pátek 20. září 2013

Pavoučí kousnutí - 6. kapitola




Podařilo se mi odrazit se z balkonu dostatečně daleko, takže jsem minula ostré, zubaté výběžky skály, po které jsem před tím slaňovala. Vítr mi hučel v uších, než moje tělo rozrazilo temnou hladinu řeky Aneirin.

Během letu jsem se přetočila a do vody jsem dopadla nohama napřed. Síla nárazu mi vyrazila zbraně z rukou a zabodla mě na padesát stop pod říční hladinu. Černá voda byla tak studená, že jsem se okamžitě cítila jako rampouch. Ledový, krutý šok mi vyrazil všechen vzduch z plic. Ale nebojovala jsem a nesnažila se za každou cenu dostat nad hladinu. Místo toho jsem nechal proud, aby mě táhl dolů řekou. V duchu jsem začala odpočítávat vteřiny. Deset, dvacet, třicet…

Když jsem se dostala k čtyřiceti pěti, zabrala jsem nohama. Moje nasáklé šaty a boty mě táhly dolů, ale dokázala jsem se vynořit. Nadechla jsem se a znovu se potopila pod hladinu. Deset, dvacet, třicet…

Při pětačtyřiceti jsem se zase vynořila. Tentokrát jsem zůstala. Šlapala jsem vodu a ohlížela se zpět k opeře. Balkon, z kterého jsem skočila, byl ozářený světly. Postavy se míhaly sem a tam, ale byly moc daleko na to, abych je dokázala rozeznat. Zajímalo by mě, jestli je Donovan Caine pořád na balkoně. Nebo jestli spěchal zpět poskytnout Gordonu Gilesovi ochranu.

Ale právě teď nebyla vhodná doba, abych o nich přemýšlela. Musela jsem za Fletcherem. Přestože byl Brutus mrtvý, zpráva o zpackaném pokusu o vraždu se už mohla začít šířit – včetně skutečnosti, že Giles je stále naživu. Ten, kdo najal Bruta, by mohl začít po sobě uklízet, a zabít každého, kdo měl ponětí o tom, že je v celé záležitosti namočený. Včetně Fletchera.

Zamířila jsem ke břehu.


Trvalo mi dvacet minut dostat se na druhý břeh. Vyškrabala jsem se po šikmém, bahnitém břehu. Proud mě zahnal půl míle od opery. Modrá a červená policejní světla v dálce svítila a stopařský pes vyl na měsíc. Jeho bratři a sestry se k němu připojovali do chraptivého sboru. Ozvěna zvuk nesla přes řeku až ke mně a pak zase zpět. Nemysleli si, že jsem se utopila. Tuze špatné.

Přestože mi v žilách proudila ledová magie, studená voda si vybrala svoji daň. Zuby mi cvakaly o sebe a prsty mi zimou zmodraly . V ráně po kulce v rameni jsem cítila napětí a chlad a v ledvinách silnou bolest po Brutově ráně. Stejně tak v levé paži, kterou mi zasáhl nožem. A co bylo nejhorší, smrděla jsem bahnem a rybinou. Jako sumec. Ale přinutila jsem se k pohybu. Jedna noha za druhou. Od plouživého frkání jsem se dopracovala ke svižné chůzi a pak i k běhu. Musela jsem se hýbat. Udržovat se v teple, dokud mi neuschnou šaty.

V běhu jsem otevřela zip na kapse a vytáhla mobilní telefon. Díky voděodolnému pouzdru dokonce fungoval. Vytočila jsem číslo do Pork Pit. Telefon zvonil a zvonil. Fletcher by tam měl být. Vždycky na mě po práci čekával. Měl by to zvednout.

Zkusila jsem Finneganovo číslo. Bez odezvy. Strach mi zaplavil tělo a svázal mi nohy hruď se mi sevřela. Ale přinutila jsem nohy k pohybu. Rychleji. Musela jsem běžet rychleji. Voda mi stříkal z bot při každém kroku. Uběhla, nebo většinou spíš proklopýtala jsem ve tmě dvě míle. Zůstala jsem stát v hustém křoví pod stromy lemujícími silnici. Auta svištěla kolem ve čtyřech pruzích, ale netroufla jsem si stopovat, ani zavolat taxi. Mokrá vačice by teď vypadala líp než já. I cítit by byla líp.

Před sebou jsem viděla blikat poutač jednoho z nonstop obchoďáků, které byly rozeseté po městě jako pupínky po puberťákově tváři. Jeden z mnoha obchodních zájmů Mab Monroeové. Pro jednou jsem byla za tu vlezlou ceduli celá šťastná. Protože jsem při pádu do řeky přišla o všechny svoje nože, potřebovala jsem na záchranu Fletchera a Finna nové zbraně. Taky suché šaty a boty, pokud jsem nechtěla riskovat podchlazení. Navzdory běhu, zuby mi pořád cvakaly o sebe a ruce se mi třásly. Je těžké někoho pořezat, když máte prsty natolik znecitlivělé zimou, že ani neudržíte nůž. Jakkoliv jsem proklínala každou vteřinu zdržení, potřebovala jsem vybavení, než půjdu Fletchera s Finnem hledat.

Nebo bychom mohli skončit všichni mrtví.

Plahočila jsem se přes parkoviště a zamířila jsem k oddělení dům a zahrada, které bylo pusté až na pár macešek a pytel mulčovací kůry, které se neprodaly. Proklouzla jsem kolem zdi ze škvárových tvárnic, která oddělovala parkoviště od květin. Řady hrabat a listy ventilátorů zavěšené na provizorních věšácích, celý areál nasáklý pachem umělého hnojiva. Dveře do obchodu byly otevřené, nahlédla jsem dovnitř. Všechno kolem mě, celá levná betonová budova pípala a zvonila jako pokladna.

Před vchodem stálo nějaké prázdné opuštěné auto. Zatlačila jsem do skřípajících dveří do dámského oddělení a shrábla první oblečení, které vypadalo, že by mi mohlo aspoň trochu padnout. Džínsy, podprsenka, kalhotky. Černé triko s dlouhým rukávem, k němu teplou mikinu. Ponožky. Boty. Černou baseballovou čepici s našitou runou červeného petrklíče. Symbol krásy. Protože podle nich byly baseballové čepice krásné.

Další zastávka byla lékárna, kde jsem vzala antibiotickou mast, gázu, extra silný aspirin, a další drobnosti. Prolétla jsem ještě drogerií, kvůli deodorantu na překrytí rybího zápachu. Pak jsem prošla venkovní uličkou a do vozíku přihodila ještě několik chemických ohříváčků na ruce. Několik velkých nožů z domácích potřeb završilo můj nákup.

Plný vozík jsem dotlačila k samoobslužné pokladně. Použila jsem kreditní kartu s falešným jménem, z vnitřní kapsy promáčené vesty, na zaplacení všech nezbytností. Úřednice za přepážkou před východem mi věnovala znuděný pohled a vrátila se k svému časopisu. Byla jsem jenom mokrá a zmrzlá, ne vyšinutá, nebo sjetá, jako některé upírské prostitutky nakupující pozdě v noci, takže jsem si nezasloužila její pozornost.

Všechno jsem vzala na toalety v zadní části obchodu. Zamkla jsem dveře, a zbavila se mokrých svršků z třesoucího se těla. Použila jsem čerstvě nakoupené pomůcky, vyčistila si rány, překryla je gázou a zalepila náplastí. V ranách mi pořád škubalo a pulsovaly horečkou, ale na šití to nebylo. Kulka mi rameno jenom škrábla, skrz sval neprošla.

Samozřejmě jsem mohla jít k Jo-jo a nechat ji aby se o mně postarala. Několik minut s léčitelkou, která je živel Vzduchu, a cítila bych se jako bych strávila víkend v luxusních lázních. Bohužel na to nebyl čas.

Ne pokud jsem chtěla najít Fletchera s Finnem naživu.

Znovu jsem jim zkoušela volat, zatímco jsem se potírala deodorantem, převlékala se do suchého, a drtila mezi zuby aspirin. Žádná odpověď. Rozlámala jsem ohříváčky a nastrkala si je do kapes a do bot. Zakrvácené mokré oblečení jsem nacpala mezi odpadky. Ani jsem se nesnažila je schovat. Byly to naprosto běžné kousky, které byly k dostání v každém obchodním domě. A na nášivky typu vlastnictví Gin Biancové jsem si nepotrpěla.

Ostatně, jestli je Donovan Caine chytrý, prohledá každý obchod, každou pumpu, každé taxi v okruhu pěti mil od opery. Dřív nebo později zachytí moji stopu a zjistí, že jsem se tu dávala do pořádku.

Ale to bude asi tak všechno.

Sundala jsem z jednoho z nožů plastový kryt a zkusila palcem ostří. Nebyl tak ostrý, jak jsem byla zvyklá, nebyl vyvážený a dřevěná rukojeť byla kluzká, jako sračky v horkém létě, ale bude muset stačit. Když použijete dost síly, stačí skoro cokoliv. Zasunula jsem dva nože do rukávů trička, jeden za opasek na kříži a dva další do bot, kde se uvelebily vedle ohříváků.

Brutus zaplatil za to, že mi zkřížil cestu. Teď je na řadě jeho záhadný zaměstnavatel a kdokoliv další kdo se postaví mezi mě a Fletchera s Finneganem. Doufala jsem , že Donovan Caine a zbytek policajtů bude doplňovat sílyna přesčasy kafem a koblihami. Protože počítání těl v Ashlandu ještě dnes večer nekončí.

Skrytá ve stínech jsem zírala na vstupní dveře do Pork Pit. Neonové prase svítilo do temné noci, růžová světla nabírala krvavě červený odstín. Nebo se jen do nevinně vypadajícího vchodu promítaly moje chmurné představy.

Zkontrolovala jsem hodinky. Po desáté. Víc než dvě hodiny od zpackaného vražedného pokusu v opeře. Kroutila jsem se tu už tři minuty v naději, že zevnitř zahlédnu nějaké známky života. Nic. Znovu jsem zkusila zavolat do restaurace, ale Fletcher to pořád nebral. Zkusila jsem i Finna. Bez odezvy.

Pravděpodobně byli oba mrtví.

Brutův zaměstnavatel by o mně chtěl vědět – kam bych šla, co bych dělala, s kým bych mluvila. Fletcher a Finnegan by mu ty informace mohli dát. Dvě hodiny v rukou nepřítele byly dlouhý čas. Na zlomení většiny lidí by stačily dvě minuty. Dokonce i bez magie.

Chytré by bylo odejít. Rozplynout se ve stínech. Zmizet, tak jak mně to učil Fletcher. Tak jak jsme to plánovali pro případ, že by se něco pokazilo. Pro začátek jsem měla dost falešných průkazů a kreditních karet, a víc než dost různě poschovávané hotovosti na to, abych prožila zbytek života v luxusu. Bylo by to tak snadné.

Ale nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem si jen tak vymazat Fletchera s Finnem z mysli. Nemohla jsem se k nim otočit zády. Nemohla jsem ignorovat, že možná potřebují mou pomoc. Ne dokud je nějaká šance že bych mohla aspoň jednoho z nich, nebo dokonce oba, zachránit. Dlužila jsem jim to. Ujali se mně, když jsem neměla kam jít. Vděčila jsem jim za všechno. Oni by to pro mě taky udělali. Otec a syn by přispěchali na pomoc, jak nejdřív by to šlo, bez ohledu na to, co mi vtloukali do hlavy. Ne neopustím je. Ani teď, ani jindy.

Mimo to, nikdy jsem neměla ušlapanou cestičku. Takže prostě udělám, co je třeba.

Obešla jsem Pork Pit zezadu, opatrně, uličkou za budovou. Očima jsem se zastavila na černé prasklině vzadu na zdi restaurace, úzká trhlina, dost velká, aby se jí protáhlo dítě.

Neveselý úsměv mi zvlnil rty. Moje stará skrýš, kde jsem přespávala, když jsem žila na ulici. Prázdná, a teď už i příliš malá. Teď už jsem se nepotřebovala skrývat. Stala jsem se tím, čím jsem, abych už nikdy nemusela utíkat a skrývat se.

Ale to neznamená, že nebudu opatrná. Dřepla jsem si mezi popelnice.

Pozorná. Naslouchající. Čekající.

Nic. Ani krysa v kontejneru vedle mě nezašramotila. Muselo se stát něco hodně špatného, když i krysy utekly.

Položila jsem ruku na budovu, a zaposlouchala se do kamene. Spokojenou přejezenost ze včerejška vystřídal ostrý, pronikavý zvuk. Cihly něco rozčililo, narušilo jejich obvyklý klid. Něco nenadálého. Nečekaného. Krvavého. Násilí. Nízké ostré vibrace mi pulzovaly v lebce jako žalozpěv za mrtvé.

Fletcher.

Natáhla jsem ruku ke dveřím do restaurace. Ztuhla jsem. Dveře byly pootevřené, jen trošku, téměř neznatelně, ale strávila jsem posledních sedmnáct let zaznamenáváním všeho a všech kolem sebe.

Nechala jsem nože sklouznout do dlaní. Couvla jsem ode dveří a upřeně se na ně dívala. Kolem kliky byl omotaný černý tenký drát, který vedl dovnitř. Opatrně, abych drát nerozechvěla, jsem ho jedním z nožů přeřízla. Pak jsem si stoupla stranou a zatlačila do dveří.

Zevnitř místnosti vyšel po otevření dveří výstřel doplněný plameny. Krutá, ale efektivní past. Vstoupila jsem dovnitř, čekala a poslouchala. Ticho. Naprosté ticho.

Fletcher by měl být v kuchyni, nebo dělat inventuru ve spíži. Měl by usrkávat svou cikorkovou kávu a číst nějakou knihu. Ticho mně zmrazilo víc než řeka, prostupovalo mými kostmi jako ledový déšť, bez ohledu na ohříváčky v mých kapsách.

Prošla jsem restaurací a prohlížela podlahu a zdi kolem kvůli dalším pastím. Nic. Po každém kroku jsem zastavila a pozorně sledovala okolí. Nic se nehýbalo, dokonce ani dlouhonohý pavouk v koutě ve své síti.

Ve skladu za pultem jsem ho konečně našla.

Fletcher Lane ležel v krvavé kaluži na podlaze. Několik bodných ran a stříkanců krve hyzdilo roztrhanou modrou pracovní zástěru, skoro jako by na něj vystříkla láhev kečupu. Oblečení měl na cáry, ruce plné obraných zranění, kotníky prstů celé oteklé a pohmožděné, jakoby s někým boxoval. Peníze byla rozházené kolem rozbité pokladny, nalepené na kluzké krvavé podlaze, spolu s ohmataným výtiskem knihy Kde roste červené kapradí, kterou četl. Střepy a sedlina z rozbitého šálku pokropily podlahu vedle něho. Kávové aroma se linulo vzduchem. Ta prchavá vůně mi sevřela srdce.

Fletchera někdo mučil – nějaký živel Vzduchu.

Na jeho tváři, pažích, rukách chyběly kusy kůže. Zápach mi obracel žaludek, vůně syrových potravin a lívancového těsta se přetlačovaly s typickým měděným pachem krve. Živel vzduchu použil prsty jako nějaký zasraný pískovač, když tlačil vzduch proti Fletcherově kůži. Nadělal mu puchýře a popáleniny, potrhal jeho svaly, šlachy, nevynechal nic. Tam něco odškrábl, tam zase zatlačil, otisk pěsti v oblasti srdce. Žádné zranění nebylo smrtelné, ale všechna nesnesitelně bolestivá. Rány byly tak hluboké, že jsem viděla Fletcherovy kosti. Kousky špinavé slonoviny v kaši roztrhaného masa.

Fletchera stáhli z kůže. Zaživa. Za pomoci magie.

A živel Vzduchu pokračoval v mučení Fletchera, dokonce i po smrti. Jen to mohlo vysvětlit všechnu tu chybějící kůži. Všechny ty příšerné puchýře a spálené maso. Bylo toho tolik. Víc bolesti než je většina lidí nucena snést za celý svůj život.

Obrátil se mi žaludek.

Mohla jsem zabíjet lidi, ale obvykle ukončím jejich život rychle. Jedinou ranou. Dvěma nanejvýš.

Rychle, jistě, přesně. Tohle…někdo si to velmi užíval. Cítil radost, dokonce potěšení.

Rozostřil se mi pohled. Něco mě začalo pálit v očích. Slzy. Já jsem brečela. To se mi nestalo sedmnáct let. Nadechla jsem se a začala jsem vzlykat. Tělo se mi třáslo. Rty se chvěly. Zvláštní lehkost mi vyplnila hlavu. Nemohla jsem se na Fletchera dívat. Ne teď. Ne když jsem byla tak blízko ke ztrátě sebekontroly. Ne když se poddávám emocionální slabosti.

Svezla jsem se na kolena a donutila se zhluboka se nadechnout. Soustředila jsem se na vzduch proudící do mých plic, a dál až ke kroutícímu se žaludku. Jakoby to byla nejdůležitější věc na světě. Jakoby Fletcher neležel přímo u mých nohou. Mrtvý.

Když jsem se vzpamatovala, otevřela jsem svoje šedé oči a zahleděla se na odpudivé rány. Ne jako člověk, který právě objevil hrůznou vraždu. Ne jako žena, která právě ztratila svého učitele, starého muže, kterého milovala. A zcela určitě ne jako Gin, jejíž srdce bylo právě roztrháno na kusy.

Ne, zkoumala jsem rány jako zabiják, jako Pavouk. Chladně. Vědecky. Nezaujatě. Rozhodnutá zjistit všechno co se dá.

Něco jsem našla. Živel, který popálil Fletchera, byla žena, s drobnýma rukama, jak jsem usoudila z velikosti rány na Fletcherově srdci. Přiložila jsem vlastní ruku pro srovnání. Moje byla větší.

Fakt, že Fletchera mučila žena, mě nepřekvapil. Už dávno jsem se naučila, že krásnější polovina lidstva je mnohem zkaženější – a také méně trpělivá. Tahle sadistická děvka se ve Fletcherově mučení vyžívala. Použila magii, aby mu ublížila. Pomalu ho zaživa stahovala. Poslouchala jeho křik, dokud jeho hrdlo nebylo stejně červené, jako jeho obnažené maso.

A za to zaplatí. Víc, než si kdy dokázala představit.

Cokoliv dalšího se dnes večer stalo, ať už je Finn naživu nebo ne, nebudu utíkat. Ne od tohohle. Ne od ní. Neuteču z města a nebudu se schovávat v nějaké cizí zemi, ani na chvíli. Ashland možná nebyl nejpříjemnější místo na světě, ale byl to domov. A co je důležitější, Pork Pit byl domov, i když to možná znělo bláznivě. Nestáhnu se. Ne, když je všude kolem Fletcherova krev.

Zadržela jsem dech, čekal jsem, že Fletcher otočí hlavu, otevře kalné zelené oči a začne mi nadávat, že ho nechávám čekat. Ale nic takového se nestalo. A už se ani nikdy nestane.

Ta děvka za co to udělala, za to zaplatí.

Musela jsem jít. Potřebovala jsem se hýbat. Potřebovala jsem najít Finna, pokud už taky nebylo pozdě. Ale nemohla jsem se odtrhnout od Fletcherova těla.

Vzal mě z ulice, když jsem neměla kam jít. Zachránil mě před rvačkami s krysami o jídlo z odpadků. Díky němu jsem nemusela prodávat svoje tělo pod „ochranou“ nějakého upířího pasáka. Naučil mě, jak být silná. Ukázal mi, jak přežít - a jak žít s tím, co jsem musela dělat.

Jak jsem se krčila nad Fletcherovým krvavým tělem, zaslechla jsem slabé zvuky. Tiché škrábání rušilo můj žal. Stačilo na to, aby se moje pozornost vrátila zpět na své místo. Stín, který dopadl na kaluž Fletcherovy krve, změnil její barvu z karmínově červené na inkoustově černou.

Byla jsem nedbalá.

Prsty jsem sevřela kolem nože v dlani. Z otočky jsem ho hodila po muži za sebou. Kov zasvištěl vzduchem a zabořil se do jeho pravé paže. Bolestí zalapal po dechu a ohnal se po mně vystřelovacím nožem. Uskočila jsem před nemotorným úderem. Využila jsem jeho setrvačnosti a postrčila ho dopředu. Narazil do pultu a padl na podlahu. Skočila jsem po něm a vyrazila mu nůž z ruky. Klekla jsem si na něj a drtila mu koleny žebra.

Nestarala jsem se o ránu v rameni, ani o pálení v paži. Nemyslela jsem na chlad, který ještě neopustil moje tělo, nebo na vyčerpání, které mě zpomalovalo. Jen jsem do něj bušila – znovu a znovu, dokud jsem klouby na prstech neměla celé odřené a krvavé. Dělalo mi dobře ubližovat mu. Tak zatraceně dobře.

Muž sténal bolestí. Stěží jsem se ovládla, abych ho nezabila. Ještě ne. Přerývaně jsem dýchala. Kovový pach mi plnil ústa slinami, vzbuzoval ve mně touhu po další krvi. Vytáhla jsem nůž z jeho paže. Zasténal. Předklonila jsem se, předloktím jsem mu zmáčkla krk a přerušila přívod kyslíku.

Zvedla jsem zakrvácený hrot tak, aby ho mohl vidět. „Řekneš mi, co se tady stalo dnes večer. Řekneš mi, pro koho pracuješ, jaké jsou její plány. Řekneš mi všechno, co chci vědět, a uděláš to rád.“

„A proč…bych to dělal…děvko?“ vyrazil ze sebe.

Předklonila jsem se ještě víc, aby mi viděl do očí.

„Protože první rána tě nezabije,“ řekla jsem prázdným tichým hlasem. „Ani ta druhá, ani třetí, dokonce ani desátá. Ale budeš si upřímně přát, aby se to stalo.“

28 komentářů:

  1. dekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dekuju za preklad.

    OdpovědětVymazat
  3. moc děkuj za překlad :D !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuju za preklad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Doufám, že až s tímhle skončí najde aspoň Finna. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Ach jo :-( tak tohle bylo smutny. Mam pocit ze je zatim ta sefka Mod? Nepamatuju si presne jmeno. Ale doufam ze jim nakope poradne prdel. :-) Moc dekuju za preklad Katka

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za hodně dobrý překlad. Kapitolka je napínavá až do celého závěru.
    Ťula

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad a už se těším na další kapitolu.
    Janča

    OdpovědětVymazat
  16. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  17. děkuji, moc krásné počteníčko

    OdpovědětVymazat