pátek 27. září 2013

Upír v jejím Mystsu - 4. Kapitola




Yuri přecházel po mýtině, na jeden prst si natáčel kozí bradku, druhou se držel za loket. „Takže, jsi jedním z lovců, které můj bratr poslal, aby mě zabili?“
Ileana sepnula rty a odvrátila se. I přivázaná ke stromu vypadala vznešeně a krásně. Její zatraceně lákavé křivky, které objímalo to zatracené lano, byly perfektně vystaveny. Yuri od ní odvrátil pohled, v hrudi mu burácelo tiché zavrčení.
„Vsadím se, že ve skutečnosti nejsi ani pravá Kalu,“ řekl spíše, než aby se ptal. „Lhala jsi, abych ti věřil, a co pak? Chtěla jsi mě za ním vzít naživu, nebo jsi mě chtěla zabít a předhodit mou hlavu psům?“
Znovu mu nenabídla žádnou odpověď.
U Fatumova závoje! Její klid a stoický vzdor ho rozzuřily. Otočil se zpátky. „Doufám, že víš, jaký trest je za vyobrazení nepravdivých tetování na tvém těle.“
„Tak to není,“ řekla skrz zaťaté zuby.
„Tak jak to je, Ileano.“
Prudce k němu zvedla hlavu. Dlouhé pramínky havraních vlasů jí spadaly přes ramena a skrývaly tak prsa, konečky se jí téměř stočily v klíně. „Přestaň mi tak říkat.“
„Proč? Není to tvé pravé jméno?“
„Samozřejmě, že je,“ řekla. „Nikdy jsem ti tu informaci nenabídla, ukradls ji. A nikdo mě nenazývá mým křestním jménem. Už ne.“
I když v něm její slova podráždila veškeré jeho intrikánské nervy, ignoroval to. „No, v případě, že sis nevšimla, Ileano, ty jsi ta, kdo je svázaná a zajatá. Já ne. Já tady určuji pravidla,“ řekl a ukázal si na hruď.
Bohyně, choval se jako nějaká primitivní opice, bijící se do hrudi, jen aby dokázal svou dominanci. Yuri si rukou prohrábl vlasy a pak si přejel přes bradku. Tato žena ho rozzuřovala nade všechen rozum a opatření.
Sledující znovu její plášť, začal prohrabávat kapsy, hledajíc něco, cokoliv, co by mohlo dokázat, že není chladnokrevná vražedkyně. Dokázat, že se vůči ní jeho instinkty nepletly. Když nenašel nic, odhodil plášť na zem a sedl si na nedaleký pařez. Sáhl do zadní kapsy, vytáhl pramen hovězí kůže, který tam kdysi dal, a ulomil si kousek. Neměl hlad, ale musel něco dělat. Nečinnost nedělala jeho mozku žádnou laskavost.
„Všechno, co jsem ti řekla, byla pravda,“ její hlas prořízl noc, tichý, ale pevný. „Byla jsem Kalu. Ale utekla jsem ze Samostanu, když mi bylo dvacet. Nemohla jsem to místo vystát a přísahala jsem, že ve chvíli kdy toho budu schopna, odejdu.“
Yuri k ní vrhl pohledem a sledoval ji koutkem oka. Když znovu promluvila, zmírnil žvýkání, aby ji tak mohl lépe slyšet.
„Neměla jsem nic. Žádnou rodinu, žádné místo, kam bych mohla jít. Moje nenávist ke světu a drápavá potřeba po pomstě bylo to jediné, co mě drželo,“ řekla, její pohled byl vržen do dálky, jako by se soustředila na nějakou vzpomínku. „Stát se vanatorem bylo snadné. Už jsem měla více inkoustu, než většina veteránů. A po celý můj život jsem v sobě měla krvežíznivost, která jen čekala, až bude nasycena. Nicméně, najít muže, který zabil mou rodinu a pomstít se mu, se ukázalo být téměř nemožné.“
Yuri polkl a zíral na ni. „A co z toho má co dočinění s tvou smlouvou na mě?“
Podívala se na něj, jako kdyby se jí právě zeptal, proč je obloha modrá. „Ty jsi Fjodorovna. Jsi součástí královského rodu.“ Odmlčela se, její brada se pozvedla. „Jsi jeho bratr.“
Yuri se posadil, všímajíc si poznámky o Nikolajeovi.
„Pohrdání mnou je vše, co chceš,“ pokračovala. „Ale tvá rodina nedělá dobré skutky. Nechrání životy. Ničí je,“ vyštěkla. „Zjistila jsem to o tvé linii ve velmi mladém věku.“
Její slova Yuriho zasáhla jako rána ostnatým drátem do plic, vyrazila mu dech jediným rychlým švihem. „U Bohyně,“ řekl. „Nikolaj zabil tvé rodiče.“
„Ano.“
Při její odpovědi Yuri svěsil hlavu do dlaní. Nemusel mít psychické síly, aby věděl, že jeho bratr byl zodpovědný za její bolest. Dalo se to z ní dost snadno vyčíst.
Více krve. Krve, která potřísnila ruce jeho rodiny. Roztřásl se vzteky. Pokud by jeho dvojče neblokovalo jejich duševní spojení, Yuri věděl, že by mohl poslat jeho bratra do kómatu čistou silou nenávisti a hněvu, který vůči němu právě cítil.
Nicméně, nenávist a hněv nikdy nikomu nepomohly. Yuri si prsty prohrábl vlasy a podíval se zpátky na krásnou, silnou a vášnivou ženu naproti němu. Dokázala toho tolik.
Podívej se, co nenávist a pomsta udělala jejímu životu. Semeno, které do ní jeho bratr zasadil, vyrostlo ve zlou, pokroucenou révu, stáčející se kolem jejího ducha, ohrožující její duši. To uvědomění ho rozesmutnilo. Přemýšlel nad tím, jak krásné stvoření by z ní bylo, kdyby jí někdo ukázal lásku, laskavost a odpuštění.
Yuri se zhluboka nadechl a v tu chvíli věděl, co musí udělat. Zvrátit minulost bylo nemožné. Ale možná, že její budoucnost nebyla ztracena.
„Ileano, je mi tak líto tvé bolesti, tvého utrpení. Kdybych to mohl vrátit a změnit, udělal bych to.“
Její oči se zúžily. „Nerozumím tomu. Je to tvá rodina, tvůj bratr.“
Yuri přikývl. „Moje dvojče, abych byl přesný. Přesto si však nemůžeme být méně podobní. Když jsme byli děti, on zabil ptáčka a já se ho pokusil přivést zpět k životu. On nastražil past a já se ujistil, že budu prvním, kdo jí projde, než aby jeho machinace komukoliv ublížily. Přišel jsem do Mysts, abych se pokusil překazit jeho nejnovější spiknutí. Ale tentokrát byl jeden krok přede mnou. Nejenže jsem ve svém úkolu selhal,“ řekl a hlas se mu zlomil. „Poslal na mě vanatory. Málem se mu podařilo mě zničit. Dokázal by to, kdybys mě neuzdravila.“
Zamrkala na něj, její velké oči byly tak opatrné a nejisté. Yuri v nich téměř viděl překvapení. A proč by neměla být šokována jeho přiznáním? Myslela si, že to, že ho zabije, ublíží Nikolajovi. Ale ve skutečnosti to byl jeho bratr, kdo ji najal.
„Nevím jak ty, ale já věřím, že mě bohyně opustila. Vzala mi všechno, co mohla a otočila se ke mně zády.“ Odmlčel se, vážil v jeho mysli slova dříve, než promluvil. „Byl bych mrtvý, kdyby nebylo tebe, Ileano. A Nikolaj, jeho zlo, by znovu vyhrál. Možná, že to s námi přece jen ještě nevzdala.“

***

Ileana svraštila obočí. Tolik otázek naplňovalo její mysl. Po jeho přiznání se nespočet víry, kterou vkládala do pavučiny ideologie jejího života, začala rozpadat, včetně hodnot. Nedokázala myslet, nemohla to všechno pochopit a pospojovat.
„Když se po světě šuškalo o veřejné zakázce na Fjodorovna, myslela jsem, že je mé dlouhé čekání u konce. Myslela jsem, že konečně budu mít šanci pomstít svou rodinu. Nevěděla jsem o tobě nic, kromě jména. Netušila jsem, že tě Nikolaj chce vidět v hrobě, stejně jako já chci vidět jeho.“
Jak to mohla tak poplést? Jak to, že Yuri nebyl jako jeho bratr? Jak by Fjodorovna mohl být dobrý? Jak by mohla být ona dobrá, když už na to přišlo?
Yuri na ni pohlédl, v jeho temném pohledu se odráželo něco teplého a téměř něžného.
Než stačila otevřít ústa, aby se pokusila vysvětlit své jednání, žilami jí projela záplava tepla. Naplnilo jí hlavu, vysílalo vlny ospalosti do jejího těla. Ileana se snažila mrkat a udržet se vzhůru. Ale přemohlo ji to. Yuri vstoupil do její mysli a zajal ji. Bez zvednutí prstu rozvázal její pouta a položil ji do trávy.
Silné držení na její mysli ji zanechalo nehybnou. Přesto, na rozdíl od minula, necítila žádný strach, žádnou starost o vlastní bezpečí. Ne, tentokrát se dokázala pouze fixovat na smutek v jeho očích. Cítila bezmoc, protože nemohla udělat nic, aby ho uklidnila.
Yuri se nad ní naklonil, na rtech měl mírný úsměv. Opatrně na ni položil tenký plášť jako přikrývku.
„Zdá se, že oba máme stejný cíl, má malá jeptiško. Chceš zabít mého bratra, stejně jako já. Nicméně, nemohu nadále ohrožovat tvůj život. Kdybys se mnou byla viděna jako vanator, bylo by to pro tebe špatné. Moje rodina přivodila tvému srdci už dost bolesti. Nesnesu, aby se ti stalo něco dalšího. Prosím, odejdi v míru. Ať tě bohyně udrží v bezpečí.“
Ileana zalapala po dechu a s trhnutím se narovnala.
Yuriho slova jí ostře a jasně zvonila v hlavě. Jeho poslední větu si přehrávala znovu a znovu. Nicméně, zbytek vzpomínek se zdál být mlhavý, jako kdyby celé jejich setkání bylo jen snem. Dotknula se krku, nahmatala kousnutí a pocítila mírné bodnutí bolesti.
Ne, nebyl to sen.
Kam šel? Se zamrkáním otáčela hlavou zprava doleva, snažící se všímat si okolí. Malá část jejího srdce doufala, že ho najde u ohně. Nic, jen doutnající pozůstatky vyhořelého popela a dřeva. Slabé obláčky kouře se vznášely k nebi, ale on byl pryč.
„Copak to tady máme?“
Ileana se otočila. Krev v žilách jí ztuhla při pohledu na vanatora za ní. Dokonce i ve tmě ho poznala. Sedm stop tyčících se pevných svalů, a tvář zjizvená tak, že měl otevřené jen jedno oko.
„Misho,“ vydechla. Její ruka okamžitě sklouzla k jejímu stehnu, kde obvykle skrývala zbraň. Ze rtů jí uniklo tiché zaklení, když se setkala jen s nahým tělem. K čertu s oděvem Kalu. Neskrýval nic a ona musela být beze zbraní, aby oklamala Yuriho. Srdce se jí zachvělo při pomyšlení na něj. Pokud Misha našel ji, tak dávalo rozum, že našel taky Yuriho.
„Vypadá to, že se někdo rozhodl přeběhnout.“
Přeběhnout? Ileana si olízla rty, prohlížela si půdu kolem a hledala únikovou cestu. „Proč myslíš, že bych to udělala…?“
„Nesnaž se nás oblbnout, Anno,“ ucedil, přiblížil se, byl skoro neohrabaný ve své sebedůvěře.
„Já-“ Zarazila se. „Nás?“
O chvíli později se z temnoty vynořili další dva vanatoři. Ileana poznávala toho malého, kumpána Mishy. U bohyně, v duchu kárala sama sebe. Ani je nevycítila. Ileana vstala, zamířila opačným směrem. Noha jí sklouzla po mokrém bahně.
„Viděli jsme, jak jsi ho nechala jít. Viděli jsme, jak tě přikryl pro tvou krátkou siestu a odešel.“
Sledovali ji? Ileana se zhluboka nadechla. Musí to zahrát dobře. „Pokud jste viděli cíl odcházet, proč jste ho nesledovali?
Misha po ní vrhnul pokřivený úsměv, očima ji svlékal takovým způsobem, že se jí zachvěl žaludek. „Oh, neboj se. Sergej ho nenápadně následuje. Toho, kterého jsi nechala odejít, aniž by ses snažila o jakýkoliv boj.“
Nijak nezmínil Yuriho věštecké schopnosti, což byl důvod, proč nebojovala. To znamenalo, že o jeho moci nevěděli a možná se Yuri dostane pryč. Ileana jen krátce zauvažovala o skutečnosti, že se starala více o jeho bezpečí, než své vlastní, než se na ni Misha vrhl.
Tvrdé a pevné ruce ji popadly kolem pasu. Přitáhl si ji k hrudi. „Víš, co pro bratry znamená to, že jsi nechala svůj cíl jít, že ano, Anno?“ Škubnul za jeden z jejích pásků, roztrhl látku a odhalil tetování skryté pod ní. Jeho prsty se zakously do jejího těla, když si přitáhl její ruku blíž.
„Tohle se bude muset změnit.“ Drsné a neohrabané, jeho ruce sklouzly po jejích paží k prsům a pak dolů k pasu. „Hmm, ale nejdřív si myslím, že tohle všechno musí jít dolů,“ řekl a trhl za provázky na bocích. „Tohle všechno sundáme.“
Vztek v ní explodoval po jeho hrozbě. Ileana máchla hlavou dozadu a usmála se, když její lebka narazila do jeho nosu. Vykřikl a uvolnil sevření. V okamžiku, kdy jeho ruce zmizely, se Ileana rozběhla. Ta obrana jí dala náskok několika vteřin. Trénovala s Mishou na akademii a věděla, že má nepřirozenou toleranci k bolesti. Rána pohmoždila jeho hrdost víc, než jeho nos a bezpochyby si vychutná to, až ji za to přiměje zaplatit.
Ileana zvládla udělat tři kroky, než druhý vanator skočil před ní a zablokoval jí únikovou cestu. Otočil se ve snaze zasáhnout ji levým hákem. Ileana poskočila a kličkovala, trefila ho rukou do brady. Kost trefila kost, její klouby praskly proti jeho hlavě. Se zalapáním po dechu Ileana znovu vyrazila k hranici stromů. Kdyby se jí podařilo dostat se do křoví, mohla by mít šanci…
Něco tvrdě udeřilo mezi její lopatky. Rána jí vzala vzduch z plic a srazila ji k zemi.
Zmatená, se Ileana snažila popadnout dech. Za ní vanatoři halekali a řvali, jako kdyby právě ulovili zvíře a získali trofej. Rukama se zapřela o zem a snažila se pohnout, dostat se pryč.
Hrubé ruce jí draply za ramena a současně ji vytáhly nahoru a dopředu. Její trup udeřil nelítostně o balvan. Dlaně položila na chladný kámen, než se prsty obtočily kolem jejích zápěstí a připnuly ji tak. Mishovy prsty se obtočily kolem jejích vlasů a zatáhly. Ileana se pokusila vykřiknout, ale zkroutil jí krk do takového drsného úhlu, že okamžitě nemohla popadnout dech.
„No tak, Anno,“ protáhl, jeho volná ruka se plazila po jejím nahém stehnu a stiskla její zadek. „Pokud teď přestaneš bojovat, ujistím se, že si to alespoň trochu užiješ.“
Horečně, Ileana těkala pohledem zprava doleva. Její mysl závodila, hledala zbraň, způsob jak uniknout. Její myšlenky byly tak zaměřené na přežití, že nezaregistrovala, že od ní muž odletěl, dokud se neskácel k zemi.
Hysterický křik mužů jí naplnil uši. Chvějící se, Ileana přemýšlela, jakému novému zlu by tady v Mysts mohla čelit. Otočila se na bok a podívala se směrem k mýtině. „Yuri?“
Byl k ní zády. Ruce měl podél boků zaťaté v pěst. Jeho široká ramena jí stínila výhled na Mishu, který ležel na zemi, mnul si zjevně zraněnou čelist.
Zvedající se do sedu, se Ileana rozhlížela po ostatních. Jejich těla ležela rozbitá po trávě, končetiny měli natažené do nepřirozených úhlů.
„Uklidni se, bratře,“ Misha kývl směrem k Yuriho předloktí. „Je tady z ní dost pro všechny.“
Yuri udělal dva kroky k němu a rozhodil ruku, předvádějíc tetování zrádce. „Nejsem tvůj bratr,“ ucedil. „A ona nemá zájem.“
„Dovoluji si nesouhlasit.“ Mishův upřený pohled sklouzl k ní. Dlaní uchopil své přirození. Prsty obtočil kolem stále tvrdé tyče, prohnul bohy, zavřel oči, než se na ni podíval. „Za pár minut by škemrala o víc.“
„Bastarde,“ vydechla Ileana.
Yurimu se pod košilí zavlnily svaly.
Než se Ileana stihla postavit na nohy, Misha začal křičet, bylo to jako pronikavé, ohlušující kvílení. Jeho prsty drápaly zuřivě o jeho lebku s takovou silou, že si začal trhat kusy masa z obličeje. S bušícím srdcem se Ileana podívala na Yuriho, nejistá si tím, co se to dělo.
Yuri byl nehybný, jeho záda byla rovná, svaly napjaté. Zaostřujíc, Ileana polkla, její pohled sklouzl zpět na Mishu svíjejícího se v bolestech na trávníku. Došlo jí to.
Síly Medjiho.
Yuri používal psychické schopnosti k tomu, aby zaútočil na Mishu. Nebo spíš, aby Misha zaútočil sám na sebe. Kůže se jí roztřásla nad mocí, kterou Yuri měl. Útok pokračoval několik okamžiků, než Mishovo tělo ztratilo veškerou křeč a naprosto se přestalo hýbat.
Yuriho ramena poklesla, svaly se uvolnily. Zíral několik vteřin na Mishu, prsty protahoval a zavíral, než se otočil. Jeho pohled jí ukradl dech. Neklidné prameny tmavých vlasů bičovaly jeho pohlednou tvář. Jeho tesáky visely ve smrtící hrozbě, krvežíznivost mu naplnila oči.
„Jsi v pořádku?“
V ten okamžik bez dechu, jen přikývla. „Ty ses vrátil,“ řekla nakonec a její hlas byl stále okořeněný panikou, kterou se snažila zamaskovat.
Přistoupil k ní, jeho ruce se jemně obtočily kolem jejího bicepsu. „Samozřejmě, že jsem se vrátil.“
Bohyně pomoz jí, ale její srdce se při jeho slovech zatřepetalo. Jeho ruce jí sevřely pevněji, skoro zoufale. Poté se mezi nimi přenesla nevysvětlitelná energie. Yuriho krásná tvář se změnila. Vyděšený výraz zmizel, zůstala jen maska lhostejnosti, kterou na sobě měl většinu večera. Taková, o které měla podezření, že ji vždycky nosí se stoickým klidem, i kdyby na ramenou nesl břímě, které by ho mohlo zabít.
Jak moc se na něj chtěla vrhnout, bušit do něj pěstmi tak dlouho, dokud by nepopraskala. Dokud by nepopraskala a on jí pak znovu neukázal ty vášnivé a divoké oči.
Ileana se k němu natáhla, dlaní chytila jeho obličej. Z úst mu unikl tichý sten, než se jí otřel o dlaň. Fasáda se nalomila už jen při mírném doteku. Co by se stalo, kdyby ho políbila? Kdyby se svlékla a postavila se před něj nahá? Přemýšlela a bezpočet co kdyby jí probíhalo myslí.
Místo toho mu však vstoupila do náruče. Naklonila hlavu na stranu, schovala ji pod tu jeho. Prudce se nadechl, potom zase vydechl. Ileana zadržela dech, opřela si tvář o jeho hruď. Když se kolem ní jeho ruce konečně obtočily, jeho brada jí padla na temeno hlavy, usmála se a zavřela oči.
Teplo, bezpečí, které nikdy necítila, ji obklopily. A to natolik, že přemýšlela, jestli náhodou nevstoupil znovu do její mysli. Cítila se, jako by byla…
Doma.
Něco v dálce zařvalo, chroptiví řev, který protnul nebe a zarachotil zemí. Yuri ji pevně chytil, zatímco ostré kvílení pokračovalo. Zvuk se zařezával do jejího těla, hluboce, až do útrob.
Ileaniny kosti se chvěly a maso, které je pokrývalo, se třáslo strachy.
S rukama na jejích paží se Yuri odtáhl, sledoval lesy a oblohu. „Ach, ne.“
„Co se děje?“ Vykřikla přes rostoucí hluk.
„Rudý vítr.“ Rozšířené a znepokojené, jeho černé oči se upřely na její. „Musíme se schovat. Hned!“
„Rudý vítr?“
„Je to bouře přicházející od Zavodnického moře,“ řekl ve spěchu. „Obří zeď rudé bude kilometry vysoko na obloze a bude se valit rychleji, než lavina. Mrak pohltí vše, co mu stojí v cestě.“
Ileana polknula, její mozek se snažil zpracovat nadcházející scénář. „Za jak dlouho dorazí?“
Yuri se otočil a rychle skenoval pohledem oba směry cesty, než se podíval znovu na ni.
„Za pár minut.“


20 komentářů: