pátek 23. srpna 2013

Svázáni krví - 11. Kapitola 1/2




Pár minut před sedmou Mackenzie stála před silnými ocelovými dveřmi vedoucími do Domova podkroví. Zhluboka se nadechla, aby utišila svoje bušící srdce, ale to ji ignorovalo a uhánělo dál.
Po včerejším impulzivním rozhodnutí, kdy souhlasila, že půjde s Domem na večeři, si nebyla jistá, zda má samu sebe nakopat za to, že byla smetena jeho kouzlem, nebo si pogratulovat k tomu, že následovala Martinovu radu ohledně žití v přítomném okamžiku. Ať tak či onak, nervózně tu stála a přemýšlela, co na ni čeká na druhé straně dveří.

Mohla by to dokázat? Mít sex s někým, koho sotva znala? Samozřejmě, že se mohla plést. Bylo docela dost možné, že měl v úmyslu pro ni jen uvařit večeři. Ale nebyla až takový blázen. Když v noci ležela v posteli, snažící se bez jakéhokoliv úspěchu usnout, tak se rozhodla, že bude očekávat, že k tomu dojde. Večeře v restauraci by bylo něco jiného, ale večeře u něj doma měla naprosto jiný scénář.
Posunula si láhev vína do druhé ruky, podívala se do kabelky, ujišťujíc se, že věci na přespání jsou bezpečně na dně. Nebyla si jistá, jestli je zvykem zůstat celou noc, proto si raději přinesla pár věcí, jen kdyby náhodou. A když se nic nestane, no, alespoň přišla připravená.
Narovnala se v zádech a zazvonila.
Mackenzie si myslela, že je tentokrát připravena na to, že Doma uvidí. Přála si, aby byla silná, klidná a soustředěná. Byli jen dvěma lidmi na večeři. Ale zapomněla na to v okamžiku, kdy se dveře rozletěly.
S holými chodidly, nedopnutou košilí a v džínech, Dom ležérně stál ve dveřích, přes rameno měl nedbale přehozenou utěrku a vlasy měl stažené do volného culíku. Jeho nezdvořilé oblečení ještě víc prohlubovalo neřízenou sexualitu.
Nemohla promluvit, ani myslet na to, co by mohla říct, její oči se zdály být jedinou funkční částí jejího těla. Měl na sobě hromadu kožených černých náramků na jednom zápěstí, na kterých byly ozdobně vyřezávané kruhy, a když se pro ni natáhl, aby ji pozval dovnitř, v ústech měla pocit, jako kdyby byla vyplněná obrovským klubkem vaty. Jediný způsob, jak by mohl vypadat líp, by bylo, kdyby oba byli nazí a její ruce prozkoumávaly jeho tělo. Teplo jí vjelo do tváří a ona na chvíli odvrátila pohled ve snaze dát se dohromady.
„Vítej zpět,“ sklonil hlavu a dotkl se rty její tváře, pak za nimi zavřel dveře.
Její chřípí se zachvělo, když vdechovala teplou vůni jeho kolínské. Cítila, jak se k němu její tělo vyklenulo, chtějící, aby ten pach zůstal ideálně v koncentrovaném množství v jejích plicích. Za normálních okolností se nestarala o to, jestli muži nosí kolínskou, ale tato byla nebeská, téměř návyková. Vrazila mu láhev vína do rukou.
„Děkuju ti.“ Jeho oči jí přejely od hlavy až k patě, potom sebou zaškubaly. „Vypadáš skvěle. Jsme sladěný pár.“
Pohlédla na krajkový hnědý svetr a uhladila strukturu jejích barevných šatů. Dokonale seděla k jeho čokoládově hnědé košili. Líbilo se jí, jak to znělo – sladěný pár – a usmála se na něj. „Díky. Museli jsme dnes večer být na stejné vlnové délce.“
„Ano, zdá se, že je mezi námi vzácné spojení.“ Odmlčel se a chvějící vzrušení jí mravenčilo na kůži. „Jak jsi zvládla parkování? Doufám, že jsi využila mou obsluhu.“
„Já… ehm… musela jsem si vzít taxi. Prší a já nechtěla jet na motorce.“
„Copak nemáš sedan? Je Triumph tvůj jediný způsob dopravy?“
„Právě teď ano. Matčino auto je v opravně.“ Líbilo se jí, že ji uvedl, „Jak víš, že řídím Triumph?“
Něco problesklo jeho výrazem a pak to bylo pryč.
„Boneville. Viděl jsem ho parkovat před uměleckou školou a předpokládal jsem, že je tvůj. Představa ženy jako jsi ty na Bonniem se dá těžko zapomenout.“
Nebyla si jistá, jak na to reagovat, tak se usmála a rozhlédla se kolem, zatímco ji provázel. Její pohled padl na éterickou foukanou skleněnou sochu, která na vrchu hořela a nádherně se vyjímala na dřevěném stojanu u okna. Jak jí mohla ta živě žlutá barva a nezaměnitelný tvar uniknout, když tady minulý týden byla?
„Ach můj Bože. Je to Chihuly? Je to nové? Nevšimla jsem si toho předtím.“ Aniž by čekala na něj, vešla do obývacího pokoje a zastavila se pár kroků od sochy.
„Jeho práce je nezaměnitelná, že ano?“ Řekl a přistoupil k ní zezadu. „Ne, není to nové. Koupil jsem ten kus téměř před pěti lety, hned poté, co jsem se přestěhoval do Seattlu. Byl v mé kanceláři, ale přestěhoval jsem ho, protože jsem si myslel, že bys ho ráda viděla. Můžeš jít blíž. Nekousne tě, slibuju.“
Zasmála se. „Věř mi. Křehké věci a já bychom se neměly míchat. Tohle je nejblíže, kam se odvážím.“
„No, tak se tady posaď a obdivuj ji, já zatím dokončím pár věcí v kuchyni. Mohu ti nabídnout sklenku vína? Červené nebo bílé?“
„Bílé, ale pomůžu ti. Neumím moc vařit, ale zvládnu krájet, míchat, šlehat a jsem rozhodně dobrá v ochutnávání.“
„To je dobře. Potřebuju pomoc ve všem zmíněném.“
Dotkl se jí na kříži a vedl ji k čalouněné barevné stoličce u kuchyňského pultu. I přes její oblečení byla jeho ruka teplá a těžká.
Popadl láhev vína a po několika otočeních bylo víno otevřené, dvě sklenice naplněné a jedna jí byla podána. Malé prkénko s cibulí a nožem leželo mimo dosah na pultu.
„Můžu to nakrájet? Máš ji raději na malé kousky, nebo plátky?“
Přes jeho tvář přeletěl zvláštní výraz, než se usmál. „Pro tebe žádné nože. Je škrábání ve tvém repertoáru? Můžeš oškrábat několik mrkví, jestli chceš.“
„To je zvláštní, že se ptáš, protože v tom jsem náhodou expert.“
Podal jí škrabku na brambory, mrkev a misku na odpad. S prsty zastrčenými pod dlaň jako profesionální kuchař, začal krájet cibuli nadrobno s rychlostí a přesností někoho, kdo by se tím mohl živit.
„Jak dlouho pracuješ jako hledačka míst? A jak ses dostala k té práci?“
„Pracuju pro Steva střídavě asi šest let. On a můj otec byli přátelé. Poté, co můj otec…“ Odkašlala si a začala škrábat. „Když zemřel, matka nás nakonec přestěhovala sem a on mě najal na částečný úvazek, protože věděl, že mám ráda fotografování.“
„Tvůj otec – jak dlouho je po smrti?“
„Zemřel, když jsem byla ještě dítě.“
„Takže jsi byla jen ty a tvá matka?“
„A můj bratr, Corey.“
Vzal sautй pánev ze spodní skříňky, pokapal ji nějakým olejem a položil ji nad hořák. „Pracoval také pro přítele vašeho otce?“
„Ne, jen já. Corey je ve škole a je lepší, když se nebude muset soustředit na práci, dokud nedostuduje.“
„Ty tedy pracuješ jako hledačka již několik let. Musíš to mít ráda.“
„Jo, alespoň myslím. Vidím tak spoustu krásných míst, které bych jinak neviděla.“
Zvedl obočí a přejel ji vážným výrazem. „Neříkáš to moc přesvědčivě. Chtěla bys raději dělat něco jiného?“
Usmála se jeho vnímavosti. „Ne, užívám si to. Alespoň tu část s fotografováním, ale vždycky si držím své možnosti otevřené.“
„A umělecká škola?“
„Miluju ji.“ Dopila víno a začala škrábat další mrkev. Uvažovala o tom, že mu řekne, co by ji opravdu nadchlo. Co by opravdu chtěla dělat. Ale nakonec, jaký by to mělo smysl, když ho po dnešní noci už neuvidí?
„Jaký máš titul?“
„Nemám.“
„Ale říkala jsi, že znáš Martina z univerzity.“
To všechno si pamatoval od-?
Sakra.
Škrabka na brambory sklouzla, rozřízla ukazováček místo mrkve. Skrz zuby zasyčela, když malá kapka krve vytryskla a odkápla na pult. Dom byl před ní v okamžiku, kdy bolest ani nestihla dorazit k jejímu mozku, popadl ji za ruku a jemně ji uchopil do té jeho. Podivné mravenčení projelo její rukou. Řez nebyl moc hluboký, aby jí otupěla, že ne?
„Jsi v pořádku?“ Další kapka krve stekla, tentokrát na jeho ruku.
Rychle se odtáhla. „Ó, Bože, omlouvám se. Máš papírovou utěrku, nebo tak něco? Tady, dovol, abych to vyčistila.“
Ignoroval její žádost, uchopil ji za loket a dovedl ji kolem linky k dřezu. Objal ji, jeho svalnaté bicepsy ji držely, když jí strčil ruku pod proud vody. Každý centimetr jejích zad, od ramen až po zadeček, byl přitisknut k jeho svalům na teplém trupu, a ona cítila ve vlasech jeho horký dech.
„Drž prst pod studenou vodou. Ano, takhle. Přinesu obvaz z…“
„Ne, není třeba. Jsem v pohodě.“ Položila si prst do pusy a zvedla hlavu, aby se na něj podívala. Ty světle modré oči se zdály být o něco tmavší. „Vidíš? Není to velký problém?“ Ale když prst vytáhla, znovu jí tekla krev.
Za méně než úder srdce, vtáhl její prst mezi rty a jí se zarazil dech v hrdle. Ó můj Bože. Jeho ústa byla horká, a když jeho jazyk přejel přes bříško jejího prstu, zachvěla se, vynikající teplo se jí sdružovalo v podbřišku. Zuby se otřely o…
Najednou se od ní odtáhl a zamířil pryč z kuchyně. „Je potřeba obvaz,“ zavolal drsně přes rameno, jeho kroky tvrdě bouchaly o dřevěnou podlahu, jako by se nemohl dočkat, až se dostane pryč.
Bez dechu, si přitiskla ruku na prsa, její prst byl stále vlhký od jeho úst. Slyšela, jak se zabouchly dveře někde na chodbě. Opřela se o pult a zavřela oči. Co se to právě stalo?
„Lepší?“
Nadskočila, neslyšela ho vracet se. „Ehm, jo. Už v tom dál neškube a… nemůžu to ani vidět.“
„Nech mě ti na to pro jistotu dát náplast.“ Vzal ji zpátky na místo a pramínek vlhkých vlasů mu spadl do obličeje, když se skláněl nad prstem. Pot? Podívala se na něj blíže. Ne, to si nemyslela. Voda, možná.
„Tak, kde jsme to byli?“ Vrátil se na druhou stranu kuchyňského pultu[1], dolil jí skleničku a začal krájet cibuli. „Ach ano, chtěla jsi mi říct, proč nemáš titul.“
Trvalo jí několik minut, než shromáždila svoje myšlenky. Její potřeba udržet věci mělké a méně emocionální se nezdála být stejně důležitá, jako obvykle.
„Mojí matce byla diagnostikována Alzheimerova choroba, když jsem byla na vysoké a musela být přesunuta do speciálního zařízení. Odešla jsem ze školy, abych se starala o svého bratra, který byl ještě na střední, a protože peníze na mojí vysokou byly potřebné pro mámu.“
„Jak to, že byly peníze pro to, aby šel na vysokou školu bratr, a ne ty?“
Dobře, byl příliš vnímavý. Nebyla na to připravená. Ale jak by to mohl pochopit? Jak by to mohl někdo opravdu pochopit? Dlouze se nadechla a zírala do sklenice. Uchopujíc ji, ji lehce naklonila a sledovala, jak víno klouže po skle a zase se vrací. „Je to docela složité a opravdu je to dlouhý příběh.“
„Nikam nespěchám.“
„Pravděpodobně ti to nebude dávat smysl.“
„Jsem také docela inteligentní. Omlouvám se, pokud sis nevšimla,“ jeden koutek úst se mu pozvedl, jako by ji chtěl povzbudit.
„No, tak to tomu opravdu nebudeš rozumět. Všechny akademické typy si myslí, že je to nesmysl.“
„Neřekl jsem, že jsem akademický typ.“
Prolistovala svými myšlenkami, trochu zmatená z vína, hledající nějakou drobnost, kterou by uspokojila jeho zvědavost, aby mohli přeskočit na něco jiného. Cokoliv jiného. Tohle prostě nebylo téma k hovoru na prvním rande. A bylo to příliš hluboké jen na jednu rychlovku přes nos.
Zhluboka se napila. Víno zahřálo hřbet jejího jazyka, sklouzlo jí hrdlem. „Moje rodina,“ ach, k čertu s tím. „Říkala jsem ti, že můj otec zemřel, že? No, jednoho večera šel ven a už se nikdy nevrátil. V té době mi bylo deset.“
„Utekl od vás?“ Dom vzhlédl od sporáku.
„Ne. To bylo to, co si všichni mysleli, včetně policie. Ale našli jeho peněženku, auto, kreditní karty, peníze. Jediné, co chybělo, byl jeho řidičák. Prostě toho dne zmizel. Nikdy se nevrátil domů.“
Dom na chvíli ztuhl, pravděpodobně si přejíc, aby ji na prvním místě nikdy nepožádal, aby to vyprávěla. Většina lidí se kvůli tomu cítila nepříjemně. To věděla. To byl důvod, proč o tom málokdy mluvila. Tak proč o tom mluvila teď?
„Jak dlouho jsi…“ Snažila se změnit téma, aby ho ušetřila nepříjemnostem, ale on ji přerušil další otázkou.
„Tak co to má dělat s tím, že jsi musela odejít ze školy, když tam byly peníze pro tvého bratra?“
„To je ta část, kde to začíná být opravdu složité. Proč nemluvíme o něčem jednoduchém a nedepresivním, jako třeba o tom, co bude k večeři.“
„Losos. Nyní prosím, pokračuj. Chci slyšet víc.“
Natáhl ruku a dotkl se té její. Jeho oči ji probodly, ale byla v nich laskavost, vybízejíc ji, aby řekla víc.
„Zmizení mého otce není jediné v mé rodině. Docházelo k tomu v každé generaci už od dob, které jsme zvládli vystopovat… stovky let. Můj bratranec byl poslední, kdo zmizel, v loňském roce.“
„Co myslíš, že se děje?“ Vrátil se ke sporáku, jeho hlas byl netypický, téměř robotický. Příliš mnoho informací. Musela zařadit zpátečku.
„Nevím.“ Studovala jeho profil a sledovala, jak sval v jeho čelisti zaškubal, jako kdyby žvýkal jeho myšlenky, zatímco palcem dělal kroužky na ukazováčku. Proč se cítila nucena mu to říct? Bylo mu to zjevně nepříjemné.
„Promiň. Nikdy jsem ti to neměla říkat. Možná, že bych měla…“
„Ne,“ řekl s takovým důrazem, že prudce zvedla hlavu. „Opravdu to chci vědět. Myslíš si, že tě čeká osud tvého otce, že? A to je důvod, proč jsi opravdu odešla ze školy.“
Ach Bože. Dostal ji. Opravdu to pochopil.
Dal jí ten druh úsměvu, ze kterého ji bolely vnitřnosti. „Já… myslím, že ano. Proč plýtvat penězi? Vysoká škola představuje budoucnost, ale s máminou nemocí a zmizením Stacyho jsem se rozhodla přestat podvádět samu sebe a stala se realistkou. Vím, že to tobě musí znít hrozně pesimisticky.“
„Vůbec ne. Jen žiješ tím nejlepším způsobem, jaký znáš vzhledem k tomu, co ti bylo dáno. Ale tvůj bratr to zjevně necítí stejně.“
„Můj bratr? Corey je jedním z těch lidí, kteří se o moc nestarají. Možná tráva, řekla bych.“
„Možná, že kouří, aby přehlušil starosti.“
„Možná.“
„A tvoje matka. Bylo toho na ni moc, že?“
„Jo, to určitě jo. Celý život byla pesimistka. Upustila od ostražitosti, myslela si, že můj otec unikl prokletí, když se přehoupl přes čtyřicítku, a nakonec souhlasila, že má vzít pracovní místo v San Diegu. O šest měsíců později zmizel.“
„A tvoje matka z toho obviňuje stěhování do velkého města, že jo?“ Jeho hlas byl vzdálený, tak vzdálený. Bylo to, jako by opravdu byli na stejné vlnové délce, nebo tak něco.
Ohlédl se na ni přes rameno, jeho oči byly teď tmavé a rozostřené, a sval v jeho čelisti pulzoval. Zvláštní nával tepla, začínající v prstech, proběhl jejím tělem.
Měla pocit, jako by chtěla něco praštit. Byla naštvaná. Ne, víc než to. Byla to zuřivost, co cítila. Co se to sakra dělo? A pak stejně rychle se ten pocit vytratil.
„Jo,“ řekla. „Spaní na vavřínech, říkávala matka. Potom se její paranoia znásobila na entou, protože se bála, že to samé se může stát Coreymu a mně. Stěhovali jsme se po mnoha malých městech ve Washingtonu a Oregonu. Byli jsme v oblasti Seattlu, když mámě byla určena diagnóza, tak jsme se rozhodli, že se tu usadíme.“
Dal dohromady vše na velký, dřevěný podnos a pak sáhl po její ruce. „Jak je na tom tvůj prst? Ukaž.“
„To je v pořádku,“ držela ruku na klíně. „Víš, že nemám ráda, když mě někdo obskakuje?“
„Ano, to jsem předpokládal.“
„Tak proč všechen ten povyk?“
Díval se na ni bez mrknutí oka. „Když už jsi tady, tak se o tebe postarám.“
Nechat někoho, aby se o ni postaral, byl takový cizí pojem. „Nepotřebuji ničí pomoc v čemkoliv, ale oceňuji starost.“ Ta slova vyšla ven tiše a nesměle, i když to bylo její heslo už dávno. Bolest pod žebry se rozšířila. Být tady s Domem příliš zdůrazňovalo to, co v životě nikdy neměla.
Dost.
Zmáčkla ten známý duševní vypínač a usmála se. „Vím, že toho nemůžeš říct mnoho, ale kde je tvá kancelář v Kanadě? Říkal jsi Britská Kolumbie. Vancouver? Victorie?“
Neodpověděl hned, vhodil nějaké ořechy na pánev a pohybem zápěstí je vyhazoval do vzduchu. Ano, byl to ten typ kuchaře, který měl rád publikum. A ona byla ten typ člověka, co se rád díval. Poté, co vlil olivový olej do mělké dřevěné salátové mísy a dolil ji malým množstvím tmavé tekutiny z lahvičky s cizím nápisem, začal míchat obsah dohromady.
„Vedení našeho kraje sídlí v Horseshoe Bay Area. Víš, kde to je?“
Její ruce vyletěly ke krku. Jestli ví, kde to je? „Ach můj bože, to ano. Na cestě do Whistler Mountain, ne? Přímo u Sky Highway? Počkej. Sky-To-Ski.“
„Je to Sea-to-Sky Higway z Vancouveru do Whistleru, vinoucí se společně s Horseshoe Bay a Howe Sound.“
„Ta cesta je dech beroucí.“
„Takže jsi tam byla?“
„Několikrát. Ale je to už věčnost. Je to jedno z těch míst, která jsou tak ohromující,“ položila si ruku na srdce, „a tak v pohybu, že se musíš štípnout, abys uvěřil, že je to skutečné. Že tvoje oči vnímají realitu, přičemž je to tak neuvěřitelné.“
Když vzhlédla, položil misku na pult a zíral na ni. Och, skvělé. Proč tohle vždycky dělala kolem něj? Dávající mu dramatický popis toho, jak vidí věci. Musel si myslet, že je příliš emocionální. Příliš citlivá. Co to na něm bylo, že uvolňoval její napjaté struny, které ji držely pohromadě? Za normálních okolností mívala lepší kontrolu.
„Omlouvám se, obvykle nejsem takto expresivní.“
Když promluvil, byl jeho hlas ochraptělý. „Nikdy se kolem mě nestyď za své emoce. Budu tě tam někdy muset vzít. Znám spoustu míst, které jsi pravděpodobně nikdy neviděla.“
„Och, to bych ráda.“ Něco jí sevřelo srdce a stisklo. Nepřilni k němu.
Poposedla na stoličce a přehodila si vlasy přes rameno. Proud něčeho hmotného se třpytil ve vzduchu mezi nimi. Jako kdyby se mohla natáhnout kupředu a přejet po tom prsty.
Promluvila znova až ve chvíli, kdy si myslela, že může důvěřovat svému hlasu. „Takže, jaká je podstata tvé práce?“
„Vše, co mohu říci je to, že je to v oblasti vymáhání práva.“
„To je dost široký pojem. Je to nebezpečné?“
„Ano.“
„Proč to děláš?“
„Některá rizika za to stojí.“



[1] Pro představu, je to takový ten „kuchyňský“ ostrov – u nás se to moc nedělá, ale pro představu: TU

21 komentářů:

  1. Děkuji za překlad, perfektní.

    OdpovědětVymazat
  2. Čím dál lepší moc díky za překlad a už se těším na další kapču:)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. toto ešte bude zaujímavé...

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za úžasný překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  13. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat