pondělí 11. listopadu 2013

Plnokrevná - 12. kapitola




Když jsem byla ve sprše, uslyšela jsem zvonit telefon. Měli jsme se sejít s mým tátou, bráchou a ostatními vlky asi za hodinu v mojí kanceláři. Nepoužití budovy mojí firmy jako místa setkání bylo okamžitě stručně prodiskutováno, neboť tolik vlkodlaků najednou by se podobalo majáku, který okamžitě upozorní zbytek světa na mou proměnu. Ale jestliže mě ve dvou dnech vystopoval jeden vlk, mé tajemství bylo zřejmě už prozrazeno. Teď už onen vlak nezastavím, přestože bych ho nejraději úplně vykolejila.


Stáli jsme v kuchyni, jedli snídani, protože nezůstal žádný nábytek, na který bychom si mohli sednout. Pozorovala jsem Jamese, jak jí, jeho silné tělo opírající se o pult. V hrudi jsem na krátkou chvilku ucítila letmé vzrušení, při vzpomínce na to, co jsme dělali včera v noci. Nebrala jsem to jako závazek, jako že mezi námi něco je, i když je to neuvěřitelný chlap snů – ale – a to je divné, cítila jsem v té volnosti potěšení. Jak se cítíš? Zeptala jsem se svojí vlčice. Zívla a zavřela oči.
Nechtěla jsem, aby mezi mnou a Jamesem byla tak divná atmosféra, a tak jsem se snažila vyčistit vzduch. „Ehm, Jamesi… ohledně minulé noci… Doufám, že… však víš… že jsi v pohodě.“ James se málem udusil hrdelním smíchem. „Buď v klidu. Můj vlk tvé vlčici minulou noc nemohl nic upřít. A nelituju ničeho.“
„Já taky ne.“ Přiznala jsem po pravdě. „Příjemný způsob, jak ukončit stresující večer. Hned jsem se cítila líp.“ Potřebovala jsem se zeptat ještě na jednu věc. „Jamesi… voním ti jinak? Nemyslím proto, že jsem teď vlkodlak, ale jinak, než ostatní ženy?“ rozpačitě jsem přešlápla. Dost trapný rozhovor, ještě ke všemu v kuchyni. „Ptám se, protože… já nevím… jako bych nevědomě vydávala nějaký hormon, nad kterým nemám kontrolu.“
„Jessico, minulou noc jsi voněla jako něco, s čím jsem se v životě nesetkal. Zasáhlo mě to v okamžiku, kdy jsem vstoupil do tvého bytu. Můj vlk úplně šílel. Upřímně, bylo dost těžké tě dostat z mysli, takže jsem to vyřešil takhle. Můj vlk mě neustále otravoval s potřebou tě uspokojit, utěšit tě, pořádně tě poznat. Vše, co jsem mohl dělat, bylo neustále se kontrolovat. V době, kdy jsme zůstali sami, tvůj pach byl stonásobně silnější. Nedokázal jsem to zastavit.“ Rozpačitě jsem se usmála. Ty věci, jež se přihodily, než jsem vkročila do bytu, musely způsobit, že jsem voněla jako nevěstka na steroidech, ale ještě jsem to nechtěla nechat být. „Teď tak nevoním, že ne?“ otázala jsem se v lehké panice.
James bezdůvodně natáhl vzduch, i když jsme věděli, že mě cítí i bez toho. „Voníš jinak, než obyčejný vlk – ne špatně, chápej, ale jinak. O něco sladší. Ale ne, nic z toho, co jsem vnímal minulou noc. Minulá noc byla…“ jeho obličej ztvrdl. „…řekněme velmi intenzivní. Když takhle voníš, vlci přiběhnou. O tom není pochyb.“
„Danny, Tyler ani Nick ale nezareagovali jako ty.“ Oponovala jsem, mírně znepokojená tím, že bych mohla být večeří nadržených vlků, aniž bych o tom věděla. „Možná jsi na to jen víc citlivý.“ James se zasmál. Znělo to dobře. „No, předpokládám, že Tyler by se tebou pobláznit nenechal. Jste příbuzní. Vsadím se, že ten pach se mu jevil jako dosti nebezpečný. A co se týče Dannyho, no, tvá vlčice je dominantnější, a i kdyby si přál reagovat na tvou vůni, jeho vlk by nebyl dost smělý, aby něco učinil. Nejprve by od tebe potřeboval svolení – něco jako signál, že je vše v pořádku.“ Mírně zavrčel. „Myslím, že v budoucnu budeš mít problémy jen s těmi nejdominantnějšími z nás.“ James na chvíli odtrhl pohled od hemenexu a podíval se mi do očí. „Zbytek bude pravděpodobně relativně zvladatelný.“
Jak jsem jedla snídani, uvědomila jsem si, že o vlcích vím poměrně málo. Jsem novorozená v každém směru. „Jamesi, můžu se tě zeptat ještě na něco?“
„Jasně.“
„Jak to máte s lidskými ženami? Vím, jak to máte s ženami, ale co děti? Vím, že je pro ženy těžké je donosit do termínu.“ Tak jsem ztratila svou vlastní matku. Zvládnout těhotenství s jedním vlčím dítětem bylo těžké, se dvěma nemožné. Zemřela hned po našem narození, byl zázrak, že vydržela tak dlouho. „To je důvod, proč existuje tak málo vlků. Ale když žena otěhotní, jak je to dál? Zvlášť když nejste spolu. Co jim řeknete?“
„Na začátku není potřeba jim cokoliv říkat.“ Promluvil pomalu. „Jsme s nimi, projevujeme zájem, procházíme s nimi oním procesem, a pak se uvidí, jestli jsou schopné dítě porodit, když je jim všechno vysvětleno, vše uděláno.“
„To zní… ehm… slibně.“
James se zasmál. „Vlastně používáme naše sliny, jimiž je udržujeme v nevědomosti, ale pokud se s nimi rozhodneme zůstat, nebo pokud nosí naše dítě, stanou se proti nim v průběhu času imunní.“ Rozkašlala jsem se. „Jak to myslíš s těmi slinami?“
„Naše sliny obsahují látku, která je drží trochu mimo, takže si nejsou jisté, jestli s námi spali nebo ne. Je to nutné, protože s větším přívalem emocí se naše oči rozsvítí, a to vztahy trochu komplikuje.“
„O čem to ksakru -“ znovu jsem se rozkašlala, neboť mi zaskočila vajíčka. „- mluvíš? To zní, jako bychom měli ve slinách zabudované drogy.“
„Přemýšlej, Jessico. Na světě je pouze pár žen, které nám jakž takž geneticky odpovídají. A je ještě méně těch, které by byly schopné s námi počít dítě, či ho donosit, přežít porod. Abychom našli tu, jež splňuje všechna kritéria, musíme…“ odkašlal si. „No, řekněme, že to musíme mnohokrát zkusit.“
Zamyslela jsem se. Dávalo to smysl, ale stejně. „Beru to tak, že ses v posledních stoletích snažil hodně.“
„Ano.“
„A co hledání tvé partnerky? Nebylo by to jednoduší než spát se stovkami žen na drogových slinách? A nebyly by schopné opravdové spřízněné duše dítě donosit bez problémů?“ Přesunula jsem se ke dřezu, abych umyla talíř. „Tak se tomu traduje v naší kultuře, ale moc párů jsem během staletí neviděl.“ Náhle zněl unaveně. „Kdybychom všichni čekali na naše pravé partnerky, naše rasa by dávno vyhynula – a takový luxus si nemůžeme dovolit. Bez potomků náš druh vyhyne.“
„Férový argument.“
„Nemusíš najít svou spřízněnou duši, abys měla rodinu.“ Oponoval James. „Potřebuješ jen holku, jíž v genech přetrvává určitá informace z dob, kdy lidské vesnice existovaly blízko Smeček. Tehdy existovala spousta žen, které byly schopné porodit silná mláďata. Ta zůstávala s matkami až do dospívání. Ale v průběhu časů jsme ztratili schopnost se snadno rozmnožovat – geny se hodně promíchaly.“ James se na chvilku hluboce zamyslel. „Opravdové partnerky tehdy nebyly tolik důležité. Jakmile s tebou žena otěhotněla, byla uznávána jako tvá družka a ty jsi ji chránila a svého syna též.“ Zazněl v poslední části náznak smutku, či se mi to jen zdálo? Podle toho, co vím, James nebyl otcem žádného dítěte, ale nejsem si úplně jistá. Žiju pouze dvacet šest let, ne několik staletí.
„Opravdová družka ti dokáže poskytnout mnohem víc, než jen potomky, viď? Pravděpodobně k tobě neodmyslitelně patří, dokáže uklidnit tvou vlčí část jako nikdo jiný – a podle toho, co mi kdysi řekli, dokáže zastavit nebo předejít tvé proměně.“
„Ano. A tvá vlčí část je schopná ji na velkou vzdálenost zaregistrovat. Tvá krev pro ni zpívá.“ James přešel k umyvadlu a začal umývat svou misku. „Je to ten nejvzácnější dar, jakého se ti může dostat.“
„Moje matka nebyla tátova pravá družka, že ne?“ Dost často jsem o tom přemýšlela, ale neměla jsem odvahu se ho na to zeptat osobně. Protože jsem jí nikdy nepoznala, byla pro mne ženou z fotografií. Vyrostla jsem ve světě, jemuž dominují muži. Kdyby se mnou zůstala, byla bych úplně jiná, než dnes. Možná bych byla jemnější. Kdo ví?
„To nezasvěceným nebylo úplně jasné, ani na konci.“ James ponořil ruce do mýdlové vody a začal umývat nádobí. „Callum byl do tvojí maminky blázen. Následoval jí jako roztoužené štěně. Když však Annie zemřela při porodu, nikdy neprocházel hlubokými, temnými depresemi - jak tomu je - když přijdeš o spřízněnou duši. Ani si nevzal život, jak se o tom mluví v tradicích. Už byl Alfou a ještě se musel starat o vás, o dvojčata. Vždycky dělal věci po svém.“ To znělo pravdivě. „Je poctou nechat se jím vést. Silnější osobnost jsem ještě neviděl.“
James mi podal talíře, abych je utřela. Vždy byl k mému otci loajální. Byl by z něj skvělý druh pro ženu, silný a statečný. Zjistila jsem, že doufám, že svou vyvolenou jednoho dne najde a ona ho zbaví bolesti, učiní ho šťastným. Chvíli na mě zíral. „Co je?“
„Nic.“ Vzhlédla jsem k hodinám. „Měli bychom jít. Není dobré nechat mého otce čekat.“

„Ne, Jessico, to není dobrý nápad.“

33 komentářů:

  1. Moc děkuji, za pokračování. Má to jedinou chybu-:), nemůžu se dočkat dalšího děje.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji. Krásné počteníčko. Nádherná práce!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji, tato kniha se mi moc líbí, už se těším na pokračování. L.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc, moc děkuji za překlad. Už se těším na další. V.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Straasne moc dekuju za preklad :-)Katka

    OdpovědětVymazat
  9. mám strašne rada túto knihu :D preto veľmi pekne ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za překládek :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj holky :)
    Jsem ráda, že se další část líbila, momentálně pracuju na dalším překladu a musím ještě říct, že moje dvě korektorky, Ninik a Arya (u Black Wings) taky odvádí skvělou práci. :)
    Mějte se krásně,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji pěkně za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad, holky

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  16. Moc děkuji za překlad,těším se na další kapču :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuju za překlad... :)

    OdpovědětVymazat