pátek 16. srpna 2013

Pavoučí kousnutí - 1. kapitola




„Jmenuji se Gin a zabíjím lidi.“
Normálně by moje přiznání mohlo vyvolat překvapené zalapání po dechu. Zbledlé tváře. Studený pot. Přidušené výkřiky. Převrácená židle nebo dvě, jak lidi v panice utíkají před tím než zabořím nůž do jejich srdce – nebo zad. Dobrý zásah je dobrý zásah. Nejsem vybíravá v tom, kam ho umístím.
„Ahoj Gin…“ Čtyři lidi mi odpověděli perfektním nudným monotónním unisonem.

Ale ne na tomhle místě. Uvnitř zdí Ashlandského Azylu, moje přiznání, jakkoliv pravdivé mohlo být, si nikdy nezaslouží zvednuté obočí, tím méně šok a bázlivou úctu. Byla jsem poměrně normální ve srovnání s magickými monstry,  která tu žijí. Jako Jackson, sedm stop vysoký albínský obr nalevo ode mě, který slintá hůř než mastif a brouká jako tříměsíční dítě. Dlouhý lesknoucí se potůček průhledných slin vytéká z jeho nadměrných pysků, ale Jackson je příliš zaneprázdněný šeptáním nesmyslů hrubé sedmikrásce vytetované na své ruce, než aby tomu věnoval pozornost. Nebo udělal něco rozumného a hygienického, jako si utřel ústa. Odsunula jsem se od něho, abych nepřišla do kontaktu s jeho odkapávajícími hleny.
 Nechutné. Ale Jackson byl typickou ukázkou obyvatel azylu. Azyl. To slovo mně vždycky rozesměje. Jako pěkný výraz pro brloh.
Bylo dost špatné,  že jsem tu byla zahrabaná už skoro týden. Ale co mně skutečně přimělo posunout se, byl hluk – a nutnost poslouchat budovu kolem mě. Výkřiky zatracených a nepříčetných měly dlouhý čas na vsáknutí do granitových zdí a podlah azylu, stejně jako to dělají všechny emoce a činy celou dobu jeho existence. Jako živel Kamene jsem mohla cítit vibrace ve skále a slyšet neměnné šílené brebentění dokonce i přes průmyslový koberec a moje bílé bavlněné ponožky.
 Když jsem se sem poprvé dostala, zkoušela jsem natáhnout ruku ke zdi, použít mou vlastní magii k získání trochy pohodlí. Nebo aspoň utišit křik, abych mohla v noci trochu spát. Ale bez úspěchu. Kameny odmítly poslouchat nebo reagovat na mou magii. Stejně jako ubohé duše potácející se kolem.
 Teď jsem si ten zatracený hluk nepřipouštěla – stejně jako jsem to dělala s mnoha jinými věcmi.
 Žena v čele kruhu z plastových židlí se předklonila. Byla přesně naproti, tak pro ni bylo snadné najít mně očima. „Gin, předtím jste udělala prohlášení. Promluvme si o tom. Vy si pouze myslíte, že jste zabiják. Nejste si tím jistá.“
 Evelyn Edwardsová.  Cvokař,  o  kterém se předpokládalo, že bude pečovat o všechny šílence v tomhle magickém blázinci. Vyzařovala profesionální klid a sebedůvěru ve svém černém vypasovaném kalhotovém kostýmu, slonovinové blůze a vysokými podpatky. Hranaté černé brýle na špičce ostrého nosu, lesk v zelených očí, a vlasy barvy písku zastřižené do krátkého rozcuchaného mikáda. Evelyn byla celkem hezká, ale ten hladový pohled z vyzáblé tváře jsem znala. Pohled lstivého predátora.
Důvod, proč jsem dnes tady.
„Jsem si dost jistá, že nejsem pouhý zabiják,“odpověděla jsem. „Jsem Pavouk. Jistě jste o mně slyšela“.
Evelyn zvedla oči a podívala se na vysokého zřízence stojícího za hranicí kruhu z židlí. Ten se zahihňal, pak zvedl prst ke spánku a udělal kroužek.
„Samozřejmě, že jsem slyšela o Pavoukovi,“ řekla Evelyn ve snaze být laskavá, „každý slyšel o Pavoukovi. Ale vy jistě nejste on…“
„Ona,“ opravila jsem ji.
Zřízenec se zahihňal znovu. Zvedla jsem nespokojeně obočí. To zlehčování a ten smích ho měly stát život. Nestarala jsem se o výsměch, ale několik posledních dní jsem trávila předstíráním bláznovství.
Kvůli zabíjení lidí se k nim musíte dostat blízko. Proniknout do jejich světa.Z jejich zálib udělat svoje záliby. Z jejich zvyků vaše zvyky. Z jejich myšlenek vaše myšlenky.
Pro tuto práci se musím dostat  do světa Evelyny Edwardsové a vmísit se do Ashlandského azylu. Pro Evelyn a její ukázněné přisluhovače jsem byla další bláznivka přitáhnutá z ulice poháněná jednoduchou magií, drogami nebo kombinací obou. Další ubohá, ztracená duše z nemocničního pokoje, která plýtvá jejich časem, pozorností, ohleduplností nebo sympatií.
  Strávila jsem několik posledních dní v azylu přesvědčováním Evelyn a ostatních, že jsem stejná bláznivá otrava jako ostatní blábolící šílenci. Chrlením nesmyslů o tom, že jsem zabiják. Žvásty. Obrázky z plesnivého hrachu servírovaného k obědu. Vždycky jsem si během pracovní terapie vystřihla kus ze svých dlouhých vybělených blond vlasů kvůli věrohodnosti. Zřízenci mi vzali nůžky, ale předtím jsem stihla ze stolu vypáčit šroub. Ten šroub, který jsem  vybrousila do dvoupalcové ostré špičky. Ten šroub, který jsem svírala v dlani. Ten šroub, který se chystám vrazit Evelyn do krku. Zbraň odpočívá v mé dlani a proti mé zjizvené kůži se zdá být hrubá. Těžká. Robustní. Chladná. Uklidňující.
Ve skutečnosti jsem kvůli zabití cvokařky žádnou zbraň nepotřebovala. Mohla jsem Evelyn zlikvidovat mou magií Kamene. Mohla bych sáhnout po základní síle proudící mými žilami. Mohla jsem použít spousty granitu, ze kterého byl azyl postavený a celou budovu jí nechat spadnout na hlavu. Použití magie Kamene pro mě bylo snazší než dýchání.
Říkejte tomu profesionální hrdost, ale nepoužívám svou sílu k zabíjení, pokud opravdu nemusím a není jiná cesta jak udělat svou práci. Na druhou stranu je to příliš snadné. Ale co je důležitější, magie si vás všimne. Zvlášť živelná magie. Pokud bych strhla budovu na lidi nebo jim roztloukala  hlavy cihlami, policie a taky další a mnohem  nechutnější stvoření by to určitě zaznamenala a mohla by mi začít věnovat svou pro mě nezdravou pozornost.
Během roku musím dělat i něco jiného než si vyrábět nepřátele a jediný důvod, proč zůstávám naživu tak dlouho je, že se držím ve stínu. Při plížení dovnitř a ven musím být neviditelná, stejně jako můj jmenovec.
Kromě toho tady bylo mnoho cest jak někoho zlikvidovat. Svou magii na to nepotřebuju.
„Pavouk,“ Evelyniny rudé rty zacukaly a ona si dovolila malý úsměšek.  „Jak někdo jako vy může být někým jako je on. Nejobávanějším zabijákem na Jihu.“
„Východně od Mississippi,“ znovu jsem ji opravila. „A jsem si celkem jistá, že jsem Pavouk. Ve skutečnosti, chystám se vás zabít, Evelyn. Během tří minut.“
Možná to byl klid, se kterým jsem na ni hleděla, moje šedé nehybné vyrovnané oči. Nebo možná úplná nepřítomnost emocí v mém hlase. Ale smích zůstal uvězněný a zemřel v jejím hrdle jako zvíře v pasti.
Zatím ještě nevěřila.
Vyskočila jsem a zvedla ruce nad hlavu, abych dostala šroub do lepší pozice.
Bílé tričko s dlouhým rukávem,  které jsem si oblékla k pyžamovým kalhotám, odhalilo moje ploché břicho. Vysoký zřízenec si olízl rty, oči upřené na můj rozkrok. Chodící mrtvola.
„Ale dost o mě,“ řekla jsem víceméně ke své židli. „Pojďme mluvit o vás, Evelyn.“ Trhla hlavou. „Teď, Gin, porušujete pravidla. Terapeuti o sobě s pacienty nemluví.“
„Proč ne?  Vy se mně vyptáváte celé dny. Chcete vědět o mé minulosti. Mluvit o pocitech. Probrat fakt, že jsem chladná a nepřipouštím si emoce. Výměna. Mimochodem máte hodně co mluvit o Ricku Jordanovi.“
Její oči se za skly brýlí rozšířily. „Kde – kde jste slyšela to jméno?“
Ignorovala jsem otázku. „Ricky Robert Jordan. Sedmnáct. Živel Vzduchu s vážnou bipolární poruchou. Sladké, ale zmatené děcko, podle všeho. Opravdu jste se u něj neměla angažovat, Evelyn.“
Cvokařčina ruka sevřela dlouhé zlaté pero, až jí zapraskaly kotníky. Zřízenec se zamračil a jeho oči kmitaly mezi námi, jako bychom já s Evelyn hrály slovní kopanou. Jackson a další tři pacienti sedící kolem mě slintali, broukali a mumlali nesmysly, uzavření ve svých vlastních světech.
„Oprava.“ Pokračovala jsem. „Neměla jste si začít se svým svěřencem. Zpanikařila jste, když si uvědomil, že kvůli němu neopustíte  manžela? Vyhrožoval, že řekne rodičům, jak jste ho svedla stejně jako všechny pohledné mladé muže, kteří se dostali do vaší péče? To je to, kvůli čemu jste ho napumpovala halucinogeny a poslala ho domů k rodině?“
Evelyn zalapala po dechu. Puls na krku jí kmital jako křídla kolibříka.
Předklonila jsem se a zachytila její panický pohled. „Máma a táta Jordanovi příliš neocenili, když měl Ricky psychotický záchvat a oběsil se na záchodě, Evelyn. Ale než umřel, napsal jim dopis, aby jim řekl, že prostě bez vás už dál nemůže.“
Normálně bych se s výkladem neobtěžoval. Takové klišé. Vnikla bych do azylu, zabila Evelyn a unikla před tím, než by kdokoliv zjistil že je mrtvá. Ale zařídit, aby Evelyn Edwardsová věděla, proč má umřít, bylo součástí zakázky. A vyneslo mi to půl milionu dolarů navíc.
„To je to kvůli čemu jsem tady, Evelyn. To je to, kvůli čemu umřeš. Ošukalas nesprávného kluka.“
„Služba!“  Zakřičela Evelyn.
Poslední slova, která kdy řekla. Švihla jsem zápěstím a naostřený šroub prosvištěl místností, zabodl se jí do krku a propíchl průdušnici. Skvělé. Její křik přešel do chropotu. Sklouzla z plastové židle a spadla na podlahu. Její ruka sevřela šroub a vytáhla ho. Krev vystříkla na koberec v abstraktním obrazci. To od ní bylo hloupé. Kdyby ho nechala tam, kde byl, mohla žít o minutu déle.
Zřízenec se otočil a snažil se utéct, ale já jsem byla rychlejší. Zvedla jsem z podlahy zlaté pero, které upustila Evelyn a vrazila jsem mu ho do srdce.
„A ty,“ zašeptala jsem mu do ucha, jak kolem sebe mlátil a cukal sebou, „nedostala jsem za tebe zaplaceno. Ale když uvážím tvoje chování k pacientkám, považuju to za službu veřejnosti. A zasraně velkou službu.“
Vytáhla jsem pero z jeho hrudi a ještě dvakrát ho bodla. Jednou do břicha a jednou do koulí.
Chlípné světlo z jeho očí se začalo pomalu vytrácet, až vyhaslo. Poodešla jsem a on žuchnul na podlahu.
Za méně než 30 sekund byl konec. Hry, setu, zápasu. Tak snadné. Ani jsem se nezadýchala.
Moje šedé oči střelily po čtyřech ostatních lidech v místnosti. Jakson pořád slintal jakoby nic. Další dva muži zírali na podlahu jako by něco bylo špatně, ale nebyli si jistí co. Čtvrtá osoba, žena, si jen položila ruce na kolena. Ponořila prsty do Evelyniny černající krve a olizovala si je, jako by to byl ten nejsladší med. Upíři. Opravdu sní všechno. Šílený šepot granitové podlahy zesílil nabuzený krvavým povlakem prosakujícím řídkou vazbou koberce až na kámen. Z drsného nesouladu mi začaly skřípat zuby. Byla jsem ráda, že můžu nechat za sebou tohle místo se vším tím hlukem. Daleko, daleko za sebou. Vytáhla jsem pero ze zřízencových slabin a zvedla svůj šroub. Svědkové byli špatní, zvláště u mého druhu práce a zvažovala jsem, že zabiju Jacksona i ostatní. Ale nebyla jsem tady kvůli nim. A nevraždím nevinné, dokonce ani  ubohé duše, pro které by bylo lepší opustit jejich narušené smrtelné schránky.
Tak jsem strčila do kapsy moje ještě zakrvavené zbraně a vykoukla ze dveří. Než jsem vyšla do chodby, bleskla jsem pohledem na mrtvé tělo Evelyny Edwardsové. Její oči byly doširoka  otevřené a vypadaly překvapeně. Výraz,  který jsem vídala častěji než jednou do roka. Nezáleží na tom, jak špatní lidé jsou, nezáleží na tom kolik zla napáchali nebo koho podvedli, nikdo doopravdy neuvěřil, že si pro něho přichází smrt. S laskavou pomocí zabijáka, někoho jako já.
Dokud nebylo příliš pozdě.

20 komentářů:

  1. díky za překlad, začíná to slibně :D

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky, diky, diky - sice jeste nectu, cekam az to bude prelozene cele, ale anotace vypada vyborne, takze se moc tesim :D

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkné, děkuji. :)

    OdpovědětVymazat
  5. jejda, tak tomu říkám nástup!!! Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad!

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  8. Úžasné! Páni! Já přímo zbožňuji povídky o nájemných vrazích! Udělali jste mi radost. Moc díky :DD
    Catherine

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad! ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat