pondělí 12. srpna 2013

Jennifer Estep - Spider's Bargain (Elemental Assassin #0,5)

Tento obrázek se bude objevovat u všech krátkých novel této série, jelikož žádné oficiální nejsou k dispozici.




PAVOUKOVA DOHODA


Živelná vražedkyně 0,5

Překlad: Jitka
 Korekce: Eden  


Tento krátký příběh se odehrává před Pavoučím kousnutím - první knihou série Elemental Assassin.




Policajt měl dnes večer zemřít.

Ještě o tom nevěděl.

Pro detektiva Cliffa Ingelse to byla jen další sobotní noc v centru Ashlandu a trávil ji stejně jako ostatní sobotní noci – nasáváním a zíráním na upíří prostitutky v Nothern Aggression, nejpopulárnějším nočním klubu ve městě.

Bylo těsně před půlnocí a klub byl narvaný. Muži ve značkových oblecích, ženy v sukních, které jim stěží zakrývaly zadky. Všichni hledali svůj osobní jed. Krev, chlast, drogy, sex, kuřivo. Severní Agresivita nabízela všechno a ještě víc, tak dlouho dokud jste byli ochotní a schopní za svou osobní neřest platit. Navzdory nemytému davu kolem mě, jsem musela klubu přiznat jisté dekadentní kouzlo. Zmačkané sametové rudé závěsy pokrývaly zdi, zatímco podlaha byla z měkkého mladého bambusového dřeva. Ale nejstrašnější věc v klubu byl bar táhnoucí se podél jedné ze zdí - pokrytý komplikovaným vzorem vytvořeným z ledu. Runy byly vyřezané na tenké ledové tabuli. Slunce a hvězdy většinou symbolizují život a potěšení. Předpokládala jsem, že symboly byly poměrně vhodné, vzhledem ke všem těm lidem užívajícím si v soukromých boxech v zadní části klubu.

Ať tak či tak, strávila jsem poslední hodinu sezením u ledového baru-společně s Clifem Inglesem.

Detektiv už měl ten večer v sobě tři panáky whisky, nakláněl se dopředu a něco mumlal do ucha upírské číšnici, která mu nosila pití. Oba byli zhruba uprostřed obrovského ledového baru, asi padesát stop ode mě.

Ingles neměl ani potuchy, že ho někdo sleduje. Nebyl důvod, proč by to měl vědět. I kdyby se podíval mým směrem, viděl by jen osamělou ženu propíjející se nocí.

I kdyby si mně detektiv všimnul, i kdyby ke mně přišel a snažil se mně sbalit, mohla bych mu říct, kdo opravdu jsem. Gin Biancová. Kuchařka a číšnice na částečný úvazek v Pork Pit, dole v Ashlandu. Živel Kamene a Ledu.

Nájemný vrah známý jako Pavouk.

Žena, která se postará, aby detektiv Cliff Ingles tuhle noc dodýchal.

Ale nehrozilo, že by si mně Ingles všimnul. Nebyla jsem jeho typ. Ten bastard dával přednost mladým, bezmocným dívkám.

A s pěti noži, které jsem měla ukryté na těle, jsem byla všechno, jen ne bezmocná.

Znovu jsem usrkla ze svého ginu s tonikem a studovala svůj cíl. Srovnávala jsem ho s mužem z fotky na první stránce složky s informacemi, kterou mi předal můj zprostředkovatel, Flatcher.

Detektiv Cliff Ingless měřil šest stop, což znamenalo, že byl o dobrou stopu menší než vyhazovač, který hlídkoval u vchodu. Se svými dvěma sty librami nebyl Ingles zrovna malý chlápek, a i když byl štíhlý, svaly pod jeho drahým námořnickým sakem už nesly známky ochablosti.

S jeho hustými vlasy barvy medu, širokým úsměvem a hranatou bradou, byl Ingles dost pohledný muž. Ale jeho lesklé hnědé oči prozrazovali, že už toho dnes večer dost vypil. Připomínal mi hada, svinutého a čekajícího na někoho, do koho by dnes večer zabořil své jedové zuby.

Ingles měl na opasku otevřeně zavěšený svůj odznak, společně se zbraní, skoro jako by byl hrdý na to, že je členem Ashlandského policejního sboru.

Odfrkla jsem si do svého pití. Každý věděl, že většina Ashlandských policajtů je špinavějších než banda kluků malujících grafiti na zdi veřejných Ashlandských budov. Ingles nebyl výjimka. Fletcher vyhrabal všechny možné špinavé obchody, do kterých byl detektiv zapojený. Vydírání, hazardní hry, nucení upírských prostitutek k poskytování služeb zdarma na zadním sedadle služebního auta. Ingles byl skutečně všestranný chlapík.

Ale neměl umřít za žádný z těchto hříchů. Ne, Cliff Ingles si vysloužil moji profesionální pozornost za znásilnění a zbití třináctileté dívky, za to, že ji nechal smrti napospas. Ashland je město plné násilí, plné špatných lidí, dělajících špatné věci. Ale Ingles za to, co udělal té dívce, patřil mezi nejhorší spodinu.

A já jsem tu dnes večer byla, aby to nemohl už nikdy zopakovat.

A ještě pro-bono.

Normálně jsem zadarmo nepracovala. Jsem vysoce kvalifikovaná a ráda si za to nechávám platit. Zasloužím si to, už jenom kvůli těm krvavým skvrnám, které pak musím dostat ze svých šatů a vlasů.

A jako Pavouk dostávám za zabíjení lidí celkem dost. Jsem profesionální zabiják od svých třinácti let. A teď, když se blížím třicítce, mám odloženo víc peněz, než se dá utratit za dva životy.

Což je jeden z důvodů, proč můj zprostředkovatel Flatcher chce, abych šla na odpočinek. Starý muž chce, abych žila dost dlouho na to, abych si mohla užít svých špinavých peněz.

Zatím jsem vždycky Fletchera poslouchala jen na půl ucha. Zabíjení lidí je to jediné, co umím. Co bych, do prdele, dělala v důchodu? Pletla šály? Sbírala zatoulaná štěňata? Ulovila nějakého chlápka, přestěhovala se na předměstí, vozila děti na fotbal a nechala za sebou krvavou minulost?

Nic z těch věcí mě neoslovovalo. No, možná štěňata. Vždycky jsem měla slabost pro psy.

Ale ve skutečnosti jsem měla ráda svoji práci. Jistě, byla to temná, nebezpečná práce. Ale krev a křik mě neděsily a už je to dávno, co jsem přestala doufat v záchranu své nesmrtelné duše před plameny pekelnými. Věděla jsem, kam patřím. Mimo to, jednou za čas, jsem se postarala o někoho, jako byl Cliff Ingles. Udělala jsem Ashland o trochu bezpečnější svým vlastním způsobem.

Byla to maličkost, která mě udělala šťastnější.

Závan studené magie proletěl vzduchem a přerušil mé přemítání. Podívala jsem se na barmana. Jeho oči modrobíle zářily v setmělém klubu, jak ještě jednou sáhl po své síle. Živel Ledu zodpovědný za to, aby dnes večer vydržel bar v jednom studeném kuse.

Moje vlastní Magie Ledu se v líné odezvě přidala ke stružce ledové síly procházející barem. Byla jsem také živel, s řídkou schopností používat dva druhy magie – Kamene a Ledu, která byla v mém případě mnohem slabší. Obvykle jsem o své síle nepřemýšlela, když jsem pracovala. Jako Pavouk jsem magii nepoužívala.

Na to jsem měla nože.

Odtrhla jsem ruce od svého nápoje a zadíval se na jizvy vypálené v mase mých dlaní. Malý kruh soustředěný kolem osmi tenkých linek. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti. Mám podle něj jméno. Znamení zdobící obě moje dlaně.

Pavoučí runa kdysi byla medailon, který jsem jako dítě nosila na krku. Dokud živel Ohně kov neroztavila a nevpálila symbol do mých dlaní, jako připomínku noci, kdy vyvraždila moji rodinu---

„Hnusné prase!“

Upírská číšnice, se kterou Ingles předtím něco řešil, mu vrazila pořádnou facku. Přestože v klubu hrála hudba, mohla jsem na mém konci baru slyšet její dech.

Wow. Cokoliv ji řekl, musel být hodně silný kalibr, aby takhle reagovala. Protože upírka byla určitě i prostitutka, stejně jako další zaměstnanci podniku. Nebylo moc věcí, které se nedaly v Nothern Aggression dělat, což mě vedlo k úvaze, jakou nechutnost po ní Ingles mohl chtít.

„Čubko!“ Zavrčel detektiv a jeho ruka sklouzla ke zbrani, jako by ji chtěl vytáhnout a znásilnit ji s ní.

Upírčiny oči potemněly a ustoupila o pár kroků.

Ale ještě než Ingles stihl zbraň použít, jeden z vyhazovačů se prodral davem, zaujal obranou pozici před číšnicí.

Obr s oholenou hlavou se blýskal pod světly jako onyx.

„Nějaký problém?“ Proťal obrův baryton pulsující dunění hudby.

Už jsem tady tohohle konkrétního vyhazovače při svých předchozích návštěvách několikrát viděla. Těžko si nevšimnout sedmi stop vypracovaných svalů. Jmenoval se Xavier.

Ingles zíral na obra před sebou, pak mu pohled začal přeskakovat z číšnice na Xaviera. Otisk její ruky na jeho tváři se začal pěkně vybarvovat. Ale detektiv se zjevně snažil ovládnout. Mohl být členem Ashlandské policie, ale věděl, že pokud by přestřelil, mohl by skončit s nakopaným zadkem. Dokonce ani policajt by se nevykroutil z napadení ženy - tím méně na veřejnosti.

„Žádný problém,“ odpověděl Ingles. „Ta děvka za to nestojí. Jsem na odchodu.“

Xavier přitakal. „Tak běžte.“

Inglesovy oči se zúžily do štěrbin, ale sáhl do kapsy, vytáhl pár bankovek a hodil je na ledový bar, a začal se davem prodírat směrem k východu.

Místo toho, abych za ním okamžitě vyrazila, jsem přelétla očima scénu, lidi sedící u baru a taky ty, co tančili na parketu při nějakém starém hitu od The Pretenders. Hledala jsem jakoukoliv známku potíží nebo jestli ještě někdo nejeví zájem o můj cíl. Nebyla bych u řemesla už skoro dvacet let, kdybych byla lajdák.

Ale jediný, kdo se ujistil, že Ingles opravdu odešel, byl Xavier. A ten už mluvil s číšnicí. Pro ně byl detektiv jen další nepříjemný zákazník, který potřeboval zchladit. To nebylo v Nothern Aggression nic výjimečného. Vypadalo to, že jsem jediná, která se zajímá o detektiva Cliffa Ingelse.

Což znamená, že se můžu pohnout z místa.

Spolkla jsem zbytek svého ginu a vychutnala jsem si pocit, jak chladná tekutina sklouzla do mého žaludku, kde vyvolala příjemné teplo. Zaplatila jsem účet a podél ledového baru vyšla ven z klubu za svou kořistí.

Pavouk byl připravený tkát dnes večer své sítě.





Byl pozdní červenec a vzduch byl hodně vlhký, jak bylo touhle roční dobou obvyklé. Ashland se rozkládal v srdci Appalačských hor, tam, kde se střetávaly Tenessee, Virginie a Severní Karolina. Takové vlhké noci byly jedním z mnoha půvabů této oblasti. Dokonce i tady ve městě ve tmě blikala světýlka prolétávajících světlušek. Jejich rychlé záblesky vypadaly jako červená světýlka z cigaret postávajících kuřáků. Přestože už byla skoro půlnoc, řada lidí stála před nočním klubem a čekala, až je obří strážce pustí za sametová lana před vchodem. Nad jeho hlavou blikal neon ve tvaru srdce probodnutého šípem - červeně, pak žlutě a nakonec oranžově. Runa Northern Aggression, znamení majitelky klubu, Roslyn Phyllipsové, použité jako reklama a značka jejího obchodu.

Vyšla jsem předním vchodem klubu a prohlížela si řadu zaparkovaných aut. Trvalo mi třicet sekund najít detektiva Cliffa Ingelse.

Protože detektiv nešel daleko. Vyšel ven z parkoviště a zamířil pod jemně se kolébající smuteční vrbu. Neoznačené černé auto stálo poblíž obrovského stromu. Sedan, jaký používali městští detektivové. Poznávací značka a popis byly ve Fletcherově složce. Starý muž byl velmi důkladný. Rozhlédla jsem se kolem po lidech stojících ve frontě před klubem a po řidičích v zaparkovaných autech. Nikdo si mě nevšímal a nikdo nebyl dost blízko k detektivovi nebo dost střízlivý na to, aby cokoliv zaznamenal, dokonce ani jeho smrt.

Perfektní.

Upravila jsem si černou koženou minisukni a s vyzývavým houpáním v bocích zamířila k detektivovi. Kdybych šla do klubu jen tak, pobavit se, oblékla bych se jako obvykle, vzala bych si džíny, důkladné boty a tričko s dlouhým rukávem. Ale dnes večer jsem vyrazila do města jako Pavouk. Vyšňořila jsem se čistě pro případ, že bych musela použít nějaké holčičí fígle, abych povzbudila Inglesovu chlípnost a dostala se k němu dostatečně blízko na to, abych ho mohla ubodat.

Ke kožené minisukni jsem měla červenou hedvábnou halenku s dlouhým rukávem a černé boty na jehlovém podpatku, které mi sahaly až do půlky stehen. Odbarvené blond vlasy jsem si natupírovala kolem hlavy, takže jsem vypadala jako holka, která si vyrazila za večerním dobrodružstvím.

Cliff Ingels setkání se mnou určitě neodmítne.

Neobtěžovala jsem se s tichou chůzí a ostrý zvuk podpatků brzy upoutal detektivovu pozornost. Naštvaný lesk v jeho hnědých očích brzy vystřídalo něco temnějšího a ošklivějšího, když si prohlédl moje oblečení.

Pohodila jsem vlasy a ještě jednou jsem se rychle rozhlédla kolem, ale nikdo se naším směrem nedíval. Výborně.

Zastavila jsem, když jsem byla od Ingelse na dosah. Položila jsem si jednu ruku v bok, zaujala pózu a dlouze se na něho podívala, aby se mohl pokochat vším, co jsem nabízela.

„Hej, zlato,“ zavrkala jsem svým nejlepším líným, chraplavým, jižanským hlasem. „Máš oheň?“

Inglesovy hnědé oči si pozorně prohlížely jednotlivé části mého těla, jednu po druhé, a pomyslně si odškrtával jednu za druhou. Kozy, Stehna. To, co bylo mezi nimi. Muselo se mu líbit to, co viděl, protože chladný, tvrdý úsměv zvlnil jeho rty.

„Pro tebe, drahoušku? Samozřejmě,“ odpověděl Ingles.

Detektiv si začal prohledávat kapsy saka a hledat zapalovač. Zatímco byl zaneprázdněný, nechala jsem si do ruky vklouznout postříbřený nůž-jeden z pěti, které jsem měla dnes večer u sebe. Druhý nůž byl v dalším rukávě, zatímco další odpočíval na kříži. Zbylé dva jsem měla zastrčené v botách. Můj pětičlenný doprovod, bez kterého jsem nevycházela z domu.

Zatímco si Ingles prohledával kapsy, ještě jednou jsem zkontrolovala okolí. Ale nejbližší osoba byla víc jak sto stop daleko a hudba valící se z klubu přehlušila všechny ostatní zvuky.

Moje ruka se sevřela kolem nože. Zbraň byla v mé dlani chladná, těžká, bytelná. Její váha mně jako vždycky uklidnila.

Ingles konečně vytáhl zapalovač, škrtl a podržel ho proti mně. Plamínek ve tmě mezi námi vlál, malý maják skomírajícího světla.

Ingles se zamračil, když jsem se okamžitě nepředklonila s cigaretou a neposkytla mu lepší výhled na moje prsa.

„Hej,“ zamručel. „Snad nečekáš, že ti nabídnu? Protože to já neudělám. Cigára jsou teď proklatě drahá.“

Odmlčel se, oči mu ztmavly a úsměv zamrzl. „Leda bys nabídla protislužbu, drahoušku.“

Rozdat si to s ním za cigaretu? To ho radši propíchnu. Jo, Cliff Ingles šel opravdu hned na věc.

Věnovala jsem mu úsměv určený pro vítěze a ještě chvíli pokračovala v divadle. „Ne,“ odpověděla jsem, „nečekám, že mi nabídneš. Mám něco lepšího. Tohle.“

Zvedla jsem ruku zpoza zad a ukázala mu stříbrně se lesknoucí nůž. Magický kov se tlumeně třpytil v pološeru.

Přes Inglesovy oči přelétl záblesk překvapení, ale než stihl otevřít ústa k výkřiku, moje paže se vymrštila a nůž se mu zabořil do srdce.

Celou délkou až po rukojeť.

Ingles zalapal po dechu, ale než stihl vykřiknout, zacpala jsem mu dlaní ústa.

Ale detektiv se nevzdával. Protože nemohl křičet o pomoc, aspoň proti mně vyrazil pěstí a uštědřil mi několik tvrdých úderů do prsou a paží. Pořádné rány mi vyrazily dech, ale řemeslo jsem už dělala dlouhou dobu a během let už jsem schytala spousty ran od obrů, trpaslíků, upírů - všechny mnohem silnější, než na jaké se zmohl lidský detektiv. Ingles silně krvácel, ale ne dost na to, abych mohla vytáhnout nůž a odejít.

Asi minutu jsme se postrkovali ve tmě sem a tam, až konečně Inglesovo tělo zemdlelo a přijalo nevyhnutelné. Když jsem ucítila, že přestává bojovat, zatáhla jsem ho hlouběji do stínů, až se zády opíral o hrubou kůru stromu.

Slzy bolesti a strachu stékaly po Inglesově tváři a kapaly na moji červenou halenku-společně s jeho krví.

„Víš,“ řekla jsem a otáčela mu nožem v ráně. „Je dost špatné chtít po upířích prostitutkách číslo zadarmo, když jsi ve službě, místo abys chránil obyvatele Ashlandu. Ale znásilnit a zbít malou holku?

To bylo vážně úchylné. Ďábelské. A tak si teď smrt přichází pro tebe, Cliffe.“

Obvykle si při práci s obětí nepovídám, ale tichý zvuk mých slov pomáhal zakrýt detektivovo lapání po dechu a šátrání jeho rukou po kůře stromu. Pokud by si někdo dal tu námahu a šel se podívat, myslel by si, že si u stromu užíváme velkolepou šoustačku.

Vytáhla jsem nůž z Inglesovy hrudi a ještě víc krve vystříklo na moje oblečení. Horká, lepkavá tekutina pokryla moje ruce, ale já jsem to stěží zaznamenala. Umyju se později. Tak jako vždycky.

Život z Inglesova těla pozvolna vyprchával. Pustila jsem ho a jeho tělo se sesunulo podél stromu. Dech se mu krátil, přerývaně lapal po doušcích vzduchu a já jsem věděla, že během minuty, maximálně dvou bude mrtvý.

Sklonila jsem se k němu, zakrvácený nůž v ruce, jen pro případ, že by v poslední chvíli udělal něco hloupého-jako třeba vytáhl zbraň a střelil mně.

„Kdo…k čertu...jsi?“ Vyrazil ze sebe detektiv.

„Někteří mi říkají Pavouk.“ Řekla jsem jemným hlasem. „Možná jsi o mně slyšel.“

Inglesova ústa se zkřivila. „Zasraná…zabijácká...děvka.“

„Jo,“přitakala jsem. „To jsem já.“

To byla detektivova poslední slova. O padesát pět sekund později vydechl naposled. Hlava mu spadla na stranu a jeho hnědé oči zůstaly bez života.

Ale moje práce ještě neskončila. Protože když dívčina matka vyhledala přes různé kanály Fletchera, a rozhodla se požádat Pavouka o pomoc, měla jeden specifický požadavek, co by chtěla jako důkaz o Inglesově smrti. Neměla jsem jí to za zlé. Možná to nějakého jiného bastarda donutí si podobnou věc rozmyslet.

Než abych se potýkala s přezkou na detektivově opasku, použila jsem radši na proříznutí kůže, kalhot a spodků nůž. A pak jsem zakrvavenou zbraní odřízla něco, co bylo Inglesovi velmi drahé.

Když jsem skončila, očistila jsem nůž o trávu vedle těla a zastrčila ho zpět do rukávu. Pak jsem si pomalu stoupla a obezřetně se rozhlédla po okolní temnotě.

Nikdo se nedíval, když detektiv umíral a když jsem do něj řezala. Scéna vypadala stejně jako předtím. Lidi pořád čekali ve frontě před klubem, pořád kouřili a opilci pořád zvraceli na auta.

Mohla jsem odejít přes parkoviště a vytratit se dřív, než někdo najde detektivovo tělo a spustí poplach. Ale místo toho jsem zírala dolů na Cliffa Inglese.

Detektivovy oči byly prázdné a bezduché, stejně jako dívky, kterou znásilnil. Fletcher Lane mi ukázal její fotku, když mě žádal o Inglesovo zabití. Pohled v dívčiných očích jsem znala-zdrcený, zlomený výraz ztracené nevinnosti.

Nebo všeho.

Měla jsem v očích ten samý výraz, když byla vyvražděná moje rodina. I teď, po všech těch letech, když se zahledím do zrcadla, občas vidím odlesk toho výrazu ve svých očích.

Možná proto, že mi tehdy bylo třináct-stejně jako dívce, kterou Ingles znásilnil v tu noc, kdy byla moje rodina vyvražděna. Možná to bylo proto, že v Ashlandu jsou někteří lidé, kteří si nezaslouží žít. Možná to bylo proto, že mě Fletcher neposlal za prací víc než měsíc a já jsem byla znuděná.

Ale viděla jsem dívčinu fotku a řekla jsem Fletcherovi, že to udělám zadarmo.

Detektiv Cliff Ingelssvým odporným činem dívku zlomil a já jsem ho dnes večer přinutila zaplatit.

Možná, že vědomí, že je mrtvý, přinese té malé nakonec trochu klidu.

A možná taky ne.

Ať tak nebo tak, dodržela jsem dohodu. Pavoukova práce je pro tento večer hotová.

Pomohla jsem krvavou násilnou cestou, tak jak jsem uměla.

A teď je čas jít domů a očistit se od krve.

Překročila jsem Inglesovo tělo, došla na konec parkoviště stranou od světel a hluku nočního klubu.

Jak jsem procházela pod smuteční vrbou, horský větřík rozvlnil větve stromu a jemný vánek políbil moje tváře, stejně jako matka když projevuje lásku svému dítěti. Z nějakého důvodu jsem zastavila a čekala, dokud vánek neustal.

Opozdilé letní světlušky mi posvítily na cestu do tmy.


<< 0,4. díl

1. díl >>

15 komentářů:

  1. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. vyzera to dobre už sa tešim na dalšiu kap. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. To vypadá zajímavě, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. díky za překlad.

    OdpovědětVymazat