čtvrtek 31. října 2013

Černá křídla - 3. kapitola




„Ne, ne!“ vykřikl Beezle. Ale bylo příliš pozdě, neboť tam dole jsem uviděla zhroucené tělo. Okamžitě jsem k němu vyběhla. „Patricku!“ zakřičela jsem. Ať to není on. Ne, to nemůže být on. Pak jsem zaregistrovala jakýsi stín. Lehce ozářený pouličním osvětlením, něco obrovského, tmavého se krčilo nad Patrickovým tělem. Temná existence otočila hlavu směrem ke mně. Červené oči jí zlověstně svítily. Ztuhla jsem, když zavětřila.

Ticho prolomilo hluboké dunění. Zvuk, který nebyl pro posluchače žádným potěšením, drtil mou páteř, zavrtával se do mých očí. Zděšeně jsem si uvědomila, že se ta kreatura směje. „Ty.“ Zapředla hlasem horším, než jeho smích, podobným černému sametu pokrytému žiletkami. „Čekal jsem na tebe.“ Napřímil se, stanul přede mnou v celé své výšce dobrých osmi stop a udělal krok mým směrem. Slyšela jsem, jak mu drápy skřípou po chodníku, moje mysl začala zmatkovat, vypovídat službu. Beezle zoufale prosil, abych se pohnula, abych utíkala, ale já to nedokázala.

Ty oči mě přišpendlily, podobně jako Gabrielovy, až na to, že tentokrát nebyly opředené tajemstvím ani romantikou. Zračila se v nich pouze smrt. Myšlenka na Gabriela – malý, poslední výboj mého mozku předtím, než budu sežrána zaživa – mě probrala z netvorova hypnotizujícího pohledu. Blížil se velice pomalu, byl ve vzdálenosti několika metrů ode mě, zřejmě si vychutnával možnost zabíjet. V jeho dechu jsem ucítila síru a ještě něco. Něco jako spálenou skořici.
A tento pach mne znovu uvěznil. Ta vůně – pamatovala jsem si ji. Tak byla cítit moje matka, když jsem ji našla mrtvou v aleji. Jen pár bloků od domova. Jen pár bloků odsud. „Maddy, pojď, honem!“ vřískl Beezle. Zvedl se z mého ramene, máchal křídly ve vzduchu, drápy mě tahal za svetr, jak se snažil mnou pohnout a odvést mě pryč. „Ty.“ Řekla jsem věci přede mnou. Hlavou mi proběhla poněkud hysterická myšlenka, že náš rozhovor neobsahoval moc slov. „Pamatuju si tě.“

Zastavil se. Stále jsem mu neviděla do obličeje, ale vycítila jsem, že se směje. Po zádech mi stékal pot. „Vážně?“

„Ano.“ Prohlásila jsem pevně. „Zabil jsi mou matku.“

Smích. „Chutnala moc dobře.“ Jeho lstivá poznámka mě naplnila zlostí. Mluvil o mojí mamce. Mojí mamce, kterou jsem milovala víc, než kohokoliv jiného a pro tuhle… věc nebyla nic jiného, než jen tyčinka k jídlu. Pocítila jsem známý žár v hrudi, jenž plnil mé hrdlo, pulzoval mi na jazyku. Ale nemohla jsem ho ovládat; nevěděla jsem, co s ním dělat.

Nikdy jsem nevyvolávala magii na nic jiného, než na odpoutání Duše, a nebyla jsem si jistá, jak se mi podařilo magii vyvolat tentokrát. Zalapala jsem po dechu a rozhodila ruce. Na zlomek vteřiny se mi nad dlaní vznášela koule z modrého ohně, pak letěla rovnou tam, kde by mohl být hrudník té příšery. Stále jsem neviděla nic jiného, než černou hmotu. Koule vybuchla a zrůda zavyla vzteky.

Kombinovaná síla výbuchu a dech naštvaného monstra, mě odhodily zpátky. Rozplácla jsem se na stopce na rohu ulice, a zřítila se k zemi. Poslední věc, na kterou jsem si vzpomněla, bylo, jak jsem čelem mířila přímo proti betonu. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, dokud mi Beezle nepoklepal na tvář jedním ze svých malých prstů. Jeho nervózní hlas zazněl blízko mého nosu. Šilhavě jsem se na něj podívala.

„Maddy?“ jeho hlas byl tichý a naléhavý.

„Uggh?“ vypravila jsem ze sebe.

„Jsi v pořádku?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. V uších mi zvonilo, měla jsem rozmazané vidění a každá část těla mě bolela. Připadala jsem si, jako by mě smetl vlak, nebo letadlo. „Ublížila jsem si.“ Zakňučela jsem, a pak jsem otočila hlavu na stranu a začala zvracet. Beezle se taktně odvrátil, než jsem přestala. „Můžeš se postavit?“ zeptal se jemně. „Pracuju na tom.“ Odpověděla jsem a položila tvář na studený chodník.

Musela jsem znovu omdlít. Měla jsem neurčitý pocit, že mě někdo opatrně zvedl. Slyšela jsem Beezleho a ještě jeden hlas, ale nemohla jsem přijít na to, co říkají. Přemítala jsem, s kým Beezle mluví. Většina lidí ho viděla jako sochu, maximálně jako panenku. Znělo to, jako by se hádali. Paže, které mě držely, mě sevřely o něco pevněji. Cítila jsem se v bezpečí, a tak jsem znovu odplula do temnoty.

Padala jsem, padala, padala temnotou, přímo na začátek. Byla tam dívka a její jméno znělo Evangeline – viděla jsem ji a zároveň byla její součástí.

Zpočátku se Evangeline domnívala, že snila. Přišel k ní, když ležela pod měsíčním svitem, za chladného letního večera. Její matka dál spala v chatě a Evangeline, která nemohla usnout, uslyšela hvězdy, jak ji volají, a tak vyšla ven, aby jim mohla naslouchat. Teplo ze země ji kolébalo, tráva hladila její dlouhé, černé vlasy, hvězdy jí šeptaly svá tajemství. Zavřela oči a nechala se tím vším unášet.

Pak uslyšela máchání mohutných křídel. Evangeline otevřela oči a uviděla temného anděla, jak letí oblohou, viděla jeho nebezpečnou krásu, ozářenou hvězdami a měsícem, jeho tmavé, spalující oči. Zašeptal její jméno, jeho hlas ji udeřil do uší, rozezněl se krkem a plícemi, neboť ona věděla, pro co si přišel. Nabídla mu své ruce, jeho úsměv ji oslnil. Sevřel ji do svých velkých, černých křídel.

Evangeline se probudila druhý den ráno za zvuku matčina hlasu. Ležela na trávě, vlasy stále ještě spletené, ne rozplétané milencovou rukou. Posadila se, neboť matka jí připomněla, že je potřeba udělat spoustu domácích prací, a ona není princeznou, která by mohla lenošit celý den. Vstala, cítila se jako znovuzrozená. Její tělo nebylo jiné a ona si pomyslela, že to musel být sen. Na hrudi ji trochu zabolelo. Oblékla si pracovní šaty, vyrazila bosá pro dřevo, aby její matka mohla upéct chleba.

Matka Evangeline měla bystré oči a ještě bystřejší jazyk, a když viděla, jak se její dcera pohybuje jako mátožná, se zasněným pohledem, pochopila. Jakmile dívky mají na tváři tento pohled, musí vzít jejich ruku a svázat ji s jejich budoucím manželem, předtím, než je ovládnou myšlenky na květiny a dobrodružství, což je přihraje do rukou jakéhokoliv záhadného chlapce, který by se procházel kolem.

Evangeline šla za chatu, směrem k řece, sbírat suché větve, jež spadly ze stromů. Když míjela místo, kde snila o temném andělovi, co k ní přišel v noci, viděla, že tráva na onom místě je stlačená dolů, jako kdyby na ní někdo ležel. Její srdce se zachvělo, klekla a přejela prsty přes trávu. Jakmile to udělala, vzpomněla si na jeho úsměv a uviděla na zemi tři kapky krve. Přitiskla si ruku na břicho a hluboko uvnitř uslyšela chvění malých křídel. Evangeline vstala, usmála se a šla k řece sbírat dřevo. Celý den měla na tváři nepřítomný úsměv a její matka ji za to peskovala, chtěla, aby Evangeline věnovala pozornost práci. Ona se vzpamatovala, věděla, že by měla hníst chleba, či šít deku, ale po chvíli se jí na rty znovu vkradl onen zasněný úsměv a její matka křičela dál.

Po celý čas Evangeline uchovávala svého milence v myšlenkách, její matka ji pozorovala a čím dál častěji uvažovala o tom, že svou dceru vezme k Věštci. Takže poté, co uvařila večeři, řekla Evangeline, ať uklidí nádobí, odešla navštívit Věštce. Evangeline si lehce broukala a myla nádobí, zatímco matka vyrazila k Věštci, se strachem v srdci, že její dcera už jí může být vzdálená. Věštec byl hubený, snědý muž s tenkými bílými copánky a dlouhým, rovným nosem. Seděl celý den před svou chýší a házel kostmi, četl a věštil z nich obyvatelům vesnice. Znal všechna znamení a předzvěsti, zda letošní úroda bude dobrá či špatná, jestli žena porodí chlapce nebo dívku, zda se změní vítr a přivane nemoc ze Zapomenutých zemí – jak se občas stalo, ale ne zase tak často.

Uměl také všechny staré příběhy, kdy v dávných časech existovala zářící města z kovu a kamene, když tu byl hluk a všichni lidé namačkaní pospolu, spojení něčím, co nazývali silnice. Pak se jednoho dne Vyšší Síly rozhněvaly a celý starý svět zničily, pomocí velkého výbuchu a bílého mraku z popela, a pak dalšího a dalšího. Mnoho lidí onemocnělo, mnoho lidí zemřelo.

Matka Evangeline viděla jednu ze silnic, když byla ještě mladá a její rodina se přistěhovala do této vesnice. Byla popraskaná, plná trávy, porostlá stromy a jak na ní stála, měla z toho divný pocit. Evangelinina matka šla rovnou k Věštci, nezastavila se, aby navštívila další ženy z vesnice, které míjela, což zapříčinilo spoustu dohadů mezi vesničankami, proč tak neučinila. Slovo, které jim všem neustále přecházelo přes rty: „Evangeline.“

Tyto ženy byly také matkami a věděly, jak vypadá matka, která se strachuje o své dítě. Věštec seděl se zkříženýma nohama a sevřenými rty – jakmile ji viděl přicházet, pochopil, že znamení, která dnes ráno četl, četl správně – za což se i modlil. Evangelinina matka odtrhla oči od svých nervózních rukou a uviděla Věštcovy smutné oči – strach zapustil kořeny do jejího srdce, do rukou, břicha, ramen i kolen, a ona klesla na špinavou zem.

Řekl jí, že se ráno probudil se strašlivým děsem, vyložil si kosti a spatřil Evangeline v sevření obrovských, tmavých perutí. Do této chvíle žena cítila strach, ale nyní se jí zmocnil hněv, že se její dcera dobrovolně vystavila zlu a uvedla se do nebezpečí. Věštec pronesl: „Víš, co musíš udělat.“ Dívčina matka krátce přikývla, vstala a šla hledat silné muže, kteří by obstarali dřevo.

Evangeline mezitím v chalupě lelkovala, snila o temných, spalujících očích a hluboko uvnitř sebe cítila chvění, šepot v její krvi. Povzdychla si, odložila nádobí a v tom okamžiku uslyšela hlas, jenž jí cosi říkal do ucha. „Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně.“ Otočila se, paže natažené, chtěla ho, jen jeho a horlivě se otázala: „Kudy?“

Už nepromluvil, ale v mysli uviděla zamlžené šedé hory, kde se zkroucený strom svými větvemi dotýkal oblohy. Evangeline se rozhodla. „Jdu za tebou.“ A vytáhla si nit z copánků, rozpustila dlouhé černé vlasy, sundala si pracovní šaty – a tak jí její matka objevila – nahou a bledou, hořící, jako by ji ozařovalo světlo onoho temného anděla. Paže měla natažené, oči zavřené. Evangelinina matka ucítila, jak se stud i vztek derou z její duše na povrch. Chytla svou dceru za zápěstí a Evangeline otevřela oči – v zelených hlubinách jí plál zlatý oheň, její osud, předurčení.

Venku muži naskládali dřevo na hranici, Věštec odříkal modlitby k Vyšším Silám a ženy klevetily jako straky, stále opakujíc jedno jméno. „Evangeline. Evangeline.“ Všichni čekali, až ji její matka přivede z chatrče, aby ji mohly spálit, očistit zemi předtím, než bude poskvrněna. A ve svých srdcích byli tajně rádi, že to nejsou jejich dcery, které zostudily celou obci.

Ozval se křik smísených s pachem spáleného masa a kouře, neboť chata Evangelininy matky vybuchla a ona se usmažila v stříbrných plamenech. Evangeline vyšla, oči jí divoce plály. Přestože byla hubená, tak hubená, že měla velice chatrnou stavbu těla, všechny ženy se pod jejím pohledem zmenšily – muži však viděli pouze havraní vlasy a bledou kůži a chtěli se jí zmocnit. Vrhli se na ni, přestože je Věštec varoval, jejich potřeby je táhly k Evangeline. Jakmile se jí dotkli, jejich ruce zaplály stříbrnými plameny, zanedlouho se vzduch zaplnil černých kouřem a výkřiky úzkosti.

Evangeline šla dál a dav se před ní rozestoupil. Na jeho okraji stál Věštec, jako silný strom ve vichřici, s kamennýma očima a zachmuřeným obličejem. Vyslovil magická slova, aby si ji podmanil, ale ona nic nepocítila, ani nezaregistrovala. Jediné, co věděla, bylo, že musí najít svého milence, a tento muž jí stojí v cestě. Zavřela oči a okolí vydechlo úlevou, neboť na její oči byl strašlivý a zároveň krásný pohled. Zvedla ruce k nebi, tvář obrátila k rostoucímu měsíci, vesničany ohromila její nehybnost. Věštec šeptal slova magie, vzýval Síly, čekal, že Evangeline bude skolena. A v tomto ustrnutí se ozval zvuk máchání křídel, tisíce křídel. Evangeline otevřela oči a usmála se.

Tvorové sestoupili z nebe, s černými perutěmi, červenýma očima a ostrými drápy, radostně, děsivě křičeli, jak klesali k vesničanům. Věštec měl pouze jediný moment na to, aby se zarazil nad tím, že Síly selhaly, předtím, než mu byl jeho jazyk vytržen z úst, jeho oči vypáleny a tělo zohaveno.

Evangeline kráčela dál, za sebou nechávala zkázu. Nevšímala si toho. Nezaregistrovala to. Hledala ho a neustane, dokud jej nenajde. Za svými stopami zanechávala kouř, jekot, plameny a pach spáleného masa, jenže to vše bylo daleko za ní, dávno už minulostí. Hleděla vpřed.

Slunce spálilo písek a kamení, i Evangelininu kůži. Břicho se jí zaoblovalo a zvětšovalo, bledá kůže zhnědla. Nesla si džbán vody z vesnice, kterou opustila, ale to vše bylo pro dítě – vůbec se nestarala o vlastní pohodlí. Polkla trochu vody, milencův syn v jejím břiše zamával křídly. Ušla dva tisíce kilometrů, prošla mnoha vesnicemi, opustila zelené země a zamířila do pouští.

Šla, hledala svého milence, každý krok ji přiváděl blíže k popelu – blíže k mlžným šedým horám – k Zapomenutým zemím. Evangeline šla, v uších jí zněl stále jeho hlas. „Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně.“ Nestarala se, jak dlouho ještě půjde, jelikož on čekal, na konci toho všeho.

Jednoho dne se probudila a uslyšela jeho hlas, ne však ve své mysli – podívala se na obzor a uviděla strom, jehož větve se dotýkaly nebes. Pod stromem byl stín ozářený hvězdným světlem – Evangeline zapomněla na únavu a rozběhla se. Běžela po tři dny a tři noci, obzor stále mimo dosah, dokud se náhle hory, spolu se stromem, ve čtvrtý den neobjevily přímo před ní.

„Přišla jsem k tobě.“ Řekla. Jeho úsměv ji oslnil, jeho velká černá křídla se rozevřela a Evangeline vstoupila do jejich objetí. Uzavřel jej za ní, rozprostřel kolem nich svá křídla, zvedl ji, odnesl pryč a ona zvedla obličej k jeho jasu, k jeho polibku.


Druhý den ráno jsem se probudila ve své posteli. Zdál se mi sen, živý sen, o dívce jménem Evangeline, ale vzpomínka na něj se vytratila, když jsem si všimla, jak paprsky teplého podzimního slunce proudí skrze okenní tabulky. Hlavou mi probleskla temnota, planoucí oči, společně s monstrem a zápachem spálené skořice, s ohněm, jenž mi tryskal z rukou. Nějak jsem přežila a kdosi mne přinesl domů. Někdo, kdo mě i vykoupal, svázal mi mé černé vlasy do copu, převlékl mne do noční košile a obvázal mi dlaně pruhem látky.

Jelikož jsem neměla nikoho tak blízkého, kdo by tyto intimní služby mohl vykonávat, docela mě to vyděsilo. „Beezle!“ křikla jsem. Přilétl do pokoje tak rychle, že se před chvílí musel vznášet ve vedlejší místnosti, v kuchyni. „Maddy!“ prohlásil překvapeně. „Jak se cítíš?“

„Lépe.“ Odpověděla jsem, překvapená svými vlastními slovy. Cítila jsem se… odpočinutá, mnohem více plná energie, než v minulých týdnech. „Ale jak jsem se sem dostala? Kdo mě odnesl?“ Beezle se zatvářil zmateně. „Nikdo tě sem neodnesl. Odešla jsi po svých.“

„Ne, to teda ne. Pamatuju si, jak mě někdo zvedl a nesl. Slyšela jsem, jak se s ním hádáš.“

„S kým?“

„S mým zachráncem, Beezle! Proč děláš, že si na to nevzpomínáš?“

„No,“ odsekl nakvašeně. „Možná právě proto, že se to nestalo?“

„A s kým jsi v tom případě mluvil?“

Vypadal uraženě. „Já se s lidmi nebavím. Kromě tebe. A…“

„Nemyslíš, že bych věděla, že jsem přišla domů, umyla se a svázala si vlasy? Nikdy jsem si cop nedělala.“

„Minulou noc ano. Myslím, že jsi byla dost mimo, ale tvrdila jsi, že zvládneš dojít domů.“

„Chceš mi říct, že jsem vstala, došla domů a udělala tyhle všechny věci?“

„Jo.“

„Ale proč mám na ruce obvazy?“

„Jsou spálené.“ Odpověděl Beezle a vrhl na mé dlaně zamračený pohled, jako by ho snad urážely. „Z čeho?“

„Kvůli té ohnivé kouli, co jsi vykouzlila. Potom se na nich objevily ty popáleniny. Dala sis na ně nějaký krém a obvázala je.“ Nic z toho jsem si nepamatovala a byla jsem si jistá, že jsem slyšela hlas někoho jiného. Začala mě bolet hlava, jak jsem se usilovně snažila si vzpomenout. „Mimochodem, jak jsi to udělala?“ Otázal se Beezle, jeho hlas zněl legračně. „Jako co?“ nechápala jsem. „Vyvolala Noční oheň.“

„Noční oheň? Co to k čertu je?“

„Vtipné, že jsi zmínila peklo.“ Zamumlal Beezle. „Co to má znamenat?“ divila jsem se. „Nic.“ Beezle zavrtěl hlavou. „Jak bys to nazvala ty?“

Můj mozek stále fungoval poněkud roztržitě, dezorientovaně. „Nemám ponětí. Ani jsem nevěděla, že Agenti dokážou Noční oheň používat.“ Kupodivu se Beezlemu tímto prohlášením viditelně ulevilo. „A co se vlastně stalo?“

„Nevím. Ta věc mluvila o mojí mamce… mluvila o tom, že si ji dala jako předkrm. Naštvala jsem se. Najednou jsem pocítila, jak mnou prochází ta obrovská síla – bolelo mě to, tak jsem ji chtěla dostat ven z těla. Počkej,“ zarazila jsem se, vzpomínajíc na to, proč jsem zamířila pod nadjezd, „počkej. Co se stalo s tou příšerou? A s Patrickem?“

„Ta obluda… utekla.“ Odpověděl Beezle. To, že zaváhal, mě přimělo si myslet, že mi neřekl celou pravdu. Ale než jsem se ho stihla zeptat, znovu promluvil. „Patrick je mrtvý, Maddy. Byl mrtvý ještě dřív, než jsme se tam dostali.“

Klesla jsem zpět do polštářů, cítila, jak mě v očích pálí slzy. Netrpělivě jsem si je setřela. „To jsem ho jen tak opustila? Nechala tam jeho tělo?“

„Upřímně, moc toho z něj nezbylo.“

Zavřela jsem oči bolestí. „Velice taktní.“

„Omlouvám se.“ Zamumlal a zdálo se, že to myslel vážně. „Ale byla jsi mimo. Nemohla bys mu pomoct, ani kdyby ses o to pokusila.“

„Byl to můj přítel, Beezle. Vlastně můj jediný přítel. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem od něj prostě odešla, nezávisle na tom, jak moc “mimo“ jsem byla. A proč po něm ta věc vůbec šla? Nedává to žádný smysl…“ V tu chvíli mi to docvaklo. „Možná šla po mně – použila Patricka, aby mě vylákala. Což znamená, že umřel pro mě, kvůli mně.“ Beezle na mě přísně pohlédl. „Vím přesně, co se ti teď honí hlavou. Tvá matka mě pověřila, abych tě chránil, takže nepůjdeš hledat Patrickova vraha.“

„Není to jen Patrickem. Zabilo to mou mamku. Hodně let jsem strávila přemýšlením, co se jí mohlo stát, proč si pro její Duši nepřišel žádný Agent.“

„Jak víš, že pro ni nepřišel žádný Agent?“ nadhodil opatrně Beezle, bedlivě mě pozorujíc. „Ověřila jsem si to v Síni záznamů. Každá mrtvá Duše je tam zapsána, i její volba. Duše mé matky tam není. Nikdo jí nedoprovodil, a jestliže putovala po Zemi, měla přijít za mnou. Vím, že by to udělala.“ Beezle se na mě podíval se soucitem v očích. „Nepoučuj mě.“ Utnula jsem ho, ještě než začal. „Ty jsi ji taky miloval. Jen kvůli tomu jsi zůstal a chránil mě.“ Odvrátil se a cosi zabručel.

„Co?“

„Říkal jsem, že Katherine Black byla jedinečná.“

„Ano, to byla. A já najdu tu věc, co ji zabila, ji a Patrika. A jakmile se tak stane, budu doufat, že se mi znovu podaří vyvolat Noční oheň. Neboť se ujistím, že ta zrůda zemře s křikem.“










31 komentářů:

  1. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  6. Hezky se to rozjíždí. Díky moc za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Tinka: velka vdaka :) skvele citanie na zaciatok predlzeneho vikendu :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Skvělý překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za pokračování.Skvělé a moc se těším na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  14. Tohle je čím dál zajímavější, děkuju a už se těším na další :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj holky, tak jsem zpátky a hned začínám pracovat na překladu. ;) Bylo to super, moc jsem si to užila a jsem ráda, že se překlady líbí. :) Díky Arye za korekci. ;) Mějte se krásně,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat