neděle 27. října 2013

Studium jedů - 17. kapitola 2/2

Za chvíli začalo zapadat slunce. Vybrala jsem si slibnou botanickou knihu, kterou jsem si vzala s sebou, protože jsem nechtěla, aby světlo lucerny prozradilo mou přítomnost v knihovně.
Světlo svící vrhalo v chodbách ponurou záři. Sledovala jsem svůj stín klouzající po zdech, když jsem mířila do Valekova apartmá, přemýšlejíc, jestli bych se neměla vrátit do svého starého pokoje v křídle pro služebnictvo. Teď, když byl Brazell pryč, neměla jsem žádný logický důvod zůstávat s Valekem. Ale představa života v té malé místnosti, kde bych se nemusela s nikým dohadovat nebo diskutovat o metodách otrávení, uvnitř mě zanechávala prázdný pocit. Ten samý trýznivý pocit, který se zapínal a vypínal poslední čtyři dny.
Pouze chladná temnota mě pozdravila, když jsem vstoupila do Valekova apartmá. Mé zklamání mě překvapilo, a já si uvědomila, že mi chybí. Zatřepala jsem hlavou nad tou cizí představou. Já? Slečna Valeková? Ne. Nemohla jsem si dovolit takto uvažovat.
Místo toho jsem se zaměřila na své přežití. Kdybych chtěla objevit protilátku na Motýlí Prach, listování knihami o opačně působících jedech, zatímco sedím ve Valekově obývacím pokoji, by nemusel být nejchytřejší nápad. Samozřejmě tohle rozhodnutí nenáleží mně. Jakmile Valek zjistí, že je Brazell pryč, nejspíš mi nařídí odstěhovat se tak jako tak.
Poté, co jsem rozsvítila lucerny ve Valekově apartmá, uvelebila jsem se s botanickou knihou na pohovce. Biologie nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, a já brzy zjistila, že se má mysl toulá. Mé slabé úsilí se i nadále soustředit, se ztratilo ve snění.
Tlumené bouchnutí přivedlo mou pozornost zpátky do přítomnosti. Znělo to, jako by kniha bouchla do podlahy. Podívala jsem se dolů, ale můj svazek zůstal v klíně, otevřen na velmi nudné pasáži ovocných stromů. Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji, zda některá hromada Valekových knih nespadla. S povzdechem nad jeho nepořádkem, jsem nemohla říci, jestli se něco zhroutilo nebo ne.
Děsivá myšlenka se vplížila do mé mysli. Možná, že hluk přišel seshora. Možná to nebyla kniha, ale člověk. Někdo se vkrádá, aby počkal, dokud jsem neusnula a mohl mě zabít. Neschopná sedět, popadla jsem lucernu a uháněla do mého pokoje.
Můj batoh spočíval na prádelníku. Rand se zatím po noži nesháněl, takže jsem ho ještě nevrátila. Vytahujíc čepel t batohu, proletěla mi myslí Ariho slova o zneužívání zbraní. Pravděpodobně bylo hloupé vzít si nůž, ale cítila jsem se jistější s ním v ruce. Ozbrojená, vrátila jsem se do obývacího pokoje a zvažovala další krok. Spánek by byl dnes v noci nemožný, dokud bych neprozkoumala horní místnosti.
Temnota shora utlačovala mé skromné světlo, když jsem stoupala po schodišti. Zatáčejíc doprava, schody končily v zasedací místnosti. Hromady krabic, knih a nábytku byly rozptýleny po celé místnosti bez ladu a skladu, vrhající na stěny náhodně tvarované stíny. S opatrností jsem procházela kolem hromady. Má krev tloukla v mém srdci, když jsem svítila svou lucernou do temných koutů a hledala léčku.
Záblesk světla způsobil, že mi uniklo vyjeknutí přes rty. Otočila jsem se, jen abych zjistila, že to byla moje vlastní lucerna odrážející se ve vysokých tenkých oknech, která pruhovala protější zeď.
Tři pokoje byly situovány nalevo od zasedací místnosti. Rychlé prohledání krabicemi naplněných místností, přičemž mi srdce prudce bušilo, mi odhalilo, že v nich nejsou žádní útočníci a jsou identické třem prostorám dole.
Na levé straně zasedací oblasti byla dlouhá chodba. Dveře lemovaly pravou stranu chodby naproti hladké kamenné zdi. Sál končil řadou zamčených dvojitých dveří. Vytesaná do ebenového dřeva, byla propracovaná lovecká scéna. Podle tenké vrstvy bílého prášku na podlaze pod dveřmi, hádala jsem, že tohle byl vstup do Valekovy ložnice. Prášek by mohl ukázat stopy, upozorňujíc Valeka na vetřelce. Dýchalo se mi lehčeji, když jsem viděla prášek nenarušený.
Jak jsem systematicky kontrolovala zbývající pokoje podél chodby, rostlo ve mně uvědomění, že Valek si vše shromažďuje a odmítá cokoliv vyhazovat. Vždycky jsem si vrahy představovala jako temné cestující světlo, nikdy nezůstávající na jednom místě příliš dlouho. Valekův pokoj připomínal dům starého manželského páru, který naplnil své pokoje všemi věcmi, jež shromáždil v průběhu let.
Rozptýlená těmito myšlenkami jsem otevřela poslední dveře. Nějaký čas mi trvalo pořádně zaznamenat, co jsem viděla. Ve srovnání s ostatními, byl pokoj pustý. Jeden dlouhý stůl lemoval zadní zeď, umístěn pod velkým oknem kapkovitého tvaru. Šedé kameny žíhané bílou – stejné kameny, o které jsem zakopávala ve Valekově obývacím pokoji a kanceláři za poslední měsíc a půl - byly uspořádány podle velikosti na podlaze.
Silná vrstva prachu křupala pod mými botami, když jsem vešla do místnosti. Na stole byla řezbářská dláta, kovové pilníky a brusné kotouče zabíraly pouze od prachu volná místa. Malé sochy v různých fázích tvoření, byly promíchány mezi nástroje. K mému potěšení jsem zjistila, že se šedé skály, když byly vyřezávané a leštěné, proměnily v krásné, lesklé černé a bílé pruhy transformovány do brilantního stříbra.
Umísťujíc lucernu na stůl, zvedla jsem dokončeného motýla se stříbrnými skvrnami blýskajícími se z jeho křídel. Seděl mi přímo do dlaně. Z blízka byl tak vynikající, až se zdálo, že by mohl motýl každým okamžikem zatlouci svými křídly a vzlétnout. Obdivovala jsem další sošky. Poctivě věnovaná péče byla použita stejně na každé z nich. Živoucí zvířata, hmyz a květiny lemovaly stůl; podle všeho byla příroda umělcovými oblíbenými předměty.
Ohromeně jsem si uvědomila, že Valek musí být umělcem. Tady byla jedna stránka Valeka, o které jsem si nikdy nepomyslela, že existuje. Cítila jsem se, jako bych se vetřela do jeho nejosobnějšího tajemství. Jako kdybych měla objevit ženu a děti, žijící tady v ústraní šťastné, kompletně s rodinným psem.
Zaznamenala jsem figurky na Valekově stole, alespoň jednou za den jsem se podívala na sněžnou kočku ve Velitelově pracovně, snažící se porozumět, proč si vybral tak zvláštní sochu pro vyobrazení. Valek je vyřezal pro Velitele.
Zašoupání nohou mě přinutilo otočit se. Černá postava se hnala ke mně. Můj nůž byl vytržen z mého sevření a přiložen ke krku. Strach mi pevně sevřel hrdlo, dusící mě. Známý pocit vyvolal náhlou vzpomínku vojáků, kteří mě odzbrojili a odtáhli od mrtvého Reyadova těla. Ale Valekova tvář ukázala veselí místo hněvu.
„Špehuješ?“ zeptal se Valek, ustupujíc zpátky.
S námahou jsem zahnala svůj strach a vzpomínala, jak začít zase dýchat. „Slyšela jsem zvuk. Přišla jsem…“
„To prozkoumat.“ Dokončil Valek moji větu. „Pátrání po vetřelci je odlišné od zkoumání sošek.“ Ukázal nožem na motýla, sevřeného v mé dlani. „Špehovala jsi.“
„Ano.“
„Dobře. Zvědavost je chvályhodná vlastnost. Přemýšlel jsem, kdy to tady budeš chtít prozkoumat. Našla jsi něco zajímavého?“
Zvedla jsem motýla. „Je překrásný.“
Pokrčil rameny. „Vyřezávání soustřeďuje mou mysl.“
Položila jsem sošku na stůl, má ruka prodlévající nad ní. Chtěla bych si užít studování motýla na slunečních paprscích. Popadla jsem lucernu a následovala Valeka z pokoje.
„Opravdu jsem slyšela nějaký zvuk,“ řekla jsem.
„Já vím. Zaklapl jsem knihu, abych se podíval, co bys udělala. Ačkoliv, neočekával jsem nůž. Je to ten chybějící z kuchyně?“
„Rand to nahlásil?“ Cítila jsem se zrazená. Proč si o něj prostě neřekl?
„Ne. Jenom dává smysl sledovat velké kuchyňské nože, takže když jeden chybí, nejsi překvapená, když tě jím někdo napadne.“ Valek mi podal nůž zpátky. „Měla bys ho vrátit. Nože ti nepomohou proti lidem, kteří po tobě jdou.“
Valek a já jsme sestoupili po schodech. Zvedla jsem botanickou knihu z pohovky.
„Co si Velitel myslí o luscích?“ zeptal se Valek.
„Myslí si, že jsou ze Sitie. Vrátil mi je, takže mohu přijít na to, co jsou zač. Dělala jsem výzkum v knihovně.“ Ukázala jsem Valekovi knihu.
Vzal si ji ode mě a prolistoval se stránkami. „Našla jsi něco?“
„Zatím ne.“
„Tvé počínání jako uprchlíka muselo na Velitele udělat dojem. Za normálních okolností by takovou věc přiřadil jednomu ze svých vědeckých poradců.“
Valekova slově mě zneklidnila. Nebyla jsem přesvědčená, že bych mohla odhalit původ lusků a fazolí. Myšlenka selhání před Velitelem mi způsobila špatně od žaludku. Změnila jsem téma. „Kam jel karavan?“
Valek se odmlčel, nerozhodný. Nakonec řekl, „Do Brazellovy nové továrny.“ Pokud byl Valek překvapen tím objevem, na obličeji to nedal znát.
Napadlo mě, že i přes veškeré diskuse o Brazellově povolení, jsem nevěděla co má v plánu vyrábět. „Co je produktem?“
„Mělo by jít o krmné směsi.“ Valek mi podal knihu zpátky. „A nevím, proč by mohl potřebovat ty lusky a fazole. Možná je to tajná přísada. Možná je přidávají do krmiva ke zvýšení produkce kravského mléka. Pak by každý sedlák mohl koupit Brazellovo krmivo místo tvorby vlastního. Nebo tak něco kolem toho. Nebo taky ne. Nejsem expert.“ Valek si prohrábl vlasy. „Budu muset prostudovat jeho povolení, kvůli tomu, co mi uniká. Ať tak či onak, přidělím někoho z mé jednotky k vytyčené trase a infiltruji továrnu. Potřebuji z toho místa více informací.“
„Brazell odpoledne opustil hrad.“
„Po cestě zpátky jsem prošel kolem jeho družiny. Skvělé. O jednu starost méně.“
Valek přešel ke svému stolu a začal se probírat svými papíry. Chvíli jsem sledovala jeho záda, čekající. Nezmínil se o mém odstěhování. Nakonec mi došly nervy a zeptala jsem se. „Měla bych se vrátit do mého starého pokoje, teď, když je Brazell pryč?“ Nadávala jsem si za tu volbu slov. Měla jsem být rozhodnější, ale už bylo pozdě.
Valek se zastavil. Já zadržela dech.
„Ne,“ odpověděl. „Stále jsi v nebezpečí. Kouzelnice zatím nebyla odstraněna.“ Jeho pero pokračovalo v cestě po papíře.
Silný pocit úlevy projel mým tělem, jako horká vlna, alarmující mě. Proč s ním chci zůstat? Zůstávat tady bylo nebezpečné, nelogické a každý další argument jen vyjadřoval tu nejhorší představitelnou situaci pro mě. Kniha o magii byla stále skrytá v mém batohu, který se mnou chodil všude, protože jsem se bála, že by Valek vytáhl jeden ze svých kousků a překvapil mě.
Zatraceně, pomyslela jsem si, naštvaná sama na sebe. Jako kdybych neměla dost starostí. Valek by mi neměl chybět; měla bych se více snažit utéci. Neměla bych se snažit vyřešit hádanku s fazolemi; měla bych ji sabotovat. Neměla bych ho obdivovat; měla bych ho urážet. Měla bych, neměla bych, měla, neměla. Lehce řečeno, ale těžko tomu věřit.
„Jak se přesně dá vypořádat s kouzelnicí?“ Zeptala jsem se.
Otočil se v křesle a podíval se na mě. „Už jsem ti to říkal.“
„Ale jejich moc…“
„Na mě nemá žádný vliv. Když se dostanu blízko, mohu cítit jejich stisk moci a vibrace na mé kůži, a pohybovat se jejich směrem je jako procházet hustým sirupem. Vyžaduje to úsilí, ale nakonec jsem vždy zvítězil. Vždy.“
„Jak blízko?“ Valek byl na hradě v obou případech, kdy jsem nevědomky použila magii. Měl Valek podezření?
„Musím být ve stejném pokoji,“ řekl Valek.
Projela mnou úleva. Nevěděl to. Alespoň, zatím ne. „Proč jsi kouzelnici z jihu nezabil na festivale?“ zeptala jsem se.
„Yeleno, nejsem neporazitelný. Bojovat proti čtyřem mužům, zatímco ona soustředila každou unci své moci na mě, bylo vyčerpávající. Honit se za ní by bylo jen bezvýsledným snažením.“
Přemýšlela jsem o tom, co řekl. „Je rezistence vůči magii určitou formou magie?“ Zeptala jsem se.
„Ne.“ Valekův obličej ztvrdnul.
„A co ten nůž?“ Ukázala jsem na dlouhou čepel na stěně. Karmínová krev se leskla ve světle lucerny. Za celé tři týdny, co jsem žila ve Valekově apartmá, neuschla.
Valek se zasmál. „Tohle je nůž, kterým jsem zabil Krále. Byl to kouzelník. Když mě jeho magie nemohla zastavit od toho, abych mu nůž prohnal srdcem, posledním dechem mě proklel. Bylo to poněkud melodramatické. Přál si, abych byl sužován pocitem viny nad jeho vraždou a měl jeho krev navždy na svých rukou. S mou zvláštní imunitou proti magii, kletba padla na ten nůž místo na mě.“ Valek se zamyšleně podíval na zbraně na zdi. „Je škoda přijít o svůj oblíbený nůž, ale to z něj dělá pěknou trofej.“




27 komentářů:

  1. Super, díky moc za překlad. Už se nemůžu dočkat další kapitoly. V.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad~

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za dobrou práci

    Andy

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad! ;-) :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc, moc, moc...:D

    OdpovědětVymazat
  11. Tomu se teda říká trofej... :D
    Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Konečně další Valek :)
    Díky za překlad a těším se na další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za další kapitolu.Katka

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za další kapitolku, jsem zvědavá, na co ty lusky opravdu jsou;-) Valeka mám čím dál raději:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžu jen říct, že když jsem to četla v aj, tak jsem potom jen valila oči, když se profláklo o co jde. Možná to bylo tím, že v aj jsem to zhltla tak rychle, že mi něco uniklo, ale tak doufám, že vám v tom překladu nic neunikne :)
      Jinak co se týče Valeka? Já se taaak strašně těšila, až se vrátí, že jsem s tím překladem málem praštila (nebo spíše s noťasem), když tam byl pořád samý popis - jo, nesnáším popisy, přiznávám :D naštěstí nejsem z překladatelek jediná a můžu si s nima zanadávat :D

      Vymazat
    2. Kam se hrabe zlaty popis na sex sceny :D Ted jak jsem na notasu, tak se tak trochu bojim toho, ze s nim fakt hodim az k necemu takovemu dojdu :D

      Vymazat
    3. Vidíš, proto žádné takové knihy nechci překládat :D
      A žádné házení noťasem, na čem bys pak překládala? :D

      Vymazat
  15. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  16. super děkuji za překlad. a už se těšim na další kapitolku. :)

    OdpovědětVymazat