tobě.“

Bez ohledu na situaci mě jeho slova potěšila. „To jsem ráda, ale teď jdeme.“

Sešli jsme dolů k předměstí. Vedle pořád ještě probíhala oslava, jen z rádia teď hrálo „Free Bird.“ A v okolí domu se potulovalo o něco víc opilých mladíků. Nezdálo se, že by někdo z nich zaslechl výstřely nebo nějaký jiný hluk z Cainova domu. Popravdě muzika vyřvávala tak, že nikdo nic slyšet ani nemohl. Hluční sousedé můžou být občas požehnání.

Dorazili jsme k autu. Finn si sedl za volant, já jsem se uvelebila na sedadle spolujezdce. Caine zůstal stát s nevěřícným pohledem upřeným na auto. Nadechl se, otevřel dveře a vsoukal se na zadní sedadlo. Ještě jednou zaváhal, než za sebou zabouchl dveře. Není cesty zpátky. To mu asi právě probíhalo hlavou. Nebo nějaká jiná zkrácená verze věty Co do prdele dělám v autě nájemného vraha?

Vypadalo to, že se detektiv smířil se situací. S příměřím. Položil si batoh vedle sebe a zapnul si pás. Ostrý zvuk mi připomněl zacvaknutí pout.

„A co teď?“ Zeptal se Caine.

Otočila jsem se, abych mu odpověděla, a vtom jsem uviděla světla auta přijíždějícího naším směrem. „Už jedou.“

Sklonili jsme hlavy, když nás auto míjelo. Nějaký luxusní sedan. Zastavil na kraji Cainovy příjezdové cesty.

„To jsou další z našich nových přátel?“ Finn zamlaskal. „Trochu pozdě na večírek, škoda, že nevíme, co jsou zač.“

„To napravíme,“ ujistila jsem Finna.

Vytáhla jsem brýle na noční vidění a zaostřila. Dveře u řidiče se otevřely a interiér auta zalilo světlo, které mi ukázalo mi tři chlápky. Velmi neprofesionální. Dva z mužů jsem poznala. Charles Carlyle, upír se zálibou ve studentkách a jeho přítel s novinami. Třetího muže jsem neznala, ale měl stejný oblek jako ti dva.

„Další tři gorily,“ zamumlala jsem.

Muži vystoupili a přes střechu auta se na něčem domlouvali. Čtvrtý pasažér byla temná postava nejasně se rýsující na zadním sedadle. Oči se mi zúžili a srdce začalo bít jako na poplach.

Vylez, v duchu jsem ji nabádala. Vylez a předveď se nám, ty sadistická svině.

„A co živel Vzduchu?“ Zeptal se DonovanCaine. Cítila jsem na krku jeho dech.

„Je na zadním sedadle,“ odpověděla jsem.

Kůží potažený volant pod Finnovýma rukama zaskřípal. „To je ta, co-“

„Ano.“

Uťala jsem ho dřív, než mohl něco říct o Fletcherovi. Finn se na mě zamračil, ale zůstal potichu.

Pořád jsem se dívala. Carlyle obešel auto a otevřel dveře. Natáhl ruku, žena se jí přidržela a vystoupila z auta jako nějaká debutantka při uvádění do společnosti. Domýšlivá děvka.

„Sakra!“ Zaklela jsem. „Je na špatné straně auta a je ke mně zády, navíc má oblečený dlouhý, černý plášť. Kdo dnes, do prdele, nosí plášť? Tohle není Dračí doupě. Má nasazenou kapuci. Nic nevidím. Tvář, vlasy, dokonce ani co má na sobě. Nic.

Volant znovu zaskřípal. „Můžeme ji dostat teď a tady. Hned,“ řekl Finn. „Nečekají nás, nečekají tebe.“

„Ne. Nezaútočím na živel. Ne dnes večer. Zabila by nás všechny. Nepřipustím, aby se vám něco stalo.“

„Ale-„

„Ne, Finne,“ odsekla jsem. „Poslouchej mě. Možná si myslíš, že víš, co takový živel dokáže, ale nevíš. Nezáleží na tom, co jsi slyšel. Nemáš ani představu o tom, co magie dokáže. Ale já ano.“

Představa Fletcherova těla mi znovu probleskla hlavou, následovaná vzpomínkou na doutnající ohořelé zbytky mé matky a starší sestry. Známý smutek mě skoro zadusil. Pavoučí runy v mých dlaních mě svědily, jako by se mi pod zjizvenou kůží hemžili skuteční tvorové místo příšerných vzpomínek.

Oříškové oči DonovanaCaina přeskakovaly mezi námi.

„Ale--“

Finn už větu nedokončil. Ostrý závan větru se přihnal od Cainova domu, jako kosa smrtky. Vzdušný vír se opřel do borovic před verandou a pak se jako miniaturní tornádo sunul dolů směrem k předměstí. Převracel popelnice, odnášel poštovní schránky. Jednu opelichanou kočku vítr zvedl a mrštil jí o bočnici nákladního auta.

Živel Vzduchu objevila první tělo na zápraží a moc se jí to nelíbilo. Znovu jsem se pokusila zaostřit brýle, abych jí viděla do tváře. Kapuce na ni vrhala stín, ale vyhrnula si rukávy. Konečky prstů jí mléčně zářily magií, jako by každý z nich představoval hořák. Tento druh soustředěné síly mohl způsobit velmi krutou bolest. Mohl sdírat maso z kostí. Mohl způsobit to, co musel snášet Fletcher. Fletcher.

Znovu mě zavalily smutek a vina, přetlačovali se navzájem, až jsem ani nevěděla, co cítím – kromě bolesti. Ale silou vůle jsem pocity potlačila. Kdybych tu byla sama, vystoupila bych z auta a šla bych s ní a jejím doprovodem změřit síly. Ale musela jsem myslet na Finna. A na Donovana Caina taky.

Kromě toho, Fletcher měl důvod pro to, aby mi dal jméno Pavouk. Byla to má silná stránka, umět se schovat ve stínech a čekat. Tkát své sítě, spřádat vlastní plány. Nehnat se bláznivě do nebezpečí a za slávou.

„Vidíš to světlo?“ Řekla jsem zostra. „Tu záři? To je její magie. Chceš dopadnout jako ta kočka, Finne? Protože jsem si jistá, že by jí právě teď neudělalo nic větší radost, než nám ukázat, jak moc jsme ji nasrali.“

Finn o tom přemýšlel. Zvažoval svou touhu po pomstě proti ukvapenému zásahu, který mohl skončit naší smrtí, nebo i hůř.

Donovan Caine nás ostražitě sledoval ze zadního sedadla.

Asi po půl minutě, se Finn uvolnil a povolil stisk na volantu. „Ne, nechci.“

Natáhla jsem se a stiskla mu ruku. „Dobře, neboj. Postaráme se o ni. Já se o ni postarám. Ale ne dnes večer.“

„Slibuješ?“ Hlas mu přešel do šepotu.

Stiskla jsem mu ruku ještě jednou. „Slibuju. A teď jedeme. Než ta děvka zjistí, že jsme tady a že ji sledujeme.“








20 komentářů: