pondělí 4. listopadu 2013

Démon a jeho psychopatka - 12. Kapitola




Slova „Miluju tě“ zněla všude kolem ní. Udeřila ji. Šokovala ji. Rvala jí uší. Panika ji zaplavila v přílivové vlně epických rozměrů.
„Ne,“ vypískla. „Ne, ne, ne,“ zamumlala, odtáhla se od něj, jejich spodní část těl byla stále důvěrně spojena. „Proč jsi to musel říct?“ Protože to přesně udělal. Přinutil ji tak rozpoznat, jak moc ho také miluje. Problém byl v tom, že i když věděla, co cítí, neměla o tom žádné pochybnosti – stále žil, nebo ne? – měla s jeho prohlášením obrovský problém.
Vyskočila z něj a utíkala ze sprchy, po cestě sbírala její zničené šaty.
Samozřejmě, že ji následoval. „Nevyšiluj. Vím, že nejsi do všech těch intimních věcí. A máš problémy související s důvěrou.“
„Věděla jsem, že jsem tě měla zabít,“ zamumlala, když se snažila vecpat do špinavé košile. Její kalhoty? Kompletně a naprosto na odpis. Rozhlížejíc se divoce kolem sebe zaklela nad jeho nedotčeným pokojem. Jaký chlap nikde nenechává odhozené oblečení?
„Nemohli bychom si o tom promluvit?“
„Ne. Musím jít.“ Rychleji, než se poddá těm zrádným slzám.
„Tlačím na tebe příliš?“
„Rychlost světla je v porovnání s tebou nicka.“
„Potřebuješ prostor? Dám ti nějaký, ale ne příliš. Musím se přiznat – jsem žárlivý chlap.“
„A já jsem žárlivá holka,“ odpověděla bez přemýšlení, zatímco se probírala jeho šuplíky a hledala něco, co by zakrylo její nahý zadek.
„Miluju tě, Katie. Chci být součástí tvého života.“
„To si jen myslíš.“ Vytáhla tepláky a poskakováním se do nich soukala, zatímco se snažila ignorovat jeho tělo, ze kterého odkapávala voda.
„Promiň, ale co?“
„Proč se omlouváš? Prdnul sis?“
„Katie,“ zavrčel. „Neměň to v legraci. Musíme si o tom promluvit.“
Oblečená, tak trochu, v teplácích které jí chtěly spadnout a hromadily se jí kolem kotníků, se mu nakonec odvážila podívat do očí. Málem se v jeho pohledu utopila.
Narovnávajíc se v zádech se zhluboka nadechla. „Dobře. Chceš si promluvit a zjistit, co si myslím? Tady to je. Myslíš si, že jsi do mě zamilovaný, ale ve skutečnosti nejsi. Ani nebudeš. Jen se znovu dáváš dohromady. Právě ses dostal ven z třistaletého závazku-“
„Neříkal bych tomu, že jsem se utápěl v sebelítosti kvůli několik staletí dlouhému závazku,“ odsekl.
„-a cítíš náklonnost k první žhavé holce, se kterou ses seznámil. Ke mně. Z čehož tě nemůžu vinit, protože jsem opravdu úžasně roztomilá. Ale přesto. To, co cítíš, je jen chtíč. Nebo poblouznění. Není to láska.“ Dobře, tak na konci ztratila svoji monotónnost, přes vzlyky, které držela v hrdle, se těžce mluvilo.
„Blbost. Vím, co cítím.“
Už jí bylo fuk, jestli uvidí její slzy, když k němu kráčela a strčila ho do hrudi. Ooooh, to bylo dobré. Ustoupila a raději na něj zavrtěla jen prstem. „Myslíš si, že víš, jak se cítíš? Opravdu? Protože taky sis myslel, že miluješ Roxanne. Ukázalo ses, že ses mýlil."
„To ano. Připouštím. Ale tohle je něco jiného. Je to skutečnější. Intenzivnější.“
„To je jen proto, že jsem dobrá. Ošukej několik dalších žen a uvidíš, že už nebudu tak zvláštní. No, vlastně budu, ale nejsem ženou pro tebe.“
„Myslím si, že jsi.“
„Šílíš ze mě.“
„Ale líbí se mi to.“
„Ne, to ne. Nejsem jako Roxanne. Jsem chaotická. Matoucí. Prohnaná. Násilná. A prostě špatná pro tebe. Potřebuješ někoho se stejnýma očima, které si můžeš vystavit na piedestal a uctívat je.“
„Ale já mám rád tvé oči a všechny ty další věci. Chci uctívat tebe.“
Proč musel znít tak upřímně? „Ne, to ne!“ Dupla nohou. Jak se opovažuje dělat jí to tak těžké? Cožpak neviděl, že se snažila udělat správnou věc? No, tu správnou pro ni, to v každém případě. Nemohla ho milovat. Kdyby to udělala, opustil by ji. Stejně jako její táta. Nebo by jí ublížil stejně, jako ostatní muži, kteří vpochodovali do jejího života. To mu jednoduše nemohla dovolit.
„Nedáváš žádný smysl.“
„To proto, že jsem blázen.“ Jakmile to dořekla, přetáhla ho rukojetí nože, který sebrala ze svých roztrhaných kalhot. Zhroutil se na podlahu a ona se okamžitě cítila špatně. Strčila pod něj polštář. A potom ho překryla dekou, spíše tedy pro to, aby zakryla jeho báječné a mňamózní tělo, než aby ho udržela v teple.
Zírající na jeho obličej v bezvědomí, tak krásný i přes tu modřinu objevující se na jeho spánku, si povzdechla.
Zatraceně. Proč musel zničit skvělý sex tím, že předstíral, že k ní něco cítí? Nemohl jí prostě jen dát několik orgasmů a odejít, čímž by jí dovolil nenávidět ho a mohla by ho pak zabít. Ale ne. On chtěl, aby si myslela, že ji miluje. A že můžou žít šťastně až do smrti. To tak.
Katie nebyla hloupá. Nebo si to alespoň namlouvala. Hluboce uvnitř chápala, že jen strach ji donutil tak prudce reagovat. Strach z důvěry. Strach, proti kterému nedokázala bojovat, nedokázala ho zvládnout.
Oblečená, i když zvláštně, odešla poté, co mu udělala poslední věc, aniž by se ohlédla. Utekla z jeho bytu a života. Utekla před vším, co jí ho připomínalo. Jediná věc, které se nedokázala zbavit? Její lásky k němu a deprese, která následovala. Ale ona a melancholie byly starými přáteli, a alespoň nebyla sama.

***

Xaphan se probudil s bolestí hlavy a nepohodlně nataženýma končetinami. Co to kurva bylo? Natáhl hlavu a všimnul si deky kolem něj, polštáře pod hlavou a pruhů z jeho povlečení, které byly svázány kolem jeho končetin, držící ho tak na místě.
Vážně si Katie myslela, že ho něco tak ubohého udrží v zajetí? Jen lehce zatáhl a roztrhl provizorní pouta. Vyskakující na nohy se ani nepotřeboval podívat, aby věděl, že odešla. Vyděsil ji jeho prohlášením, přesně jak se bál. Ale nezarmoutilo ho to, protože objevil něco opravdu důležitého.
Katie na něm záleželo. Dokáže vůbec doufat i v to, že by ho milovala? Co jiného si ale měl myslet vzhledem k tomu, že mu hlava zůstala na krku a i ostatní části jeho těla byly nedotčené, a ke skutečnosti, že se ho obtěžovala zakrýt před tím, než utekla?
Problém, který si uvědomil o několik hodin později, byl v tom, kam uprchla?
Všechno jeho hledání končilo nezdarem. V depresi dupal po kamenných schodech k hlavnímu sálu v zámku Lucifera.
„Proč ten smutný obličej?“
Při dotazu Matky Země Xaphan nadskočil a postavil se do pozoru.
„Jsem jen zamyšlený, madam.“
„Kde je Katie?“
„Pryč,“ přiznal, neschopný zakrýt mrzutý tón.
„Nedokázala zvládnout tvou lásku, že?“
V úžasu na ni zíral. Jak to věděla?
Gaia protočila oči v sloup. „Ale nedívej se na mě tak. Je jasné, že jste propadli jeden druhému. Doufala jsem však, že Katie nezpanikaří.“
„Proč to udělala? Myslím tím, řekl jsem jí, že ji miluji.“
„Musíš pochopit, Xaphane, že tomu Katie chce věřit. Ale v jejím životě ji lidé vždy opouštěli. Její vlastní otec, který tvrdil, že ji miluje více než cokoliv, se na ni vykašlal. Její náhradní otcové se k ní chovali hrozně, stejně jako všichni muži, se kterými se kdy setkala. Dokonce i její vlastní matka ji zklamala.“
„Ale já ne. Jsem muž svého slova. Nebo jsem byl,“ opravil se.
Gainy rty ozdobil lstivý úsměv. „Ano, slyšela jsem, že jsi zlomil slib. Ale řekla bych, že to, že jsi ho tři sta let udržel, z tebe stále dělá čestného muže. A to je věc, kterou na tobě Lucifer nejvíc nenávidí.“
„Jak ji najdu a přinutím ji, aby mi věřila?“
„Opravdu ji miluješ?“
„Ano.“ Bez pochyb. Jen vědomí toho, že je tam venku, sama, ublížená, ho dovádělo k šílenství.
„Potom následuj své srdce.“
Následovat jeho srdce? Ale to ho naposledy svedlo na scestí.
„Ženská,“ zařval Lucifer procházející halou, na sobě měl černý Hessian[1]. „Přestaň se plést mezi mé přisluhovače. Xaphane, ignoruj ji. A vzchop se, chlape. Hra není ztracená. Ricco už poslal psy, aby našli její stopu. Nejprve však musíš jít se mnou.“
„Proč, pane?“
„Abych tě mohl připravit na boj tvého života,“ zvolal Lucifer.
Svraštil obočí. „Myslíte, že s ní budu muset bojovat?“
Xaphan neuhnul a tak dostal plnou ranou od Lucifera do zátylku. „Idiote. Nemluvím o boji na pěsti. Mluvíme tady o ženském srdci. Musíš jít a vyhrát bitvu mysli a srdce. Máš štěstí, že pro tebe mám taktiku a informace, které budeš potřebovat k úspěchu.“
„Nebo by mohl jen následovat srdce,“ vykřikla za nimi Gaia.
Xaphan a Lucifer se na sebe podívali – a pak si odfrkli. Xaphan raději bude následovat Ďábla, který znal ženy a měl konkrétní plán. Protože já tě odmítám nechat odejít, Katie. Ať už jsi připravena, nebo ne, jdu si pro tebe.


[1] obleky z 18tého století pro ty, co sloužili koruně Britského Impéria

30 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji za překlad..

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  6. Tinka: velka vdaka :) skvelá cast :)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za další kapitolku.
    Už se těším jakou "blbost" vymyslí Lucifer

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Doufám, že ji co nevidět dožene :-). DÍKY

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat