čtvrtek 14. listopadu 2013

Černá křídla - 5. kapitola

Omlouvám se za zpoždění, nějak jsem to sem zapomněla včera naplánovat, pak jsem šla trochu vyvětrat hlavu na akci a...no, však víte, jak to dopadá :D Takže doufám, že si kapitolku užijete i tak :)





V hlavě mi explodovaly hvězdičky, jak jsem se kutálela po schodech dolů z verandy rovnou na chodník. Kovová pachuť mi zaplnila ústa a já vyplivla krev, jak jsem se překulila na záda. Cítila jsem, že další pramínky mi stékají po bradě. Během svých gymnastických kousků jsem ztratila Beezleho, teď jsem se ho snažila najít, tápajíc okolo sebe. „Co to kurva děláš?“ vykřikla jsem směrem k J.B.mu, který mířil přímo ke mně. Oči mu zářily šílenstvím.

„Ach, holčičko, ani nevíš, jak dlouho jsme tě hledali.“ Pronesl hlasem, který se velmi lišil od jeho obvyklého tónu. Už ani nevypadal jako J.B. Duhovky očí se změnily z J.B.ovy lahvově zelené na ohnivě rudo-oranžovou. Koutky stažené, a ty zuby… No, řekněme, že jich měl příliš mnoho a zdály se být poměrně dost ostré. Zastavil se přede mnou a znovu mě kopl do obličeje. Zakňučela jsem, má hlava narazila na dlažbu.

Přemýšlela jsem, kde asi jsou mí sousedé. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Neměli by lidé v tuto dobu být na cestě domů z práce a ze školy? Proč sakra všichni nechají tuhle věc, aby mě mlátila přímo uprostřed ulice?

Věc-která-nebyla-J.B. se ke mně naklonila, vytáhla mě za svetr blíže k J.B.ově tváři. Cítila jsem síru v jeho dechu. „Budu poctěn, když přinesu svému pánovi tvoje srdce.“ Pronesl obřadně a ukázal mi zvláštní pečeť, kterou měl vypálenou na ruce. Vše, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo plivání a kašlání krve, takže jsem mu namířila přímo do tváře. „Promiň, kámo. Kdokoliv tě poslal, bude zklamaný, protože já plánuju nechat své srdce přesně na tom místě, kde teď je.“

„Kdokoliv mě poslal? Chceš říct, že nepoznáváš znamení mého pána, Focalor?“


„Proč bych měla znát zrůdu stejné rasy jako ty?“ odsekla jsem a kopla ho do rozkroku. Pustil mě na zem a zařval bolestí, což bylo to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Bohužel moje hlava odmítavě duněla, takže jsem nemohla využít příležitosti, jež se mi naskytla a utéct dřív, než se mu podaří mě zase chytit. „Mohu?“ zasyčel a plivl mi do tváře. Jeho sliny spálily mou kůži na místech, kde se jí dotkly.

„Ty nevíš, že tvůj otec je zapřisáhlým nepřítelem mého pána?“ Něco z paniky a zmatku se muselo odrazit v mých očích, neboť příšera se začala smát. Z toho zvuku se mi dělalo špatně. „Nevíš. Nevíš, kdo jsi. A -“ Nasál vzduch, zavřel oči, aby si vychutnal přítomný okamžik. Pak je znovu otevřel a jeho hrozivý úsměv se rozšířil. „Jsi ještě panna.“

„To je soukromé.“ Zamumlala jsem, cítila, jak se mi do tváří hrne barva. Neuvěřitelné, blesklo mi hlavou. Každou minutou jsem mohla skončit s vytrhnutým srdcem a já se cítila trapně, protože jsem byla asi jediná panna ve věku skoro třiceti let ve Spojených státech. Ale měla jsem problémy myslet prakticky. Vím, že mám něco udělat. Jen nevím, co. „Och, tvé srdce bude opravdu skvostná trofej.“ Zapředl a odtáhl ruku. Prodloužily se mu nehty, až byly dlouhé a ostré, podobné drápům tygra, jen černé jako obsidián. Takhle to je. Mé srdce bude v příštích sekundách vytrženo s jejich pomocí. Umřu. A Beezle… co se s ním stalo? „Mami.“ Zašeptala jsem. „Tvoje maminka si pro tebe nepřijde, holčičko.“ Řekl vítězoslavně a chystal se ponořit ruku do mého hrudníku.

Okamžik předtím, než se mě dotkl, odněkud vybuchl modrý plamen a zasáhl monstrum do J.B.ova obličeje. Poslední zbytky kouzla zmizely přesně ve chvíli, kdy se tělo příšery topilo v ohni. Vzplálo děsivou rychlostí. Uviděla jsem sedm stop vysokého démona, s červenou kůží a netopýřími křídly. Zavyl vzteky a vzápětí byl pryč. Nezůstalo nic, kromě spálené skvrny na chodníku.

Chvíli jsem ležela, několik okamžiků jsem přemýšlela o tom, co se stalo, kdo mě zachránil a jak se dostanu zpět do domu, když jsem se cítila, jako bych boxovala s nosorožcem. Zvedla jsem oči k nebi a dál rozebírala své myšlenky, když jsem si všimla, že můj majetek obklopuje hustá černá mlha. Jako by byl můj dům uzavřen do neprůhledné bubliny. Nyní, když byl démon pryč, se mlha pozvolna trhala. Alespoň jsem si mohla vysvětlit onen nedostatek zájmu mých sousedů. Nic totiž neviděli.

„Beezle!“ rozpomněla jsem se a bleskově se posadila. To byl špatný nápad. Neviděla jsem hvězdy. Viděla jsem celé galaxie, galaxie, které se točily tak rychle, že jediným možným řešením bylo zvracení. Pomalu jsem dýchala nosem, dovnitř a ven, dokud nevolnost nezmizela a já se nepřemístila pomocí rukou do dřepu. Nebyla jsem si jistá, zda bych si zvládla stoupnout. Řada nových bolestí se dožadovala pozornosti. Na žebrech jsem cítila modřiny, tváře jsem měla oteklé, kůži spálenou na místech, kde se jí dotkly sliny démona. Všechno jsem ignorovala, zaměřila svůj rozostřený zrak jen na hledání Beezleho.

Přimhouřila jsem oči, dokud se mi pohled nevyjasnil. Všimla jsem si, že Beezle leží na břiše uprostřed trávníku. Krabími pohyby jsem se k němu propracovala, zvedla ho a sevřela v náručí. „Beezle.“ Zašeptala jsem. „Beezle, prosím, ať jsi v pořádku.“ Nevydal žádný zvuk, ale jeho malý hrudníček se v mělkých pohybech zvedal nahoru a dolů. Aspoň že dýchá. Ale co s ním budu dělat? Beezle nebyl nikdy nemocný, nebo zraněný, a neznám nikoho jiného, kdo by měl doma chrliče.

Opatrně jsem se zvedla na nohy a kulhala k domu, pronásledována mučivou bolestí. Chytla jsem se zábradlí a vytáhla se nahoru, doklopýtala ke dveřím do haly. Dveře byly otevřené, tak jak jsem je nechala, neboť jsem očekávala příchod Gabriela. Zamračila jsem se a podívala na hodinky. Ukazovaly půl páté, dost po našem domluveném čase. Možná že ho ten tvor nějak začaroval, aby ho držel dál od domu.

„A proč se o to teď starám?“ mumlala jsem, zatím co jsem se táhla po schodech, jednu ruku na opěrce, druhou omotanou okolo Beezleho. Když jsem vystoupala na poslední schod, ztěžka se mi dýchalo a plíce jsem měla v jednom ohni. Odstrčila jsem dveře do bytu, když v tom mě chytla závrať a já padla na kolena. „Mohu nějak pomoci?“ ozval se hlas za mnou.

Byla jsem dost mimo, ale Gabrielův hlas mě stejně nutil skákat tři metry do vzduchu – nebo se aspoň zvednou z kolen, přinejmenším. Udělala jsem jakousi trhanou půlotáčku a padla na levou stranu, přistála jsem na lokti, takže jsem nemohla schovat Beezleho z Gabrielova dohledu. Dopad projel každou částečkou mého těla, každým zraněným svalem a naraženou kostí v těle, takže jsem zaťala zuby a jen na něj zírala. „Co takhle zaklepat?“ podařilo se mi říct.

„Dveře byly otevřené.“ Odpověděl a ukázal směrem ke schodišti. Stál ve dveřích, vypadal stejně chladně a krásně, jako den předtím. Měl na sobě stejný drahý kabát a vyleštěné boty, nad obočím se mu objevily menší záhyby, neboť se na mě zamračil. „Mohu se zeptat, co se vám stalo?“

Och, jen zpropadený obří démon, co se snažil vyrvat mé srdce a odnést ho svému pánovi. Nic velkého, začal okamžitě pracovat sarkasmus v mojí hlavě. Trochu jsem se posunula, opřela o loket, nohy za sebou a zvedla k němu oči. Opravdu jsem chtěla vstát, bylo by to lepší pro mou důstojnost, ale bolest a únava mou důstojnost úspěšně udolaly, takže jsem v pudu sebezáchovy zůstala ležet. „Měla jsem malou nehodu.“ Odpověděla jsem.

„To vidím.“ Odvětil Gabriel. Díval se na mě s očekáváním, ale když pochopil, že to je jediné vysvětlení, kterého se mu dostane, pokračoval: „Mám tu šek za pronájem.“

„Super. Hned to zkontroluju. Můžete mi dát chvilku?“ zeptala jsem se.

„Počkám v hale.“ Bleskově se otočil a neuvěřitelně tiše sešel dolů po schodech, jako by snad byl pouze mojí představou. „Fajn.“ Začala jsem monolog. „To bylo dost trapný.“ Beezle se za celou dobu ani nepohnul. Jeho dech byl stále povrchní, ale o něco stabilnější. Neměla jsem ponětí, co mu ta zrůda udělala, ani jak ho mohu léčit. Potřebovala jsem se Gabriela rychle zbavit, abych se mohla věnovat chrliči.

Ztěžka jsem se postavila a snažil se nekřičet, protože všechny bolesti znovu vzplály. Dopotácela jsem se do ložnice a jemně Beezleho položila na polštář, přikryla jsem ho flanelovou, blankytně modrou dekou. Pak jsem zamířila do koupelny a umyla si obličej. Cítila jsem se hrozně. Podívala jsem se do zrcadla, abych zjistila pravdu o zraněních a překvapením otevřela ústa. Oči byly oteklé a fialové. Zaschlá krev a nečistoty pokrývaly mou tvář až na bradu. Levá tvář vypadala jako jedna velká modřina, neboť právě do ní mě démon kopl. Jeho sliny nechaly na obličeji popáleniny, některé větší, jiné menší, většinou ve velikosti malého oblázku. Vyhrnula jsem košili a uviděla trup označkovaný modro-fialovo-černými modřinami.

Gabriel na můj vzhled zareagoval dost klidně. Pokud bych byla v jeho situaci, okamžitě bych volala na číslo 911. Cítila jsem se a vypadala, jako bych potřebovala okamžitou lékařskou pomoc. „Je velmi, velmi hezký, ale taky dost divný.“ Promluvila jsem, když jsem lehounce čistila rány navlhčenou žínkou. S modřinami a šrámy nic neudělám, ale aspoň už na sobě nebudu mít krev. A pak jsem se zarazila, hadřík spadl do umyvadla. Proč se tolik starám o to, jak vypadám? Co je sakra ten Gabriel Angeloscuro zač, že mě tak rozptýlil? Proč tak rychle přijmul ono chabé vysvětlení mých zranění? A co chce člověk, oblečený do drahých věcí, k čertu dělat se mnou v mém napůl rozpadlém pronájmu?

Všetečné otázky mi pomohly vyčistit hlavu, jako by rozfoukaly tu mlhu, jíž byl obestřen můj mozek. Místo ní se na mě řítily všemožné pochybnosti a teorie, které jsem jednu po druhé zavrhovala. Gabriel má peníze, ale chce si to pronajmout tady, místo nějakého hezkého bytu v centru města. Je snad drogový dealer? Na hraně zákona?

Při prohlídce bytu pokládal dost osobní otázky a já ho nechala projít bez mého obvyklého vyšetřovacího postupu. Proč? Jestliže by byl J.B. aspoň z poloviny tolik intimní, ukousla bych mu hlavu, částečně jí rozžvýkala a pak mu jí zase nasadila na krk. A co je s Beezlem? Proč se mu Gabriel nelíbí? Proč je tak zatraceně tajemný, kdykoliv na to zavedu řeč? Bylo to skoro jako by… jako by…

Myšlenky napjatě čekaly na odpověď. Ten pocit byl bolestivý, skoro až fyzicky bolestivý. Zamrkala jsem a z pravého oka mi stekla trochu krve, jako nějaká hnusná slza. Ale vzpomněla jsem si, nač jsem si nevzpomínala předtím, na zvuk Gabrielova hlasu, když jsem se mu dívala do očí, jeho hlas, který říkal, že mi nechce ublížit, a já ho mám přijmout, nejlépe bez ptaní.

A Beezle – musel přinutit Beezleho, aby mi neříkal pravdu o Gabrielovi. To byl důvod, proč byl tak záhadný. Nikdy dobrovolně neříkal skrytou pravdu. Cítila jsem, jak se ve mně vzdouvá vztek, vztek, který jsem ještě nepocítila, skoro až spaloval vzduch okolo mě.

Zmanipuloval mě, vlezl mi do hlavy a přinutil mě dělat to, co chtěl on. Pod vztekem klíčil strach, ale já ho potlačila. Ruce praskaly, jak elektřina přeskakovala mezi jednotlivými prsty. Otočila jsem se, připravená vyběhnout z bytu, seběhnout schody, připravená ublížit Gabrielovi, ublížit mu tak, jako on zranil mě. Ale on už tu stál, ve dveřích koupelny, s klidným a vědoucím pohledem. Než jsem na něj mohla seslat ohnivou magickou kouli, chytil mě za zápěstí. „Nedělej nic, čeho bychom oba litovali.“ Zamumlal.

„Co?“ procedila jsem skrz zuby. „Třeba malou díru v mozku, jakou jsi udělal ty mně?“

„Nečekal jsem, že si vzpomeneš tak brzy. Upřímně, vlastně sis ani neměla vzpomenout. Tvá mysl je velmi silná.“ Jeho obličej byl hodně blízko a já si dávala pozor a nedívala se mu přímo do očí. Nechtěla jsem, aby ze mě znovu vysál mou vůli. Zápěstí mi držel pevně, ale nebolelo to. Snažila jsem se odporovat, avšak bylo jasné, že by mě klidně držel celý den, bez jakékoliv známky únavy.

„Ty sis myslel, že se nedovtípím, že jsi mě zmanipuloval?“ plivla jsem mu slova do tváře. Malá vráska na jeho čele se znovu objevila. „Nechtěl jsem tebou manipulovat. Jednoduše jsem chtěl abys… mě přijala.“

„A něco jsi provedl Beezlemu, aby mi nemohl říct, co jsi zač.“ Zrychlil se mi dech. Bolelo mě už samotné dýchání, žebra byla pohmožděná od boje a všechen ten hněv a magie se shromáždily v plících. Kůži jsem měla v jednom ohni. Nechápala jsem, jak může Gabriel stát tak blízko mě. Kouzla ve mně úplně vřela.

Přiblížil se, aby mi znemožnil jakýkoliv pokus o vzpouru, a najednou byla koupelna příliš malá. Ucítila jsem vůni jablek a hřebíčku. „Ano, udělal jsem něco chrliči.“

„To je vílí magie.“ Obvinila jsem ho.

„Já nejsem víla.“

„A co teda jsi? Co chceš?“

„Poslal mě tvůj otec.“ Odpověděl Gabriel a svět se naklonil.

Nápor magie a zmínka o mém otci – udělalo se mi špatně, měla jsem závrať, až příliš silně to připomínalo kocovinu. Podlomila se mi kolena, ale Gabriel mě chytil dřív, než jsem spadla dolů a než jsem si stihla rozbít hlavu o dlaždičky. „Můj otec.“ Opakovala jsem roztřeseným hlasem. „To je podruhé, co dneska slyším o svém otci. Muži, o němž jsem nikdy neslyšela, až doteď. Myslela jsem, že je povaleč, nebo mrtvý. Má matka nikdy nezmínila ani jeho jméno.“

„Věřím tomu,“ začal Gabriel, „že Katherine Black se tě pokoušela chránit, dokud nebudeš ve věku, kdy pochopíš.“

„Pochopím co?“ otázala jsem se. Nechtěla jsem znát odpověď. Všechno se mění, až moc rychle. Ale také jsem to potřebovala vědět, a nehodlám nechat Gabriela, či kohokoliv jiného, aby mi to zatajili. Není čas zůstávat vystrašeným dítětem. Gabriel potřásl hlavou. „Na to je příliš brzy. Nevěříš mi. Zklamal jsem ho.“

„Pochopím co?“ nenechala jsem se odbýt, tentokrát jsem do hlasu vložila menší příkaz. Gabriel překvapeně vzhlédl. Podíval se mi do obličeje a já beze strachu opětovala oční kontakt. Uviděla jsem hvězdu na široké černé obloze, ale nechtěla jsem spadnout dovnitř. Nebyl by schopen mě přijmout, ne takovým způsobem jako předtím.

„Jsi jeho opravdová dcera. Máš to v očích.“ Usmál se a jemně mě otočil k zrcadlu, lehce mě podpíral. Ale už nemusel. Šok mě připevnil k zemi, neboť jsem ve svých očích uviděla ty samé hvězdy jako v Gabrielových.

„Je to trik, kouzlo.“ Zašeptala jsem, naklonila se k zrcadlu a dotkla se svého vlastního odrazu.

„Je to tvůj osud, konečně tobě odhalený.“ Pronesl a zvedl ruce. Roztřeseně jsem se k němu otočila.

„Kdo jsem?“ můj hlas zněl dětinsky, vyděšeně.

„Jsi jediné lidské dítě cherubína první sféry, šéfa Grigori, Lorda Azazela.“

32 komentářů:

  1. Hezké zakončení večera, děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak a teď nejen že chci vědět, kdo je Gabriel, ale taky, kdo je jejím otcem.
    Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad, už se těším na další kapitolky :o)

    OdpovědětVymazat
  11. Zpoždění vůbec nevadí :-). Kapitola byla skvělá, děkuji. Lenka

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji, skvělá kapitola :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj holky. :)
    Jsem ráda, že se překlad líbil, mám ještě jeden plán, jak rozšířit svoje působení na našem webu - nebude to knížka, ale moje povídka. Musím však kapitolově nahnat něco dopředu. :D Ještě později napíšu do Shoutboardu (okýnka nahoře), jestli by Vás to zajímalo. ;)
    Mějte se krásně,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za skvělý překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  16. Oh...Díky moc, tohle jsem opravdu nečekala! :DD
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  17. Moc díky za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad! :)

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat