pondělí 26. srpna 2013

Plnokrevná - 3. kapitola




Po spořádání toho největšího množství jídla, jaké jsem kdy jedla najednou, jsem absolvovala několik testů, na něž bylo potřeba vzorku snad každé tkáně mého těla. „Říkala jsem ti, že jsem v pořádku. Nepotřebuji to.“ Seděla jsem na okraji postele, v ruce svírala pár berlí. „Nohy mám v pohodě.“ Doc Jace stál vedle mne, zkoumal mé pohyby. „Podívej.“ Skrčila jsem nohu a došlápla na ni. „Vidíš? Žádná bolest.“ Převlékla jsem se do starých pyžamových kalhot a prastarého Radiohead trička, které kdosi přinesl z mého pokoje v hlavní chatě.
Jak se nohavice pyžama vyhrnula, zahlédla jsem husté tmavé chloupky, jež najednou pokrývaly mé kdysi čistě oholené nohy. „A, ehm, až na tyhlety chloupky je mi vážně dobře.“ Žádné peníze mě nepřinutí se mrknout na podpaží. Moje oči zůstaly pevně zavřené. Zřejmě se po první proměně všechny vlasy a chloupky vrátily. Úplně všechny.

„Používej je, prozatím.“ Doc Jace kývl směrem k berlím. „Pokud se ukáže, že je ti líp, pak tuto nutnost přehodnotím.“ I hlávku salátu by bylo jednodušší přemluvit, tak jsem si ty zatracený věci vzala a nacpala si je pod paže. Cesta z ošetřovny do domu, kde jsem vyrostla, se táhla přes pěkně šlechtěný trávník. Šlo o krátkou vzdálenost. Nikdo jiný venku nebyl - pravděpodobně tátův rozkaz. Letošní jaro bylo neobvykle deštivé, takže se tráva leskla, a byla až překvapivě zelená.
Náš dům, jak mi bylo známo, postavili ho na konci třicátých let a od té doby představoval základnu Severních teritorií. Vstoupila jsem - na oprýskaná prkna podlahy z červeného cedru byl příjemný pohled. Doktor si stoupl přede mne. „Jessico, dala by sis ještě šálek kávy, nebo čaj?“
„Kafe zní skvěle, díky.“ Otočil se směrem do kuchyně a já jsem pokračovala do obrovské dvoupatrové obytné budovy. Krb, ohraničený kameny přímo z jezera, lemoval celou východní stěnu. Vypadal krásně, ale nebyl tak skvělý, jako to, co mne čekalo pak.
„Nicku!“ Pustila jsem berle a bez rozmýšlení mu skočila rovnou do náruče. „Jsem tak ráda, že jsi tady.“
„Klídek, Jess.“ Nick mně pevně objal a pak ustoupil, aby si mne mohl prohlédnout. „Hmm, vypadáš celkem dobře. Žádná přetrvávající srst, nebo špičaté uši, ale jak je na tom tvá noha?“
„Všechno uzdraveno.“ Abych to dokázala, mírně jsem si stáhla pyžamo a ukázala mu část svého boku. Jediné, co ještě zůstalo, bylo mírné červené zabarvení. „Vidíš? Docela hustý, ne?“
„Je to působivý.“
Vtáhla jsem ho ke mně na pohovku. Kromě toho, že byl mým nejlepším přítelem, byl Nick také liškodlak, ne vlk. Ve světě měničů, síla a velikost odpovídala vašemu zvířeti, takže nebyl obrovský, měl přibližně šest stop. Jeho otec byl z prvních Kanaďanů, indián, jeho matka bílá. Měl světle měděnou kůži a husté tmavé vlasy. Po všem tom šílenství, byla jeho přítomnost nesmírně vítaná.
„Jsem vážně ráda, že tě vidím.“ Řekla jsem mu. Nick mne uklidňoval jako nikdo jiný, už od doby, kdy jsme byly děti. „Tohle všechno je trochu šílený. Pořád nemůžu uvěřit, co se stalo.“
„No, já jsem hlavně rád, že si se přeměnila v pořádku.“ Nickovy oči oplývaly úžasnou tmavě zlatou barvou, a na chvíli se zabarvily emocemi, což je činilo ještě zářivějšími. „Mohla jsi umřít.“ Než jsem stačila odpovědět, do místnosti vešel můj táta a James Graham, jeho pravá ruka. James byl oblečený do svého oblíbeného černého trička a maskovacích cargos – ve stejné uniformě jsem ho vídala celý život. Oblečení dokonale ladilo ke krátkým černým vlasům a olivové pleti, zdůrazňovalo náznak hrozby a obrovskou sílu. James byl překvapivě velký vlk, ramenatý, a já byla ráda, že se vůbec nezměnil.
Táta pozdravil Nicka lehkým pokývnutím. „Nicolasi.“
„Dobrý den, pane.“ Odpověděl Nick a snažil se co nejrychleji vstát.
„Jak jsi na tom s nohou, Jess?“ obrátil se na mne otec, hned jak jsem se napřímila. „Vyléčená.“ Na pár sekund mi věnoval upřený pohled a pak souhlasně kývl. James se ke mně přiblížil. „Rád tě vidím, Jessico.“ Prohlásil a sevřel můj pas do vřelého objetí. Jeho hrubý irský přízvuk byl stále nakažlivý. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Objala jsem ho pevněji. „Už je to dlouho, Jamesi.“ Usmála jsem se a ustoupila. „Příliš dlouho.“ Pomáhal mi s odchodem z Compound, před sedmi lety a já byla ráda, že ho vidím. Bez jeho podpory bych nikdy neodešla a to stmelilo naše přátelství, které mezi námi tehdy vzniklo.
„Pojďme do mé kanceláře.“ Táta vešel do sousedních dveří a zmizel uvnitř. My ostatní jsme ho následovali. Jak jsme vkročili, táta přinesl dvě židle a postavil je před koženou pohovku naproti oknům. Jeho kancelář byla původně stará knihovna, a řady krásně vytvořených polic stále lemovaly stěny. Z okna byl moc hezký, ničím nerušený výhled na jezero. „Jess, sedni si prosím na pohovku. Nicolasi, ty si sedni vedle ní.“ Okamžitě jsme se posadili. Aniž by se zeptal, James obsadil místo vedle mého otce, naklonil se, ruce si opřel o kolena, připravený zahájit diskuzi.
Táta seděl rovně a impozantně. Výškou byl o pár centimetrů menší než James, ale jeho tělo na sobě mělo více svalové hmoty. Košile těsně obepínala jeho silné paže. Táta byl vždycky dobře oblečený pro tyto příležitosti. Nikdy jsem ho neviděla v tričku a džínsech, ne na vážné poradě. Je to vůdce, o tom nebylo pochyb.
„Nicolasi,“ začal, „až skončíme tuto poradu, chci, abys zjistil všechny fámy a pověsti, které kolují v nadpřirozené komunitě, týkající se Jessicy a její nedávné přeměny. Zjisti, jestli neunikly nějaké nové informace odsud, z Compound. Pokud něco neobvyklého objevíš, chci o tom vědět – okamžitě.“ Nadechl se a pokračoval. „To bude tvojí nejvyšší prioritou. Ale teď si pojďme zopakovat všechno, co se odehrálo v sobotu ráno, když jsi přišel do Jessičina bytu. Vím, že už jsi to říkal, ale potřebuji to slyšet znovu, od začátku až do konce.“ Upřel na mě oči. „ A jsem si jistý, že by Jessic ráda věděla, co se v bytě odehrálo v její nepřítomnosti.“
„Ano, pane.“ Souhlasil Nick.
„To bude zajímavý.“ Zažertovala jsem a doufala, že trochu zmírním napětí, které z mého kamaráda vyzařovalo – mým zostřeným smyslům páchlo jako spálené toasty. „Tyler mi volal asi v půl třetí ráno, když ses proměnila.“ Začal Nick. „Dělal si starosti a myslel, že máš potíže. Nasedl jsem do auta a okamžitě zavolal Marcy, a řekl jí, že se tam sejdeme. Věděl jsem, že kdyby šlo o násilné narušení, tví sousedi by pravděpodobně už kontaktovali policii. Myslel jsem, že s Marcy to bude jednodušší.“
„Dobrý nápad, jsi jednička.“ Reagovala jsem. To byla ta nejlepší zpráva, co jsem slyšela od doby, kdy jsem vyskočila ze svého balkónu ve třetím patře. Marcy Talbot, sekretářka naší firmy, je velmi talentovaná čarodějka, i když odmítala své nadání využít k získání nějakého výdělku. Nesnášela pracování pod tlakem, a neustále jí pronásledovala smůla, neboť ve stresových situacích její kouzla nefungovala tak, jak měla, díky čemuž se Marcyin klan choval ke své člence s obrovským opovržením a despektem. Ale když kouzlo dokázala provést, bylo dokonale dech beroucí.
„Marcy a já jsme k tvému bytu dorazili zhruba ve stejnou dobu.“ Pokračoval Nick. „Byl to zázrak, že jsme stihli přijet před policií. Byl tam totální zmatek, lidé postávali okolo a v chodbě. Marcy vytvořila kouzlo, něco, co všechny donutí si myslet, že jsou potřeba někde jinde. Jakmile všichni zmizeli, vklouzli jsme do bytu naprosto neviděni.“
„Skvěle, Marcy!“ ocenila jsem práci čarodějky. „Jak to tam vypadalo? Moje vlčice zničila spoustu věcí, když se snažila dostat ven.“
„´Zničila´ je slabé slovo.“ Nickovi po tváři přeběhl cynický úšklebek. „Vypadalo to spíš, jako by někdo v okolí položil hromadu výbušnin C-4 a vyhodil byt do povětří. Byly tam hroudy zdemolovaného nábytku a podlaha potetovaná spousty škrábanců. Tvoje ložnice na tom byla nejhůř. Ale neměli jsme čas to tam uklidit, protože blízko začaly houkat policejní sirény. Marcy dostala celkem dobrý nápad, abychom to narafičili tak, že se někdo dostal do bytu, místo toho, že jsi vyskočila ven. Takže ty posuvné dveře upravila, aby byly vyražené dovnitř.“
Přikývla jsem. „Úžasné.“
„Potom už byla dost vyčerpaná.“ Čarodějky potřebovaly dobít energii, neboť kouzla jí hodně spotřebovala. „Běželi jsme zpět do tvé ložnice, věděli jsme, že musí být čistá, jinak spustí obrovskou vlnu vyšetřování. Tolik nevysvětlitelné krve by znamenalo problémy.“
„Uklidili jste to?“
Nick krátce kývl. „Ano. Měla ještě dost sil – zakamuflovala to tak, že jsi vůbec nebyla doma – postel, všechno uklizené.“
Zamumlala jsem: „Perfektní.“
„Stěží jsme to dodělali, než se dostavila policie, a stejně jsme museli opustit budovu tak, aby nás nespatřili, takže jsme přelezli do bytu pana Stubarda, co bydlí hned vedle.“ Nick pohlédl na mého otce.“ „Jessin soused bydlí přímo na východ. Pak jsem musel ruku k dílu přiložit já. Uspal jsem pana Stubarda, poté, co nás pustil dovnitř. Já a Marcy jsme se koukali na debilní telku, dokud policie nevypadla a to je všechno.“
Nick byl obdařen extrémně užitečnou schopností přesvědčit pomocí mysli ostatní. Hodně měničů mělo určité schopnosti, které vycházely z jejich charakteru. Síla, jako přesvědčování, obvykle fungovala na povahově slabší lidi, ale přesto to bylo nepostradatelné. Pokud jde o další schopnosti ve Smečce, brácha byl schopný běžet dvakrát rychleji než ostatní vlci a James se dokázal vyléčit za polovinu času, který by to zabralo jiným – což bylo úžasné sledovat. Neexistovaly žádné záruky, že zdědíte nějaké schopnosti. Vždycky šlo čistě jen o to, co jste měli nakódováno ve vašich genech. Doufala jsem, že také nějakou budu mít, ale neměla jsem tušení, jak dlouho trvá, než se schopnosti projeví.
„Marcy bude potřebovat zvýšit plat. Čarodějky nepracují zadarmo.“ Řekla jsem Nickovi. „Bez ní bych byla totálně v háji. Bude dost těžké jít na policii a vysvětlit to. Ale vloupání je o dost lepší varianta než útěk.“
„Jo a tady máš telefon.“ Nick ho vytáhl z kapsy svojí bundy a podal mi ho. „ Našel jsem ho mezi troskami. Náhodou jsem ho uviděl, když jsme odcházeli. Nikdo v této době neopustí město bez telefonu.“
„Dík.“ Vzala jsem si ho a zastrčila ho za gumu pyžamových kalhot. „Neviděl jsi taky mojí kabelku?“ Nick se na chvíli zatvářil sklíčeně. „Ne, já -“
„Neřeš to.“ Rychle jsem ho přerušila. „Nicku, upřímně – odvedl jsi skvělou práci, když jsi mi zachraňoval zadek - jako obvykle. Kluci nikdy neřešili kabelky.“ Marcy by ji vzala, kdyby jí uviděla, to jsem si jistá, ale pravděpodobně skončila pod hromadou sutin. Obrátila jsem se na tátu. „Máme ještě ty staré věci na kempování? Použiju kempování na poslední chvíli, jako výmluvu, že jsem nebyla doma.“ Byli jsme obklopeni hlubokými lesy a národními parky. „To by neměl být problém.“ Souhlasil otec. „Odvedl jsi skvělou práci, Nicolasi. Znovu jsi dokázal, že jsi právoplatným členem Smečky.“ Nick před komplimentem sklonil hlavu. Táta moc často nechválil.
„Vloupání nám pomůže zajistit první kontakt s lidskou policií.“ Prohlásil otec. „Teď přichází ta těžší část – já a James jsme už prodiskutovali několik možných scénářů.“ Naklonil se k Jamesovi. „Je nebezpečné, abys zůstala tady, ale i dovolit ti jít domů. Každé řešení mi dává pauzu.“
James se chopil slova, jeho irský příjemně hrubý přízvuk se rozlehl místností. „Pokud tu zůstaneš, Jessico, měli bychom to Smečce oznámit – bez nejistých termínů, na rovinu, že jsi plnokrevný vlkodlak. Jde o nezbytné riziko. Vlci jsou až příliš rozrušení – něco slyšeli. Jen nejsou jisti, oč šlo. Pokud se nám však podaří udržet tvou přeměnu v tajnosti a ty se mohla vrátit k normálnímu životu, měli bychom to udělat.“
„Je tu ještě jedna věc, která pracuje ve prospěch této možnosti.“ přidal se táta. „ Každý v nadpřirozeném společenství, kdo by měl byť jen malé podezření, že Jessica McClain je opravdu Molly Hannon, bude v nejvyšší pohotovosti. Budou tě hledat, pokud zmizíš. Pokud smažeme Molly Hannon, stejně jako pověsti o tvé přeměně, už nikdy nebudeš schopná se vrátit do tohoto obyčejného života, a zachování krytí je vysokou prioritou. V této době je extrémně těžké obstarat ti novou identitu. Měniči jsou složití, mnozí z nich jsou s tebou obeznámení – z tvojí volby práce.“ Držel jazyk za zuby, ale pochopila jsem, co chtěl říct – že jsem byla lehkomyslná, když jsem si vybrala svou kariéru a právě teď by měl pravdu. Bylo těžké ho přesvědčit, aby mne nechal samotnou se začlenit do nadpřirozené komunity, ale poté, co skončilo mé krátké působení v roli policejního důstojníka, jsem měla jen pár možností dávajících smysl. Na konci – pravděpodobně proti jeho dobrému úsudku – dovolil Nickovi a mně otevřít Hannon & Michaels Investigations s tím, že jsem byla pouze lidský společník a Nick základ, a braly bychom jen případy s nízkým rizikem. Fungovalo to, ale teď jsem stála na okraji propasti a ztrácela svůj tvrdě vydřený život. To mě vyděsilo. „ Nechat tě vrátit se žít svůj život, dokud neuvidíme, jak se to odvíjí, může být ten nejbezpečnější způsob. Ale nelíbí se mi to.“ Zavrčel. „Držet tě tu pod zámkem, to mi navrhuje můj instinkt.“
„Pokud zprávy o mé přeměně unikly dneska, kolik vlků se pro mě asi stane vážnou hrozbou mimo Compound?“ zeptala jsem se.
Můj otec si mě zblízka prohlížel. „Ze sto padesáti devíti vlků bezprostředně pod mým velením, bez vzdálených Kanadských vlků a těch z Aljašky, věřím, že jich bude jen pár – nanejvýš deset až dvanáct – těch, kteří jsou pevně přesvědčeni, že přineseš zánik naší rasy, pokud se staneš vlkodlakem. Většina z nich je neutrálních, ale to se může rychle změnit, pokud by se nejhlasitěji ozvali ti, které bychom nestihli umlčet. Nechci tě trápit víc, než je to nutné, ale dnes ráno se Cainův Mýtus znovu objevil v několika menších amerických smečkách. Mohla by to být náhoda, jednou za čas se vždycky vynoří, ale znepokojuje mě to. Ještě jsme nezjistili, kdo s ním přišel, avšak pracujeme na tom.“
„Už?“ Vypustila jsem dech, který jsem zadržovala. „To nezní dobře.“
„V tomto věku technologií,“ zavrtěl hlavou táta, „ to nedokážu zastavit. Strašně mě to štve, ale nade vší pochybnost to dokazuje, že v mých vlastních řadách vzniká neklid a dostat tě do normálního života, pryč od nebezpečí, je absolutní prioritou. Pokud se nám podaří zastavit odpor a udržet tvou přeměnu pod pokličkou, máme šanci vzpouru potlačit už v zárodku, pokud ne, může vzniknout občanská válka. Je mojí prací – jako Vůdce Smečky – to zastavit, ať to stojí, co to stojí.“
Zatracenej Cainův Mýtus.
Několik nesmyslných veršů, napsaných na volný list papíru, formovalo celou mou existenci. Mýtus byl zaslán bez razítka na Compound měsíc po mém narození. I kdyby to obsahovalo jen trochu pravdy, nikdy na tom nezáleželo. Splnil svůj účel – zasel ve Smečce semeno neklidu – a zruinoval můj život. Znám ty řádky nazpaměť. Vryly se mi do paměti jako velká špinavá skvrna:

Jak žena ve vlčí kůži povstane, nenarozená dcera Caina spatří světlo světa,
šelma v jejím lůně, v pravé podobě svému plemeni skrytá,
donutí Vlky noci tvrdě splácet.
Krev a maso jejich kostí, 
ženina mocná ruka se jich zhostí. 
Konec rasy, konec všem,
Pokud Dcera Zla ovládne zem.

Věřila jsem, že jsem Dcerou Caina? Jasně, že ne. Strach byl však silný motivátor, zvláště pro nesmírně pověrčivé vlky. Když se objevil Cainův Mýtus, vlci šíleli a prahli po mé smrti. Trvalo několik let, než se podařilo nepokoje zmírnit, ale Mýtus zůstal na scéně, jako stín po celé mé dětství, znamenal nikdy nekončící trable. Věci se pak změnily, ale jen díky tomu, že má první přeměna se v pubertě nekonala a nakonec jsem si vybojovala oficiální útěk z Compound. Sejde z očí, sejde z mysli.
Teď jsem zpět.
„To nemůže být náhoda.“ Zamumlala jsem. Pokud by se celá naše historie netočila okolo mýtů a legend, a vlci by nebyly nejpověrčivějšími bytostmi na planetě, můj život by byl mnohem snesitelnější.
Otec si odkašlal. „Vlci mohou spekulovat, o čem chtějí, ale dokud nebudou mít nevyvratitelné ověření – která mohou být jedině ode mne – budou stále v nejistotě, což je další důvod, proč bych tě měl poslat pryč. Ale upřímně, Jessico, když ti nebudu nablízku, nemůžu tě chránit, a to je v rozporu s celou mou existencí.“
Posunula jsem se na okraj pohovky. „Tati, poslouchej.“ dotkla jsem se jeho nohy. To bylo příjemné. „Musíme to udělat. Vím, že pojedeme po drsné cestě, a věci budou nejisté, ale musím se aspoň pokusit zachránit svůj život. Když tu zůstanu, má bezpečnost není zaručena. Nemůžeš mě držet za ruku, ani navždy zamčenou v pokoji, a s vlky na hraně bude lepší, když teď odejdu. Musíme to zkusit.“
Můj otec mě dlouhou dobu pozoroval. Pak se otočil k Jamesovi a beze slov se dohodli. „Dobře, dáme ti šanci.“ Pronesl ta slova lehce obřadním tónem. „Ale nepošlu tě zpět, bez náležité ochrany.“
Přikývla jsem, přijímajíc jeho rozhodnutí. Mít bodyguardy bude ode dneška mou životní součástí. Musím se s tím naučit žít.
Narovnal se v křesle. Nyní, když jsme měli plán, bylo na čase ho provést. „Nicolas tě okamžitě vezme domů.“ Řekl. „Tyler a James vás budou brzy následovat. Danny už tam je, budu jeho tým držet v nejvyšší pohotovosti, hlavně uvnitř města. Mám pocit, že během pár dnů budeme vědět, jek to dopadne. Budu s vámi v kontaktu každý den.“
Nadechla jsem se. „Chápu potřebu záloh, obzvlášť teď.“ Prohlásila jsem opatrně. „Ale jak říkáš, jestli někdo tuší, že Molly Hannon je Jessica McClain, bude mít perfektní příležitost slídit. Jestliže vlky rozmístíte blízko mého domu, můžeme očekávat problémy dříve, než později. Molly Hannon se nepohybuje ve společnosti vlků.“ Ve skutečnosti, nikdo se nezdržoval ve společnosti vlků. Byli nepolapitelní, s obrovskou dávkou nadřazenosti. Moc nezapadali mezi ostatní.
Táta se na mě ostře podíval a rychle mi odpověděl. „James zůstane v úkrytu. Pokud budeš v nebezpečí, dorazí do dvou minut. Když budeš na misi, očekávám, že dáš svému bratrovi, nebo Jamesovi vědět. Když nebudeš s Nicolasem, jeden z nich bude s tebou. Žádné výjimky. Tyler bude mít na starosti všechna bezpečnostní opatření a bude mne o všem informovat. Budeš s ním v kontaktu celý den. Tohle je má jediná nabídka, takže na tvém místě, bych ji přijal.“

Přijala jsem.

30 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. děkuku za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  5. vďaka za preklad... :D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  17. Jsem ráda, že se kapitolka líbila, také díky Ninik za korekci. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za překlad a korekci :-D

    OdpovědětVymazat
  19. Díky za super překlad.

    OdpovědětVymazat