pátek 4. října 2013

Pavoučí kousnutí - 8. kapitola




Otočila jsem se k tělům. Finn si klekl a z kapes mrtvol vytáhl peněženky a telefony. Taky jim sebral hodinky a Prckovi strhl z krku zlatý řetěz. Začal se probírat jejich věcmi, ale sebrala jsem mu je.

„Později,“ řekla jsem. „Musíme zajít za Jo-Jo. Vypadáš jako pytel sraček.“

Finn se zašklebil. „Až tak?“

„Věř mi. Nechtěl by ses na sebe teď podívat do zrcadla. Tvoje ego by to neuneslo.“

Finn si odfrkl. „Prosím tě, moje ego unese cokoliv.“ Kývl hlavou směrem k tělům. „Co s nimi?"

„Zavolám Sophii. Víš, že tenhle druh práce miluje.“ Zvedla jsem ze stolu bezdrátový telefon a zmáčkla sedmičku. Stejně jako já měl Finn trpaslici uloženou na rychlém vytáčení. Telefon stihl dvakrát zazvonit, než to zvedla.

„Hmph?“ Tímhle nevrlým zabručením se Sophie obvykle hlásila. Nebyla zastáncem sáhodlouhé konverzace.

„Tady je Gin.“ Ohlásila jsem se. „Máme nějaký nepořádek ve Finnově apartmánu. Je potřeba ho uklidit.“

„Hmm.“ V zabručení se objevila trocha zájmu.
„Dva vevnitř, jeden u východu z výtahu. Malý, střední a veliký.“ Náš kód pro člověka, poloobra a obra.

„Škody?“ Její hlas skřípal hůř než hlas náruživého kuřáka a ochlasty. Když už se Sophia uvolila mluvit, vyjadřovala se co možná nejúsporněji, maximálně dvě slabiky, nic vysilujícího. Naopak její sestra Jo-Jo zvládla mluvení za obě.

Zalétla jsem očima na krví pocákaný koberec. Finn si možná myslel, že je úžasně stylový, když si ho nechával položit, teď to ale vypadalo, jako by se na podlaze rozprskla porce špaget – s pár masovými kuličkami navrch. „Řekněme, že mramorová podlaha v předsíni půjde vyčistit mnohem líp než koberec v obýváku. Přijdeš?“

„Um-mmm.“ Sophiino zamručení pro ano.

„Fajn, buď opatrná. Malý, střední a veliký mohli mít nějaké kamarády, kteří je měli později vyzvednout. My jdeme k Jo-Jo. Uvidíme se tam.“ Zavěsila jsem a otočila jsem se k Finnovi. „Je na cestě. Sbal si na pár dní. Počítač, oblečení, cokoliv budeš potřebovat. Zůstaneš se mnou, dokud to nebude uzavřené.“

Finn přikývl, vstal a vykročil. Jedna noha se pod ním podlomila. Klopýtl, zavrávoral a málem přepadl přes židli, ke které byl předtím uvázaný. Přiskočila jsem k němu, podepřela jsem ho a pomohla mu do ložnice. Finn si sedl na postel, zatímco jsem mu do sportovní tašky balila věci, nějaké oblečení, laptop, pár dalších drobností, a taky peněženky a šperky, které jsme vzali nezvaným hostům.

O deset minut později jsme stáli ve dveřích výtahu v temných podzemních garážích Finnova domu. Pomohla jsem Finnovi vykulhat z výtahu. Tmavý špinavý beton se rozprostíral na všechny strany. Poslední modely luxusních sedanů stály tiše v řadě připravené pro svoje majitele podél setmělé rampy vedoucí do dalšího poschodí. Jasná světla ozařovala auta a lapač hmyzu umístěný na jednom z rohů. Mol letící kolem se rozhodl přistát na lákavém modrém povrchu. Výsledkem bylo prsknutí, znějící v uzavřeném prostoru jako exploze granátu. Finn mě nasměroval ke schodům mezi patry, po kterých jsme zamířili dolů. Ve vzduchu visel zápach motorového oleje a výfukových plynů. Otřela jsem se prsty volné ruky o betonovou zeď. Ostrý závan obav přerušoval kamenné mumlání. Nic neobvyklého. V podzemní garáži každý trochu trpí klaustrofobií a paranoiou, mě nevyjímaje. Hluboký bručivý zvuk mě neuklidnil. Ne po takové dlouhé a krvavé noci, jakou jsem dnes měla. Sešli jsme ale dolů bez dalších incidentů. Vtáhla jsem Finna do nejbližšího auta, které jsem vypadalo, jako že je jeho - nablýskaného Aston Martina, který jako by vypadl z filmu o Jamesi Bondovi. Finn sbíral auta stejně jako jiní lidé různé tretky.

„Ne,“ zaprotestoval Finn. „Ne Astona. Cokoliv, ale Astona ne. Mám ho teprve měsíc. Z kožených sedaček krev nedostaneš. To by nedokázala ani Sophia.“

„Tak co by navrhla Vaše Výsost?“ Vyštěkla jsem.

„Vezmeme Bentz. Už jen kvůli vínovému čalounění.“ Opáčil.

Protočila jsem panenky, ale udělala jsem to, co říkal. Finnigan Lane možná nebyl můj pokrevní bratr, ale dokázal mě rozčílit způsobem, jakým to umějí jen sourozenci. Posměšky, sekýrování, provokace. Občas jsem měla chuť vytrhnout mu jazyk a usmažit si ho k večeři. Ale co bych pro něj neudělala. Dokonce ho nechám zašpinit od krve auto podle vlastního výběru.

Otevřela jsem dvířka černého Bentze, usadila Finna vepředu, naše věci naházela dozadu a sama jsem obsadila místo řidiče. Zapadla jsem do kožené sedačky, která se příjemně vytvarovala kolem mého těla, hýčkala můj zadek, narovnala mi záda, podepřela krk a ramena. Mmm. Aspoň na minutu jsem se cítila naprosto skvěle – zapomněla jsem na obavy ohledně dalšího postupu nebo z toho, co může číhat za rohem. Jen jsem se chtěla pohodlně opřít a na minutku usnout a všechno špatné z této noci nechat odplynout.

O dvě minuty později jsme byli z garáží venku. Zamířila jsem na sever směrem k Jo-Jo. Cesta nás vedla kolem Pork Pit. Neonové prase zářilo do tmy jako signální oheň. Zkoušela jsem nemyslet na Fletchera, ležícího v kaluži krve, ale představa jeho zuboženého těla mě nechtěla opustit. Tuhle noc mi už podruhé vytryskly slzy. Zatraceně. Takhle jsem naposledy brečela jako malá.

Finn viděl, jak se mi lesknou oči. „No tak, tohle by přece nechtěl. Víš, co si myslel o fňukání.“

„Zbytečná ztráta času a energie.“

Slova se mi automaticky vybavila, jak mě to Fletcher učil. Šlo to ztěžka, ale slzy jsem potlačila.

Vždycky jsem to dokázala.

Jeli jsme ponoření do ticha. Před červenou jsem vyřadila a zhluboka se nadechla. Je čas jít na věc. Musíme si s Finnem promluvit, ještě než dorazíme k Jo-Jo.

„Pověz mi o tom. Kde jsi byl, jak tě dostali a proč tě vzali zpátky k tobě.“

„Jasně.“ Fin posunul svoje zmlácené tělo tak, aby na mě viděl bez otáčení hlavy. „Táta mi o té práci samozřejmě řekl, takže jsem se rozhodl, že se na tu slávu v opeře podívám. A taky kvůli morální podpoře.“

Nadzvedla jsem obočí.

„No dobře, tak moje přítelkyně chtěla jít a byla to příležitost poklábosit s klienty.“ Připustil Flatcher.

„Dvě mouchy jednou ranou. Víš, co myslím?“

„Jistě,“ otráveně jsem odpověděla.

Finn pokračoval ve vyprávění „Takže jsem v opeře, v soukromé lóži, báječná místa, když slyším mužský křik. Nebo jsem si aspoň myslel, že mužský. Na vlastní oči jsem ho neviděl.“

Gordon Giles, poté, co jsem podřízla jeho vrahovi hrdlo.

„Předpokládal jsem, že jsi dokončila svou práci a jsi na odchodu z budovy. Tak i s přítelkyní vycházíme ven z lóže stejně jako všichni ostatní kolem. A zahlédnu chlápka se zbraní pronásledovat černou štíhlou postavu.“

Donovan Caine, jak za mnou běží přes halu.

„Povídá se, že v jedné ze soukromých lóží došlo k vraždě. Moje přítelkyně je velmi, velmi rozrušená, tak se rozhodnu vyhledat nějaké tiché místo, aby se uklidnila.“

Znovu jsem protočila panenky. „Tím myslíš, že jsi ji někam odtáhl, aby sis mohl užít ještě-že-to-nebyl-můj-krk sex.“

Finn se lehce ušklíbl. „Šli jsme dolů do jednoho z privátních salónků probrat situaci. Dveře se otevřely, zrovna když jsme byli nadosah řešení.“

„To znamená, zrovna když jsi jí sundával kalhotky.“

Finn přikývl. „Ti bastardi taky mohli chvilku počkat, než dokončíme diskuzi. Ale skočili po mně, mojí přítelkyni řekli, ať vypadne a odvezli mě do mého bytu. Předpokládám, že doufali, že se ukážeš, abys mě zachránila.“

„Řekli něco? Nějaká zmínka o tom, pro koho pracují? Proč měl Gordon Giles umřít? Cokoliv?“

„Nic.“ Finn potřásl hlavou. „Jenom mě začali mlátit a chtěli vědět, kde bys mohla být.“

Automaticky jsem se věnovala řízení, zastavovala jsem na červenou, řadila, držela rychlost těsně pod povoleným limitem. Nechat se zastavit kvůli dopravnímu přestupku bylo to poslední, co jsem potřebovala, zvlášť když uvážím, že jak Finn, tak já jsme byli celí od krve. Byli jsme už skoro u Jo-Jo, když mi Finn položil otázku, které jsem se bála od chvíle, kdy jsem vtrhla do jeho bytu.

„A co - co je s tátou,“ zeptal se tichým hlasem. „Co mu udělali?“

Srdce se mi rozbušilo, ale držela jsem oči na silnici, abych se vyhnula Finnovu upřenému, tázavému pohledu. Rukama jsem svírala volant. Přála jsem si, aby to byl krk živlu Vzduchu.

„Ubodali ho. Našla jsem ho v Pork Pit. Už byl mrtvý, když jsem tam přišla.“

Vynechala jsem část se surovým mučením. Finn to nepotřeboval slyšet. Když pominu jeho občasné pochybné obchody, ve kterých občas mohlo figurovat násilí, Finnigan Lane byl něžná duše. Obleky, auta, ženy, peníze, to byli věci, ve kterých nacházel potěšení. Finn byl zcela šťastný, když se mohl propíjet a prošoustávat životem, počítat svoje peníze a pletichařit, aby získal další. Podle ashlandských standardů byl v podstatě nevinný. A to byl i důvod, proč Fletcher vychoval zabijáka ze mě a ne ze svého syna. Přestože ve svých dvaatřiceti letech byl Finn o dva roky starší než já, byla jsem silnější. Tvrdší. Chladnější. Musela jsem být, abych přežila své dětství. Finn na mě hleděl, čekal na zbytek příběhu. Řekla jsem mu krátkou, upravenou verzi. Boj s Brutem v opeře. Konfrontace s Donovanem Cainem. Potápění v řece. Cesta do Pork Pit a pak do jeho bytu.

„A taky u restaurace nechali chlápka, pro případ, že bych se ukázala,“ podotkla jsem.

„A co se s ním stalo?“

Podíval jsem se na Finna prázdným pohledem.

„To, co umíš nejlíp,“ zamumlal. „Díky za to, Gin.“

Pokrčila jsem rameny. „Flatcher byl pro mě jako otec. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. Jenom si přeju, abych s tím bastardem mohla strávit víc času.“

Víc času na řezání a ubližování a zabíjení - víc času na jednání a míň času na přemýšlení o tom, co jsem dnes večer ztratila.

A jak zatraceně moc to bolí.






19 komentářů:

  1. Díky za překlad :) těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji pěkně za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Páni, díky za překlad. Už aby se to začalo trošku rozmotávat. Štve mě, že si neumím ani tipnout, kdo by ji mohl chtít zabít.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat