pátek 8. listopadu 2013

Pavoučí kousnutí - 13. kapitola




Finn mě uviděl vycházet z Cake Walk a popojel černým SUV mým směrem. Slyšela jsem cinknout zvonek nade dveřmi. Přestože jsem přiznala, že jsem zabila jeho partnera, Donovan Caine mě nenapadl, dokonce ani slovně, a nevytáhl zbraň – zatím.

Ani muži, kteří ho sledovali, se nepodívali mým směrem. První byl zahloubaný do sportovní stránky v novinách, zatímco jeho společník se přestal na chvíli věnovat studentkám a kupoval si u pouličního prodejce preclík. Snažila jsem si vtisknout do paměti podobu druhého muže. Menší postavy, s řídkými černými vlasy, štíhlým krkem a silným, podsaditým tělem. Šklebil se na prodavače s odkrytými tesáky. Upír. Podle zažloutlé barvy zubů ne příliš dbalý osobní hygieny. Pohledem jsem zkontrolovala studentky. Ještě upíjely ze svých šálků. Ještě pár minut nikam nepůjdou. Skvělé.

Finn zastavil u obrubníku. Otevřela jsem dveře spolujezdce a nastoupila. Finn okamžitě vystartoval, ne tak rychle, aby gumy zapištěly, ale dost rychle na to, aby bylo poznat, že spěchá. Proklouzl před nějakou exkluzivní paničku s vysoko vyčesanými vlasy v červeném lexusu, která hlasitým troubením vyjádřila svoji nelibost. Finn na ni z okna udělal neslušné gesto.

„Stylové,“ zabručela jsem. „Velmi stylové“.


Když jsme stáli na světlech na konci bloku, mrkla jsem do zrcátka. Donovan Caine stál na chodníku, hlavu otočenou směrem k mužům, kteří ho sledovali. Oba byli zaneprázdnění předstíráním konzumace a čtení. Pak se zamračil, obrátil pozornost k našemu SUV a něco si zapsal do notesu. Pak přešel na protější stranu a zamířil směrem ke stanici. Zhruba po třiceti vteřinách ho následovaly i jeho stíny.

Finn pozoroval detektiva společně se mnou. „Ještěže jsme si půjčili tohle auto, protože jestli se nepletu, tak si náš poctivý detektiv právě poznamenal naši značku a s největší pravděpodobností si ji právě jde nechat prověřit.“

Odfrkla jsem. „Typické. Prokaž někomu laskavost a on na tebe poštve dopraváky.“

„Zabíjíš lidi,“ podotkl Finn. „Je jenom přirozené, že je opatrný.“

„Tak jenom doufejme, že není natolik opatrný, aby dal ruce pryč od naší záležitosti. Vem to kolem pár bloků a pak se vrať ke Cake Walk.“

„Můžu vědět proč?“

„Uvidíš.“

Finn udělal, co jsem mu řekla a po pěti minutách jsme parkovali na stejném místě, z kterého jsme předtím vystartovali. Ještě jednou jsem se ujistila, že Cainův doprovod je pryč a namířila jsem si to ke studentkám, které předtím klábosily s upírem. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla všechny peníze, které jsem u sebe měla – tři stovky a nějaké drobné. Na to, co jsem měla v úmyslu, by to mělo stačit.

Zastavila jsem u dívek a natáhla k nim ruku s penězi. „Dámy, mohu vás požádat o chvilku vašeho času? Vyplatí se vám to.“

Dívky se podívaly po sobě a pak na mě.

„Bohužel,“ řekla jedna z nich, zhruba dvacetiletá křehká černoška. „Nejsme prostitutky.“

„Nehledám prostitutky,“ řekla jsem. „Ten muž, co s vámi mluvil. Upír s ustupujícími vlasy. Něco vám dal. Byla to vizitka?“

Druhá dívka, hezká brunetka se zatvářila pohrdavě. „Jo, dal nám vizitku. Tvrdil, že je lovec talentů a ptal se, jestli máme zkušenosti s modelingem. Jako bychom to neslyšely už mockrát.“

Všechny tři se hořce, vědoucně zasmály. Tak mladé a už tolik zkušeností. Líbily se mi.

Podala jsem jim peníze. „Fajn, stovka pro každou, když mi dáte tu vizitku.“

Třetí mladá žena, baculatá blondýna, se zamračila. „Proč chcete číslo toho slizouna? Vyhodily jsme ji s kelímky od kafe.“

Zeširoka jsem se na ni usmála. „Sleduju toho bastarda z pověření jeho manželky. Myslí si, že ji podvádí. Každá maličkost se může stát dalším hřebíkem do jeho rakve. A zvýšit alimenty, které půjdou do její kapsy. Co trocha ženské solidarity?“

Dívky se po sobě znovu podívaly, pak na peníze v mé ruce.

Bruneta si odkašlala, zalovila rukou v kapse a vytáhla kousek zmačkaného papíru. „Za tři sta babek je to vaše.“

Založila jsem vizitku do zápisníku a znovu se na ně usmála. „Udělaly jste dámy dobrý obchod.“

Nechala jsem studentky s jejich kávami a vrátila se k Finnovi.

„Hledáš děvčata na nějakou speciální párty nebo něco takového?“ Zeptal se Finn, poté, co jsem se znovu usadila.

„Jenom ve tvých snech, Finne.“

Prohlížela jsem zmuchlanou vizitku. Charles Carlyle. Telefonní číslo v zákrytu pod jménem. Zaujal mě ale symbol vytištěný černým inkoustem u okraje. Do trojúhelníku vybroušený zub. Runa záhadné uživatelky síly Vzduchu.

„Tak kvůli tomu byla ta malá objížďka?“ Zeptal se Finn.

Přejela jsem palcem přes runu. „Teď máme k tváři i jméno. No, radši pojedeme než na nás Donovan Caine poštve honicí psy.“

Finn vrátil SUV tam, kde ho vzal a místo něj si vybral podobný model. Popojížděli jsme ulicemi, kroužili kolem centra, abychom se ujistili, že o nás nikdo nejeví nezdravý zájem.

Tam, kde se Ashland dotýkal Apalačského pohoří, byla předměstí zelenější a čistější, než by se dalo čekat v městské zástavbě. Místní architekti tvrdě pracovali na tom, aby to tak i zůstalo. Zvláště v Severním městě. Stromy a keře se volně rozrůstaly tu i tam. Zloději vznášející nárok na půdu zabranou dlažebními kostkami kolem nákupních center. Ashland měl samozřejmě i průmyslové části, ale pečlivá výsadba javorů a ořechů zakryla výhled na zchátralé budovy a akry betonu na okrajích města. Řady borovic a rozlehlé travnaté plochy zastiňovaly komíny městských papíren. Vrchol ironie.

Hleděla jsem z okna. Na předměstí všechno vypadalo tak nevinně. Mámy rozvážející rozjívené dětičky na fotbalové tréninky. Lidi venčící psy. Nakupující s plnýma rukama tašek, šourající se upravenými ulicemi. Živel Ohně předvádějící tančící plameny na špičkách prstů a pár dalších triků, aby si vydělal pár drobných v jednom z parků. Živel Ledu s podobným vystoupením pro děti na hřišti jen asi o míli dál.

Nemohla jsem se ubránit představám, jaký by tenhle den mohl být, kdybych před pár měsíci poslechla Fletcherovy rady a pověsila řemeslo na hřebík. Nebo kdybych se nenechala přemluvit k útoku na Gordona Gilese. Kdybychom oba dva věnovali víc pozornosti rizikům a míň přislíbené částce. Kdyby se k chamtivosti přidalo štěstí.

Mohla jsem být v Pork Pit, obsluhovat během poledního návalu, pomáhat vzadu v kuchyni nebo zkoušet napodobit Fletcherovu speciální tajnou omáčku. Nebo jsem mohla být v univerzitní knihovně a pracovat na nějakém úkolu. Nebo jsem mohla podřimovat během letu na Key West na dlouho odkládanou dovolenou.

Místo toho jsem trčela v kradeném autě na útěku před nějakou záhadnou osobou, která mě chtěla zabít. Problémy a nepohoda. Příběh mého života.

„Zatímco jsi cvrlikala s detektivem, vyřídil jsem pár telefonů,“ řekl Finn. „Sophia se postarala o tělo z mrazáku v Pork Pit. Mám ti říct, že to byla pěkná práce.“

Zašklebila jsem se. Z nějakých důvodů, čím krvavější a zmrzačenější tělo, tím víc trpaslici její práce těšila. Netušila jsem proč. Vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Fletcher Sophii důvěřoval, a to mi stačilo. Její metody, záliby, případné fetiše, to byla její věc.

„Sophia to dokončila dnes ráno. Říkala, že si myslela, že bude lepší počkat až na dnešek, až si policajti odvezou tátovo tělo.“ Při posledním slově se Finnovi zlomil hlas.

„Je mi to líto, Finne.“

Pročistil si krk a pokrčil rameny „Všichni jsme věděli, že se to pravděpodobně jednoho dne stane. Táta to věděl, a to riziko přijal. Stejně jako my.“

„Fletcher sice byl nájemný vrah, ale držel slovo. Nezasloužil si, aby ho někdo takhle podrazil. Nesmí ujít trestu.“

Finn přikývl. „Sophia říkala, že podle policie to je zpackaná loupež, jedna z mnoha poblíž hranic Jižního města.“

To mě znechutilo. „Jinými slovy to uzavřeli a odložili stejně jako ty ostatní.“

„Tak to na světě chodí, Gin.“ Úkosem se na mě podíval. „Než včera Sophia zavolala na policii, vyfotila tátovo tělo. Myslela si, že bych ho mohl chtít vidět na vlastní oči.“

Ztuhla jsem. Zatracená trpasličí holka. Znova a znova jsem ji proklínala.

„Poslala mi ji, zatímco jsi byla v Cale Walk.“ Finn otočil hlavu a podíval se na mě.

„Proč jsi mi neřekla, že byl umučený živlem Vzduchu?“

Neviděla jsem přes sluneční brýle Finnovi do očí, ale zármutkem mu zhrubl hlas jako by ho škrábalo v krku.

„Protože mrtvý znamená mrtvý. Nevrátíš to zpátky, takže už nezáleží na tom, jak se to stalo.“

Můj hlas byl stejně hrubý jako ten jeho.

Finnovy ruce pevněji sevřely volant. „Stejně jsi mi to měla říct.“

„Chtěla jsem tě ušetřit detailů.“

Emocemi se mi roztřásl hlas víc než by se mi líbilo. Za svůj život jsem už viděla hodně těl, ale nikdy to nebylo tak zlé jako u Fletchera. Představa jeho stažené, zmučené tváře, škodolibé radosti, s kterou to někdo dělal, mě bude už navždy pronásledovat. Další duch minulosti, kterého nebudu schopná přes veškerou snahu zaplašit.

Protože jsem tomu mohla předejít. Měla jsem tomu předejít. Měla jsem se dostat do Pork Pit rychleji. Měla jsem být silnější, rychlejší, lepší, chytřejší. Měla jsem být vším, čím mě Fletcher učil být, místo toho abych teď čelila hořké skutečnosti.

Vzpomínky na dvě mrtvá těla probleskla mou myslí – doutnající vyhořelá skořápka, která zbyla z mé matky, Eiry. A druhá, trochu menší, která bývala mou starší sestrou Annabellou. Krvavá skvrna na kameni, která zbyla po mé sestře Brii. Zápach škvařícího se masa. Výkřiky zoufalství a bolesti v mých uších společně s mým vlastním vzlykotem –

SUV přejelo přes výmol a přerušilo moje smutné vzpomínky. Ale uzlíček hněvu v mé hrudi pořád tepal ve stejném rytmu jako moje srdce.

Když jsem nad sebou znovu získala kontrolu, položila jsem ruku na Finnovu a stiskla ji. Neodtáhl se, ale ani se na mě nepodíval. Nechala jsem to tak. Nějakou dobu jsme byli zticha.

„Říkala Sophie ještě něco? Měla se podívat po restauraci, jestli je tam všechno v pořádku. Udělala to?“ zeptala jsem se.

„Jo, říkala, že se o restauraci postará. Žádný problém. Má s tím zkušenosti.“

„A co s restaurací uděláš? Teď je tvoje.“

Finn pokrčil rameny. „Nevím. Ještě nejsem tak daleko. Předpokládám, že to záleží na tom, co zjistíme – a jestli to vůbec přežijeme.“

Přikývla jsem. Myšlenky na smrt mě neděsily. Na to jsem ji vídala moc často. Větší starosti mi dělalo mučení, které by smrti mohlo předcházet. Tam byla skutečná bolest. A kdyby vás štěstí opustilo úplně a přežili byste, vzpomínky by vám nedopřály klidný spánek po zbytek života.

Smrt byla častokrát vysvobozením. Konec utrpení. Únik k někam jinam. Kam, to jsem netušila. Možná do nebe. Možná do pekla. Možná někam úplně jinam. Ale vážně jsem pochybovala, že bych tam mohla vidět něco horšího, než byly některé věci v mém dosavadním životě.

Když jsme si byli jistí, že nás nikdo nesleduje, namířili jsme si to směrem k mému bytu. Ukradené SUV jsme odstavili o několik bloků dál a zbytek cesty jsme šli oklikou pěšky. Ruku v ruce, hlavy u sebe, jako párek milenců, kteří nevnímají okolní svět.

Cestou jsme prošli kolem Pork Pit. Otrhaná plátěná stříška vypadala pořád stejně, ale neonové prasátko bylo tmavé, smutné, rozbité. Stejně jako Fletcher. Znovu mě přepadly vina a smutek. Zkoncentrovala jsem se na dýchání, abych dostala pocity pod kontrolu. Ale místo přepáleného oleje a koření jsem ve vzduchu cítila jen nepříjemný tabákový dým. Cigareta visela v koutku muže, stojícího před restaurací. V jedné ruce držel měřící pásmo a v druhé plechovku s limonádou. Na chodníku u jeho nohou ležel box s nástroji. Znuděný sklenář měnil sklo ve dveřích, které jsem rozbila. Za sklenářem jsem v pozadí mezi dveřmi zahlédla Sophii. Trpaslice měla na sobě jako obvykle černé džíny a boty, tričko dnes zvolila bílé s obrovskou černou lebkou a zkříženými hnáty. Na krku obojek se stříbrnými ostny. Černá rtěnka byla na bledém obličeji jako tmavá rána.

Sophia byla příliš zaneprázdněná uklízením než aby si mě všimla. Ráznými pohyby proháněla mop po podlaze. Pevné svaly se při každém pohybu napínaly a povolovaly. Sophia zírala na podlahu, jako by ji mohla vyčistit silou vůle, spíš než urputným smýčením. Nikdy jsem ji neviděla používat magii, ale její upřený pohled mě uváděl v podezření, že by mohla být živel Vzduchu, stejně jako její sestra Jo-Jo – a co by byla schopná s tou silou dokázat.

Každý ze čtyř živlů se dal ovládat různými způsoby. Někteří živlové Vzduchu dokázali kontrolovat počasí. Z jiných se stali léčitelé. Kameny většinou pracovaly na stavbách nebo na severu města při těžbě uhlí. Většina Ledů milovala umění, jako třeba sochařinu. Někteří z Ohňů pracovali také v uměleckých profesích, používali svou sílu při vypalování keramiky nebo v kovárnách. Živlové mohli dělat mnoho věcí a nebyli mezi nimi výjimkou lidé s talentem k ovládání kovu, vody, elektrické energie. Dívala jsem se na Sophii a uvažovala.

Finn zahlédl Sophii taky. Popadla jsem ho pár sekund po tom, co jsem si uvědomila, co dělá – a co vlastně uklízí. Nemožné si nevšimnout. Fletcherova krev zabarvila bílé provázky mopu do rezavě červené. Rytmické pleskání mopu o podlahu bylo jako by se mi do srdce zabodával nůž a tam se otáčel a sekal tak dlouho, dokud nebylo na cáry.

Finnovy kroky zpomalily a znejistěly. Sevřela jsem jeho paži pevněji a odtáhla ho přes ulici, předtím, než stihl udělat něco hloupého, jako třeba zastavit. Nebo hůř, vejít do restaurace. Naše neznámá mohla mít pořád poblíž někoho, kdo restauraci sledoval.

„Brzy,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Už brzy.“

Finn přikývl a pokračovali jsme dál.

Vyjeli jsme výtahem a zkontrolovali dveře do bytu. Přiložila jsem ruku na kámen a vychutnala si dotek jeho hrubé struktury na dlani. Žádné známky poplachu, jen obvyklý poklid. Během dne se tu nikdo nepotloukal.

„Čisto,“ řekla jsem.

Finn se otřásl a strčil svůj klíč do zámku. „Víš, jak je to děsivé, že? Vnímáš kus kamene? To není normální.“

„Mně zase přijde nenormální skutečnost, že za vlasovou kosmetiku utratíš víc než já,“

Odpověděla jsem, abych trochu odlehčila atmosféru. Natáhla jsem se a pocuchala jeho oříškově hnědé vlasy.

„Hej!“ zaprotestoval Finn „Pozor na pěšinku.“

Skoro jsem se zmohla na úšklebek.

Vstoupili jsme dovnitř. Finn se usadil u kuchyňského stolu a nastartoval laptop. Proklikával se přes různé e-maily a zprávy, aby zjistil, co byl jeho zdroj schopný vyhrabat na Gordona Gilese a kohokoliv, kdo by mohl mít zájem na jeho smrti.

„Tady.“ Zalovila jsem v kapse a podala mu vizitku, kterou jsem získala od studentek u Cake Walk. „Ať se zkusí podívat taky na tohohle chlapíka. Co je zač, kde pracuje, kde bydlí, a tak.“

Finn zamával vizitkou.“ Opravdu si myslíš, že nás to někam dovede? Všecky doklady, které jsme získali od těch goril u mě, byly falešné.

Pokrčila jsem rameny. „Je to blbec, byl dost hloupý na to, aby vyjížděl po studentkách, když měl někoho hlídat. Možná jim dal vizitku s pravým jménem. Pokud by nám to nevyšlo s Donovanem Cainem, vždycky můžeme zkusit štěstí s panem Slizounem. Za pokus to stojí.“

Zatímco Finn nahazoval udičky na síti, já jsem se usadila v kuchyni.

„Máš nějaké speciální požadavky na jídlo?“

„Sendvič,“ zamumlal Finn, ani nezvedl oči od obrazovky. „Tvoje sendviče jsou nejlepší.“

Pravdivější slova nikdy nebyla řečena. Otevřela jsem ledničku a zkoumala její obsah. O pět minut později jsem měla dva sendviče s krůtím masem a goudou v tmavém chlebu. Přidala jsem na každý talíř ještě nakládanou zeleninu, pár mrkviček a dvě čokoládové sušenky. Barva prezentace byly při podávání jídla zásadní. Aspoň tak to říkal můj učitel kulinářského umění minulý semestr, když nám ukazoval jak vytvořit za pomoci nože z rajčete růži. Tahle disciplína mi šla skvěle.

Položila jsem talíř před Finna a usadila se na druhé straně stolu.

„O panu Slizounovi zatím nic?“ zeptala jsem se.

Finn si ukousl kus sendviče. „Pracuju na tom. Měla jsi pravdu. Byl natolik stupidní, že použil pravé jméno, což je mimochodem Carlyle. Charles Carlyle, i když přátelé mu asi říkají Chucku. Hádej, kde pracuje?“

O tom jsem nemusela dlouho přemýšlet. „Halo Industries.“

Finn na mě namířil prstem. „Bingo. Je výkonný viceprezident.“

Zamračila jsem se. Carlyle nevypadal jako manažer. Spíš jako vyhazovač nacpaný do obleku.

„Výkonný viceprezident? To je hezký výraz pro někoho na špinavou práci.“

Finn měl oči upřené na obrazovku. „Na špinavou práci pro Haley Jamesovou. Vypadá to, že se zodpovídá přímo jí. Posila. Je tam jen pár měsíců.“

Jméno Haley Jamesové na nás vyskakovalo ze všech stran. To sice nedokazovalo, že je náš živel Vzduchu nebo že stojí za útokem na Gilese, ale stačilo to nato, abychom jí věnovali zvláštní pozornost.

„Zjistím o Carlylovi něco víc.“ Slíbil Finn. „Do večera o něm budeme vědět všechno."

„Fajn,“ řekla jsem. „A co ten náhrdelník se zubem? Nějaké stopy?“

„Ta runa? Zatím nic. Nepoužívá to nikdo, koho bychom já nebo mí přátelé znali. Zkusím vystrčit víc tykadel. Možná se něco objeví.“

Znovu jsem se zamračila. Runy byly velmi důležité, zvlášť pro ty, co používali magii. Přenášely informace, ukazovaly loajalitu. Vzbuzovaly úctu – a strach. K čertu, nesnášela jsem ty zatracené věci, ale pořád jsem tři z nich měla na krbové římse. A dvě další na dlaních, ať už jsem je tam chtěla nebo ne.

Zub představoval prosperitu. Sílu. Použití takového symbolu znamenalo, že se snažíte dát světu najevo, že máte sílu. Někdo, s kým je třeba počítat. Pokud přijdeme na to, kdo runu používá, budeme mít tu, která za celou věcí stojí. Nebo aspoň jejího poskoka. Neměla jsem žádné výčitky, co se týče zabíjení, abych se dostala potravním řetězcem až na vrchol, kde najdu živel Vzduchu osobně. Charles Carlyle bude stejně dobrý jako kdokoliv jiný, u koho by se dalo začít.

„A co Caine? Myslíš, že přistoupí na výměnu informací?“ Finn chroupal mrkev.

„Netuším. Záleží na tom, o co mu jde v první řadě. Jestli chce dostat mě nebo zjistit, jak to doopravdy bylo s Gilesem a kdo z chlapců v modrém byl nápomocný. Sázím na to druhé. Caine si už stejně myslí, že jsem netvor. Bude chtít dostat spíš ty, které nezná.“

Finn zkontroloval hodinky. „Jsou skoro tři. Už mu moc času na rozmyšlenou nezbývá."

„Já vím. A doufám, že se rozhodne správně. Pro dobro všech.“

„To říkáš jenom proto, že ho chceš.“

„Co tím myslíš?“ vyjela jsem na něho

„No tak, Gin, přede mnou nemusíš nic hrát. Máš pro Donovana Caina slabost. Už od té doby, co jsi zabila Ingelse a on tě tak zarputile pronásledoval. Fletcher mi řekl o složce, kterou založil na našeho poctivého detektiva.“

Zaťala jsem prsty do sendviče, až se začal drobit. Proklatý Fletcher. Obsah té složky měl zůstat jen mezi námi dvěma. Ale měla jsem tušit, že o tom Finnovi řekne. Mluvili o všem – a bohužel taky o mé zvědavosti a zájmu o detektiva.

Možná to byl jeho vzhled nebo důvěryhodnost, která z něj vyzařovala. Možná vrásky od soustředění vyryté v jeho tváři. Nebo skutečnost, že to byl čestný muž, který na svých ramenou nesl tíhu světa jako Atlas. Nebo jsem si do něj jen promítla svou představu ideálního muže, jak jsem si ho kdysi dávno vysnila. Ale něco mě na něm fascinovalo.

„Možná mi přijde…zajímavý,“ připustila jsem. „Atraktivní takovým upjatým způsobem. Ale to neznamená, že bych ho nezabila, kdyby udělal nějakou hloupost – třeba kdyby nás chtěl podrazit. To by naprosto měnilo situaci, pak by bylo úplně jedno, jak moc přitažlivý mi připadá.“

Finn proti mně pozvedl šálek. „To je moje děvče. Mrcha až do hořkého konce.“

Zasalutovala jsem mu svým sendvičem. „Vždycky.“

29 komentářů:

  1. Děkuji za kapitolku

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji pěkně za práci s překladem

    Andy

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. a já mám tenhle příběh ráda..a jsem pro další překlad:-) díky moc, holky, jste šikulky. ája

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za další kapitolku

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem veľmi pekne :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. sup sup, pilne prekladej, at si to muzu precist hezky v celku, uz se tesim :P Koukala jsem na i anotace dalsich dilu a vypadaji luxusne

    OdpovědětVymazat
  11. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj, děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc dekuju za preklad, uz se tesim na dalsi kapitolku:-)

    OdpovědětVymazat
  14. DĚKUJI!!! Děkuji!!! Nádherná kapitola :DDD
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Ze by byla romantika? ;-) Moc dekuju za preklad

    OdpovědětVymazat