pátek 6. září 2013

Pavoučí kousnutí - 4. kapitola




Lidé se před začátkem představení začali rozcházet do svých lóží. Gordon Giles se usadil v boxu A3.

Vyšla jsem zpět o patro výš a vytvořila si další pár paklíčů, které jsem použila na otevření dveří , které vedly na manipulační lávku. Zastavila jsem se za dveřmi a sundala si bílou blůzu a zůstala jen v černém podvlékacím tričku. Bílé oblečení vystřídalo v pouzdru na violoncello vestu zatíženou mými obvyklými nástroji: hotovost, jednorázový mobilní telefon, kreditní karty a několik falešných průkazů. Černá lyžařská kukla na zakrytí blond vlasů se z kapsy přestěhovala na mou hlavu.

Dokončila jsem přípravy a vešla na lávku. Nebyla to lávka v pravém slova smyslu, ale kobercem pokrytá, obří kruhová římsa se zábradlím vedoucí po celém obvodu opery. Světla právě zhasla a několik reflektorů zamířilo na jeviště, kde zvýraznily blýskání nástrojů připravených hudebníků, kteří tiše čekali na dirigenta.

Slezla jsem z lávky. Našla jsem si výhodnou pozici, z které jsem mohla přehlédnout celý prostor, a samozřejmě i VIP lóže ve druhém patře, včetně té, ve které seděl Gordon Giles.
Giles byl na svém místě. Tištěný program ho zřejmě příliš nezaujal, protože ho stočil do ruličky a nervózně s ním poklepával po koleni. Tik muže, který ví, že je v problémech až po uši.

Dirigent si odkašlal a poklepal taktovkou na pultík. Publikum se ztišilo a pomalu zmlklo. Kovová taktovka šla znovu dolů a orchestr se rozezněl. Emoce. Energie. Potěšení. Zavřela jsem oči a poslouchala zvuk orchestru, perfektní harmonii, kterou nástroje vytvořily u not a akordů. Všechno se zamíchalo a rozpustilo v nádherné kakofonii .

Poslouchala jsem ještě několik sekund a oddávala se harmonii. Pak jsem vypnula hudbu a věnovala se práci. Podle časového plánu v Fletcherově složce měla být práce hotová do přestávky. Klient chtěl z objevení těla udělat divadlo. Otevřela jsem pouzdro a ještě jednou vytáhla plastovou atrapu. Uvnitř byly ukrytá zbraň, kterou jsem se dnes večer rozhodla použít - samostříl.

Zbraň vypadala úplně běžně, s výjimkou dalekohledu nad spouští a ozubené kovové západky na zajištění palebné pozice. Luk byl skvělá zbraň na střední vzdálenost, takže na práci jako tato. Nechtěla jsem dát Gordonu Gilesovi šanci použít proti mně magii Vzduchu, proto jsem se rozhodla pro odstup. Zmáčknout spoušť a pryč. Žádné zdržování, žádný povyk, žádná krev na mých šatech, pro změnu. Jediná stinná stránka mého povolání.

Samozřejmě, mohla jsem použít pušku. Snadno k mání, levná, na konci stejný výsledek. Ale pušky se na můj vkus příliš snadno zaseknou. S lukem tohle riziko nemusíte podstupovat. Ze stejného důvodu jsem při práci často používala postříbřené nože. Kromě samostřílu jsem u sebe měla dnes večer i několik nožů. Dva v rukávech, jeden malý na zádech. Dva zastrčené v botách. Můj obvyklý pětičlený arzenál. Jen pro případ, že by se věci nevyvíjely podle plánu a já bych se s někým dostala do užšího kontaktu .

Skvělá věc na použití postříbřených nožů byl fakt, že magický kov byl většinou nezlomitelný, a tak se veškeré moje trable při použití nože točily kolem skvrn od krve. Aspoň zatím.

Vzala jsem samostříl a umístila ho na hranu zábradlí. Tady nahoře bylo přítmí a nikdo se nedíval mým směrem, ale přesto jsem hledala ten nejtemnější kout. Ze stejného důvodu jsem zavrhla bílou blůzu. Nechtěla jsem, aby se nějaké unuděné dítě zeptalo mámy , co dělá ta tmavá postava s hrozivou zbraní tam nahoře. Mohla jsem tu být kvůli zabíjení, ale nebyl žádný důvod děsit nezúčastněné a kazit jim večer. A nějaký výkřik by mohl překazit můj moment překvapení. Kvůli nervózní povaze Gordona Gilese bych asi hned tak další šanci nedostala. Byla jsem překvapená, že se objevil na takové veřejné události. Kdybych byla účetní, který krade miliony Mab Monroeové, schovávala bych se na opuštěném ostrově. Rozhodně bych nešla na představení v místní opeře.

Teleskop mi poskytoval skvělý výhled do lóže. Díky tomu jsem zaznamenala tenký proužek světla, když se v pozadí otevřely dveře. Zaostřila jsem a snažila se rozeznat, kdo vešel – a jak moc to ovlivní moje plány.

Donovan Caine vstoupil do lóže.

Znala jsem Caina od vidění – a taky jeho pověst. Donovan Caine byl jeden z mála poctivých policajtů ve městě, po vzoru svého drahého zesnulého otce. Podle Fletchera byl Caine ten typ muže, který jedná vždy přímo, bez ohledu na následky. Nebere úplatky. Neužívá drogy. Dokonce snad ani nekouří.

Detektiv byl zapojený do vyšetřování několika mých předchozích Ashlandských prací, bez zjevného úpěchu. Na rozdíl od některých kolegů jsem nebyla tak stupidní, abych nechávala stopy.

Někteří z nich, zvlášť uživatelé magie, nechávali na tělech obětí nebo někde na místě činu svou osobní runu. Dokonce jsem zaslechla drby o jistém upírovi, který s oblibou kreslil runu krví oběti – po smíchání se svou vlastní. Idioti. Nechat na místě runu bylo jako nechat tam otisky prstů. Takové vychloubání pro ně neznamenalo nic jiného, než jednorázovou vstupenku na elektrické křeslo. Lidé na Jihu nikdy nebyli přecitlivělí ohledně trestu smrti, zvlášť když vláda takové řešení podporovala.

Caine ale věděl o mé existenci, hlavně proto, že jedna moje zakázka před pár měsíci se týkala jeho partnera.

Cliff Ingles nebyl špatný policajt – když si odmyslíte jeho koníčka – bití a znásilňování šlapek. V Ashlandu to nestačilo ani na vyhazov z práce, tím méně za mou profesionální pozornost. Až do té doby než se zaměřil na třináctiletou dceru jedné z holek. Upíři věděli kam se obrátit pro pomoc a kontaktovali Fletchera. Starý muž neměl rád násilníky, obzvláště ty, co se zaměřovali na děti. Takže jsem jednou pracovala pro-bono. Služba veřejnosti. Starosta by mi měl dát medaili.

Caine věděl že jeho partner není svatý, ale evidentně si neuvědomoval rozsah jeho zkaženosti. Když jsem totiž vrazila nůž do Inglesova obrovského pupku a odřízla mu koule, Donovan veřejně slíbil, že vraha předá spravedlnosti. Přísahal, že nenechá kámen na kameni a najde vraha odpovědného za partnerovu předčasnou, bolestivou smrt a oplatí mu (mě ), stejnou mincí. Vyšetřování bylo odloženo, ale Caine se nevzdal. Zhruba jedenkrát týdně dal do novin inzerát s žádostí o jakoukoliv informaci o Inglesově vrahovi.

Caine nevěděl, že jsem to byla zrovna já, Gin Biancová, Pavouk, kdo zabil jeho partnera. Všechno, co detektivové věděli, bylo, že šlo o práci nájemného vraha. Kdyby šlo o milostný trojúhelník nebo něco podobného, určitě by se to už provalilo a Caine by už svého vraha měl. Ať tak nebo tak, detektiv chtěl vrátit úder a pomstít svého mrtvého partnera.

Od té doby jsem si detektiva všímala. Jeho zarputilost mě bavila, jakkoliv byla marná a bezobsažná, stejně jsem nechala Fletchera vést o něm složku.

Zaměřila jsem Caina skrz teleskop, jak se blížil k Gilesovi. Třicet dva. Šest stop. Krátké černé vlasy. Hnědé oči. Silná brada. Hranatá čelist. Hrbolatý, křivý nos. Hubený. Bronzová pokožka po hispánských předcích.

Byl celkem pohledný, i když ne tak pěstěný jako ostatní muži, které jsem viděla v opeře. Caine se ale pohyboval uvolněně, se sebedůvěrou muže, který ví co dělá – a ví, že si poradí se vším, co mu zkříží cestu.

Bylo tam něco víc sexy než sebedůvěra a schopnost z ní těžit? Myslím, že ne. Zalilo mě horko. Sevřela se mi hruď a mezi nohama se mi usadila příjemná bolest. Zajímalo by mě, jestli by Donovan byl tak jistý a vyrovnaný i v posteli. Kéž by byl.

Na chvíli jsem si dovolila snít o detektivovi. Nahý. Svíjející se pode mnou. Jeho ústa škádlící moje ztvrdlé bradavky. Jeho mozolnaté ruce hnětoucí moje prsa. Představila jsem si sebe sklánějící se k jeho pulzujícímu penisu. Jak jsem na něm ve stále se zrychlujícím tempu, dokud nekřičí moje jméno.

Jak si z jeho hubeného těla beru každou kapku potěšení, dokud nejsme oba vyčerpaní, zpocení a spokojení. Mmm.

Moc špatné, že hraje za opačný tým a chce mojí hlavou prohnat kulku. Představy zůstanou jen v mé hlavě.

Fletcher říkal, že Gordon Giles by mohl mít policejní ochranu. To je asi ten důvod, proč Caine přišel. Setkat se s Gilesem. Uchlácholit ho příslibem bezpečí, imunity, čehokoliv.

Úsměv mi přeběhl přes rty. Chtěla jsem vědět, co bude Donovan Caine dělat, až se do Gordona Gilese zaboří do srdce šíp. Bude zkoušet poskytnout pomoc, i když už na to bude příliš pozdě? Nebo vyběhne z lóže s pistolí v ruce a bude se snažit dopadnout vraha? Všechno, co jsem musela udělat, abych to zjistila, bylo zmáčknout spoušť.

Ale místo toho, abych dokončila práci, jsem se dívala na detektiva. Caine si sedl po Gilesově pravici. Dali hlavy k sobě a začali si něco šeptat. Dobře, většinou šeptal Caine. Gordon jenom potřásal fretčím obličejem jako podle šablony ne-ne-ne. Cokoliv po něm Caine chtěl, Gordon odmítal.

Byla jsem tak zaujatá Donovanem Cainem, že jsem si výstražného klapnutí všimla až bylo příliš pozdě. Ale chladná zbraň přitisknutá zezadu k mé hlavě si definitivně vyžádala mou pozornost.

„Odlož zbraň,“ zasyčel hlas do mého ucha.

20 komentářů:

  1. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je dost napinave cakanie na dalsiu kap diky:)

    OdpovědětVymazat
  3. kdo to asi bude? :D

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  5. díky :))faktys dobrej překlad :** ;DD už se těším na dalčé ;), kdy asi bude??

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za ďalšiu kapitolku.. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Wow! Díky moc...tohle začíná být napínavé! :DD
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  11. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se tam detektiv Cain ukazoval častěji... :D ... Díky moc za překlad. Už se nemůžu dočkat další kapitolky... ;)

    OdpovědětVymazat
  13. Tak se po dnesnim clanku, taky hlasim s komentarem :). Moc dekuju za preklad, na tuhle knizku jsem se tesila snad vic, nez na lonsky Vanoce :D Jsem zvedava, kdo se vyklube z toho chlapka? Nebo zensky? :D Nebo ze by nova postava? ;) S.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat