pátek 11. října 2013

Pavoučí kousnutí - 9. kapitola




Přestože byla tma, jak jsem se vzdalovala od Pork Pit, byla na ulicích jasně vidět změna. Občanská válka sice skončila, ale bitvy mezi jednotlivými druhy v Ashlandu stále planuly - mezi Jižním a Severním městem.

Dvě části města získaly název podle příslušné geografické polohy a měly podobný rozsáhlý kruhový tvar. To bylo ale asi tak všechno, co měly společného. Jižní město bylo drsné, surové místo, kde pracující chudina žila v sousedství s upírskými prostitutkami, narkomany a ostatní bílou spodinou. Jak Pork Pit, tak můj byt byly poblíž hranic Jižního města.

V porovnání s Jihem bylo Severní město jako svěží debutantka, domov kravaťáků, zbohatlíků a finančníků. Sociální i magické elity. Hemžilo se to tam známými jmény jako Tara Heightsová nebo Lee Lament, a rozsáhlými pozemky s honosnými sídly v koloniálním stylu. Ale ani starosvětská elegance neudělala z města lepší místo. V Severním městě se na vás lidi usmívali a do zad vám přitom vráželi nůž. V Jižním městě bylo aspoň nebezpečí patrné na první pohled. Jo-Jo se zařídila v severním městě, přesně, jak se slušelo na živel Vzduchu jejích schopností, majetku a společenských kontaktů. Zatočila jsem kolem pozemku Tary Heightsové a vedla jsem Benze po nábřežní ulici pojmenované Magnoliová až ke kruhovému sjezdu na bíle vydlážděnou cestu, která se v měsíčním světle leskla jako vybělené kosti.

Třípatrový dům v koloniálním stylu s řadou oslnivě bílých sloupů obklopený perfektně udržovaným trávníkem. Diamantová královna na smaragdovém trůně. Tři schůdky k zastřešené verandě částečně porostlé psím vínem a popínavými růžemi. Jediná žárovka osvětlující vchod vrhá světla kolem domu a dělala stíny o něco méně zlověstnými.
Pomohla jsem Finnovi z auta na verandu. Chatrné síťové dveře před bytelnějšími, dřevěnými. Otevřela jsem ty síťové a zabouchala těžkým klepadlem na vnitřní dveře. Klepadlo vypadalo jako načechraný mrak – osobní runa majitelky domu. Někde vevnitř zaštěkal pes. Rosko. Jo-Join tlustý, líný baset. Zazněly známé těžké kroky a už zdálky jsem mohla cítit její parfém. Dveře se otevřely a ženská tvář vyhlédla ven.

„Kdo je to, takhle pozdě?“

I když už byla skoro půlnoc, Jolene „Jo-Jo“ Deverauxová vypadala jako by byla připravená na nedělní návštěvu kostela. Její hranatou svalnatou postavu zakrývaly květované šaty a kolem krátkého krku měla šňůru perel. Nohy měla bosé, nehty nalakované rozverně růžovým lakem. Barva odpovídala rtěnce a očním stínům. Jo-Joiny na blond odbarvené vlasy byly vyčesané do obvyklé věže kudrlinek, jen u kořínků prosvítala původní tmavá barva. Se svými téměř pěti stopami byla na trpaslici vysoká a vlasy jí dodaly další kousek navíc, ale pořád jsem byla o dobrých sedm palců vyšší než ona.

„Ahoj Jo-Jo.“ Přitáhla jsem Finna pod světlo. „To jsem já, Gin. Tady chlapec by potřeboval trochu péče.“

Oči trpaslice byla skoro bezbarvé, s výjimkou černé tečky uprostřed. Její bledý pohled přejel přes Finnovu rozbitou tvář a krvavé skvrny, které nás oba pokrývaly. Vrásky od smíchu na její tváři se prohloubily obavami.

„To je ale nadělení,“ Jo-Join pomalý hlas se táhl jako sirup. „Pojďte dál, vezmi ho dozadu, víš kam.“

Napůl jsem Finna odtáhla dovnitř přes dlouhou temnou halu, která ústila do zadní části domu do rozlehlé místnosti, která vypadala jako typický jižanský salón krásy. Polstrované otočné židle. Staromódní sušáky. Pár polic plných laků na vlasy, na nehty, nůžek, natáček, hřebenů s řídkými zuby. Obrázky modelek s účesy módními před dvaceti lety zdobily zdi a stohy módních časopisů pokrývaly každý volný kousek nábytku. Dveře po straně vedly do odpočívárny s opalovacími lehátky.

Jo-Jo Deverauxová pojala svůj život způsobem, kterému říkala „drama máma,“ používala svou magii Vzduchu při soutěžích krásy, plesech debutantek a různých jiných společenských příležitostí v Ashlandu a okolí. Uměla s Vámi udělat téměř cokoliv. Mohli jste vypadat rafinovaně, odvážně, uhlazeně. Uměla to s pinzetou, voskem, nůžkami, natáčkami, barvami. Jo-Jo měla ve svém repertoáru všechno. Magie Vzduchu byla skvělá na vyhlazování vrásek a nadzvedávání prsou do stavu před pěti lety a dvěma dětmi.

Pouze několik blízkých přátel vědělo, že trpaslice je léčitelka. Ale Jo-Jo a Fletcher byli staří přátelé a já jsem díky tomu po léta mohla štědře využívat jejích služeb.

Usadila jsem Finna do jednoho z třešňově červených křesílek a sama jsem se svalila na vedlejší sedačku. Jo-Jo si za námi pospíšila. Přistoupila k jednomu z umyvadel, která byla podél zdi a vydrhla si ruce. Baset Rosco, který předtím štěkal, se uvelebil na svém obvyklém místě v proutěném koši vedle dveří. Pes si mě prohlédl, očuchal a pak složil svoji černohnědou hlavu na plandavé břicho. Jediné, co by teď přimělo Rosca opustit pelech by bylo něco k snědku.

Jo-Jo si přitáhla další židli před Finna a namířila ostré halogenové světlo na jeho rozbitý obličej. „Co se ti k čertu, Finne, stalo? Když jsem tě viděla večer, tak jsi v opeře rozmazával líčení nějaké kočičce.“

Jo-Jo byla ve vyšší společnosti jako ryba ve vodě. Nic nemilovala víc než si natočit vlasy, nahodit pěkné šaty a ještě hezčí boty a jít na párty, ples nebo nějakou benefici a s každým se pozdravit. Za dvě stě padesát sedm let taky budete znát kde koho.

Fimm přikývl. „Naneštěstí nás přerušili.“

Jo-Jo otevřela ústa k další otázce, ale přerušila jsem ji.

„Fletcher je mrtvý.“ Nějak se mi podařilo ze sebe ta slova dostat, přestože mě v krku pálila jako oheň.

Jo-Join pohled se přesunul ke mně. Stín ji přelétl přes tvář, ale nezdálo se, že by byla příliš překvapená. Jako přídavek ke schopnosti léčit měla i trochu jasnovideckých schopností. Většina živlů Vzduchu je měla, už jenom kvůli tomu, že v závanech vzduchu mohli vycítit vibrace emocí. Nebo jednoduše předpokládala, že bychom nepřišli takhle v noci, pokud by se nestalo něco opravdu hodně špatného. „Jak se to stalo?“ Podruhé jsem převyprávěla celý příběh. Opera. Řeka. Mrtvý Fletcher na podlaze v Pork Pit.

„Je mi to líto, Gin, Finne,“ Řekla Jo-Jo tichým hlasem. „Fletcher byl po čertech dobrý chlap. Měly jsme ho se Sophií stejně rády jako vy dva.“

„Vím, že byl,“ odpověděla jsem. „A vím, že jste ho měly rády.“

Všichni jsme se ponořili do tichých vzpomínek na starého muže. Pro tu chvíli nebyla slova potřeba. Byla jsem za to ticho vděčná.

Jo-Jo pár minut zkoumala Finnovu tvář než se pustila do práce. Zvedla ruku proti jeho obličeji a dlaní se dotkla zkrvaveného pohmožděného masa. Její oči se rozzářily a zmatněly do mléčně bílé barvy, jako by její pohled zakryl mrak. Stejné to bylo s její dlaní. Místností se prohnala síla, až jsem se radši i svou židlí odsunula. Vzduch byl protiváha Kamene a vždycky když někdo v mé blízkosti používal tento druh síly, jsem se cítila nepohodlně. Prostě se to zdálo špatné. A naopak Jo-Jo, případně nějaký živel Ohně měli stejné pocity, když jsem v jejich přítomnosti používala magii Kamene nebo Ledu.

Finn zavřel oči a opřel si v křesle hlavu jako by byl na kosmetice. Jistým způsobem taky byl. Jo-Jo přejížděla dlaní kolem jeho tváře, do otevřených ran mu tlačila kyslík, přinutila ho kroužit pod jeho pokožkou, uzdravovat a spojovat poškozenou tkáň. Bylo to jako sledovat zrychlený zpětný záběr.

Otok na Finnově tváři se zmenšoval, modřiny kolem jeho očí bledly, otevřené rány na čele a rozbité rty se zatáhly.

Trvalo to ještě pár minut než Jo-Jo vyspravila všechna zranění, a když konečně odtáhla dlaň, vypadal Finn zase jako jeho obvyklé, bezstarostné já, jen bez čertovských ohníčků v zelených očích. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem přemýšlet o Fletcherovi, jak rozdílným způsobem na něho použila nějaká jiná uživatelka magie Vzduchu svou sílu. Bití, zraňování, pomalé sdírání masa kousek po kousku.

Jo-Jo spokojeně přikývla, zjevně potěšená svou prací. „Teď se svlékni. Ať se můžu podívat na zbytek.“

Fimm se zašklebil. „Už jsem si drahoušku, myslel, že nemáš zájem.“

Byl celý šťastný, že se zbavuje zbytků krvavého zničeného obleku. Vespod měl hedvábné námořnicky modré boxerky s bílými plachetnicemi. Jak konzervativní. Boxerky mu visely nízko na bocích a zvýrazňovaly červený nádech jeho kůže. Hrudník měl široký a pevný, hustě porostlý hnědými zakroucenými chloupky, které vedly až dolů pod gumu trenýrek. Dojem ale kazily ošklivé modřiny. Zřetelné stopy pěstí se zabarvily od fialové po trávově zelenou.

I tak by pro většinu žen byl Finn velmi sexy a žádoucí zvlášť, když ke zbytku dárkového balení přidáte chlapecký šarm v jeho tváři. Ale já už jsem to všechno viděla a vyzkoušela během svých mladších a bláznivějších let.

Jo-Jo zvedla dlaň a začala mu léčit pohmožděniny na trupu zvenčí i vevnitř.

„Víš, mám pocit, že je něco špatně, když má mládenec dražší spoďáry než já.“ Popíchla jsem ho.

„Jenom žárlíš, že mě v nich vidělo víc lidí než tebe v těch tvých.“ Odpověděl Finn. „Pořád lovíš záskoky na jednu noc mezi hřebečky na kolejích?“

„Pořád ojíždíš každou, která se nechá?“ Vrátila jsem mu.

„Zásah.“

Jo-Jo se zasmála našemu škádlení a na moment se stíny z Fletcherovy smrti rozplynuly. Skoro jsem čekala, že projde dveřmi s cikorkovou kávou v ruce, široký úsměv ve tváři. Ale nebyl tu. A už nikdy nebude. Všichni jsme to věděli. Jen jsme se snažili vyrovnat se situací, jak nejlépe jsme uměli. Dělat všechno tak jako obvykle. Tak by to Fletcher chtěl.

Když Jo-Jo skočila s Fnnem, otočila se ke mně. „Teď ty, Gin,“ řekla.

Nadzvedla jsem obočí. „Proč si myslíš že potřebuju léčení?“

„Protože ty jsi ty – příliš tvrdohlavá, než abys to přiznala.“

Znala mě dobře. Zatímco se Finn oblékal, sundala jsem krví nasáklou blůzu, odkoupenou od prostitutky, zabořila se zpátky do křesla a nechala ji pracovat. Jo-Jo mi sundala obvazy a začala s poraněným ramenem. Životodárná síla proudila mými svaly znovu a znovu. Horce, neústupně, dokud teplo neprostoupilo celé rameno. Zaťala jsem zuby a snažila se ignorovat divný pocit, který byl tak jiný než chladné hlazení mé vlastní magie Kamene a Ledu. Síla náporu magie Vzduchu jako vždycky vyvolala svrbění a pálení pavoučí runy v mé dlani. Postříbřený kámen, který byl zodpovědný za jizvu v mé dlani, a z kterého se obvykle vyráběly osobní runy a magické předměty, absorboval veškeré druhy magie, a mnoho lidí nadaných nějakým druhem magie ho používalo jako zásobárnu síly, něco jako baterky na dobíjení. Dokonce i ty malé zbytky v jizvách v mé dlani hladově hltaly magii Vzduchu, která mi procházela tělem.

„Víš, že jsi tomu mohla předejít,“ brblala Jo-Jo, „stačilo použít magii Kamene a obrnit si kůži. Neexistuje nic, co by mohlo tvou magií proniknout.“

Hlavou mi probleskla vzpomínka na mou matku, Eiru a starší sestru Annabellu, jak mizí v ohnivé kouli. Na moment jsem ucítila ve vzduchu zápach spáleného masa. Rozhoupal se mi žaludek.

„Víš, že magii používám, jen když je to nezbytně nutné.“ Řekla jsem. „Na drobnosti je fajn, ale nechci na ní být závislá. Ne při mém druhu práce. Ve chvíli, kdy by selhala, bych byla mrtvá.“

Jo-Jo mi máchala rukama kolem ledvin, kde mě Brutus nakopl. Ještě víc vlnek síly proběhlo mým trupem. „Jednoho dne se na ni Gin budeš muset spolehnout. Magie je tak silná jako osoba, která ji používá. Ty jsi silná. Nezklame tě, protože ty to taky neděláš.“

Nevěděla jsem, jestli mluví Jo-Jo všeobecně, nebo jestli něco zahlédla v zamlžené budoucnosti. Každopádně jsem trvala na svém. „To je všechno skvělé - do doby než narazím na někoho silnějšího, než jsem já.“

Návaly hrubé síly, surové magie, tak spolu živlové bojovali. Testovali svou sílu proti sobě navzájem. Někdy souboj trval sekundy. Někdy hodiny. Ale nakonec něčí síla zvítězila, vždycky se našel vítěz. A když se to stalo, přemožený nešťastník podlehl soupeřově síle. Udušený Vzduchem, zmrazený Ledem, umačkaný Kamenem.

Spálený zaživa Ohněm, jako moje matka a sestra.

Potřásla jsem hlavou, abych odehnala špatné vzpomínky. „Děkuji, ne. Všechno, co k práci potřebuju, jsou moje nože. Nic jiného. Magie je příliš snadná. Přiměje tě dělat hlouposti, myslet si, že jsi nepřemožitelná, být lajdácká. Používám ji, když musím, ale nebudu na ní záviset.“

Nezmínila jsem skutečnost, že už jsem během života za pomoci magie napáchala hrozné věci. Že jsem s její pomocí zabíjela předtím, než mě Fletcher vzal z ulice k sobě. Že jsem s ní kolem sebe bezmyšlenkovitě mlátila, že jsem rozdrolila kamenné zdi našeho domu, abych unikla svým mučitelům. Že kombinace ohně a mojí magie způsobila zhroucení domu. Že Bria, moje mladší sestra, zemřela kvůli tomu, co jsem udělala, pohřbená zaživa společně s ostatními.

To jsou některé z mnoha důvodů, proč jsem magii používala jen v krajních případech. Připomínala mi temnější časy, kdy magie zničila všechno, co jsem měla a znala, během jedné plameny podbarvené noci.

Jo-Jo skončila a stáhla ruku, ale bezbarvé oči stále upírala na mou tvář. „Uvidíme.“

Od předních dveří se ozvalo bouchnutí a zvuk těžkých kroků přes halu. O chvilku později do místnosti vešla Sophie Deverauxová.

Sophie byla o palec vyšší než její starší sestra a kvůli vypracovaným svalům taky rozložitější. Kde byla Jo-Jo světlá, byla Sophia tmavá. Krátké rovné černé vlasy, v odpovídající barvě linky a rtěnka. Oči měla také černé. Výjimku netvořilo ani oblečení – černé džíny, černé boty a černé tričko po sobě mělo jako ústupek rozeseté reflexní růžové lebky. Stejné, jen plastové lebky, visely i na koženém řemínku kolem jejího krku. Přestože jí bylo sto třináct, Sophia by si vzhledem nezadala s náladovým adolescentem.

Kecla sebou do jednoho s křesílek a začala zkoumat růžový lak na svých nehtech. Jo-Jo se natáhla a popleskala svou sestru po ruce. Přestože vypadaly různě, byly si velmi blízké. Žily společně už víc než sto let. Sophia se na Jo-Jo tak trochu usmála, což byl její nejživější a nejpříjemnější výraz.

„Nějaký problém s těly?“ Zeptala jsem se.

Sophia mi krátce pohlédla do očí.“Nuh-uh.“ Její výraz pro ne.

Když se Fletcher vzdal kariéry nájemného vraha, zdědila jsem po něm jak Jo-Joiny léčitelské tak i Sophiiny odborné služby. Nevěděla jsem, jak se Sophia těl zbavuje a ani jsem se jí na to nikdy neptala. Taky jsem se neptala, proč se jí taková špinavá práce zamlouvá. Každopádně Sophia byla ve svém oboru nejlepší. Po jejím zákroku každé místo vypadalo jako by se tam nikdy nic nestalo. Žádná krev, vlákna, vlasy, DNA nebo jakýkoliv jiný důkaz. A skutečnost, že pekla absolutně nejlepší podmáslový chleba v Ashlandu byl jen další příjemný bonus.

„Dobře. Budu tě teď pár dní v Pork Pit potřebovat.“ Spolkla jsem hořkost, která se drala do krku. „Ráno zavolej policajty.“

V kostce jsem Sophii vylíčila, co se dnes večer stalo. Trpaslice nic neříkala, ale na chvíli jí něco zastínilo pohled. Mohl to být zármutek. U Sophie těžko říct. Vždycky byla chladnější než já.

Ještě jednou jsem se Sophií probrala instrukce, poděkovala jsem Jo-Jo za její péči a pohotovost, a slíbila za pomoc Finnovi obvyklou taxu. Pak jsem vstala, znovu si oblékla prostitutčinu zakrvavenou blůzu a vzbudila Finna, který mezitím v křesle usnul.

„Pojď,“ řekla jsem. „Ještě máme dnes v noci něco na práci.“

„Jako co?“ zeptala se Jo-Jo.

Projela jsem si rukou vlasy. Prsty se mi zadrhly o krvavý chuchvalec. „Vzali jsme těm chlápkům z Finnova bytu nějaké věci. Chtěla bych si je pořádně prohlédnout. A taky chci vědět, co se dostalo do novin. Pokus o vraždu Gordona Gilese by měl být trhák a my potřebujeme zůstat v obraze.“

Jo-Jo přikývla, blond kudrlinky se rozhoupaly. „Fajn, ale buďte opatrní. Fletcher Lane byl jeden z mých nejstarších nejmilejších přátel. Cokoliv byste potřebovali, dejte vědět buď mně nebo Sophii.“

Neradostný úsměv mi přeběhl po tváři. „Díky. Ale nemyslím, že bychom vás ještě mohli potřebovat, zvlášť Sophii ne. Protože jestli se mi pod ruku dostane osoba, která je za tohle zodpovědná, nezbude z ní dost, aby to bylo vidět pod mikroskopem, a už vůbec ne tolik, aby to bylo potřeba uklidit.“

Z druhé strany místnosti se ozvalo nesouhlasné bručení Sophie Deverauxové.







16 komentářů: