čtvrtek 17. října 2013

Černá křídla - 1. kapitola




Nesnáším, když je na mne Duše nepříjemná. Nestává se to tak často, jak byste si mysleli. Většina lidí pochopí, že jsou mrtví a chtějí se posunout dál. Možná proto, že se domnívají, že na ně čeká Nebe. Nebo věří, že se reinkarnují zpátky jako monacká princezna – chce se ještě někdo vtělit do monacké princezny? Možná jsou jen unavení z tohoto světa. Když je doprovázím ke Dveřím, ví, proč tu jsem, a jsou připraveni odejít. Ale občas, například dneska, Duše odmítá opustit své pozemské tělo.

Paní Luccardi nechce opustit svoje kočky – všech patnáct. Lidé hodně lpí na domácích mazlíčcích. Vlastně, doprovázela jsem několik z nich, kteří lpěli na zvířátkách mnohem více, než na vlastních dětech. Chápu, že vnímají čtyřnohého miláčka jako právoplatného člena rodiny. Musím je přesvědčovat, donutit je pochopit, že jsou mrtví, a nemohou živit ani hýčkat malého Muffyho, Flopsy či Fida. Jedná se o dost delikátní práci, přesvědčit je o jejich novém stavu.
„Paní Luccardi, jste mrtvá.“ Prohlásila jsem. „Už se o své kočky nemůžete déle starat. Bude to muset udělat někdo jiný.“ Bojovala jsem s nutkáním ucpat si nos. Paní Luccardi je čerstvě zesnulá, proto je značně imunní vůči pachu kočičí moči, který prostupuje celým kobercem v obývajícím pokoji, ale já jsem naživu a značně unavená z dýchání pusou. Kromě zoufalé potřeby dýchat vzduch neprosycený parfémem kočičích chcanků, jsem měla ještě dva důvody, abych odsud paní Luccardi odvedla. První, mám potenciálního zájemce, jenž se do dvaceti minut přijde podívat na prázdný apartmán v mém domě, a já nechtěla naštvat možný zdroj příjmů tím, že bych dorazila pozdě. Druhý, někteří z miláčků paní Luccardi začínají uvažovat o jejím vychladlém těle jako o “bufetu“. Nechtěla jsem, aby stará paní viděla, jak její dětičky hryžou přes květované šaty na jejím těle do masa a kostí. Taková věc má tendenci mrtvé silně traumatizovat, a zabraňuje Agentům v efektivním doprovodu ke Dveřím.

Jestliže Duše nevstoupí do Dveří, stane se duchem. Agenti duchy moc nemusí. Jsou dost nepořádní. Přítomnost ducha znamená, že nemůžete uzavřít svůj seznam, a pokud není možné uzavřít seznam, musíte vyplnit další extra soubor, jímž vysvětlujete, proč jste toho nebyli schopní, a já vážně nesnáším jakékoliv papírování. Tudíž, vážně jsem toužila po tom, aby paní Luccardi konečně opustila své masožravé malé chlupaté koule a šla se mnou, a to rychle.

Ještě jsem ani nevyprostila její Duši. Její nehmotné já se vznášelo nad tělem, nad pohovkou, stále připoutáno k lidskému světu tenkým provázkem ektoplazmy. Mou povinností je pomocí magie tuto šňůrku odstřihnout – nebo pomocí stříbrného nože – a uvolnit Duši. Nůž, spolu s mým označením Agenta, jsem zdědila po matce, když zemřela.

V životě i po smrti, paní Luccardi byla malá, hubená žena s hlavou plnou bílých kudrlinek – typ starých dam, jež má matka nazývala „Q-typ“. Zírala na mne skrze obrovské červeně orámované brýle. „Nezajímá mě, jestli jsem mrtvá, slečinko. Neopustím svoje děťátka.“ Odsekla hněvivě. „Kromě toho, podívej se na sebe. Mám uvěřit, že jsi Agentem Smrti? Vždyť jsi celá zaprášená od mouky.“

„Zrovna jsem dělala hruškový koláč posetý gorgonzolou. Zareagovala jsem na vaše nečekané zavolání. Mimochodem,“ ukázala jsem na záda, „nemyslíš, že ta křídla jsou důkaz?“ Stále si mne podezřívavě prohlížela. Dobře, třímetrové rozpětí mých černých křídel asi vypadá trochu nepatřičně v kombinaci s mou “Polib mě, jsem Irka“ zástěrou a modrými domácími pantofli. Patrick mi vždycky říká, že bych měla méně problémů, kdybych se představila v trochu větším stylu, pokud bych vypadala víc jako Smrťák. Neustále jsem mu tvrdila, že je to nemožné, být impozantní, jestliže měříte pouhých pět stop a obecně jste popisováni slovy “roztomilá jako koťátko“.

Samozřejmě, pokud by se Patrick ukázal a doprovodil paní Luccardi, jak měl v plánu, neukázala bych se tu. Volal mi před patnácti minutami, dušoval se, že má “osobní nouzi“ (čti: rande se sexy protějškem), prosil mne, jestli bych to za něj neudělala. Souhlasila jsem, protože Patrickovi dlužím jednu či dvě laskavosti, ale ještě chvilku, a nezodpovídám za své vystoupení. „Poslouchejte, paní Luccardi.“ Cedila jsem skrz zaťaté zuby. „Půjdete na lepší místo. Ujistím se, že se někdo postará o vaše… děťátka.“

„Ach ne. Harold, můj syn, přijde a všechny je dá do útulku. Nikam nejdu. Musím na ně dát pozor.“ Zkřížila ruce na prsou, bojovně vysunula bradu a tvářila se tak, jako by neměla v úmyslu se hnout celé příští tisíciletí. Dumala jsem nad tím, jak přesně by Haroldovi zabránila odvézt kočky do útulků, když nemá hmotné já. Bohužel nedisponuji časem, tudíž se nemůžu hádat o logice s mrtvým. Podívala jsem se na hodinky, elegantní, stříbrnou záležitost, kterou jsem dostala k třináctým narozeninám od matky. Vážně musím jít. Potenciální nájemník zaklepe na dveře do patnácti minut. Tak dlouho mi pravděpodobně bude trvat, než doletím domů.

„Polly Frances Luccardi, dovolíte mi, abych uvolnila vaší Duši a doprovodila vás ke Dveřím?“ zeptala jsem se hrozivě. „Ne!“

„Polly Frances Luccardi, dovolíte mi uvolnit vaší Duši a doprovodit vás ke Dveřím?“ otázala jsem se znovu. „Už jsem ti řekla – ne!“ Ucítila jsem známé hromadění tlaku v hrudi, jež vždycky doprovázelo magickou sílu. Přirovnala bych to k pocitu, když se topíte. Plíce a srdce jako by mi tiskla železná pěst, která svírá i mé další orgány, hrudník se mi lehce propadal dovnitř. Jestliže se jí zeptám ještě jednou a ona odmítne, magie zůstane spoutaná. Už nikdy neprojde Dveřmi, ale bude navždy uvězněna na Zemi. „Polly Frances Luccardi, mohu uvolnit vaší Duši a doprovodit vás ke Dveřím?“ Zeptala jsem se naposledy. Tlak vzrostl a já zalapala po dechu. „Naposledy, ne!“

Plíce a srdce se uvolnily, nátlak ustoupil. Síla vytryskla z mých prstů a zasáhla paní Luccardi a její tělo. Mnoho Agentů používalo magii k uvolnění souhlasících Duší, ale já to neměla ráda. Nevím, jak magii vnímají ti, na něž je používána, ale já se cítila, jako by po mně tancovali sloni. Dejte mi stříbrný nůž a já budu odřezávat každý den. Naneštěstí, nůž můžeme používat pouze na ty Duše, které spolupracují.

Nikdo nevěděl proč, ale Duše, které odmítají projít Dveřmi, jsou uvolňovány pouze pomocí magie. „Polly Frances Luccardi, podle svých slov a své vlastní vůle, je vaše Duše připoutána k Zemi po celou věčnost.“ Vyřkla jsem, trochu bez dechu. „Dobrá. Děťátka!“ řekla potěšeně a nehmotnými pažemi se pokoušela obejmout kočky, které začaly okusovat nohy její mrtvole.

Kašlu na to. Vypadla jsem odtamtud, než si stihla uvědomit, že její malý Snoogums si chystá dát k snídani, obědu i večeři její mrtvé tělo. Kdybych měla víc času, snažila bych se ji přesvědčovat déle. Teď budu muset projít spoustu papírování a Patrick bude muset odevzdat spoustu papírů a bude nadávat a já taky budu nadávat a J.B., náš nadřízený, bude naštvaný kvůli celé té záležitosti, neboť si velmi zakládá na uzavřených seznamech. Ale to dořeším později.

Nejprve se musím dostat včas domů, abych mohla nájemníkovi ukázat apartmán, a to mám jen pár minut. Smrt je jen další byrokracie, byrokracie tak velká, že lidé občas propadnou skrz trhliny. Existuje spousta důvodů, proč lidé nedostanou Agenta, který by je dovedl ke Dveřím, a nemá to nic společného s kočičí láskou. Pokud člověk zemře násilnou smrtí, mnohokrát opustí své tělo nedobrovolně – přetrhnou provázek, jenž je váže k smrtelnému já, a uprchnou, úzkostní a lehce šílení, předtím než dorazí Agent. Někdy se Duše odpojí od Agenta, který ji nestihne dovést ke Dveřím, ze strachu, co se za nimi skrývá.

A někdy je Agent zraněn nebo zabit – následkem toho se seznam Duší někde povaluje, dokud není mrtvý nahrazen. Jestliže se tak stane, okno možností se zmenší – Duše samovolně přetrhnou své vazby s materiálním světem a odlétnou, či odmítnou být eskortovány, jako právě paní Luccardi.

Každá z těchto alternativ vytváří duchy, Duše, jež neprojdou Dveřmi. Duchové mají nepříjemný zvyk, přesvědčovat mrtvé, aby se vydali na stejnou cestu – objevují se zvlášť, když Agent pracuje a snaží se ukázat mrtvému, že je lepší svou smrtelnou schránku opustit a jít dál. Problémem je to, že nemůžete Duše donutit, aby se odpoutaly. Musí si vybrat.

Jako v mnoha mystických věcech, číslo tři je klíčovým číslem. Jestliže je mrtvému třikrát položena Otázka a on nesouhlasí, pak nemá Agent žádnou moc a Duše se stává přízrakem. Agenti jsou povinni nechat je na pokoji.

Jasně, je spousta způsobů, jak obejít „třikrát tázající“ pravidlo. Můžete lidem říkat všechno, co potřebují slyšet, jak dlouho chcete, dokud nesouhlasí s přesunem – například že Nebe existuje, a že tam mají namířeno, že se připojí ke své milované Ethel a tak dál. Pravda je taková, že nemohu potvrdit nic z toho na sto procent.

Vše, co vím, je, že každé pondělí dostanu obálku a v ní kus papíru se seznamem. Na seznamu jsou jména, lokace a datum úmrtí lidí, které mám eskortovat. Dostanu se na určené místo, vytáhnu nůž a osvobodím Duši. Pak jim řeknu něco pěkného a doprovodím je ke Dveřím. Nevím, co vidí, když se otevřou. Můj zrak ztmavne, jakmile se dotknou kliky a vrátí zpět, když už jsou uvnitř. Jediný okamžik, kdy uvidím, co se nachází za Dveřmi, nastane, až budu sama eskortována. A jednoho dne budu. Smrti nikdo neunikne. Ani její lokaj.

                                                                 *       *       *

O osm minut později jsem oknem vlétla do kuchyně. Vlastním dva byty na západním břehu jezera v Chicagu, a bydlím v prvním patře. Křídla se zavlnila, klesla a zmizela. Upřímně, nevím, kam mizí – vím jen, že se rozvinou, když je potřebuji. Místo nich mám na zádech dvě podlouhlé jizvy. Celkem dobré maskování – už tak bylo těžké zvládnout pubertu jako Agent smrti, aniž bych musela v deváté třídě vysvětlovat, proč mám pár obrovských černých křídel. Zvonek zazvonil zrovna v době, kdy jsem si přetáhla přes hlavu zástěru a hodila jí na pult.

Hrušky, které jsem chtěla použít na dort, předtím než zavolal Patrick, za tu dobu zhnědly a těsto se stále válelo na prkénku, zcela nepoužitelné. Prošla jsem kuchyní do krátké chodby a vkročila do jídelny. Otevřela jsem hlavní dveře vedoucí do mého bytu. Zvedla jsem telefon, který byl zavěšen vedle nich. „Ano?“

„Gabriel Angeloscuro, hledám Madeline Black.“

Potenciální nájemník. Bezva. „Hned jsem dole.“ Popadla jsem klíče z jeho z háčků, které visely vedle interkomu. Zamířila jsem k dolním dveřím, když tu se za mnou ozvala rána. Otočila jsem se. Malý kamenný chrlič, asi osm centimetrů velký, seděl na jednom z okenních parapetů v jídelně. Jeho ošklivý obličej byl svým způsobem docela roztomilý – připomínal jakéhosi podivného křížence mezi kočkou a jestřábem. Měl kočičí uši, zahnutý zobák – téměř stejně široký jako dlouhý – a přimhouřené kočičí oči. Z jeho lopatek rašila malá netopýří křídla. Ruce a nohy byly zakončeny dlouhými drápy. Zkřížil ruce na svém roztomilém buddha-břiše a podíval se na mně.

„Vypadáš ustaraněji, než obvykle, Beezli.“ Promluvila jsem na něj.

„Hmm.“ Jeho hlas byl podobným dvěma brouskům, které o sebe skřípají.

„Chceš se podívat na zájemce o byt?“

„Hmm.“ Zopakoval. Vypadal hodně naštvaný.

„Beezli, co znamená ´Hmm´? Už jsi ho viděl, nebo co?“

Otevřel ústa, znovu je zavřel a nakonec odsekl: „Řeknu jen, že je to pohledný ďábel.“

„No, to mi opravdu pomůže.“ Zamumlala jsem a sešla dolů, zabouchla za sebou dveře. Doufala jsem, že mi Beezle řekne něco víc, protože jeho vnímavost se mohla hodit. Věděla bych, jestli ten člověk bude dobrý, zlý nebo nijaký. Chrliče umí vidět pravou podstatu všech věcí, což se mi jakožto Strážci portálu dost hodí. Je prostě super vědět, jestli vám ve vchodu stojí sériový vrah, upír, nebo jen obyčejný chlápek. A pokud jste single žena, jednoduše chcete vědět, zda nájemník bydlící pod vámi je v pohodě, nebo aspoň není nebezpečný.

Má poslední nájemnice, Jess, byla skvělá vdova, která si prostor pode mnou pronajala na zhruba deset let. Před pěti měsíci se přestěhovala do Wisconsinu, blíže k vnoučatům. Učinila jsem nezbytné úpravy apartmánu a pak jej začala znovu nabízet, avšak neozval se žádný zájemce. Vlastně to bylo docela divné. Několik lidí si byt prohlédlo, rozplývalo se nad ním, slíbili, že přinesou zálohu, ale nikdy se nevrátili. Po pěti měsících jsem začala být celkem zoufalá.

Gabriel Angeloscuro stál na verandě, zády k hlavnímu vchodu, dveřím z dubového dřeva. Byl asi o třicet centimetrů vyšší než já, oblečený do dlouhého, černého kabátu. Tmavé vlasy mu trošku zvlhly, díky říjnovému počasí, na krku a u uší se mu kroutily. Jeho drahé a pečlivě vyleštěné boty dělaly starý oprýskaný lak na verandě ještě horším. Červená barva se mu loupala pod nohama a já se obávala, že by se mohl kabátem zachytit o vyčnívající hřebík – vnitřek domu vypadal dobře, ale ještě jsem neměla dostatek peněz, abych ho zrenovovala i zvenku – další pádný důvod, proč si najít nájemce a získat trochu větší příjem.

Na okamžik jsem se divila tomu, proč si tak dobře oblečený muž potřebuje pronajmout byt, zvlášť v téhle části Chicaga. Chlap jako on by si měl zařizovat vlastní bydlení, vybavovat si dům moderním a drahým nábytkem. Otočil se a naše oči se setkaly a podruhé v poslední hodině jsem se cítila, jakoby mé plíce postrádaly vzduch. Beezle měl pravdu. Byl to pohledný ďábel. Vlastně trochu víc než pohledný. Vlastně asi ten nejhezčí muž, kterého jsem ve svém životě kdy viděla. Vypadal jako ideální model pro italského renesančního malíře, se svým širokým čelem, vysokými lícními kostmi a lehce arogantně vyřezávaným římským nosem a malinkým dolíčkem na bradě.

Jak byla jeho tvář ohromující, tak jeho oči působily ještě mnohem přesvědčivěji. Na první pohled mne napadlo, že jsou hnědé. Ale čím déle jsem se koukala a koukala, pochopila jsem, že jsou blíže k černé, černé jako oceán ozářený měsíčním svitem, jako jeho nekonečné vlny odrážející noční oblohu. V Gabrielových očích byly hvězdy, ale byl tam i oheň, slunce, supernova vzdálená milion světelných let. Nepohnul se, neřekl ani slovo.

Uvědomila jsem si, že stojí na jedné straně dveří a já na druhé, držím svazek klíčů v levé ruce a kliku v pravé. Na sekundu jsem zvažovala, zda ho pustit dál, či rychle zabouchnout, aby nemohl už nikdy vstoupit. Jako bych stála, roztřesená, na okraji něčeho, co mi říkalo, že jestli ho pustím, můj život se nenávratně změní.

Pak se usmál, lehce zvedl koutky úst. „Dovolíte mi prohlédnout si váš byt, slečno Blacková?“ Krev se mi nahrnula do tváří, neboť on dál zdvořile čekal. Zírala jsem na něj jako blbeček a lapala po dechu jako třídní outsider po pořádné nakládačce. No a co, že je hezký? To neomlouvá mojí hrubost. Vážně super start, pomyslela jsem si. Při tomhle tempu bych si nájemce nesehnala nikdy.

Rychle jsem otevřela dveře dokořán a ustoupila, aby mohl projít do malé haly. Voněl zvláštní kombinací pikantního a sladkého, připomínal mi jablka a hřebíček. „Omlouvám se, pojďte dál.“ Řekla jsem. Natáhla jsem se, abych si s ním mohla potřást rukou. „Madeline Black. Dneska jsem trochu roztržitá.“ Na rukou měl kožené rukavice. Chytil mou paži a krátce, neosobně s ní potřásl – zarazilo mě, že mě to malinko zklamalo. „Gabriel Angeloscuro.“

„No.“ Vypadlo ze mě a já se snažila vzpomenout, kvůli čemu vlastně přišel. „Tak se pojďte podívat, můžeme?“ Přikývl. V chodbě byly dvoje dveře, těsně vedle sebe, oddělené pouze poštovní schránkou a alarmem. Ty vpravo vedly do prvního podlaží. Otevřely se do malého prostoru, jenž se poté rozšiřoval do dlouhého pokoje, odděleného nevelkým výklenkem. Rozvržení pokojů se téměř vůbec nelišilo od toho v mém apartmánu.

„Jak vidíte,“ začala jsem mluvit, „tady je obývací pokoj a zároveň jídelna. Podlahy jsou originální, z ručně broušeného tvrdého dřeva, nedávno byly zrestaurovány.“ Přešel k velkému oknu, které poskytovalo výhled do ulice, zřejmě nevnímal ani slovo z toho, co jsem řekla. „Jak dlouho vlastníte tuto budovu, slečno Blacková?“

„Devatenáct let.“

„Vypadáte dost mladě na to, abyste byla majitelem domu tak dlouhou dobu.“

„Zdědila jsem ji po své matce.“ Potom, co ji zavraždili.

„Chápu.“ Poklepal jedním prstem na okenní tabulky. „Je mi líto vaší ztráty. A otec?“

„Neznám ho.“ Odpověděla jsem stručně. Nikdy jsem se s ním nesetkala, nikdy jsem neviděla ani jednu jeho fotografii. Dokonce ani v mém rodném listu nebylo žádné jméno v kolonce otec. Kýmkoliv byl, matka o něm nikdy nemluvila.

„Znovu se omlouvám.“

Nechtěla jsem pokračovat ve výslechu. Je příliš osobní, zvlášť mezi budoucím nájemníkem a pronájemcem. „Ta okna jsem sem nainstalovala před čtyřmi měsíci. Jsou energeticky mnohem účinnější a drží v domě více tepla.“ Odvrátil se a dotkl se cívky parního ohřívače, který stál přímo pod oknem. Vypadalo to, že vzpomíná, proč vlastně přišel. „To je starší topení, že ano?“

„Ano, bohužel. Stojí dost peněz ho nahradit. Podle mne je to zbytečné, protože pára udržuje budovu vyhřátou, i během chicagské zimy. Ale kuchyň a koupelna jsou opravené, vylepšení proběhla před méně než rokem.“ Mávla jsem na něj, aby mne následoval do zadní části bytu. Pomalu kráčel prázdnými místnostmi, podpatky tiše klapal po podlaze. „Jedna z ložnic.“ Uvedla jsem následující pokoj. Šlo o velmi malou místnost, hned vedle obývacího pokoje. „Je v ní celkem velká skříň a tím pádem i úložný prostor.“ Poslušně otevřel dveře šatníku a nahlédl dovnitř. „Váš byt je přímo nad tímto?“

„Ano.“ Přitakala jsem. „Pokud půjdete se mnou, ukážu vám zbytek.“

„Musí to být těžké.“ Tiše promluvil, zatím co zavíral skříň.

„Co myslíte?“

„Žít sama, bez rodiny, která by vám pomohla.“ Otočil se a já zase musela čelit zneklidňujícímu pohledu páru pronikavých očí. „Koupelna je tímto směrem.“ Vyhrkla jsem, ignorovala jeho slova. Neměla bych se nechat zatáhnout do osobního rozhovoru s cizincem. Bylo by těžké vysvětlit, jak jsme se já i Beezle vyhnuli hlídání malých dětí na zlepšení příjmů a navíc, Gabriel Angeloscuro by rozhodně neměl řešit mé soukromé záležitosti.

Žiju sama od třinácti let. Ano, byla jsem sama, bez lidí kolem sebe, ale zvykla jsem si. Rozhodně jsem nemusela čelit sexy mužům, kteří by se zajímali o mou minulost. Gabriel, jak se zdálo, přijal změnu tématu a následoval mne do zbytku bytu, druhé ložnice, koupelny a kuchyně. „Za domem je malý dvorek a prádelna je v přízemí.“ Dodala jsem. „Oboje byste musel sdílet se mnou. V suterénu je také další úložný prostor.“

Neřekl nic, jen hleděl skrze kuchyňská okna na verandu, trávník a mou malou, neudržovanou zeleninovou zahrádku. Skoro jsem si myslela, že tu nechce být. Na Gabrielovi Angeloscuro bylo něco hodně zvláštního – ten osobní způsob, jak se mnou mluvil, jeho soustředěný pohled na mou osobu – který mi byl hluboce nepříjemný. Ale na druhou stranu – mohu si dovolit čekat dalších pět, šest měsíců na nového zájemce? Pravděpodobně ne.

Jen proto, že byl nebezpečně hezký a v některých věcech se choval nekonvenčně, ho přece nemohu poslat pryč. Jestliže můj byt chce, pak by byl dobrý obchod mu ho propůjčit – s ohledem na jeho finanční movitost, samozřejmě. „Myslím, že si dokážu představit, že bych tu žil.“ Promluvil nakonec, a pak se nečekaně usmál, ukázal dokonale bělostné zuby.

                                                                  *       *       *

Vzhledem k tomu, že práce Agenta Smrti není nikdy pořádně hotová, musela jsem se vydat do města okamžitě po odchodu Gabriela Angeloscura. Papíry – prokletí mé existence – se musí odevzdat včas, nebo budu poslouchat J.B.ovy výlevy od nynějška až do konce svých dní. „Beezle, jdu do kanceláře.“ Zavolala jsem. Za krbem se ozval menší šramot. Chrlič měl zrovna svou náladu a neřekl ani slovo, od té doby co Gabriel odešel. Připadalo mu však vhodné být černý jako bota a mumlat si kletby pod vousy.

„Kašlu na to.“ Řekla jsem a přemýšlela, jakým způsobem se do Hlavního úřadu dopravím. Představila jsem si budovu – nenáročnou devítipodlažní – a má křídla mi začala rašit z lopatek. Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého ranního vzduchu. Praktický vedlejší účinek byl ten, že nikdo jiný, kromě ostatních Agentů, nedokáže vidět vaše křídla. No, skoro nikdo. Hodně, hodně duševně nemocných lidí mne vidělo letět, stejně jako mnoho těch, co byli na silných psychotických drogách. A děti. Ne všechny z nich, i když má matka mi vyprávěla, že nemohla projít kolem dítěte, aniž by si všimlo jejích perutí. Pokud by letěla o přestávce nad školním hřištěm, pravděpodobně by způsobila vlnu nepokojů.

Ale teď už ne. Myslím, že dnešní děti nejsou tolik citlivé na magii a kouzla. Většina těch, které vídám, má nos zabořený v elektronice, nebo kňourají, aby jim rodiče koupili něco nového. Tyto děti už nemají tak rozvinuté emocionální vnímání, aby je upozornilo na ženu s černými křídly, která letí přímo nad nimi. Ale stále existuje několik těch, které si raději čtou, než aby si s ostatními hrály na hřišti, těch, co zasněně koukají z oken třídy během vyučování, těch, co předstírají, že jejich šatník je vesmírná loď a jejich pokoj je skalnatý povrch Marsu – a tyto děti mě vidí. Opravdu mne vnímají a ví, že nejsem výplod jejich bujné fantazie.

Trvalo mi zhruba deset minut se dostat k budově Hlavního úřadu. Má křídla jsou sakra rychlejší než autobusová linka. Přistála jsem na střeše. Je to jedna z těch “zelených střech“ pokrytých vegetací, která pomalu umírá, jak se přibližuje zima. Na zadním rohu střechy jsou staré únikové dveře, kdyby náhodou hořelo. Vytáhla jsem klíč, otevřela je a seběhla po schodech.

Ocitla jsem se v devátém patře. Vrazila jsem do chodby, standartní pro kancelářskou budovu, s bílými stěnami, šedým kobercem. Pobíhala zde spousta úředních Agentů, jež rychle mluvili do telefonů a v podpaží nesli stohy papírů. Jak jsem řekla, smrt je do určité míry byrokracie, se všemi doprovodnými papíry a kecy okolo. Moje skříňka se nacházela ve čtvrtém patře, takže jsem čekala na okraji přeplněných výtahů, a když se kabina otevřela, vmísila jsem se dovnitř.

Jakmile výtah zastavil ve čtvrtém patře, vystoupila jsem a čekala, až se objeví dav lidí, abych mohla dokonale splynout. Bylo to dětinské, ale snažila jsem se projít kolem J.B.ovy kanceláře, aniž by mne zaregistroval. Věděl úplně o všem, a kdyby mne uviděl, okamžitě by se mne zeptal na toho ducha. J.B. Bennett je hlavním vedoucím pro areál Chicaga. Všechna města i venkovské oblasti mají svého správce, a pak tu jsou regionální vedoucí, kteří dohlížejí na několik oblastí najednou.

Nad vedoucími a třemi manažery, je prezident Hlavního úřadu, jenž se zodpovídá Severoamerické Pobočce v Ottawě. Tato budova ovládá celý region Midwest, takže J.B. byl jednou z menších ryb, které touží po něčem větším. Je přesvědčený, že si zaslouží post prezidenta. Také se domníval, že když má své podřízené Agenty pod drobnohledem, dostane se tam, kam chce, mnohem rychleji. Pokaždé, když si Duše nevybere Dveře, bere to jako osobní urážku. Chová se k Duši jako ke zboží.

Agenti musejí dodržovat “minimální procento úspěchů“, tedy Duší, které si zvolí Dveře, jinak jsou donuceni sepsat dvoutýdenní zprávu s vysvětlením, proč požadavek nedokázali splnit. J.B. je také proslulý tím, že si často bezdůvodně volá Agenty do své kanceláře a plýtvá časem kázáním o jejich úspěšnosti. A vyžívá se v přiřazování drobných, otravných úkolů, kterými z vás vymámí naštvanou reakci. J.B. nemůže vyhodit Agenta jen kvůli tomu, že nevyhovuje jeho standardům – Agentem jste po celý svůj život – ale mohl by vám pořádně znepříjemnit život, kdyby nedostal to, co chtěl.

Pokud existují dva lidé, kteří ztělesňují oheň a vodu, byli bychom to já a J.B. Vyžaduje absolutní poslušnost, řadu vojáků, kteří udělají přesně to, co jim přikáže. Nechtěla jsem nic víc, než být od něj a tohohle mizerného povolání co nejdál, ale vázána magií a osudem, musím zůstat.

Když Agent zemře, do služby je povolán jeho rodový nástupce – nejčastěji jeho potomek. Neexistuje volba a není úniku. Kouzlo krve, jež dává Agentovi jeho pravomoc a sílu, jej také vážou k této práci a jedinou další alternativou je smrt. Neznám nikoho, kdo by se pokusil opustit službu, ale kolovaly legendy o těch, kteří to doopravdy zkusili. Lovili je Retrieveři, a jakmile je našli, nedostali žádnou další šanci. Zabili je na místě. Neprošli dveřmi, ani se z nich nestali duchové. Jejich jména zmizela z tabulí v Hale rekordů. Jako kdyby nikdy neexistovali.

Také jsem nikdy neviděla Retrievera. Říkalo se, že byli stvoření běžnými Agenty, žili dvojí život – Retrívři nejčastěji lovili pro nejvyšší kanceláře v Ottawě, kde je také bylo možné spatřit. Ostatní Agenti v ně nevěřili, mysleli si, že Retrieveři jsou jen imaginární zrůdy, příběhy, které Agenty donutily zůstat.

Byla jsem celkem skeptická, co se týče Retrieverů. Ne, že bych na ně úplně věřila, ale proč to riskovat. Jednou jsem se chtěla znovu setkat se svou mamkou a nechat se vypařit Retrieverem se nezdálo jako nejlepší způsob, jak to udělat. Podařilo se mi projít kolem J.B.ovy kanceláře a vkročit do hlavní místnosti. Moje skříňka byla zastrčená v rohu, tak jsem proběhla kolem svých kolegů – Agentů, z nichž většina pracovala s hlavami skloněnými nad formami, které musely být vyrobeny ručně.

Agenti oplývají jednou z nejvýkonnějších magií na světě, ale náš datový systém ještě nevstoupil do jednadvacátého století. Pohodlně jsem se usadila a začala vyplňovat formulář o paní Luccardi. Na mém stole zazvonil telefon. Viděla jsem číslo a obrátila oči v sloup.

„Jak to víš?“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Dobré ráno.“ J.B.ova sekretářka Lizzie, vždycky klidná. „Chce, abys za ním přišla do kanceláře.“

Dneska je fakt super den. Povzdechla jsem si. „Už jdu.“





27 komentářů:

  1. Ďakujem veľmi pekne :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a moc se těším na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad, vypadá to opravdu zajímavě

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.Moc hezké.

    OdpovědětVymazat
  7. Tinka: pekné čítanie na popoludnie :) dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. díky :) těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  10. Jeje, niečo nové... Ďakujem za preklad a teším sa na ďalšie

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. díky vypadá to dobře :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad... Vypadá to vážně dobře... ;)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  15. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Jsem moc ráda, že se Vám první kapitola líbila. :)
    Krásný víkend,
    Claire

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za skvělý překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. Skvělý překlad, moc díky.

    OdpovědětVymazat
  19. Na tuhle knížku jsem moc zvědavá. Díky.

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji, tohle bude ještě zajímavé :-)

    OdpovědětVymazat