čtvrtek 21. listopadu 2013

Černá křídla - 6. kapitola




Gabriel to řekl, jako bych věděla, co to znamená. „Cherubín… jako anděl?“ zeptala jsem se. Myšlenky se mi zatoulaly k malým tlustým andílkům, kteří drží tmavorudé mašle. Gabriel se usmál, lehce zvedl rty. „Azazel byl jednou anděl. Ale jeho pád přišel před mnoha lety.“

„Padlý anděl.“ Promluvila jsem. Věděla jsem, že zním jako idiot, ale to opakování mi pomohlo trochu lépe novou skutečnost zpracovat. V hlavě se mi všechno převalovalo. Patrick je mrtvý. Musím chytit to monstrum a vyzvednout kouzlo na vloupání. Beezle je na tom špatně, možná umírá. A můj otec je padlý anděl. Plus, Duše Jamese Takahashiho bude muset být deportována zítra ve tři čtvrtě na jedenáct večer. Díky všemu rozruchu bylo snadné zapomenout, že mám ještě práci.

„Ano.“

„A ty jsi tady, protože…?“

„Tvůj otec mě poslal, abych tě chránil, dokud tě nebude moci povolat domů.“

„A domov je…?“

„V Království Jitřní Hvězdy.“
„Jitřní Hvězda, jasně.“ Opakovala jsem tiše. Mlhavě jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi četla komiks Sandmana. Moje mamka si nikdy nepotrpěla na náboženskou výchovu. „Jitřní Hvězda je Lucifer?“ otázala jsem se.

Gabriel kývl.

„Takže jeho království je Peklo?“

„Domnívám se, že je to jméno, které mu smrtelníci přidělili. Ačkoliv popisy smrtelníků jsou mnohokrát dost nepřesné.“

„Ach, vážně?“ zvedla jsem obočí. „Před chvílí tu byl chlápek – málem ze mě vymlátil život, mimochodem – a vypadal dost hnusně, jako ´smrtelníkův popis´ démona. Rohy a drápy a to všechno.“

„Řekl jsem, že popisy smrtelníků jsou mnohokrát nepřesné.“ Zamumlal Gabriel.

„Vážně se potřebuju něčeho napít. Něčeho, co má v sobě alkohol.“ Protlačila jsem se kolem něj na chodbu, kráčela do kuchyně s myšlenkami, jež v mém mozku hrály na honěnou. Bylo těžké přijmout fakt, že můj otec, kterého jsem vždycky považovala za jakéhosi vagabunda, propásl mé dětství, protože byl zaneprázdněn… ať už padlí andělé dělají cokoliv. Svádí lidi, možná? Čeká snad můj táta na rozích ulic a u skleničky v baru, aby obalamutil nic netušící lidi?

Stála jsem uprostřed kuchyně, nepřítomně zírala na dveře ledničky. „To je důvod, proč jsem chtěl, abys mě přijala, než bych ti musel říct pravdu. Tvůj otec říkal, že budeš takhle reagovat.“ Slyšela jsem Gabriela z chodby.

Podívala jsem se na něj a zamrkala. „Nemám víno, ani tequillu, vlastně nic alkoholického.“ Gabriel si povzdechl, něco si zamumlal pod vousy, udělal legrační vlnu prstem a najednou na pultě stála odzátkovaná láhev vína. Dokonce u ní byla i sklenice.

Podívala jsem se na něj a opatrně zvedla láhev. „Elysejská pole, Cabernet Sauvignon?“

Lehce se uklonil. „Díky za magickou láhev šťávy z podsvětí, ale já tu někde mám nouzovou čokoládu.“

Nepatrně se zamračil. „Ty nechceš víno?“

„Četla jsem dost pohádek o hloupých lidech, kteří si vzali jídlo nebo pití od nadpřirozené bytosti.“ Odpověděla jsem, odstrčila několik pytlů s müsli a začala nadávat. Kam jsem sakra dala ty sladkosti?

„Řekl jsem ti, že nejsem víla.“ Prohlásil Gabriel trošku uraženě.

„Jo, ale nehodláš mi říct, co přesně jsi, že ne?“ konstatovala jsem zvýšeným hlasem.

„Sakra Beezle, to jsi zase snědl všechnu čokoládu? Říkala jsem ti, že je tu na nouzové případy…“ Hlas se mi vytratil, když jsem si vzpomněla, co se Beezlemu stalo.

„Můžeš ho vyléčit?“ zeptala jsem se tiše.

„Vyléčit…?“ nechápal Gabriel.

„Beezleho. Mého chrliče. Velikého, rohatého miláčka, kterého zranil ten, co mi z obličeje málem udělal sekanou, ale nemohu říct jak.“ Gabriel se zamyslel. „Ukaž mi ho.“

Zavedla jsem ho do ložnice. Před pár hodinami by mě představa Gabriela v mé ložnici poněkud vzrušila, ale teď jsem ho vnímala pouze jako potenciálního zachránce pro Beezleho. Gabriel se nad něj naklonil, chrlič stále nehybně ležel na polštáři. Nikdy mi nepřipadal tak maličký, tak křehký. Toužila jsem po tom, aby otevřel oči, pohlédl na mě svými baziliščími zorničkami, nebo ho slyšela, jak si stěžuje, že mu vrabci znovu hnízdí na verandě. Objala jsem sama sebe a pozorovala, jak Gabriel jemně přiložil dva prsty na Beezleho hrudník a poté na víčka. Zamumlal něco, co znělo podobně jako latina.

V dlani se mu objevila malá koule modrého plamene. Místnost se najednou provoněla pachem čerstvě upečeného jablečného koláče. Otočil dlaň a položil jí Beezlemu na prsa. Plamen lehce vklouzl pod Beezleho kamennou kůži, chvilku to vypadalo, že se nic nestalo. „No?“ promluvila jsem netrpělivě.

„Počkej.“ Přerušil mě Gabriel. Jeho hlas byl klidný, ale oči měl ustarané. Beezle nahrbil záda a zprudka zalapal po dechu. Prudce rozevřel víčka a rozkašlal se tak mocně, že mi připadalo, že mu plíce vyskočí z hrudi. „Beezle!“ zakřičela jsem a udělala krok směrem k němu, jenže Gabriel mě zadržel.

„Počkej,“ zopakoval, a když jsem se s ním začala prát, přitáhl mi paže těsně k tělu. Beezle kašlal a kašlal – hrozný, dusivý zvuk – obracel oči v sloup. Pak mu z úst vyšel obrovský oblak černého kouře, věc, která vypadala, že má kdesi v sobě děsivě červené oči. Chvíli se to nad ním vznášelo. Pak to uzřelo přítomnost dalších osob v místnosti. Mrak se na mě otočil a začal odporně výt. Zamířil ke mně s neomylnou přesností, podobný policejnímu psu, rychlostí laserového paprsku.

Gabriel vykřikl: „Ne!“

Beezle vřískl: „Maddy!“

Všimla jsem si, že už je v pořádku. Pak mi mrak vlétl do uší, nosu, očí a pusy, propaloval si cestu mým tělem. Už podruhé za dva dny jsem cítila, jak padám a padám, jak mě obklopuje temnota, a v té temnotě se znovu objevila ona.

Evangeline se probudila ve tmě, okamžitě pochopila, že je něco špatně. Necítila přítomnost Jitřní hvězdy po svém boku, svého anděla, přestože s ní zůstával každý den od doby, kdy za ním přišla. Rukama si přejela po břiše, které už získalo úctyhodnou velikost, a vnímala uklidňující chvění křídel. Její děti – věděla, že v jejím lůně jsou dvě – byly stále v bezpečí. Ale ne na dlouho. Porod se blížil a ona věděla, že něco není v pořádku.

Byla ve tmě, pod sebou měla špínu a nečistoty, slyšela pobíhání jakýchsi malých věcí. Nevěděla, jak se sem dostala. Ovládl ji strach, neboť věděla, že její milenec by ji neopustil, a ona měla krátkou vizi jeho síly, sražené k zemi.

Potřásla hlavou, aby vymazala onen obraz. Věděla by, kdyby Lucifer zemřel, neboť její srdce by ji o tom zpravilo – a to jí říkalo, že žije. Ale neřeklo jí, jak se dostala na toto divné místo, nebo proč. Evangeline si vzpomněla, jak šla do své ložnice v paláci odpočinku, a jak ji Lucifer následoval, stejně jako vždy, aby ji mohl milovat předtím, než usne. A poté usnula v jeho náručí.

A pak se probudila na tomto místě – nevěděla, co se mezitím odehrálo. Zeshora se ozvalo škrábání a poté tupý dopad něčeho těžkého, vrčení a vzdechy. Těžce se postavila, své obrovské břicho před sebou, chtěla přivítat Jitřní Hvězdu, s hlavou vztyčenou. Ale s otevřením dveří se objevilo pronikavé světlo, tak pronikavé, že si musela zakrýt oči.

„Už se probudila!“ ozval se hlas, mužský hlas, téměř stejně krásný jako jejího milého, a ona si pomyslela, že to musí být další z padlých. Jeho ruce ji uchopily a hrubě protáhly dveřmi, takže neměla žádný čas, aby se oblékla, učinila důstojnou. Paže jí zakryly oči tenkým pruhem látky a bylo jí řečeno, že má jít dál.

Nechtěla plakat, nebo projevit strach, ale hluboko uvnitř se chvěla, její děti cítily obavy a začaly se v lůně pohybovat, třást s ní. Všude kolem ní promlouvaly krásné hlasy, podobné stříbrným zvonečkům, a poté se nad ně jeden hlas povznesl, krásnější než ostatní, hlas, jenž mluvil o zničení Jitřní Hvězdy, a o Evangeline jako vykonavatelce tohoto činu.

Zavraždili by její lásku a její děti jen pro jejich vlastní sílu, jejich malost. Drželi by ji naživu jen tak dlouho, aby mohla být přítomna narození svých dětí a jejich následnému obětování. Evangeline cítila, jak jí srdce padá dolů, krev odtéká z tváře, a temnota se vrací, aby se s ní znovu setkala.


A pak jsem letěla nahoru a nahoru, otevřela jsem oči a Gabrielova ústa byla přitisknutá k mým – ale on mě nelíbal, on mne zachraňoval. Vtáhl ten velký černý oblak do svého vlastního těla, a jakmile tak učinil, jeho obličej se zkroutil bolestí. Vyndal z kapsy jakousi krabičku a vydechl do ní mrak, který ječel vzteky, když Gabriel zavíral víčko. Vypadal vyčerpaně. Tmavé oči mu kontrastovaly s bledou tváří, zhluboka se nadechl a vydechl, jako by právě uběhl obrovskou vzdálenost.

Sevřel mě v náručí, naše tváře byly blízko u sebe. „Maddy?“ zeptal se opatrně Beezle, a já si uvědomila, že mi sedí na nohou. „Jsme vážně hodně zvláštní rodina.“ Promluvila jsem bez přemýšlení, ale předtím, než jsem se mohla cítit trapně, se Gabriel začal smát, Beezle mi vylezl do klína a obejmul mě svýma ručkama. Rozhodla jsem se, že místo trapných pocitů budu prostě jen vděčná.

„Děkuju.“ Řekla jsem Gabrielovi. Přikývl, na rtech mu stále hrál lehký úsměv. „V pořádku. Nebyl jsem si jistý, co Antares udělal chrliči, ale jsem rád, že jsem to mohl napravit.“

„Chrliči!“ spustil Beezle. „Mám jméno, ďáble.“

„Antares?“ otázala jsem se. „To je ten chlap, co tu byl předtím?“

„Ano.“ Přitakal Gabriel. „Je to tvůj nevlastní bratr, ale pohrdá vaším otcem – přísahal věrnost Focaloru, jednomu z Azazelových nepřátel.“

„Eh, promiň?“ vměstnal se do toho Beezle, pustil můj krk a mávl drápy Gabrielovi před obličejem. „Myslel jsem, že jsi na mě seslal kouzlo kvůli tomu, abych jí tyhle kecy nemohl říct. Myslel jsem, že na to není připravená. A ty jí teď všechno řekneš, aniž bys ji na to připravil?“

„Prolomila kouzlo, které jsem na ni použil. Nemá smysl něco předstírat.“ Oponoval Gabriel. „O Azazelovi už ví.“

„Už ví… domníval jsem se, že jsme se domluvili, že já budu tím, kdo jí to řekne, ne?“

„Na tom jsme se nedomluvili.“ Prohlásil Gabriel klidně.

„Ty…“ začal Beezle.

„Hej,“ přerušila jsem ho a mávla mu prsty před tváří. Nevím, co mi vadilo víc – jestli fakt, že mám nevlastního démonického sourozence, nebo že o mně moji společníci mluví, jako bych byla dítě. „Já jsem tady. Myšlenka na to, že můj táta je padlý anděl a že mám opravdu ošklivého nevlastního bratra, není zas tak strašně šokující. Myslím, že předtím jsem si užila něco jako prolog. A to mi připomíná – Beezle, to ty jsi snědl všechnu pohotovostní čokoládu?“

Beezle se zatvářil zahanbeně, ale než jsem mu mohla za snědené sladkosti vynadat, vložil se do toho Gabriel. „Co se s tebou dělo, když do tebe vstoupil Nuvem?“

„Nuvem?“ zeptala jsem se, vyhýbajíc se tak jeho otázce. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že si Evangeline mám nechat pro sebe, aspoň pro tentokrát. „Je to určitý druh démona, něco jako prokletí. Mělo to odstranit chr… Beezleho.“ Opravil se. „Mělo ho to přeměnit v kámen a svázat jeho schopnosti, aby nemohl chránit tuto budovu. A tobě to mělo připadat tak, že je mrtvý.“

„Proč ho tedy Antares rovnou nezabil? Ne, nechci, aby se ti něco takového stalo, Beezle.“ Přitiskla jsem si jeho obličej na tvář.

„Chrliče nemůžeš zabít.“ Promluvili oba najednou, Beezle pohlédl na Gabriela.

„Jak to?“

„Protože chrlič je ochránce. Je poután svými magickými schopnostmi, k věčné ochraně svého sídla. Může usnout, někdy na několik století, ale jeho síly vždy budou přítomny a budou odhánět potenciální hrozby. Nuvem se snažil přiblížit k Beezleho zabití, jak nejvíc je to jen možné.“ Chopil se slova Gabriel.

„Proč se to všechno děje teď? Proč příšery a démoničtí polobratři přicházejí zrovna ve chvíli, kdy se ukážeš?“ začala jsem si stěžovat.

„Skvělá otázka.“ Ocenil Beezle, věnoval Gabrielovi arogantní pohled. „Je to skoro, jako bys je sem přivedl.“

Gabriel na něj přimhouřil oči. „Víš moc dobře, chrliči, že jsem byl poslán Lordem Azazelem, abych chránil Madeleine. Možná bys měl číst znamení a věděl bys, že nebezpečí bylo na spadnutí.“

„Nebo jsi to možná zmanipuloval tak, aby k němu přiběhla.“ Zamumlal Beezle.

„A proč by to chtěl?“ zeptala jsem se, snažila se ukončit jejich skrytou hádku. „Nikdy předtím mě nepotřeboval.“

„Lord Azazel si tě cení nade vše.“ Nesouhlasil Gabriel.

„To má vtipný způsob, jak to ukazovat.“ Řekla jsem ironicky.

„Je spousta věcí, které o svém otci nevíš.“ Připomněl mi Gabriel.

„Tak proč mě nepoučíš?“ otázala jsem se. „Ráda bych věděla… proč padlý anděl, který mi dal polovinu mé genetické výbavy, zmizel, neznámo kam.“

„Neměla bys o Lordu Azazelovi mluvit takovým způsobem.“ Řekl Gabriel a jeho oči byly ledově chladné.

„Proč ne? Pro mě je to jen další táta povaleč.“ Odsekla jsem. Rozzuřilo mě, že tento cizinec ví o mém otci víc než já.

„Ne nepodobný tvému otci.“ Promluvil Beezle zlomyslně ke Gabrielovi.

„A co je s jeho otcem?“ zeptala jsem se. Pod zvědavostí co se týče mého otce, byl skrytý zájem o Gabriela, který prokázal silné magické schopnosti, ale opatrně se vyhýbal všem otázkám ohledně jeho původu.

„Můj rodokmen teď není důležitý.“ Řekl Gabriel pevně a cosi prošlo mezi ním a Beezlem. „Co víš, Beezle?“ promluvila jsem, frustrovaná k neuvěření. Postavila jsem se a začala přecházet po pokoji. Gabriel si také stoupl a opřel se o pult, uvolněný ve tváři, ale s napjatým výrazem v očích. „Proč mi to neřekneš? Už je mi blbě z toho, jak nic nevím.“

Výraz chrliče náhle potemněl, jako by si uvědomil, že jeho nechuť vůči Gabrielovi ho donutila říct až příliš. Gabriel pohlédl na Beezleho, rty bílé a zběsile sevřené do tenké linky. Podívala jsem se na ně, oba se sevřenými rty a pokerovými obličeji, předstírajíc, že tu vůbec nejsem a nic jsem neslyšela.

Uvnitř mě se vzedmul takový vztek, že jsem až zalapala po dechu. Jako předtím, znovu jsem cítila magii, jak mi tlačí do žeber, a když jsem promluvila, jakási síla v mém hlase je oba přinutila, aby se otočili a podívali se na mě. „Já… jsem unavená.“ Řekla jsem opatrně, doufala, že pochopí. Cítila jsem magii, jež ve mně pulzovala, chtěla se uvolnit a vše spálit. „Jsem unavená z toho, jak se pořád bojím a nic nevím, z toho, že si nemůžu utvořit svůj vlastní názor.“

Gabriel se na mě podíval trochu zahanbeně, přestože nic neřekl a stále mě bedlivě pozoroval. „Jsem unavená z toho, že se mi všechny ty příšery pokoušely nakopat zadek. Ale úplně nejvíc mě unavuje, že se se mnou zachází jako s dítětem. Oba máte informace, jež potřebuji, informace, které mi pomohou přežít. Oba o mně víte víc, než já samotná. Oba mi nechcete nic říct, jako bych snad neměla právo to vědět. Mám právo to znát. Už mě znovu ignorovat nebudete.“ Promluvila jsem s příkazem v hlase. Elektřina projížděla konečky mých prstů. „Povíte mi vše, co potřebuji vědět. Vše.“

Gabriel stále nic neříkal. Stál nepřirozeně, jako by se domníval, že jakýkoliv nepatřičný pohyb zapříčiní mé vybuchnutí. Beezle se třepotal ve vzduchu, snažil se mě svým řezavým hlasem uklidnit. „Maddy, nevíš, co po nás chceš….“

„Nechovej se ke mně jako k dítěti.“ Zahřměla jsem a dům se otřásl. Skleničky v kuchyni o sebe cinkaly a slyšela jsem, jak se některé z nich roztříštily o podlahu. Kouzla ve mně připomínala živého tvora, tvrdého a divokého, jenž se chce dostat ven. Chce vše ničit a nezajímá ho, co mu bude stát v cestě.

Malá část mého já byla vyděšená silou, která se ve mně zčistajasna objevila, a druhá přemýšlela, zda jsem schopná ji ovládat. Kůži jsem měla napnutou.

„Maddy.“ Ozval se Gabriel jemným hlasem, nesmírně příjemným. Hlasem anděla. „Nedělej to.“ Nepohnul se ani o centimetr. Ruce měl před sebou, v gestu, které připomínalo, že mi nechce ublížit. „Nedělej to.“ Opakoval, a magie uvnitř mě zaváhala, a zmateně se odtáhla pryč.

„Ublížíš si. Ublížíš Beezlemu. Nebyla bys se sebou schopná potom žít, kdyby se něco stalo.“

Beezle. Malá část mého já, ta, jež se bála, si vzpomněla na Beezleho, ne jako informaci, ale jako na přítele. Mého jediného přítele. Mojí rodinu. Nechci mu ublížit. Magie se mnou nesouhlasila. Chtěla ubližovat. Chtěla pálit, ničit.

„Beezle.“ Řekla jsem, dýchala nerovnoměrně. Kouzlo se odtáhlo a já na chvíli pocítila tu námahu, ale poté pochopila, že je na vodítku, jako vzpurný, vzteklý pes, který štěká. „Řekni, kdo to je.“


26 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad. Už se těším na další kapitolu. V.

    OdpovědětVymazat
  2. Též moc děkuji za skvělý překlad, už se nemůžu dočkat další :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad, pěkná kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky holky. :) Už se pracuje na další. ;)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad, tohle byla akční kapitolka. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuju moc za překlad.

    OdpovědětVymazat