pátek 16. srpna 2013

Svázáni krví - 10. Kapitola




Pár studentů, kteří přišli dříve, se hromadilo na schodech do jedné z učeben, někteří nesli nové neotevřené výtvarné potřeby a tvrdé podložky na nadměrně velký kreslící papír, jiní si nesli zohýbaný skicák a hodně používané uhly a tužky.
Mackenzie milovala začátky nových sezón, dychtivé očekávání ve tvářích, sliby skryté na prázdných listech papírů. Dokončila nastavení posledního stojanu a chystala se přezkoumat seznam třídy, když vešel dovnitř Martin.

„Hej, co tu děláš?“ Zeptala se. Díky Martinovu nabitému programu se zřídkakdy objevoval bez ohlášení.
„Mám tady schůzku s Paulem a jdeme na večeři. Na. Přinesl jsem ti tohle.“ Podal jí kelímek od Starbucks.
Podívala se na hodiny a odhadla, že má dost času. Následovala ho do chodby a klesla do jedné z polstrovaných židlí.
„Jak se zatím rýsuje nová sezóna?“ Zeptal se Martin. „Třídy jsou plné?“
„Ano, většina z nich a na pár máme čekací listiny. Myslím, že budeme muset přidat další třídu začínajícího kreslení do příští sezóny. I když, protože po této sezóně končí školní rok, nejsem si jistá, jestli děti budou chtít pokračovat přes léto. Ale pamatujme si to, až budeme plánovat podzimní plán.“
„To je fantastické. Už jsem ti řekl, jak moc si vážím toho, co tady všechno děláš? Tohle místo by bez tebe nebylo ani z poloviny úspěšné.“ Když nic neříkala, kopl do ní špičkou své boty a ona vzhlédla. „Myslím to vážně, Kenz.“
„Díky, mám to tady ráda. Zejména začínající třídy. Je vzrušující sledovat jejich pokrok od začátku až do konce. Děti jsou obzvlášť zábavné, protože nemají tendenci skrývat své nadšení tak, jako dospělí.“
„Myslím, že je to tvá vášeň a nadšení, co lidi nadchne.“ Napil se z jeho kelímku a opřel se o židli. „Odpustíš mi to, že jsem tě poslal do Dominikovo domu?“
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi mě nevaroval.“ Hravě do něj píchla tužkou. „Myslela jsem, že jsi můj přítel.“
„Jsem drahoušku. Tvůj BFF[1].“
„Přátelé nenechají přátele ukázat se v domácnosti fantasticky nádherného mužského bez varování. Co kdybych šla poprvé do posilovny a byla celá zpocená a smradlavá? Napadlo tě to vůbec?“
„Ty necvičíš.“
„Ale tady jde o princip.“
„Promiň, Kenz, ale mezi vámi dvěma se něco odehrávalo a já tu jiskru chtěl pomoci rozpálit.“
„Jsi jako vílí kmotřička.“
„Neprotáčej na mě oči, slečinko. Myslím to vážně. Nedokážu to přesně popsat. Je to jako kdyby mezi vámi vířil spodní proud, těsně pod povrchem, a pokud se nebudete chtít potopit, nebudete nikdy smeteni. Jen jsem chtěl udělat svou část tím, že vás zatlačím do vody. Jen je mi líto, že z toho nic nebylo.“
„Velmi poetické. Vymyslel sis tuhle blbost ve spánku a snažil se najít způsob, jak ji využít?“ Mackenzie sundala plastový kryt z kelímku a ponořila prst do šlehačky.
„Ne. Jsem tímhle způsobem přirozeně nadaný.“
„Došlo mi, že mu paní Thurn-Steubenová řekla, že jsem pózovala pro obraz. Neseděla původně vedle něj?“
„Zachránil jsem ho, než se posadil. Kromě toho, bylo by tak špatné to, že si ho koupil, protože věděl, že jsi na něm ty?“
„Jedním slovem – ano. Je to nudistka, Martine. Jsem na tom obraze nahá. Připadám si trapně, to je celé. A ukázat se bezradná před jeho dveřmi – chtěla jsem tě uškrtit.“ I když to stěží připouštěla sama sobě. Domova vášeň pro ten obraz ji na nějaké úrovni rozpalovala.
„Bojím se o tebe Mackenzie, to je všechno. Dvě zaměstnání, staráš se o každého, ale jsi sama. Měla jsi nějakou eskapádu s chlapem od chvíle, co se Kyle sbalil?“
„Martine, prosím.“ Rozhlédla se kolem sebe, ale věděla, že nejsou v doslechu třídy. Nemyslela na jejího ex-snoubence věky, a pokud možno chtěla, aby to tak zůstalo.
„Nebo máš stále obavy ohledně toho, co se před rokem stalo tvému bratranci?“
Postavujíc její prázdný šálek na nohu, si složila ruce na kolena a zírala na podlahu, než odpověděla. „Neustále. A pokud jsi opravdu pochopil to, čím si má rodina prošla, tak tomu rozumíš. Stacy je můj třetí bratranec, který zmizel. Samozřejmě, že se bojím, že jsem další. Ty by ses nebál?“
Zatáhla za lem sukně, myslíc na to, že on nedokáže plně posoudit mrak strachu, pod kterým žila každý den.
„Je to jako kdybych měla rodinu s dědičným srdečním onemocněním,“ pokračovala, „kde zdravý životní styl může snížit šance. Ale pořád je tady velmi reálná šance, a pokud se to stane i mně, bude to pravděpodobně brzy.“
„Jsi tak rezignovaná. Říkám ti, ať žiješ svůj život a pokud se zamiluješ, no, tak tím líp.“
„Myslíš, že je fér ohrozit budoucí štěstí manžela a dětí v případě, že by se mi to něco stalo? Je těžké si představit tu naprostou devastaci, kterou cítíš, když ztratíš rodiče. Je to noční můra, ve které žiješ a nikdy se neprobouzíš. Já vím, jaký je to pocit Martine, a prostě to dítěti nemůžu udělat. Je to volba, jakou jsem udělala. Zmínil ses o Kylovi, a já musím přiznat, že to bylo vědomí, že nikdy nebudu moci mít děti, které to mezi námi zničilo – a přimělo mi to uvědomit si, jaký blázen jsem byla.“
„Ale on věděl, že nikdy nechceš děti, ne?“
Všímajíc si šmouhy na špičce její černé boty, si olízla prst a setřela ji. Několik dalších studentů vešlo do třídy a ona se podívala na hodiny. Brzy bude muset jít.
„Jo, ale myslím, že doufal, že změním svůj názor poté, co se vezmeme. Když jsem dostala zprávu od svého lékaře, tak i přes to, že to pro mě byla úleva, byl to důvod, proč on vycouval.“
„Bože, ten chlap byl osel. Nikdy jsem ho neměl rád, Kenz. Omlouvám se, miláčku, ale prostě neměl.“
„Jsem s tím vším v pohodě, opravdu. Ani nevím, na co jsem myslela, když jsme se zasnoubili. Dlouhodobost prostě není něčím, co mohu mít. Pouze přísně krátkodobé vztahy, pokud vůbec. Když teď nad tím přemýšlím, byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že mohu mít normální život, alespoň myslím. Je vlastně mnohem snazší žít jen pro sebe, a nestarat se o to, co milovaní budou dělat, až zmizím. Máma si mě sotva pamatuje a Corey… No, je to Corey.“
„Není vystrašený, tak jako ty?“
„Ne, opravdu ne. On vše popírá, zatímco já… Jsem realistka.“ Zasunula si nohu pod sebe, kůže z jejích vysokých bot snadno klouzala po látce na židli. „Proč s tebou vlastně diskutuju o všech těžkostech? Jsi můj šéf.“
Samozřejmě, že to byl její šéf, ale také to byl jeden z jejích nejlepších přátel. Jeden z mála lidí, se kterými si mohla vážně promluvit. I když věděla, že tomu opravdu nerozuměl – mohl vůbec někdo? – vždycky jí poslouchal a zvážil její pocity, ať už s nimi souhlasil, nebo ne.
„Nejprve přítel, potom až šéf. Byl bych bez tebe ztracený, miláčku. Nerad tě takhle slyším mluvit.“
„Ach, Martine. To neříkej. Beze mě bys byl v pohodě. To je důvod, proč jsem tak extrémně organizovaná, kdyby se náhodou něco stalo. Viděl jsi detailní poznámky a materiály, které mám pro každou třídu. Někdo může začít přímo tam, kde já skončila během jediného úderu srdce. Budeš v pořádku.“
„Nemluvím o hloupých třídách, hlupáčku. Mluvím o tobě.“
„Nezacházej tam. Prosím. To je jediná věc, kterou nemůžu ovládat.“
Natáhl se a pohladil ji hřbetem ruky. Seděli mlčky a další studenti vstupovali do učebny naproti. Podívala se na hodinky, chtěla se zvednout, ale Martin ji zadržel.
„Kenz, když máš takové obavy o budoucnost, proč se nesoustředíš na současnost? Dom Serrano je žhavý. Kdyby byl jinak orientovaný, přísahám, že bych se po něm plazil.“
Vstala, popadla kelímek a poslala Martinovi vzdušný polibek přes rameno. „Slibuji, že to neřeknu Paulovi. Díky za kafe.“
Mackenzie měla jen tolik času, aby získala pár věcí pro zátiší, na kterém budou pracovat. Většina studentů už dorazila a tichý šum konverzace naplnil místnost. Odkašlala si a posunula se na místo, kde ji každý mohl vidět.
„Dobrý den, vítejte v City Art School. Jsem Mackenzie Foster-Shawová a vidím tu několik známých tváří.“ Zamávala na ně prsty, když se rozhlédla po kruhu se stojany. Otevřela ústa, aby pokračovala v jejím standardním úvodu, ale zapomněla, jak mluvit. Musela se chytit okraje stolu za ní, aby neupadla.
S černým koženým kabátem přehozeným přes rameno, se Dom loudal do místnosti, jako by mu to tam patřilo.
„Dome,“ podařilo se jí zašeptat jeho jméno poté, co její ústa byla chvíli otevřená. Všichni se otočili ke dveřím.
Rozhlédla se po místnosti, ale nebyla si jistá, co hledá. Co tady k čertu dělal? Veškerá vlhkost v ústech se jí ihned odpařila, protože teplo v místnosti prudce stoupalo. S jedním zvednutým obočím vypadal, jako kdyby čekal na odpověď. Ptal se jí snad na něco? Pokud ano, neslyšela nic, jen zvonění v uších.
„Mohu ti nějak pomoci?“
„Počkám, až budeš volná. Můžu se dívat?“
Nedůvěřujíc svému hlasu, přikývla. Začínalo se s kresbou nebo akvarely? Oči všech se na ni upíraly, včetně Domovo, zatímco čekali, až bude pokračovat.
Podívala se na seznam třídy, neschopná zabránit tomu, aby se jí v rukou třásl. Začínalo se kreslením. Jak obvykle začínala? Mluvila o kompozici? Potřebách pro uměleckou práci? Jejím očekávání? Nějak se jí podařilo přijít na to, co říct, a pak prolezla několika demonstracemi. Brzy byl každý zaměřen na jejich vlastní cvičení. Přešla k místu, kde on seděl u dveří. Jeho kolínská měla robustní vůni, jako kůže a santálové dřevo, připomínajíc jí ji v jeho bytě, kdy vylezl ze sprchy.
„Co tady děláš?“ Zeptala se slabým hlasem. V místnosti bylo ticho jako v knihovně.
„Tohle jsi zapomněla,“ hodil na stůl metr. „Myslel jsem, že by ti mohl chybět. Hello Kitty metr jednoduše nenajdeš kdekoliv. Můžu tu zůstat a koukat se?“
Zvedla ho. „Posluž si.“
Teď, když vyprchal prvotní šok z toho, že ho vidí, byla prostě jen podrážděná. Co si myslel, že takhle přišel? Ruce se jí třásly, když sestavovala zátiší ve středu místnosti. Pohrávala si s kouskem bílého hedvábí, dokud nebyla spokojená s tím, jak bylo přehozené přes stůl, pak na něj naaranžovala pár kousků ovoce, modré sklo a knihu. Ustoupila, aby se podívala, jak to všechno vypadá.
Chtěl ji znovu provokovat, protože zřejmě se tím posledně hodně pobavil?
S rukama v bok hodnotila zátiší. Příliš umělé a předvídatelné. Prvky byly umístěny s příliš jasným účelem. Zavrtěla s knihou, pohnula ovocem a zmuchlala látku. Mnohem lepší.
Obcházela místnost, odpovídala na otázky a dávala rady. Když se dostala k Domovi, čekala, že kolem něj ležérně projde, ale zjistila, že se zastavila. Čmáral na náhradní papíry, které nechávala pořád u dveří pro případ, že by někdo zapomněl výtvarné potřeby. Byla ohromená, že jeho poddání bylo tak energetické a téměř výstřední.
Jeho jablko ne zcela vypadalo jako jablko díky nepravidelnému tvaru, a přesto jím bylo. Stínování bylo temné a nestydatě tučné. Jeho kniha nebyla realistická podle knihy v zátiší, ale vypadala spíš jako lichoběžník, ale s bujným tvarem a jí se líbilo, jak to nahodile umístil na papír. Styl a složení byly báječné a ona se musela udržet, aby mu povzbudivě nepoložila ruku na rameno, jako to dělala u ostatních studentů.
„Jak mi to jde, učitelko?“
Jeho slova ji vtrhla zpátky do reality. Nestoudný parchant.
Byl zády k ní a jeho silné, tmavé vlasy se pohybovaly téměř z vlastní vůle, zatímco sledoval čáru nakreslenou uhlíkem prstem.
Ty vlasy. Ty husté, vlnité vlasy. Tentokrát je neměl stažené koženým řemínkem. Namísto toho se mu otíraly o vrchol límce, rozcuchané a zvlněné, jako kdyby je rozfoukal vítr. Proklouzávaly by jimi prsty snadno, nebo by se v té hustotě zachytily?
Zarazila se právě včas. Málem se naklonila, aby to zjistila, když ji zasáhla koncentrovaná vůně santálového dřeva. Tahající za lem svého trička, si ho uhladila na horní části boků, zatímco se snažila shromáždit její smysl pro humor.
„Já… vlastně to miluju.“ Chtěla lhát. Říct mu, že je to hrozné, ale nemohla. „Je to odvážné. Trochu lehkomyslné, snad i vzdorující. Částečně to obchází pravidla, ale nevynechává je to.“ Udělala krok vpřed a položila ruku na opěradlo židle, naklonila se blíž. Nemohla si pomoci. „Má to v sobě část je ne sais quo[2], pane Serrano, pokud chcete vědět, co opravdu cítím.“
Pomalu, se sebevědomím muže, který ví, co chce, a pravděpodobně to často dostává, se k ní otočil.
Na okamžik zapomněla na zbytek jejích studentů, když jí ruka sklouzla z opěradla na jeho rameno. Teplou rukou překryl tu její dřív, než ji mohla nechat spadnout k bokům.
Shlédla dolů na jeho obličej, viděla něžnou jiskru jeho očí a chtěla přejet prsty po jeho čelisti. Jeho ústa se zkroutila do toho hravého úsměvu, který několikrát předtím viděla a snila o něm po nocích, a najednou si uvědomila, že mu stojí mezi nohama. Nemohla si vzpomenout, jak se dýchá.
„Jaké to podrobné posouzení mého náčrtku. Umíš krásně zacházet se slovy. Jsem opravdu polichocen. Děkuju ti.“ Pozvedl obočí. „Pane?“
Odkašlala si, aby získala trochu času navíc, snažila se odtáhnout, ale nechtěl ji pustit. Prohledávala svůj mozek pro vtipnou odpověď, výstižnou odpověď. Nic. Cítila se uvnitř neuspořádaně. „Není zač. Dome. Je to opravdu dobré. To… rozesmálo mě to.“ Zmírnil sevření a jí se opravdu ulevilo, když se jí podařilo odtáhnout se.
„Učitelko?“ Snažila se co nejvíc zkopírovat jeho prostořeký tón.
Po hodině všichni pomohli sklidit malířské stojany a opřeli je proti zdi, ale jednomu ze studentů se to nedařilo. Než se stačila pohnout, aby mu pomohla, byl Dom po jeho boku.
„Tyhle se trochu zadrhávají. Mohu se na to podívat?“ S lehkostí uvolnil křídové šrouby, nohy se zhroutily a on podal složený stojan zpět. Dom položil studentovi ruku na rameno, to gesto bylo téměř otcovské, zatímco spolu tiše mluvili. A pak se oba rozesmáli. „Já taky,“ slyšela Doma říkat.
Byla překvapená. V předchozích sezónách byl chlapec nekomunikativní a zřídkakdy žádal, nebo přijímal pomoc. Zatímco se probírala jejími papíry a vzorky, přemýšlela, co mu Dom řekl, že se cítil tak v pohodě. Dokončila úklid veškerých zásob a otočila se k odchodu.
„Dobrá hodina.“ Dom byl těsně za ní, když vyšla ze dveří, ze vzrušení z jeho blízkosti jí na kůži naskákala husina.
„Díky. Ačkoliv nevím, co to tady hraješ za hru.“
„O čem to mluvíš?“
„Za prvé, nemůžeš si jen tak přitančit, kam se ti zachce. Učila jsem třídu. Tito lidé zaplatili velké peníze. Nepotřebují, aby byla jejich učitelka rozptýlená… nečekaným návštěvníkem.“
„Já tě rozptyluju?“
„Víš, o čem mluvím.“
„Vlastně jsem student. Na aukci jsem dal největší nabídku na tohle.“ Mávl kusem papíru s logem City Art School. „To mám ale štěstí. Znovu.“ Navzdory všemu cítila, jak se jí tváře znovu ohřívají. „Darovala jsi šestitýdenní hodiny výtvarné výchovy, pamatuješ?“
„Samozřejmě, že pamatuju,“ odsekla. Dobře, teď to dávalo smysl. Když kontrolovala, kolik peněz její dary získaly, všimla si, že někdo přeplatil tuto doložku. Byl to on. Nebyla si jistá, zda má být polichocená, nebo naštvaná.
„Neměl jsem v plánu chodit na hodiny, ale…“
„Tak proč jsi to koupil, když jsi to neměl v úmyslu použít?“
Pokrčil rameny. „Byl to impuls. Kromě toho, mnoho lidí kupuje na aukcích položky, které vůbec nemají v úmyslu použít. Prostě to považují za dar.“
Teplota její krve stoupala prudce vzhůru. Nestarala se o to, že za hodiny zaplatil mnohem víc, než stály. K čertu s Alzheimerovou Nadací.
„Takže, když jsi tam zapomněla ten metr, myslel jsem, že ti ho donesu. Kromě toho, užívám si naše rozhovory. Způsob, jakým popisuješ věci, je… fascinující.“
„Fascinující?“ Její hněv začal vřít. Nepamatovala si přesně to, co říkala minulý týden v podkroví. To, co si pamatovala, byly jeho lehce zahalené posměšky a narážky.
Opřel se o rám dveří a ona se málem dotkla jeho boku, když sahala po klice.
„Děkuju, aspoň myslím.“ S prásknutím zavřela dveře třídy, zamkla a otočila se na podpatku.
*   *   *
 „Dej si se mnou večeři,“ řekl Dom, než se dostala k vrcholu schodiště. „Zítra večer v podkroví. Chci pro tebe uvařit.“
Mackenzie se zarazila a pak se k němu otočila. Její oči tančily ve zjevné předtuše toho, co se mu chystala říct. Byl naladěn na tlukot jejího srdce, které mu bušilo v uších.
„Co, abys mohl pokřtít příjezd tvého nového obrazu skutečným subjektem?“ Slova plivala skrz zuby a jemu se z nich delikátně kroutily vnitřnosti. Byla jasně na hraně. Měl by přestat a pokusit se ji uklidnit, ale její divokost v něm rozpalovala oheň, který chtěl, aby doutnal.
„Jak zajímavé. O tom jsem nepřemýšlel.“
„Och,“ zamračila se. „No, mám pro tebe novinku. To co se stalo na aukci, byla anomálie. Nehoda. Hrozivý omyl.“
Uzavřel vzdálenost mezi nimi a jí se zablesklo v očích. Krok za krokem od něj odstupovala, ale on pokračoval, dokud už neměla kam jít. Přitiskl obě ruce ke zdi a uvěznil ji tak mezi jeho náručí, sklonil se a zastavil se těsně před tím, než se jejich těla dotkly. Jeho oči zachytily puls uhánějící jí pod uchem a olízl si rty.
„Anomálie ano. Hrozivá chyba ne.“
Slyšel, jak se jí zasekl dech v hrdle, když k ní sklonil hlavu. Věděl, že očekávala, že ji políbí, a to byl důvod, proč to neudělal. Hnědé lokny ho lechtaly po tváři, když se nadechl, vtáhl její vůni do plic, erekce mu zapulzovala mezi nohama. Zavrtěl se, chtěl přitisknout jeho tvrdou délku proti jejímu boku – bože, bylo by to tak dobré – ale neudělal to. Vyklenula se blíž, jako by cítila jeho touhu a její tělo jednalo v rozporu s jejími slovy.
„Co-Kdo si myslíš-Jen abys věděl, já takovéhle věci nedělám s cizími muži. Nikdy. Promiň, že jsem ti vnukla takový dojem.“ Její hlas zrazoval účinek, který na ni měl, když se usmál. Ačkoliv byla o hlavu menší než on, s vyzývavě povystrčenou bradou se jí dařilo zírat na něj zpoza řas.
Dásně ho bolely, jak hrozilo, že je jeho tesáky prorazí, ale on chtěl, aby zůstaly na místě. „Já ale nejsem až takový cizinec, že?“
Její zelené oči se mu nalepily na rty. Doufala, že ji políbí? Dokonce i špička jejího jazyka vyrazila na chvíli ven, přesto nenavázala kontakt. Chtěl, aby se ho dotkla první a nebyl zklamán.
Dlaně narazily do jeho teplé hrudi, když se ho snažila s „ohmmhpf.“ Snažila se ale jen tak napůl. Lehce se od ní odtáhl, i když viděl tu hořící touhu v jejím pohledu.
„Co si myslíš, že děláš? Nemám ponětí, co do mě tu noc vjelo, nebo co za člověka si myslíš, že jsem, ale znovu se to nestane.“ Roztáhla prsty na jeho hrudi a on hravě uskočil. Ach, jak tohle miloval.
„Takže, pokud si myslíš,“ udělala krok vpřed, strkajíc ho do hrudníku těmi krátkými růžovými nehty a on udělal krok zpět. „Že mě můžeš pozvat na večeři,“ další krok, další šťouchnutí, „jen abys mě dostal do postele, tak na to můžeš hned zapomenout.“
Jeho záda nyní byla přitisknutá k protější stěně a on zvedl ruce ve falešné ukázce sebeobrany.
„Já bych nikdy, ani za milion let, nešla minulý týden do tvého bytu, kdybych věděla, že jsi to ty, kdo koupil ten obraz. Rozumíš? A přišla bych na způsob, jak přehodit tuhle uměleckou třídu někomu jinému, kdybych věděla, že přijdeš. A ten Hello Kitty metr? Můžeš ho koupit téměř v každé drogérii. Co se směješ?“
Koutky úst se mu napjaly, když zradily jeho úsilí nesmát se. Byla naštvaná, to ano, ale ne rozzlobená. Jen proto, že ji překvapil? Cítil, že je v tom něco víc. Odváží se ještě jednou ponořit do jejích myšlenek, když byli tak blízko? Pro něj bylo to pouto silné.
Od chvíle, co si vzal její krev, na ni nepřestával myslet. Věděl, co dělá. Kde je. Co si myslí, cítí. Bylo to k ničemu. Byl k ní bolestně přitahován a věděl, že ho ona chce.
Natáhl svou mysl, jemně pohladil tu její a pak ji pustil. Zamračila se a protřela si krk. Musel být opatrný, nemohl by snést to, kdyby jí znovu vymazal paměť. Nechtěl se jí odstranit z mysli, i když musel brzy odejít.
To, co zjistil, ho překvapilo. Nebyla naštvaná na to, co se stalo při aukci, ani na to, že ho nemohla dostat z mysli. Byla rozrušená tím, co by si o ní mohl myslet, tím, že by o ní mohl mít nízké mínění.
Ach bože, kdyby jen věděla.
Nechtěla, aby si myslel, že její chování tu noc o ní svědčilo jako o člověku, i když vše, co hledala, byl jen krátkodobý vztah.
Chtěl si ji přitáhnout do náruče, zasypat ji polibky a přesvědčit ji, že je tomu jinak. Přesvědčit ji, že si o ní nemyslí nic špatného. Právě naopak. Jejich přitažlivost byla silná, téměř hmatatelná. To, že si byl vědom krevního pouta, mu to pomáhalo kontrolovat, ale ona nic netušila. Opravdu si tu noc nemohla pomoci. Jedna věc byla jasná. Teď ho chtěla. Nemusel zkoumat její mysl, aby to věděl. Cítil to ve vzduchu mezi nimi, cítil to z jejího dechu. A jestli to přizná, nebo ne, to záviselo jen na tom, jak se on bude snažit.
Vše na ní ho popohánělo a cítil fyzickou bolest z toho, jak moc ji chtěl blíže poznat. Krátkodobě? Ano, to mu nevadilo. Nechtěl nic víc. Samozřejmě, že ne.
„Co když ti řeknu, že tě na všech úrovních shledávám atraktivní? Že chci vědět, co z tebe dělá tebe?“ Její tvář poněkud změkla. Poslouchala. „Jaký druh hudby se ti líbí. Tvého oblíbeného umělce. Jakou knihu jsi naposledy četla. Tvůj oblíbený desert. Vím, že jsi něčím mnohem víc, než tím, co jsi byla těch patnáct minut na terase. Fascinuješ mě na každé úrovni, Mackenzie Foster-Shawová, a já prostě chci, abys to věděla. To je všechno.“
Nic neřekla, ale barva v jejích očích potemněla, říkající mu to, co slova nedokázala.
Špičkou nosu přejel po hladké kůži jejího krku a cítil, jak se zachvěla. Místo toho, aby odstoupila, naklonila bradu, aby mu umožnila lepší přístup a on věděl, že ji získal. Odstrčil jí vlasy stranou, stále se její kůže nedotýkal prsty. Tiše zasténala a pižmová vůně jejího vzrušení mu naplnila nozdry. Věděl, že chce cítit jeho ruce na ní, ale on chtěl, aby musela čekat.
„Samozřejmě, že bych lhal, kdybych řekl, že jsem naštvaný tím, co se stalo. Nejsem. Od té noci na terase jsem snil o tom, jaké by to bylo mít tě v posteli.“ Cítil teplo vyzařující jí z tváře, když pomalu vydechla. „Ale také respektuji tvé pocity a chci ti jednoduše uvařit. To je všechno. Nedojde k žádnému křtění.“ Špička jejího jazyka na chvíli vyrazila ven. Ne, pokud sama nebudeš chtít, chtěl dodat, ale zarazil se.
Bože, jak on jí byl uchvácen. Její velké obručové náušnice se zachytily v pramenech jejích vlasů. Zvedl prst, dávajíc si pozor, aby se nedotkl stříbra, jím přejel po straně jejího obličeje, uvolnil pramínky. Její tělo se zachvělo a on musel potlačit zavrčení. Dásně ho bolely, ale jeho tesáky zůstávaly skryty.
Chtěl tuto ženu tak, jak žádnou předtím. Stálo ho každý kousek vůle, kterou měl, aby nezvedl její koketní sukni, nestáhl jí punčochy a nezabořil se do její měkkosti hned tady, na chodbě umělecké školy. Chystal se ji přinutit udělat první krok, protože tak to bude mnohem sladší.
„Budu dokonalý gentleman,“ pozvedl ruce dlaněmi nahoru. „Slibuji.“
Její rty se zakřivily do úsměvu, zatímco vycouvala a loudala se po schodech, sukně se kývala proti jejím stehnům ve sladkém sbohem. Dlouhé, volné kadeře se jí odrážely po zádech, když se rozběhla.
„Zítra večer? V kolik?“ Zavolala, když přistála dole.
„Co třeba v sedm?“
„Budu tam.“ Když se dostala do dolního patra, slyšel znovu její hlas, ale byl tak tichý, že si nebyl jistý, jestli promluvila nahlas, nebo to vycházelo z jejích myšlenek. „Kokosový krémový koláč.“



[1] Nejlepší přítel
[2] Francouzsky doslovně „nevím přesně co.“ Nicméně je to fráze, která se používá pro něco atraktivního, osobitého, zvláštního.

23 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky Kerris za překlad a hlavně za to, že na nás nezapomínáš. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. děkuju moc za překlad a za tvůj čas.:)

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka a už sa neviem dočkať tej večere

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. ahoj, mooooooc děkuji.Ala

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat