pátek 15. listopadu 2013

Pavoučí kousnutí - 14. kapitola




„Jak dlouho tady ještě budeme sedět?“ Zeptal se Finn. „Už to musí být hodiny.“

Finnegan Lane byl možná expert, pokud šlo o počítače, mezinárodní bankovní právo a svlékání děvčat, ale trpělivostí zrovna neoplýval. Další důvod, kvůli kterému jsem Fletcherovo řemeslo zdědila já a ne Finn. Zabiják bez trpělivosti je na nejlepší cestě udělat nějakou hloupost – a umřít.

„Dost dlouho na to, aby si myslel, že už dnes večer nepřijdeme a odvolal hlídky,“ odpověděla jsem. „A přestaň brblat. Jsi horší než malé děcko.“

Měla jsem nasazené brýle pro noční vidění. Donovan Caine žil ve skromném domku na téměř vesnickém předměstí U vysokých borovic. Dvoupatrový, dřevěný domek stál na konci slepé uličky asi dvě stě stop od úpatí kopce. Klikatou cestu k domu lemovaly zakrslé borovice, které ne tak úplně odpovídaly jménu předměstí.


Zaparkovali jsme s Finnem poblíž v dalším půjčeném autě už před šestou. Naštěstí pro nás se jeden z Cainových sousedů rozhodl pořádat velkolepou párty. Dva tucty aut lemovaly ulici, zatímco se skoro stovka lidí, některých sotva dvacetiletých, potloukala kolem domu v rančerském stylu, který sousedil s detektivovým. Jeden obzvlášť opilý mladík zakopl a pak pozvracel kapotu našeho kradeného SUV. Musela jsem Finna držet, aby nevyskočil z auta a nevymáchal v tom mládenci nos.

„Vždyť to ani není tvoje auto,“ uklidňovala jsem ho. „Ukradl jsi ho z podzemních garáží.“

„Jde o princip,“ brblal Finn. „Je to mercedes. Na mercedes se nezvrací.“

Seděli jsme zhruba dvě stě stop od Cainova domku, mimo dosah kamer, které by mohly sledovat jeho okolí. Mimo rušnou párty se toho na ulici příliš nedělo. Lidé se vraceli z práce nebo vyráželi někam na večeři. Mládež ve fotbalových dresech vykládala něco z nákladního auta. Sem tam hospodyňka s naditými nákupními taškami. Obvyklá pouliční rutina.

Přesně v šest hodin se světlo na Cainově verandě rozsvítilo. Vypadalo to, že detektiv přistoupil na moje podmínky. Nebo chtěl, abychom si to mysleli. Kolem domu jsem nezaznamenala žádnou podezřelou aktivitu. Žádní policajti schovaní ve křoví, ani detektivové převlečení za předměstské taťky. Žádná jednotka rychlého nasazení v neoznačené dodávce. To ale neznamenalo, že uvnitř domu s Cainem nečeká tucet úplatných kolegů.

Poté, co se rozsvítila světla, jsme opustili naše stanoviště. Zabíjeli jsme čas ochutnáváním specialit v blízké mexické restauraci a po osmé jsme zamířili nazpátek. Další tři hodiny jsme strávili sledováním Cainova domu.

„Pořád nemůžu uvěřit, že rozsvítil,“ řekl Finn a zavrtěl se na sedadle. Musí být tak šílený a zoufalý, jako jsme my.“

„Nebo je mu jasné, že za tím vším musí něco být a chce tomu přijít na kloub,“ odpověděla jsem.

„Víš, že možná lezeš do pasti. Že tam možná Caine čeká s bouchačkou, připravený vystřelit ti mozek z hlavy.“

„Možné to je, ale spíš ne,“ řekla jsem. „Tím rozsvícením mi dal slovo. A to má pro muže, jako je Donovan Caine velkou cenu.“

Finn si odfrkl. „Jo, to znamená, že zjistíš, že je skvělý lhář, až se budeš válet ve vlastní krvi na podlaze a rukou si držet střeva, aby s tebe nevypadla.“

Otočila jsem se znovu k domu a ještě jednou ho prozkoumala brýlemi na noční vidění. Bylo už skoro jedenáct a ze dne se dávno stala noc. Tma by padla na ulici a pokryla ji tichem, nebýt jasných světel a hlučné hudby z oslavy v sousedním domě. Někdo tam byl zatížený na píseň „Sladký domov, Alabama“. Hrála už tolikrát, že jsem měla chuť vtrhnout na párty, rozbít aparaturu a pobodat toho, co vybíral hudbu

Naštěstí zvuk hlučného jižanského rocku a opilecké veselí z večírku nedoléhaly až ke Cainovu domu.

Stíny halily okolí a připomínaly rozlévající se kaluže krve.

Z okna v druhém patře vycházelo světlo, ve kterém byla jasně vidět silueta vysokého muže, rázujícího sem a tam po místnosti. Donovan Caine. Zaostřila jsem brýle, ale skrze tenkou záclonu jsem nedokázala rozeznat výraz jeho obličeje. Zdál se mi rozrušený, jak popocházel po místnosti. Ruku měl u hlavy, asi držel telefon. Vypadalo to, jako by se s někým hádal.

Záblesk narušil moje noční vidění. Zaklela jsem a zaměřila se na světla, která mě vyrušila. Čekala jsem nějaké opilce z večírku ve vedlejším domě, ale místo nich jsem zahlédla projíždějící tmavý sedan. Světla už byla vypnutá. Zastavil na kraji slepé uličky a zablokoval vjezd ke Cainovu domu .

„Co vidíš?“ Zašeptal Finn.

Zaostřila jsem na auto. „Pět mužů. Obleky. Všichni ozbrojení. Pozorují dům. Čtyři míří k přednímu vchodu, jeden to bere zezadu.“

„Sakra.“

„Sakra sedí,“ odpověděla jsem a odložila brýle. „Je jen jeden důvod, proč se pět ozbrojených mužů plíží nocí k domu policajta.“

Podle stejného scénáře se odehrálo vyvraždění mé rodiny. Rychlý útok uprostřed noci. Zavalily mě staré vzpomínky, v uších mi znovu zněl vyděšený křik, ale rychle jsem se vzpamatovala. Teď není čas vracet se k minulosti.

„Někdo se rozhodl, že náš milý detektiv by mohl dělat problémy,“ dokončil Finn moji myšlenku. „Pravděpodobně kladl nevhodné otázky v souvislosti s Gilesovou smrtí.“

„Spravedlnost dohoní každého. Vezmi si na starost toho chlápka vzadu, já se postarám o ty ostatní.“

Finn přikývl. „Takže mu pomůžeme?“

Neodpověděla jsem. Už jsem byla venku z auta a mířila jsem k domu.

Mezi ulicí a domem rostl živý plot a několik vzrostlých borovic. Umožnily mi nenápadně se přiblížit. Přes oblečení mě píchalo jehličí a ostrá vůně borovic zaplnila můj nos, ale stejně bylo snadné proplížit se mezi stíny od stromu ke stromu. Zastavila jsem se asi padesát stop od schodů na verandu. Naslouchala jsem, pozorovala, čekala. Osamělý muž stál před vchodovými dveřmi. Jeho tři přátelé museli vejít, zatímco jsem se plížila k domu. O pátého muže u zadních dveří jsem se nestarala, to bylo na Finnovi.

Nechala jsem nože z rukávů vklouznout do dlaní. Jejich dotek byl jako vždy chladný a důvěrně známý. Překonala jsem poslední kousek cesty k domu. Hranu dřevěné verandy podpírané nízkými trámky jsem měla na dosah na úrovni očí. Muž stál přede dveřmi, ke mně zády a díval se dovnitř. Nečekal žádné potíže a už vůbec ne z této strany. Taková nedbalost.

Zahákla jsem se nohou a vytáhla se nahoru. Dřevo bylo chladné, cítila jsem tlak hlaviček hřebíků z podlahy. Namáčkla jsem se do rohu, kde byly stíny nejhlubší a skrčila se za houpacím křeslem. Hlídač se pořád díval dovnitř.

Vstala jsem a podél zdi se pomalu přibližovala. Záblesk světla z patra ozářil verandu a ozval se výstřel a hluk zápasu. Další výstřel, pak ještě dva další. Muž zaklel a nejistě se zhoupl na patách jako by si nebyl jistý, jestli má zasáhnout, nebo ne. Vytáhl zbraň a držel ji před sebou na úrovni srdce.

To nevěstilo nic dobrého.

Můj nůž se zabořil do jeho zad, projel mezi žebry až do srdce. Krev mi potřísnila ruce. Horká. Mokrá. Lepkavá. Ten pocit byl vždycky stejný.

Cukal s sebou, když jsem mu přitiskla ruku na ústa, abych ho udržela zticha. Ani jsem se nemusela obtěžovat. Zevnitř domu se ozývaly rány. Hlasité sprosté nadávky se nesly nočním tichem a přehlušily jakékoliv zvuky, které by mohl umírající muž vydávat.

Vyprostila jsem nůž, překročila mrtvého muže a opatrně vešla dovnitř. Tlumená světla ozařovala vstupní halu, která se rozbíhala třemi směry. Nahoru, doprava a doleva. Napravo byl obývací pokoj s velkou televizní obrazovkou, koženým gaučem a dvěma křesly. Nalevo byl malý jídelní kout. Špinavý talíř a sklenice na obdélníkovém stole, společně se zmuchlanými novinami. Útulné.

Přede mnou se zvedaly schody. Podívala jsem se nahoru, přitiskla se ke zdi a pomalu stoupala vzhůru. Škubla jsem s sebou, jak pod mou váhou zapraskaly schody. Nahoře jsem opatrně vykoukla přes zábradlí. Další malá hala s místnostmi po stranách. Napravo to vypadalo na nepoužívanou ložnici pro hosty a domácí kancelář s počítačem a napůl sesutou hromadou sportovních časopisů. Naproti schodů byla koupelna. Použité, ještě vlhké ručníky se válely po podlaze. Na druhé straně byla další místnost, pravděpodobně ložnice pána domu.

Světla ozařovala místnost, po které jsem viděla Donovana Caina chodit sem a tam. Zaslechla jsem několik tvrdých úderů a po nich tlumené, chraplavé sténání. Detektiv byl až po krk v potížích.

Opustila jsem schody s tichým sténáním vyschlého dřeva, ale muži vevnitř byli příliš zaujatí zpracováváním detektiva, než aby si něčeho všimli. Kromě toho si byli příliš jistí, že je nemůže nic vyrušit, když jim dva parťáci venku hlídají záda.

S nožem v každé ruce jsem po špičkách přeběhla halou až k ložnici. Z nezřetelných hlasů se stala smysluplná konverzace.

„Řekni, kde to je?“ promluvil mužský hlas. „Musí ti být jasné, že jsi v beznadějné situaci. Nikdo tě nepřijde zachránit.“

Jako bych zažívala déja vu.

„Chceme jen materiály, které ti Gordon Giles předal v opeře.“

„Jo,“ zapojil se další mužský hlas „A dej nám to rychle a možná zůstaneš naživu.“

Otočila jsem oči v sloup. Lhář. Donovan Caine se mohl dostat z domu jedině v pytli na těla. Ozvalo se tlumené kašlání, následované zvukem, jako by někdo plival. Caine, vlastní krev.

„Už jsem vám říkal, že mi Giles nic nedal. Žádný disk, složku, nic.“ Řekl Cainův chraplavý hlas.

„Neměl čas, v lóži se hned objevil váš vrah.“

„Ale měli jste si tam předat informace,“ ozval se třetí, opět mužský hlas. „Musel ti říct nebo dát aspoň něco.“

Ozvala se série dalších ran, dopadajících pěstí. Caine znovu zasténal.

„Kde je šéfová?“ Zeptal se hlas číslo jedna. „Přiměje ho mluvit a rychle.“

„Opravdu? Jako toho staříka v restauraci?“ Řeklo číslo dvě. „Nejhouževnatější chlapík, na jakého jsme kdy narazili. Jen se smál, když mu stahovala kůži z obličeje. I Carlylovi běhal mráz po zádech a víš, jaký je to studený bastard.“

Fletcher. Byli v noci v Pork Pit. Jeden z těch chlapů a Charles Carlyle viděli Fletchera umírat, snad ho dokonce drželi, když ho jejich velitelka mučila. Ruce se mi sevřely kolem nožů a skoro jsem se zalkla očekáváním, které mě zaplavilo.

„Ten stařík byl tvrďák. Tady detektiv takový hrdina nebude nebo snad ano, Caine?“ Ozvalo se číslo dvě.

„Živel je na cestě,“ přerušilo ho číslo tři. „Nebude jí to trvat moc dlouho. Maximálně deset minut.

Dejte mu zatím nakládačku, není proč ho šetřit. Aspoň se jí z něho bude líp stahovat kůže.“

Všichni se rozesmáli. Smích ztichl a přešel ve zvuky dopadajících pěstí, pravidelné, neustávající. Někdo tady trénoval. Pomalu, zhluboka jsem se nadechla a zkoncentrovala.

„Když už byla řeč o živlu, jdi dolů pro Phila a Jimma. Nechci, aby viděla, jak se tam ti dva poflakují.“

Znovu promluvilo číslo dvě. Neměla jsem potuchy, jestli to bylo adresováno jedničce, nebo trojce. Na tom ostatně nezáleželo. Všichni budou běhěm minuty mrtví. Maximálně dvou.

Připlížila jsem se blíž k ložnici, záda přitištěná ke zdi, až k zárubni. Směrem ke mně se blížily kroky tlumené kobercem. Padl na mě stín a ze dveří vyšel muž.

V tu chvíli v něm vězel jeden z mých nožů.

Muž vykřikl a klopýtl vzad. Využila jsem jeho hybné síly a zatlačila ho hlouběji do ložnice.

Rychle jsem pohledem přelétla místnost. Donovan Caine byl přivázaný k židli. Dva muži v oblecích stáli po stranách. Jeden z nich tiskl pistoli k jeho zátylku.

Probodnutý muž upadl přes hranu stolu a hlavou napřed dopadl na koberec. V tu chvíli už byl mrtvý.

Druhý nůž jsem hodila po muži s pistolí. Podařilo se mu uhnout a ostří ho zasáhlo místo do krku do ramene. Zvedl zbraň a vystřelil. Hodila jsem s sebou na podlahu. I přes džínsy a dlouhé rukávy mi drsný koberec sedřel kůži. Kulka mi proletěla nad hlavou a rozbila stojací lampu. Střepy se sypaly přímo na mě a zabodávaly se mi do rukou.

Ale to už jsem byla znovu v pohybu. Převalila jsem se a kopla třetího muže do kolena. Vykřikl a zkroutil se bolestí. Dostal se tak mezi mě a svého společníka. Z boty jsem vytáhla další nůž a prořízla mu hrdlo. Krev mi pocákala obličej, ale ignorovala jsem nepohodlí, mokro, i chroptění umírajícího muže.

Ten s pistolí se pokoušel uniknout. Zvedl znovu zbraň a třikrát vypálil. Mezi námi byl ale jeho umírající přítel a kulky skončily v jeho zádech. Postrčila jsem hroutícího se muže proti střelci. Narazil do jeho ozbrojené paže a vyrazil mu pistoli z ruky.

Vystartovala jsem proti němu, ale stihl zareagovat. Jeho pěst dopadla na můj hrudník. Solidní úder. Zakopla jsem a spadla nazad na koberec. Vrhl se na mě a obtočil mi ruce kolem krku. Zkoušela jsem se z jeho sevření uvolnit, ale byl silnější. Rukama jsem šátrala po zemi ve snaze nahmatat nůž, pistoli, cokoliv, čím bych mu mohla ublížit.

Koutkem oka jsem zahlédla nějaký pohyb. Jeho hlava se vyvrátila pod mohutným kopancem. Muž zasténal a jeho sevření povolilo. Odstrčila jsem ho a odkutálela se z jeho dosahu, s pohledem upřeným na zakrvácený koberec. Tady. Sevřela jsem střep z rozbité lampy. Rozbité sklo, dlouhé asi pět palců mělo ostré, zubaté hrany. Perfektní.

Muž po mě natáhl ruce, rozhodnutý mě začít znovu škrtit. Prudce jsem se otočila a vrazila mu střep do krku.

Sklo se do masa zakouslo a roztrhlo svaly. Nebyla to čistá a hluboká rána jako od nože.

Hrany střepu potrhaly kůži. Nic rychlého a bezbolestného. Muž naříkal. Zkoušel se odtáhnout, dostat se pryč. Vzpomněla jsem si na Fletchera a vyrazila jsem za ním. Vytrhla jsem střep z jeho krku i s kusem masa a zahodila ho. Proud krve vystříkl na moje džíny a tričko.

Natáhl po mně ruku a sevřel mi rameno jako ve svěráku, nemohla jsem se odtáhnout. Z úst mu šla krev a pěna. Stáli jsme tam. Jeho sevření pomalu povolovalo. Oči mu pohasínaly, až mě nakonec pustil. Odstrčila jsem ho a on se připojil ke svým dvěma společníkům na podlaze.

Očima jsem vyhledala Donovana Caina. K mému překvapení měl napnutou nohu, připravený znovu vykopnout. Detektiv na mě hleděl, pak na muže na podlaze. Položil chodidlo na zem.

„Omlouvám se za ten nepořádek,“ řekla jsem.

27 komentářů:

  1. Děkuju za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a práci s tím spojenou.

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Už se teším na další. V.

    OdpovědětVymazat
  7. Jééé!!! Moc děkuji za překlad :D
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  8. Super, super super:-) strasne moc dekuju za preklad Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Moc dekuju za preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Ta poslední věta mě vážně pobavila. :-)
    Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Skvele :-D moc dekuji za preklad. Jsem strasne zvedava kdo je ta zenska. Dekuju Katka

    OdpovědětVymazat
  13. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat