čtvrtek 28. listopadu 2013

Černá křídla - 7. kapitola




Gabriel se podíval na Beezleho. Já jsem se střídavě dívala z jednoho na druhého, neboť mezi nimi něco procházelo. Gabriel se stále tvářil naštvaně a zároveň dotčeně, Beezle mu oplácel zklamaným a unaveným výrazem. Nakonec však oba rezignovali. Vyhrála jsem. Magie ve mně se zmenšovala, poblikávala, až zhasla docela, vyčkávala.

„Musím začít trošku v minulosti.“ Promluvil Beezle omluvně.

„Nezajímá mě, jak moc do minulosti.“ Přerušila jsem ho. „Tak daleko, dokud nebudu vědět všechno.“

„Buď opatrná, nevíš, oč žádáš.“ Varoval mě Gabriel sametovým, ale i nebezpečným hlasem. „Možná, že to poznání nedokážeš přijmout.“

„Možná se mi nebude líbit,“ odsekla jsem, „ale musím to vědět. Jak jsem řekla, jsem unavená z toho, že nic nevím a nic nechápu.“

V očích se mu objevila škála emocí, avšak příliš rychle na to, abych je stihla přečíst – skončila něčím, co bych nazvala lítostí. Nevěděla jsem, jestli lituje toho, že mě lépe nechránil, nebo mi něco neřekl dříve, či že lituje mě, až se dozvím to, co chci slyšet – raději by některé věci nechal ve tmě, nevytahoval je na světlo. Nebo možná všechno najednou. Ale já jsem si tuto lítost nemohla dovolit. Ať mi Beezle řekne cokoliv, může mi to zachránit krk, až se příště objeví ta příšera.

„Kdysi dávno,“ zanotoval Beezle a znělo to tak křečovitě, že jsem se nervózně zahihňala. Zamračil se a já stiskla rty do ne příliš zdařené imitace vážnosti. „Kdysi dávno,“ opakoval chrlič, „před Pádem byla skupina andělů poslána na Zemi, aby sledovali a hlídali lidstvo – a těm se říkalo Grigori.“

„Grigori.“ Zamumlala jsem, abych si nový pojem lépe zapamatovala. Podívala jsem se na Gabriela. „Neříkal jsi něco o mém otci a Grigori?“

Souhlasně přikývl, po celou dobu ze mě nespouštěl oči. „Lord Azazel byl vůdcem všech Grigori, pravou rukou Lorda Lucifera.“

„Ehm,“ odkašlal si důležitě Beezle. „Chceš to slyšet, nebo ne?“

Naznačila jsem, že zavírám rty na zip a on se znovu rozhovořil.

„Azazel je Grigori, taktéž i Lucifer a Focalor.“ Pokračoval. „Brzy poté, co přišli na Zemi, Grigori byli okouzleni krásou lidských žen a začali po nich toužit. Lákali je, učili je lidem zakázané věci, jako třeba výrobě válečných zbraní, rozpoznávání znamení slunce a měsíce, nebo kouzlům. Grigori tyto ženy pojali za manželky, a brzy se jim narodily děti, rasa obrů, jimž se říkalo Nephilim. Nephilim byli opravdovými monstry. Všichni zabili své matky, neboť jim při porodu rozdrásali lůno drápy. Žádný z nich nepodědil ani zlomek andělské krásy. Byli více než osm stop vysocí, s drápy na nohou a na rukou, a zuby ostrými jako břitva. Každý z nich měl nějakou magickou sílu po otci, ale pokroucenou, zvrácenou.“

„Jak pokroucenou a zvrácenou?“ zeptala jsem se.

„No,“ začal opatrně Beezle a hlídal mou reakci, „třeba Lucifer. Byl jedním z andělů smrti, kteří pomáhali Duším ze Země vstoupit do Nebe.“ Beezleho poslední slovo mě zaskočilo. Připadala jsem si jako straka, která objevila lesklý předmět. „Počkej. Nebe? Jako perleťové brány, svatý Petr a všechen ten jazz? Chceš mi říct, že Nebe existuje? Že to není jen historka, kterou říkáme mrtvým, aby s námi šli?“

„No,“ odpovídal mi Beezle, „je tu něco, co se dá nazývat Nebem. K dispozici jsou ale i další volby. Není to to, co se dělá, když Duše přijde ke Dveřím? Že si může vybrat?“

„Jo, ale nikdy jsem si nemyslela, že existuje Ráj, jak ho popisují v Bibli.“

„Nemyslím si, že je čas diskutovat o teologii.“ Přerušil nás Gabriel. „Myslím, že jsi chtěl říct Madeline o Ramuellovi?“

„Myslela jsem, že jsi nechtěl, abych to věděla.“ Odsekla jsem podrážděně. „Kdo zemřel a vytvořil Síň záznamů?“ Připadala jsem si, jako bych začínala chápat něco, co nechápali Agenti přede mnou. Moment temnoty, kdy pro většinu Agentů byly Dveře jen jiným označením pro frustraci, zvlášť na začátku jejich kariér. Mít takovou moc nad Dušemi a smrtí, a přesto nevědět, kam poté odcházejí… Myšlenka na vyřešení této záhady mě provokovala.

„Dé-Gabriel má pravdu.“ Opravil se spěšně Beezle. „Na tuto diskuzi není čas.“

„A kdy na ni čas bude, Beezle?“ zeptala jsem se, uvnitř mě zase narůstal vztek. Kouzlo ve mně stoupalo prudce nahoru, ale čekalo na mé vyzvání. „Co ti to udělá, když mi jednou řekneš to, co chci slyšet? To mě nejdřív musí ta příšera zabít?“

„Záhady Dveří nejsou lidem přístupné.“ Uťal mě Gabriel, v temnotě jeho očí jsem znovu spatřila hvězdný plamen.

„No, já ale nejsem tak úplně člověk, co?“ nedala jsem se.

„Jsi z poloviny člověk a to stačí.“ Odpověděl Gabriel s neodvolatelností v hlase. „Tato informace tě nebude chránit před tím stvořením a ani ti ho nepomůže porazit.“

Magie ve mně zazpívala, chtělo se mi bojovat. Ale neochotně jsem připustila, že Gabriel má pravdu. On a Beezle o tom monstru věděli víc než já, a já bych se momentálně měla dozvědět hlavně to nejnutnější. Síla zklamaně opět klesla.

Tyhle její výkyvy mne znervózňovaly. Děsily mě, protože jsem si nebyla jistá, že je dokážu ovládat. Další téma, které potřebuju prodiskutovat – ale až se dozvím to nejdůležitější. Beezle pokračoval. „No, takže Lucifer. Byl jedním z andělů smrti, kteří se starali o Duše mrtvých. Ale jeho magie, když se dostala do těla jeho monstrózního dítěte, Nephilima, zmutovala. Luciferův syn, Ramuell, nevracel Duše po smrti do Nebe. Nasával je ze živých bytostí, a tyto Duše se nikdy nedostanou za Dveře, protože zůstanou uvězněné v Ramuellově těle.“ Jak Beezle mluvil, ozubená kolečka v mojí hlavě do sebe konečně zapadla.

„Ramuell je to stvoření, co zabilo mou mamku a Patricka.“

„Ano.“ Pronesl Beezle.

„Duše mojí mamky je v té věci uvězněna na věčnost.“

„Ano.“

„A co když ho zabiju?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, magická síla mi vřela v krvi, třásla se chtíčem při pomyšlení na jeho smrt. „Osvobodím svou matku? A Patricka? A ostatní Duše?“

„To nevíme.“ Odpověděl tiše Gabriel. „Nikdo ještě Nephilima nezabil.“

„Proč sakra ne?“ křikla jsem. „Je zřejmé, že jsou to monstra a ty a Beezle, a pravděpodobně každý démon a anděl na světě, o nich ví. Tak proč se jich ještě někdo jednou provždy nezbavil?“

„Grigori viděli Nephilimy a poznali, že jsou to monstra.“ Řekl Gabriel. „Ale také to byly jejich děti. Děti-noční můry, ano, ale jejich děti. Grigori žádné potomky před nimi neměli – žádný anděl. Nemohli snést pomyšlení, že by zabili své potomstvo. Takže Nephilimy spoustali v Údolí Sedmibolestném – na věčnost.“

„No, očividně se jim to moc nepovedlo. Co sakra dělá Ramuell na předměstí Chicaga? Jak se mu povedlo se osvobodit?“

„Nejsme si úplně jistí.“ Zamračil se Gabriel. „Kdyby svá pouta jednoduše zlomil – což je dost nepravděpodobné, protože se všichni Grigori spojili, aby je svázali – tak by prostě ničil a zabíjel, dokud by nebyl znovu zajat. Nevěřím tomu, že Ramuell jen řádil tak, jak si to představujeme. Ty útoky musely být promyšlené, kontrolované. Lord Azazel měl podezření, že někdo Ramuella ovládá a používá ho pro své vlastní účely.“

„Za jakým účelem,“ začala jsem a ucítila jsem chuť své síly na jazyku, hladové a roztoužené, „by někdo zabíjel Katherine Black? Jak by mohla být pro Lucifera hrozbou?“

„To nevíme.“ Opakoval se. „Ale Lord Azazel věří, že jeho spojení s tvou matkou bylo jedním z důvodů, proč byla zabita.“

Připadala jsem si trošku hysterická. „Takže kvůli tomu, že moje matka udělala chybu a zamilovala se do mého otce, byla zavražděna a její Duše je navždy uvězněna v Nephilimovi, kterého nikdo nedokáže zničit?“

Beezle přikývl, a já nikdy neviděla jeho tvář tolik staženou bolestí, jako nyní. „Když Katherine zemřela, provedla kouzlo, které tě mělo od Ramuella ochránit, použila svou životní sílu jako oběť. Věděla, že se pro tebe jedou Ramuell vrátí, dřív či později. Je to kruh ochrany, asi čtvrtinu míle okolo domu. Nechrání tě od všeho, ale především od Ramuella. Nemůže do tohoto kruhu vstoupit. Proto když tě chtěl tu noc vylákat ven, použil Patricka jako návnadu.“

Bylo mi špatně. Matka se pro mě obětovala, aby mě udržela v bezpečí. Ale tím se teď nesmím zabývat. Měla jsem ještě jednu otázku; první otázku, na kterou jsem chtěla odpověď. „Řekni mi Gabrieli,“ promluvila jsem opatrně, „kdo jsi? Proč si můj otec myslí, že jsi jediný, kdo mě dokáže ochránit před Ramuellem?“

Beezle se podíval na Gabriela, který zatínal čelist. V jeho očích explodovaly přímo meteory. „To je tvoje věc.“ Potřásl hlavou Beezle a nechal mu prostor.

„A ještě není ten pravý čas, abych to říkal.“ Odpověděl Gabriel. Zvedl ruku, aby uťal protesty, které se mi už formovaly na rtech. „To ti nepomůže najít Ramuella.“

„Ale pomůže mi to ti víc věřit.“ Oponovala jsem.

„Budeš muset věřit Lordu Azazelovi, že věděl, co dělá, když mě sem poslal, a že chrlič by mi nedovolil sem vstoupit, pokud bych ti chtěl ublížit.“

Podívala jsem se na Beezleho, který nakvašeně promluvil. „Nemám ho rád, ale ten ďábel má pravdu.“

Nevěřila jsem svému otci, a nebyla jsem si jistá, zda věřím Gabrielovi, ale věděla jsem, že Beezle by mě nikdy neuvedl v nebezpečí. Pokud by pro mne byl Gabriel opravdovou hrozbou, Beezle by ho nenechal projít, to bylo jasné.

„Jednou mi to řekneš.“ Upřela jsem oči na Gabriela.

Přikývl. „Až bude čas.“

Usoudila jsem, že jsem z nich vytřískala dost informací, abych přežila. Alespoň už vím, proti čemu stojím. Luciferovu dítěti.

Lucifer… ten sen, který se mi zdál o Evangeline. Byla těhotná s Luciferem. To byl Ramuell, koho nosila v lůně? Byl to Nephilim, kdo mi poslal tyto vize, snažil se mě snad zmást, nebo nalákat, abych sympatizovala s jeho lidskou matkou? Napadlo mě, že bych o mých vizích měla říct Gabrielovi a Beezlemu. Ale zatím si to nechám pro sebe.

Moje magická síla mi v hlavě šeptala, že ještě nenastal ten správný okamžik. Pořád jsem se potřebovala dostat do Síně záznamů. Potřebovala jsem nějaký způsob, jakým Ramuella sledovat, a jediný, který mě napadal, vedl skrze jeho oběti. Tohle, nebo možná předražená čarodějnice a její sledovací kouzlo.

Problém však byl, že na většinu kouzel potřebujete něco osobního, a jestliže bych se dokázala dostat k Ramuellovi tak blízko, abych mu vyškubla kousek vlasů, nebo uřízla prst, tak to kouzlo ani potřebovat nebudu. Uvědomila jsem si, že jsem totálně vyčerpaná. Mé tělo naříkalo, neboť v posledních dvaceti čtyřech hodinách jsem dostala docela dost na frak. Gabriel zřejmě vycítil, že mám dost. „Přijdu zítra.“ Řekl a lehce se uklonil, předtím, než beze slova odešel.

„Budeme čekat se zatajeným dechem.“ Prohlásil ironicky Beezle ke dveřím, jež za sebou Gabriel zavřel.

„Potřebuju popcorn.“ Oznámila jsem.

„Večeře šampiónů.“ Zamával křídly Beezle a letěl do kuchyně. Vzala jsem balíček popcornu a dala ho do mikrovlnky, podle jejíchž dvířek jsem si uvědomila, že je tři čtvrtě na šest. „Nemůžu uvěřit tomu, že tenhle den ještě neskončil.“ Zasténala jsem, opřela se lokty o pult a nechala hlavu klesnout do dlaní. Beezle mi slezl z krku a posadil se na pult, jeho drápky o něj zacinkaly. „Je v pořádku jít do postele a předstírat, že minulé dva dny se nikdy nestaly?“

„Hm.“ Zareagoval Beezle, shrbený před mikrovlnkou, nespustil oči z otáčejícího se balíčku. Jediné jídlo, které miloval víc než čokoládu, byl popcorn.

„Beezle?“ zeptala jsem se. „Jak to, že jsi mi nikdy neřekl o mém otci?“

Chrlič neochotně odlepil oči od sáčku, v jeho tváři se objevil stud a obranné gesto. „Chtěl jsem.“ Hlesl.

„Ale…?“ navrhla jsem, otáčela zápěstím dokola, naznačujíc mu, že by měl jít od mikrovlnky o něco dál. „Tvoje matka mi nařídila ti neříkat nic, co není vyloženě nezbytné.“ Mikrovlnka zapípala, cyklus byl hotový. Beezle kvapně uhnul z cesty, abych mohla popcorn vyndat a nasypat ho do mísy. „Vysvětli mi slovo ´nezbytné´.“ Řekla jsem a vzala si dvě hrsti popcornu do vlastního talíře. Sledoval moji porci s chamtivýma očima. „Víš, kdyby se Azazel ukázal, musel bych ti všechno říct. Jinak to Katherine nechala na mém úsudku.“

„A tvůj úsudek byl nechat mě kompletně v temnotě, i potom, co se mi podařilo vytvořit Noční Oheň? Jsem si jistá, že většina chrličů by to pochopila jako jeden z těch ´nezbytných´ momentů.“ Vypadal rozpačitě, ale na svou obranu prohlásil: „Byl jsem pod Gabrielovým vlivem, když jsi Noční Oheň použila. Nemohl jsem ti říct nic, co by odhalilo jeho, nebo by se týkalo tvého otce.“

Opatrně jsem se na Beezleho podívala, snažila se rozhodnout, jak moc naštvaná chci být, co se týče zatajování informací. Beezle mě miluje, věděla jsem, že ano, ale mojí matku miloval mnohem víc. Pokud by ho požádala, aby tajemství mého původu držel v tajnosti, dokud se nepromění v kámen, měla by jeho slovo. Mohla jsem být naštvaná a vzteklá, jak by se mi chtělo, ale fakt, že nemohl nic říct kvůli jeho loajalitě ke Katherine a slibům, jež složil, jsem nemohla změnit. Povzdechla jsem si, podala Beezlemu misku – strčil obličej do popcornu tak hluboko, že jediné, co jsem viděla, byly konečky jeho uší.

Věděla jsem, že Beezle mluvit nebude, když jí, a tak jsem se také pokusila něco málo sníst. Byla jsem si jistá, že jsem téměř celý den nejedla. Po dvou soustech jsem si uvědomila, že moje hlava je příliš bolestivá, než aby cokoliv pozřela. Vysypala jsem zbytek popcornu do mísy. Teď se mi podařilo zahlédnout Beezleho obličej. Čelisti mu pracovaly s pevným odhodláním, žvýkal posledních pár hrstí, už se skoro dostal na dno. Pochopila jsem, že po tom všem ani hlad nemám.

Byla jsem nesmírně unavená. Všechno, co jsem v posledních dnech zažila, mi leželo na srdci. Patrickovu smrt a pomstu za moji matku odsunula stranou přítomnost Antares, Gabriela, Lucifera, a mého otce, padlého anděla.

A i když se mi tohle všechno děje, pořád mám práci. Lidé nepřestanou umírat jenom proto, že má Agent osobní problémy, i přesto, že jsou tyto problémy apokalyptického charakteru. I bez Beezleho pomoci bych dokázala vyvodit, že Gabriel za mnou byl poslán, protože Azazel má své vlastní povinnosti, a jeho nepřátelé mě chtějí využít, aby ho dostali. Názorný příklad: můj drahý, nevlastní bratr. A Antares k tomu bude pravděpodobně přistupovat velmi osobně, že mi nebyl schopen vyrvat srdce z hrudi na první pokus. Vypadal jako ten typ.

Pomyšlení, že jsem figurkou v nadcházející démonské válce, byly poměrně děsivé, a tak jsem se soustředila pouze na to, co je důležité v nejbližší době. „Beezle.“ Zavolala jsem na něj, poklepala prstem na pult. „Chci, abys se mnou zítra šel k Zelené čarodějce.“

Beezle nejprve pečlivě olízal fólii na dně, než promluvil. „Nic nedělám a nechodím na žádná místa. Chci zůstat tady a hlídat dům. Taková je povinnost chrliče.“

„Nebylo to povinností chrliče tu noc, kdy Patrick umřel.“ Připomněla jsem mu. „Kromě toho, chci, abys se mnou na chvíli šel.“

„A proč?“ otázal se mrzutě Beezle. Člověk by skoro zapomněl, že se před chvílí obával o jeho zdraví, myslel si, že umře. Najednou to byl zase ten stejný nakvašený krab jako obvykle.

„Zaprvé, protože budu potřebovat víc informací, které možná ty neuznáš za ´nezbytné´.“ Podívala jsem se na něj pevně. „A za druhé, chci vědět, že jsi v bezpečí. Takže se mnou zůstaneš.“

„Jasně, protože pod tvým dohledem budu určitě ´v bezpečí´.“ Ohradil se, ale tajně byl rád.

Opatrně jsem se dotkal své tváře, a uvědomila si, že žádné množství make-upu nezamaskuje zranění od démonských slin. Chtěla jsem sprchu, aspoň na chvíli zapomenout na setkání s Antarem.

„Kromě toho,“ zeptal se zvědavě Beezle, „Proč chceš vidět Zelenou čarodějku? To jsi tento týden neměla dost nadpřirozených zážitků?“

„Potřebuju od ní kouzlo, abych mohla vstoupit do Síně záznamů.“ Odpověděla jsem.

Beezle si odfrkl. „Jsi hloupá, nebo se tak jen chováš? Myslíš si, že ti kouzlo pomůže se dostat do Síně? Ta poslední věc, kterou teď potřebuješ, je setkání s čarodějnicí.“

Zavřela jsem dveře koupelny a pustila sprchu, abych přehlušila jeho hlas. Zněl až příliš podobně jako ty v mé hlavě, a já nepotřebuju další rádio s nahranými varováními.

26 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Super, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. tak jsem konečně dohnala co jsem zmeškala, a musím opět jen děkovat za skvělý příběh a vaší práci :)

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky holky. :) Jen jsem zjistila, že tu mám menší chybku v překladu - Zelená čarodějka. Ona čarodějka se opravdu příjmením jmenuje Greenwitch, (což je v překladu Zelená čarodějka), takže jsem to neměla překládat. V další kapitole už je to upravené, tak mě prosím omluvte. :)
    Krásný den,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad. Už se těším, co dalšího se zase dozví.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat