pondělí 9. září 2013

Plnokrevná - 5. kapitola




Ray Hart se jedním ramenem opíral o zeď, tělo měl uvolněné, jako by mu bylo fuk, že musel čekat. Kolemjdoucí na ulici by řekli, že trpělivě čeká na svou ženu, až skončí s nakupováním, aby si mohli zajít na film. Až na to, samozřejmě, že nebyl ženatý a pravděpodobně neviděl film od dob Ramba na velkém plátně. Nenechala jsem se oklamat. Ray byl necelých šest stop vysoký, s vlasy barvy oceli, téměř sestříhaný dohola. Jeho postava oplývala šlachovitým svalstvem, což mu dodávalo nadupaný a agresivní vzhled. Hranatá čelist dokonale ladila s úzkým, přísným obočím. Měl na sobě civilní oblečení, tmavé khaki kalhoty a modrou košili, jeho oříškové oči zahleděné do mých, zatímco jsem přicházela.


Musela jsem skrýt úsměv, jelikož Rayův nenucený postoj byl v přímém kontrastu se zápachem, který z něj vyzařoval. Jestliže vůně zbytků kari, s odpadky, které je potřeba ihned vyhodit, nebo smrad nevětraného vzduchu nebyly dost – Rayova vůně do mě přímo vrazila. Byl cítit jako mix spokojenosti, s velkou příměsí agrese. Tento muž nehodlá spolknout kecy, které jsem mu hodlala naservírovat. Přešla jsem na plán B.
Ray se rozhlédl kolem, kontrolujíc, jestli se mnou nepřišel nikdo jiný. Když zjistil, že jsem sama, zahrál překvapení. Ale má samota měla účel.
Oba dva jsme s Nickem souhlasili, že bude lepší, když ho z toho pro teď vynecháme. Ray věděl, že Nick a já jsme byli parťáci. Věděl, kde ho najít.
Nasadila jsem co největší úsměv a loudala se k němu, neztrácejíc oční kontakt. Se sarkasmem, jenž mohl očekávat, jsem promluvila první. „Ahoj Rayi.“ Sevřela jsem pevněji batohy z ´kempování´. Na poslední bezince jsem si trochu zašpinila kalhoty, abych vytvořila větší autenticitu, ale chloupky na nohou a štiplavý pach potu byly kompletně moje. „Je hezký tě zas vidět. Už to bylo moc dlouho. Chyběl mi ten čas plný zábavy, co jsme spolu strávili.“
„Nekecej, Hannon.“ Utnul mě. „Vypadá to, že máš velké potíže. Nechceš mi to vysvětlit?“ Odlepil se od stěny v jednom pružném pohybu, jeho oči mně stále sledovaly s nepatrným zájmem. „Rayi, moc dobře víš, že nemohu vysvětlovat něco, co jsem ještě neviděla. Právě jsem se vrátila z divočiny do města, před pěti sekundami. Z toho, co jsem slyšela, někdo využil mé nepřítomnosti a zdemoloval můj byt.“
Ray zkřížil ruce na prsou. „To je moc pohodlný způsob, jak na to nahlížet.“
„Dej mi oddech, Rayi.“ Položila jsem svá zavazadla u dveří a obdařila jsem ho svým nejlepším drzým výrazem. „Víš moc dobře, že v mé branži si dělám nepřátele téměř pořád.“ Otočila jsem se ke dveřím. "Něco jako tohle není zas až tak neobvyklé, ale to bych ti neměla vysvětlovat. Jsi přece detektiv.“
Ray zabručel cosi v odpověď a přesunul se těsně za mě, když jsem sáhla po klice.
Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Do prdele. Nemám klíče. Úplně jsem na ně zapomněla. Zatraceně. Místo toho, abych hledala ve svých šortkách, ve kterých jsem věděla, že nebudou, jsem sáhla po klice a modlila se, ať se dveře nějakým zázrakem samy otevřou. Nic. Západka se nehnula ani o píď. Jeff, který měl všechny klíče, musel zamknout, když policisté odešli. Zevnitř dveří, můj zámek na mne vyplazoval svůj ocelový jazyk a smál se. Nemohla jsem to snést. Zámkový systém na mých dveřích zajišťoval Alfa – můj táta – a nechal ho zhotovit z nějakého nerozbitného titanu, či co. Pravděpodobně bych dveře bez velkého úsilí dokázala vytrhnout z pantů, ale bylo by to příliš podezřelé, zvlášť tady před detektivem, když jsem hrála nevinnou, bez jakéhokoliv náznaku špatného chování.
Chvíli jsem váhala, snažila se najít rozumné řešení, jak z problému ven. „Hledáš tohle?“ Svazek klíčů se pohupoval před mým obličejem, jako nějaká hračka pro kočky. Ohlédla jsem se na Raye. Jeho tvář byla neproniknutelná, bez emocí jako maska, ale oči se do mne zavrtávaly jako dva lasery. Pravděpodobně čekaly na nějakou zásadní reakci. A co bylo ještě horší, vůně, která se z něj linula, byla naprosto čisté potěšení. Jsem dobrá, v téhle čichací hře, ty krysí bastarde.
Když jsem neodpovídala, promluvil: „Našli jsme je v tvojí kabelce – spolu s dalšími věcmi, které někteří na dovolenou potřebují. Například tvojí peněženku a sluneční brýle.“ Z hlasu mu odkapával těžký cynismus. „Není mnoho žen, které by opustili město bez svojí kabelky na rameni.“
Obrátila jsem se k němu, zády se opřela o dveře. Pak jsem zkřížila ruce na prsou, protože jsem už byla unavená z téhle hry – a to jsme teprve začínali. „Poslyš, Rayi. Uvědomuju si, že si myslíš, že s tímhle mám co do činění.“ Zabodla jsem loket do dveří, ukazujíc na nepořádek v bytě. „A taky si myslíš, že skrývám nějaké velké, šťavnaté tajemství. Možná skryté někde za těmito dveřmi. Ve skutečnosti mne pronásleduješ už docela dlouhou dobu, snažíš se přijít, co přesně by to mohlo být, čímž jsi učinil můj život mnohem těžší a mizernější, ale tady je pravda – jsi na ní připraven? Nic neskrývám“ Kromě faktu, že jsem se právě poprvé proměnila do děsivého vlkodlaka. „ Nejsem na drogách, ani je nepašuju. Nemám kontakty u Kolumbijců, a co je důležitější, neporušila jsem žádné platné zákony. Pravda je, že já a můj přítel jsme se rozhodli jít stanovat na poslední chvíli, jednoduše proto, že bylo krásné počasí.“ Díky bohu, že není tornádová sezóna. „Bylo to jedno z těch šťastných, bezstarostných rozhodnutí, co lidi dělají. Měl na starost klíče, a já si je zapomněla vzít zpátky. A mezitím se mi někdo vloupal do bytu. Konec neuvěřitelného příběhu.“ Vytrhla jsem klíče, visící z jeho sevření a odemkla ty zatracené dveře.
Rayův hlas zahučel s opovržením: „Opravdu, Hannon? A kde sakra je, právě teď? Neměl by tu být s tebou a odemknout dveře s jeho klíči? Aby ti pomohl se všemi potížemi?“
„Ne.“ Řekla jsem, když se západka prudce otevřela. „Naposled co jsem se dívala, jsem byla velká holka, co si dokáže vyřešit svoje problémy sama.“
Nic mi nevěřil, ale já neměla na výběr. Říct pravdu není možné, a jiné alibi neexistovalo. Ray neměl žádné právo obtěžovat mne u mého vlastního bytu – což jsem jako bývalý polda věděla moc dobře – ale pokud ho vyhodím, můžu si rovnou koupit vězeňskou oranžovou kombinézu. Mohla bych zavolat právníkovi, ale to bych se nepřímo přiznala. Doufala jsem, že můj byt bude dostatečně velké rozptýlení, takže se zaměříme na nové téma, jako bych s tím neměla co do činění.
Dveře se otevřely.
Můj byt byl více než jen nápomocné rozptýlení.
Bylo to kurva přesně to, co jsem potřebovala.
Sevřel se mi krk. Zkáza byla kompletní. Byt vypadal jako by ho po noci plné řádění opustila parta chuligánů, s cílem totální destrukce. Nezůstal žádný větší kousek nábytku, jen třísky. Jediná hezká věc, co jsem tu měla, starožitná pohovka okolo zdi, byla na padrť.
Asi jsem se na ni jako vlčice musela převalit. Několikrát. Připomínala zhroucenou lepenkovou krabici, rozbité kousky ležely bez ladu a skladu v podivných úhlech.
Zbytky nábytku byly rozházené po celém bytě. Doslova. Jako by granát vyhodil můj život do totálního chaosu. Oči mi ulpěly na gauči. Opěradla byla zpřelámaná a potah úplně rozdrásaný. Musela jsem ho tvrdě odstrčit, neboť skončil na druhé straně místnosti.
Sakra. To byl můj oblíbený gauč.
„Nikdy jsem za svou kariéru neviděl takovou spoušť.“ Ozval se Ray samolibě. Zase stál těsně za mnou, nahlížel na trosky přes mé rameno.
Ignorovala jsem ho a posunula svá zavazadla dovnitř, odkopávala trosky, když jsem okolo nich procházela. Pak jsem začala vybírat nejlepší cestu pokojem. Policie všechno poprášila kvůli otiskům. Naneštěstí pro ně, žádné podezřelé otisky nenašli. Lehce jsem se pobavila tou představou.
Zamířila jsem šikmo přes pokoj ke skleněným posuvným dveřím, které vedly k mému malinkému balkónu. Pláty překližky nahrazovaly tabulky skla. Obrovské střepy byly rozptýlené dovnitř bytu. Válíš, Marcy.
Odjistila jsem zárubeň a otevřela. Šly otevřít, což bylo překvapující. Musela jsem se trefit čistě, neboť jsem rozbila pouze sklo. Rám zůstal neporušený. Vstoupila jsem na balkón.
Šla jsem prve ven ze dvou důvodů. Zaprvé, Ray očekával, že přesně tohle udělám. Dobrý policajt vyšetřuje místo narušení jako první, a i přestože Ray nevěří mému příběhu o kempování, věřila jsem, že stále považuje devastaci mého domova za vloupání. Vloupání, s nímž mám něco společného, ale pořád vloupání. Taky jsem byla přesvědčená, že si Ray myslí, že jsem v době vloupání byla doma a následně uprchla, což by vysvětlovalo zapomenuté klíče i kabelku.
Druhý důvod? Chtěla jsem se přesvědčit, že tu nezůstaly žádné usvědčující důkazy - případně se jich rychle zbavit.
Ray si stoupl vedle mě. „Hannon.“ Promluvil. „Dole bylo zaparkované auto se značně poškozenou střechou. Celá byla poškrábaná něčím, co se zdá být… drápy. Průměr a velikost rýh odpovídaly těm na podlaze v bytě. Je to jako by psa vyhodili balkonem, když byli hotovi. Kromě toho, že dole není žádná krev. Měli bychom z chodníku seškrabávat jeho mrtvolu.“ Podařilo se mu věrně napodobit vyčítavý tón, jako bych toho byla svědkem. „Ale technici řekli, že průměrný pes není dost těžký, aby způsobil na autě takovou škodu. Voříšek by musel být přivázaný k nějakému balvanu, aby ten rám tak pokřivil.“
„Hmm. O tom zničeném autě jsem ještě neslyšela.“ Řekla jsem roztržitým tónem. Zkoumala jsem, jestli balkónové zábradlí také není poškrábané. Nějaké by tam měly být – dokazovaly by, že zvíře samo vyskočilo – ale nebyly. Marcy uklidila celý balkón.
„Také jsme našli stopy po hácích a provazu, ale nikdo v celé budově neviděl nikoho šplhat nahoru, ani dolů. Dost divné, nemyslíš?“
„Jo. Divný.“ Otočila jsem se a zaměřila se opět na svůj apartmán, vyhýbající se hromadám sutin cestou dovnitř. „Je to záhada. Člověk by si myslel, že si někdo všimne, když nějaká osoba vylézá nebo slézá tři patra.“
„To vyvolává otázku – jak sakra propašovali svého mazlíčka sem, když měli jen zasraný lano? To musel být podle všeho skvělý cirkus.“
„Možná to byli dva lidé – jeden vyšplhal nahoru a otevřel dveře majiteli zvířete.“ Navrhla jsem vítězně. Je lepší přijít s pravděpodobným scénářem, než tvrdit, že žádné zvíře v mém bytě nebylo. Nedokázala jsem si představit, co přinesou výsledky vzorků té kožešiny, ale doufala jsem v „blíže neurčený druh“. Jestli vyjde vlk, tak se mi do zadku zabodne velká osina, neboť by přišlo víc otázek, na něž bych nedokázala odpovědět. Policie by nikdy nepřišla na vlkodlaka, mnohem příjemnější to však bude bez zbytečně otravných otázek.
„Rána jako tahle -“ Ray ukázal na vysklené posuvné dveře, „ – by rychle přivolala sousedy. Není moc velká šance otevřít dveře komplici, a stále mít čas na demolici.“
Bez odpovědi jsem zamířila k ložnici. Prošla jsem okolo kuchyňského koutu, jediného místa, kam můj vlk nevstoupil. Malý prostor byl ušetřen, neboť má vlčice se chtěla co nejrychleji dostat z bytu. Milovala jsem svou malinkou kuchyňku. Byla čistá a bílá, s černými žulovými deskami a nerezovými spotřebiči. Měla velký snídaňový stůl, jenž zasahoval do obývacího pokoje, čímž jsem vytvořila iluzi většího prostoru.
Stoupla jsem si na zbytky toho, co z něj zbylo. Nastrčila jsem pár kousků blíž ke dveřím do ložnice, které zůstaly zavřené. Zadržela jsem dech a vzala za kliku. Ray číhal za mnou, aby mohl sledovat mé reakce. Policie tu strávila poměrně dost času. Zbytky prášku na odebrání otisků byly na vrcholu prádelníku a všech úchytkách. Sbírali důkazy. Jinak můj pokoj vypadal nedotčeně.
Přistoupila jsem ke skříni a začala ji zkoumat, neboť Ray stále lačnil po mém budoucím jednání. Zkontrolovala jsem obsah šatníku i svou miniaturní šperkovnici, která obsahovala pár kousků levné bižuterie. Nejsem žádná parádnice. Letmo jsem se na ně podívala. Ray to očekával.
„Nenašli jsme zde žádné známky násilí. Asi je to tu čisté.“ Ray mi koukal přes rameno, dokud jsem nezasunula šuplík zase zpátky. „Chybí ti nějaké šperky?“
„Ne.“
„Co nedokážu pochopit je, proč nezačali tady? U zločinů, jako je tento, je vždycky první na ráně nejosobnější pokoj. Má to podobnou symboliku jako dát někomu facku. Pokud by chtěli udeřit tvrdě, šli by sem. Rozřezat lišty, rozbodat matraci, rozervat tvoje spodní prádlo. Ale je to všechno čistý.“
Přistoupila jsem k posteli. „Nechápu to, Rayi. S tou hlasitou ránou, jak jsi říkal, měli omezený limit. Třeba jim jen prostě nezbyl čas.“ Rukou jsem přejela přes noční stolek a zkoumala všechny serepetičky na něm. Marcyina práce je dokonalá.
Ray zkřížil ruce na prsou a zabručel. Scéna neodpovídala typickému scénáři takového trestného činu, a to ho vyloženě nasralo. Také pochopil, že tu spoušť vidím poprvé, což je pravda.
Perfektní.
Opět jsem dostala hlad, můj žaludek se začal stahovat. Byla jsem extrémně vyčerpaná. Pro dnešek jsem s tanečkem pro Raye skončila. Cílevědomě jsem se vrátila do obývacího pokoje a on mne následoval. Otáčela jsem se dokola, civěla na chaos. „Dobře, Rayi. Máš nějaké stopy, nápady? Něco konkrétního, oč by ses se mnou podělil? Jestli ne, zítra dostaneš sepsanou mou výpověď. Zavolám během dne. Musím uklidit tenhle nepořádek, a jsem unavená a hladová. Do pět minut už tu nebudeš, neboť moje spolupráce s policií pro dnešek končí.“
„Pracujeme na pár teoriích.“ Prohlásil. „Budu potřebovat výpis všech tvých kontaktů, zvlášť těch, kteří by mohli napáchat takovéto škody. Pak potřebuji jméno tvého tajemného přítele. Musím mu položit pár otázek.“ Ray si neodpustil úšklebek. „Jestli se ukáže, samozřejmě.“
„V pohodě, Rayi. Zítra to pošlu a promluvím s Jamesem. Jsem si jistá, že v komunikaci nebude žádný problém. Může to tak být?“ James? Vážně? No, myslím, že nemohu použít jméno svého bratra. Mužů v mém životě moc nebylo a při pomyšlení na Jamese, tváří v tvář Rayovi – to mne donutilo se v duchu smát.
Ray sám zamířil ke dveřím, ale nepřekvapilo mě, když se naposledy otočil se škodolibým úsměvem na tváři. „Málem bych zapomněl – ta injekce plná sraček v tvojí koupelně. No, budeme potřebovat tvé vysvětlení. Písemně. Je to stále v laborce, ale jakmile přijdou výsledky, je po tobě, Hannon.“ Odešel, aniž by se ohlédl.
Samozřejmě, že našli tu injekci! To bylo Rayovo eso v rukávu. Proto odcházel trochu veselejší, než přicházel. Považoval svůj dramatický odchod za zadostiučinění, že se budu třást při pomyšlení na rozbory z laborky. A já mu předala to, co by pravděpodobně uspalo koně. Dr. Jace strávil většinu své kariéry zdokonalováním tohoto sedativa, aby bylo dostatečně účinné na vlkodlaky. Pravděpodobně v tom bude tolik látek, že by to neuspalo jednoho koně, ale tucet.
Musím zavolat tátovi. Dr. Jace bude muset vymyslet nějaké speciální onemocnění, abych se bez silných sedativ neobešla a odfaxovat informace na okrsek. To zní celkem dobře. Ta injekce nebyla nikdy použita, na což by měli v laboratoři přijít, a i když je to nezákonné, aspoň nemůžou prokázat, že se tím dopuji každou noc, neboť šlo o jedinou dávku. Ale Ray mi to ještě zavaří. Jako pořádně velký trn v mojí zadnici. Povzdechla jsem si a posadila se na hromadu trosek. „Tak, a co teď?“ Řekla jsem ruinám mého majetku. Bohužel, neodpověděl.
Strávila jsem zbytek odpoledne čištěním a uklízením, ukládala jsem, co přežilo, na úhledné hromádky. Moje zdi budou potřebovat rekonstrukci. Velké kusy z nich odpadly, jak jsem do nich narazila. Nemohla jsem ani pomyslet na podlahy, aniž bych nezačala slzet. Nádherná vyřezávaná práce skončila zjizvená, a byl by zázrak, kdyby ještě někdy vypadaly, jako předtím.
Jakmile jsem skončila, několikrát jsem zatelefonovala, pak snědla snad všechno, co jsem měla v kuchyni, což byla zásoba sýrů, sušenek, a konzerv – předtím, než jsem padla vyčerpaná do postele. Všechno ostatní bude muset počkat do zítřka. Spala jsem jako novorozenec. Když jsem otevřela oči, bylo poledne příštího dne.
Kurva.




41 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc dekuju a uz se tesim na dalsi :-)

    OdpovědětVymazat
  7. vďaka za preklad... :DDD

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem :-) Ronnie

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Právě jsem těch 5 kapitolek přečetla jedním dechem. Nemůžu si pomoct, ale ta novela se mi líbila víc. Doufám, že se to nějak rozjede... Díky moc za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  15. Právě jsem těch 5 kapitolek přečetla jedním dechem. Nemůžu si pomoct, ale ta novela se mi líbila víc. Doufám, že se to nějak rozjede... Díky moc za překlad... :)

    OdpovědětVymazat
  16. díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  17. Skvělý překlad, moc díky.

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  19. Moc ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  21. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  22. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  23. Dik, těšim se až se to rozjede

    OdpovědětVymazat
  24. Díky moc za překlad, už se těším na další :o)

    OdpovědětVymazat
  25. Děkuju za komentáře, jsem ráda, že se kapitola líbila. :)
    Jinak ke komentáři Katky Janů - na ději se nepodílím, ale snažím se, aby překlad byl co nejlepší. :) Snad Tě vlkodlačí příběh chytne. :) Přece jenom knížka má právo na pomalejší rozjezd, novela jde přímo k věci. ;)
    Krásný týden všem čtenářům našeho webu. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  26. vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  27. Díky za překlad moc se těším na další kapitolu ;-)

    OdpovědětVymazat
  28. Moc díky. Ray vypadá zajímavě ;-)

    OdpovědětVymazat
  29. Tak tohle vypadá super, už se těším na pokračování, děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  30. Mě se to líbí, i když je rozjezd pomalejší. Určitě se máme na co těšit. Děkuji za překlad a těším se na další :-)

    OdpovědětVymazat
  31. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  32. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat