pondělí 14. října 2013

Plnokrevná - 9. kapitola




Byla jsem skoro u dveří do bytu, když se v hloubi mé mysli ozval neznámý hlas. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Nikdo jiný v chodbě nebyl. Hlas kroužil kolem mého mozku jako měkké, letmé pohlazení. Nepřipadalo mi moc konkrétní – spíš jako by se odehrávalo uvnitř mého mozku, než vně. Neznělo to jako hlas mého bratra, či hlas mého otce. Díky bohu, protože to, co právě řekl, bylo neslušné podobně jako peklo. Přišel znovu, šeptal mým smyslům, a já konečně rozpoznala ono zvláštní zabarvení.


Majitelem hlasu v mé hlavě byl Colin Rourke, potenciální klient naší agentury. Chvíli jsem poslouchala a pak se začervenala jako nějaká šílená žena.
Co se to děje? To musí být nějaký trik.
Rourkův hrdelní hlas mne znovu obklopil, začaly mi brnět konečky prstů na rukou i na nohou, vibrování zasáhlo všechny části mého těla. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se stále třást.
Hmm… kam dáme čokoládový sirup?
Sex a jídlo. To bylo příliš. Potřásla jsem hlavou, snažila se ho vytřást pryč. Mohla to být Marcy a její mstitelský vtip za to, že jí neustále uvádím do stresu. Šlo o jediné racionální vysvětlení. Co jiného by to mohlo být? Jaká to rozpustilá dívka. Znovu jsem prohlédla chodbu, abych se ujistila, že neuslyším tiché chichotání. Hlas pokračoval bez přestávky. I s obrazem.
Ne, ne, karamel tam nedávej. Na to je moc lepkavý.
Předtím, než jsem mohla cokoliv udělat, abych se ovládla, moje bradavky pod košilí ztvrdly. Byla jsem zcela a úplně nadržená. Zasraný zrádcovský části těla. Ne, jeho hlas přece nemůže být v mé hlavě bez svolení. To však nezastavilo mé představy o tom, jak asi voní. Hutné borovicové dřevo, nebo slaný oceán, tak zněl můj nejlepší odhad, případně s nádechem čerstvého deště. Ňam.
Z ničeho nic mi zvlhly kalhotky.
Ježíši Kriste!
To je moc. Vtip zašel příliš daleko.
Marcy, pokud jsi v mojí hlavě, tak koukej vypadnout! Není to vtipný. Tvůj kanadský žertík tě přijde draho. Slyšíš mě? Draho!
Musela jsem dočasně vytěsnit všechny myšlenky a s nimi i onen podmanivý imaginární hlas. Napřímila jsem se, svižně vykročila ke dveřím, klíče už připravené. Ani nevím, jak ten chlap vypadá, sexy hlas nebo ne, tohle není vhodná reakce. Špatně, špatně, špatně! Marcyin hubený zadek by se měl začít obávat. Zastavila jsem se před dveřmi, z bránice mi uniklo tiché zavrčení, bez jakékoliv provokace.
Cože, to jsem právě zavrčela?
Zavrčela jsem ještě jednou.
Najednou všechno dávalo smysl.
Marcy si se mnou nehrála.
Proč bys mi něco takového dělala? Zeptala jsem se své vlčice, přestože už jsem znala odpověď. Tohle byla odplata za mé vítězství v boji o nadvládu.
Chňapla po mně.
Jestli se mnou budeš hrát hry, jak ti mám sakra věřit? Minule jsme v tom byly spolu. Sdílíme stejnou mysl i stejné tělo, v dobrém i špatném. Jestliže jsem nadržená a spokojená – ty jsi taky nadržená a spokojená. Jasný? Zavrčela jsem. Musíme tuhle hrajeme-za-jeden-tým věc konečně vyřešit. Pokud to neuděláme, navždy nás to rozdělí. A hádej co? Ty jsi za to zodpovědná. Slyšíš mě? Tvoje vina.
Rozzlobila se na mne, jako bych byla úplný idiot. Pak mi poslala obraz, jak leží na zádech, vrtí se dokola, a snaží se poškrábat si svědící místo. Vstala, několikrát přecházela v kruhu, a pak si lehla na zem. Zavřela oči a obrázek zmizel.
Hodně vyspělý, řekla jsem jí nakvašeně.
Žádná odpověď.
Zavrtěla jsem hlavou a otevřela dveře do bytu. Odstrčila jsem je a zhluboka vdechla neznámou vůni.
Vlkodlak.
Pak se na mne vrhnul.
Vystartoval z úkrytu za dveřmi, narazil do mě z levé strany silou beranidla. Horní část mého trupu s sebou prudce škubla, a poté už jsme se váleli na podlaze. Smýkali jsme sebou; já pod dvě stě librovým vlkodlakem, jenž mi drtil hrudník. V cestě nám nestál žádný nábytek, proto jsme narazili do protější zdi. Přišpendlil mě, nemohla jsem se hýbat. Byl úplně přeměněný do vlčí podoby, jediné, nač jsem se zmohla, bylo držet jeho čelisti od mého obličeje. Rukama jsem ho odtahovala, neboť jsem ho chytla za kožešinu na hlavě a držela jí jako o život, i když jsme se zase skutáleli na podlahu.
„Slez ze mě.“ Zalapal jsem po dechu, než jsme se zase obrátili. Uši mojí vlčice byly stažené dozadu, divoce vrčela a zareagovala na mou psychiku tak, že do mě začala pumpovat vlnu adrenalinu a síly. Stejnou psychiku, s níž se musela před několika vteřinami sama vypořádat.
Vlkodlakův odporný, prašivý dech mne ovanul, oči mu pulzovaly zářivě žlutou.
Absorbovala jsem vše, co mi poslala, jak nejrychleji jsem dokázala. Bez ní bych už byla dávno mrtvá. Rostoucí infuze síly mi poskytla malou výhodu. Mé ruce sílily každou sekundou. Podařilo se mi odtáhnout útočníkovy čelisti na vzdálenost několika vzácných palců, kroutila jsem pěsti do jeho kožichu, jako bych je balila do utěrky. Jakmile byly vnořené, jak nejvíc to šlo, začala jsem vyvíjet malý nátlak.
Avšak dostatečný.
Nalehl na mne ještě víc, vztekle chňapal po mé tváři, jeho čelisti byly pouhé milimetry od mé kůže. Pak jsem začala táhnout dopředu, otočila loket v rychlém pohybu a zároveň mu hlavou zakroutila dozadu. Ozvalo se křupnutí. Naštvaně zavyl a nalehl na mně celou vahou, jeho hlava mi spadla do náručí. „Tohle se stane, když si se mnou chceš zahrávat.“ Lapala jsem po dechu, ruce stále uvězněné v jeho srsti. Adrenalin mnou proudil stálým tempem. Úžasný pocit. Ta síla byla závratná, ohromující. 
Vlkodlak sebou lehce škubl a téměř okamžitě zvedl hlavu z mého hrudníku. Do prdele. Tenhle se musí léčit rychleji, než je obvyklé. Nemyslela jsem si, že bych ho dokázala zabít – to by bylo příliš jednoduché – ale dívka přece může snít. Pořád jsem se ještě nepustila jeho kožichu, takže jsem táhla a držela si vlkovu tlamu co nejdále od těla.
Z jeho hrdla vytrysklo nízké, hluboké vrčení a sliny z jeho tlamy mi kapaly na břicho. No sakra. Poprvé v životě jsem ucítila ostré bodnuté strachu. Můžu prohrát. Tento vlk je na mně příliš silný. Tak rychle, jak do mé hlavy vklouzla myšlenka na porážku, se uvnitř uvolnila masivní vlna energie, narazila do mě tak zuřivě, že jsem málem pustila nepřítelovu hlavu. Během mrknutí oka mi začaly pulzovat prsty, nehty se měnily na ostré, lehce zahnuté drápy. Moje špičáky následovaly a protáhly se do ostrých hrotů, ukrytých v mé puse. Svaly mi tančily pod kůži, táhly a posouvaly se. Na pažích mi rychlostí blesku vyrašila srst.
Tentokrát žádná bolest. Připadalo mi to vzrušující.
Útočník zvedl nos a zavětřil, vrčel, neboť zaregistroval mou probíhající proměnu. Oči mu vzplály chladným vztekem. Mojí vlčici tentokrát nebude odepřen žádný boj. Udeřila do bariéry, která stále nějakým zázrakem držela, kňučela a štěkala. Posluž si. Stejně si myslím, že bych to bez tebe nevyhrála. Zaměřila jsem se na zbourání zdi stojící mezi námi. Nešla zničit snadno, ale nakonec jsem prohloubila malé trhliny a naše oddělená já se sloučila dohromady.
Pak se rozpoutalo peklo.
Vzepjala jsem se a zabořila své nové tesáky do vlkodlakova krku a spokojeně trhala. Přiškrceně zavyl, snažil se vymanit z mého sevření. Minula jsem jeho krční tepnu asi o palec. Drápy jsem mu zaryla do krku – okamžitě začal téct proud krve a oba nás smáčel. Znovu zavyl a pokoušel se sám sebe osvobodit.
Na jediný pokus jsem ho odkopla a vyskočila na nohy, síla mnou tekla jako sladký proud, zasáhla každý nerv, co jí stál v cestě. Má vlčice kontrolovala boj, držela velení, ale já tam byla s ní. Připadalo mi to jiné, než minule. Jsme spojené, ale ona se chopila volantu.
Vlkodlak začal přecházet ze strany na stranu, kroužil okolo mě. Krev mu stékala z rány na krku, kapala na mou nedávno vydrhnutou podlahu v hustých tmavých proudech. Vystartoval bez zaváhání. Ale já byla připravená.
Mé tělo se samo vymrštilo do vzduchu, střetli jsme se někde uprostřed skoku. Vlka jde zabít jediným způsobem – zasáhnout obratle a přerušit míchu. Žádné další impulzy z mozku a je nahraný. Jen bych mu předtím ještě ráda prokřupla krk. Nemám jinou možnost než ho zabít na tomto místě. Kdyby získal převahu byť jen na okamžik, zemřela bych.
Znovu jsme se přetočili, moje přední packy se pevně omotaly kolem jeho těla. Jak jsme bojovali, tělo se mi stále měnilo. Překulili jsme se ještě dvakrát, pak rozdrtili posuvné dveře, které zakolísaly a pak se zhroutily – překvapivě na mého soupeře. Byl to zlom, jež jsem zoufale potřebovala.
Jak vlkodlak zvedl hlavu a rameny zablokoval padající dřevo, sklouzla jsem k jeho měkkému, nechráněnému podbřišku. Poté jsem vykopla nohy a mocným kopnutím ho odhodila na protější stěnu. Po mých lýtkách stékala krev. Když jsem nohy stáhla zpět, uvědomila jsem si, že mé drápy projely běžeckými botami a zabořily se do jeho těla, snažily se ho vykuchat.
Drápy na nohou pro mne byly novinkou. Překližka narazila do mého snídaňového baru zlomek sekundy předtím, než vlkodlak rozpůlil desku v půli s rozhodujícím křupnutím.
Byl na nohou v příštím okamžiku, stejně tak i já. Přimhouřil špinavě žluté oči a potřásl hlavou. Škrábance a pohmožděný žaludek ho nezastavily, ale dával si teď větší pozor. „To jsi nečekal, viď? Ty páchnoucí sračko.“ Můj hlas zněl chraplavě a nízko, což mne překvapilo. Rozhodně nezněl jako můj normální tón. Zvedla jsem obočí a podívala se dolů. Změnila jsem se jen částečně.
Nedošlo mi to, ale jestliže nedokončím svou přeměnu, budu mrtvá dřív, než vydechnu a jeho hnusné oči se mi budou smát. Natáhla jsem před sebe paže. Vlkodlak zavrčel, ale zůstal stát. Moje drápy byly úplně zformované, ostré a dost hrozivé. Hřbety rukou až téměř k ramenům jsem měla pokryté kouřově šedou kožešinou. Svaly se vyboulily tam, kde jsem neměla tušení, že by nějaké měly být. Zvedla jsem opatrně jeden prst a osahala si čelist. Čenich jsem měla rozšířený, takže dával prostor dlouhým špičákům, ale nebyl plně vyvinutý. Vlasy jsem měla dole, vlastně všude možně. Byly až nepříjemně dlouhé. V tom okamžiku jsem si oddechla, že útočník nemá ruce. Zvedla jsem nohu. Silné svaly natáhly latex do největší možné šířky. Látka začala praskat ve švech, na některých místech se objevovaly trhliny, skrz které vynikla má šedá srst.
Přestože jsem byla zaneprázdněná pozorováním sebe sama, má vlčice zůstávala ostražitě zaměřená na vetřelce. Vlkodlak kolem nás pomalu kroužil, větřil a zlověstně vrčel. Léčil se téměř alarmujícím tempem. Zranila jsem ho poměrně vážně, ale mé sebezkoumání mu poskytovalo drahocenný čas. Nemohla jsem riskovat, že mu poskytnu převahu, než se plně přeměním, a neměla jsem tušení, jak se přeměním zpátky. Nezbývalo mi nic jiného než dál bojovat a doufat, že se mi ho podaří porazit dřív, než mě zabije.
„To jsi netušil, že bych ti mohla nakopat zadek, co?“ cedila jsem skrz tesáky. „Měl by ses nad tím poprvé zamyslet. Už je čas.“ Nečekala jsem, až odpoví. Vrhla jsem se na něj, podobná blesku, sevřela jeho krk dříve, než stihl skrýt své překvapení. Toužila jsem ho zabít. Snažil se odporovat, jak jsem ho táhla dolů, loket jsem měla pod jeho čenichem, mohutnou hlavu jistila svým ramenem, bez jakéhokoliv prostoru pro manévrování.
Škubla jsem zpět a rvala ho s sebou, otočila jsem se na podlaze a zaryla do ní drápy, abych získala větší rovnováhu. Nekompromisně jsem otáčela a zesilovala tlak. Má síla mě slušně překvapila. Nechápala jsem, že dokážu být tak silná. Jako bych ani neregistrovala váhu tohoto vlkodlaka. Jediným čistým pohybem jsem zakroutila krkem a mrštila jím přímo na cihlové zdi, jež můj byt sdílel s vnější chodbou. Narazil do ní jako demoliční koule. Cihly vydržely, přestože několik z nich, spolu s ním, vypadlo na podlahu.
„Spánembohem.“ Zavrčela jsem. Možná spíš zachroptěla. Chytla jsem se za krk, pořád překvapená tím, jak zním. Sekundu předtím kdosi vykopl dveře a já se za tím hlukem instinktivně otočila. James, otcův parťák, vpadl do mého bytu. Jeho oči svítily zářivou oranžovou. „Co se to tu kurva děje?“ Uslyšela jsem známý silný přízvuk, jenž se od zdí odrážel jako výstřel, přinutil mne se zachvět. Je to velmi silný vlk, a to i v lidské podobě.
Tupě jsem na něj zírala.
Pak jsem se otočila a ukázala prstem, s nehtem stále změněným v dráp, na nehybnou hmotu ležící na podlaze. James byl u vlka během mrknutí oka, položil ruku na srst, hledajíc známky života. „Rozdrcené krční obratle. Žádný puls.“ Otočila jsem se zpět ke vchodu, přesně ve chvíli, abych viděla, jak se můj bratr vřítil do bytu, těsně následován Nickem a Dannym. Tyler se zastavil až u mě, s obočím až někde u vlasů a otevřenými ústy. „Co to sakra -“
Nick se postavil těsně za něj, ale rychle se uklidnil. Upřel na mne oči. Danny si stoupl za Tylerovo levé rameno, kryl si ústa způsobem, když se snaží zabránit tomu, aby byl vulgární. Všichni na několik sekund ztuhli. Pak Danny pustil ruku a hlasitým šepotem pronesl pouze jediné slovo. „Lycan.“
Neměla jsem tušení, co se děje. Adrenalin stále protékal mými žilami, podobný divoké řece, ale moje tělo se pomalu vracelo k normálu. Zuby a nehty se začaly zmenšovat na původní velikost, svaly povolily. Když jsem použila svůj hlas, konečně to znělo jako já. „Co je s váma, kluci?“ zeptala jsem se pobouřeně. „Zavři ty zasraný dveře, předtím, než se celé patro dozví, co se tady děje! Musíme to tu uklidit. No, nedokončila jsem svou přeměnu a co kurva? Zírat na mě můžete později! Koukejte se pohnout, než sem dorazí policajti.“ Nikdo se nepohnul.
Pohlédla jsem na Nicka, který se tvářil dost zmateně. „Jdi do chodby! Před chvílí tu bylo tolik řevu a hluku, že by to vzbudilo i mrtvého. Budeš muset použít svou přesvědčovací schopnost dřív, než mi na prahu bude stát banda rozrušených lidí!“ Dál na mě zíral. „Hned, Nicku!“ zakřičela jsem mu do obličeje. „Dělej!“
Potřásl hlavou, otočil se na podpatku a vrhl se zpět do chodby, kde už se shromažďovaly zmatené hlasy. Třeba si nebyli jistí, z jakého bytu ten lomoz vycházel. To by byl zázrak. Připadalo mi, že jsem bojovala několik hodin, přestože to bylo jen něco málo přes pět minut, maximálně. Pokud tu v příštích pěti nebude stát policie, bude to opravdový zázrak. Otočila jsem se na Dannyho.
„Danny, pokud ses ještě nedovtípil, ve vašich ochranných opatřeních je trhlina. Ten chlap se sem neměl dostat. Teď se sakra seber a jdi pomoct Nickovi, zatímco my tady budeme zakrývat stopy. Jestli se tu objeví policajti, jsme v pěkný prdeli. Budeme potřebovat čas, abychom ho,“ – kývla jsem směrem k vlčímu tělu – „dostali pryč, jak jen nejrychleji to bude možné.“ Dannyho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Provedu. Přijdu tomu na kloub, a ten, kdo je za tohle zodpovědný, pořádně zaplatí, to tě ujišťuju.“ Protáhl se do chodby.
James se stále krčil u mrtvého vlkodlaka, který se nyní měnil do své lidské podoby. Jakmile vlci zemřou, vrátí se zpět ke svému lidství. Šlo o ochranné pojištění, nutné k přežití naší rasy, k udržení anonymity. Tyler byl jedinou další osobou, která zůstala v místnosti. Stále na mě civěl. „Nech toho.“ Obvinila jsem ho. „Děsíš mě.“
O kousek ode mne odstoupil. „To nemůže být pravda.“ Jeho hlas byl zabarvený strachem. „Jess, to prostě není možné.“
„Tylere.“ Štveš mě, řekla jsem mu pomocí myšlenek. Nahlas jsem pokračovala: „Upřímně nemám tušení, o čem to tady mluvíš. Ale pokud sis toho nevšiml, jsme tady tak trochu uprostřed krize.“ Vztekle jsem ukázala na mrtvolu a poté směrem do chodby. Bylo tam dvakrát tolik hlasů než předtím. Stále se nehýbal. „Dobře, jak chceš.“ Odsekla jsem a zkřížila ruce na prsou. Díky bohu, moje košile byla stále v jednom kuse, přestože se na několika místech roztrhla. „Ty mě chceš označit za děsivou kreaturu jen proto, že jsem nedokončila sovu přeměnu? Dobře, jsem monstrum. Ale je jen dobře, že jsem se plně neproměnila, jinak bych už totiž byla mrtvá. Pak by se všechny tvé vize splnily do puntíku, a mé zakrvácené tělo by tě v myšlenkách pronásledovalo navždy. Opravdu si myslíš, že by tady ´Chlupáč Joe´ trpělivě čekal, až se přeměním?! Nebyl čas!“
„Jess, to není -“
„Tylere!“ Křikla jsem znovu. S touto konverzací jsem už skončila. „Můžeme si o tom promluvit později. Pokud nedostaneme tělo pryč předtím, než dorazí Ray, a spolu s ním celý policejní sbor, bude to špatný. Jestliže v mém bytě najde mrtvého muže, půjdu do vězení. Na dlouho. Nemůžeme zabít všechny policisty!“ Tyler sebou zatřásl a přistoupil k tělu. Přikrčil se vedle Jamese a zeptal se věcně: „Znáš ho?“
„Ne.“ James se zhluboka nadechl, otevřel ústa a jeho chřípí se lehce zachvělo. „Nedokážu si zařadit jeho pach, takže mohu říct, že jsem ho v životě neviděl, nesetkal se s ním.“
Zazvonil mi telefon. Byl na podlaze, někde v rohu, kam jsem odhodila svou kabelku, když jsem byla napadena. Překvapilo mě, že jsme ho nerozdrtili. Přešla jsem místnost a stiskla tlačítko k přijetí hovoru, neboť jsem přesně věděla, kdo volá.
„Jessico!“ zařval můj otec do telefonu. Odtáhla jsem mobil trochu dál od ušního bubínku. „Co se to tam sakra děje? Tvá vlčice se mi ozvala – dnes večer už podruhé – a tys mě zase odstřihla! Zatraceně! Nemůžu ti pomáhat, pokud to budeš dělat!“ Jeho hněv byl hmatatelný. Táta své emoce poslal v podobě fyzických vln i do místnosti, kde jsem stála a zaútočil tak na mé emoce v mnoha úrovních.
Jamesova tvář získala nevyzpytatelný výraz. Tyler se odvrátil. Oba se zaměřili na to, jak dostat záhadného muže z podlahy, kompletně ignorovali probíhající rozhovor. Přecházela jsem po pokoji. „Omlouvám se, tati. Upřímně, nemám ani ponětí, co se děje. Opravdu tě neblokuju úmyslně. Nic z toho nedělám úmyslně. Necítím z tvé strany žádné volání, pokusy o moje zkontaktování. Kdyby ano, odpověděla bych ti.“
„Jessico, prostě mi řekni, co se tam děje.“ Řekl odměřeným hlasem, právě když se snažil uklidnit násilím. „Snažím se tě ochránit a vypadá to, že jsem úplně odříznutý od tvého světa. To se nemělo stát. Cítím tě, vím, že je něco špatně, ale nemohu přijít na to, co. Je to šílenství.“
„Tati, moje tajemství je venku. Už neexistuje žádné utajení. Někdo to ví. Někdo tady na mě čekal, až dorazím domů. Nebyla jsem dostatečně opatrná, myslela jsem na jiné… věci. A nedávala pozor. Nevím, jak se dostal dovnitř. Pravděpodobně balkónem, protože jsem v hale nezaregistrovala jeho pach. Naivně jsem se domnívala, že bych mohla žít jeden den mimo drobnohled.“ Sedla jsem si na postel a cítila se poraženě.
„Udělali jsme vážnou chybu.“ Prohlásil můj otec. „Já jsem udělal chybu – když jsem tě poslal domů. Měl jsem naslouchat svému instinktu. Věděl jsem, že to bude riskantní bez ohledu na to, jaká opatření vymyslíme, ale kdybych tě měl tady, mohl jsem tě chránit osobně. Doufal jsem, že by vlci zůstali v klidu. A to byla chyba.“
„Nemohli jsme to vědět.“ Zašeptala jsem. „Nikdo z nás. Aspoň jsme to zkusili. Nelituju toho. Měla jsem svůj život ráda. Mrzí mě, že pomalu mizí v nenávratnu.“ Na chvíli jsme se odmlčeli. „Řekni mi, co se stalo.“ Poprosil mě táta. „Všechno.“
Kompletně jsem mu přehrála celý večer. Začala jsem s Impem a skončila s tím, jak jsem vešla do bytu – vynechala jsem pouze tu část o Rourkovi. Když jsem se dostala k souboji a mé částečné přeměně, zaváhala jsem. „Pak jsem předala psychickou kontrolu své vlčici… a začala jsem se měnit. Ale… nějak jsem se zastavila uprostřed… Nejsem si vlastně moc jistá, co se doopravdy stalo.“ Jeho mlčení mě trošku vyděsilo. Počkala jsem pár úderů srdce. „Tati?“
„Dokázala jsi tuhle částečnou přeměnu udržet dlouho? Byla jsi v ní schopná bojovat?“
„Ano.“
„Budu tam, hned jak se rozední. Dnes v noci ještě musím svolat Radu Smečky. Celé zasedání by mělo být možné uskutečnit – protože jestliže je tvé tajemství venku, pak je to záležitostí celé Smečky. Budeme se s tím odpovídajícím způsobem muset vypořádat.“
„Tati!“ zakřičela jsem vzdorně. „Nemůžete to takhle nechat! Co se děje? Musíš mi říct, co se děje. Danny něco řekl… řekl mi ´Lycane´. Co tím myslel? Vím, co je Lycan, ale proč mi tak říká?“
Lycani jsou naši předkové, původní vlkodlaci. Vyvinuli jsme se z nich před několika tisíci lety. Trochu se od nich lišíme, ale nevím jak ani proč. „Jess, o tom si promluvíme zítra.“ Rozhodl.
„Chci o tom mluvit teď.“
Po těch letech našeho společného jednání, jsme se od sebe pár věcí naučili. Pokud mi táta nemá v úmyslu něco říct po telefonu, měl by zavěsit a nechat to tak. Já bych buď měla přijmout jeho rozhodnutí, či se mu později vzpírat a činit jeho život těžší, než by bylo nutné. Takže jsem vyčkávala. 
Povzdechl si. „Jessico, teď nevím nic jistě, protože jsem to neviděl osobně, ale myslím, že jsi schopná něčeho, co ostatní vlkodlaci nedokázali po tisíce let. Kolovaly o tom pouze mýty a legendy – o tom, čeho naši předkové byli skutečně schopni.“
„Co tím myslíš?“
Znovu vzdechl. „Za celý svůj život jsem pravého Lycana neviděl. Výraz ´Lycan´ znamená, že jsi schopná se udržet ve formě někde mezi člověkem a zvířetem. Jsi schopná svou přeměnu ovládat vůlí a zarazit jí v tomto stádiu. Žádný jiný vlk by to nedokázal.“ Odmlčel se. „Včetně mě.“
No do prdele.
„Je to opravdová zbraň, stav určený k boji, a v našich legendách je velice ctěn. V dávných dobách Lycané ovládali všechny nadpřirozené bytosti. Nikdo nebyl tak silný, jako oni. Jak jsme v průběhu století byli nuceni ustupovat člověku, některé z těchto velkých schopností jsme ztratili.“ Tátův hlas zněl hodně unaveně, když dodal: „Existuje staré přísloví - ´Ten, kdo má sílu pravého Lycana, bude pánem nade vším.´“
To mě naprosto ohromilo.
„Budu tam ráno. Nejprve se ale někde zastavím – ty zůstaň ve svém bytě a neopouštěj ho, jasné?“
„Ano.“
„To je rozkaz, Jessico.“
„Chápu.“
„Dej mi Jamese.“

Udělala jsem to.

30 komentářů:

  1. Děkuji za skvělý překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  4. moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Diku moc za preklad, je to opravdu skvele :o]

    OdpovědětVymazat
  6. Super jsem zvědavá jak se to vyvine

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem veľmi pekne :)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  9. dakujem ;-)
    skvela kapca

    OdpovědětVymazat
  10. Wow, Lycan jooo! Čím dál tím lepší. Díky za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  12. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj :)
    Jsem moc ráda, že se Vám kapitola líbila, s Ninik pracujeme na dalších.. :) Mějte se krásně a hezké čtení v Deníku ztroskotanců. ;) Claire

    OdpovědětVymazat
  15. Super,děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Skvělé, skvělé skvělé!!!! Díky za překlad, těším se na další pokračování.

    OdpovědětVymazat