pátek 25. října 2013

Pavoučí kousnutí - 11. kapitola







Už nebylo potřeba něco říkat nebo udělat. Ne dnes v noci. Zatímco jsem se sprchovala a snažila se vymýt si z vlasů krev, Finn se přesunul do ložnice pro hosty. Zničené oblečení putovalo do koše. Později ho vezmu dolů do sklepa a spálím.

Díky Jo-Joině magické péči už jsem ani necítila místo na rameni, kam mě Brutus bodl. Ale v hrudník mi pořád svíral smutek nad ztrátou Fletchera. A nad způsobem, jakým k tomu došlo. Nad znesvěcením Pork Pit. Kvůli sadismu v jednání živlu Vzduchu. A kvůli čemu? Abych byla obviněná z vraždy, kterou jsem nespáchala? To nedávalo smysl. Nic z toho.

Nemohla jsem uvěřit, že už tu Fletcher není. Že je mrtvý. Že jsem u něj nebyla včas. Že jsem nebyla schopná ho zachránit, tak jako on zachránil kdysi dávno mě.

Moje chmurné myšlenky se přesunuly k poslednímu rozhovoru, který jsem s Fletcherem vedla. Udělej to a můžeš jít do důchodu. V duchu jsem znovu slyšela jeho drsný hlas šeptat ta slova. Dělala jsem si z té myšlenky legraci, zlehčovala ji, posmívala se jí celých šest měsíců, od té doby, co mi navrhl odchod na odpočinek.
Možná – jenom možná – kdybych ho tehdy, když mě poprvé žádal, abych toho nechala, poslechla, mohl být pořád naživu. Kdybych tehdy přestala zabíjet lidi, nikdy by se naše cesty s Gordonem Gilesem nezkřížily. Možná, kdybych jednala podle jeho přání, jeho nadějí, že povedu normální život, mohl být teď starý muž na svém místě v Pork Pit, číst si knížku a pít kávu, místo aby vyhaslýma očima zíral do stropu.

Moje chyba. Všechno je jen moje zasraná chyba.

Vina a zármutek mě zavalily, zbořily zeď kolem mého srdce, rozbily chladný kámen na prach.

Hrdlo se mi sevřelo a horké slzy, teplejší než voda, co po mně stékala, mi vhrkly do očí. Padla jsem na kolena a schoulila se na hladkých kachličkách.

A poprvé za sedmnáct let jsem se zoufale rozplakala.

Přešlo deset minut, možná patnáct. Nebyla jsem si jistá. Ale roztřásla jsem se pod chladnoucí vodou. Někdo by mohl můj smutek a vztek na Fletcherova vraha nazvat pokrytectvím. Měla jsem na svých rukách mnoho krve a moje práce za sebou nechávala hodně zarmoucených lidí. Ale byla tu pravidla, čára, kterou jsem nikdy nepřekročila. Žádné děti ani zvířata. Žádné mučení. Nesnažila jsem se vinu za svoje činy svalit na někoho jiného. Způsob, kterým Fletchera umučila… Zasloužila by si sejít ze světa stejným způsobem. Jako štvaná zvěř. Být ulovená dřív, než to udělá někomu dalšímu.

Fletcher odešel, ale já jsem stále tady. A taky Finn. A udělám všechno, co je v mých silách, aby to tak zůstalo. Starý muž mě naučil, že nejdůležitější je přežít, důležitější než emoce, svědomí, smutek, lítost. Pokud to ze mě dělá pokrytce, tak ať. Jsou horší věci. Třeba smrt.

Soustředila jsem se na večerní rituály. Mytí, sušení vlasů, měkké flanelové pyžamo s modrými mráčky, které jsem dostala jako dárek od Jo-Jo. Potlačila jsem v sobě vinu, smutek a emociální zmatek. Potřebovala jsem být zítra ve formě. A nejen zítra. Neměla jsem obavy kvůli odměně, která na mě byla vypsaná. Fletcher mě naučil opatrnosti, neviditelnosti. Cvičila jsem se v tom posledních sedmnáct let. Naučila jsem se vidět v každém stínu potenciálního nepřítele. Pořád jsem nechápala, jak jsem mohla být tak neopatrná a lajdácká. Ale někdo, někde,někdy musel mluvit o tom, co jsme my tři zač. A až se k ní dostanu blíž, osobně se živlu Vzduchu zeptám, jak našla Fletchera. A nebudu se ptát zdvořile.

Než jsem se uložila do postele, prošla jsem bytem a zdi kolem všech oken opatřila ochranou runou. Zeď jako obvykle zněla tichým bručivým tónem.

Jen tak pro jistotu jsem si pod polštář strčila svůj oblíbený nůž a další na noční stolek. Pak jsem se stočila do klubíčka mezi přikrývky a odplula do říše snů…

Hluboké, nezadržitelné, dech beroucí vzlyky otřásaly mým tělem až do konečků prstů. Slzy mi stékaly po tváři v nekonečném proudu a mísily se špínou na mých rukou. Trhaně jsem se nadechla a olízla si slaně chutnající rozpraskané rty.

„To ti nepomůže,“ nízký hlas pronikl mým utrpením.

Na asfaltovém povrchu se ozvaly kroky a já jsem mezi popotahováním vzhlédla. Přede mnou stál vysoký muž ve středním věku s tmavě hnědými vlasy. Přes modrou pracovní košili a kalhoty měl uvázanou zamaštěnou zástěru. Na nohách hnědé boty a v pravé ruce se mu houpal velký černý pytel na odpadky.

„Slzy jsou plýtvání časem, energií a možnostmi.“ Řekl vážným tónem, jako by mi sděloval nějaké obrovské tajemství.

Moje matka a sestry byly mrtvé. Kdekdo mě chtěl zabít. Byla jsem sama a žila na ulici. Zmrzlá. Unavená. Hladová. Tak moc hladová. Rozhodně jsem měla důvody k pláči.

Muž mě pozoroval, jeho zelené oči se putovaly po mé špinavé tváři, umaštěných rozcuchaných vlasech a roztrhaném oblečení. Povzdechl si a pak sáhl do pytle.

Ztuhla jsem a natáhla se po magii proudící v mých žilách. Pokud by vytáhl nůž a šel po mně, použila bych na něj svou sílu. Poslala bych mu rovnou do tváře cihly ze zdi, u které jsem se krčila. Zformovala bych si v ruce ledovou dýku a bodla ho. Ať už by mě to stálo cokoliv. I kdyby to mělo znamenat, že použiju magii k zabíjení – znovu.

Muž vytáhl zmačkaný bílý papírový sáček. Krčila jsem se na zemi, kolena přitisknutá k hrudníku. Oči jsem měla na úrovni loga s růžovým prasátkem natištěném na papíře.

„Tady.“ Muž zvedl sáček „Tady je burger, někdo si ho nevyzvedl. Taky fazole se slaninou. Jestli chceš, můžeš si to vzít.“

Můj kručící žaludek říkal ano, ale hlava zavrtěla ne. Na ulicích v Ashlandu nikdo nikomu nedá nic zadarmo. Pravděpodobně chtěl, abych mu ho vykouřila přímo tady na ulici. Tak zoufalá jsem ale nebyla. Ještě ne. Ve třinácti jsem toho ještě moc nabídnout nemohla, kromě sotva znatelných prsou a úzkých boků, ale už jsem věděla, že se najde hodně mužů, kterým by to bylo jedno.

Muž pokrčil rameny. „Jak myslíš, dítě.“

Otevřel popelnici a pytel do ní hodil. Ten velký černý a pak i tem menší, bílý. S hvízdáním otevřel zadní dveře do restaurace a zmizel uvnitř. V hlavě jsem odpočítávala vteřiny. Deset, dvacet, třicet… Když jsem se dostala k padesáti pěti, vyskočila jsem na nohy, uháněla k popelnici, abych vytáhla z páchnoucí temné hlubiny bílý sáček.

Vrhla jsem se zpátky přes ulici do černé praskliny ve zdi. Otvor byl jen tak velký, abych se v něm zahřála, ale už ne tak, aby se tam vešel ještě někdo další. Roztrhla jsem sáček a pustila se do sendviče uvnitř. Byl tak dobrý, že se mi chtělo znovu brečet. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem měla maso, a tolik. Třásly se mi ruce, když jsem otvírala krabici a nabírala první sousto fazolí se slaninou. Omáčka byla sladká, s kořeněným nádechem. Po odpadcích, které jsem většinou jedla, to chutnalo přímo božsky-


„Sakra!“

Probudila mě nadávka. Stěží jsem rozlepila oči, s dlaní sevřenou kolem nože pod polštářem.

„Sakra!“

Znovu se ozval rozzlobený hlas. Finn. Jenom Finn. Uvolnila jsem se, vyklouzla z postele a vykoukla ze svého doupěte. Finn stál v kuchyni a přehazoval si topinku z ruky do ruky, aby se nespálil.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se rozespalým hlasem, hlavu plnou vzpomínek na sen.

„Pět odpoledne.“ Finn si málem spálil pusu, když se zakousl do příliš horké topinky.

„Dvanáct hodin? Proč jsi mě nechal spát tak dlouho?“

„Protože sis potřebovala odpočinout. A já taky.“

Měl pravdu. Jo-jo mohla být nejlepší, ale uzdravování si vybralo svou daň, když se tělo po několika zraněních snažilo dostat znovu do formy. Přestože jsem celý den prospala, pořád jsem se cítila unavená, moje ruce a nohy se hýbaly pomaleji než obvykle. Nebo to bylo možná proto, že jsem toho po sobě včera v noci prostě chtěla moc. Ale použití magie obvykle taky něco stálo, což byl další důvod, proč jsem svou sílu radši moc nepoužívala. Nelíbila se mi cena, kterou jsem pak musela zaplatit. Obvykle mě to vyčerpalo a oslabilo. Nemohla jsem si dovolit být slabá. Nikdy.

Topinkovač vyplivl dalším kousek pečiva. Finn ho vzal a hodil po mně. Sevřela jsem tenký plátek v pravé ruce. Nevadilo mi, že byl horký. Byla jsem ta se zjizvenýma rukama, cítila jsem pavoučí runu vypálenou do dlaní. Jedině magický postříbřený kámen mohl pojmout tolik magie. Uživatelka Ohně, která mě mučila, mi mou vlastní runou ublížila mnohem víc, než by zvládla jakákoliv vroucí tekutina. Poznamenala mě navždy a celou dobu se u toho smála. Z té vzpomínky mě tak rozbolela hlava, že jsem si začala masírovat spánky.

Televize byla puštěná se staženým zvukem. Běžela nějaká nepochopitelná hra, při které se po obrazovce míhali vykřikující soutěžící. Přepnula jsem na kanál o vaření.

„Nějaké novinky o mém včerejším zpackaném útoku?“

„Nic moc,“ řekl Finn. „V poledne byla další tisková konference s policií. Jmenovitě kapitán Wayne Stephenson sliboval tvoje dopadení za každou cenu. A Alexis Jamesová a ještě někdo mluvili o tom, jaký skvělý hoch byl Gordon Giles, a jak doufají, že odměna dopomůže k dopadení vražedkyně a jejímu předání spravedlnosti. Víš, že ještě během noci, hned po nabídce, dostali víc než tisíc tipů?“

„Milion dolarů.“ Potřásla jsem hlavou. „Každý chudák v Ashlandu, ať už živel nebo ostatní, po mně půjde. Nebo aspoň bude honit mého ducha."

„K čertu, za tolik peněz bych prodal duši peklu.“

Zírala jsem na něho.

„Ne, že bych o tom přemýšlel,“ opravil se Finn. „Přátelství je důležitější než peníze.“

Nadzvedla jsem obočí. Jeho rty s sebou začaly cukat, až z něj vylétlo krátké zachechtání.

Odfrkla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl s vážnou tváří.“

„Ani já ne,“ přiznal se.

Hodila jsem po něm polštář, Finn mu uhnul z cesty.

Jeho úsměv pomalu zvadl a promluvil do okna vedoucího na ulici. „Sophia přivolala do Pork Pit policajty. Přijeli kolem třetí odpoledne.“

Vstala jsem a podívala se zpoza záclony na ulici pod námi. Okolí restaurace bylo uzavřené žlutou páskou. Odpolední slunce se odrazilo od pásky a hodilo prasátko přímo mých očí. Žádný pohyb přede dveřmi. Normálně kolem páté odpoledne by tam čekali lidi na usazení. Ale procházející jenom zpomalili a házeli po restauraci zvědavými pohledy. V Ashlandu byla policejní páska výmluvnější než nekrolog v novinách.

Obvykle jsem odpoledne pracovala až do zavíračky a chyběl mi hluk a honička při podávání večeří nebo spíš jen přítomnost Fletchera za kasou, upíjejícího svou cikorkovou kávu a listujícího knížkou, tak jak jsem byla zvyklá během předešlých let. Už se to nikdy nevrátí.

Znovu mě přepadl smutek a vina, ale soustředila jsem se na chladný vztek ve své hrudi, kterým jsem první dvě emoce překryla. Na smutnění jsem měla minulou noc, teď je čas být silná. Kvůli sobě, kvůli Fletcherovi a obzvlášť kvůli Finnovi. Byla jsem příčinou Fletcherova konce, tak se aspoň postarám, aby se to stejné nestalo s jeho synem.

„Policajti už odešli?“ Zeptala jsem se.

„Jo,“ řekl Finn. „Ti bastardi tam byli sotva hodinu. Koroner přijel dřív než oni. Policajti pár minut okouněli kolem, počkali, než naložili jeho tělo, a odjeli.

Chvíli jsme tam jen tak stáli a mysleli na Fletchera, na to, že už tu není s námi. Chladný vztek v mé hrudi přešel v pomalé, stálé dunění.

Finn promluvil jako první. „Nerad to říkám, Gin, ale potřebujeme nějaký plán. Protože tahle malá konspirace, do které jsme se chytili, neskončí, dokud nebudeme oba mrtví. Vím, že táta vždycky chtěl, abychom odjeli z města. Utekli pryč, pokud by se mu nebo někomu z nás dvou něco stalo. Ale já - já to nemůžu udělat. Prostě nemůžu. Aspoň dokud někdo nezaplatí za to, co udělal tátovi. Pochopím, jestli budeš chtít odjet - “

„Sklapni,“ zavrčela jsem. „Nikam nejedu. Neutíkám, neodejdu z města.“

Finn zamrkal. „Ne?“

Před očima se mi zjevila Fletcherova zmučená tvář. Zmlácené tělo. Krev na podlaze v Pork Pit. Ledový uzel uvnitř mě se stáhl. „Ne, nikam nejedu.“

„Jsi si jistá?“

„Stoprocentně. Všechno je to propojené. Kdyby nám někdo nechtěl vyplatit zbytek honoráře, dobře, mohla bych to pochopit. To už se stalo. Ale zabili Fletchera. Tobě ublížili. Na mě to narafičili. To je nepřijatelné.“

Finn odtrhl oči od Pork Pit a podíval se na mě. „A co ten plán? Jak zjistíme, kdo za tím je?“

„Jedno po druhém.“

Finn zamrkal nad naléhavostí v mém hlase, ale já jsem se vždycky napřed zabývala praktickými záležitostmi.

„Co práce? Co řekneš těm chlapíkům přes peníze v bance?“ Zeptala jsem se.

„To už je zařízené. Řekl jsem šéfovi, že si beru týden volno, abych se vzpamatoval z tátovy vraždy.“ odpověděl. „Ani jsem nelhal.“

„Prvně musíme zjistit, co byl GordonGiles doopravdy zač.“

„Myslíš, že klient tátovi lhal? To se nikdy nestalo.“ Z Finnova hlasu přímo kapal sarkasmus.

„Jak si představuješ, že rozluštíme motivy a aktivity mrtvého muže? Protože Gordon Giles už nám asi nic neřekne.“

Protočila jsem panenky. „Snadno. Jediné, co musíme udělat, je setkat se s DonovanemCainem.“

Ticho. Finn na mě pár sekund zíral. Pak si strčil malíček do ucha a vrtěl s ním, jako by si ho chtěl vyčistit.

„Poslyš, Gin, mám pocit, že jsi v tom blázinci byla až moc dlouho. To je nejšílenější nápad, jaký jsi kdy měla. Setkat se s Donovanem Cainem? Jsi úplně mimo?“

Ignorovala jsem Finnův zvyšující se hlas. Občas vřískal hůř než pětileté děcko.

„Dává to perfektně smysl. Donovan Cain nebyl v opeře kvůli Gordonu Gilesovi. Někdo si dal spoustu práce, aby zabil Gilese, namočil mě do toho, a to tam ještě chtěl nechat moji mrtvolu. Netvrď mi, že to všechno jen kvůli zpronevěře. Chci mluvit s Cainem a zjistit, co ví. Proč se sešel s Gilesem.“

Finn zaťal pěst a vyrazil s ní proti zdi. Při pohybu se mu rozvlnily svaly. „A jak chceš Caina přesvědčit, aby ti to všechno řekl?“

„Protože my víme něco, co on ne.“

„A to..?“

„Že je v tom namočený někdo z policejního velitelství.“

„Tohle je Ashland, Gin. Samozřejmě, že je v tom namočený někdo z policie. Takhle se tam dělá kariéra.“

Hleděla jsem na Finna.

Přikývl. „Fajn. Řekni mi, o čem přemýšlíš.“

„Než Brutus umřel, řekl mi, že stopy v papírech jdou vždycky narafičit, a to mě nasměrovalo ke Gordonu Gilesovi. Ten chlapík v tvém bytě řekl, že policajti nenechají kámen na kameni, dokud mě nenajdou. Za pár hodin je můj portrét všude, probírá se můj údajný vztah ke Gordonu Gilesovi. Jak by k tomu všemu mohlo dojít bez někoho uvnitř policie?“

„Někdo jako Donovan Caine by tomu mohl přijít na kloub, chytrý je na to dost,“ řekl Finn. „Ale pořád nevím, jak to chceš zařídit, aby ti pomohl.“

„Může být chytrý, ale co se týká hochů v modrém, je stižený slepotou. Je přesvědčený, že všichni policajti jsou vzorňáci. Že opravdu pomáhají a chrání. Viděl jsi, jak byl zničený a rozzuřený z parťákovy smrti. Jak si myslíš, že zareaguje, když se dozví, že někdo z kolegů je zapletený do Gilesovy smrti? A že byl srozuměný s tím, že tam Caine bude?“

Finn se nad tím zamyslel. „Pravděpodobně bude naštvaný.“

„Přesně. A já mu nabídnu obchod s informacemi. On mi pomůže najít osobu, která to narafičila na Gilese, a já mu pomůžu odhalit korupci na policejním velitelství.Vždyť víš, jaký je Caine dobroděj. Zabrnkám na jeho smysl pro spravedlnost.“

Dlouhé ticho. Pak si Finn odkašlal. „Nemůžu uvěřit, že bys to mohla myslet vážně.“

Zašklebila jsem se.



Finn potřásl hlavou. „Ta magie, co máš v sobě, tě dostala, Gin. Šílenství. Naprosté šílenství. Viděla jsi tu tiskovku? Donnovan Caine nepůjde proti velitelství. Jeho kapitán ho drží v pozadí z nějakého důvodu – nejspíš, aby byl zticha. Policajti tě chtějí odstranit, protože jsou placení, aby se dívali jinam, nebo je prostě jen nezajímá, co se vlastně stalo. Pravděpodobně obojí.“

"Což je ještě větší důvod jít za Cainem. Zkoušel Gordona Gilese ochránit a může mi říct, co byl Giles zač. A navíc je pravděpodobně jediný policajt ve městě, který mě rovnou nezastřelí nebo to aspoň nezkusí.“

„Možná ano, možná ne. Víš, co si myslím o počestných lidech.“

„Že žádní nejsou.“

Finn na mě namířil prstem. „Přesně.“

Svezla jsem se na gauč a položila si nohy na stolek. „Máš lepší nápad? Jestli ano, tak to vybal. Jsem hledaná za vraždu. Normálně bych se s tím nezatěžovala, ale tentokrát jsem to ani neudělala.“

„Ale jak můžeš vědět, že tě Caine bude poslouchat?“ Zeptal se Finn. „Zabila jsi jeho partnera, Gin. Před tím aspoň nevěděl, kdo jsi a jak vypadáš, ale po tom, co jsi předvedla v opeře, ti garantuju, že si dá dvě a dvě dohromady.Určitě ho to napadne.“

Přemýšlela jsem o Cainově zaváhání na balkóně. Mohl po mně vystřelit , a případ by byl uzavřený. Mohl mi srdcem prohnat kulku, tak jako já nůž tím jeho. Ale neudělal to.

„Donovan Caine bude chtít vědět, kdo za tím je. Jeho smysl pro čest, povinnost mu nedovolí to nechat být. Zvlášť když si uvědomí, že mohl být taky mrtvý, kdybych se do toho nezapletla.“

„Dobře,“ řekl Finn „Pověz poctivému detektivovi všechny ty fráze o pravdě a spravedlnosti a ty ostatní řečičky. Jak ho ale chceš kontaktovat? Bez toho, aby po to tobě hned nestřílel on nebo někdo další? Určitě na něho bude někdo dávat pozor.“

„Jednoduše,“ odpověděla jsem. „Uděláme to, co od nás všichni nejmíň očekávají.“

Finn zavrtěl hlavou. „Nic neříkej. Prosím, neříkej to.“

„Poctíme Donovana Caina zdvořilostní návštěvou – za denního světla.“ Dokončila jsem myšlenku.

Finn jenom polkl.

Samozřejmě mi to zkusil vymluvit. Vršil argumenty proti setkání. Mluvil a prosil, dokud mu obličej nehrál všemi barvami, jako by ani neprošel Jo-Joiným léčebným zásahem.

Ale neměl šanci, byla jsem rozhodnutá.

Navzdory výcviku, navzdory všem zkušenostem jsem se nechystala utíkat. Tentokrát ne. U nájemných vrahů se nečeká, že by si cokoliv brali osobně, že by někdy podlehli citům a emocím. Dostaneš zaplaceno. Odvedeš práci. Odejdeš bez ohlížení. Tak se ta hra vždycky hrála.

Nemohla jsem ale ignorovat chlad v hrudi. Nevadilo mi, že po mně stříleli, nebo že o mně někdo přemýšlel jako o monstru. Na to jsem měla na rukou příliš mnoho krve, než abych čekala něco jiného. Ale ať se propadnu do země, jestli se nechám podrazit od zbabělce, který není ochotný přijmout následky svých činů. Fletcher zemřel po nelidském mučení a Finn měl být podle jejího scénáře umlácený k smrti. Ona za to zaplatí – za všechno. Svým zatraceným životem.

Když Finn konečně zjistil, že moje rozhodnutí nezmění, dali jsme se do práce. Finn požádal několik lidí o informace o Donavanu Cainovi – za poplatek. A já jsem znovu procházela informace z Fletcherovy složky o Gordonu Gilesovi.

Nevěděla jsem, kdo a kdy Fletchera kvůli téhle práci kontaktoval, ale informace o Gordonu Gilesovi byly velmi obsáhlé. Čisté jmění. Obchodní kontakty. Vlastnictví nemovitostí. Koníčky. Zvyky. Příspěvky na charitu. Oblíbené restaurace. Padesát čtyři let života zredukovaných do kupky papíru. Smutné.

Ale čím víc jsem se probírala informacemi, tím míň mi seděla představa Gilese jako defraudanta. Za prvé, nepotřeboval peníze. Měl několik milionů uložených na různých účtech a v cenných papírech a jako šéf financí Halo Industries si taky na příjmy nemohl stěžovat. Neutrácel nad svoje poměry. Jen to, co se dalo čekat. Drahé obleky, kvalitní jídlo, rybářské výlety každý měsíc a pravidelné návštěvy u prostitutek. Ve skutečnost dával Giles většinu svých příjmů stranou. Každý rok dával víc než milion dolarů na vývoj léků proti rakovině, na počest své mrtvé matky. Světec.

Ve skutečnosti většina lidí svou pravou povahu při získávání finančních prostředků skrývá za podmanivé úsměvy, zářným příkladem byla Mab Monroeová. Ale byla jsem ve čtení povah dobrá, nejen na papíře, a tady nebyl žádný náznak, že by GordonGiles chtěl nebo potřeboval krást. Nebyl na to dostatečně chamtivý ani zoufalý.

Znovu jsem nalistovala část, která pojednávala o jeho zvycích. Neřesti prozradí o člověku mnoho a často mi pomohly přiblížit se k určeným cílům. Giles nejvíc utrácel za děvky. Nejméně jednou za týden utratil pár tisíc babek za děvky v Nothern Agression, nočním klubu, kde vám splnili skoro každé přání. Sex, drogy, krev, kombinace všech tří. Hmm. Mohli bychom s Finnem navštívit klub a Roslyn Phillipsovou a zaplatit jí za informace.

Nebyla to zrovna nejlepší možnost, ale možná Giles ve slabé chvilce zašeptal do ouška některé z Roslyniných holek něco, co by mě mohlo přivést k jeho vrahovi.

Informace poskytovaly převahu a moc. Neměla jsem ráda vydírání, myslela jsem si, že je příliš primitivní, ale pokud nám to pomůže vylízat se z téhle šlamastiky, klidně se k němu snížím. A pak, za pár dní, nebo týdnů, nebo měsíců, až bude živel Vzduchu považovat celou záležitost za uzavřenou, zabiju ji.

Moje matka mi pavoučí runu vybrala z určitého důvodu. Už jako dítě jsem uměla být trpělivá. Čekat na svou příležitost, na správný moment, kdy promluvit, dokonce i na Štědrý den. Vždycky jsem se dokázala ovládnout. Mohla jsem cítit vztek nad Fletcherovou smrtí, ale dokázala jsem ho kontrolovat - a nezáleželo mi na tom, jak dlouho budu muset čekat na odplatu.

O hodinu později se Finn na své židli protáhl a sepjal ruce nad hlavou. Seděl u kuchyňského stolu, šálek cikorkové kávy vedle laptopu. „Podle jednoho z mých zdrojů a jeho kreditní karty Donovan Caine bývá denně kolem oběda v Cake Walk.“

„To myslíš ten umaštěný zapadák na Charles Avenue?“ Zeptala jsem se.

„Přesně tak.“

Cake Walk bylo něco jako Pork Pit – nalívárna, která servírovala lepší jídlo než Ashlandské pětihvězdičkové restaurace. V Cake Walk se specializovali na moučníky, polévky, sendviče a ledový čaj tak sladký, že vám kousky cukru skřípaly mezi zuby. Bylo to blízko koleje a taky jsem tam občas jídávala. Na můj vkus dávali do kuřecího salátu moc majonézy.

Nastartovala jsem vlastní laptop, restauraci jsem si vyhledala a stáhla si všechny potřebné informace. Restaurace Cake Walk ležela naproti jednomu z univerzitních nádvoří, předkem otočená do rušné, čtyřproudové ulice. Prohlížela jsem on-line mapu a vyhledávala důležité orientační body.

„Sežeň mi prosím nějaké lepší plány restaurace a okolí,“ řekla jsem Finnovi.

Přitakal, vytočil na jednom z mých předplacených telefonů nějaké číslo a tlumeným hlasem s někým promluvil. Po pár minutách mi ukázal zvednutý palec a zavěsil.

„Namailují mi to přímo z městského stavebního úřadu,“ řekl.

Podivila jsem se. „Stavební úřad? To není zrovna tvoje parketa. Nebo jsi opíchal některou z jejich sekretářek?“

Finn se zašklebil. „Bethany. Starší dáma. Manžel jí utekl s nějakou mladicí. Pomohl jsem jí zjistit, že má ještě mužům co nabídnout.“

„A to jako co?“

„Nekrásnější nohy, jaké jsem kdy viděl.“ Povzdechl si Finn. „Mohl bych se na ně dívat donekonečna, zvlášť když jsme byli v posteli-“

„Ušetři mě podrobností a ukaž ty plány.“

Přešla jsem přes kuchyň a podívala se mu přes rameno. Finnovy ruce klouzaly po klávesnici, jak se přihlašoval k falešnému e-mailovému účtu. Zapomeňte na penicilín. Internet je největší ze všech objevů. Snadno a anonymně získáte téměř jakoukoliv informaci.

Počítač cinkl a Finn otevřel došlý e-mail. Na obrazovce se objevily podrobné plány, včetně výškových bodů. Bethany musel čas strávený s Finnem opravdu potěšit, když sehnala tak rychle tolik informací. Porovnala jsem plány s internetovou mapkou.

„Vypadá to dobře,“ vyslovil Finn nahlas moje myšlenky. „Dva východy, hustá doprava, několik křižovatek a budov, ve kterých se dá ztratit, ani nemluvím o kampusu. Ale pořád mluvíme o velkém riziku. Caine je konec konců detektiv. Kdokoliv najal Bruta, bude ho hlídat, jen aby se ujistil, že jde všechno podle jeho představ.

„Já vím, ale potřebuju s Cainem mluvit. Je to jediná možnost, jak zjistit kdo a proč to na nás nastražil.

„Kdy to chceš udělat?“ zeptal se Finn.

„Zítra,“ řekla jsem. „Zítra se pokusíme o první kontakt.“







17 komentářů: