pondělí 30. září 2013

Démon a jeho psychopatka - 4. Kapitola 2/2





Ohromená tím, že použil vlastní tělo, aby ji chránil, si musela vzít chvilku, než odpověděla. „Létající bahenní ropuchy. Dostávají své kořisti tím, že vyletí z bahna a zuby ostrými jako břitva vpíchnou do oběti paralyzující látky. Poté, co si přivolají pomoc, tě rozkoušou na kousky a odtáhnou do jejich domova.“
„Jak chutnají?“ Byla jeho překvapující otázka.
I když stále ležel na ní, těžký, tvrdý a mužný, nezastrašil ji tak, jak by očekávala. Usmála se. „Výborně, když je opečeš na ohni s bylinkami.“
„Přinesl jsem sůl, pepř a česnek.“
„A já mám hlad.“
O hodinu později naplnilo vzduch aroma křupavé ropuchy, upečené k dokonalosti.
„Čas večeře,“ zazpívala.
Otáčejíc se od přístřešku, který vybudoval z vinné révy a dřeva – od druhého, protože zjevně s ní neměl v úmyslu sdílet ten první – Xaphan přikývl, jeho ponurý výraz byl zpět.
I přes jeho dřívější smích a legraci se rychle vrátil k temnému démonovi, kterého poznávala. Škoda, protože i když byl hezký, když byl nevrlý, projevil se jako zničující, když se usmíval. Ale ona to tak nějak zkazila, odehnala démonovo pobavení, když se pod ním zavrtěla a zeptala se ho, jestli by si ji vzal na koníčka. Nehledě na erekci tlačící se jí na zadek od ní odskočil, jako kdyby měla mor a od té doby se k ní nepřiblížil.
Skoro obdivovala jeho odhodlání udržet jejich vztah jen na obchodní rovině. Jen… chci ho. Páni, a hodně. Odporné osahávání, se kterým musela vyrůstat, ji možná udělalo podezřívavou vůči všem mužům, změnilo ji v úžasného vraha, ale to neznamenalo, že neměla zdravý sexuální apetit. Měla potřeby. Potřeby, které ráda krmila. A když skončila se škrábáním jejího svědění, a uvědomila si, že udělala sama sebe zranitelnou, no, prostě ten problém zabila.
Samozřejmě, že se o to nikdy nesnažila s démonem Xaphanova kalibru. Obvykle se držela mužů, o kterých věděla, že je snadno přemůže. Démonů, kteří nikdy ani neměli podezření, že tohle přichází. Zvládla by to samé s jejím nevrlým partnerem?
Doufala jen, že bude mít odpověď v době, kdy s ním skoncuje.

***

Xaphan mohl cítit, jak ho pozorovala. Ani se nemusel otočit, aby to věděl. Cítil to. A nenáviděl to.
Na okamžik uvolnil ta omezení, která uvrhl sám na sebe, a uvolnil se. Smál se se ženou. A smál se na ni a kvůli ní. Zakryl ji vlastním tělem, když si myslel, že jí hrozí nebezpečí. Oh, sladké peklo, nepočítal s tím, že si ji pod ním bude tak moc užívat, že její tělo proti tomu jeho bude tak perfektní. A potom se ho zeptala, jestli by si ji vzal, když by byla na rukou a kolenou. Málem se udělal. Dokonce to mohl vidět ve své mysli, její ohnuté oblé tělo, plné hýždě rozšířené, aby se do ní mohl jeho penis ponořit, jeho ruce svírající ty půlky, když by vrážel do teplé, vlhké kundičky.
I přes nebezpečí dalších létajících žab vyskočil na nohy, aby mezi ně položil vzdálenost. Čert ji vezmi za bolest, která se jí objevila v očích, za bolest, kterou tak rychle zamaskovala, než s úsměvem vstala se slibem, že se během minuty vrátí s večeří.
Důvěřující jejím údajným znalostem začal budovat přístřeší, zatímco na ni dohlížel, když se brodila bažinou a pak ztuhla jako socha. Jeho ruce po paměti zaplétaly větvičky, zatímco tiše přihlížel jejímu lovu, připravený každým okamžikem vyrazit na její záchranu, pokud by tomu bylo potřeba. Ale jeho psychopatická partnerka – a lákavá ďáblice – v sobě skutečně skrývala mnohem víc, než jen ostrou mysl. Když ropucha vyletěla – slizký tvor s vypoulenýma očima, protáhlýma končetinami a zuby ostrými jako břitva – neměl ani čas zakuňkat, než ho nabodla na svůj nůž. Mohl jen v úžasu sledovat – a i v nechtěném obdivu – jak s grácií, která mu brala dech, ničila zlomyslné potvory, které vylétávaly z hlubin. Sakra, je rychlá. A rozhodně nebyla háklivá.
Nechávajíc si pouze ty největší, vyrazila pryč, vykuchala je, napíchla a zkušeně je nechala opékat. Xaphan nereagoval na její tlachání, o kterém začal mít podezření, že slouží k odzbrojení a oklamání lidí kolem ní, aby si mysleli, že je hloupá a neohrožující.
Ona je hrozbou. Jen ne takovou, která končí nožem v srdci. Nějakým způsobem, nevěděl jakým, si probojovávala cestu pod jeho štít, pod kterým střežil emoce. Už prorazila překážky, které držely jeho touhu, takže byla nebezpečná. Dokáže se jí skutečně ubránit, pokud se ho rozhodne svést? A chce se vůbec bránit?
Ne, sakra. Složil jsem slib. Slib, který ona testovala každým úsměvem a úšklebkem.
S vědomím, že jeho slabost rostla s tím, čím více s ní strávil času, se rozhodl, že bude rozumné postavit druhý přístřešek ze strachu, co by se mohlo stát, kdyby spal blízko ní. Ačkoliv nikdy neřekla ani slovo o jeho činnosti, i přes všechny její kecy, které nadále chrlila z těch dokonalých rtů, viděl v jejích očích pobavení.
Posadil se k večeři na opačnou stranu ohně, popadl rožeň se zlatavě upečeným tvorem připraveným k jídlu. Katie seděla naproti němu, nohy v lotosové pozici, kterou nacházel docela zajímavou s ohledem na těsnost jejích džínů.
Zatahal za kus masa a s radostí začal žvýkat. „Je to dobré,“ řekl překvapeně.
„Ne tak dobré, jako můj koláč.“
Dusící se, popadl láhev s vodou, kterou po něm hodila. „Mohla bys s tím přestat?“ Zavrčel, když popadal dech – a nemohl se zbavit představy sám sebe, jak leží mezi jejími stehny a pojídá ten takzvaný koláč.
„Co tím myslíš?“ Zeptala se jako ztělesnění nevinnosti.
„S tím, že ze všeho děláš sexuální narážku.“
„Cože? Řekla jsem jen, že je můj koláč dobrý. Opravdu je, víš? Chutný. Horký. Plný. Vlhký. A s tou nejlepší kůrkou, kterou najdeš ve všech devíti kruzích pekla, nebo tak mi to alespoň bylo řečeno.“
„Koláč? Jako ten, který upečeš?“ Zeptal se tiše.
„Můj třešňový je oblíbený.“ A ano, podařilo se jí to říct s vážnou tváří.
Chtěl začít mlátit hlavou o zem. „Přísahám, že tohle děláš schválně.“
„Dělám co?“
„Nic.“ Ani náhodou nepřizná, že ho rozžhavila víc, než pekelné ohně. Nebo to, že pokaždé když otevře ústa, je má chuť něčím naplnit.
„Možná, že ti dám ochutnat můj koláč, až skončíme tady s tou bažinou.“ Z toho, jak si olízla rty a zajiskřilo jí v těch různobarevných očích, musel potřást hlavou.
„Co s tebou mám dělat?“
„Umím si představit spoustu věcí, ale pořád říkáš ne. Je ta tvoje žena něčím zvláštní?“
Kdo? Oh, Roxanne. Tváří v tvář Katie a její okouzlující přítomnosti si ani nemohl v mysli vybavit jeho pravou lásku. Ale přinejmenším znal odpověď na tuto otázku. „Moc.“
„Tak to je potom velmi šťastná dáma.“ Kompliment vyzněl toužebně a on po ní střelil pohledem, jen aby viděl, jak Katie zírá na močál a žvýká její večeři.
„Máš druha?“ Pálila ho zvědavost, musel se zeptat. Ne, že by mu na tom záleželo. Opravdu ne, i když její odpověď poslouchal dychtivě.
„Nevěřím ve vztahy.“
„Ale zjevně věříš v sex.“
Usmála se. „Sex je tělesná potřeba. Probudit se vedle někoho a vidět, jak se ti snaží rozkazovat jen kvůli otvoru mezi tvýma nohama, to není.“
„To zní dost krutě.“
„Oh, prosím tě. Většina mužů miluje fakt, že nechci vztah. Jen žhavý, zpocený sex.“
„Pro takové dívky tu máme název.“ Naštvaný z jejího chlubení, ji urazil, ačkoliv nechápal proč.
„Napadá mě jedině úžasné. Za cokoliv jiného bych tě zabila,“ řekla s úsměvem.
S konverzací ve slepé uličce, se vyhnul odpovědi tím, že se napil a snědl kousek jeho pražené ropuchy. Netrvalo dlouho, než to ticho zničila.
„Takže, jsi docela užitečný na chlapíčka, co neví ani to základní o močálu.“
„Co tě přimělo myslet si, že nevím nic o bažinách?“
„Oh, prosím tě. Začněme s tím zřejmým. Mizerné běžecké boty, které se naplní vodou, na rozdíl od mých super-vodních pantoflí.“ Ukázala na její nohy v něčem na způsob růžové mušle, což ladilo k laku na jejích nohou. „Přinesl sis sem sprej proti hmyzu, i když ten tady by tě pravděpodobně zabil vzhledem k jeho velikosti. A nikdy jsi předtím neviděl létající ropuchy. Jsou to první stvoření, která tady objevíš.“
„Pro tvou informaci, tyhle boty nosím vždycky. A v tom zbytku máš pravdu, nevím toho příliš o pekelných bažinách. Trávím většinu času na smrtelné straně. Když ty chytáš ty, co utíkají sem, já se starám o ty, kteří si myslí, že mohou působit škodu v lidském světě. Vzhledem k tomu, že moje kořist ne vždy zamíří do nejbližšího města a civilizace, naučil jsem se pár užitečných věcí.“
„Ten svět mi nechybí o nic víc, než jeho okupanti,“ řekla. „Zjistila jsem, že jsou démoni mnohem čestnější, než lidé.“
„Čestnější?“ Málem se zadusil.
Pokrčila rameny. „Jsou velmi otevření ohledně jejich záměrů.“ Prohloubila hlas. „‘Hej, blondýnko, vyšukám ti mozek z hlavy.‘ Dávají mi veškeré výmluvy, co potřebuji, abych ukončila jejich život.“
To nemohl popřít. Kolik životů už ukončil, protože se na něj démon opovážil podívat s výrazem, co se mu nelíbil?
„A co zatracené duše?“ Zeptal se.
„Co s nimi?“
„Říkala jsi, že ti nechybí osoby ze smrtelné roviny. Před jejich smrtí byli zatracení lidé, a vzhledem k jejich masivní populaci, se jim tady nemůžeš vyhnout.“
„Ach, ale na rozdíl od živých, tady nemají sílu ublížit mi.“ Jako kdyby vycítila temný směr jejich rozhovoru, usmála se. „Peklo prostě musíš milovat. Můžeš beztrestně zabíjet. Já dávám přednost tomu, abych dostávala placeno za to, co miluju, než abych tančila při deseti tisíc voltech.“
„Cože?“
„Copak ti to Lucifer neřekl? Pustili do mě elektrický proud za mé zločiny. Není to tak skvělé pro smrtelné tělo, ale skvěle mi to zkroutilo vlasy. Média mě nazývala Vražedná Katie. Přičítali mi třináct mrtvých, i když jich bylo víc. Idioti.“
Při tom, jak ho bombardovala fakty, ho jedna věc přiměla zamračit se. „Pokud jsi zemřela, jak to, že se z tebe nestala zatracená duše?“
„Lucifer vlastnil můj život předtím, než jsem byla chycena, hlupáčku.“
„Beru to tedy tak, že jsi s ním uzavřela dohodu. Ale myslel jsem, že jen čarodějnicím zůstane jejich tělo, když se sem dostanou. Všichni ostatní lidé jsou zatracené duše, pokud neuzavřou dohodu. Ale já některé z nich potkal a ty nejsi jako oni.“
„Myslíš zuby posedlá, krev sající, na slunce alergická upírka? Kdybych věděla, jak díky Stmívání bude jejich druh populární, možná bych se pro to rozhodla.“
„Zjevně ses tak nerozhodla. Tak jak se ti povedlo nestát se jednou z nemrtvých?“
„Magie. Nefertiti, Luciferova frajerská čarodějnice udělala nějakou strašně zbytečně složitou šaškárnu. Bolelo to víc, než nůž ve střevech, ale musím říct, že konečný výsledek byl super. Nejen, že jsem měla svoje super-úžasné tělo, ale Lucifer mi také dovolil mít svou pomstu.“
Ta konverzace ho fascinovala, když mu dávala odpovědi bez jejího obvyklého hihňání a narážek. „Pomstu proti komu?“
Temný úsměv jí zkroutil rty. „Tomu, kdo byl ještě více zlý, než já.“
„Nezdáš se mi zlá.“
„To jen ukazuje, jak málo toho víš. A věř mi, je nejlepší, když to tak zůstane.“
Xaphan se jí chtěl ptát na další otázky. Řekla mu sotva dost na to, aby povzbudila jeho zvědavost, ale ona začala dělat s masem věci, na které by si koupili vstupenky i ti největší perverzáci. Ve snaze bojovat s představou toho, jak stejné věci dělá jeho určitému kusu masa, sklonil hlavu a jedl.
Zbytek jejich večeře prošel mlčky, a přišel čas jít spát.
„Měli bychom kolem nastražit pasti, nebo se budeme střídat na hlídce?“ Zeptal se jí, vzhledem k tomu, že se zdálo, že tohle místo tak dobře zná.
„Nemusíme. Létající ropuchy se nevrátí, minimálně nějakou dobu, a když rozptýlíme pozůstatky z naší večeře kolem pro ostatní zvířátka, budeme v bezpečí. Nebo se probudíme, až nám něco bude žvýkat nohu. Ale to se nestává příliš často.“
S těmito slovy moudrosti a mrknutím skočila do přístřešku s jejím batohem. Xaphan se nepohnul okamžitě, místo toho přiložil do ohně mokrý kus dřeva, který vyvolal hustý kouř. Věděl, že by si měl odpočinout. Bažina nebyla místo pro slabost, nebo únavu. Nicméně s jeho vířící myslí se to zdálo nemožné. Hlavně, když byla Katie tak blízko.
Proč teď, po staletích, byl tak zaujatý ženou? I když byla roztomilá, neměla Roxanninu nadpozemskou krásu, i když obdivoval Katiinu více než ladnou postavu. Katie byla krutá. Vtipná. Nebála se zašpinit se. Odvážná. A stejně pokroucená, jako on. Odkud ta jistota přišla, to nevěděl. Možná to bylo něčím v jejích očích. Ve způsobu, jakým každého pozorovala ostražitým okem skrytým za jejím smíchem. V náznaku její problematické minulosti, minulosti, která ji donutila připojit se do řad Lucifera. Pořád chtěl vědět, za co se potřebovala pomstít.
Nicméně, nebyla to jen zvědavost na záhadu, kterou představovala, co ho přitahovalo. Bylo toho víc. Možná, že vycítil, že byla jako spřízněná duše, ta, která byla v minulosti zraněna a slíbila si, že nikdy nedovolí, aby se to opakovalo.
Ačkoliv, pocitu spřízněnosti, který byl ještě k tomu přitažený za vlasy, nebyl důvodem pro porušení jeho slibu. Zapřísahal se, že nikdy nebude milovat jinou. Ale to, co cítím, není láska. Do té to mělo daleko. Rozmrzelost. Podráždění. Frustrace. Snadné emoce k ignoraci. Ačkoliv tou, kterou nedokázal nevnímat, bylo vzrušení. Kdy se jeho tělo rozhodlo vzbouřit proti jeho celibátu? Po tak dlouhé době prostě jen potřebovalo dotek ženy? Jak si jinak vysvětlit jeho šílenou touhu? Po psychopatce?
Možná, že když ji ošukám, zmizí to. Ale jen tím samotným aktem by zradil slib, který složil. Dilema bez řešení. Pokud nejsem připraven nechat mou lásku k Roxanne jít. Samotná myšlenka se mu zdála jako rouhání – ale zároveň byla tak přitažlivá. Držel se jeho utrpení tak dlouho. Mučil se pro lásku, kterou si ani nepamatoval. Už si ani nepamatuju, jak je láska cítit. Cítil jsem ji vůbec někdy?
Během jeho chvil s Roxanne, což bylo pár krátkých měsíců, si vzpomínal na starost z toho, že bude přistižen a na zběsilost jejich pár intimních společných chvil. Sakra, ani nikdy neviděl Roxanne úplně nahou. Jen sukni kolem pasu, zatímco jí rychle dával to, co nezvučně požadovala. Nikdy se spolu ani nebavili. Jeho úcta k ní ho držela zticha. Nakonec, co by jí mohl žalostný rytíř bez peněz říkat, aby o to stála?
Když otevřel ústa, bylo to obvykle pro to, aby vyhrkl jen další slib o tom, jak ji bude vždy chránit. Můj meč je váš, má paní. Milostivě ho přijala. A využívala to k tomu, aby se tichým hlasem dožadovala toho, ať zabije ty, kteří jí ublížili. Což ve zpětném pohledu bylo vysoké číslo.
Ale milovala mě. A já miloval ji. Použití minulého času mu neuniklo. Už nadále nemiloval ženu, které zaprodal život? Ženu, která na něm škemrala, aby ji zachránil na úkor jeho duše? Tedy, alespoň té lidské poloviny.
Cizí myšlenky, částečně o zradě, ho přiměly zatlačit si dlaněmi proti očím. Tohle byla Katiina chyba. K čertu s tou psychopatkou a její hopsavou chůzí a drzým úsměvem. Něco mu provedla. Něco, co ho přimělo pochybovat o jeho cestě. Jeho existenci. Ona-
Při zakňučení ztuhl, zvedl hlavu a poslouchal. Jaký tvor by mohl tak dobře napodobovat pláč opuštěné ženy? Katie spala, jinak by se jí zeptal. Napjatě poslouchal a čekal, jestli se to bude z nějakého směru opakovat.
Ale nebylo to zvíře, což mu došlo, když ten zvuk znovu uslyšel. Otočil se ke Katiině přístřešku.
„Katie?“ Zavolal její jméno tiše, ale neodpověděla. Plížící se blíže, nahlédl do úkrytu. Nic se nezdálo být špatně, přesto se její rty chvěly, stejně jako řasy.
Snila – a nebylo to nic příjemného, na to by si vsadil podle toho, jak sebou škubala. Pronásledovaly ji její činy? Něco ji děsilo? Přemýšlel o tom, že ji probudí, když vybuchla v záplavu zmítání se a křiku: „To si nemyslím, ty zmrde. Nedotýkej se mě. Zabiju tě. Já tě zabiju.“
Xaphan odskočil, když seknula s párem zářivých dýk, oči zavřené, nevidomě útočící na neviditelné monstrum.
„Katie.“ Snažil se získat její pozornost. „Katie.“ Promluvil hlasitěji, když nadále nadávala a bodala. Vzhledem k jejím nebezpečným pohybům nakonec vykřikl: „Hej psycho! Probuď se!“
To se k ní konečně dostalo. Zelené a modré oko se otevřelo a upřela na něj pohled. Šílenství zářilo v jejich hlubinách, smíchané s vyděšenou divokostí zvířete, které bylo zahnáno do kouta. Z nějakého důvodu se mu z jejího výrazu sevřelo srdce.
Než stihl cokoliv udělat, nebo říct, přístřešek se na ni zhroutil.

***
Hloupé noční můry. Doufala, že když zabije ty, co jí ublížili a zradili, tak přestanou. Když se tak nestalo, zabíjela víc a víc. Ale zdálo se, že nic nedokázalo zabránit těm nočním děsům, aby jí nepožíraly podvědomí, když spala.
Průser.
Většina si myslela, že její šílenství – a problémy se vztekem – měla od přírody. Nebylo tomu tak. Kdysi dávno byla Katie normální. S copánky a zástěrkou žila svůj šťastný sen o životě. A pak její otec odešel, sotva se rozloučil s jeho malou holčičkou, která ho uctívala, a její matka se znovu vdala.
Harrymu, tomu kreténovi, po svatbě netrvalo příliš dlouho, než ukázal pravou tvář. Opilý surovec, který mlátil matku, a když se Katie snažila zasáhnout, udeřil ji také. Ale modřiny se vyléčily a ona se naučila vyhýbat se jeho alkoholickým náladám – zvlášť, když okořenila jeho oblíbený rum projímadlem. Vše se změnilo v jejím brzkém dospívání, když vrazil do její ložnice. Jako kdyby ho nechala, aby se jí dotknul. Křičela po svojí matce. Uhánějíc dovnitř, v potrhané růžové noční košili, její matce stačil jediný pohled, než pokrčila rameny. A pak odešla.
Ale Harry vystřízlivěl z toho incidentu, a i když s matčiným tichým povolením, nezůstal. A od té doby Katie spala s nožem. Ne, že by se vrátil. Brzy poté odešel a do matčina života přišel jiný muž. Ten se ani nesnažil zakrýt jeho chlípné myšlenky. Takže ho Katie bodla. Ruce měla celé od krve, zatímco on ležel na podlaze a lapal po dechu, její matka vstoupila a s výkřikem hrůzy padla na kolena, křičíc na ni: „Cos to provedla?“
Tolik k matčině lásce a potřebě ochránit její dítě.
S pocitem zrady zabila ženu, která ji porodila a bez nálady čekat na policii, Katie odešla, stávajíc se tak jen dalším nalezencem na ulicích. Nicméně, se svobodou přicházela zranitelnost. Muži a chlapci ji lovili. Chtěli jí dělat věci za peníze. Odmítala a bojovala proti nim. Ale jejich ohmatávání a nedbalé polibky ji děsili, zvlášť když ji zachytili nepřipravenou, nebo ve skupině. Jak tedy mohla ochránit samu sebe?
Modlila se k Bohu. Modlila se, až jí z toho krvácela kolena. Ten idiot nikdy neodpověděl, jen jí do cesty posílal další mizérii. Naštvaná a bez možností, zavolala jiného Pána, toho Temného.
Lucifer dorazil ve víru kouře, který musela odmávnout rukou pryč, jen aby mohla dýchat. Když se vyjasnilo, před ní stál vlídný muž v obleku, v jedné ruce měl brk, v druhé ručně psaný svitek.
„Pomůžeš mi?“ Zeptala se, oči se jí zúžily podezřením.
„Ano.“ Po večeři, kterou vyčaroval lusknutím prstů, prošli jejich dohodu. A Katie toho nikdy nelitovala.
Kdyby jen přestaly ty noční můry o době, kdy byla jen bezmocnou holčičkou. Její první psychiatr tvrdil, že aby přestaly, musí uznat, že ne všichni muži jsou kreténi. Hodila jeho zadek do Propasti. Další její psychiatr jí dal prášky. Když nefungovaly, také hodila jeho zadek do Propasti. Její třetí psychiatr, který se s ní bavil jen po telefonu, jí řekl, že je jako prokletá princezna. Něco jako Šípková Růženka, dívka v nesnázích, která se potřebuje zamilovat, akorát v jejím případě místo probuzení, u ní láska zažene noční můry.
Ten koncept ji zaujal. Vždycky měla ráda pohádky, ale byl tady jeden problém. Pořád zabíjela její případné nápadníky. Nemohla si pomoct. Dostali se k ní blízko. Zpanikařila. A ooops, najednou tady byl další pár bílých běžeckých bot.
Ale opravdu, noční můry nebyly tak špatné, i když ničily její povlečení a matraci. Nebo v tomto případě přístřešek.
Ležela uprostřed trosek jejího úkrytu, uklidňujíc se, zatímco z ní démon sundával větve a zatímco pracoval, nadával. O chvíli později, když měla odhalený výhled, si všimla obav v Xaphanově tváři. Jak dlouho už to bylo od chvíle, co naposledy viděla na mužově tváři tento výraz, směřující na ni? Staral se o mě vůbec někdo v mém životě, než jsem skončila tady?
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se a nabídl jí ruku. Chytila se ho a on využil jeho sílu, aby ji zvedl z trosek. Kromě pár škrábanců z toho vyšla víceméně bez úhony. No, pokud jste tedy nepočítali její duševní stav. Ale ten byl rozbitý už dávno.
„Jsem v pořádku. Nic, co by pár polibků nespravilo.“ Našpulila rty, ale on toho nevyužil.
„Vidím, že to tvůj smysl pro humor přežil,“ poznamenal suše, otáčejíc ji, aby zkontroloval její záda.
„Nestojí za to žít život, pokud se neumíš smát.“
Neodpověděl.
„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila.“
„Ještě jsem nespal.“
„No, já to mám v úmyslu. Dívka potřebuje odpočinek pro krásu.“ Vytahujíc její batoh z hromady klacků, ho odhodila vedle ohně, lehla si a položila si na něj hlavu.
„Vezmi si můj úkryt.“
K čertu s tím, ale rytířskost toho démona byla jasná na míle daleko. Štvalo ji to. Nepotřebovala, aby se k ní choval jako k holce. „Jsem v pořádku. Opravdu. Nic není lepšího, než noc pod širým nebem.“
I když k němu byla zády, mohla vycítit, že na ni zíral. S povzdechem se posunul a zvuk toho, jak lezl do neporušeného přístřešku, ji přiměl relaxovat. Jaký to blbec – i když si hrál na hodného a gentlemana. Nepotřebovala, aby jí popletl vnímání, které si v průběhu let vypracovala pro muže – sobečtí, zlí, hodni toho, aby chcípli jako zvěř.
Ať si nechá ten jeho úkryt. Já budu spát u ohně a těšit se z noční zatažené oblohy a unášeného popela. A deště, který ji začal zasahovat něžnými mokrými stříkanci.
Třesoucí pěstí k nebi, se ani neobtěžovala hádat se, když zavrčel: „Pojď sem.“
Házející její batoh jako první, vlezla do těsného prostoru. „Čau spolubydlící.“ Přitulila se k jeho boku, přístřešek pro ně byl sotva dost široký pouze, když leželi na boku. Mokrá a pryč od tepla ohně – teplo pekla nebylo nikdy dost na to, aby rozmrazilo její chladné srdce – si nemohla pomoci, třásla se.
Těžká ruka se plazila kolem jejího břicha, přitáhla ji blíž. Xaphan ji natočil tak, že byla zády přitisknutá k jeho hrudi, zadek měla zavrtaný do jeho rozkroku. Tulili se. Tak tohle bylo něco, co nikdy nedělala. Bylo to příjemné. Teplé. Uklidňující. Ne něco, na co by věřila. „Takže, tohle bylo všechno součástí tvého mistrovského plánu, abych se s tebou vyspala?“ Dobírala si ho.
„Ano, protože já umím zavolat déšť na požádání,“ odpověděl, aniž by se obtěžoval skrývat sarkasmus. „Vzhledem k tomu, že jsme oba vzhůru, nechceš mi říct, o čem byla ta noční můra?“
„Jaká noční můra? Nevím, o čem to mluvíš.“
„Jistěže nevíš.“ Posunul se a odtáhl jeho rozkrok pryč. Nemusela být génius, aby zjistila, proč.
„Někdo se tady zdá trochu nervózní. Vím, co by to napravilo.“ Pro jistotu, kdyby její narážka nebyla dost jasná, se proti němu otřela pozadím. Bingo. Někdo tady určitě skrýval erekci.
„Nedělej to.“ Odsunul se zase dál.
„Co?“ Přisunula se blíž.
„Řekl jsem ne.“
„Proč ne? Tvoje žena tady není. Neřeknu to.“
„Ale já to budu vědět.“
„A na tom ti záleží?“
„Ano. Složil jsem slib a mám ho v úmyslu dodržet.“
To ji zaujalo. Jaké by to bylo mít někoho, kdo by ji tak moc miloval? Kdo by jí dal slib a myslel ho skutečně vážně? Problém byl, že on ten slib nesložil jí, takže neměla potřebu na něj dbát. „No tak. Dej mi něco. Jsem příliš zničená na to, abych spala.“
„Ne.“
„Tak co kdybych ti já dala něco? Můžeme mít náš vlastní Lewinskyho moment.“
„Ne.“
„Polibek? Maličký polibek určitě ničemu neublíží.“
„Budeš držet pusu a spát, pokud to udělám?“
Zachvátilo ji překvapení z toho, že souhlasil. „Na mou duši.“
„Dobře.“
Ach, jak moc se jí líbilo, když používal ten jeho vrčivý hlas. Převalujíc se na záda, mohla vidět záři jeho očí, když se vznášel nad ní. Natáhla ruku, bez přemýšlení, a uchopila jeho tvář se strništěm. Jako kdyby to pro něj byl signál, sklonil se. Poznala, že jí měl v úmyslu dát rychlou pusu a odtáhnout se. Ale nehodlala ho z toho pustit tak snadno. Ne, když si tento polibek představovala již celé hodiny.
Obtočila mu obě ruce kolem krku a uvěznila ho ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly jejích. Když se pokusil odtáhnout, zpevnila sevření a pohnula rty přes jeho. Snažil se bránit. Držel rty zavřené, jeho tělo ztuhlo. Ale nepovolila, pohybovala rty na jeho, až mu uniklo zasténání a jeho vášeň byla rozpoutána.
Svaté peklo. Ten démon uměl ale líbat.
Žhavě, bez dechu a oh, tak intenzivně, si nárokoval její ústa, rozevřel je pro útok jeho jazyka, který zajal ten její, hladil ji. Potřeba se proháněla skrze ni. Vlhkost se jí sdružovala mezi nohama, jako nikdy předtím. Bradavky jí ztvrdly. A to všechno z jeho polibku.
Jaké to přijetí. Hltal ji, jako kdyby hladověl. Vsál do úst její spodní ret, přejel ho jazykem… jejich dech se mísil až do té míry, kdy nevěděla, jestli jsou ty tiché zvuky rozkoše její, nebo jeho. Tvrdé stehno se vtlačilo mezi její, otíralo se o její jádro a ona se prohnula, pohybovala se proti němu jako sukuba v říji.
Víc, chtěla víc. Chtěla z něj strhat oblečení. Chtěla ho cítit, kůži na kůži. Chtěla, aby zakryl její tělo, zatímco by do ní vrážel.
Prskající vzrušení, tak silné a drtivé, ji vyděsilo. Cítila zmatek. Nemohla zastavit ty vlny vášně, které v ní probudil. To on velel tomu okamžiku a jejímu tělu. Věci se příliš rychle vymkly kontrole. To uvědomění ji přivedlo k rozumu.
Odtáhla se od polibku, i když nechtěla nikdy přestat. Položila mu dlaně na ramena a odtlačila ho dál – i když chtěla zůstat přitisknutá k němu – otevřela oči a viděla jeho třpytivý pohled a v něm zmatek – a vzrušení.
Říkala si o to. Dobírala si ho. A bože, on jí to dal. Takže, co měla dívka říct, když ho k tomu dohnala a neměla v úmyslu zajít dál? „Díky za polibek. Uvidíme se ráno.“
Zvedl obočí.
Se stále tlučícím srdcem, jejím tělem pulzujícím bolestí, každým nervem zpívajícím, se překulila na bok, zády k němu. Neřekla ani slovo, když přes ni přehodil ruku. Nepřitulila se blíž, ani se trochu nezakroutila, i přes to, že mohla slyšet, jak jeho srdce bilo stejně nevyzpytatelně, jako to její. Neodvážila se udělat cokoliv, protože kdyby to udělala, začali by tam, kde ten polibek skončil a ona by to už nezastavila. Jezdila by na něm, dokud by nekřičela orgasmem. A i když by si to užívala, ještě ho nebyla připravená zabít.

40 komentářů:

  1. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem krásne, už som začínala mať absťák :DDDDDDDDD

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelý preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc pěkný, překlad téhle knížky je jeden z mála důvodů, proč se těšit na pondělí, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji, perfektní kapitolka, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Jako vždy stálo za to si počkat do pondělí :-). Díky za překlad a korekturu. Lenka

    OdpovědětVymazat
  8. Uff tak to bude zajimavéé moc se těším na další kapitolu a moc díky za překlad a korekci:)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. ďakuujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. supr :D jsi úžasná :)

    OdpovědětVymazat
  17. Skvělá kapitola, moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  19. Dekuju za preklad.

    OdpovědětVymazat
  20. Tinka: moc dakujem za pokkračovanie :)

    OdpovědětVymazat
  21. ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  22. děkuji za překlad.. snad to bude takhle hezky pokračovat dál...

    OdpovědětVymazat
  23. Super, díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  24. Skvělé,děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  25. Super díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  26. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat