pátek 23. srpna 2013

Pavoučí kousnutí - 2. kapitola





A teď ta těžší část – odejít z azylu. Dostat se dovnitř byla hračka. Stačilo předstírat psychotický záchvat a namazat několik kapes. Na cestě ven leželo několik překážek, jmenovitě dva tucty zřízenců, několik členů ochranky, různé zámky a dvanáct stop vysoká zeď s ostnatým drátem nahoře.
Doplížila jsem se na konec haly a nakoukla jsem do vedlejší chodby. Opuštěná. Bylo po sedmé a většina pacientů už byla zpátky ve svých vypolštářovaných celách a křičela do noci.

Se štěstím Evelyn a zřízence do rána nikdo nenajde. A už tou dobou budu dávno pryč. Nikdy nepočítejte se štěstím nebo přijdete o všechno. Tohle jsem se naučila už dávno. Během pobytu jsem si zapamatovala, kdy chodí zřízenci na obchůzky, takže bylo snadné projít setmělými chodbami do pravého křídla budovy azylu. Díky kousku pásky nalepenému na zámek byly dveře do jedné z komor pořád otevřené. Vklouzla jsem dovnitř. Tmavý prostor byl přeplněný zásobami.  Mopy. Košťata. Toaletní papír. Čistící prostředky. Zašla jsem do zadního rohu, kde šetrní zedníci překryli granitovou zeď nátěrem a přitiskla jsem ruce na hrubý kámen. Poslouchám. Jsem živel Kamene, mám sílu, magii, schopnost, slyším svůj element kdekoliv a v jakékoliv formě. Ať je to štěrk pod mýma nohama, vysoko čnící vrcholky hor nad mou hlavou nebo jednoduchá zeď, jako ta, na které mám právě ruku, mohu slyšet, jak kámen vibruje. Dokud  budou kámen obklopovat lidské emoce a skutky, mohou mi jeho tóny prozradit mnoho věcí o povaze lidí, kteří žijí v domě a jestli se někdy setkal s násilnou smrtí. Ale kámen pod mým rukama jenom mumlal obvyklé nesmysly. Žádný náznak poplachu. Žádné řinčení a běsnění, známky spěšné aktivity. Žádné rušivé vlny neprobíhaly skálou. Těla ještě nebyla objevena a mí spolublázni po sobě ještě pořád slintali. Výborně.
Vyšplhala jsem na kovovou skříň u protější zdi, odsunula stropní obklad a popadla jsem plastovou tašku s oblečením, kterou jsem si tam ukryla. Svlékla jsem si krví potřísněné pyžamo a vyměnila ho za nové svršky. Jedna z prvních věcí, které jsem udělala, když mně hospitalizovali bylo, že jsem vnikla do skladiště a vyzvedla si oblečení, které jsem měla na sobě, když mě sem policajti přivezli. Kromě džínů, modrého trička, bot a námořnického kabátu s kapucí jsem taky měla několik kapesních nožů společně se stříbrnými hodinkami, které měly cívku s navinovací garotou. Malé, nenápadné zbraně, ale už před časem mi dokázaly, že se na ně můžu spolehnout.
Kromě skladiště jsem navštívila i přijímací místnost a zničila svou složku, stejně jako jsem vymazala záznam z počítače. Teď už nikde nebyla žádná stopa po mé přítomnosti. Kromě chladnoucího těla Evelyn Edwardsové, samozřejmě.
Připnula jsem si hodinky na zápěstí. Paprsek měsíčního světla dopadl skrze okno na mou ruku a zdůraznil hluboko vryté jizvy na dlani. Malý kroužek s osmi tenkými vybíhajícími linkami. Ladí s jizvami zdobícími mou druhou dlaň. Pavoučí znak – symbol trpělivosti. Rozevřela jsem ruce a zadívala se na linie. V citlivém věku třinácti let jsem byla zbitá, zmučená, se zavázanýma očima donucena podržet kousek stříbrného kamene, medailon vytvarovaný do pavoučí runy. Moje ruce k němu přilepili a rudu nahřál živel Ohně. Magický kov se roztavil a popálil moje dlaně. Proto ty jizvy. Tenkrát, před sedmnácti lety byly znaky čerstvé, hnusné, červené – jako můj křik a smích čarodějnice, která mě mučila. Jizvy časem vybledly. Teď jsou z nich už jen stříbrné linky protínající kruhy na mé bledé kůži. Přála bych si, aby moje vzpomínky na tu noc taky tak vybledly. Měsíční paprsky zviditelnily stále přítomné stopy stříbra v mém mase daleko víc než běžné denní světlo. Nebo to bylo možná tím, že jsem většinou pracovala v noci, kdy z temnoty napovrch vylézaly temné věci a temné emoce připravené hrát svoje hry. Občas jsem na runy téměř zapomněla, ale jen do chvíle jako byla tato, kdy se mi samy ukázaly. A přivolaly vzpomínky na noc, kdy byla vyvražděná moje rodina.
Potlačila jsem závan bolestivých vzpomínek a pokračovala ve své práci. Byla jsem teprve v půlce. Neměla jsem v úmyslu nechat se chytit kvůli dojímání se a slzení nad věcmi, které by radši měly být zapomenuty. Emoce jsou jen pro slabochy, kteří je neumí potlačit.
A já už dlouho nejsem slaboch.
Nacpala jsem zakrvavené pyžamo a prázdnou plastovou tašku na dno jednoho z kbelíků, které uklízeči používají na vytírání podlahy. Pak jsem vzala kanystr bělidla z kovové police, otevřela jsem ho a nalila tekutinu do kbelíku. Přes rukáv jsem vzala mop a celé jsem to pořádně promíchala. Žádná DNA na oblečení nezbyde. Za předpokladu, že by se policie namáhala nějakou hledat. Vraždy, speciálně pobodání, nebyly v azylu nic neobvyklého, což byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodla zabít Evelyn v azylu místo u ní doma.
Když bylo hotovo, sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla brýle se stříbrnými oválnými obroučkami. Namodralé čočky maskovaly moje šedé oči. V druhé kapse byla baseballová čapka na zakrytí odbarvených blond vlasů a zastínění rysů obličeje. Jednoduché nástroje pracují nejlépe, zvlášť když chcete změnit svůj zevnějšek. Kousek brýlí tuhle, trocha neforemného oblečení tamhle a většina lidí není schopná říct, jaké barvy je vaše kůže, tím méně jak doopravdy vypadáte.
Po převlečení jsem v dlani schovala jeden z nožíků, otevřela dveře a vykročila do chodby.
Normálně oblečená, s otevřeným přátelským úsměvem jsem odešla. Nikdo se na mně nepodíval dvakrát, dokonce ani takzvaná bezpečnostní služba, která měla ostražitost a  pozornost v popisu práce. O pět minut později jsem naškrábala falešné jméno do knihy návštěv. Další zřízenec, tentokrát žena, se na mě zamračila zpoza skleněné přepážky.
„Návštěvní hodiny skončily před třiceti minutami,“ zasyčela, tvář staženou nesouhlasem. Vyrušila jsem jí při její večerní chvilce s milostným románem a čokoládovou tyčinkou.
„Ach, já vím, zlato,“ zašveholila jsem svým nejlepším hlasem ve stylu Scarlett O´Harové. „Ale byla jsem pomoct kuchařům, Velká Berta mi řekla, že za to dostanu volno.“
Lež, samozřejmě. Ale nasadila jsem ustaraný výraz.
„Doufám, že to nevadí? Berta říkala, že to bude v pořádku.“
Ošetřovatelka zbledla. Velká Berta byla vyschlá žena, která vládla kuchyni – a taky všemu ostatnímu v azylu – železnou pěstí. Nikdo si to nechtěl u Berty rozházet a riskovat střet s litinovou pánví, kterou měla vždycky po ruce. Určitě ne za dvanáct babek na hodinu.
„Cokoliv to bylo,“ odsekla, „tak ať už se to víckrát neopakuje.“
To se nestane, protože nemám zájem vracet se na tohle strašné místo. Nasadila jsem opět svůj falešný úsměv. „Nebojte se zlato, jsem si jistá, že se to znovu nestane.“
Ošetřovatelka otevřela bzučákem dveře a já jsem vyšla ven. Po pronikavém zápachu slin, moči a bělidla v azylu noční vzduch voněl čistě, svěže a čerstvě jako čerstvě vyprané prostěradlo. Kdybych právě nezabila dva lidi, mohla bych se loudat, radovat se z žabího skřehotání a vzdáleného houkání sov ve větvích.
Místo toho jsem prošla bránou jistým rázným krokem. Brána za mnou kovově zarachotila a já jsem ještě s úsměvem zamávala strážci v neprůstřelné budce.  Ospale mi kývl a vrátil se ke sportovní stránce.
Vrátila jsem se do normálního světa. Štěrková cesta za branou křupala pod mýma nohama a kameny mi šeptaly do uší. Tón byl hluboký a uklidňující. Jako když v dálce den za dnem projíždějí auta. Daleko šťastnější zvuk než ten neustálý, šílený křik v azylu.
Přivítalo mně rozlehlé parkoviště lemované vzrostlými borovicemi. Vzdálenější konec ústil na čtyřproudovou silnici. Nebyly vidět žádné reflektory, které by mířily mým směrem. Žádné překvapení.
Ashlandský azyl byl situovaný na okraji Ashlandu, jižní metropole sousedící s Tennesee, Severní Karolinou a Virginií. Město nebylo větší než Atlanta, ale kompaktní, jeden z klenotů Jihu. Ashland se rozvaloval na úbočí Appalačských hor jako pes roztažený na chladné podlaze v horkém létě. Obklopený pralesem, zvlněnými kopci a línými řekami. Které vytvářely iluzi mírumilovného, poklidného, neposkvrněného místa.
Hlas sirény proťal noc a všechno přehlušil. Zase jedna zničená iluze.
„Uzavřít! Uzavřít!“ Někdo krákal do interkomu.
Takže těla už našli. Trochu jsem přidala, proklouzla kolem několika aut a zkontrolovala čas. Dvanáct minut. Dříve než jsem předpokládala. Štěstí se na mně dnes večer neusmálo. Vrtošivá děvka.
„Hej, vy tam! Zastavte!“
Ach, obvyklý nářek a zděšení potom, co liška navštívila kurník. A v tomto případě, zabila vzteklého psa číhajícího uvnitř. Brána ještě nebyla úplně zavřená, když s vrzáním zastavila.
Po štěrku za mnou se ozvaly kroky.
Mohlo by mně to vyděsit, kdybych nezmizela v okolním pralese.
Nejradši bych šla domů a vymyla si z vlasů zápach šílenství, ale měla jsem na večeři domluvenou schůzku. A Fletcher k smrti nerad čekal, zvlášť když šlo o peníze, které si k němu měly najít cestu.
Asi míli jsem běžela ve stínu borovic lemujících dálnici, až jsem o půl míle dál uviděla malý podnik jménem Na konci, takové to zanedbané, ošuntělé místo otevřené celou noc, kde vám nabídnou tři dny starý koláč a kávu. Po plesnivém hrachu a rozvařené mrkvi z blázince chutnal starý jahodový koláč jako mana nebeská. Kus jsem ho spořádala, zatímco jsem čekala na taxík.
Řidič mě vysadil v jedné ze špinavých uliček asi deset bloků od místa, kam jsem měla namířeno. Vývěsní štíty nabízely levné lihoviny a ještě levnější peep show. Skupinky černých, bílých a hispánců v plandavém oblečení se navzájem sledovali z protilehlých stran bloku a tvořili trojúhelník potencionálních trablů.
Na rohu žebral nějaký živel Vzduchu a sliboval, že zařídí déšť komukoliv, kdo mu dá dost peněz na láhev whisky. Další smutný příklad, že se i živlů týkají sociální problémy jako bezdomovectví, alkoholismus a závislosti. I náš život se mohl ubírat špatným směrem, přestože jsme mohli používat magii. Dala jsem mu dvacku a pokračovala dál.
Štětky se šouraly ulicí jako unavení vojáci povolaní generálem do další bitvy. Většina prostitutek patřila k upírům a jejich žluté zuby se pod pouličními lampami blýskaly jako matné kousky topazu. Sex byl pro některé upíry stimulant stejně jako krev. Dával jim požitek a nakopl jejich těla stejně jako sklenice vychlazené A pozitivní. Proto se tolik z nich věnovalo prostituci. Samozřejmě kromě toho, že je to nejstarší řemeslo. Pokud nepřijdou k vážnému život ohrožujícímu úrazu, mohou žít upíři velmi dlouho – několik stovek let. A pak je výhoda mít nějakou dovednost, která nikdy nevyjde z módy.
Pár upírů na mně začalo pokřikovat, ale jeden můj pohled je přiměl hledat snadnější cíl, ze kterého by měli nějaký prospěch.
Přešla jsem dva bloky a pak kolem popelnice z Čínské restaurace. Kovová nádoba smrděla po sójové omáčce a týden staré smažené rýži. Basketbalovou čepici a kabát jsem odhodila na vozík nějaké houmlesačky. Podle stavu jejího obnošeného pláště se jí mohly hodit. Pokud by se probrala z opileckého spánku dost brzy na to, aby tam ještě byly. Jak jsem šla, ulice už vypadaly trochu líp. Od gangů a feťáků přes  bílou lůzu k modrým límečkům a pracujícím chudákům. Tetovací salóny a hospody vystřídaly obchody s alkoholem a peep show. Prostitutky bloumajících po ulicích vypadaly čistěji a líp živené než jejich unavené, vyzáblé  sestry a bratři na jihu. Většina z nich taky byli lidé.
Jak jsem se zbavovala kousků svého přestrojení, zpomalovala jsem krok do vycházkového tempa a po zbytek cesty si užívala svěžího vzduchu. Nemohla jsem se ho nabažit, i když byl cítit tabákovým kouřem. Několik chlápků pokuřovalo a srkalo pivo na zápraží, zatímco vevnitř jejich ženy spěchaly s večeří na stůl.
O třicet minut později jsem byla na místě – Pork Pit.
Lokál nebyl nic víc než díra, ale podávalo se tam nejlepší barbecue v Ashlandu. Sakra, na celém Jihu. Nad vybledlou modrou markýzou se rýsovalo barevné neonové prase držící tác s jídlem. Nasměrovala jsem svoje prsty na otlučené cihly vedle vchodových dveří. Kámen vibroval tlumeným spokojeným, nacpaným vrněním, jako žaludek a žíly těch, co tady jedli.
Cedule na předním okně říkala Zavřeno, ale otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Před okny se krčily staromódní vinylové růžové a modré stoly. Pult se sladěnými stoličkami kolem zadní zdi, kde štamgasti mohli sedět a sledovat, jak se chystá jejich vepřové a hovězí. I když byl gril už minimálně hodinu zavřený, pořád bylo cítit osmahlé maso, kouř a těžká vůně koření. Mrak vůní tak hustý, že by se dal krájet. Růžové a modré prase ukazovali na ošoupanou podlahu, respektive na dámské a pánské toalety.
Moje šedé oči se zaměřily na pokladnu na pravé straně pultu. Seděl za ní vysoký muž, četl si paperbackový výtisk knihy Kde roste červené kapradí a usrkával z hrnku cikorkové kávy. Starý muž, blížící se k osmdesátce s chomáčkem bílých vlasů na flekaté hnědé lebce. Mastné skvrny na zástěře přes modrou pracovní košili a kalhoty.
Když jsem vešla, rozezněl se zvonek nade dveřmi, ale muž od své knihy oči nezvednul.
„Jdeš pozdě, Gin,“ řekl.
„Omlouvám se, byla jsem zaneprázdněná mluvením o svých pocitech a zabíjením lidí.“
„Měla jsi tu být už před hodinou.“
„Proč Fletchere vždycky zníš, jako by ses o mně bál.“
Fletcher vzhlédl od své knihy. Jeho uslzené vybledlé zelené oči připomínaly láhev od limonády.
„Já? Mít strach? Nebuď blázen.“
„Nikdy.“
Fletcher Lane byl můj zprostředkovatel. Člověk, který za mě jednal s klienty, přebíral peníze, a organizoval moje úkoly. Prostředník, který měl špinavé ruce – za značný poplatek. Sebral mě na ulici, když mi bylo sedmnáct a naučil mně všechno o tom, jak zabíjet lidi. Dobré, špatné, hnusné. Byl jedním z mála lidí, kterým jsem věřila – další byl jeho syn, Finnegan, který byl stejně nenasytný jako starý muž a nestyděl se za to.
Fletcher odložil knihu. „Hladová ?“
„Skoro celý týden jsem honila hrách po plastovém talíři. Co myslíš?“
Sedla jsem si na pult, zatímco za ním Fletcher pracoval. Starý muž přede mě se žblunknutím postavil sklenici ovocné limonády s ostružinami. Ochutnala jsem a zašklebila se.  „Je to vlažné.“
„Všechen led je na noc v mrazáku. Vychlaď si to sama.“
Jako přídavek k tomu, že jsem živel Kamene, mám i vzácný dar  ovládat i další živel – Led, ačkoliv v mnohem menší míře. Dala jsem ruce na sklenici a soustředila jsem se na chladnou sílu ležící v mém nitru. Ledové krystalky zformované do vloček se rozprostřely po sklenici. Zvedla jsem dlaň nad ni a znovu se soustředila na magii. Chladné stříbrné světlo uprostřed pavoučí jizvy zaplápolalo. Zkoncentrovala jsem se a světlo se zformované do ledové kostky přesunula nad sklenici. To celé několikrát, až jsem všechny nechala spadnout do limonády.
Znovu jsem ochutnala. „O moc lepší.“
Další věcí, kterou Fletcher položil na pult, byl půllibrový hamburger pokapaný majonézou a naplněný švýcarským uzeným sýrem, salátovým listem, plátky rajčete a tenkými kroužky červené cibule. Následovala miska pečených fazolí s pálivou omáčkou a talíř zelného salátu s mrkví.
Ponořená do jídla jsem si vychutnávala na jazyku soulad sladkého a ostrého, soli a octa. Spolkla jsem lžíci horkých fazolí a soustředila se na obal z pálivé omáčky, abych vychutnala všechny odstíny chutí. Pork Pit byl vyhlášený svou grilovací omáčkou, kterou Fletcher míchal z tajných přísad vzadu v kuchyni. Lidi ji kupovali po galonech. Během let jsem zkoušela odhalit Fletcherův tajný recept.  Nezáleželo na tom, kolik pokusných dávek jsem udělala, moje omáčka nikdy nechutnala jako ta Fletcherova. On tvrdil, že je to tajnou přísadou, která dá omáčce ten správný ostrý švih. Ale ať jsem se sebevíc snažila, nikdy mi neprozradil, co to je, nebo kolik se toho má použít.
„Řekneš mi někdy co je v grilovací omáčce?“ Zeptala jsem se.
„Ne,“ řekl. „Přestaneš se pokoušet zjistit, co tam patří?“
„Ne.“
„Tak potom jsme, hádám, v patové situaci.“
„Mohla bych zkusit tě podfouknout.“
Pobavený úšklebek zkřivil jeho tvář. „Potom nikdy nedostaneš recept.“
Pokývala jsem hlavou a soustředila se na jídlo. Než jsem dojedla, Fletcher se vrátil ke své knize a přečetl několik dalších stránek. Neptal se mně, jak to šlo s prací. Nemusel. Věděl, že pokud bych neměla hotovo, nevrátila bych se.
Vždycky se mi stýskalo po Pork Pit, když jsem měla zakázku. Chyběla mi vůně koření dráždící můj nos. Chybělo mi hlasité rachocení talířů a veselé cinkání příborů. Chyběla mi práce v kuchyni a nadávání na nevděčné zákazníky a pochybné týpky. Ale nejvíc jsem postrádala pošťuchování s Fletcherem pozdě v noci, když už byly přední dveře zavřené a všechno bylo tiché kromě nás dvou. Pork Pit pro mě byl mnohem víc než restaurace. Byl to domov – nebo to co se mu nejvíc podobalo za posledních sedmnáct let. Jediný, který jsem kdy měla. K životu nájemného vraha se prostě štěňata a laťkový plot nehodí.
„Jak se má Fin?“ Zeptala jsem se, když jsem byla plná až po okraj.
Fletcher pokrčil rameny. „Má se fajn. Hledí si svých věcí. Dává pozor na peníze cizích lidí. Můj syn, investiční bankéř a počítačový génius. Nemohl si zvolit nějakou počestnější práci, jako třeba zlodějinu.“
Schovala jsem svůj úšklebek za sklenici s limonádou.  Finnigan Lane se svým pozlátkem počestnosti a zdvořilosti nikdy nepřestane svého otce překvapovat. A mě taky ne.
Právě jsem sezobla poslední kousek neuvěřitelně dobrého hamburgeru, když Flatcher sáhl pod pult. Vytáhl manilovou obálku a položil ji vedle mého prázdného talíře. Jeho skvrnité hnědé ruce předtím na chvilku zaváhaly.
„Co to je?“ Zeptala jsem se. „Říkal jsi, že si můžu dát chvíli oraz.“
„Teď jsi měla čtyři dny dovolenou.“ Fletcher se dlouze napil vychladlé kávy.
„Strávit šest dní zavřená v blázinci není zrovna moje představa ideálně stráveného času.“
Fletcher neodpovídal. Obálka ležela mezi námi, tichá otázka. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem zvědavá, co v ní je. A kdo koho tak naštval, aby byl zájem o mé profesionální služby. Nebyla jsem levná. Zvlášť, když Fletcher shrábl podíl.
„Kdo je cíl?“zeptala jsem se. Proč odkládat nevyhnutelné.
Zatraceně zvláštní. Jediná emoce, kterou jsem nebyla schopná potlačit, ať jsem to zkoušela sebevíc. Něco, co jsem během těch let převzala od toho starého muže. Byl mnohem zvědavější než já.
Fletcher se zašklebil a otevřel obálku. „Cíl je Gordon Giles.“
Přisunul obálku ke mně a shrnul obsah. Gordon Giles. Pětačtyřicet. Finanční ředitel  Halo Industries. Oslavovaný účetní a kariérista, jinými slovy. Rozvedený. Bezdětný. Miluje muškaření. Rád navštěvuje prostitutky, nejméně dvakrát týdně. Živel Vzduchu.
Poslední informace mně nepotěšila. Živlové mohli vyvolávat a ovládat čtyři základní prvky – Led, Vzduch, Kámen a Oheň.  Někteří lidé měli talent pro používání odnoží těchto prvků, jako vody, kovu nebo  elektřiny. Ale nebyli jste považováni za pravý živel, pokud jste neovládali jeden z velké čtyřky.
Moje magie Kamene byla silná a dovolovala mi dělat cokoliv, co jsem si zamanula se svým prvkem, od drolení cihel, po drcení betonu, dát své pokožce strukturu mramoru. Se svou slabou magií Ledu jsem toho tolik nezvládla, jen ledové kostky, příležitostně nůž, nebo jiné malé tvary. Miniaturní ledová zvířatka mi získala popularitu na mnoha mejdanech.

Protože Gordon Giles byl živel Vzduchu, mohl ovládat proudění, směr větru, cítil vibrace vzduchu stejně, jako jsem já cítila vibrace kamene. A mohl s nimi taky  manipulovat, stejně jako já. V závislosti na tom, jaký druh talentu měl vrozený a jaká byla jeho síla, mohl Giles použít magii Vzduchu třeba na to, aby mně udusil dřív, než ho stihnu zabít. Vpravit bublinu vzduchu do mých žil. Ubít mně větrem. A stovky dalších nechutných věcí.
Studovala jsem fotografii připnutou na složce. Jemné vykartáčované vlasy pepř a sůl nad zlatými obroučkami. Jeho oči byly jakoby inkoustově zakalené, Jeho tvář mi připomínala fretku – dlouhá a úzká. Sevřené rty. Špičatá brada. Ostrý trojúhelníkový nos.
Gordonovy oči měly nervózní nesouhlasný pohled. Pohled muže, který ví, že ulice jsou plné příšer a očekává každou vteřinou útok některé z nich Takové bylo těžké zabít. Budu s ním muset být opatrná.
„A čím si Giles vysloužil mou profesionální pozornost?“
„Zdá se, že finanční ředitel kreativně zasahoval do účetních knih v Halo Industries.“ Řekl Fletcher.
„Někdo to zjistil a chce využít situace.“
„Ochrana?“ zeptala jsem se.
Fletcher zavrtěl hlavou. „Nic o čem bych věděl, ale Giles se bojí vlastního stínu a klidně se vydá policii, pokud ho to udrží v bezpečí.“
Policajti. Odfrkla jsem. Vtipné. Většina Ashlandské smetánky je křivější než horské pěšiny.
Pokud jste šli na policii kvůli ochraně, mohli jste se klidně sami oběsit a ušetřit spoluvězňům práci s trháním prostěradel.
„Halo Industries,“ přemýšlela jsem. “Není to jedna ze společností Mab Monroeové?“
„Je akcionářka,“ řekl Fletcher. „Ale jeden z jejích poskoků, Haley James a jeho sestra Alexis prakticky řídí obchody. Halo Indudtries založil jejich otec Lawrence. On a jeho sestra vlastnili firmu po mnoho let, dokud se Mab nerozhodla, že chce část akcií a nevynutila si je na nich. Otec zemřel na srdeční selhání dva týdny poté, co Mab převzala kontrolu. Tolik oficiální verze.“
„A neoficiální?“ Zeptala jsem se.
„Povídá se, že otec dělal problémy. Nepřekvapilo by mně, kdyby za jeho srdečním selháním byla Mab.“
„Srdeční selhání? To není její styl,“ zapochybovala jsem. „Ona většinou používá magii, lidi zpopelní,  podpálí jim dům nebo něco podobného.“
„Pravda,“ souhlasil Fletcher. „Což znamená, že pravděpodobně nechala špinavou práci na někom ze svých lidí, aby to vypadalo na přirozenou smrt. Ať tak nebo tak, Lawrence James skončil jako mrtvola.“
Ashland by mohl mít fungující policii a vedení, ale obvykle ho řídila jedna žena. Mab Monroeová. Mab byla živel Ohně -  silná, mocná, smrtící. Jakoby už to nebylo dost špatné, nebyla jen tak nějaký živel. Mab měla víc magie, víc síly, než kdokoliv jiný měl za posledních pět set let. A nebylo to jen čeření vody. Každý kdo se odvážil zkřížit jí cestu, skončil dřív nebo později mrtvý. Aspoň podle drbů, kterým jsem měla tendenci věřit. Za fasádou úctyhodného obchodu se skrývalo úplně jiné impérium. Zastrašování, úplatky, drogy, únosy, vraždy. Mab se ničeho neštítila. Libovala si v krvi jako prase v bahně. Měla své špióny všude. Policejní velitelství. Starostova kancelář. Městský soud. Policajti, státní zástupci, soudci, a další hodní hoši ve městě nevydrželi dlouho, pokud nepřešli na temnou stranu -  a na Mabiinu výplatní listinu.
Jako všechny důvtipné obchodnice, Mab skrývala svou pravou povahu pod pozlátkem vzdělání a dobré výchovy. Dávala peníze na charitu. Sháněla sponzory. Podporovala církevní komunitu. To vše se záměrem odpoutat pozornost od jejího ne příliš počestného denního chleba. Mab dohlížela na celkový rámec, na běžnou práci měla dva pobočníky. Právníka, JonahaMcAllistera, a ElliotaSlatera.
McAllister řídil lidi, kteří pro Mab zajišťovali legální operace. Uhlazený právník zavalil ubohé lidi formuláři a  byrokraciíí, že mnoho z nich skončilo v úpadku, jen když se snažili zaplatit vlastnímu advokátovi. Slater byl oficiálně bezpečnostní konzultant, ale ve skutečnosti byl pouze vymahač v hezkém obleku. Řídil Mabiiny poskoky a jednal s těmi, kteří jí zkřížili cestu rychlým, brutálním, efektivním způsobem – pokud se Mab nechtěla obtěžovat osobně.
Pro mnoho lidí byla Mab Monroeová vzorem moci živlů. Perfektní spojení peněz a magie.
Ale ti z nás, kteří se pohybovali i po temnějších cestách života věděli, jaká Mab ve skutečnosti byla – krutá a bezohledná. Živel ohně držel Ashland ve smrtelném stisku, držela své prsty na každé hodnotné, výnosné nebo jakkoliv potencionálně užitečné akci ve městě. Mab prostě shromažďovala a přivlastňovala si víc a víc, jakoby peníze, moc a vliv byly jejím palivem.
Jednoduše řečeno, byla tyran s  dostatkem magie na získání všeho, co si zamanula
Nikdy jsem neměla ráda tyrany.
Ale ani Mabiina magie nezabránila jejím nepřátelům tiše proti ní intrikovat. Několikrát do roka dostal Fletcher nabídku na zakázku na Mab Monroeovou. Po důkladném zvážení jsme se rozhodli, že přijmout ji by se velmi blížilo pokusu o sebevraždu. I kdybych se dostala přes všechny právníky a ochranku, nebyl by pro Mab problém ubránit se mi. Nebála se použít svou magii Ohně. Tak vlastně začala její cesta na vrchol – zabitím každého, kdo zkřížil její hvězdný vzestup v Ashlandském podsvětí.
Takže prozatím držel Fletcher její složku otevřenou, sledoval její zabezpečení, pohyby, hledal jakoukoliv známku slabosti. Kdoví proč, chtěl mít starý muž Mab mrtvou. Jen zatím nenašel způsob, jak toho docílit. Alespoň zatím neupoutal její pozornost.
„Říkáš, že Gordon Giles byl dost hloupý na to, aby zpronevěřoval peníze ze společnosti Mab Monroeové?“ Zeptala jsem se.
Fletcher přikývl. “Vypadá to tak. Klient neposkytl víc detailů a já jsem se neptal. Když otočíš stránku, uvidíš, že je na to časový limit.“
Našla jsem správnou stránku a začetla se. „Oni chtějí, aby to bylo hotovo do zítřejšího večera? To chceš, abych udělala práci za méně než čtyřiadvacet hodin? To se ti nepodobá.“
„Přečti si za kolik.“
Moje oči sklouzly na konec stránky. Pět milionů. Otázka a odpověď. Fletcher mě mohl milovat jako vlastní dceru, ale taky miloval svých padesát procent. Taky jsem nebyla proti.
„To není špatné,“ musela jsem připustit.
„Není špatné? Je to dvojnásobek obvyklé taxy.“ Směs pýchy a očekávání zabarvila Fletcherův hlas.
„Klient už složil padesáti procentní zálohu. Udělej to a můžeš jít do důchodu.“
Důchod. Něco, nad čím začal Fletcher přemýšlet, když jsem se před šesti měsíci vrátila ze zpackané zakázky v St.Augustine se zlomenou rukou a pošramoceným sebevědomím. Starý muž mluvil o odpočinku zasněným tónem, jako by se mi v okamžiku, kdy odložím nůž, nabízela nějaká zázračná možnost. Místo chmurné nudné reality.
„Je mi třicet, Fletchere. Vysoce efektivní, dobře placená, vyhledávaná ve svém oboru. Jsem ve své práci dobrá, krev mně neděsí a pořád je dost lidí na zabíjení. Proč bych měla jít na odpočinek?“
A co je důležitější, co bych pak dělala? Mám velice úzkou specializaci, takovou, která mi nedává moc možností.
„Protože v životě je víc než zabíjení lidí a shromažďování peněz, bez ohledu na to, jak moc si jich užíváš.“ Jeho zelené oči se zahleděly do mých. „Protože by ses nemusela zbytek života ohlížet přes rameno. Neláká tě aspoň trochu život na denním světle?“
Žít ve dne. Fletchrův výraz pro normální život. Před sedmnácti lety jsem nic víc nechtěla. Modlila jsem se, aby se můj svět vrátil do svých kolejí, abych byla zpět v bezpečí. Ale s touhle pohádkou jsem se už dávno rozloučila. Čekání na něco, co jsem nemohla mít, by mi nepřineslo nic jiného než tupou bolest. Dětský sen, tichá naděje, tahle moje část už zemřela, shořela na popel- stejně jako moje rodina.
Lidi jako já nechodí na odpočinek. Prostě pokračují dál dokud neumřou-což obvykle bývá spíš dříve než později. A já jsem hodlala hrát tak dlouho, jak jen to půjde. Až do konce. Ale nechtěla jsem se se starým mužem hádat. Ne dnes večer. Byl jedním z mála lidí na tomto světě, které jsem měla ráda. Tak jsem začala mávat složkou. „Skutečně si myslíš, že je to dobrý nápad? Tahle zakázka?“
„Kvůli pěti milionům dolarů, ano, myslím.“
„Ale není tu žádný čas na přípravu,“ protestovala jsem. „Žádný časový plán, žádná úniková cesta, nic.“
„Ale jdi, Gin,“ přemlouval mně Fletcher. „Je to snadná práce. Něco takového bys zvládla ve spánku. Klient ti dokonce vybral i vhodné místo k úderu.“
Četla jsem dál. „Opera?“
„Opera.“ Zopakoval Fletcher. „Zítra tam bude tam zítra velká událost. Budou křtít nové křídlo, pojmenované po Mab Monroeové.“
„Další?“ Zeptala jsem se. „Není už snad po ní ve městě pojmenovaných dost budov?“
„Evidentně ne. Podle mě tam bude hodně lidí. Tlačenice. Hodně příležitostí ztratit se v davu. Mělo by být snadné proklouznout k Gilesovi, udělat co je třeba, a zase vyklouznout. Koneckonců jsi Pavouk, známý daleko široko svými schopnostmi a obratností.“
Ušklíbla jsem se nad jeho velkolepým tónem. Občas mi Fletcher připomínal cirkusového principála, který všechno dvakrát přežene.
„Pavouk byl tvůj nápad, ne můj. Ty jsi přišel s tím, že přezdívka by mohla zvýšit zájem o moje služby, Plechový mužíku,“ řekla jsem, abych mu připomněla jeho pracovní jméno.
Fletcher se zašklebil. „Taky jsem měl pravdu. A taky máš díky mně lepší tréning než ostatní.“
Zkřížila jsem paže na hrudi a zadívala se na něho.
„No nic, Gin. Čas jsou peníze. Postarej se zítra večer o účetního a pak si můžeš dát oddych.“
Sliboval Fletcher. „Opravdový odpočinek. Někde v teple, na lodi s naolejovaným plavčíkem a  drinkem s paraplíčkem.“
Nadzvedla jsem obočí. „A co ty víš o naolejovaných plavčících?“
„Finnegan mi je ukázal, když mě loni vzal na KeyWest,“řekl Fletcher,“ačkoliv naši pozornost upoutaly spíš dámy u bazénu nahoře bez.“
Jak jinak.
„Fajn,“ zavřela jsem složku. „Udělám to. Ale jen proto, že tě mám ráda, přestože jsi hrabivý bastard, který mně vykořisťuje.
Fletcher zvedl svůj hrnek s kávou. „Na to si připiju.“

17 komentářů: