pátek 27. září 2013

Pavoučí kousnutí - 7. kapitola




Nic užitečného jsem z něho nedostala. Byla jsem příliš naštvaná a moc jsem spěchala, než abych použila vhodný postup. Kromě toho, byl to jenom pomocník, který měl hlídat pro případ, že bych se objevila v restauraci. Uviděl otevřené zadní dveře, a tak šel za mnou dovnitř. Ale aspoň potvrdil moje podezření-Finnegan byl další na řadě. Což znamenalo, že s sebou musím pohnout, pokud mám mít naději na jeho záchranu.

Protože jsem spěchala, nechala jsem Fletcherovo tělo za pultem, tak jak bylo. Naše trpasličí kuchařka, Sophie Deverauxová, přijde jako každý den brzy ráno, aby napekla chleba na sendviče, takže ho najde a zavolá policajty. Ti uvidí nepořádek a rozbitou pokladnu. Budou si myslet, že to byla loupež, která se někomu vymkla z ruky. Tak jako u dalších podobných zločinů v Ashlandu. Fletcher bude jenom další číslo do statistiky, další nevyřešená a odložená vražda, jako stovky dalších během roku.

Než jsem odešla z restaurace, smyla jsem si z rukou a obličeje krev, společně se slzami. Taky jsem mrtvé tělo muže, který mě napadl, strčila ve skladu do jednoho z prázdných mrazáků. Nalepila jsem na něj růžový lístek, tak aby si ho Sophia všimla. Bude vědět, co má s tělem udělat. Trpaslice byla Fletcherovo děvče na špinavou práci.
Sáhla jsem za jiný mrazák a vytáhla černou sportovní tašku, jednu z mnoha rozmístěných po celém městě. Peníze, mobilní telefon, kreditní karty, zbraně, falešné doklady, líčidla, trocha oblečení. Všechno co jsem potřebovala, kdybych musela narychlo odejít, změnit vzhled, nebo musela narychlo za nějakou nečekanou prací.

Vyšla jsem ze skladu a dřepla si vedle Fletchera. Z očí se mi vyronilo ještě pár slz, když jsem se zadívala na jeho zmučené tělo. Setřela jsem si slanou vlhkost z tváře. Nebyl čas na zármutek, poddávat se smutku. Na to bude čas později-až bude ta děvka, která ho zabila stejně mrtvá jako on.

Zaplavil mě ledový klid. Protože nezáleží na tom, co jí udělám, jak moc jí budu mučit, nebo jak pomalu ji zabiju, Fletchera mi to zpátky nevrátí. Nic s tím už nenadělám.

„Sbohem, Fletchere.“ Zadrhl se mi hlas.

Slzy mi padaly z tváří a smíchaly se s krví na jeho spálené tváři. Narovnala jsem se, osušila jsem si obličej a zhluboka se nadechla. Pak jsem rozbila sklo na předních dveřích a odešla.

Trvalo mi asi dvacet minut dojít k Finneganovi. Stejně jako já, bydlel v nájemním bytě poblíž restaurace. Až na to že dům, ve kterém jsem bydlela já, vypadal proti tomu jeho jako mokrá krabice pro bezdomovce. Kovové elegantní dvanáct pater vysoké monstrum s okázalou špičkou, tvářící se jako opravdový mrakodrap a ne jako pochcaná jižanská náhražka.

Zamířila jsem přímo ke vchodu pro nájemníky, diskrétně umístěného mezi dvěma magnoliemi. Po dvou minutách, za pomoci ledových paklíčů, jsem byla uvnitř. Přestože už bylo pozdě, lidé stále proudili halou, od obchodníků, kteří tu bydleli a přiváděli si svoje noční úlovky na pár drinků, až po tápající opilce a páry ochmatávající se v temných koutech.

Nastoupila jsem do jednoho z výtahů mířících nahoru. Muž kolem osmdesátky ve zmačkaném smokingu a nakřivo posazenou parukou oslintával ucho plavovlasé prostitutce, zatímco jiná mu třela povadlé přirození. Třetí dívka, bruneta, stála stranou a o ménage á trois se příliš nestarala. Je pravda, že čtyři už by byli dav.

Dvě děvky se na mě škaredě podívaly. Roztáhly rudé rty a ukázaly tesáky. Upírky. Luxusní, podle perlově bílé barvy vyceněných zubů. Ale když zjistily, že mě jejich aktivity nezajímají, vrátily se k obšťastňování obstarožního zákazníka, a ujišťování ho, jak moc je těší, že se od něj můžou nechat opíchat. Zvlnily se mi rty. Nejvtipnější zatracená věc, jakou jsem dnes večer slyšela.

Muž a jeho dvě společnice vystoupili ve třetím podlaží a nechali mě samotnou se třetí ženou. Prohlížela jsem si její ohoz. Jasné barvy, dost nápadné, ne moc obtažené, velikost zhruba šest. To by šlo. Zmáčkla jsem tlačítko STOP a otočila jsem se k ní. Ruka jí sklouzla do kabelky, a výstražně se na mě podívala pohledem dobře placeného děvčete na telefon, které ví co je to nebezpečí a jak se bránit. Zpoza rtů jí vyklouzly tesáky. Další upírka.

„Dám ti dva tisíce dolarů za šaty, boty a kabelku.“ Řekla jsem jí.

„Šaty?“ zeptala se, s nejistým pohledem hnědých očí. „Jen to? Nic ujetého? Žádné extra služby?“

Podala jsem jí šek. „Nic ujetého, ani nic extra.“

O pět minut později, prostitutka vystoupila v devátém poschodí oblečená do mých levných hadrů. Já jsem o minutu později byla v jedenáctém podlaží. Zašla jsem za dveře na požární schodiště a otevřela svoji tašku. Kartáč na vlasy, rtěnka, trocha pudru. Netrvalo mi dlouho se nalíčit a vyčesat si vlasy, abych se změnila na Gin, děvče na zavolání. Ještě jsem vytáhla nože, jeden schovala do pouzdra na zádech, a druhý v dlani pravé ruky a poslední do miniaturní kabelky.

Přichystaná do bitvy jsem tašku nechala na schodišti a vrátila se k výtahu a nechala se vyvézt do dvanáctého poschodí, kde bydlel Finn.

Investiční bankéř, počítačový specialista, a všechny další aktivity Finnegana Lana byly důvodem, proč jeho apartmán zabíral celé patro, místo několika tisíc stop jako ostatní byty v budově. Finn nevěřil na falešnou skromnost a nestaral se o to, jestli jeho na odiv stavěné bohatství urazí nějakého staršího, přecitlivělého klienta. Tito lidé, speciálně upíři, kteří tu žili před Občanskou Válkou, opovrhovali okázalostí, ale Finnegan jim vydělal tolik peněz, že byli ochotní se povznést nad svoje zastaralá jižanská měřítka.

Vždycky jsem byla velmi opatrná, kdykoliv jsem Finna navštívila. Možná nebyl tak hluboce zaangažovaný v obchodu s nájemnými vraždami jako já, ale i tak měl mnoho nepřátel kvůli jeho bankéřským a burzovním aktivitám – více či méně legálním. Peníze nadělají ze všech věcí nejvíc zlé krve, sex nevyjímaje. A Finn byl zaangažovaný v obojím. V podstatě byl zázrak, že si mě na něj ještě nikdo nenajal.

Dveře výtahu se otevřely a vystoupila jsem do exkluzivní předsíně před Finnovým bytem. Nízký ořechový stolek. Dvě židle. Naleštěné zrcadlo na zdi. Po stranách dveří dva umělé stromy v květináčích. To nejlepší z obvyklých jižanských dekorací.

Hlídač stojící venku při zvuku výtahu zvednul hlavu. Vysoký, mohutný muž s býčí šíjí a perfektně vyrýsovanými svaly. Pravděpodobně měl mezi předky nějakého obra. Nicméně, byl tam sám. Měli by tam být minimálně tři. Možná i víc, protože vím, čeho všeho jsem schopná – a jak moc chci zastihnout Finnegana naživu.

Strážný ztuhnul, ale nesáhl po zbrani, ani nezaklepal na dveře, aby upozornil kohokoliv vevnitř na komplikace. Chyba číslo jedna. Vyrazila jsem proti němu s pohupováním v bocích a poskytla mu výhled na nohy v síťovaných punčochách pod extra krátkou minisukní, a taky na černou pětidolarovou podprsenku díky několika rozepnutým knoflíkům na rudé blůze.

Podlaha v předsíni byla z kvalitního mramoru, který pod mými podpatky jemně bzučel. Dnes večer jsem poprvé pocítila naději. Vibrace by byly jiné, pokud by byl Finn mrtvý. Temnější, nižší, chmurné. Jako kamenná zeď v Pork Pit. Zvuk, který nikdy nezapomenu.

Fletcher.

Vytěsnila jsem všechny myšlenky na mého mentora, všechnu slabost, všechny ničivé emoce, a soustředila jsem se na muže před sebou. Na to, kvůli čemu jsem byla tady. Zastavila jsem tři stopy před ním, zaujala vyzývavý postoj, pohodila hlavou, zakmitala řasami a věnovala mu svůj nejlepší flirtovací pohled. Jestli něco ženy z jihu umí samy od sebe, tak je to flirtování. Mají to zakódováno v DNA, společně se slabostí pro smažené, sladké a obrovské klobouky.

„Ahoj, fešáku,“ zapředla jsem chraplavým, zadýchaným hlasem. „Já jsem Candy. Mám schůzku s Finnem.“

„Pan Lane je dnes večer zaneprázdněný. Důležité jednání.“ Hlas strážného byl odměřený, ale jeho oči přejížděly z mých prsou na nohy a zpátky.

„Ano, se mnou, ty hlupáčku,“

Strážného pohled se ještě chvíli držel na mých přednostech, pak potřásl hlavou. „Lituji, to je jiné jednání. Budete muset odejít.“

Našpulila jsem pusu. „Ale Finn a já máme vždycky schůzku v sobotu večer. Jsem jeho děvče na odreagování.“

Hlídač neříkal nic, ale jeho pořád kmital někde mezi mými prsy a nohama. Kdyby střídal pohledy ještě o něco rychleji, už by dostal závrať. Ještě chvíli jsem trucovala, pak jsem zeširoka otevřela svoje šedé oči a usmála se, jako by mě právě napadla geniální myšlenka.

Pokročila jsem dopředu. Strážce zpozorněl, ale neustoupil. Vrhala jsem na něho pohledy skrz řasy, a prsty jsem mu přejížděla po širokém hrudníku. Pod proužkovanou košilí nic neměl, žádnou ochranou vestu, žádné speciální vybavení. Špatné pro něho, dobré pro mě.

„Dobře, a co ty, cukrouši? Ty nemáš zájem ochutnat dnes večer něco sladkého? Sladkou Candy? Děvče musí platit daně, jestli víš, co tím myslím?“

Hlídač otevřel ústa, ale nedostal šanci odpovědět. Protože jsem zvedla pravou ruku, a nůž ukrytý v dlani mu vrazila do hrudníku. Oči se mu překvapeně vyvalily. Přimáčkla jsem mu ruku na ústa, aby nemohl křičet, vytáhla nůž z rány a bodla ho ještě jednou.

Ten strážný po mně měl jít hned, když jsem vystupovala z výtahu. Udělal obrovskou chybu, když mě nechal přiblížit se na dosah. Taková nedbalost. Jenomže hezká holka je hezká holka a chlapi se vždycky chtějí podívat, promluvit si a opíchat vás. I když ho jeho šéf nechá na hlídce kvůli ženě, která by se dnes večer mohla objevit.

Oči mu vyhasly a úplně ztichl. Pomalu jsem jeho těžké velké tělo položila na podlahu a z rány uvolnila nůž. Rychle jsem mu prohledala kapsy a vytáhla peněženku a telefon, které jsem odložila na ořechový stolek, abych je později prohledala. Neměl žádné šperky, dokonce ani hodinky. Najednou se zvuk mramoru pod mýma nohama se změnil, nabral drsnější notu a zpíval o krvi, která na něj dopadá. Raději bych ho neslyšela.

Přestala jsem se zabývat strážným a obrátila jsem svou pozornost ke dveřím do apartmánu. Protože zeď nebyla kamenná, ale kovová, nemohla jsem použít svou magii, abych zjistila, co na mě čeká za překážkou. Ale nechtěla jsem odejít, aniž bych zjistila, co se stalo Finnovi. Musela jsem to aspoň zkusit.

Stiskla jsem kliku a s cvaknutím otevřela dveře. Pronikly ke mně hlasy, tlumené, nerozeznatelné. Museli být v obývacím pokoji.

Vklouzla jsem dovnitř a čekala. Finnův apartmán byl rozložený do tvaru velkého F. Výtah vedl do úzké předsíně, která ústila do haly, kde jsem zrovna stála. Hala se táhla po celé délce apartmánu, předtím než se zlomila doprava a otevřela se do rozlehlého obývacího pokoje. Mezitím byl ještě vchod do kuchyně.

Po špičkách jsem se vydala vpřed, s noži v obou rukách jsem proklouzla do kuchyně. Různé přístroje, mramorová pracovní deska, dvojitý dřez. Těsně podél zdi jsem se sunula směrem k pokoji. Minula jsem vchod do kuchyně a zastavila. Díky zrcadlu na zadní zdi se mi naskytl převrácený výhled na celý obývák. Měli ho připoutaného k židli s rovným opěradlem. Finnegan Lane byl svému otci velmi podobný, s narudlou kůží, štíhlým svalnatým tělem a tmavými oříškovými vlasy. Skotsko-irské geny, stejně jako u mě a mnoha dalších lidí v Apalačském pohoří. Jeho oči většinou svítily veselou zelenou barvou, pokud tedy zrovna nebyl svázaný. Na tváři měl řezné rány a modřiny, a krev mu kapala z tváří na bílou košili, černé kalhoty a naleštěné boty.

Při pohledu na Finnův rozbitý obličej mě zaplavil vztek, ale ovládla jsem se a hledala jsem na jeho těle chybějící kusy kůže, nebo jiné známky mučení. Nic jsem nenašla, ani vzduch nebyl cítit rozsekaným masem. Živel Vzduchu, který mučil Fletchera, tady nebyl-zatím.

Finn vypadal, jakoby před tím než ho svázali, přišel z města. Klidně mohl být dnes večer i v opeře. Užíval kontakt s bohatými lidmi, kteří měli mnohá tajemství a dali by cokoliv za to, aby tajemstvími zůstali.

Pokud byl Finn v opeře, bylo by docela snadné ho v nastalém zmatku chytit a odvézt zpátky do jeho bytu na trochu soukromé konverzace. Vysvětlovalo by to i to že je stále ještě v relativním pořádku a naživu.

Pozorně jsem si prohlížela jeho strážce. První muž byl skoro sedm stop vysoký, s širokými, silnými rameny, mléčně bledá kůže, a velké, jakoby hmyzí oči. Obr, zjevně se spoléhající na svoji sílu, protože jsem pod jeho obtaženým oblečením neviděla žádné zbraně. Kdo s pěstmi jako bowlingové koule by mohl potřebovat zbraň? Další muž byl menší, člověk. Měl tmavou kůži, jako leštěný eben a měl nasazené čtvercové, zlatem olemované brýle. Tenhle zbraně měl- pod každým podpažím jednu.

Jak jsem mohla vidět. Prcek se ujal vedení.

„Jenom nám řekni, kde ji najdeme a může to skončit.“ Řekl příjemným hlasem. „Slibuju, že to bude rychlé. Tři kulky zezadu do hlavy. Nic neucítíš.“

Finnegan zvedl hlavu a upřel na chlápka pohled z pohmožděné tváře. „Tady máš, co si myslím o tvých zkurvených slibech.“ A plivl Prckovi do tváře krev. Červený hlen se rozprskl po brýlích. Menší muž se narovnal a sundal si brýle. Kývl hlavou na Dlouhána, a ten vrazil Finnovi pěstí do tváře. Lámaný nos praskl jako skořápka. Musela jsem se usmát, i když dostával nakládačku, Finnegan se nevzdal, ani nepřišel o styl.

Dlouhán dokončil poslední kolo výprasku a Finn na židli vykašlával krev. Prcek si kapesníkem vytaženým z kapsy kalhot čistil brýle. Když si je znovu nasadil, zkusil to na Finna ještě jednou.

„Musíš vědět, že je to zbytečné. Tvůj otec je už mrtvý.“

Slyšet to nahlas mě těžce zasáhlo. Zaťala jsem zuby a soustředila jsem se na to, co bylo důležité teď - Finn.

„Nikdo tě nepřijde zachránit,“ pokračoval Prcek. „Určitě ne tvoje kamarádka vražedkyně. Skočila z balkónu dvě stě stop nad zemí. Pokud to náhodou přežila, tak je už na cestě z města-nebo už ji dostala policie.“

Zarazila jsem se. Policie? To se mi nelíbilo. Zvlášť proto, že Prcek o ní mluvil jako by ji měl pod palcem. To měnilo celou věc v plnohodnotné spiknutí. Přemýšlela jsem, jak dlouho to Brutus, Prcek a jejich další společníci plánovali- a jak jsme mohli být Fletcher, Finn a já tak nepozorní, že jsme se chytili přímo doprostřed pavučiny.

„No tak,“ opakoval Prcek. „Udělej si to snadnější, řekni nám, kde by mohla být. To je všechno, co po tobě chceme. Nějaké místo, kde ji můžeme začít hledat-tedy pokud už není mrtvá.“

Finn se zasmál, i když ho to donutilo vykašlat další krev.

„Co je tu k smíchu?“ Zeptal se Prcek „Myslel bych si, že člověk ve tvé situaci nemá moc důvodů k veselí.“

Finn zvedl hlavu. Přes modřiny a krev probleskla zelená. „Není mrtvá, a nechytíte ji, protože je mnohem chytřejší. Lepší. Silnější. A brzy si pro tebe přijde, kreténe. Pro tebe a pro toho, pro koho pracuješ. Můžeš si začít plánovat pohřeb.“

„Je to jenom ženská,“ ušklíbl se Prcek.

Finn se znovu zasmál, hlubokým hrdelním smíchem, až jsem sebou cukla. Nikdy před tím jsem si neuvědomila, že jeho smích zní stejně jako Fletcherův.

„Ona není jen ženská- je zatracený Pavouk. Kvůli tomu jste ji najali, pamatuješ? Protože je nejlepší. Takže si vezmi svoje otázky a sliby a nacpi si je do prdele. Protože ti neřeknu ani slovo, a těš se, brzo se potkáme v pekle.“

Ujistila jsem se, že mi nože dobře sedí v dlaních. Měla jsem jen jeden pokus, než Finna zabije. A já jsem Finna ztratit nechtěla. Ještě ne.

„Nebude mluvit. Doraž ho,“vyštěkl Prcek.

Dlouhán popošel dopředu a zvedl ruku k smrtelné ráně. Finn vzhlédl a usmál se, jako by smrt vítal. Protáhla jsem se kolem zdi a vešla do místnosti.

Dlouhán byl příliš zaujatý Finnem, než aby mě zaznamenal. Nůž ho zasáhl do levého oka, jednoho z mála měkkých míst na obrově hlavě. Zacukal sebou jako loutka, které někdo přestřihl provázky. Jeho druhé oko se rozšířilo a na moment jsem měla pocit, že by mu mohlo vyskočit z hlavy jako hračce. Sesunul se na kolena a pak dopředu. Jeho hlava skončila Finnovi na klíně. Nevydal ani hlásku.

Prcek byl všímavější. A taky rychlejší. Pokusil se zpod saka vytáhnout pistoli. Já jsem ale byla rychlejší. Prolétla jsem místností a vyrazila jsem mu zbraň z ruky dřív, než ji mohl použít. Zkusil se proti mně ještě rozmáchnout, ale já jsem jeho ránu blokovala a vrazila mu nůž z druhé ruky do srdce. Vzepjal se proti mně v marném pokusu se osvobodit a jeho krev pokryla moji ruku.

„Měl jsi poslouchat, co ti Finn říká,“ zasyčela jsem mu do obličeje, a ještě jsem přitlačila na nůž v jeho hrudi.

Se zachroptěním zemřel.

Jeho tělo ochablo a já jsem ho odstrčila, s bouchnutím dopadl na podlahu. Příjemný zvuk.

„Už bylo načase.“ Vyšlo skřípavě bolestivým hlasem z Finna.

Vytáhla jsem nůž napřed z Prcka a pak i z Dlouhánova oka. Zakrvavené zbraně jsem použila na Finnova pouta a pak jsem z něho odsunula obrovo tělo.

„A co ten venku? Nebo se nemám ani ptát?“ Řekl Finn.

Podívala jsem se na něho.

„Správně. Zbytečná otázka.“

Hleděla jsem na těla na podlaze. Krev pomalu vytékala z jejich ran a ničila nadýchaný hebký koberec. Já jsem byla také celá zakrvavená, jako by kbelík s barvou spadl přímo na mou hlavu

Ale já jsem pořád viděla Fletcherovo zbité a zmučené tělo vevnitř Pork Pit. Zlomené a mrtvé. Střelila jsem pohledem po Finnovi. Jeho pohledná tvář byla na kaši. Nestávalo se často, abych cítila vztek, ale teď jsem měla místo srdce studený zatuhlý uzel.

Palcem jsem přejížděla po rukojeti nože. Moc rychle. Udělala jsem to proklatě rychle. Ti muži netrpěli tak jako Fletcher. Sotva něco ucítili. Ostré štípnutí, svět vyblednul a oni odešli. Snadno. Rychle. Téměř bez bolesti. Bolestivý uzel ve mně se zmítal a já jsem se chtěla vrhnout na jejich těla a sekat a řezat a mrzačit, dokud by nebylo poznat která část je čí. Poslat vzkaz jejich šéfce, stejně jako ona poslala vzkaz mně mučením Fletchera.

Ale Finn byl zraněný a potřeboval léčitele. A mimo to, něco se mohlo pokazit. Byla jsem plná adrenalinu, ale už jsem cítila, jak přichází vyčerpání. Ruce a nohy se mi třásly únavou, stresem a přetížením. Pořád jsem ještě cítila chlad z ledové koupele v řece.

Pomsta, spravedlnost, odplata, karma, jakkoliv byste těm sračkám chtěli říkat, musí to počkat. Udržet Finna naživu a v bezpečí, to teď byla moje priorita. Můj úkol. To je to co by Fletcher chtěl, abych udělala.

Pro jednou jsem se chystala udělat to, co by starý muž chtěl.

24 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  2. špica, díky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Veľmi pekne ďakujem za opäť skvelý preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad :) -K

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem veľmi pekne za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Diky za překlad a za korekci.

    OdpovědětVymazat
  12. díky že to překládáte :)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad. Už se těším, až se ukáže, kdo ji chce vlastně zabít a proč. A taky jak se s nimi vypořádí. :-)

    OdpovědětVymazat