pátek 13. září 2013

Svázáni krví - 13. Kapitola




Dom zaparkoval černé SUV u Ocean View Convalescent Center[1] a podržel pro Mackenzie dveře. Když vylezla ven, zvedla tvář a dovolila ultrafialovým paprskům zahřát jí kůži. Legrační, jak jste mohli vidět kontrastní obraz slunce na vnitřních stranách víček. Zapomněl, jaké to je. Tahání jeho energie bylo dnes mnohem silnější. Ačkoliv, pomyslel si, že dnes to bude naposledy, co si to užije.
„Nemusel jsi jít, však víš,“ Mackenzie si přehodila přes rameno modrý šátek, korálkové třásně se zableskly na slunci. Měla na sobě džíny, pár opotřebovaných černých bot a tričko s dlouhým rukávem, který byl tak dlouhý, že byly vidět jen její prsty.

„Jo, ale chtěl jsem.“
Přemýšlel o tom, jak by to mezi nimi dlouhodobě nikdy nemohlo fungovat. Jako sirka, která zpočátku hoří jasně, i jejich vztah byl odsouzen k zhasnutí. Nemohlo to trvat věčně. Někdy jí bude muset říct o San Diegu a všechno skončí. Musel. Ale teď si jen chtěl užít ten volný čas, který ještě měli.
„Hodně to pro mě znamená,“ byla tichá, téměř melancholická odpověď.
Tón jejího hlasu ho nepřekvapil. Zaslechl, jak se neúspěšně snažila přesvědčit svého bratra, aby vzal jejich matku k třešňovým květům. Okvětní lístky brzy popadají a její auto bylo stále v opravně. Pokud by ji nemohl vzít Corey, jejich matka by v letošním roce zmeškala kvetoucí stromy.
„Bude mít problém dostat se na sedadlo spolujezdce?“ Zeptal se Dom. „Je to vysoko. Možná jsem měl vzít nějaké jiné auto.“
„Bude v pořádku, ale děkuju. Je špatná jen její mysl, ne její tělo. Ačkoliv než půjdeme, měla bych tě varovat. Někdy je moje máma natolik v pohodě, že s ní můžeš vést běžnou konverzaci a budeš se divit, proč je tady. Ale pak, jen tak z ničeho nic, sklouzne zpět do svého temného místa, kde nic, co říká, nedává smysl a ty se s tím musíš smířit. Nevadí ti to? Myslím tím, pokud chceš, můžeš tady počkat a já se půjdu podívat…“
„Jsem v pořádku. Nemůžu se dočkat, až se s ní setkám.“
Po odbavení na recepci jeli výtahem do křídla s Alzheimerovou chorobou. Místo páchlo po desinfekci a starých věcech, když kráčeli chodbou a vstupovali do matčina pokoje. U zdi stála žena s šedými vlasy, hned vedle televizoru. V jedné ruce držela pásku a v druhé kus papíru vyškubnutého z časopisu, druhá strana.
„Ahoj, mami.“
Žena se otočila. Její čelist se uvolnila, výraz měla prázdný.
„Mami, ráda bych tě s někým seznámila.“ Mackenzie přešla malý prostor a objala ji. „To je můj přítel. Dominic Serrano.“
Její matka podala Mackenzie pásku a papír, zpříma se na něj zahleděla. „Můžete mi říkat Tabitha nebo Bae, ačkoliv mnoho lidí zde mi říká Cathy.“
„Jakému jménu dáváte přednost, paní Foster-Shawová?“ Zeptal se.
Naklonila obočí a zmateně se na něj zahleděla. „Proč mi říkáte manželovým jménem? Je jeho, ne moje. To byste mu měl dát vědět, tedy, až na to, že je mrtvý.“
„Mami, prosím. Dom to nevěděl.“ Potom k Domovi dodala: „Můj otec se jmenoval Foster Shaw. Já to po něm převzala a vytvořila si z toho příjmení, když jsem se sem přestěhovala a začala na vysoké. Má matka je Cathy Shawová.“
„Omlouvám se, paní Shawová.“ Dom ji vzal za ruku a sklonil se, aby ji políbil, ale ona se zamračila a vyškubla prsty.
„Mladý muži, tímto chováním se se mnou nikam nedostanete. Jsem vdaná žena, tohle je prostě nepřijatelné.“
Dom se kousnul do vnitřků obou tváří, když se snažil potlačit úsměv. „Ano, samozřejmě. Prosím, odpusťte mi.“
„Mami, tady.“ Mackenzie starší ženu objala, dovedla ji k židli vedle postele a přes rameno se na Doma smutně usmála. „Promiň,“ hlesla neslyšně.
Do místnosti vstoupila sestra v okamžiku, kdy Mackenzie dostávala matku do židle. „Mackenzie, můžeš přijít do sesterny, až budeš mít chvilku? Potřebuji aktualizovat nějaké papíry ohledně tvé matky.“
„Dome, nevadilo by ti tady s ní posedět? Budu hned zpátky.“ Když přikývl, poklekla vedle matky. „Mami, hned se vrátím. Chceš, aby ti Dom četl nějaký z tvých deníků? Neví o cestách, které táta podnikal. Jsem si jistá, že by o nich rád slyšel.“
Když na ni její matka zírala s očima prázdnýma jako laň, Mackenzie ji políbila na prsty, vstala a vrátila se k Domovi. „Tamhle na polici jsou její deníky. Nejspíš by byla ráda, kdybys jí z nich četl. Ona a můj otec cestovali všude – že jo, mami – a ona si všechno po celou dobu zaznamenávala. Nebudu pryč dlouho.“
„A ty jsi…?“ Její matka na ní zapomněla hned, jak Mackenzie proklouzla dveřmi.
Na poličce vedle židle paní Shawové byly stohy deníků, zdály se být organizované podle barev a data. Dom přejel prstem po hřbetech a zvolil jeden zhruba z poloviny, posadil se do židle naproti ní. Paní Shawová se na něj s očekáváním zadívala. Mackenzie tohle musela dělat často, uvědomil si. Udělal si pohodlí, otevřel deník a začal nahlas číst.
7. 3. 1985
Počasí začíná být znovu teplejší. Nemůžu si pomoci, ale myslím, že bychom měli znovu vlézt na loď a vydat se na cestu. Staré zvyky se těžko zapomínají, tvrdí Foster. Říká, že si dělám moc starostí. Myslím, že má pravdu. Nevím, jestli se někdy budu cítit dobře ohledně pobytu jen na jednom místě, když přichází léto. Mackenzie Marie se dnes v obchodě navztekala, přímo před velkým regálem s cukrovinkami. Snažila jsem se vypadat přísně a otočit se k ní zády, jako radily všechny knihy, ale byla prostě tak roztomilá. Vždycky je tak roztomilá. Doufám, že z téhle fáze brzy vyroste. Myslím, že jinak se budou zaměstnanci krčit pokaždé, když nás uvidí projít dveřmi.
Na prodej byla vykostěná kuřecí prsíčka, tak jsem koupila dva balíčky s tím, že se pokusím o recept, který jsem viděla v časopise. Hlavní ingrediencí kromě nich bude arašídové máslo. Susan dnes přišla-
„To je spíše skutečný deník, Dominicu. Nudné a jednotvárné. Myslím, že jsme v té době žili v malém městečku v Idaho. Většinu cest jsme podnikali předtím, než se Mackenzie narodila. V tom, který právě čteš, jí bylo dva a půl. Ty červené-“ ukázala směrem k poličce nalevo „Jsou Fosterovo. Můžeš si je přečíst, pokud budeš chtít. Pokud vytáhneš jeden z těch zelených z května 1980, můžeš si přečíst o našem výletě při erupci Svaté Heleny. Foster a já jsme v té době žili v malém městečku jihozápadně od Washingtonu, přímo ve stínu té hory.“
Paní Shawová se setkala s jeho pohledem silnýma a jasnýma očima, ramena měla vzpřímená a bradu zvednutou, zdála se být jako jiný člověk. Její kůže se překvapivě vyhladila a zdála se teď být mnohem mladší. Starší verze Mackenzie. Stejně tak zarážející. Stejně nádherná.
„To musel být docela zážitek. Slyšela jste explozi, když hora vybuchla?“ I když Dom v té době pracoval v regionu Perdido Bay, bylo to ve všech zprávách.
„Neslyšela jsem zatraceně vůbec nic. Byli jsme na místě, kterému se říká klidová zóna. Zvukové vlny prošly přímo nad námi, alespoň myslím.“
Opět se snažil skrýt úsměv. Bylo vtipné slyšet tu starou ženu klít. Byla tvrdší, než se zdála. Ptal se na otázku za otázkou ohledně erupce a ona na každou z nich odpovídala tak podrobně, že málem začal věřit tomu, že žádnou Alzheimerovu nemoc nemá.
„Paní Shawová, pokud vám nevadí, že se ptám, proč jste si dělala starosti, když jste v létě necestovali nikam na sever?“
„Kvůli prokletí Shawů, samozřejmě. Neřekla ti to Mackenzie Marie? Jako její manžel tyto věci musíš vědět. Jak dlouho jste vy dva manželé?“
„Ach, no…“ Sklouzávala zpět do stejného místa, kde byla, když přišli.
„Nedostala jsem žádnou pozvánku a myslím, že by mě má dcera pozvala na svatbu.“
„Ani ve snu by jí nenapadlo vdávat se bez vás, paní Shawová.“
„Jak jsem říkala, Fosterovi příbuzní mizeli, většinou během teplých měsíců. Je to zdokumentováno, víš. I katalogizováno a každý detail je zmapován – věděla jsem o každém zmizení. Data, místo, klimatické podmínky, podobně podrobné věci. Většinou mizeli z velkých měst, ale ne vždycky. Nikdy jsi nemohl být dost opatrný. Bydleli jsme v malých městech, hlavně na pobřeží, kde teplota v létě nestoupala příliš vysoko. Ale nejlepší bylo nezdržovat se příliš dlouho, bez ohledu na to, kde ses nacházel. Lepší bylo pohybovat se – hodně. Obávám se, že jsme se v poslední době příliš upokojili.“
„Proč, madam?“ Bože můj, věděla to. Zjistila to na vlastní pěst.
Pokrčila rameny. „Nevím proč. Prostě to tak bylo. Bylo to tak bezpečnější. Foster tvrdil, že si příliš dělám starosti, a když jsem konečně povolila ve své stráži, přestěhovali jsme se do San Diega a podívej, co se stalo.“
„Váš manžel zmizel?“
„Samozřejmě. Copak nic nevíš?“
Paní Shawová se naklonila dopředu, natáhla se pro jeho ruce a položila si je do dlaní. Obrnil sám sebe, aby z ní v žádném případě nevysál žádnou energii, ale bylo to těžké při kontaktu dlaní. Její držení mělo sílu mladé ženy a zírala na něj s očima, které mu připomínaly orla. Ostré, pozorné a velmi inteligentní.
„Ty jsi její ochránce, je to tak? Opatrovník? Někdo, kdo se o ni postará?“
„Ano, jsem.“ Panebože. Jak bystrá byla tato žena?
„No, pak jsou tady některé věci, které musíš vědět.“
Když uvolnila sevření, rychle stáhnul ruce a ona vyprávěla mnohem detailněji to, co mu Mackenzie řekla včera večer.
„A když loni zmizel i její bratranec, Stacy, no, to byla chvíle, kdy se pro Mackenzie všechno opravdu změnilo. Nejsem si jistá, jestli to do té doby brala vážně. A Corey to stále ještě nechápe.“
„Co si myslíte, že se děje?“ Dom nechtěl pokládat tu otázku, na kterou znal hrozivou odpověď, ale musel.
„Nevíme. Je těžké přesvědčit lékaře, že se něco děje, když nemáš tělo, na které by se podíval. Prostě si myslí, že naše rodina má větší počet šílenců, než normálních členů. Nemluvě o mně.“ Ukazováčkem si poklepala na spánek. „Můj synovec, který zmizel loni, byl přesvědčený, že to má co dělat s mimozemskými únosy. Možná měl pravdu. Kdo ví?“ Pohrávala si s náramkem, na každém zápěstí jich měla čtyři nebo pět, řinčely jí na předloktí.
„Ale jak mohou říci, že je to duševní nemoc? Udělali nějaký druh testů – genetického – aby určili nějaké podivné společné rysy?“ Zvláštní, diskutovat o genetice se ženou, která si před pár minutami ani nemohla vzpomenout na vlastní jméno.
„Nemohou najít nic. Takže říkají to, co je pro ně nejsnazší. Shawové mají tendenci utíkat z vlastního života, když jde do tuhého. Dokážeš si to představit? Dezerce jako charakterový rys?“
Dom neřekl nic, jen zíral na otevřené stránky deníku na svém klíně, ukazováčkem kroužil po bříšku svého palce. Co mohl říct, když znal odpověď?
„Mackenzie se bojí, že jí čeká osud jejího otce, že?“
„Samozřejmě, že ano. To je důvod, proč se loni rozešla s tím chlápkem. Vím, že se o ni snažíš postarat, ale nejsem si jistá, že si bude myslet, že ty jsi jiný.“ Její štěkavý, kousavý tón ho přiměl přikrčit se. On byl jiný.
„Prokletí má tendenci udeřit před třiceti lety a my jsme si mysleli, že je Foster v čtyřiceti sedmi určitě v bezpečí. Nepřemýšleli jsme o založení rodiny, dokud mu nebylo třicet, to ti neřekla? Mysleli jsme si, že jsme unikli prokletí, ale tak moc jsme se pletli…“
Dom si palcem a ukazováčkem prostřel oči. Dobrý bože, jak moc tato rodina trpěla v průběhu let.
„Očekávám, že ji udržíš v bezpečí, protože já toho nejsem schopna. Drž ji mimo velká města a buď obzvláště opatrný v teplejších oblastech. Nepouštěj ji z očí. Spoléhám na tebe.“
Znovu k němu natáhla ruce, propletla jejich prsty a zamrkala dlouhými řasami. „Šššššš, neříkej manželovi, že jsem to řekla, ale máš velmi krásné oči. Dívka by se v nich mohla ztratit a zcela zapomenout na svoje dobré vychování.“
*   *   *
O několik hodin později Mackenzie vyskočila na lavičku v parku před hlavním vchodem pečovatelského domu a prošla se po jejím vrchu, používala Domovo rameno pro podporu. Jaký to úžasný den. Chtěla zpívat, tančit, skočit mu do náruče, což jí nedávalo absolutně žádný smysl.
Nemysli na to. Jen si užij ten okamžik. Dnešek byl nádherný. Kdo by se staral o zítřek? Její srdce nad tím protestovalo, ale jakou měla jinou možnost? Žádnou. Nulovou. Jen doufala, že si neublíží. Ale bude to tak lepší. Žádné chaotické loučení. Žádné sliby vztahu, jaký neměl kam směřovat.
„Mockrát ti děkuji. Ani nevíš, kolik pro mě dnešek znamenal. I pro mou mámu, i když si to neuvědomuje.“ Pohladila ho prstem po tváři a cítila neuvěřitelný nával adrenalinu, když se ho dotkla. On jí v odezvě ovinul paži kolem pasu, sundal ji z lavičky a otočil. Nemohla si pomoci, ale rozesmála se. Kéž by jen tato chvíle, tento čas s ním, nemusel skončit.
„Tvoje matka je fascinující a já si užil, když jsem vás doprovázel,“ řekl.
Propletla mu prsty do vlasů a ten divný, ale uklidňující zvuk jí znovu naplnil uši. Bude jí chybět to, jak se cítila v jeho blízkosti. Bože, bude jí na něm chybět všechno.
„Viděl jsi ten zasněný pohled v jejích očích, když jsme projížděli Arboretum[2]?“ Zeptala se Mackenzie.
„Pro ni je pohled na kvetoucí třešně na jaře jako, když vezmeš dítě do Disneylandu. Je to úžasné a vzrušující bez ohledu na to, kolikrát si to prožije. Člověk by si myslel, že nikdy předtím neviděla květy, přitom tam jezdíme každý rok. Děkuju. Jinak bych ji tam nikdy nebyla schopna vzít.“
„Bylo mi potěšením.“
Podívala se mu do očí a zdálo se jí, že v jejich hlubinách vidí nádech smutku, ale když zamrkal, bylo to pryč. Ne, jen si to představovala. Prostě si na něm projektovala vlastní pocity.
Trhla sebou a soustředila se na to, co ji právě teď dělalo šťastnou. Počká s tím rozhovorem až na cestu domů. Může nevyhnutelné odkládat ještě několik hodin. Popadla jeho vlasy do pěsti, políbila ho a pokusila se vrýt si ten pocit trvale do paměti.
*   *   *
Dom se natáhl po klice, ale Mackenzie mu položila ruku na předloktí a on zaváhal. To je ono, pomyslel si, a srdce se mu v hrudi převrátilo.
Emoce ve vzduchu byla evidentní, když jí vedl domů z návštěvy města. Ačkoliv nebyl ponořen do jejích myšlenek, které se musely hluboce dotýkat jejich vztahu – jejich vztah, to spojení mezi nimi sílilo a ona to musela nepochybně cítit, navíc návštěva její matky přinesla do popředí znovu rodinné prokletí Shawů.
Věděl, že měla v plánu to mezi nimi ukončit, někdy. Ve skutečnosti cítil, že to měla v plánu udělat dneska, ale proto, že nebyla schopna odepřít svojí matce pohled na květy, situace s autem ji k tomuto donutila. Sobecký krok z jeho části – setkat se s její matkou, i když věděl, že je jejich vztah odsouzen k zániku – ale chtěl vidět ženu odpovědnou za stvoření tak pozoruhodné lidské bytosti předtím, než se s ní bude muset rozloučit.
Hrůza požírala jeho vnitřnosti, ale tento moment byl nevyhnutelný. Jako vlak mířící do konečné, nebylo cesty zpět. Bez zastavení. Muselo se to stát. Zkráceně řečeno, on pro ni představoval závazek. Dnes to možná mohlo být v pořádku, ale zítra, nebo pozítří, by lákání Sladké bylo příliš. Mohl by jí zatraceně udělat to, co Alfonso udělal dívce, kterou kdysi miloval. Ty vzpomínky nikdy nebudou vymazány z Domovy mysli. Ne, Mackenzie bude určitě v mnohem větším bezpečí, když bude bez něj.
Alespoň že ona začne tento rozhovor, než aby ho obcházela. Strůjce rozchodů měl vždy více moci, a pro něj bylo důležité, aby z toho nasála sílu. Ne, že by to pro něj bylo snadné, ale on to zvládne.
„Jsem ráda, že jsi přečetl některé z deníků mé matky. Doufám, že ti to dalo další pohled na to, čím si má rodina prošla.“
„Ano, to dalo. Všichni jste si prožili docela dost.“
Odkašlala si a zatahala za jeden rukáv, pak druhý. „Kdybych byla normální žena s normální rodinou, neseděla bych tady a nechystala se ti říct to, co se chystám.“
Kdyby tomu tak bylo, byl by to on, kdo by ji musel opustit, aby zůstala v bezpečí.
„Ale ty nejsi.“
„Dome, posledních několik týdnů s tebou bylo nádherných, stejně tak úžasných.“ Spustila ruce do klína, odvrátila hlavu.
„Ale…?“
„To je ten problém. Je to moc dobré. Začínám k tobě přilínat. K tobě a k tomu, co máme mezi sebou. K příslibu budoucnosti. A… to nemohu dopustit. Já nemůžu přilnout k budoucnosti, která se nikdy nestane.“
Zaskřípal zuby a díval se, nevidomě, na její béžová garážová vrata. Věděl, že hned za nimi je zaparkovaná motorka, na levé straně je pracovní stůl a horní polička je plná nerozbalených věcí, které nahromadila za celou tu dobu častého stěhování. Slyšel uvnitř řinčení nádobí, její spolubydlící byla doma. Dobře. Mackenzie si bude mít s kým promluvit, až to skončí.
„Chápu.“
S trhnutím otočila hlavu. „Opravdu?“
Alespoň to pro ni mohl udělat jednoduché a nehádat se. „A souhlasím.“
Oči se jí rozšířily překvapením. Natáhl ruku a vymotal pramínek vlasů, který se zapletl do její náušnice. Hrdlo měl stažené natolik, že si nebyl jistý, že mu bude fungovat hlas. Tohle bylo naposledy, co se jí podívá do očí a ona do jeho. Jistě, možná že poté, co se přestěhuje, příležitostně znovu navštíví kancelář v Seattlu a zajede k jejímu domu, aby ji viděl z dálky.
Ale nikdy už ji neuvidí takto. Neucítí vůni jejích vlasů. Nedotkne se její jemné kůže. Neuslyší ji vyslovovat jeho jméno – ani jak ho prosí, aby jí podal sůl k večeři, ani neuslyší ten sten rozkoše, který vydávala, když se s ní miloval a ona se kolem něj roztříštila a dosáhla vrcholu.
Už teď se mu po ní stýskalo. „Mackenzie?“ Zašeptal.
„Dome?“
Tak. Znovu řekla jeho jméno.
„Tohle je nejlepší způsob. Nikdy bych pro tebe nemohl být tím pravým.“



[1] Pečovatelský dům u pláže
[2] Arboretum (lat. arbor = strom) je sbírka živých dřevin - dendrologická zahrada resp. zvláštní botanická zahrada specializující se na výzkum a pěstění dřevin.

26 komentářů:

  1. To jsou takový paličáci :-/ snaží se chránit navzájem, přitom by bylo lepší kdyby byli spolu. No stejnak je osud zase svede dohromady. Jen jsem zvědavá jak. Nejspíš půjdou po Mackenzie kůli sladke :-/ ale to Dom bude v San Diegu. No jsem na to zvědavá :)
    Moc děkuju za překlad :)
    PS: užij si víkend ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelé pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky, super jako vždy.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-) Ronnie

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad a těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  11. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  13. vďaka za preklad :-P

    OdpovědětVymazat
  14. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Mám chuť tam nakráčet a trochu je proplesknout :D A děkuji za překlad...

    OdpovědětVymazat
  16. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  17. Ďakujem a dúfam, že víkend si si užila :)

    OdpovědětVymazat
  18. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Ach jaj tvrdohlavci jedny momo:)

    OdpovědětVymazat