čtvrtek 24. října 2013

Černá křídla - 2. kapitola




Nesnáším J.B. Vytáčí mě jako žádný jiný člověk na této planetě, takže považuji za povinnost splatit mu jeho laskavost. J.B.ova kancelář je malý dvoupokojový prostor přeplněný kartotékami tak, že přetékají papíry. Složky byly naskládané na každé volné ploše, a všechen zbývající prostor zaplňovaly černé, kroužkové pořadače. J.B.ova sekretářka, Lizzie, právě trpělivě pracovala na jakémsi audio přepisu, když jsem vkročila do kanceláře. Neodtrhla oči od počítače, slyšela jsem, jak její nohy dupají na pedály a odmlčí se jen, když chce přetočit pásku a znovu ji přehrát. Dopsala větu a podívala se na mě, stáhla si sluchátka ze svých kudrnatých blond vlasů.

„Za minutu tu bude, Maddy. Má rychlé jednání s Atwoodem.“

„Jak dlouho už tam Atwood je?“

Vzhlédla k hodinám, které visely za mnou. „Okolo pěti minut.“ Upřela jsem pohled na dveře, které byly pouze několik kroků od Lizzyina stolu, pak se znovu podívala na hodiny, zaměřila jsem se na vteřinovou ručičku. „A tři, … dva, … jedna…“ Přesně podle plánu jsem uslyšela J.B., jak řve na Atwooda. Dveře přece jen trochu tlumily, takže jsem nepostřehla, kvůli čemu je tak vzteklý, ale podstata byla zřejmá. Atwood nezvládl procentuální minimum.
Lizzie se na mě podívala, jako by chtěla říct něco na J.B.ovu obranu, ale nakonec se rozhodla, že diskrétnost bude lepší – zvedla proto sluchátka a dala se do práce. Po pár minutách vyšel Atwood, bílý jako stěna. Prošel kolem mne bez jediného slova a zabočil do chodby.

Nejhorší věc na J.B. nebylo to, že má tu nejstrašnější osobnost na světě. Ne, opravdovou tragédií bylo to, že se jeho zasraná povaha vtělila do tváře a těla Boha. Je více než šest stop vysoký, se svalnatým tělem vytrvalostního běžce, hedvábnými černými vlasy nemilosrdně ostříhanými na krátko a jasně zelenýma očima, které zářily jako broušené sklo. Kdyby v sobě měl trošku té přívětivosti, ženy by se na něj lepily jako mouchy na mucholapku. Stejně tomu tak bylo, i když jsem si myslela, že nikdy ne nic jiného, než nezávazný flirt - jak ho znám.

Ale na druhou stranu, vážně se mi nechtělo se s ním potkat tváří v tvář. Zarazil se, když mě uviděl, vzápětí však roztáhl rty do žraločího úsměvu. „Blacková. Perfektní. Musím si s tebou promluvit o té Duši, kterou jsi měla dneska ráno převést. Vem svůj zadek a sedni si sem.“

„Kdo takhle dneska mluví?“ Zeptala jsem se, když jsem se za ním loudala a neochotně zavřela dveře. Posadil se na desku svého stolu. „Zníš jako policajt v hloupé komedii.“

„Sednout.“ Zopakoval, ignorujíc můj komentář a mé záměrné pohrávání si s papíry ve složkách. Množství formulářů na stole bylo neuvěřitelné. Přirovnala bych to k papírové apokalypse. Myslím, že jediný důvod, proč se to všechno neválelo po zemi, byl, že J.B. zastával názor, že tolik papírů na stole ho prezentuje jako pracanta, kdežto papír na zemi by ho označil jako flákače.

„Co potřebuješ? Ještě jsem ti neodevzdala vyplněné formuláře. Chystala jsem se na to vrhnout, jenže v tom jsi zavolal.“ Zkřížila jsem nohy a všimla si modré. Uvědomila jsem si, že nikdy nevyměním své umazané, ošuntělé boty na doma za lepší. Což znamenalo, že jsem spatřila tu nejkrásnější lidskou bytost, ukázala jí apartmán a ona mě viděla v mých hnusných pantoflích. A ještě jsem v nich přišla do práce. A každý, s kým jsem pracovala, si musel myslet, že jsem duševně chorá, nebo přinejmenším ten největší houmlesák na světě. Sama jsem hlasovala pro houmlesáka. J.B. si všiml mé netradiční obuvi, a nadzvedl obočí.

Drze jsem na něj zírala, jako by bylo normální nosit v práci pantofle. Po pár minutách hraní si na kovboje, se rozhodl zahájit útok. „Co se dneska sakra stalo s tou Duší, Blacková? A proč pracuješ za Walkera?“

„Patrick byl v krizové situaci.“ Odpověděla jsem, obratně se vyhýbala první otázce. „Mohla jsem za něj zaskočit, tak jsem to udělala. Žádný problém.“

„Žádný problém? Žádný problém?“ opakoval J.B.

„Umím anglicky. Nepotřebuju, abys mi to opakoval.“

„Ztratila jsi Duši.“ Cedil skrz zaťaté zuby. „Odkdy je to ´Žádný problém´?“

„Od té doby, kdy se Duše svobodně rozhodnou a ty s tím nic neuděláš?“ odsekla jsem. „Nechtěla opustit svoje kočky.“

„Moc dlouho jsi u ní nebyla. Nemyslím si, že by ses snažila změnit její názor.“

Zírala jsem na něj. „Jak to víš? Od té doby, co je monitorování osvobozování Duší tvoje jediná práce?“ V jeho očích cosi zablikalo, ale pokračoval, jako bych nic neřekla. „Vím všechno o těch Walkerových ´krizových situacích´. Jestli si myslí, že se může vyhnout svým povinnostem vždy, když se pověsí na nějakou novou kořist, čeká na něj velké překvapení. A jestli ho budete krýt pravidelně každou sobotu, budete trávit každou sobotu až do konce svého života vyplňování papírů.“

„Jak víš, jak dlouho jsem byla u paní Luccardi?“ Trvala jsem na své otázce. Myšlenka, že by mě J.B., nebo jakýkoliv jiný zaměstnanec špehoval, mne hluboce rozrušila. Důležitější však je – jak to dělá? „Používáš nějakou magickou štěnici, kterou na nás Agenty nainstaluješ bez našeho vědomí?“

„Tvá kvóta pro tento měsíc je nebezpečně nízko, Blacková. A Luccardi se započte do tvého výkonu, ne Walkerova.“ Postavila jsem se a položila ruce na stůl. „Nevím, co máš za lubem, J.B., ale přísahám, že ti tohle ilegální sledování Agentů zatrhnu. A osobně se postarám, abys nedostal to místo, po kterém tak slintáš.“

Pohlédl na mě, v jeho očích plály nebezpečné plamínky. „Myslím, že jsme skončili.“

„Ne na dlouho.“ Odsekla jsem a chystala se k odchodu.

„A příště choď do práce oblečená trochu víc profesionálně.“ Stihl říct, než jsem za sebou zabouchla dveře. „Máš štěstí, že jsem si sundala zástěru.“ Zamumlala jsem a zamířila zpět ke svému stolu, k vyplňování formulářů. Když jsem se k němu dostala a podívala se na papíry, zvedla jsem je a zmačkala do koule. Neudělám pro J.B. nic, dokud nepřijdu na to, jak mě sleduje. K čertu s následky.

                                                             *       *       *

O pár hodin později jsem byla doma, znovu se snažila vytvořit hruškový koláč podle receptu, jež jsem nestihla dokončit. Vzdala jsem to asi po hodině, poté, co jsem zapomněla pár přísad do kůrky. Neustále jsem přemýšlela o svém rozhovoru s J.B. Umyla jsem misku a ve stejném okamžiku zazvonil zvonek. Beezle se stále nepohnul z bidýlka na krbové římse. „Super, že mě hlídáš.“ Prohlásila jsem konverzačním tónem, když jsem šla ke sluchátku. „U dveří by mohlo být cokoliv.“

„Je to Patrick.“ Zabručel Beezle. „Ale teď už nezáleží, kdo je za dveřmi, když jsi dovnitř pustila ďábla.“ Zastavila jsem se a podívala se na něj. „Proč mi prostě neřekneš, co ti na Gabrielovi nesedí?“ Vrhl na mne zvláštní pohled a zkřížil ruce na prsou. Bylo na mně, abych pozvala Patricka dovnitř. Vyšel po schodech nahoru, energicky otevřel dveře. „Jsem tady.“

„No super.“ Nakvašeně odpověděl Beezle.

„Co má za problém?“ zeptal se Patrick - mezitím pověsil koženou bundu na věšák a odmotal si z krku šedou šálu. Patrick byl vysoký, štíhlý, s neuvěřitelně blonďatými vlasy a rozkošnými dolíčky. „Je to chrlič.“ Odpověděla jsem, políbila ho na tvář. „Nečekala jsem, že tě uvidím tak brzo.“

„Bohužel se ukázalo, že Justin není tak dobrý potenciální přítel, jak jsem si myslel.“ Vysvětloval. „Jak šlo doprovázení Duše?“

„Chtěla zůstat se svými kočkami.“ Protočila jsem oči. Patrick mi věnoval vědoucí pohled. „A co Kruťák? Sprdnul tě?“

„A jak.“ Přitakala jsem horlivě. Přemýšlela jsem, jestli se s Patrickem podělit o své podezření, že nás J.B. sleduje, ale nakonec jsem to zavrhla. Chtěla jsem se na to podívat nejprve sama, předtím, než do toho zapojím Patricka – nebo kteréhokoliv jiného nespokojeného Agenta. „A tebe si pravděpodobně taky podá.“

„No, to není nic, co bych už nezažil.“

„Třídní výtržníci.“ Prohlásila jsem a zazubila se. Oplatil mi úsměv. „Dáme si pizzu a pivo? Potřebuju sýr, houby a alkohol, a možná trochu cukety, grilované na velkém množství oleje.“

„Pivo nemám.“ Řekla jsem omluvně.

„Tak si pojď dát pizzu, nebo co vlastně chceš. Platím!“ navrhl. Patrick byl poměrně dost bohatý, což mělo co do činění s tím, že jeho otec dokázal skvěle investovat a předal svůj talent jedinému synovi. Nabídl mi, že by za mě investoval nějaké peníze, ale jak jsem už uvedla – v první řadě musíte mít co. „Myslím, že mám mléko a čokoládový sirup.“ Odpověděla jsem tiše.

„Nedokážu si představit nic lepšího!“ prohlásil a dal mi paži kolem ramen. Pizza, čokoládový sirup a můj nejlepší kamarád. Taky jsem si nemohla představit nic lepšího.

                                                             *       *       *

O pár hodin později Patrick odešel domů, oba jsme byli poněkud otupělí díky množství jídla, které jsme spořádali. Zamávala jsem na něj z okna, jež mi poskytovalo výhled na ulici, v níž jsem žila, i když mi obrovský dub u parkoviště poněkud blokoval zorné pole. Přestalo pršet, déšť zanechal jasnou, téměř dokonalou podzimní noc. Okno se o palec pootevřelo a já ucítila chlad, smísený s pachem kouře z něčího krbu. Bylo něco po jedenácté, a ulice v mé čtvrti byly tiché, daleko od nočního života na Addison Street.

Čas strávený s Patrickem mi umožnil na chvíli zapomenout na J.B.ho a Gabriela Angeloscura, ale starosti a vtíravé myšlenky se vrátily téměř okamžitě po tom, co odešel. Beezle s Patrickem sotva promluvil, což bylo neobvyklé, neboť Patrick byl jedinou osobou na světě, se kterou se rád bavil, tedy kromě mě. Nechtěl mi říct, co konkrétního mu na Gabrielovi vadí, a já se nenechala jeho vágními proroctvími zkázy připravit o nájemníka. Udělala jsem si poznámku, že zítra musím zavolat Charliemu McGivneyovi. Byl P.I. Věděla jsem, že malý poplatek mi mého potenciálního nájemníka proklepne. Nečekaně zazvonil telefon, a já vyskočila asi šest stop do vzduchu. Beezle se neklidně posunul na svém bidýlku a nastražil uši.

„Haló?“

Nic. Pouze praskání a syčení.

„Haló?“ zeptala jsem se znovu.

„…ddy?“ zvuk hlasu přišel a odešel tak rychle, že jsem si vlastně nebyl jistá, zda jsem něco slyšela.

„Je tam někdo?“

Další zasyčení a pak se ozvalo: „Maddy! Potřebuju tě!“

Zamračila jsem se na stěnu. „Patricku? Co se děje? Spojení je hrozné.“

„…hu Ravenswood a Grace.“

„Co?!“

„Jsem na rohu Ravenswood a Grace. Jdu zpátky k tobě!“ Zněl, jako by mu došel dech, a kompletně vyděšeně. Pak se hovor přerušil úplně. Chvíli jsem na něj v úžasu zírala. Patrick obvykle neměl sklony k dramatičnosti. Znovu jsem vytočila jeho telefonní číslo a netrpělivě čekala několik zazvonění, jenže pak se ozvala hlasová schránka. Frustrovaně jsem zavěsila, spěšně si natáhla černý svetr, džíny a tričko a obula pár tenisek Converse.

„Kam jdeš?“ zeptal se Beezle.

„Něco se děje s Patrickem.“ Odpověděla jsem ve spěchu, popadla klíče a mobil. „Jdu s tebou.“ Nabídl se z ničeho nic. „Proč?“ otázala jsem se, zastavila se na prahu. Beezle nikdy nechtěl nikam chodit. Chrliči jsou gaučáci, nejraději zůstávají u portálu, který stráží. Postupem času jejich tělo přilne k budově natolik, že se stane její součástí. Chrlič mohl vstát a odletět, pokud chtěl, a to i poté, co se proměnil v kámen, ale většina z nich preferovala zůstat na místě, nebo prostě jen zapomněla, jak se hýbat. Beezle byl stále celkem aktivní, na starého chrliče, ale zpravidla neopouštěl dům, tedy pokud jsem se nechystala do Donkey Donuts, protože tehdy se potřeboval ujistit, zda jsem mu vzala dostatek jeho oblíbených pochoutek.

„To se nemůžu nadýchat čerstvého vzduchu?“ Promluvil Beezle záhadným hlasem.

„Ne.“ Odsekla jsem. „Ale nemám čas se s tebou hádat. Tak pojď.“ Vrátila jsem se ke krbové římse, zvedla Beezleho nahoru, posadila si ho na pravé rameno. Jeho drápy se mi zaryly do svetru, a křídla mě šimrala do ucha. Ravenswood a Grace byly jen pár bloků od mého domu. Otřásla jsem se, zrychlovala kroky. Teplota značně klesla, na tričko a svetr bylo moc chladno. Beezle mě hřál, své těžké tělíčko přitulil k mému krku. Očima jsem přejížděla celou ulici, snažila se najít Patricka. Nikoho jsem však neviděla. Skrz žaluzie jsem uviděla modré záření, které vydávala televize, ale nikoho, kdo by venčil psa, nebo se vracel pozdě domů. Všechno bylo až nepřirozeně klidné.

Otočila jsem se směrem ke Grace, spěchala třídou El Brown k stanicím metra, které běžely paralelně směrem na Ravenswood. Patrick volal z místa někde u metra. Z okolí velkého skladiště, které sloužilo malým podnikům z jižní strany Grace jako úložiště sortimentu, a na druhé straně bylo několik malých domků. Zpomalila jsem, jak jsem se blížila k rohu.

Patricka jsem nikde neviděla. Jen opožděně mi došlo, že je velmi hloupé chodit sama v noci a tiše, bez ničeho, co by mě mohlo ochránit, s výjimkou obtloustlého chrliče a mobilu, který už může být dávno vybitý. „Tak kde je?“ zašeptal Beezle. „Jak to mám vědět?“ Snažila jsem se, abych zakryla své rozrušení. Patrick říkal, že je na cestě ke mně domů. Už bychom ho měli potkat.

Uslyšela jsem podivný zvuk, jako by třepetání, máchání křídel, a pak mokrý, ještě podivnější šramot. Otočila jsem se za tím hlukem a pod nadjezdem zaregistrovala hodně slabý pohyb. „Nechoď tam.“ Poprosil mě Beezle, zaryl mi své drápy ještě hlouběji do ramene. „Proč?“ zeptala jsem se zmateně a pokračovala v cestě k mostu. „Něco tam je.“ Zašeptal. „Nemůžu říct přesně co, jediné, co mohu vycítit je, že je to proti přírodě.“ Beezle zněl vyděšeně. Není moc věcí, které by dokázaly vyděsit chrliče.

Zastavila jsem se a poslouchala, a v tu chvíli uslyšela hlas tak tichý, že bych ho nepostřehla, kdybych šla dál. „Ma…ddy…“

„Patricku!“ zakřičela jsem a vrhla se do tmy.





26 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! :-) ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  3. Čím dál zajímavější. Děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc , to jste tomu dali ! :-)))) teď jsem děsně zvědavá

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Veľmi pekne ďakujem za preklad!! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Jsem moc ráda, že se kapitola líbila. :) Jen jsem chtěla podotknout, že cizí jména, hlavně jméno J.B. - je docela oříšek, zda ho skloňovat, nebo ne. :) Snažím se ho co nejvíce ohýbat podle češtiny, snad nevadí, že je to trošku jiné. A co se týče anglických příjmení - nepřidávám -ová, ale tady jsem si to prostě nemohla odpustit - vyjadřuje to určitou J.B.ovu aroganci. :D Ale jinak všechny dosavadní osoby mluví pouze k Madeline Black. :)
    Krásný týden,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  11. Taky dekuju za preklad a tesim se na dalsi kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Skvělý překlad,díky.

    OdpovědětVymazat
  15. Tinka: moc dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Moc, moc, moc dekuju. Katka

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat