sobota 31. srpna 2013

Pavoučí kousnutí - 3. kapitola






Dopila jsem limonádu, vzala si složku, řekla Fletcherovi dobrou noc, a vydala se na cestu domů.

Můj byt byl v domě přes ulici, v pátém poschodí, ale nikdy jsem z restaurace nebo odjinud, nechodila přímo domů. Obešla jsem tři bloky a prošla dva parky, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, než jsem vklouzla do správného domu. Všude bylo ticho, jak se patří na pozdní noční hodinu, slyšet byly jen moje kroky. Vyjela jsem výtahem do svého poschodí. Než jsem odemkla, přitiskla jsem ruce na zeď vedle vchodu do bytu. Nic neobvyklého. Jenom obvyklé tiché mručení domovních zdí. Nebyla jsem doma tak často, aby se moje přítomnost vsákla do cihel, nebo jsem možná jenom vibrace způsobené mou přítomností nevnímala.

Vybrala jsem si tenhle konkrétní byt, protože byl nejblíž ke schodišti, s přístupem na střechu a masivním okapovým rourám směřujícím podél budovy dolů. Moje únikové cesty, společně s několika dalšími. Zkoušela jsem je několikrát do měsíce, když jsem si v myšlenkách přehrávala scénáře možného ohrožení. Moje vlastní mantra pro přežití. Při mém druhu práce nikdy nemůžete být dost opatrní, zvlášť když sebemenší chybička může znamenat smrt. Mou smrt.

Rozsvítila jsem. V přední místnosti byla velká kuchyň a moje doupě s ložnicí a koupelnou vlevo a stejné volné pokoje vpravo. Pohodlný gauč, dvě rozkládací křesla, plazma, DVD a CD přehrávače. Hromady a hromady ohmataných knih místy dosahovaly až tří stop. Pěkná sada měděných hrnců a pánví zavěšených na policích v kuchyni. Řeznický špalek plný luxusních nožů postavený na pultě. Nebylo tu nic, co bych tu v případě potřeby rychlého odchodu nemohla nechat. Možný důsledek mé profese. Byla jsem při práci opatrná a Fletcher byl při přijímání klientů velmi vybíravý. Ale vždycky tu byla možnost odhalení, prozrazení, mučení, smrti. Důvody proč Fletcher chtěl, abych pověsila řemeslo na hřebík.

Abych starého muže uklidnila, zkoušela jsem vést něco jako normální život, když pominu svoje noční aktivity. Moje hlavní krycí identita, Gin Blancová, pracovala na částečný úvazek v Pork Pit jako kuchařka a číšnice, a byla věčná studentka Ashlandské Community College. Architektura, sochařství, role ženy v beletrii. Zapisovala jsem si předměty, které se mi zamlouvaly, bez ohledu na to, jak byly různorodé.

Ale literatura a lekce vaření byly moje nejoblíbenější, zapsala jsem si nejméně jednu každý semestr. Vaření bylo moje vášeň – jediná opravdová kromě čtení. Užívala jsem si vůni cukru a koření. Nekonečné kombinace sladkého a slaného. Jednoduché a složité recepty, kde proměníte jednotlivé ingredience v kompaktní umělecké dílo. Navíc, vaření mi poskytuje záminku, proč mít kolem sebe tolik nožů. Další nezbytnost při mém druhu práce.

Když jsem se ujistila, že je všechno v pořádku, vešla jsem dovnitř. Měla bych jít do koupelny a dát si sprchu, pak se zavrtat do postele a projít si spis Gordona Gilese. Naplánovat úder. Sepsat seznam potřebných zásob. Naplánovat únik. A nechat si zdát o naolejovaných plavčících, kteří na mě podle Fletcherových slibů čekají na Key West.

Ale zůstala jsem ve svém kutlochu a zírala na skupinu zarámovaných kreseb na římse nad televizí. Výsledek právě dokončeného uměleckého kurzu. Zadání závěrečného projektu bylo vytvořit sérii. Celkem tři kresby, každou jinou, ale se společným tématem.

Nakreslila jsem runy mojí mrtvé rodiny.

Místo nášivek na rukávě jako v armádě, se lidé obdaření magií poznávají podle run. Upíři, obři, trpaslíci, živlové. Runy byly všude, kam jste se podívali. Tetování, náušnice, prsteny, trička. Někteří lidé je dokonce používali jako obchodní loga.

Někteří uživatelé magie nad tím ohrnovali nos, tvrdili, že runy by se měli používat pouze pro koncentraci síly. Mnoho z nich si také hýčkalo potrhlé sny o živly kontrolované společnosti místo součastné rovnováhy sil mezi všemi rasami. Důvod, proč ani jedna rasa neměla navrch, byl jednoduchý: palné zbraně všechno báječně srovnaly. Také tu byly nože, baseballové pálky a motorové pily. A většina obyčejných lidí v Ashlandu měla minimálně jednu z nich. Magie byla skvělá, ale tři kulky v hlavě dokázaly sfouknout svíčku téměř každému. Tak lidi používali runy, magické bytosti se jim za to vysmívaly a život města běžel dál.

Pokud runy používali obyčejní lidé, nemělo to na nic vliv. Pouze živlové mohli runy naplnit magií. Vlít do symbolu život a dát mu nějakou určitou funkci. Ve skutečnosti, když živel Ohně zapaloval táborák slunečním paprskem soustředěným do runy, tak se jen předváděl. Především proto, že stejného výsledku by docílil lusknutím prstů. Ale magické runy byly k něčemu dobré – upozornily, když bylo něco špatně, spustily poplach, nebo zadržely poryv magie. To poslední obvykle používali nájemní vrahové. Nakreslíte výbušnou ohnivou runu, zabalíte do balíčku, oznámkujete, pošlete, a zatímco nějaký idiot otevře balíček a udělá bum, vy můžete popíjet margaritu někde v Karibiku.

Většina run v sobě takovou sílu neměla, ale prostě jen ukázala na váš původ, vaše spojenectví, řekla něco o vaší nátuře, obchodech, zaměstnání nebo koníčcích. Runa mojí rodiny, Snowových, byla sněhová vločka- symbol ledového klidu. Moje matka, Eira, nosívala runu ve stříbrném medailonu zavěšeném na krku. Moje matka dodržovala tradice a nechala pro každého z nás vyrobit runový náhrdelník se symbolem odhalujícím něco z naší osobnosti.

Sněhová vločka byla první kousek na římse, následoval loubinec – symbolizující eleganci - náhrdelník mojí starší sestry Annabelly. A poslední byl petrklíč, symbolizující krásu mojí mladší sestry, Brii.

Na římse chyběl obrázek mojí runy – pavoučí runy. Malý kruh soustředěný kolem osmi pravidelných linek nebyl dost složitý a zajímavý, aby si zasloužil vlastní kresbu. A samozřejmě jsem ani nikdy neměla medailon s pavoučí runou, ale kdybych tu zatracenou věc chtěla vidět, stačilo se podívat na jizvy na mých dlaních.

Vytrhla jsem se z myšlenek. Vzpomínky byly na podzim vždycky horší. Byla to doba, kdy moji matku a sestru Annabellu zabil živel Ohně a z jejich těl zbyl jen popel. Bria tomu osudu unikla, jen aby uhořela zaživa v troskách našeho domu. Ze své malé sestry jsem našla jen krvavou skvrnu na základním kameni.

Čistý, ostrý zvuk ve vzduchu. Jasná, blankytná obloha. Bohatá, vlhká vůně země. Způsob, jakým zimní chlad zpomaluje mumlání kamenů pod zemí. To všechno mi je připomíná, i teď, po sedmnácti letech.

Ale obrázky run na krbové římse mi mou rodinu zpět nepřivedou. Nic se s tím nedá dělat. Nevím, proč jsem ty zatracené obrázky nakreslila. Opravdu jsem potřebovala dovolenou. Nebo mě ty Fletcherovi řeči o důchodu zasáhly víc, než jsem myslela.

Sevřela jsem prsty kolem složky. Odtrhla oči od kreseb, šla do ložnice a uťala si výhled zavřením dveří.

Sejde z očí, možná sejde i z mysli.

Příští ráno v osm hodin jsem stála na nejvyšším balkóně Ashlandské opery, mohutné budovy postavené ze šedivé žuly a svítivého bílého mramoru. Staromódní architektonický skvost, rozprostřený přes tři centrální bloky. Štíhlá věžička na každém ze tří křídel, které mi vždycky připomínala domek pro panenky. Černé vlajky zdobené stříbrnými notami – runy opery – ochable povlávaly v zářijovém větříku na vrcholu věžiček.

O dvacet minut později jsem prošla hlavními dveřmi opery. V bílé blůze, černých kalhotách a botách na nízkém podpatku a s pouzdrem na violoncello, jsem vypadala jako jedna z tuctu hudebníků, kteří přicházeli na dnešní vystoupení. Nikdo se na mě nepodíval dvakrát, když jsem procházela halou a stoupala po obrovském schodišti o několik pater výš. Použila jsem svou ledovou magii k vytvoření dvou úzkých šperháků, které jsem použila na otevření balkonových dveří. Mohla jsem jít předem, ale po vykonané práci jsem raději volila odchod zadem. Zatímco hlavní vchod byl otočený na rušnou třídu v centru města, zadní strana budovy dřepěla na vrcholku rozeklaného útesu padajícího vstříc řece Aneirin. Útes, který jsem slezla asi tak před hodinou.

Ve stínu jsem otevřela pouzdro na violoncello a vytáhla ven plastovou atrapu, která připomínala hudební nástroj. Vespod byla schovaná přihrádka s mými pomůckami na večer, včetně dvou set stop horolezeckého lana. Připevnila jsem lano k mosaznému balkónovému zábradlí zasazenému do útesu. Šedé lano splývalo se skálou, a pokud byste o něm nevěděli, nenašli byste ho. Ještě jsem sebrala z balkonové podlahy pár hnědě zbarvených listů a rozhodila jsem je kolem základny stožáru, abych lano ještě víc zamaskovala. Bylo neobvyklé, aby někdo chodil obdivovat budovu z téhle strany, ale nikdy nemůžete vědět, jestli sem někdo nezaběhne na pár rychlých šluků. Je lepší nic nepodcenit.

Jak jsem pracovala, moje ruce zavadily o kamenné zdi budovy. Žula pod mými prsty zpívala. Operní hudba dlouhou dobu sytila skálu, a ta jí teď protékala jako nerostná žíla horninou. Zvuk byl tak sytý, tak čistý, tak krásný po šíleném neladu v azylu, že jsem sáhla po své magii.

Poslala jsem tenký pramínek své síly skrze skálu s jemným příkazem. Oddělit žilky z žulového jádra a posílat je ve vlnkách, jednu za druhou, jako by se moje prsty proháněly po klávesách piana. Žilky se srovnaly zpátky na své místo a já jsem si dovolila malý úsměv. Magie živlů může být zábavná, stejně jako smrtící.

Moje práce na místě byla u konce, vzala jsem pouzdro na violoncello, otevřela balkónové dveřea vklouzla zpět do budovy. Můj balkón byl v nejvyšším patře budovy, šedém beztvarém prostoru, kde byly jen kanceláře. Území personálu bylo prázdné, jen tlumeně osvětlené. Seběhla jsem po požárním schodišti až do druhého patra.

Bylo to jako vejít do jiného světa. Druhé poschodí bylo kruhové, s velkým, několik tisíc stop širokým vstupním prostorem. Grandiózní schodiště s oslnivými křišťálovými lustry, které připomínaly shluk elegantních rampouchů, spadalo do přízemí. Koberec byl tmavě vínově červený s delikátním zlatým kašmírovým vzorem. Na zdech těžké zvukotěsné závěsy občas prostřídané naleštěnými zrcadly. A pod tím vším foyer s bílými mramorovými sedátky s kontrastním černým a vínovým čtvercovým vzorem.

Pár bloků odtud, upírské prostitutky s vámi šly za padesát babek do auta, zatímco bezdomovci prohrabávali popelnice, jestli by se v nich nenašlo něco k večeři. Ale tady byly nejtemnější a nejšpinavější věcí otisky rtěnky na sklence od šampaňského – a duše lidí dopřávajících si bublinky.

Dav korzoval po vstupní hale, někteří po stranách širokého schodiště. Jak vyžaduje protokol u Ashlandské smetánky, ženy v značkových šatech od návrhářů zvučných jmen v zářivých barvách, muži ve smokingu, všichni pak s vhodnými a rafinovanými doplňky. Šperky v různých velikostech od malých přes střední až po velké se leskly a blýskaly na hrdlech, zápěstích a prstech. Kameny hrdě šeptaly o vlastní eleganci a kráse. Někteří návštěvníci usrkávali šampaňské a míchané nápoje, zatímco jiní uzobávali z kuřecích špízů, jarních závitků a jiných delikátních předkrmů v nadměrné velikosti. Konverzace lehce proudila, občas přerušovaná tlumeným smíchem.

Protože jsem vypadala jako ostatní hudebníci, vyšňoření hosté mi věnovali asi tolik pozornosti jako koberci, takže jsem lehce proplouvala davem a vyhlížela svou kořist.

Davem projelo vzrušení a já jsem hledala důvod toho náhlého pozdvižení. Moji pozornost upoutala Mab Monroeová. Živel Ohně proplul skrz halu a stoupal po hlavním schodišti. Každý se za ní otáčel a konverzace odumírala, jako když vypnete zvuk uprostřed refrénu. Mab měla tenhle účinek na většinu lidí. Její jemně vlnité rezavé vlasy se blýskaly jako nová mince, měla oblečenou temně fialovou róbu, střiženou tak, aby vynikl její krémově zabarvený dekolt. Oči měla jako dvě černé studně. Oheň a síra. To bylo všechno, co mě napadlo, když jsem uviděla Mab.

Plochý zlatý náhrdelník zvonil na jejím útlém krku. Můj pohled upoutal přívěšek: kulatý rubín soustředěný mezi několika tucty paprsků. Složitě vybroušený diamant zasazený ve zlatě vytvářel dojem, jakoby se paprsky opravdu třepotaly. Sluneční žár. Symbol ohně. Mabiina osobní runa. Používaná jen jí samotnou. Dokonce i přes celou místnost jsem mohla slyšet vibrace drahokamů. Místo o kráse a eleganci šeptaly o drsné, ohnivé síle. Ten zvuk mi svíral žaludek.

Mab Monroeová procházela davem, smála se, mluvila, potřásala rukama. Prohlížela jsem si ji a znovu přemýšlela o všech těch penězích, které mi nabízeli za její zabití. Opravdu jsem se styděla. Nepovažovala jsem se za nějakého hrdinu, ale neubránila jsem se myšlence na to, kolik dobrého by obyvatelům Ashlandu přineslo odstranění Mab Monroeové. Tyrani ve mně vždycky probouzeli touhu vidět, jak houževnatí doopravdy jsou – a srazit je na kolena.

Můj pohled zavadil o její doprovod. Statný muž oblečený ve smokingu stál v blízkosti Mab, zatímco dva další kroužili ve větší vzdálenosti. Eliot Slater dnes mezi nimi nebyl, ale všichni byli velcí jako on, se silnými krky, a buldočím pohledem. Perfektní lidské štíty. Ne, že by je Mab doopravdy potřebovala. Její ohnivá magie stačila na jakoukoliv hrozbu. Stráž byla spíš pro efekt než kvůli ochraně.

Mabiina cesta se stočila směrem ke mně, a tak jsem se rozplynula zpět do stínů. Mab a její stráže prošli, aniž by mi věnovali pozornost, a já jsem pokračovala v hledání svého dnešního cíle – a čehokoliv, co by mohlo zkřížit moje plány.

Haley Jamesová se objevila na schodišti o několik minut později. Její kůže měla barvu čerstvé smetany a její blond vlasy byly stočené do drdolu. Oblékla si krátké šedozelené pouzdrové šaty, které odhalovaly dost z jejího bujně tvarovaného těla. Smaragdy na jejích náušnicích jiskřily jako žhavé uhlíky. Zelená barva drahokamů odpovídala barvě jejích očí.

Alexis Jamesová šla v závěsu za svou sestrou. Alexis byla o několik stop vyšší, stejně světlá, jen její vlasy byly o něco kratší. Oblečené měla jednoduché černé koktejlové šaty. Její hrdlo obtáčela šňůra perel a až k loktům se táhly černé rukavice. Na pravém zápěstí měla perlový náramek. Velmi střízlivé ve srovnání se smaragdovým třpytem její sestry.

Haley Jamesová zavolala na Mab a obě ženy zastavily, aby si vyměnily bezvýznamné lichotky. Alexis stála opodál s bezvýrazným obličejem.

Podle Fletcherovy složky byla Haley výkonná ředitelka Halo Industries, zatímco Alexis měla na starosti marketing a vztahy s veřejností. Společnost byla roky vlastnictvím jejich rodiny a působila v různých oblastech, ale soustředila se hlavně na magii, konkrétně na spojení Magie Vzduchu s medicínskými a kosmetickými produkty. Sestry Jamesovy zaměstnávaly pouze živly, ale nevědělo se o nich, zda mají nějakou magii.

Byla jsem přesvědčená, že Haley Jamesová byla ta, která přišla Gordonu Gilesovi na falšování účetních knih. Jestli na něj uzavřela kontrakt tak, aby to zamaskovala, udělala z něj exemplární příklad nebo udržela Mab v nevědomosti, že byla ošizená o miliony, a tak se vyhnula se jejímu hněvu. Pokud by Mab přišla na Gilesovu zpronevěru, nemusela by se naštvat pouze na účetního, ale i na sestry Jamesovy, že se nechaly napálit. Bylo tu několik důvodů, které říkaly, že za rozhodnutím zlikvidovat Gilese mohla být Haley Jamesová.

Pustila jsem domněnky z hlavy. Nezáleželo na tom, kdo si mě na Gilese najal, pokud po splnění zakázky dorazí zbytek peněz. Pokud ne, pak bych se mohla zajímat o to, kdo chtěl mít Gordona Gilese mrtvého. Ale do té doby ne.

Když už jsem zmínila pana Gilese, konečně dorazil. Vmísil se do davu v hale a pokračoval nahoru po schodišti, stejně jako Mab, ale s daleko menší pozornosti.

Gordon Giles měl také smoking, ale příliš velký na jeho drobnou kostru. Byl tak štíhlý, že se jeho lopatky rýsovaly přes látku saka. Jeho tváře byly vpadlé a ztrápené, jako by ho bolel každý nádech. Neustále si mnul ruce a jeho oči těkaly po celé hale a přeskakovaly z Haley Jamesové na Alexis a na Mab Monroeovou, pak skrz moře jejich diváků a zpátky. Snažil se zjistit, odkud hrozí nebezpečí. Z kterého stínu zahvízdá kulka. Ale neviděl nic, neviděl mně, dokud nebylo příliš pozdě. Ale ve skutečnosti bylo pozdě už ve chvíli, kdy klient kontaktoval Fletchera. Protože já jsem byla Pavouk. Vždycky jsem zamířila přímo na cíl.

A nikdy jsem neminula.

16 komentářů:

  1. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Boží :))) děkuju, že překládáš a jsem ráda, že právě tuto knížku ;D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji pěkně za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Hustě! Nádhera, díky moc za překlad :D
    Catherine

    OdpovědětVymazat