pondělí 19. srpna 2013

Plnokrevná - 2. kapitola




Probudila jsem se mezi bílými stěnami, s vůní dezinfekce, latexu a kávy. Pokoj se podobal typickému nemocničnímu, čistý, světlý a sterilní, až na to, že pacienti byli pouze vlkodlaci. Nacházel se pod zemí, neboť vlkodlaci jsou známí neklidnou povahou, a bylo zatraceně těžké se odsud dostat ven, když jste se přestali ovládat.
Nikdo jiný se mnou pokoj nesdílel, což věci usnadňovalo. Novorození vlci byli synonymem chaosu, a teď je lepší být relativně v klidu, když se mi včera večer podařilo dosáhnout nemožného. Stala jsem se jedinou žijící ženou - plnokrevným vlkodlakem - na celé planetě. Moje nová identita byla téměř zničena nadpřirozenem, a mohla jsem se připravovat na její konec - jenž byl nevyhnutelný - ještě lepší. Vytáhnout prdel z téhle nemocnice bylo dobrým místem, kde začít. „Haló?“ zvolala jsem. „Je tam někdo?“

Ohnula jsem nohu a testovala bolest, zatímco jsem čekala na odpověď. Stehnem mi projelo malé píchnutí, ale jinak jsem se cítila normálně. Sice jsem nemohla vidět ránu, protože horní část nohy byla zabalena do bandáže a podložena polštáři. Vzpomněla jsem si na obrázek sekané, a byla ráda, že zranění nevidím. Neměla jsem tušení, jestli zůstane jizva nebo ne. Mám se hodně co učit, o svém novém těle.
V patře nade mnou se začal ozývat hovor. Otcův nízký baryton byl poměrně pronikavý. Natočila jsem hlavu, napůl očekávaje bionické pípnutí, když jsem se zaměřila na rozhovor. Zarazilo mne, jak jasně jsem jej slyšela, jako by byli ve stejném pokoji. Testovala jsem svůj zrak na malém obalu na druhé straně místnosti. Přečíst drobné písmo na štítku nebyl žádný problém.
Zazněly kroky, a můj otec Callum McClain, Alfa Smečky severoamerických území, vstoupil do mého zorného pole. „No, je to všechno o zatraceném času.“ Obdařila jsem ho velkým úsměvem. Uběhla dlouhá doba, od okamžiku, kdy jsem ho viděla naposledy, a chyběl mi. Co jsem opustila Compound před sedmi lety, jsme se navštívili jen několikrát. Scházeli jsme se opatrně, neboť kdyby nás spolu viděli, spustil by se alarm ve všech nadpřirozených komunitách. Drby by ohrozily mou falešnou identitu, rychle ukončujíc samostatný život, který jsem si pro sebe tak tvrdě vybojovala.
„Jessico, tys mě teda pořádně vyděsila.“ Táta přešel k mé posteli. S hlavou plnou tmavých vlasů a žádnými vráskami okolo očí, bych mu neřekla víc než pětatřicet.
„Vyděsila jsem k smrti samu sebe.“ Zasmála jsem se. „Přeměna ve vlka nebyla na večerním programu. Navíc jsem si tak trochu myslela, že umírám. Jako kdyby mi někdo tupým ostřím odřezával všechny končetiny.“
„Poprvý je to vždycky drsný.“ odtušil můj otec. „Zvlášť, když se měníš a nikdo ti o průběhu transformace nic neřekl. Je mnohem lepší zůstat v klidu a podvolit se, než proti přeměně bojovat. Dávka by zmírnila bolest. Proč jsi jí nepoužila?“ Táta přitáhl židli k lůžku a posadil se. „Je naším morfiem, jakmile se začneme měnit. Měla sis jí píchnout, ztratila bys vědomí a my bychom tě stihli najít. Žádné poškození, vše by v procesu proběhlo dobře, bez rizika. Mohla jsi zemřít při výskoku z okna tvého bytu a je štěstí, že ten výstřel netrefil míchu. Důvěřoval jsem ti, naší dohodě. Očekával jsem, že jí budeš dodržovat do posledního písmene.“
„Omlouvám se.“ Vymotala jsem se z prostěradel a připadala si jako malé dítě. „Snažila jsem se dostat k Dávce, ale nezvládla jsem to. Nemohu vinit nikoho jiného, než sebe. Uložila jsem jí pro případ nouze do skříňky v koupelně, už před pár lety. Předpokládala jsem, že je to dostatečně blízko, ale upřímně řečeno, nemyslela jsem, že jí budu někdy potřebovat. Od mojí puberty uplynulo hodně let a bylo mi sděleno, že nejsem schopná se stát vlkodlakem, nemám na to genetiku.“ Odmlčela jsem se po druhé. „Omlouvám se. Myslela jsem, že přeháníš, že jsi moc starostlivý – jako obvykle.“
„Jessico!“ Dr. Jace vstoupil do pokoje, jeho známé bílé vlasy mu rámovaly obličej, podobné křehkému halo, s výrazem plným neskrývaného pobavení a údivu. „Tys nás pořádně vyděsila! Jsi zázrak, mladá dámo, opravdový zázrak.“ Došoural se k posteli, chytl mne za ruku a láskyplně ji pohladil. „Kdo by tušil, že je to možné?! Žena mezi námi. Úžasné! Vážně úžasné!“
„Doktore.“ Nastavila jsem mu tvář, aby mi mohl věnovat letmý polibek. „Je skvělé tě zase vidět. Vypadáš dobře.“ Tento muž byl ze všech osob v mém životě nejblíže dědečkovi. Byl čistokrevný člověk ve naší Smečce - pracoval pro nás, stejně jako jeho otec a děd předtím – což znamená, že znal naše tajemství, ale nebyl obdařen ničím nadpřirozeným. Pokrevní kořeny byly nutností v každé nadpřirozené komunitě, protože lidská rasa nemá tušení, že existujeme. Byli to lékaři, učitelé, právníci; jednotlivcům přiřadili různé speciální role v rámci společenství. Jace je brilantní doktor, extrémně přínosný naší Smečce. „Jsem tak ráda, že jsi tady -“ obdařila jsem ho úsměvem, „- neboť jsi člověk, co dokáže odpovědět na ožehavou otázku.“
„Samozřejmě.“ Řekl. „Vždy ti co nejlépe odpovím na tvé otázky, Jessico.“
„Jak je možné, že jsem přežila? Myslela jsem, že nemohu být vlkodlakem, že je nemožné, abych prošla úplnou přeměnou. Když se mé tělo přeměnilo až po pubertě, pravděpodobně bych měla zemřít bolestí. Ale jsem naživu.“
Doktor si nepřítomně pohladil krátké vousy. „Muži mají své vlčí znaky v druhém chromozomu Y, velmi neobvyklá skutečnost, ale je tam kódována velice jasně. Ty jsi nikdy neměla žádné indikátory, ani druhý chromozom. Má nejlepší domněnka je, že tvé tělo nese gen, jenž tě označil jako vlka, někde jinde. A jak už asi tušíš, budu dělat rozsáhlý a vyčerpávající výzkum na tohle téma.“ Poplácal mě po ruce. „ Je to vzrušující práce.“ Studovat naše geny, to bylo jeho celoživotní dílo. „Je to revoluční, že jsi jako žena prošla úspěšnou transformací. Objevila se nová cesta, kam mohu výzkum směřovat. Bude to skvělé.“
Věděla jsem, že je to revoluční, neboť ženy ve Smečkách neexistovaly. Mé narození odstartovalo vlnu nespokojenosti, která byla rozšířena o bod v určité nepodložené, ale velmi populární legendě – podle níž jsem čisté zlo, zrozené z jediného důvodu – zničit vlkodlačí rasu. Jakmile se Smečka dozví o mém novém postavení, o postavení plnokrevného vlka, propukne obrovská vřava, a všechno, co jsem si pro sebe vybudovala, se zhroutí. Aniž bychom to řešili, zeptala jsem se raději Jace na něco jiného. „ Kolik je hodin? Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Je sedm hodin ráno.“ Odpověděl doktor. „ Spala jsi skoro osmnáct hodin, což není neobvyklé, na vlka, který se právě zotavil z tak traumatizujícího a rozsáhlého zranění. Hádám, že jsi připravená na kávu a něco k snídani? Musíš být vyhladovělá. Přeměna spotřebuje velké množství energie, a novorození vlci jsou od přírody neustále hladoví.“
„Ano, káva a jídlo zní božsky.“ Můj žaludek zasténal jako na zavolanou. „Umírám hlady.“ Dr. Jace odešel a já se otočila zpět k mému otci. „Spala jsem osmnáct hodin? Chceš mi říct, že už je pondělí ráno?“
„Ano, je pondělí.“ Naklonil se blíž ke mně. „Ale buď v klidu. Už jsem kontaktoval Nicolase. Je na cestě sem. S Jacem jsme tě udržovali ve spánku, chtěl si být jistý, že se zahojíš bez komplikací, a já s ním souhlasil. Vážná zranění – jako to tvé – potřebují čas, než se zahojí, zvláště u novorozeného vlkodlaka. Jsem hrozně vděčný, že se podařilo tě dát dohromady. Posledních pár dní bylo vážně pekelných.“
Ulevilo se mi, když jsem slyšela, že můj parťák a nejlepší přítel, Nick Michaels, sem co nevidět dorazí. Bude dobré mít na své straně o jednoho spojence víc, neboť budoucnost je nejistá a nebezpečná. „Celá přeměna byla šílená, ale moc si nepamatuju její konec.“ Opravila jsem se. „Ne, tak to nemyslím. Jasně si vzpomínám na bolest, avšak z nějakého důvodu si nemohu vybavit finální přeměnu ve vlka.“
Táta se posadil. „To není neobvyklé. Tvá přeměna byla neočekávaná, traumatizující událost. Jak jsme si vyjasnili, nemůžeš bojovat proti procesu, to jej pouze udělá naprosto nesnesitelným. Tvůj vlk nad tebou pravděpodobně převzal úplnou kontrolu, zatímco lidská část byla ochromená a v šoku. To se stává. Není to ideální, ale stává se to.“
Jeho reakce mne mírně překvapila, ale nakonec jsem byla ráda, že se nechytil myšlenky mne připoutat k posteli, dokud svého vlka neovládnu. „Nemyslím si, že jsem byla v šoku, přestože jsem mohla být. Na konci jsme se nějak spojili a ona mi znovu předala kontrolu nad tělem. Zastupovala jsem cestujícího, až do doby, kdy jsem mohla usednout na místo řidiče, objevila zranění a omdlela.“ Můj první vlkodlačí moment a já omdlela. Otec mne chvíli tiše pozoroval. Jednou rukou si prohrábl husté tmavé vlasy. Gesto stresu, které nedělal často. „No,“ odkašlal si, „nejsem si jistý, co se tehdy stalo, ale trvá mnoho let, než ovládneš svého Dominia. Jestliže ti vlk podal zpět kontrolu nad sebou, nebudeš mít problémy s vedením.“ Jeho oči byly ve střehu. „Je to znamení, že tvá lidská osobnost je velice silná, a to je zatraceně dobrá věc.“
Vlk byl povinen přiznat nadvládu nad tělem svému Dominiovi, než mu bylo povoleno znovu vstoupit do lidské společnosti. Instinktivně vlci vždy chtěli kontrolu pro sebe – vyžadovali to. Lidská část by měla být dostatečně silná, aby potlačila vlka za každé situace, za všech okolností. Bez výjimek. Kousla jsem se do spodního rtu. Nebylo to přesně takhle, ale už se stalo. Vím, že jsem jí zabránila zabít farmáře, ale neměla jsem představu, jak to zopakovat, kdybych musela. Přešla jsem to a zeptala se na něco jiného. „ Jak jsi věděl, že jsem se přeměnila? Jak jsi mne našel?“ Vyrostla jsem na Compound, tudíž jsem toho přirozeně o vlcích věděla dost, ale spousta věcí mi nebyla řečena. Než táta mohl odpovědět, přišel do pokoje můj bratr. Byl ještě vyšší, než když jsem ho viděla naposledy. „Našli jsme tě, protože smrdíš a smrad je snadné vystopovat.“ Ztěžka dosedl na postel vedle mě. „Buď opatrnej, ty blbečku. Právě se tu zotavuju z vážného zranění.“ Zasmála jsem se, když jsem mu uhýbala s bolavou nohou, ale i tak to nestačilo - byl obrovský a postel malá.
„Tak to nemůžeš být tak silná, ty slaboško, protože kdyby to byla moje noha, už dávno by byla jako nová.“ Usmál se, až vynikly jeho dolíčky. Můj věčný konkurent. „Tobě se to snadno řekne,“ obhajovala jsem se, „Tobě nikdo skoro neustřelil nohu, během boje s naštvaným farmářem.“ Naklonila jsem se a lehce ho šťouchla. Nepohnul se ani o píď. Tyler se podobal našemu otci, my oba jsme se mu podobali, až na to, že měl blonďaté vlasy místo tmavých. Také zdědil hanebné dolíčky, s laskavým svolením naší zesnulé matky. Ale naším společným rysem, jenž nás jednoznačně označoval za sourozence, byly nebesky modré oči.
„Smiř se s tím, Jess. Získal jsem mnohem víc škrábanců než ty, a druhý den jsem vždy v pořádku.“ Trval si na svém Tyler. „Jsi prostě slabší, protože jsi holka.“
„Jasně. Pamatuješ tehdy, jak jsi byl s Dannym v horách? Snášeli tě na nosítkách, a pokud si dobře pamatuju, tak jsi ležel v bezvědomí nejmíň tři dny v kuse.“ Nedala jsem se. „Moje lebka praskla a málem mi vytekl mozek. To stěží můžeš zařadit mezi lehká zranění.“
„V poslední době jsem si ověřila, že skoro ustřelená noha tam také nepatří.“
„Ale prosím tě. To -“, ukázal na má zranění, „není víc, než škrábnutí.“
Víš, co mi můžeš, bratříčku.
Jeho tvář rozjasnilo porozumění. Naše společná duševní schopnost, kterou jsme pociťovali nejvíc jako děti, byla vždy přinejlepším nejasná, náhodně se spouštěla a zastavovala. Většinu času fungovala nespravedlivě, jen v jednom směru – od Tylera ke mně – ale jakmile se Tyler poprvé přeměnil, spojení se nadobro přerušilo. Teď bylo zpět.
Čas na malou odplatu, co brácho?
„Dobře, to stačí.“ Nařídil nám táta. „Tylere, nauč se líp chovat. Tvoje sestra bude potřebovat naší pomoc - to co se odehrálo, nemá v našich dějinách obdoby. Doposud jsme to jakž takž zvládali, ale nyní potřebujeme nový směr, jímž se vydáme, abychom minimalizovali dopady. Vlci jsou neklidní, musíme na to jít opatrně.“
Bratr okamžitě vystřízlivěl. Vždycky bral vedení Smečky velice vážně. V šestadvaceti zastával neobvyklé postavení, jediný vlk jemu nadřazený, byla otcova pravá ruka – James Graham, který tuto funkci zastával celá století. Tyler vybojoval hodně krvavé bitvy, které ho vymrštily nahoru v hierarchii. Je silný vlk, a já doufala, že to máme v rodině. Otec vstal a přešel ke konci postele. „Vlci něco tuší, ale stále je slušná šance, že nevědí o tvé přeměně. Většina z nich si není jistá, co onu noc slyšeli, jelikož jsem telepatické spojení s nimi velmi rychle přerušil. Pokusíme se využít naší výhody a zadržet novinky o novém vlkodlakovi, jak dlouho to jen bude možné – na dobu neurčitou, jestli nám bude přát štěstí.“
„Co myslíš tím, ´co slyšeli´?“ zeptala jsem se. To neznělo moc dobře.
„Nový vlk signalizuje Smečce svou první přeměnu. Je to vzniklé bezpečnostní opatření, a tvá vlčice vyslala stejnou zprávu.“ Táta se ke mně obrátil. „Při prvním okamžiku přeměny tvé tělo spustí signál, a přesně takhle jsme před stovkami let hledali vlkodlaky po celém Skotsku a Walesu – vlky, kteří nevěděli, co jsou, dokud se poprvé nezměnili.“
„Celá Smečka slyšela mou přeměnu?“ Pomyšlení, že se celá Smečka usídlila v zákoutích mého mozku, ve mne vyvolalo nepříjemný pocit paniky. „Slyší mě teď?“ Snažila jsem se, aby můj hlas nezakolísal, ale trochu to znát bylo.
„Ne, teď tě neslyší.“ Ujistil mě otec. „Propojení se Smečkou vždy zajišťuji já, poprvé sám. Vlci nemohou mluvit telepaticky na vlastní pěst. Ty a Tyler jste vzácnou výjimkou, která je nepochybně způsobená vaším pokrevním poutem, ne Smečkou. Jsem zprostředkovatelem komunikace, neboť jsem Alfa. Slyšeli tě jen na pár okamžiků, pak jsem si uvědomil, že jsi to ty a utnul to. Právě teď si nejsou jistí, jestli jsi to byla ty a to pracuje v náš prospěch.“ Znovu si prohrábl vlasy. „Nikdo tě ve vlčí podobě neviděl, takže neví, že jsi to ty. Mně taky trvalo, než jsem to pochopil. Když budeme mít štěstí, tak si myslí, že signál pocházel od novorozeného vlkodlaka z Jižních Teritorií, což zní logicky. Už jsme jeden předtím slyšeli. Vzdálenost je faktorem, ale můžeme ji použít.“ Jižní Teritoria ovládala všechna území jižně od hranice Madison-Dixon až po Mexiko, můj otec všechno severně po Kanadu.
Můj bratr přikývl na souhlas. Ujištění, že táta nemá v plánu Smečce lhát, bylo důležité. Vlci vycítili lež, protože je vždy zradilo tělo. Srdce jim zběsile bušilo, měli rozšířené zorničky a potili se. Táta je silný Alfa, mohl lež zamaskovat, ale jeho vlci viděli příliš hluboko a jeho emoce jej mohly prozradit.
„Je úleva vědět, že mě neslyší, ale budou zvědaví, proč jsem tady. Za předpokladu, že vědí o mé přítomnosti na Compound.“ Udržet to v tajnosti by bylo příliš těžké. Neměla jsem tu být, měla jsem být v Evropě. Když jsem konečně před několika lety odešla, začala jsem nový život pod jménem Molly Hannon. Smečka byla informována, že Jessica McClain míří do Evropy a pravděpodobně se jen tak nevrátí. Vlastně bych mohla strávit krátký čas zotavováním se ze zranění, než bych opustila Compound. Vrátila bych se do Států jako Molly a žila bych dvě hodiny jižně odsud, v Twin Cities, a bylo by to báječné, bez komplikací. Nikdo neví, kdo jsem, a já zoufale chtěla, aby to tak zůstalo. „Řeknu jim, že jsi ve městě jen na pár nocí, abys navštívila bratra, a ty zůstaneš s Dannym. Přijela jsi na Compound včera v noci, což byla jen čistá náhoda.“ Danny Walker, bráchův nejlepší přítel a jeden z mála mých spojenců. Pracoval jako hlídač na okrajích měst, kvůli nespolehlivým vlkům, a byl v tom zatraceně dobrý.
„A oni to spolknou?“
„Nebyla jsi tu sedm let. Už bylo na čase.“
„Ale pokud se zprávy o mojí přeměně dostanou ven, bude těžké je přesvědčit, že nejsem jejich nepřítel, po všech těch letech, co jim Cainův Mýtus otravoval mysl. Nakonec budou mít nezbytné důkazy, obviní mě a vyčlení ze Smečky.“
„Tvoje přítomnost na Compound tak brzy po vyslání signálu, není ideální.“ Můj otec chodil po pokoji. „Každý čas navíc, který získáme, nám umožní Smečku lépe připravit na novinky. Někteří vlci na tebe během těch let přestali být tolik vysazení, ale jakmile vyjde najevo tvůj nový status jakožto plnokrevného vlkodlaka, jejich přesvědčení se znovu otřesou.“ Otočil se směrem ke schodišti. „Jdu s nimi hned teď promluvit. Potom, co se nasnídáš, a doktor dokončí nezbytné testování, se sejdeme v hlavní budově a prodiskutujeme další postup.“
Tyler mi poklepal rukou na koleno a vstal. „V klidu, Jess. Přijdeme na to. A jen tak mimochodem, já si vůbec nemyslím, že jsi zrůda.“

Hmm, díky?

29 komentářů:

  1. díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad:)

    OdpovědětVymazat
  3. Oooo, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad, bylo to perfektní.

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za preklad.... :DDDD

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :o)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju moc za komentáře, jsem ráda, že se kapitolka líbila. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  16. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  17. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  18. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat