pondělí 2. září 2013

Plnokrevná - 4. kapitola




Tyler byl v kuchyni. Na lince čekal stoh úhledně připravených sendvičů, společně s kávou. Nikdy dřív jsem kávu od Jace nedostala, než začalo zasedání. Nick a já jsme si vzali pití a několik sendvičů, následujíc Tylera, který vycházel ze dveří. Můj táta a James se právě snažili dohodnout s ostatními vlky, zatímco náš plán zněl dostat mě odsud co nejrychleji pryč.


Olízla jsem si rty. „Mám hlad každých pět vteřin, je to normální?“ Ukousla jsem si obrovské sousto. Ježíši. Šunka se sýrem nikdy nechutnala tak výborně. „Zvykni si na to.“ Zasmál se Tyler. „Vlci toho sní hodně.“
„Já jím vždycky hodně.“ Zamumlala jsem s plnými ústy. „Ale je to jiné – chutná to jako superjídlo. Mnohem lépe. Sýr je teď… sýrovější.“
Nick se zasmál, znělo to však jako odfrknutí. „To je tvými novými, vylepšenými chuťovými pohárky. Nejen, že lépe pracují, ale taky teď máš z jídla větší zážitek. Dávej však pozor – kousnout do něčeho nechutného je jako lízat dno odpadkového koše.“
Zamířili jsme k hlavní příjezdové cestě. Neměla jsem co balit, když můj odchod byl trošku neplánovaný. Prošli jsme poslední zákrut cestičky k parkovišti v udržovaném trávníku, kde, k mému překvapení, čekali dva vlkodlaci v lidské podobě.
Tylerův hlas se mi rozezněl mozkem. Drž se u nás. To je Hank se Stuartem. Zvolnil krok, Nick a já jsme následovali jeho příkladu. Co tady k čertu dělají? Měli zůstat s otcem, dokud neopustíme Compound. Ti dva byli nejvíce podezřívaví, od té doby, co zjistili, že jsi zpět.
To není zrovna šokující, odpověděla jsem. Moji hlavní nepřátelé v táboře jsou podezřívaví? Nekecej?! Hank Lauder a jeho syn Stuart byli proti mně od prvního dne. Hank byl téměř stejně starý jako můj otec, ale byl obyčejným členem Smečky už posledních dvacet let. Předtím byl členem Jižních teritorií, ale z mě neznámého důvodu ho však vyloučili. Hank je silný a hlasitý, nejvíce proti mně podněcoval ostatní, když jsem žila na Compound, ovládal mladší vlky a nechal je dělat špinavou práci – od posměšků až po pěsti. Jestli-že někdo ukazuje prstem, pak jde stoprocentně o Hanka.
Bráchův hlas se opět vměstnal do mé mysli. Žádný z těch vlků si není jistý, co se doopravdy děje, včetně těchto dvou, ale nejsou tak hloupí, jak vypadají.
Nikým na světě neopovrhuju víc než Hankem Lauderem. Udělal mi ze života peklo, když jsem tu byla. Jak jsme uzavírali vzdálenost mezi námi, mohla jsem z jejich zarputilých výrazů říct, že nepřijmou žádnou z našich výmluv. Musíme být opatrní, abychom nic neprozradili.
Hankovy nozdry se rozšířily, když jsme zastavili. „Jsi cítit jinak.“ Obvinil mě, neplýtvaje časem. Okouzlující jižní přízvuk by měl znít příjemně, místo toho mi připomínal bzučení vos. „Trochu jako vlkodlak, ale nějak zvláštně -“ nadhodil a znovu se nadechl, „- spíš jako čubka v říji.“
No, to byl hezký obrázek.
Bez mého souhlasu, můj vztek letěl vzhůru, podobný návalu adrenalínu, povzbuzený Hankovou neskrývanou agresí. Moje svaly začaly škubat, div neroztrhaly křehký obal kůže a nervové impulzy zažehly tisíce malých ohňostrojů. Do prdele. Neměla jsem tušení, jestli zvládnu zůstat pod kontrolou, nebo má vlčice poslechne svou touhu po boji. Jestli nezvládnu bitvu o nadvládu teď, nezvládnu to nikdy. Přinutila jsem se udělat krok dozadu.
Bojuj. Můj vlk se v mé mysli protáhl, natahující se po kontrole.
Zaťala jsem ruce v pěst, rozdrcujíc prázdný umělohmotný šálek od kávy na kousky. S velkým úsilím jsem se obrnila proti nutkání Hankovi jednu vrazit. Nehty se mi zaryly do dlaní. To bylo vše, co jsem mohla udělat, abych se udržela pod kontrolou. Klídek, holka, sykla jsem. Tohle není vhodná doba, ani místo. Pokud budeme bojovat, ztratíme všechno. Stála jsem si na svém, ale její síla byla závratná. Zatlačila zpět se silou tornáda.
Hank vytřeštil oči, lehce překvapen, ale hned se vzpamatoval. „Jo, stejně jako čubka v říji.“ Přinutil se zasmát skrz zaťaté zuby. „Ne jako pravý vlkodlak, protože každý vlk s trochou sebeúcty by tak nesmrděl.“
Hrál se mnou o nadvládu.
Byl to přirozený vlčí instinkt. Věděla jsem to. On taky. Všichni jsme to věděli. Už nezáleželo na tom, zda si myslí, že jsem vlkodlak. Nastala stresující situace, a vlk jako Hank vyzařoval dominanci téměř neustále, neboť se bál o své místo v hierarchii. Na rozdíl od Jamese a Tylera, kteří zpevnili svou pozici pouhou silou, získáním respektu, takže se ostatní vlci bojů s nimi vyvarovali. Vlci vycítili sílu a boje naší rasy byly nelítostné. Války o postavení se staly naší přirozeností. Smečka byla dynamická a pouze jedna věc se neměnila: Silný povstane, slabý klesne.
Dýchala jsem mělce a poznání mě zasáhlo jako šíp. Pokud s Hankem budu teď bojovat, můžu vyhrát. Nezáleželo na tom, jestli je Hank starší a silnější. Nezáleželo na tom, že byl výše postavený, než já.
Věděla jsem to.
Rozrušení se vkradlo do emocí mého vlka a v mé tváři se pomalu objevil úsměv, ještě než jsem ho mohla zastavit. Aniž bych si byla vědoma toho, co dělám, jsem zvedla hlavu, přivřela oči, jak jsem nechala svou vlčici ovládnout mé tělo. Ta síla, která mnou projela, byla jako droga. Líbila se mi.
Mé oči přikovaly Hanka a s potěšením sledovaly, jak úšklebek mizí z jeho tváře, což vehnalo novou vlnu adrenalinu do mých žil. Uvědomění mě tvrdě udeřilo, když se mi nehty začaly měnit v drápy a zarývat se do mých dlaní. Pro vlka byl oční kontakt největší výzvou. Nesmím zaváhat.
Něco zavadilo o můj mozek, v Tylerově hlase jsem zaslechla mírnou paniku. Hej, uklidni se Bonnie. Není třeba, abys teď předvedla své zbraně. Musíš se kurva uklidnit, právě teď. Slyšíš, co ti říkám? Zacházíš až příliš daleko. Ani nemáš být plnokrevná, pamatuješ? Uklidni se!
Říká kdo? Reagovala jsem téměř nezřetelně. Hank stále vzdoroval, oči mu blikaly žlutě. Za chvíli se úplně zabarvily zářivou žlutou.
Tyler mne šťouchnul do ramene. Nech toho! Odvrať pohled. Nech ho být. Nemáš být vlk! Tohle je klasický oční souboj o postavení, a když tě Hank porazí, můžeš se se svobodou rovnou rozloučit! Zatraceně skloň oči! Hraj, jako by to byla chyba, že nemáš ponětí, co děláš.
Odtrhla jsem se od Hanka. Vlčice v mé mysli zavyla, zatímco jsem válčila s nutkáním dokončit souboj – neměla jsem však na výběr, a musela to ukončit. Tyler měl pravdu, bojování teď by bylo jako ukázat můj královský flash dřív, než si stihnou soupeři vsadit.
Ustoupila jsem o krok dozadu, snažící se nevnímat upřený pohled na mou tvář. Odvrátila jsem zrak, pokoušejíc se překousnout Hankův samolibý úsměv a Stuarta, jeho syna, jehož obličej překypoval škodolibostí. Přerušení očního kontaktu přivolalo slabost, která projela každou částečkou mého nového těla. Má vlčí polovička hluboce zavrčela v mé mysli.
Ne tady, nadávala jsem. Nemůžeme bojovat. Bylo to naprosto šílené, ale slyšela jsem jí úplně jasně, oddělenou, a přesto mou součástí.
Koutkem oka jsem zaregistrovala, že Hank zkřížil paže na prsou, cítila jsem z něj hrozbu.
Co teď? Zeptala jsem se bratra. Škubaly mi prsty, neboť vzduchem prosakovala výzva. Měla zajímavou chuť, něco ostrého, smíšeného s kouřem. Nehty se mi vrátily k normálu. Podařilo se mi vlčici zkrotit, ale jen o vlásek. Byla napjatá, připravená ke skoku, stále nadšená pro boj.
„Uvidíme se později, děvko.“ Hank si vychutnal poslední slovo, otočil se na podpatku a vykročil směrem na kopec. Stuart ho následoval jako štěně.
Výborně, Jess. Jen tak dál. Povzdechl si Tyler, jakmile byli pryč. Odvedla jsi skvělou práci, názorně jsi nám předvedla, čeho jsme se chtěli vyvarovat. Jen Bůh ví, co teď podniknou. Není možné, aby si Hank myslel, že nejsi vlk. Alespoň se domnívá, že jsi slabá.
Dlouze, frustrovaně jsem vydechla, stále se pokoušející uklidnit svého vlka. Já vím. Totálně jsem to posrala. Zatraceně. Prostě jsem se nemohla zastavit. Ty šílené emoce se objevily odnikud. Navíc všechny ty divné pachy… Zmátlo mě to. Chtěla jsem bojovat. Musela jsem napnout všechny síly, abych ovládla svou vlkodlačí stránku. Nevím, jestli se mi to příště podaří. Hrozně mě zneklidnilo pomyšlení, že mám uvnitř sebe něco, co nedokážu plně kontrolovat - jako bombu, která může kdykoliv vybuchnout. Doufala jsem, že táta neudělal chybu, když mě nepřivázal k posteli.
No, jestli ti to pomůže, tak mi trvalo sakra dlouho, než jsem ovládl svého vlka. Byl hrozně bojechtivý a pořád je. Vzhledem k okolnostem, musím říct, že jsi odvedla lepší práci, než já, kdybych byl na tvém místě. Do pekla, chtěl jsem tomu parchantovi utrhnout hlavu.
Upřímně jsem se zasmála a trochu se mi ulevilo. Díky bratříčku.
Hmmm.
Bylo na čase odsud vypadnout.

                                                           *        *        *

„Proboha, Jess.“ Prohlásil Nick, když jsme nasedli do jeho Hondy. „Ta vůně, co z tebe vycházela, byla toxická. Něco jako čistý adrenalin smíchaný s hněvem. V životě jsem necítil něco tak divného.“ Zavrtěl hlavou a otočil se na sedadle řidiče, aby na mne měl lepší výhled. „Upřímně sem si nemyslel, že z toho vyvázneme v jednom kuse. Viděli jste Hankův výraz?“
„Jo.“ Zareagovala jsem, položila si hlavu na opěrku a zavřela oči. „Kdyby došlo na rány, Hank by mi nejprve roztrhal hlavu a až pak se zeptal na otázky. Nevím, co jsem si myslela. Moje vlčice byla na chvíli přesvědčená, že může vyhrát, ale on je o stovky let starší než já. Neměla bych šanci zvítězit, ani když si vlčice myslela, že jo.“ Promnula jsem si obličej. „Jak by teď mohl nevědět, že jsem vlk. Smrdím jako jeden z nich – nebo aspoň jako něco hrozného – a všichni víme, že žádný člověk nemůže takhle naštvat vlkodlaka. Jsem v prdeli.“
„Je pravda, že jsi cítit, ale ne jako vlk. Což by mohla být výhoda. Hank to nebude vědět jistě, nemůže svou domněnku podložit jen tvým pachem. A ty určitě nebudeš žádný lůzr mezi vlkodlaky.“ Zamyslel se Nick. „Ustála jsi jeho pohled, což bych třeba já nedokázal. Kdyby na mě takhle zíral, počůral bych se a utekl pryč.“
„Můžeme tě vyzvednout na cestě domů.“ Začala jsem se smát a zkontrolovala zadní sedadlo. Někdo na něj dal malý stan, spacák a pár dalších věcí. Obrátila jsem se na Nicka. „Myslíš, že ten, kdo vyšetřuje vloupání do mého bytu, spolkne tu historku o kempování?“
„To záleží na tom, kdo je k případu přidělen.“
Nebyla jsem fanouškem policie. „Bože, doufám, že ne Ray.“ Přejela jsem rukama po nohách. Cítila jsem, jak nervozita střídá adrenalin. Štvalo mě to, ale nemohla jsem si pomoct. „To by bylo to nejhorší. Nepotřebujeme hromadit další stresující věci v této už tak dost stresující záležitosti.“ Znovu jsem hladověla a připadala si, že potřebuji nejméně týden spánku. V mém žaludku trapně zakručelo. Čas soustředit se na něco jiného.
Vylovila jsem telefon ze svých pyžamových kalhot, kde jsem ho měla od schůze. Zarazila jsem se s pohledem na telefon v ruce.
A začala se smát.
Předtím jsem si neuvědomila, že jsem téměř vyzvala na souboj velice dominantního vlka ve vybledlých, růžově kostkovaných, pyžamových kalhotách. „Aarrrgh.“ Vyprskla jsem, můj smích připomínal maniakální škytavku. Sevřel se mi žaludek, skončila jsem v předklonu. Prostě jsem jen šla proti mocnému vlkodlakovi ve výstředních kalhotách a starém roztrhaném tričku. „Můj… bože…. můj…. Bože…“ lapala jsem po dechu.
„Řekneš mi ten vtip?“ zeptal se Nick. „Vypadá to děsně legračně.“
„To není vtip.“ Podařilo se mi říct. „Slibuju. Jen mi došlo celé šílenství té situace.“ Zasmála jsem se znovu. „Páni, cítím se líp. Musela jsem se nějak uvolnit, jinak by mě to pořád užíralo.“ Zasípala jsem. „A když už mluvíme o jídle, můžeme se někde zastavit? Mám obrovský hlad.“ Zachichotala jsem se.
„Cokoliv potřebuješ, Jess.“ Usmál se Nick. „Ale dávej pozor, ať nepraskneš, protože ať už chceš, nebo ne, tohle je jen začátek.“ To bylo uklidňující.
Trvalo přibližně hodinu a několik Big Macků, než jsem se uklidnila. Z batohu jsem vydolovala džínové šortky a převlékla se do nich na záchodcích. Šortky byly staré a těsné, ale aspoň nebyly ošuntělé. Pyžamové kalhoty šťastně skončily v popelnici, když jsem vycházela ven a modlila se, ať mé neoholené nohy neurazí ničí jemnocit. V restauraci moc lidí nebylo, a já se svým fingovaným evropským přízvukem moc nevyčnívala. Moje schopnosti byly obrovské a Evropané milují dlouhé vlasy. Nick pohlédl na mé nohy, jak jsem si sedala do auta, povytáhl jedno obočí a pronesl: „ Zapomněla sis sbalit holící strojek?“
„Drž hubu.“ Odsekla jsem a vzala mobil ze středové konzole, kde jsem ho nechala. „Hele, nemáš tady nabíječku na telefon? Je úplně mrtvej.“
Nick ukázal na přihrádku v palubní desce a já v ní objevila nabíječku. Vždycky jsme kupovali nejlevnější telefony, v našem podniku Hannon & Michaels, od té doby, co měly tendenci se po měsíci rozbíjet. Zlí hoši se nestarali, jestli máte plné kapsy, než vás začnou mlátit. Zapojila jsem telefon, chvilku čekala a napájela ho.
„Chystáš se teď zavolat PD?“ ozval se Nick, zatímco odbočoval na dálnici. „Nebo počkáš, až uvidíš škody osobně?“
„Vlastně doufám, že to zvedne Pete. Jsem si jistá, že moje adresa prošla okrskem a Pete si jí stoprocentně všimnul. Byla bych ráda, kdyby si to vzal na starost, dokud nedorazíme. Držím nám palce, aby to nevzal Ray Hart.“
Pete Spencer byl jediným, koho jsem z lidské policejní složky znala. Nebo aspoň jediný, komu jsem jakž takž věřila. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v odhalování dalších nadpřirozených bytostí, když jsem nebyla jednou z nich – oni v tom byli vynikající. Pete je ptako-měnič a zatraceně dobrý pochůzkář. Zná mě jako Molly Hannon, jako jeden z lidských Základů pracoval pro nadpřirozené komunity. Držel si ode mne odstup, ale když jsme s Nickem začali provozovat naší firmu, zřídili jsme informační kanál, ve prospěch nás obou. Právě jsem mu pomohla s případem, poskytla mu informace o skupině mladých čarodějů, kteří působili potíže na okraji města. Dluží mi, pokud má informace, okamžitě mi je předá.
Když jsem chytla signál, zadala jsem heslo do hlasové schránky a zjistila, že mám sedm nových zpráv. První z nich byla od správce budovy, kde mám byt, Jeffa Arnolda. „Ehm, ahoj Molly, tady je Jeff. Jen jsem ti chtěl říct, že tvůj byt je pořádně zničený. Někdo se tam vloupal. Zavolej, kdybys něco potřebovala…“ cvaknutí. Další zpráva byla od Nicka, který odvedl dobrou práci, jak zněl znepokojeně. Podívala jsem se na něj a ukázala mu zdvižený palec, vědoma si, že slyší každé slovo.
„Vím, že jsem skvělý.“ Řekl a usmál se. „Kolikrát ti ještě budu muset zachraňovat zadek? Nech mě počítat… Jednou…“ Obrátila jsem oči v sloup.
Další hovor pocházel od majitele bytu, Nathana Dunna, což mě překvapilo. Viděla jsem ho jenom jednou, rok poté, co jsem se nastěhovala. Hádám, že když váš byt vykradou a zdemolují, tak máte zájem, ale i tak mě překvapilo osobní zavolání. „Dobrý den, slečno Hannon, tady Nathan Dunn, majitel vašeho bytu. Volám kvůli vloupání, a doufám, že jste v pořádku. Policie mě informovala, že jste v té době byla pryč.“ Označili to jako vloupání. První dobré zprávy. „To máte štěstí. Poškození je… obrovské. Prosím dejte mi vědět, až bude apartmán možné uklidit. Pošlu k vám své opraváře. Jsem si jistý, že vše opraví.“ Zvedla jsem obočí. Nick pokrčil rameny.
Jeden z posledních vzkazů byl od Marcy. Zněla trošku nervózně. Marcy Talbot miluje svojí denní rutinu víc, než královna čaj, a i nejmenší rozrušení jí může rozhodit. Je jedinou mou kamarádkou, jinou jsem nikdy neměla. Neděláme si pedikúru, ale máme se rády. Ukončila hovor s: „… a jestli mě zase takhle vyděsíš, udělám ti ze života peklo. Na to se můžeš spolehnout, princezno.“ Cvaknutí.
Další telefonát byl od mé sousedky, Juanity Perez, padesát a něco rozvedené Mexičanky, která stejně jako všichni ostatní z činžáku strkala do všeho nos. „Hola, Chica.“ Její silný španělský přízvuk se táhl telefonem a pak přešel v hrubý šepot. „Tady je tvá sousedka, Juanita. Stalo se něco hrozného. Policie mi řekla, že jsi nebyla doma, když se k tobě vloupali, ale já vím, že ano. Slyšela jsem tě v noci přijít domů, ale neřekla jsem jim to. Budu o tom mlčet. Když tě tam nenašli, musela ses nějak dostat pryč. Udržím tvé tajemství, ale – ach, Chica, ta škoda je táák veliká. Budu se za tebe modlit.“
Cvak.
Stiskla jsem šťastnou sedmičku, abych tu zprávu navždy vymazala ze svého telefonu. Pak jsem si v duchu poznamenala, že jí budu muset poděkovat nějakou tequilou, o níž často mluvila. Možná potom zapomene, že mi volala. Mít sousedku, která lže policii, aniž bych jí musela cokoliv vysvětlovat, byl obrovský bonus. Juanita mohla být trhlinou v mé verzi, ale teď mi kryje záda. Když nic jiného, tento telefonát by ze mě mohl udělat lepší sousedku. Vyplatí se to.
Předposlední telefonát byl tím, v který jsem doufala – ozval se Peteho klidný hlas, stručný, jako obvykle. „Molly, tady Pete. Vypadá to, že ve tvém bytě přes víkend nastaly nějaké potíže.“ Slyšela jsem šustění papírů. „Píše se tu, že jsi v době vloupání nebyla doma….“ Četl z policejní zprávy: „Postel zničená, žádné známky boje, krev na podlaze v obývacím pokoji… spoustu spekulací. Vypadá to, že tvůj byt byl slušně zdemolovaný… domácím zvířetem?!“ slyšela jsem překvapení v jeho hlase.
Policie nedokáže dost dobře vysvětlit chomáče srsti a rýhy od drápů na podlaze. Uvedení domácího mazlíčka na scénu, to znělo velice zvláštně. Kdokoliv s mozkem by se dovtípil, že vzorky kožešiny odebrané z mého bytu, přesně odpovídají domácímu zvířeti, což ho činí vinným. Pete pokračoval monotónním hlasem. „Našla se tvá kabelka. Vypadá to, že jsi volala do kanceláře, že jsi byla… kempovat?“ Jeho hlas dokazoval, že tato informace je stále považována za spekulaci. „Ray dostal tvůj případ. Zavolej mi.“ Cvak.
„Do prdele!“ Vybuchla jsem a s odporem hodila telefon na palubní desku. „Jeď rovně přímo do vězení a tam mě vysaď. Jestli Ray dělá na případě, pak to nebude spravedlivé vyšetřování, takže můžeme rovnou ušetřit peníze za právníky.“ Podívala jsem se na Nicka a ten soucitně zavrtěl hlavou. „Žádám snad příliš mnoho – někoho, kdo by neměl potřebu se mi mstít, někoho normálního, kdo by vzal ten případ?!“
„Zdá se, že ano.“ Odpověděl Nick. „Opravdu si myslíš, že by si nechal ujít příležitost dostat tě za mříže? Vyměnil by všechny své případy, jen aby dostal ten tvůj.“ Povzdechla jsem si. „Nevím, proč jsem tak hloupá, přesně tohle se dalo očekávat. Chtěl ten případ. Může ho použít jako poslední ránu.“
Ray Hart mě nenávidí. Jestliže se mu podaří dokázat, že jsem přinejmenším takový hlupák, jak si o mně myslí, nebo zapletená v nějaké ilegální činnosti, naplnil by své životní poslání. Během osmnácti měsíců u policie jsem se nevědomky stala jeho objektem zájmu číslo jedna. Ve zpětném pohledu, připojit se k PD byla jedna velká hloupost. Byla jsem mladá a dychtivá ukázat světu, co mohu nabídnout, a bohužel, přestože jsem nebyla plnokrevná, stále jsem byla žena narozená z vlka, což znamenalo, že mohu běhat rychleji než lidské mužské protějšky, skákat víc, zvedat víc, a navrch mám ještě zostřené instinkty. Podle Raye Harta, jediné racionální vysvětlení pro mé “kousky“ spočívalo v tom, že ujíždím na nějaké Superdroze. I když jsem podstoupila testy na drogovou závislost a stáhla se – nakonec jsem stejně musela odejít.
Bylo však příliš pozdě – setřást Raye se mi nepodařilo.
Potom, co jsem odešla od policie a spojila se s Nickem, Ray mě stále sledoval. Z neznámých důvodů mne nedokázal nechat na pokoji. Byl mnou jednoduše posedlý, a to se pro něj může stát nebezpečným, zvláště díky mé nedávné změně životního stylu. Podívala jsem se na telefon, který ležel přesně tam, kam jsem ho hodila. „Ještě je tam poslední záznam.“ Prohlásila jsem. „Řekla jsem sedm a poslechla jich šest.“ Věděla jsem, že bude od Raye dřív, než jsem ho spustila. Podívala jsem se na Nicka. „Asi si to musím poslechnout, viď?“
„Pokud chceš, udělej to. Jestli ne, nech to plavat.“ Neochotně jsem sáhla po telefonu. „Potřebovala bych trochu alkoholu.“ Nick se zasmál. „Promiň, ale všechno jsem nechal doma.“
Ozval se Rayův tenor. „Hannon, tady Hart. Touhle dobou už bys měla vědět, že tvůj apartmán byl zdevastovaný někým se zvířetem. Ty prý kempuješ.“ Odmlčel se, jeho radost mě vytáčela. „Až zvedneš svojí prdel z místa kdekoliv-teď-jsi, ozvi se. Potřebuji formální prohlášení. Žádné okliky.“ Cvak.
To bylo ono.
Dobrý policajt věděl, že zločin jako tento, je osobní, a bohužel Ray je hodně dobrý polda. Nikdo nedemoluje nábytek a osobní majetek, kromě zhrzeného milence a drogového dealera, kterému dlužíš peníze, nebo šíleného bastarda, co se chce postarat o vendetu – jedině ti si přivedou svého mazlíčka. Kdo by jiný použil zvíře pro trestný čin? Jediná věc, jenž pracovala v můj prospěch, byla nedotčená ložnice - nejosobnější místo - díky Marcyině neuvěřitelnému talentu. Místo, kde ležela vaše hlava, by logicky všichni zdevastovali první. Sakra, někdo by jí vážně měl zaplatit víc.
„Ray nikdy neuvěří, že to udělal cizinec.“ Konstatoval Nick.
„Já vím.“ Zajela jsem si rukama do vlasů. „Jediným řešením je pokračovat v osobním úhlu. Budeme muset najít potencionálního viníka, který by měl motiv se vloupat do mého bytu – což nemůže být těžké. Nejde o skutečné vloupání, nemusím tedy podávat formální obvinění.“
„A bude mít ten záhadný člověk přesně takové zvířátko, jež by odpovídalo odebraným vzorkům, které zkoumají v laboratoři?“ Nick se pousmál. „Ray neustoupí snadno. Jsem si jistý, že bude číhat ve tvé hale klidně celý příští rok, dokud bude vyšetřovat něco, co ho baví. Je jako pes, co slídí po krvi. Nezavdala jsi mu žádnou záminku celých pět let, ale teď se mu snesla jedna přímo do klína.“
„Hmm, to vím.“ Ušklíbla jsem se. „Ale pokud se nestáhne, mohu ho porazit svými novými zbraněmi.“ Zvedla jsem ruku a zatnula bicepsy. Nezdály se větší, než obvykle, ale cítila jsem, že s nimi způsobím víc škody, když je použiji správně – a já jejich použití plánovala naprosto správně. „Nebo bych si mohla nechat narůst srst, nebo ho pozlobit svými novými drápy.“ Pokrčila jsem prsty. Drápy se neobjevily, ale byl sakra dobý pocit, tušit, že tam někde jsou.
„To by byla …velice efektivní taktika.“ Nick se dusil smíchy. „Kdybys byla šílená. A jsem si jistý, že kdyby sis vybrala tento způsob, nevznikly by žádné následky.“
Povzdechla jsem si. Samozřejmě, že bych nesla odpovědnost za spoustu následků, ale skutečným problém je, že ani jeden z nich by neměl dlouhého trvání. Teď jsem členkou Smečky, musím chránit její tajemství. Jestliže Ray strčí nos tam, kam nemá, Smečka se o něj bez mrknutí oka postará – natrvalo.
Nesnáším ho, ale nejsem připravená podepsat mu rozsudek smrti.
„Budu muset bojovat bez svých nových svalů.“ Zamumlala jsem. „Mám tašky na kempování a povolení. Je to slabé alibi, ale mohlo by vydržet, zničit teorii o mém zapojení, a to je všechno, co potřebuju. Budu si muset najít zhrzeného milence, který má zálibu ve velkých psech.“
Nick zkřivil rty do kyselého úsměvu. „Jsem si jistý, že to nebude problém, Jess. Máme spoustu velkých psů, z nichž můžeme vybírat.“
Teď jsem zkřivila tvář já. „Nemůžeme použít vlkodlaka, žádný z nich stejně nebude spolupracovat. Nejraději by mě dostali za mříže, takže se mnou neuzavírají dohody. Ne že by už vězení nebylo skoro jisté.“ Zazubila jsem se. To bylo docela milé.
Zvedla jsem telefon a vytočila Raye. Je lepší neodkládat nevyhnutelné. Vzkaz šel do hlasové schránky – mé malé vítězství. „Rayi, jsem na cestě do města. Dorazím do dvou hodin.“ Začala jsem. „Uvidíme se potom.“

Nepochybovala jsem, že na mě bude čekat.

29 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad, jane

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. díky z překlad :))

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad, už se těším na další :o)

    L.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji pěkně za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. super děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. dakujem za preklad... :D

    OdpovědětVymazat
  15. Díky holky za komentáře, snad se budou líbit i příští kapitoly. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  16. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad. Jsem zvědavá co se vyklube z Reye :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat