pátek 1. listopadu 2013

Pavoučí kousnutí - 12. kapitola




„Nech mě jít s tebou,“ řekl Finn.

Seděli jsme v černém cadillacu na ulici před oprýskanou fasádou domu v sousedství Cake Walk. Minulou noc si Finn luxusní SUV vypůjčil z blízkých podzemních garáží. Byl sice uznávaným bankéřem, ale byl i poměrně šikovný při zařizování změny majitele určitých věcí, třeba aut. Za jiných okolností bychom použili Benze nebo některé z jeho dalších aut, ale vzhledem k tomu, že naše protivnice věděla, kdo Finn je, a měla špióna na policejním velitelství, jsme se rozhodli raději pár dní používat kradené vozidlo. Čistě pro případ, že by někdo na dopravním dostal za úkol sledovat Finnova auta. Navíc, pátrání po ukradených autech stálo na žebříku policejních priorit velmi nízko. Když někdo ohlásil krádež, trvalo to většinou několik dní, než se vyřídilo papírování a auto se dostalo na seznam hledaných vozidel.

Poté, co jsme si opatřili auto, jsme dlouho do noci připravovali plán, jak bych se měla kontaktovat Donovana Caina. Co říct, co odhalit, co slíbit, čím pohrozit. Nakonec ve tři ráno jsme se zhroutili do postelí před velkou polední schůzkou.

„Potřebuješ plán B,“ podotkl Finn. „Čistě pro případ, že by se Caine rozhodl tě zatknout, bez ohledu na vedlejší škody, které by tím vznikly.“

„Lidi jako Caine, se takovým věcem raději vyhýbají. To ale neznamená, že se něco nemůže něco pokazit. Bude lepší, když zůstaneš mimo. Nebudu se o tebe muset bát, až se pokusím zkontaktovat detektiva.“ Zašklebila jsem se. „A navíc potřebuju někoho za volantem únikového auta.“
Finn si odfrkl. „Tohle není Řidič slečny Daisy. A ty opravdu nevypadáš jako Jessica Tandyová."

Umět splynout s okolím je pro nájemného vraha užitečná dovednost a já jsem v téhle disciplíně vynikala. Občas jsem používala převleky. Paruky, líčení, brýle, šperky. Občas jsem používala tělo. Přízvuk, způsob chůze, sílu hlasu, výřečnost.

Ale můj největší trumf byla neviditelnost. Když jsem vypadala a jednala tak nudně a obyčejně, že si mě nikdo ani nevšiml. Tuhle dovednost jsem získala během života na ulici, když jsem byla dítě. Nikdo ze špinavých, nesvéprávných ubožáků, kteří byli zvyklí si dávat pozor na své okolí, mi nevěnoval pozornost, dokonce ani upírské prostitutky.

Pro tentokrát jsem se rozhodla, že půjdu bez převleku. Prostě budu sama sebou. Džínsy, boty, tričko, fleecová bunda. Všechno pohodlné. Můj jediný ústupek na dnešní schůzku bylo bílé tričko s hlubokým výstřihem do V. Výstřih odhaloval rýhu mezi ňadry a krajku bílé podprsenky. Muži často hledí na prsa a nevěnují až takovou pozornost zbytku. Mohlo by mi to dát proti detektivovi aspoň malou výhodu. Neváhala jsem použít všechny prostředky, které jsem měla.

Samozřejmě jsem nešla bez nožů. Všech pět bylo na svých obvyklých místech v rukávech, botách a na zádech. A kdyby bylo nejhůř, vždycky jsem mohla sáhnout po své magii Kamene a Ledu.

Ale k tomu nedojde. Protože jsem chytřejší a silnější než dřív. A Donovan Caine nebyl úchylný násilník jako jeho mrtvý partner.



Přes tmavá skla jsem hleděla na Cake walk. Většinu výlohy zabíral obrázek obrovský čokoládového zákusku ozdobeného šlehačkou a nezbytnou třešničkou. Lidi vevnitř uvolněně seděli kolem malých stolků. Byla už skoro jedna hodina a pomalu ustával proud lidí mířících do restaurace na polední menu.

Seděli jsme s Finnem v autě už víc jak hodinu. Finn si krátil dlouhou chvíli mlsným pozorováním procházejících studentek, zatímco já jsem vyhlížela Donovana Caina.

„Kde Caine asi je? Je skoro jedna. Touhle dobou už tu bývá.“

Finn pokrčil rameny. „Můj zdroj říkal, že tu obvykle bývá kolem půl jedné. Většinu účtů platil zhruba ve čtvrt na dvě, o půl druhé. Možná ho zdržel případ.“

Zrovna jsem se otáčela zpátky k výloze, když se na rohu objevil Caine. Uvolněně a s jistotou si to rázoval po ulici způsobem, který jsem shledávala velmi atraktivním. Na sobě měl pomačkaný modrý oblek a bílou košili, ve které vynikla jeho bronzová pokožka. Kolem krku měl povolenou nakřivo uvázanou stříbrně pruhovanou vázanku. Černé vlasy měl rozcuchané, jak si je neustále nevědomky projížděl prsty, a tvář zamračenou. I na vzdálenost, která nás dělila, jsem mohla vidět tvrdé odlesky v jeho oříškových očích. Vypadal jako hispánský Drsný Harry, připravený odprásknout každého, kdo by se odvážil zkřížit mu cestu. Někdo tady neměl dobré ráno. Obávala jsem se, že byl odvolaný z případu vraždy Gordona Gilese.

Caine doslova rozrazil dveře do Cake Walk a vkročil dovnitř. Zůstala jsem na místě a zkontrolovala jsem auta a lidi na ulici. Zhruba po třiceti vteřinách od Cainova vstupu do restaurace na konci ulice objevili dva pánové v tmavých oblecích. Měli pohledy upřené k zemi a ztratili by se ve skupině obchodníků, nebýt několika věcí. Za prvé, očividně nespěchali tak jako ostatní zpátky do kanceláře, a za druhé jejich výrazy byly tvrdší a chladnější než tyhle typy lidí obvykle mívají. A konečně, měli paže lehce od těla a podezřele vyboulená saka od zbraně, nebo dokonce možná dvou, ukrytých vespod.

Jeden z nich si koupil noviny v trafice na rohu, zatímco druhý si zapaloval cigaretu.

„Náš detektiv má doprovod,“ řekl Finn.

„To jsem čekala,“ zabručela jsem. „Otázka je, ví o nich nebo ne? Patří k policii nebo k naší neznámé, ovládající Vzduch?“

„Policajti to určitě to nejsou,“ řekl Finn. „Ani ten nejlepší detektiv si nemůže dovolit oblek za pět tisíc dolarů. A ti pánové mají oblečené modely z podzimní kolekce od Fiony.“

Potřásla jsem hlavou. „Ty a tvoje hadry. Jsi horší než ženská. Příště mi začneš vykládat o výhodách vložek s křidélky.“

„Pcha,“ohradil se Finn. „Všechno je to o vkusu. I když jsem chlap, nemusím vypadat jako vagabund.“

Pozorovala jsem ty dva muže. První se tvářil, jako že si čte v novinách, zatímco Caine jedl svůj oběd. Kuřák byl odvážnější, přisedl si ke třem dívkám, které upíjely ledovou kávu, a pozorovaly procházející obchodníky. Od pohledu studentky, podle krátkých sukýnek, upnutých triček, piercingů v pupíku a batůžků. Vyhlížely svého pana Božského. Muž s dívkami zapředl konverzaci, pak z kapsy vytáhl kus papíru a přistrčil ho směrem k nim. Hmm. To by mohlo být něco užitečného.

„Sleduj ty dívky. Postarej se, aby neodešly, zatímco budu uvnitř.“

„S potěšením.“ Odpověděl Finn.

Počkala jsem ještě pár minut, ale Cainův doprovod nevypadal, že by se chtěli přiblížit směrem k restauraci, jen občas zkontrolovali pohledem, jestli je pořád uvnitř. Nebyla jsem nadšená, že Caina někdo sleduje, ale i tak to byla moje nejlepší šance, jak se k němu dostat. A zjistit, co ho tak zajímalo na Gordonu Gilesovi a co byl ve skutečnosti Giles zač. Musela jsem to risknout. A jestli přitom budu muset odklidit muže, kteří ho sledují, dobře. Víc by mě naštvalo, kdyby jejich krev skončila na mém tričku, než jejich těla na chodníku.

„Fajn, jdu dovnitř. Jestli se nevrátím do dvaceti minut...“

„Předpokládám, že mám zmizet,“ dokončil Finn. „Znám postup, Gin. Dělal jsem to s tátou dlouho předtím, než ses objevila.“

Zmínka o Fletcherovi zavalila auto jako temný stín. Finnova tvář ztuhla a odvrátil se. I přes tmavá skla jeho brýlí jsem mohla zahlédnout slzy. Přepadl mě stejný druh smutku, přestože jsem všechny slzy vyplakala předešlou noc ve sprše.

Ale slova o mém mrtvém učiteli pro mě byla jen další motivací. Přijít nato kdo je za tím, udržet Finna v bezpečí a ujistit se, že Fletcher neumřel nadarmo. Natáhla jsem se a stiskla jsem Finnovi ruku. Nepodíval se na mě, ale jeho prsty se sevřely kolem mých.

„Přej mi štěstí.“ Zašeptala jsem a vyklouzla z auta.

Zamířila jsem si to rovnou ke dveřím restaurace, jako bych přicházela z kampusu opodál. Pravou ruku jsem držela u boku, v dlani nůž, který jsem nechala vyklouznout z rukávu. Koutkem oka jsem sledovala čtenáře, který mě sledoval přes noviny. Asi mě podle nepřesného nákresu v televizi nepoznal, protože se nepohnul mým směrem, nedal znamení svému společníkovi, ani nevytáhl z kapsy telefon. Spíš to vypadalo, jako by jeho pohled zaujalo něco, co bylo podstatně níž než můj obličej.

Ve dveřích jsem dala přednost odcházejícím a sama jsem vešla dovnitř. V restauraci bylo šero a proti polednímu žáru venku i chladno. Zůstala jsem stát, aby se moje oči mohly přizpůsobit tlumenému světlu. Prsty jsem přejela po zdi a poslechla si její vibrace. Hluk, smích, rachot nádobí, pokřikování zaměstnanců. Jediná obava, která zřetelně vystupovala, se týkala počtu kalorií v čokoládovém zákusku – a taky rychlosti, s kterou po něm nakyne zadek.

Pult, ne nepodobný tomu v Pork Pit, se táhl podél zadní stěny. V pozadí za sklem se míhali zaměstnanci kolem sendvičů s kuřecím salátem, rajské polévky a různých druhů koláčů. Vůně cukru, skořice a muškátového oříšku se vznášela ve vzduchu, skoro jsem cítila v ústech máslovou chuť koláčového těsta. Červené boxy, kovové stolky a židle byly čisté, ale silně opotřebované častým používáním.

Donovan Caine seděl sám v rohovém boxu s výhledem na ulici. Sundal si sako a vyhrnul rukávy. Opálená předloktí měl porostlá černými chloupky. Žvýkal šunkový sendvič, na talíři měl ještě hranolky a zelný salát, taky dva kously ostružinového koláče. A samozřejmě sklenici ledového čaje. Chuť k jídlu mu rozhodně nechyběla.

Ze samoobslužného pultu jsem si vzala kus koláče a limonádu. Nemohla jsem propást šanci dát si něco k jídlu a k pití. Po očku jsem sledovala detektiva, ale ten si hleděl svého talíře. Vůbec nezvedl oči, ani jednou. Hlídači zůstali venku a nepřibližovali se k restauraci, takže jsem se rozhodla jednat podle plánu.

Zaplatila jsem za dezert a položila si talíř k němu na stůl.

„Je obsazeno,“ zabručel, aniž by zvedl oči.

„Neboj, zlato, nezůstanu dlouho.“ Vklouzla jsem do boxu na protější židli.

Poznal můj hlas, aspoň podle toho, jak mu ztuhly svaly pod bílou košilí. Jak rychle polkl a celý se napjal, připravený zaútočit.

Vrátil napůl snědený sendvič zpátky na talíř pomalým opatrným pohybem. Položil dlaně na desku stolu a vzhlédl ke mně.

Usmála jsem se. „Můžu se přidat?“

Donovan Caine nepanikařil, nekoktal, nekřičel, nevytahoval zbraň, ani nedělal žádné jiné hlouposti, které by ho odsoudily k smrti. Místo toho si mě s chladným výrazem prohlížel.

„Buď jsi ten nejodvážnější nebo nejstupidnější zabiják, jakého jsem kdy potkal.“ Měl hluboký sytý příjemný baryton.

Můj úsměv se rozšířil. „V mém oboru musíš být obojí.“

Vtip mi vynesl další upřený pohled. Měl by zapracovat na svém smyslu pro humor.

„Proč jsi tady?“ Zeptal se. „Dokončit, co jsi včera začala?“

„Ne,“ řekla jsem „nejsem tu kvůli zabíjení. Přišla jsem si promluvit.“

Další tvrdý pohled. Pak mu oči sklouzly ke zbrani za pasem. Jen mrknutí, rychlý pohled, nic víc, ale viděla jsem to.

„Být tebou, detektive, neděla bych nic tak hloupého jako je vytahování zbraně.“

Jeho tělo se napjalo jako pružina. „Proč ne?“

Otočila jsem hlavu k oknu. „Vidíš to černé SUV?“

Přikývl.

„Jeden z mých společníků tam čeká s hezkou hromádkou zbraní. Pokud se do patnácti minut nevrátím, začne střílet po studentech támhle v parku. Pokud se mě pokusíš zatknout, začne střílet, pokud se bude nudit nebo ho bude svrbět nos, začne střílet. Tvoje volba, detektive.“

Nezmínila jsem fakt, že mám v dlani nůž a že bych mu mohla protnout krkavici dřív, než by stačil zbraň vytáhnout. Doufala jsem, že k tomu nebude muset dojít. Potřebovala jsem ho, a stejně tak potřeboval on mě, otázka byla, jestli není moc tvrdohlavý na to, aby to připustil.

Caine neodpovídal. Místo toho na mě jen zíral, jako by mohl pohledem zjistit, co jsem zač. Po pár minutách oční kontakt přerušil a pokračoval v prohlídce. Tvář, vlasy, oblečení, všechno si ukládal do paměti pro pozdější použití. Ve večerních zprávách už pravděpodobně budou mít moji mnohem přesnější skicu. Ale ani on se neubránil pohledu do výstřihu. Nenápadný, rychlý, ale byl tam.

„Fajn.“ Řekl „Mluv.“

Lokla jsem si limonády. Byla moc sladká. „Mám pro tebe návrh.“

Caine si odfrkl. „Opravdu? Co by to mělo být? Necháš mě vybrat si způsob smrti?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale myslela jsem si, že by tě mohlo zajímat, kdo si mě najal na Gordona Gilese.“

V očích se mu objevil zájem. „Ty víš, kdo to byl?“

„Ještě ne, ale zjistím to.“

„Proč?“

„Protože mě podrazil. Byl tam ještě někdo, kdo mě měl odstranit, až Gilese zabiju.“

Caine se rozesmál. Drsný hořký smích jako by chtěl sedřít nátěr ze zdí. Lidi se po něm začali ohlížet. S mluvením počkal, až se vrátili ke svým koláčům.

„A to tě překvapilo?“ Zeptal se. „Nedostatek cti mezi vrahy?“

„Ne. Spíš, že se o to pokusili. Mám nějakou pověst a takové incidenty si nemůžu dovolit.“

„Takže máš jméno.“ Řekl Caine bezbarvým hlasem. „Nějakou stupidní přezdívku, která pro nikoho kromě tebe nic neznamená.“

Jméno Pavouk pro mě něco znamenalo, ale ne to, co si Donovan Caine myslel. Byl to Fletcherův nápad a já jsem se s ním ztotožnila. Nazval mě tak nejen kvůli jizvám na mých dlaních. Řekl mi, že když mě poprvé potkal, připomněla jsem mu pavouka – dlouhé hubené ruce a nohy schované v temném koutě. Vzpomínky mě zasáhly, ale než se stačily rozvinout, zaťala jsem volnou ruku v pěst a soustředila se na méně emociální přítomnost. Teď nebyla vhodná doba na odhalování slabostí.

„Řekneš mi to jméno?“ Zeptal se Caine.

„Říkají mi Pavouk.“

Nájemní vrahové si pochopitelně nedávají inzeráty, ale lidé, kteří se občas dostali do styku s podsvětím, moje jméno dobře znali. Ani Donovan Caine nebyl výjimka. Ale lesk v jeho očích a rozšířené nosní dírky mě nenechaly na pochybách, o kom a o čem přemýšlí. Cliff Ingells. A jestli jsem opravdu ta, která ho zabila.

„Jestli přemýšlíš o tom, jestli mám na svědomí tvého partnera, tak odpověď zní ano.“

Neměla jsem důvod to před ním tajit, stejně by o tom pořád přemýšlel. Bylo lepší říct mu pravdu, než abych ho nechala o tom neustále spekulovat. Zvlášť když jsem potřebovala, aby se soustředil na důležitější problém, což bylo nalezení mé protivnice, abych ji mohla zneškodnit. Pokud by detektiv dal průchod svému spravedlivému rozhořčení nad smrtí svého partnera a chtěl udělat něco hloupého, jako třeba použít zbraň, měla jsem ho aspoň pěkně po ruce a mohla jsem problém okamžitě vyřešit bez ohledu na to, jak moc užitečný by mi mohl být. A už vůbec nezáleželo na tom, jak moc jsem právě teď byla unavená smrtí a krví.

Caine se naklonil dopředu. Znechucení a nenávist mu zaplály v očích. „Ty jsi zabila Cliffa Ingelse, mého partnera, policistu, a přijdeš mě požádat o laskavost? Jsi šílená nebo úplně stupidní?“

„Ani jedno. Doufám, že nejsi úplně zabedněný a poslechneš si, co ti chci říct.“ Taky jsem se předklonila a vyhledala jeho pohled. Nebyl jediný, kdo se uměl upřeně dívat. „ Ti lidé se mě pokusili zabít. Tomu rozumím. Stát se cílem, být v nebezpečí, to je riziko povolání. Ale nezatáhli do toho jenom mě. Zabili mého prostředníka. Dalšího z mých přátel téměř umlátili k smrti. Zkrátka, obklíčili mě a začali stahovat smyčku. Jenže překročili hranici, dokonce i mezi vrahy.“

Caine se po mně pohrdavě podíval. „A ode mě čekáš, že mi tě bude líto?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nechci a ani nepotřebuji tvoje sympatie. Nabízím ti pomoc.“

Opřel se zpátky, díval se na mě, zkoušel mi číst v očích a ve tváři. Ale já jsem se už dávno naučila udržet kamennou tvář. Nic neříkat, nic nedělat, nedávat zbytečně nic najevo.

„Kdybych náhodou byl ochotný přehlédnout fakt, že jsi zabila mého partnera a zvážit tvou nabídku, co dostanu na oplátku? Nůž do zad?“

Ignorovala jsem jeho sarkastický komentář. „Mám nějaké zajímavé informace, které by ti mohly pomoct vystopovat, kdo byl za útokem na Gordona Gilese. Není toho moc, ale dá se od toho odrazit. Spolupracuj se mnou, nasměruj mě, řekni mi, co si o tom myslíš, a já se s tebou podělím o své informace – a budeš mít k dispozici i moje ostatní služby. Zadarmo. Oko za oko.

Očima střelil po mém výstřihu a pak zpátky do tváře. „Ostatní služby?“

„Budeš potřebovat pomoct při sledování stop a lidí, kteří v tom byli zapletení.“

Další pohrdavý pohled. „Dámo, já jsem policajt. Na tyhle věci mám vlastní lidi.“

Teď byla řada s úsměškem na mně. „Opravdu? A co ten projev kapitána Stephensona na tiskové konferenci před operou? A proč tě zastavil dřív, než jsi stihl odpovědět na jedinou otázku. A proč jsem byla obviněná z vraždy Gordona Gilese, když oba dva víme, že v době té nehody jsem plavala v řece. Postav se tomu čelem, Caine, celý Ashlandský policejní sbor je špinavý jako tři týdny neprané ponožky. S výjimkou zúčastněného, pochopitelně.“

Nic neříkal.

Nadechla jsem se. „Měla jsem možnost se včera v noci položit pár otázek lidem, kteří do toho byli zapletení. Všichni mi řekli tu stejnou věc. Na policejním velitelství jim někdo pomáhá. Přemýšlej o tom. Jak rychlý spád události nabraly. Jak rychle bylo odhaleno moje spojení s Gilesem, a jak rychle se můj portrét objevil v televizi. A pak jsi tady taky ty, detektive. Ten chlápek v lóži se nechystal odprásknout Gilese. Byl tam kvůli tobě. A ty to víš. A teď taky víš, že v tom musel být někdo z tvého milovaného policejního sboru. A že souhlasil s tím, že nepřežiješ. Někdo tě nemá zrovna rád, detektive.

Ticho. Donovan Caine zašoupal botou po podlaze. Ukazováčkem rytmicky ťukal do desky stolu. Na pravé straně obličeje mu cukal sval. Chtěl sáhnout po zbrani. Touha se mu usadila ve tváři a v celém těle. Pohled se mu stáčel k SUV na ulici a jen silou vůle se držel zpátky. Trochu se uvolnil. Bude to dobré. Caine nebyl ten druh policajta, který by si vzal na svědomí vedlejší škody, bez ohledu na to, jak moc mě chtěl právě teď zabít.

„Opravdu si myslíš, že ti lidé přestanou s tím, co dělají, ať už je to cokoliv, jen proto, že budu za mřížemi nebo mrtvá? Ne v tomhle městě. Ne, když se věci dějí podle scénáře Mab Monroeové. Mohla to být ona, třeba se chtěla Gordona Gilese zbavit, i když musím připustit, že o tom mám určité pochybnosti.“

„Proč?“ Zeptal se.

„Protože Mab Monroeová si tyhle věci ráda vyřizuje osobně. To je jediná zatracená věc, kvůli které má moje uznání.“

Koutky Cainových úst se zvedly a lehce zamručel. Ale nevypadal, že by se kvůli tomu chtěl dohadovat.

„Přemýšlej o mé nabídce.“ Ukrojila jsem si kousek koláče, abych zjistila, že na něj nemám chuť. Moc špatné. Vypadal skvěle. „Mluvil jsi s Gilesem z nějakého důvodu. Někdo s tím měl problém. Mohl ti něco říct a ty jsi mohl tu informaci použít. Kvůli tomu ho zabili. To ostatní byla jen zástěrka.“

Zašklebil se. „A kde vezmu jistotu, že mi říkáš pravdu? Že to celé není jen nějaký plán na mou likvidaci?“

Zazubila jsem se na něho. „Protože kdybych tě chtěla zabít, probodla bych tě už v opeře – nebo to můžu udělat teď.

Znovu se napjal.

Věnovala jsem mu chladný pohled. „Ale neudělám to, chci té věci přijít na kloub, a ty jsi jediný, kdo mi s tím může pomoct. Připusť to, Caine. Potřebujeme jeden druhého – ať už se ti to líbí nebo ne.“

Můj čas vypršel. Vyklouzla jsem z boxu. „Máš pár hodin na rozmyšlenou. Pokud do toho půjdeš se mnou, rozsviť v sedm večer na přední verandě. Přinesu důkazy, které mám, a můžeme se dohodnout na dalším postupu. Podrazíš mě a skončíš jako Gordon Giles – nahý, spálený na uhel na studeném stole v márnici.“

„A co když nebudu souhlasit a nebudu s tebou chtít spolupracovat?“ Zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Pak nic, jenom se mi kliď z cesty.“

„To je hrozba?“

„Ne,“ řekla jsem už cestou ke dveřím. „Tak to prostě je. Snažila se odklidit Gordona Gilese tak, aby na ni nepadl ani stín podezření, a uspěla. Podle mých zkušeností pevné rozhodnutí už je polovina úspěchu. A já jsem rozhodnutá, že zjistím, kdo je za to zodpovědný. Můžeš na tom dělat se mnou a já ti přenechám špinavé policajty. Nebo se můžeš brodit krví a těly až skončím. Tvoje volba.“

Caine na mě hleděl s nečitelným výrazem. Kývla jsem na něj a vyšla ven na rozpálenou ulici.




18 komentářů: