čtvrtek 7. listopadu 2013

Černá křídla - 4. kapitola





Oblékla jsem se do vybledlých modrých džínů, černého trička s dlouhými rukávy a páru kotníkových černých bot s robustními přezkami. Můj šatník se skládal především z džínů, černých svršků a černých bot. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, jak jednotlivé kousky sladit, takže nejlepším řešením bylo, když vše bylo sladěné hned, jak jsem to vytáhla ze skříně. Mimo to, jaká je vhodnější barva pro Agenta Smrti, když ne černá?

Zítra mám vyzvednout Duši okolo tři čtvrtě na jedenáct večer – James Takahashi, na rohu Clark a Belmontu. Jinak mám příštích pár dní poměrně volno. Volno, až na pár otravných detailů – jako jít si proklepnout Gabriela Angeloscura, konečně upéct onen hruškový koláč podle receptu, který jsem psala pro časopis s nízkotučnými pokrmy, zkontrolovat Síň záznamů, jestli je v ní zapsána Patrickova Duše, a najít vraha mojí matky. Jen další pracovní den.

Zavolala jsem Charliemu McGivneyovi, P.I., který souhlasil, že pro mě Gabriela zkontroluje. Poskytla jsem mu osobní údaje, jež potřeboval, a které tu můj budoucí nájemce zanechal na kousku papíru. Písmo bylo až děsivě čisté, tiskací, podobné tomu na psacím stroji. Charlie prohlásil, že by mi výsledky doručil do dvou dnů. Jeden rest vyřešen.


Oblékla jsem si bundu a promluvila na Beezleho, jenž seděl jako obvykle zadumaný na krbové římse. „Jdu za J.B.“

„Kvůli čemu?“ zamručel.

„Mohl by mi říct, jak je to s Patrickem.“ Opáčila jsem. „Potřebuju, aby mě pustil do Síně záznamů.“

„Ale ty nesnášíš J.B. a on nesnáší tebe, takže proč by ti měl pomáhat?“

„Tak to není.“

„Ale je.“ Trval na svém Beezle.

„Ne. Jen mi připadá trochu samolibý. A povýšený. A nepříjemný.“

„A je to tvůj šéf.“

„To taky.“ Souhlasila jsem, stoupla si do otevřeného okna a pomyslela na budovu Hlavního úřadu. Jakmile jsem si ji představila, objevila se má křídla. Abych se přiznala, nevěděla jsem, jak J.B.ho přesvědčím, aby mě pustil do Síně záznamů. Naše včerejší konverzace neskončila zrovna přátelsky. A kromě všech ostatních starostí, jsem se stále trápila tím, že by měli být Agenti sledováni. Další položka do seznamu úkolů.

Lizzie se na mě zamračila, když jsem vkročila do J.B.ovy kanceláře. „Máš sjednanou schůzku, Maddy?“

„Ne, ale jsem si jistá, že si nenechá ujít příležitost, kdy na mě může křičet bez zjevného důvodu.“

„Maddy.“ Pokárala mě. Lizzie mohla být tak o deset let starší než já a měla tendenci celé ty roky obsazovat samu sebe do role náhradní matky. „Neměla bys takhle mluvit o panu Bennettovi. Je to tvůj nadřízený.“

„Jasně, jasně.“ Prohlásila jsem, zvedla ruce na znamení kapitulace. Po tom všem nemá smysl Lizzie znepříjemňovat život. „Je tam?“

„Jsem si jistá, že tě bude chtít vidět.“ Odpověděla a ohlásila prostřednictvím telefonu mou přítomnost. „Pošli ji dovnitř.“ Vyštěkl J.B. do sluchátka. Snažila jsem se zachovat milý výraz ve tváři. Něco jsem od J.B.ho potřebovala a nehodlala jsem své snažení zmařit špatným postojem. Ale pak se všechno pokazilo, protože můj šéf se začal chovat jako typický J.B.

„Všiml jsem si, že jsi ještě nevyplnila papíry o paní Luccardi.“ Vypálil na mě, ještě než jsem stihla zavřít dveře do jeho kanceláře. Papírování, pomyslela jsem si, vezmu ho a strčím ti ho do…

Zhluboka jsem se nadechla, abych si vyčistila hlavu. Nesmí mě naštvat. „Patrick je mrtvý, J.B., potřebuji povolení k přístupu do Síně záznamů.“ Doufala jsem, že vypadám kajícně a neškodně, namísto znechuceně a vražedně, jak jsem se vždy cítila v J.B.ově přítomnosti. „Víš, že nejsi oprávněná tam chodit a šťourat se v záznamech. O čem to sakra mluvíš?“

„Patrick? Znáš Patricka Walkera? Můj kamarád, jeden z Agentů pod tvým vedením? Byl zavražděn nějakou obrovskou, děsivou věcí minulou noc na Ravenswood a Grace. Chci vědět, jak se rozhodl. Jestli zůstal na Zemi, potřebuji s ním mluvit o tom monstru, co ho napadlo.“

Nechápavě se na mě podíval. „Ty jsi na drogách, Blacková?“

„Co?“

„Walker není mrtvý.“

„Ale je. Měl bys o tom vědět, protože nějaký Agent určitě musel jít doprovodit jeho Duši. A měl by ses ozvat jeho příbuzným. Stejně proběhne aktivace, přenos jeho poslání a schopností.“

„Ale nic takového se nestalo, Blacková. Nemám tu žádné papíry, Walker není mrtvý.“ Promluvil, pevně věřil svému prohlášení.

„J.B.“ řekla jsem, snažila dát svému hlasu trpělivý tón, zatímco jsem s ním chtěla zatřást pro jeho hloupost a samolibost. „Viděla jsem jeho tělo. Viděla jsem, jak ho ta zasraná nestvůra zabila. Málem zabila i mě. A chci vědět, co se stalo s jeho Duší.“

J.B. na mě zíral. „Měla jsi snad minulou noc špatný sen, nebo co?“

„Ne!“ frustrovaně jsem vzkřikla. „Opravdu se to stalo, J.B. Jak jsem řekla. A to monstrum – ať už to bylo cokoliv – pronásledovalo Patricka. Věděl, že po něm jde. Zavolal mi, prosil mě o pomoc. A… J.B. jsem si naprosto jistá, že je to stejná věc, co zabila mou matku.“

Nikdy jsem J.B.ho neviděla tak nejistého. Uvolnilo to vždy napjaté rysy v jeho obličeji. „Blacková, tvoje matka… to je…“

„Jen to zkontroluju, ano? Můžeme to zjistit během několika minut, jestli je Patrick mrtvý, nebo ne.“ Prosila jsem. Zaváhal, ale něco na mně mu muselo naznačit, že neodejdu, dokud to neověřím. Zvedl telefon a vytočil číslo. „Síň záznamů.“ Řekl a neustále mě pozoroval. Díval se na mě dost divně. Nevím, jestli mu mě bylo líto, nebo jestli si myslel, že mi totálně přeskočilo. Možná obojí. „Tady je J.B. Bennet, vedoucí Čtrnáctého areálu. Můžete ověřit smrt Patricka Walkera minulou noc v Chicagu?“

Naklonila jsem se v křesle, oběma rukama pevně sevřela opěrky. J.B.ova tvář se měnila, jak poslouchal osobu na druhém konci spojení. Za tři sekundy nasadil hromový výraz, který jsem moc dobře znala. „Jak to sakra myslíš, že zemřel minulou noc? Byl to Agent Smrti, proboha! Mělo mi to být ohlášeno, abych mohl aktivovat nového! Chci mluvit s vaším nadřízeným, mladá dámo.“

„J.B.“ promluvila jsem, zamávala rukama, abych upoutala jeho pozornost. „Na to není čas.“ Zvedl prst, aby mě utišil. „No, tak mu řekněte, ať mě okamžitě kontaktuje, až bude mít čas.“ Praštil telefonem. „Co se sakra minulou noc stalo? Ta ženská v Síni záznamů mi řekla, že mají zaznamenanou jeho smrt, ale ne jeho volbu. Nevím, kdo tam teďka pracuje. Víly, možná. Zasraný malý tvorečkové. Všichni ví, že jsou lepší trpaslíci, ale ukaž jim něco lesklého a přestanou se soustředit…“ J.B. nadále mluvil a já jeho slova nevnímala. Patrickova složka obsahuje záznam o jeho smrti, ale ne o jeho volbě.

Složka mojí matky také obsahuje její smrt, ale ne její volbu. To monstrum… co sakra udělalo jejich Duším? „J.B.,“ utnula jsem ho konečně. „Soustřeď se. Máme tu velký problém.“

„Ano, to máme. Někdo musí mít tyhle záznamy stoprocentně u sebe.“

„Seru na záznamy.“

Vypadal překvapeně, jako bych právě nadávala v kostele. J.B. miluje všechno, co je neobvyklé. Ale poté okamžitě připomene, kdo je tu šéf. „Poslouchej, Blacková, tvůj přístup je totálně mimo…“

„Právě se ti tu snažím něco říct o tom monstru, co zabilo mojí mámu, a ty se staráš o můj přístup. Proč se vždycky staráš o ty nejméně podstatné věci?“

„Na čem záleží víc, než na tom, že ti budu muset napsat oficiální důtku, hned jak opustíš mou kancelář?“ střelil po mě, oči chladné jako led.

„Patrikova složka obsahuje jeho úmrtí, ale ne jak zvolil.“

„A? Nějaký idiot zapomněl doplnit záznamy.“

„Ne.“ Prohlásila jsem pomalu. Uvažovala jsem o tom, že onen zvuk, který jsem zaslechla pod nadjezdem, vydávala ta věc, co zabila Patrika. Takový druh sání. Pochopila jsem, že nedoplněné záznamy ukazovaly na dvě úmrtí bez volby. „Ta věc, co jsem viděla… pravděpodobně snědla jeho Duši.“

„Neexistuje nic, jako Duši-požírající příšera, Madeline.“ Spustil J.B. trpělivým tónem, jímž se mluví na debily.

„Ty jsi Agent.“ Promluvila jsem podobným tónem. „Víš, že svět není takový, jak vypadá. Viděl jsi upíry, vlkodlaky, víly a duchy. Máš křídla! Tak proč by nemohla existovat příšera, která jí Duše?“

„Protože o takovém tvorovi nejsou žádné záznamy. A také kvůli tomu, že všechna stvoření, co jsi zmínila, mají Duši, pro niž chodí Agenti Smrti.“ Výraz v obličeji se mu vrátil ke své obvyklé samolibosti, takže jsem pocítila nutkání praštit ho do obličeje. „A co když taková stvůra nemá Duši a proto o ní nemáme žádné záznamy?“ Upřímně, nevěděla jsem, kam tím mířím. Znělo to bláznivě a iracionálně, ale já tu věc viděla. Věděla jsem, že udělala něco hrozného Patrickovi i mámě. Možná nevysála Duše, avšak udělala něco, co se dotklo způsobu, jakým byla zaregistrována jejich úmrtí v Síni záznamů. Nechtěla jsem na to být sama. Jakkoliv iritujícím J.B. byl, měl určitou autoritu a přístup tam, kam bych se nedostala. Mohl by mi pomoci – pokud by chtěl.

„Podívej, Blacková. Vím, že ty a Walker jste si byli blízcí a že ho opravdu postrádáš. Sakra, mě taky chybí. Nehledě na jeho průšvih tento týden, Patrick byl skvělý Agent. Ale,“ promluvil, opřel se do křesla a dal si ruce za hlavu, „jakékoliv podivnosti jsou opředeny okolo jeho smrti, tobě do toho nic není. Ty se staráš o doprovázení Duší a papírování. Konec diskuze.“

„Víš co, J.B.?“ snažila jsem se ovládnout vztek, jenž ve mně vzplál. „Jsi ubohý. Venku je děsivá příšera, která pojídá Duše tvých Agentů a jediné, oč se staráš, je další zpráva. No, doufám, že ti další cár papíru namasíruje to tvé mínění, že jsi absolutně nepostradatelný. Každý, včetně vedení, si však myslí, že jsi jako obří osina v zadku.“ J.B.ův obličej postupně ztrácel barvu, jak jsem končila svůj monolog. „Vypadni.“ Procedil skrze zaťaté zuby.

„S radostí.“ Vyrazila jsem z kanceláře, převrátila židli, jak rychle jsem odcházela. Bylo to dětinské, ale cítila jsem se lépe. Zamířila jsem domů. Naprosto typické – J.B.ho více zajímají papíry než lidé. Zatímco ze sebe dělal totálního kreténa, mé šance získat někoho s autoritou na mou stranu, se zmenšily a téměř zanikly. Ještě horší bylo, že do Síně záznamů se pravděpodobně nepodívám. Chtěla jsem se na to podívat. Mohla jsem najít další podobné případy, jako Patrick a matka, případy Agentů, kteří zemřeli bez volby. Informace, které by mi možná poskytly vodítko, jak toho tvora najít.

Pobíhá tu monstrum, ale já nemám tušení, co to je, jak si vybírá své oběti, a nikdo mi s tím nehodlal pomoci. Jsem sběratel duší a papírů. Nikdy jsem neprováděla žádné vyšetřování, ale nechtěla jsem jen tápat. Jakmile jsem vletěla do kuchyně, Beezle se ke mně připojil. „Co je?“ odsekla jsem. „Vypadáš nějak divně.“

„Byla tu ta osoba.“ Prohlásil Beezle temně.

„Jaká osoba?“ zeptala jsem se, zatímco jsem šla kontrolovat zprávy na záznamníku.

„Angeloscuro.“ Odplivl si.

Otočila jsem se na Beezleho, prst těsně nad tlačítkem Přehrát. „To je docela dost jedu na muže, kterého sotva znáš.“

„Myslím, že ho znám dost.“ Oponoval.

Něco v jeho hlasu mě přimělo mít se na pozoru. „Co víš? Řekl si, že na něm nebylo nic speciálního, když přišel poprvé.“

„Ne, to jsem neřekl.“ Hádal se Beezle.

„Ale řekl. Zeptala jsem se, co mi o něm řekneš a tys řekl tohle.“

„Řekl jsem, že je to pohledný ďábel.“ Beezle zkřížil ruce na prsou.

„Skutečnost, na kterou jsem přišla, když jsem se na něj podívala. No a co, že je hezký? Máš nějaké námitky proti tomu, aby hezký mladý muž obýval přízemní byt?“ Beezle stiskl čelist a zavřel oči. „To je jedno.“ Uzavřela jsem náš rozhovor, stiskla tlačítko Přehrát. Na záznamníku byly dvě zprávy, jedna od Charlieho, který mi prověřil Gabriela. To bylo rychlé. Hodně rychlé. Nečekala jsem, že by mi výsledky poslal dříve než zítra. Druhá zpráva pocházela od Gabriela, který se mě ptal, jestli ho beru. Zvuk jeho hlasu mě přinutil se třást.

Bez ohledu na Beezleho předsudky a mé vlastní smíšené pocity, jsem věděla, že ho přijímám jako nájemníka. Upřímně řečeno, potřebuju peníze a nikdo jiný se na můj inzerát neozval. Řekla jsem si, že mé pochybnosti pramení z nervozity, neboť mě přitahoval. S přitažlivostí jsem moc zkušeností neměla. Strávila jsem příliš času jako osamělý Agent, zřídka jsem se setkávala s někým jiným, než ostatními pracovníky, a nikdy neměla pořádný vztah. Má práce prostě nevede k normálnímu osobnímu životu. Jak byste na rande vysvětlili, že musíte na patnáct minut odejít z kina, protože musíte vyzvednout Duši, která mezitím dostala infarkt?

Zavolala jsem Charliemu zpátky a poděkovala mu, slíbila, že účet zaplatím co nejdříve, jakmile jej obdržím. Pak jsem zavolala Gabrielovi. Uvedl své číslo uvnitř žádosti a zvedl ihned na první zazvonění. „Gabriel Angeloscuro.“

Sakra, jeho hlas zněl tak sexy. Jizvy po křídlech na zádech mě začaly brnět, a to řekl pouze svoje jméno. Připadala jsem si jako malá holka z nějakého románu. „Pane Angeloscuro, tady Madeline Blacková. Volám ohledně bytu.“

„Ano, paní Blacková?“

„Přijímám vaší žádost, takže pokud byste přišel a předal mi zálohu na první měsíc, dám vám klíče. Můžete si pro ně přijít kdykoliv.“

„Hodí se vám to dnes ve čtyři odpoledne?“

„Jo, to je fajn. Tak tedy na viděnou.“ Zavěsila jsem dřív, než mohl znovu promluvit. Tři minuty hovoru s ním a měla jsem chuť běžet do koupelny a dát si pořádně ledovou sprchu. Beezle sledoval, jak jsem položila sluchátko telefonu. „Doufám, že víš, co děláš, Maddy.“

„Zajišťuji si nějaký příjem, to dělám.“

„A za jakou cenu?“ zeptal se kousavě.

„Beezle, jestli je na Gabrielovi něco opravdu špatného, proč mi to prostě neřekneš, namísto toho tvého mrmlání?“

Odlepil se od bidýlka a znechuceně vylétl z okna – pravděpodobně se vrátil do svého hnízda na verandě. Nepozastavovala jsem se nad Beezleho náladami, začala jsem zvažovat další kroky, které podniknu, abych se dostala do Síně záznamů. K tomu, aby mě tam pustili, bych potřebovala povolení od nějakého nadřízeného. Abych dostala povolení, budu muset J.B.mu lézt do zadku. Přesně tak. Ne v tomto století. Zbývaly tedy jen samé nelegální možnosti.

Bylo mi jasné, že nemám žádný skrytý talent pro vloupávání. Jsem poměrně neohrabaná a nevím zhola nic o vyřazování bezpečnostního systému. Ale znám velmi mocnou čarodějku, která žije na Lincoln Square, jež by mi mohla poskytnout úžasné kouzlo na ukrývání, které by mi pomohlo se dostat dovnitř a ven ze Síně úplně nepozorovaně.

Rychle jsem jí zavolala, a ona souhlasila, že mi to do příštího dne připraví, ovšem za poněkud přemrštěnou cenu. Bylo fajn, že přijde Gabriel s první splátkou pronájmu. V tomto bodě jsem plánování mého výzkumu zastavila, protože jsem nechtěla opouštět dům a myslet na tu příšeru, když zatím nemůžu pořádně nic udělat. Rozhodla jsem se zbytek odpoledne strávit vymýšlením receptu na hruškový koláč, který musím poslat do jednoho časopisu. Abych měla aspoň o něco větší příjem, pracuju jako spisovatel na volné noze, nebo píšu články. Agenti, kteří pracují přímo pod byrokracií, jako třeba J.B., dostávají pravidelnou výplatní pásku, ale všichni ostatní jednají na vlastní pěst.

Označení Agenta mě vyřadilo z jakékoliv jiné práce s pravidelnou pracovní dobou. Tak jako na rande, šéf by zřejmě také neměl pochopení, kdybych se vypařila uprostřed porady. Většina Agentů si našla práci s volnou pracovní dobou, většinou z domova, jako já.

V příštích několika hodinách se mé myšlenky točily okolo Gabriela, Beezleho a hrozby v podobě Duši-pojídající příšery. Když jsem se z nich vymanila, zrovna zvonil bzučák a já zjistila, že už jsou čtyři hodiny. „Sakra.“ Chtěla jsem přestat pracovat půl hodiny předtím, než dorazí Gabriel. Chtěla jsem vytisknout nájemní smlouvu a mít pro něj všechno připravené.

Za zvonění jsem si sundala zástěru, a spěchala dolů, místo abych mu rovnou otevřela. Beezleho jsem nikde neviděla, což mě překvapilo, protože jsem si myslela, že se skrývá kdesi v koutě, aby se na Gabriela mohl mračit, zatímco bude podepisovat smlouvu. Otevřela jsem dveře a čekala, že ho uvidím, jak stojí ve vchodu. Namísto toho tam byl J.B. Stále ještě zvonil.

„Musí to být rozbité.“ Zamumlala jsem, když jsem ho spatřila. „Co tady sakra děláš?“

„Chápu to tak, že mě moc ráda nevidíš.“ Prohlásil J.B.

„A měla bych?“ řekla jsem mu, zkřížila ruce na prsou a opřela se o rám dveří. „Přišel ses mi omluvit za své hrozné chování?“

Vítězně se usmál. „Omlouvám se za své hrozné chování.“

Odlepila jsem se od dveří, zírajíc na něj. „Jsi nemocný?“

„Ne, proč?“ odvětil. Jeho úsměv byl dost znepokojující. Čekala jsem, co z něj vypadne.

„Nikdy jsem neslyšela, že by ses komukoliv omluvil. Asi si tuhle chvíli budu muset pořádně zapamatovat.“

Promluvil tichým, důvěrným tónem. „Podívej se, Maddy, potřebuju s tebou mluvit. Můžu tě na chvilku otravovat?“ Přimhouřila jsem oči. Něco je špatně. J.B. se nikdy neusmíval, nikdy se neomlouval a nikdy, nikdy, nikdy mi neřekl Maddy. V tom okamžiku jsem uviděla Beezleho.

Jeho tělíčko dopadlo několik stop od J.B.ho. „Beezle!“ zavolala jsem přes J.B.ho rameno, doběhla k němu a klekla si na zem. Velice jemně jsem chrliče zvedla a otočila ho. Neměl žádná poranění, ale dýchal velmi mělce. „No, snažil jsem se dostat dovnitř, ale když už jsi venku, tak je to snad ještě lepší.“ Řekl J.B. a kopl mě do obličeje.





29 komentářů:

  1. To jsou věci. Díky.

    OdpovědětVymazat
  2. čím dál zajímavější, skvělá kapitola. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Perfekt, díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasné... děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj holky :)
    Jsem ráda, že si knížku užíváte a já musím říct, že se knížka dobře rozjíždí (přece jenom mám menší náskok ;). Mějte se krásně, hezký víkend. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  11. Tak to jsem zvedava, jak se to jeste rozvine. Dekuju moc za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. A sakra... moc dekuju za preklad

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuju za další kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad. Už se těším jak s ním zamete, ale mám takovej pocit, že J.B. to není.

    OdpovědětVymazat
  15. Kdo to je??? Bože, tyhle napínavé konce kapitol mě snad zabijou :-). Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat