pondělí 12. srpna 2013

Plnokrevná - 1. kapitola




Zhluboka jsem se nadechla a namáhavě se snažila dostat z pekla noční můry. „Ježíši.“ zasténala jsem. Po tváři mi stékal pot. Moje hlava byla zmatená. Snila jsem? Jestli ano, tak ten sen bolel jako svině.
Počkej, sny přece nemohou být bolestivé.
Bez varování se mé tělo začalo neovladatelně chvět. Bolest se propalovala skrze mé žíly, nechávala shořet každou buňku, která jí stála v cestě. Zaťala jsem zuby a namáhavě se snažila zablokovat onen nápor.
Potom, tak rychle, jak se objevila, bolest zmizela.

Náhlé zmizení toho pocitu trhnutím přivedlo můj mozek k činnosti a mé oči se prudce otevřely do tmy. Nebyl to zatracený sen. Rychle jsem zkontrolovala všechny částí svého těla. Všechny se chvěly, ale naštěstí se mé končetiny mohly znovu volně pohybovat. Slabé zelené světlo digitálních hodin ukazoval 2:07 ráno. Spala jsem pouze několik hodin. Přetočila jsem se na boku a odhrnula si potem lepkavé vlasy z obličeje. Když mé prsty přišly do kontaktu s kůží, zalapala jsem po dechu a odtáhla je, téměř jako malé dítě, co se právě dotklo horkých kamen.
Do prdele, celá hořím.
To nemůže být v pořádku.
Nepanikař, Jess. Zkus myslet logicky.
Přitiskla jsem si na čelo hřbet ruky, abych zjistila, jak moc je rozpálené. Žhavé uhlíky by byly chladnější.
Musím být vážně hodně nemocná.
Nemoc byla v mém životě vzácností, ale stalo se. Nebyla jsem náchylná, ale ani imunní. Bratr, mé dvojče, nikdy neonemocněl, ale pokud byl virus dostatečně silný, tak jsem podlehla.
Posadila jsem se, dovolujíc mé mysli na krátký okamžik uvažovat nad velmi odlišným vysvětlením mých příznaků. Tenhle scénář není možný. Vzpamatuj se. Je ti dvacet šest, ženská, to se nikdy nemůže stát. Asi jde jen o chřipku. Není třeba aby -----
Bez sebemenšího varování mne zasáhl další záchvat čisté a jasné bolesti. Mé tělo se prudce zvrátilo dozadu pomocí ohromné síly, díky níž má hlava narazila do rámu postele a zlomila dřevěné latě jako sirky. Záda se mi prohnula, ruce vyletěly do prázdna a srazily noční stolek se vším, co bylo na něm, k zemi. Třeskot lampy, dopadající na podlahu, se ztratil pod mým křikem.
Další otřes zacloumal mou psychikou, jako právě vybuchující sopka. Ale tentokrát se neztratil v bledém oparu spánku, byla jsem vzhůru. Musím bojovat.
Nebyla jsem nemocná.
Právě jsem se měnila. 
Ježíši Kriste! Strávila jsi celý život přemýšlením o této chvíli, a teď se pokoušíš přesvědčit samu sebe, že máš chřipku? Co to s tebou je? Jestli chceš žít, musíš se dostat k dávce, předtím, než bude pozdě!
Bolest mne ovládala, ruce a nohy jsem měla celé ztuhlé, napjaté. Bylo nemožné se pohybovat, neboť přívaly křeče udeřily, jeden po druhém. Vzpomínka na hlas mého otce zazněla mou myslí. Byla jsem příliš hloupá a tvrdohlavá a teď za to platím. „Jessico, nehádej se se mnou. Je to nutné preventivní opatření. Musíš to mít s sebou neustále, za všech okolností.“ Nové kožené pouzdro, obsahující injekční stříkačku s exkluzivně namíchaným koktejlem drog, mi bylo svěřeno do úschovy. Obsah, který mě měl v případě potřeby udržet při vědomí. „Možná ji nikdy nebudeš potřebovat, ale jak víš, je to jedno z ustanovení, jestliže chceš žít sama.“
Promiň, tati.
Tohle se nemělo stát. Mé genetické buňky na to nebyly kódovány. To je nemožné. Ve světě plném nemožného.
Byla jsem tak hloupá.
Mé tělo se dál svíjelo, svaly neustále pracovaly a posouvaly v tandemu. Byla jsem zavřená v tanci a neměla žádnou šanci se osvobodit. Bolest stoupala, až konečně dosáhla drtivého crescenda. A jak dopadla poslední nota, moje mysl se roztříštila pod jejím úderem.
Vše bylo slastně černé.
Příliš brzy. Tečky světla tančily za mými očními víčky. Dovolila jsem si je otevřít. Bolest byla pryč. Zůstal jen tupé pulzování. Trvalo mi okamžik si uvědomit, že jsem na všech čtyřech na podlaze vedle postele, kolena a dlaně zkrvavená od střepů zničené lampy. Můj malý noční stolek se změnil na kousíčky rozptýlené kolem. Vypadalo to, jako by se mou ložnicí přehnal malý hurikán. Nemohla jsem ztrácet čas.
Ta dávka je tvá jediná šance. Dělej!
Dveře koupelny byly pouhých pět kroků ode mne. Poháněna vpřed pouze svou vůlí, sunula jsem se díky vratkým pažím, táhla tělo za sebou. No tak, to zvládnu. Už jsem skoro tam. Stihla jsem pouze pár váhavých kroků, když tu bolest znovu udeřila, tvrdě a nečekaně rychle. Zhroutila jsem se na stranu, svaly pod kůží se rozvířily. Ježíši Kriste! Ta bolest byla jak vystřižená z pohádky - zlá a neúprosná. Zasténala jsem v křečích, zaplavila mne agónie vřískající v mé hlavě. Musím najít jedinou možnou věc, která mi může pomoci. Můj bratr je má poslední záchrana. Tylere, právě se to děje! Ty, Ty… slyšíš mě? Tyyy…
Další mrak temnoty se pokoušel zahalit mé vědomí a já jej vítala. Cokoliv, jen ať tahle hrůza skončí. Těsně potom, na hranici reálného a nereálného, se cosi slabě otřelo o mé smysly. Pálilo to a mravenčilo. Ale nebylo to v pořádku. Nebyl to bratrův hlas. Udeřilo do mě poznání.
Tati?
Nic, jen prázdný vzduch naplnil mou mysl. Naštvala jsem se sama na sebe. Prostě jen doufáš, až se stane zázrak. Ženy se neměnily. Slýchávala jsem to po celý svůj život. Jak by se mohly měnit, když se předpokládalo, že dcery vlkodlaků neexistují? Byla jsem chyba, vždycky jsem byla chybou a můj otec nemohl dělat nic, aby mi teď pomohl. Bolest vzrostla, explodovala v mé mysli. Její zuřivost mne opět zaskočila.
Jessico? Jessico, slyšíš mě? Jsme na cestě. Zůstaň s námi. Už jen pár minut! Jess… Vydrž, miláčku. Jess! 
Nemůžu, tati. Prostě nemůžu.
                                                                *      *      *
Krev.
Strach mnou projel jako studený oštěp. Zvedla jsem nos a ochutnala vzduch. Chlad mi sjel po zádech, stavěl mi chloupky do pozoru, štípal do kůže. Otřásla jsem se. Přerývaný dech se příliš hlasitě odrážel v mých citlivých uších. Podívala jsem se do tmy a znovu se zhluboka nadechla.
Krev.
Dunivé zvuky pode mnou způsobily, že jsem couvala do kouta a kňučela. Hučení vlastní hrudi mne pohltilo, uzavřelo do strachu.
Pryč.
Poskočila jsem. Moje drápy klouzaly, jak jsem se snažila udržet na hladkém povrchu. Zvedla jsem se, vrhla temným tunelem do většího prostoru. Vše, co se kolem mě rozbíjelo a explodovalo, mě děsilo. Zamotala jsem se do něčeho velkého, drápy to však snadno prořízly.
Pryč.
Vztyčila jsem uši. Sklonila jsem nos k zemi, zvuky mne znovu udeřily do uší. Obrázky v mém mozku se posouvaly. Lidé, strach, hluk… ublížit. Z hrdla se mi vydralo nízké zakňučení. Hlasitý zvuk mi rachotil nad hlavou. Uskočila jsem zpět, otáčejíc se a hledajíc.
Pak jsem to uviděla.
Pryč.
Vyskočila jsem k měsíčnímu světlu a tvrdě dopadla na bariéru. Okamžitě se roztříštila. Cítila jsem, jak Síla projíždí celým mým tělem. Mé přední tlapy se dotkly chladné země, čelisti secvakly pod tíhou nárazu. Věc pode mnou se se skřípavým, hlasitým zvukem zhroutila. Bez váhání jsem seskočila dolů.
Běž.
Vyrazila jsem po pevném povrchu, nalézajíc úzký pás lesa. Sledovala jsem ho, dokud stromy neustoupily rozlehlé půdě. Běžela jsem a běžela. Běžela jsem, dokud mne nezmátly pachy a vůně, dokud mé citlivé uši neuslyšely zvláštní zvuky.
Schovej se.
Otočila jsem se směrem k hluboké houštině stromů. Skočila jsem do houští, které poskytovalo pocit bezpečí. Ten pach mně těšil, když jsem se vrtěla pod nízkými větvemi a skrývala samu sebe. Jednou jsem se zastavila, abych v klidu poslouchala. Otevřela jsem tlamu, vnímala vlhký vzduch jazykem a rozšířeným chřípím. Vůně z okolí přicházely rychle, můj mozek je efektivně třídil. Ve vzduchu visel kyselý zápach čerstvé stopy.
Kořist.
Naklonila jsem hlavu, uši našpicované. Slabé zvuky šustění a chrochtání byly téměř nezjistitelné. Se zájmem jsem se pohnula. V žaludku mi dlouze, hluboce zakručelo.
Jíst.
Znovu jsem ochutnala vzduch, testujíc chuť různých pachů, chuť, jež se mi vůbec nelíbila. Položila jsem hlavu dolů a zakňučela, hlad nahlodával mé vnitřnosti, stahoval je.
Jíst, jíst, jíst.
Nemohla jsem to ignorovat, hlad mnou cloumal, bolel. Plížila jsem se ze svého úkrytu zpod stromů na mýtinu, kde rostla vysoká tráva. Natáhla jsem krk a několikrát se zhluboka nadechla. Jsou blízko. Kráčela jsem tmou, tichá a silná. S lehkostí jsem vklouzla do výběhu, vyhnula se dřevěným překážkám. Přiblížila jsem se k okraji doupěte, mé tlapy se zarývaly proti staré, zatuchlé trávě, jinak bylo naprosté ticho.
Kořist.
Vítr mi začala foukat do zad. Poprvé mne ucítili. Bečením vyjadřovali své rozhořčení, dupali kopyty, vzteklí kvůli narušiteli. Proklouzla jsem pod další slabou bariérou, mé tělo mrštně podlezlo kus dřeva. Zpozorovala jsem svou kořist.
Jíst.
Vystartovala jsem vpřed s rozevřenými čelistmi, mé špičáky se hluboce zanořily do krku oběti. Sladká krev mi proudila tlamou. Můj hlad se podobal nenasytnému ohni, oči se zvrátily zpět v extázi. Zvíře padlo, zemřelo okamžitě, jak přistálo na špinavé seno. Postavila jsem se na něj, brala se dlouhé pruhy masa a polykala je vcelku.
„Zasraní vlci!“
Otočila jsem se za hlukem, oči mi blikly poznáním.
Člověk.
„Odnaučím vás chodit sem a dělat mi nepořádek okolo stodoly, vy prašiví sráči!“ Zvuk vybuchl, v bolesti jsem zaregistrovala, jak letím dozadu, narážím do boku ohrady. Snažila jsem se vstát, ale mé drápy uklouzly na kluzkém povrchu. Krev. Znovu jsem vstala a skokem zahájila útok. Štiplavý pach strachu mne praštil přes nos, vysílaje mi do vnitřností záchvěvy touhy.
Zabít.
Z krku se mi vyloudilo hluboké zavrčení, které odkrylo tesáky. Tlapy zasáhly svůj cíl - oba dva jsme dopadli na zem s tupým nárazem.
Moje.
Zakousla jsem se do masa a vnímala chuť krve na jazyku.
„Prosím… ne…“
Ne!
Přestala jsem.
Ne!
Couvla jsem.
„Bobe, jsi tam v pohodě?“
Nebezpečí.
Pryč.
Rozeběhla jsem se kulhavě do stínů. Všimla jsem si malého otvoru, skočila a přistála s bolestivým zasyčením. Zadní noha se mi podlomila, ale musela jsem zůstat v pohybu.
Běž.
Uposlechla jsem, podbíhaje pod překážkou. Výkřik alarmu projel vzduchem. Utíkala jsem, dokud jsem neviděla jen tmu.
Stůj.
Plazila jsem se pod hustým porostem. Olízla jsem si ránu. Byla příliš velká. Zavřela jsem oči. Mojí myslí okamžitě bleskly obrazy, jeden po druhém.
Muž, chlapec… žena.
Zaměřila jsem se na ni.
Potřebovala jsem ji.
Jessica.
Volala jsem ji ke mně.
Přišla dobrovolně.
                                                                 *      *      *
Jessico! Jessico! Zlato, slyšíš mě? Odpověz mi! 
Jess, to jsem já, Tyler. Musíš poslouchat tátu a vzbudit se sakra!
Můj mozek se cítil divně, jako by byl zevnitř potažený vrstvou mechu.
Jessico, odpověz mi hned teď! Jessico!
„Tati?“ mžourala jsem do slunečního světla, které pronikalo pod baldachýnem větví, několik metrů nad mou hlavou. Byla jsem opět člověkem. Neměla jsem tušení, co se stalo, ale ulevilo se mi. Snažila jsem se pohnout, ale moje noha zaškubala bolestí, a já se vrátila zpět do reality.
S bolestí se vrátilo úplně všechno.
Proměna, útěk, chudý farmář. Otřásla jsem se, jak mne zasáhly vzpomínky, jako útržky blikajícího starého filmu – úryvek z mého života, zasazený do špinavého rámu. Byla jsem tam, viděla jsem to, ale neovládala jsem ani jednu část – kromě konce. Doufala jsem, že farmář je stále naživu. Říct ne mi dalo tak velké úsilí, že potom už jsem si na nic nepamatovala. Neměla jsem tušení, kde se nacházím.
Ze všeho, co jsem znala o vlcích, nemít nad sebou po přeměně kontrolu bylo extrémně špatné znamení. Pokud si svou vlčí část nepodmaním – nezvládnu svého Dominia, zvíře uvnitř mne – nebude mi umožněno žít. 
Do prdele, já jsem vlkodlak.
Zvedla jsem hlavu a podívala se dolů, na své nahé tělo. Zaměřila jsem se na zranění a sledovala, jak se má kůže znovu dává dohromady. Neuvěřitelné. Viděla jsem, jak proces hojení probíhal u ostatních, ale doteď jsem nikdy nebyla v kategorii super uzdravování osobně. Mladí vlkodlaci získali tuto schopnost hned po jejich první přeměně. Mé tělo se ještě musí upravit, protože bok byl stále divně pochroumaný. Zaschlá krev obarvila celou pravou stranu a střed rány se podobal syrovému hamburgeru na talíři. Naštěstí nevyčuhovala žádná kost. Pokud tam byla kost, je na padrť. Teď když jsem se probudila a hýbala, bolest se stupňovala. Zavřela jsem oči a položila hlavu zpátky na zem. Včerejšek nebyl zrovna normální nocí pro nového vlkodlaka. Pokud ano, jsem v prdeli.
Jessico!
Moje hlava vystřelila tak rychle, že narazila do špičatých větviček. Au. „Tati?“ Takže to nebyla pouze má představivost. Věděla jsem, že Alfa se svými vlky komunikuje skrze myšlenky, ale slyšet jeho hlas takhle, to pro mne bylo nové. Soustředila jsem se na poslouchání. Nic. Poslala jsem myšlenku ven, jako jsme to kdysi dělávali s Tylerem.
Tati? Proboha Jessico! Jsi v pořádku? Odpověz mi! 
Jo! Slyším tě! Jsem v pořádku, ehm... aspoň myslím, že jsem. Mám bolesti a nemůžu se moc dobře pohybovat, ale jsem naživu. Můj bok vypadá jako po návštěvě mlýnku na maso, ale pomalu se to hojí. 
Zůstaň, kde jsi. Hned jsme tam. Na chvíli jsem ztratil tvůj pach, ale jsme znovu na stopě. 
Dobře. Jsem pod nějakým houštím, ale nemám tušení, kde. Nemůžu vylézt, kvůli noze. 
Ještě nejsi vyléčená? 
Tylere? 
Kdo jiný by to mohl být?
Slyšet v hlavě hlas svého bratra, ve mne vyvolalo záplavu emocí. Neuvědomila jsem si, jak moc mi chyběl, až do této sekundy. Je na místě říct, že jsem tě nečekala zpátky v mém mozku. Neměli jsme možnost takto mluvit už nějakou dobu, ale je vážně dobré tě teď slyšet.
Tylerovy myšlenky se stávaly těžší, jako nízký šepot v záhybech mém mysli. Slyšel jsem tě,Jess, když jsi mě minulou noc volala. Znělo to strašně, jako kdybys umírala nebo tak něco. Je mi líto, že jsem se tam nedostal včas. Snažil jsem se. Bylo však příliš pozdě.
V pohodě, Tylere. Dlouhou dobu jsme takhle nekomunikovali a já jsem ani nečekala, že by to fungovalo. Byl to poslední zoufalý pokus dostat mou mysl z brutální, strašidelné a bolestivé přeměny. Nedělej si starosti. Nebylo nic, co bys mohl udělat. Stalo se to neuvěřitelně rychle. Až moc rychle. Mé srdce začalo vzpomínat.
Slyšela jsem, nebo možná cítila klopýtnutí a zabručení. Budeš si na to muset zvyknout, řekl Tyler. Přeměny se stanou jednoduššími, poté, co jimi několikrát projdeš. Vydrž, myslím, že už jsme skoro u tebe. Ztratili jsme tvůj pach u stodoly. Ježíši, převrátila jsi to tu naruby. Všude je krev.
Ošklivé vzpomínky se začaly přehrávat předtím, než jsem je stihla vypnout. Doufám, že farmář přežil. Posunula jsem se a lehce sebou trhla, neboť bolest nepolevila. Moje zranění by obyčejného člověka už dávno zabila. Určitě přežiju, ale bolí to jako čert.
Tátova úzkost se proměnila v ostré tóny v mé mysli. Jsme blízko, Jessico. Když jsme znovu zachytili tvou vůni na druhé straně stodoly, museli jsme čekat, až odjede sanitka a policajti. Nemělo by to trvat dlouho. Zůstaň, kde jsi a nehýbej se. Tvá vůně sílí každým momentem. 
Jo, smrdíš jako holka. To je divný. 
Možná proto, že jsem. Nebo jsi na to zapomněl, když jsme se neviděli tak dlouho? 
Ne, nezapomněl, ale nejsi cítit jako normální vlk, prohlásil Tyler. Vlčí vůně se mi moc nelíbí. Je taková… zemitá. Ale ty jsi cítit hodně žensky, téměř jako parfém.
Cítila jsem jeho rozpačité zakašlání v centru mysli. Bylo to bizarní.
Tak to by mělo být snadné mne najít.
Odfrknutí.
Hned jsme tam, ujistil mě táta. Neboj se. Máme auto nedaleko odtud a odvezeme tě na Compound.
Všechno úsilí komunikovat si vybralo svou daň a moje hlava začala hrozně bolet. Bolest na boku vzplanula, krev se mi nahrnula do uší. Cítím se trochu mdle… najednou. 

Vydrž…

38 komentářů:

  1. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. díky za překlad, už se těším na další kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. vďaka ze preklad.... :DDDD

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad, vypadá to velice zajímavě.

    OdpovědětVymazat
  9. díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. moc děkuji, těším se na alší díl :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. To vypadá fakt zajímavě. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  15. Vďaka za preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za pěkný překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. dakujem za preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  19. Teda to je něco. Byla jsem zvědavá jestli se promění. Moc díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  21. Díky za překlad, už se těším na další:o) Vypadá to velice zajímavě :o)

    OdpovědětVymazat
  22. super. To bude dobrý :)

    OdpovědětVymazat
  23. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  24. Děkuju moc za komentáře, jsem ráda, že se kapitolka líbila. :)
    Claire

    OdpovědětVymazat
  25. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat