pondělí 19. srpna 2013

Démon a jeho psychopatka - 1. Kapitola





Shora se k němu doneslo chichotání, lehké, veselé. Slibující neplechu.
Xaphan to ignoroval. V Luciferově paláci se po celou dobu ozývaly divné zvuky. Už si zvykl na šílenosti, když to tu vzácně navštěvoval, ale raději se mu vyhýbal. Zapojovat se do čehokoliv prostě nebylo v jeho povaze. Kromě toho měl schůzku se svým pánem a Xaphan nenáviděl nedochvilnost.
Vysoký pronikavý smích se blížil, zavířil na schodech, společně s bujným: „Whee!“ Zvláštní svištící zvuk se připojil k chichotání a Xaphan konečně švihl pohledem vzhůru a v tu chvíli se mu naskytl ten nejbizardnější pohled vůbec.
Žena, oblečená v neslušně malých džínových šortkách a v růžové halence svázané pod prsy, s odhaleným pupíkem, ve kterém se leskl piercing, surfovala po zábradlí. Dojela k úzkému kameni, její ruce sebou švihly, když přeskočila výběžek a přistála na dalším zábradlí ve druhém patře. Jedna noha se jí zvedla a ona se nejistě vybalancovala, její rychlost se navýšila, když pokračovala v sestupu.
„Uh-oh,“ vykřikla, když se zakymácela. Oči se jí rozšířily, její dlouhé blond vlasy, které se kroutily jako prasečí ocásky, se rozvířily a Xaphan si povzdechl.
Šílenec. Odvrátil se, nezajímalo ho, jestli padne, ale otočil se zpět, když na něj zakřičela. „Chyť mě!“ Odrážejíc se jednou nohou od zábradlí, se blonďatá psychopatka vrhla přímo na něj.
„Co to kurva!“ Sto šedesát liber – hmotnost, kterou velice dobře znal ze svého cvičení a udržování svalové hmoty – chichotající ženy do něj udeřilo. Její nohy se mu obmotaly kolem pasu, zatímco její ruce mu svíraly ramena. Pronikavé vypísknutí rozkoše ho ohlušilo. Zapotácel se pod tou nečekanou zátěží a jeho ruce ji automaticky objaly. Z doteku jejího hladkého těla – které mu perfektně padlo do rukou – mu kůže zavibrovala.
„Hurá, to byla legrace!“ Vykřikl šílenec, vrtíc se v jeho sevření.
„Pro koho?“ Zamumlal, žonglující s jejím vrtícím se tělem v náručí, ať už se mu to líbilo, nebo ne. Velmi pěkné tělo, s měkkými prsy, které se třely o jeho hruď, a plný zadeček, který by byl skvělým polštářkem pro mužské přirážející tělo.
„Pěkné chycení, mimochodem,“ dodala a nezbedně se otřela svou spodní částí proti němu. K čertu s jeho penisem za to, že se probudil s větším zájmem, než si její kašpárna zasloužila.
„Měl jsem na výběr?“
„Opravdový gentleman nikdy nenechá dámu padnout.“
On? Gentleman? To byl vtip. Ale ne až tak zábavný, jako její další připomínka.
„Kde vidíš dámu?“
Oslnivé oči, jedno zelené a druhé modré, se na něj zadívaly, zatímco špička jejího růžového jazyka vyklouzla a olízla její plné rty. „Dobrý postřeh,“ zachichotala se, vůbec neuražena. „Ale holky rády předstírají.“
Nato neměl odpověď, ale musel bojovat s úsměvem. Byla šílená, ale roztomilá. A sexy, jak si vzpomněl, když se znovu otřela proti němu. Byla smrtící kombinací pro muže, kteří byli volní pro něžné pohlaví. Naštěstí, to on nebyl, a tak se dokázal ubránit jejímu kouzlu. Nebo se o to alespoň pokoušel. Některé části jeho těla se zjevně nestaraly o spolupráci.
A nepomohlo, když se na něj bádavě podívala, zkoukla jeho rysy, naklonila se a podívala se na jeho zadek, než se její zadeček znovu odrazil o tu část jeho, ve které momentálně bylo mnohem víc krve, než by se mu líbilo. Za svou neschopnost hodit tu psychopatku na zem obviňoval nedostatek hemoglobinu v mozku.
Jiskření – nezbedné, které slibovalo speciality, před kterými se zapřísáhl – jí rozzářilo oči. „Ráda tě poznávám, krasavče. Dáma, nebo ne, nejsi rád, že jsi byl na správném místě ve správnou dobu?“
„Vlastně ne.“ Ta slova křičela lež, jako kdyby ji ještě nechtěl nechat jít. Bláznovství. Čisté šílenství, a obviňoval z toho její vůni vanilky, což byla příchuť, která ho obklopovala, a měl díky ní ústa plná slin.
Usmála se jeho suché odpovědi a její oči se zaleskly neplechou. „A přesto je tvé sevření tak pevné.“ Zasmála se, chraplavý zvuk, který se ho dotkl jako pohlazení. „Musím říct, že i když jsem přistála na tobě, bylo to skoro, jako kdybych dopadla na podlahu. Všechna ta tvrdost a nepoddajnost.“ Zdůraznila svá slova otřením, po kterém si i on, ačkoliv s nechutí, musel přiznat, že by bylo lepší, kdyby byli nazí.
Se zavrčením, spíš zlostným, než aby reagoval na její potutelnou narážku, ji postavil na zem – i proti přání jeho penisu. „Buď opatrnější. Příště by tu nemusel být nikdo, kdo by tě chytil.“
„Ano, tati.“ Její rty zkroutil úšklebek. „Chceš mě potrestat?“ Otočila se, přitiskla se k němu a sklonila se, její kulatý zadeček vyletěl vzhůru, krátké šortky odhalily příliš mnoho krémové kůže.
Věci, které bych jí mohl dělat v téhle poloze. Přirážející boky… pleskání těl… Zatřesením hlavy odhodil ty myšlenky pryč a zaťal ruce v pěst, aby nebyl v pokušení dát jí to, o co si říkala – plácnutí přes pevnou půlku. Ale hádal, že by to pro ni nebyl trest. Bláznivé samičky jako byla ona, se vždy snažily nalákat démona. Nicméně, on věděl jak abstinovat, a to i přes to, že si snadno dokázal představit, jak trhá ten kus látky stranou z její kundičky a vráží do ní pro dobré, tvrdé šukání.
Zavrtěla na něj zadkem. „Čekám,“ zazpívala.
To budeš tedy čekat hodně dlouho. Bez zájmu hrát její hru, i přes jeho erekci, odešel, dopadání jeho bot se hlasitě odráželo chodbou.
„Hej, vysoký, temný a ponurý, kam jdeš?“ Zeptala se ho, dohnala ho a poskakovala mu po boku v jejích nedotčených reebok teniskách.
„Mám schůzku s naším Pánem.“
„Oooh. Chystáš se vidět velkého šéfa. Jsi v průšvihu?“
„Ne.“
„Jdeš žádat o zvýšení platu?“
„Ne.“
„Jdeš na muž-s-mužem, rychlíku?“
Ten surový dotaz ho přinutil klopýtnout. „Určitě ne.“
„Takže se ti líbí holky?“ Vrazila před něj a naklonila hlavu na stranu, zatímco se ptala. Prošel kolem ní.
„Hej! Neodpověděls mi.“
„Protože tě ignoruji,“ odsekl. „Nemáš nějakého jiného démona, kterého bys obtěžovala?“
„Ne.“
„Místo, kde bys měla být?“
„Změnil jsi svůj názor o tom, že bys mě narazil na špičku tvého penisu? Jsi dost velký, vsadím se, že bych to mohla roztočit.“
„Ne!“ Ale k čertu s ním, nemohl si zabránit od toho, aby si to představil. Špatné. Špatné. Špatné. Byla snad z části sukuba, že ho tak pokoušela? Po jeho tři sta letech v pekle, nikdy nemusel bojovat s přitažlivostí k ženám, které se ho neustále snažily svést. Nikdy nepotkal někoho, kdo by ho přiměl mít takové žádostivé myšlenky. To ho zostudilo a rozzlobilo. „Mohla bys jít pryč a nechat mě na pokoji?“
K jeho zděšení s ním držela krok, pobrukovala si vedle něj, zatímco poskakovala. Věděl, že by měl držet pusu zavřenou. Věděl, že by se měl starat jen o svou práci, ale… „Proč mě sleduješ?“
„Také mám schůzku se šéfem.“
Xaphan po ní střelil pohledem a přemýšlel, co by Lucifer mohl chtít po tak přelétavém stvoření, které ho mučilo tím, že odmítalo jít pryč. „Ty jsi jeho nová přítelkyně?“
„Já? Proboha, ne. Matka Země by ze mě stáhla kůži zaživa a pak mě použila jako hnojivo, kdybych si dovolila udělat tah na jejího muže. Pracuju pro něj.“
„Co děláš?“ Co by přelétavá blondýnka jako byla ona mohla dělat jiného, než tancovat u tyče, zatímco na ni démoni házeli peníze?
„Dělám to a to. Nudné věci velkým, špatným démonům, jako jsi ty.“ Zamrkala na něj řasami. Ušklíbl se nad tak průhledným pokusem dostat ho. „Víš, nemyslím si, že jsem se ti představila,“ řekla.
„Protože jsem se nezeptal.“ A bylo mu to jedno. Přežil několik set let bez toho, aby se s ní setkal. Teď doufal, že bude následovat dalších několik set, než ji znovu potká, a to navzdory skutečnosti, že byla první žena, ke které cítil takovou okamžitou přitažlivost od té doby, co ztratil jeho jedinou, pravou lásku. Naštěstí jeho práce ho většinou zaváděla na smrtelnou stranu, takže šance, že znovu po dnešku narazí na tu psychopatku, byly téměř nulové.
„Takový slušný démon. Ale mohu říci, že umíráš touhou to vědět. Jsem Katie.“
„Teď, když to vím, jsem si jistý, že se mi v noci bude mnohem lépe spát.“
„Spát? Ne, když budu s tebou v posteli.“ Poskočila dopředu a mrkla na něj přes rameno. Okamžitě mu obrazce, samozřejmě živočišné, vlezly do mozku – Katie nahá, nad ním, její prsa se třásla, když ho ojížděla. V pozvánce na něj špulila rty. Sklonila se nad něj…
Surově zavřel oči a počítal, odlaďoval ji. Nebo se o to alespoň snažil. Ačkoliv něco, co blábolila, navzdory jeho snaze upoutalo jeho pozornost. „Cože?“
„Řekla jsem, nejdeš?“
Ne, ale chtěl. Nicméně, nemluvila o tom, kdy by jeho penis došel k vrcholu, ale o tom, že došli k jejich cíli. Při pohledu na velké vyřezávané dveře vnější kanceláře jeho pána a na recepci, Xaphan téměř vydechl úlevou a vystřízlivěl s nutkáním skrýt se před tou bláznivou blondýnkou.
„Jsme tady,“ oznámila a zatleskala.
„Díky Peklu,“ zamumlal. „Promiň, ale jdu téměř pozdě na mou schůzku. Sbohem, Katie.“ Kráčející do vnějšího vestibulu, pokývnul na starou vrásčitou čarodějnici, která byla Pánovou sekretářkou. Zamávala mu, ale on nezaváhal, toužící uniknout Katie a jejím nesčetným otázkám – a jeho podivné reakci na její přítomnost.
Kancelář jeho Pána byla jako klidné útočiště. S vysokým stropem, který se mu klenul nad hlavou, se zářící kamennou podlahou a stěnami, které byly zdobené tapisériemi zobrazujícími epické bitvy, to byla opravdová mužská jeskyně. Po jeho pravé straně byl stůl vyřezaný z masivní čelisti jakéhosi zvířete, dlouho zaniklého. Za tou zrůdnou slonovinou přeplněnou papíry seděl jeho šéf.
Sklepávajíc své paty k sobě, stojící v pozoru, se Xaphanova kožená výzbroj – alias jeho silná motorkářská bunda, kterou si sundával pouze tehdy, kdy se koupal a spal, a byla mnohem pohodlnější, než staré kroužkové pletivo – zaskřípala, zatímco čekal, až si ho Lucifer všimne. Lord Jámy, oblečený v jeho golfových červeno-černých kostkovaných šortkách a tričku s límečkem, který se záhadně podobal plamenům, dokončil psaní a odložil brk. Opírající se o jeho masivní křeslo, jeho šéf si založil ruce na prsou a pozoroval ho přivřenýma očima.
„Xaphane, jak milé, že ses stavil.“
„Nařídil jste mi to, Pane.“
„To jsem udělal. A ty jsi samozřejmě poslechl, jako dobře vychovaný démon. To se mi líbí, vojáku. Taková osvěžující změna od některých z mých dalších oblíbenců a dětí. Nevděční spratci. Posaď se, chlapče.“
Xaphan se usadil do masivní okřídlené židle naproti stolu.
„Tak, řekni mi, jak se máš?“
Skvělé. Lucifer měl jednu ze svých upovídaných nálad. „Dobře.“
„Jen dobře? No, jistě tak dobře vypadající démon jako ty má několik zajímavých příběhů? Možná, novou přítelkyni?“
Xaphan se zamračil. „Můj Pán ví, že jsem učinil slib, že nikdy nebudu milovat žádnou jinou. Držím své slovo.“
„Já vím.“ Ta dvě slova odkapávala odporem. „Je to věc, která se mi na tobě nelíbí. Ale naštěstí to vynahrazuješ jinými způsoby.“
„Děkuji vám. Alespoň myslím.“ Jako obvykle, shledával Luciferův pokroucený myšlenkový proces za zajímavý. Navzdory Luciferovo podivné logice, se ho Xaphan v průběhu století naučil vážit a miloval ho. Jistě, ztělesňoval veškeré zlo na světě, ale když jste se dokázali dostat přes celé ty kecy o Satanovi, byl to opravdu zajímavý člověk a spravedlivý šéf, dokud mimoni dělali svou práci.
„Tak poslouchej, zavolal jsem tě sem z určitého důvodu. Mám misi, kterou bych ti rád svěřil, velmi důležitou, ale povím vám o tom, až přijde tvůj partner.“
„Pracuji sám.“
„Obvykle, ale tentokrát ne. Ale neboj se. Jsem si jistý, že ona pro tebe bude přínosem na tom místě, kam tě posílám.“
„Ona?“ Skličující pocit ho naplnil. Ne, to nebylo možné.
„Ahoj šéfe. Jsem tady! Nejsi tak moc nadšený, že mě vidíš? Já vím, že jsi. A podívej se, kdo se ještě ukázal. Můj nový přítel, zaseknutý v bahně. Ahoj!“ Katie na Xaphana vesele zamávala a usmála se.
Xaphan ji ignoroval. Nebo se o to alespoň snažil. Odvrátil oči, ale jeho penis okamžitě povstal do pozoru. Zdálo se, že ji měl rád kolem sebe. Poradí si s tím později – trestem, nikoliv rozkoší.
S úsměvem na rtech ji Lucifer mávnutím ruky přivolal k sobě. „Vidím, že jsi potkala svého partnera.“
Se rty staženými do grimasy, Xaphan odpověděl. „Bohužel. Očekáváte, že s ní budu pracovat? To nemůžete myslet vážně?“
„Ach, ale myslím,“ odpověděl Lucifer s úsměvem, který ty zatracené – a v každém případě ty inteligentní – nutil utíkat.
Inteligentní, nebo ne, Xaphan se nevzdával bez boje. „Tak to kurva ne. Nebudu pracovat s touhle šílenou ženou.“
„Proč ne?“ Zeptala se s našpulenými rty, dala ruce v bok.
Bylo to směšné a roztomilé a prokazovalo to jeho pravdu. „A jak přesně bys mi mohla pomoci? Podívej se na sebe.“
Shlédla dolů, zakroutila svými boky a snažila se podívat na svůj zadek. „Co? Je to těmi šortkami? Nesedí mi? Vynechala jsem kalhotky, aby nebyly vidět žádné linky. Je to tou podprsenkou, že jo? Vzala jsem si ji na podporu, aby se mi nepohupovaly, až poběžím, ale máš pravdu. Musí zmizet.“ A zmizela. Zavrtění, kmitnutí a černá krajka mu přistála přímo na obličeji.
Chytil ji, ohromený. „Ty jsi zcela a naprostá psychopatka.“
„Tedy, děkuji,“ řekla, když si přitiskla ruku k hrudi a naparovala se. „Dělám, co je v mých silách.“
„To opravdu dělá,“ souhlasil Lucifer. „Což je důvod, proč si myslím, že bude pro tento úkol, který jsem naplánoval, perfektní.“
„Tentokrát rozhodně vyhraju cenu zaměstnance roku,“ zvolala Katie, její zatnutá pěst protla vzduch. S odpovídajícími šílenými úsměvy před ním stál jeho šéf a psychopatka. Xaphan zavrtěl hlavou. „To nemůžete myslet vážně. Jak s tímhle mám pracovat?“ Katiiny vlasy znovu poskakovaly, zatímco tančila na místě na hudbu, kterou slyšela jen ona.
„Navzdory zevnějšku, tě ujišťuji, že je docela smrtící.“
Střílející po Luciferovi nevěřícným výrazem, Xaphan odpověděl. „Jak to? Uštve její nonstop smích a dráždivé vrtění kořist k smrti?“
„Ne, ale moje nože stále náhodou končí v orgánech nějakých démonů. Mám problémy se vztekem,“ řekla Katie, se skloněnou hlavou zírající na prsty u nohou. „Ale pracuju na tom. Tenhle týden jsem zabila jen jednoho démona.“
„Bojím se zeptat proč,“ zamumlal.
„Rozhodně si to zasloužil,“ odsekla.
„Samozřejmě, že ano,“ přerušil ji Lucifer uklidňujícím tónem. „A i když velmi rád sleduji tvé dovednosti s nožem, tentokrát potřebuji, abys místo zabíjení věcí, něco našla.“
„Poklad?“ Zeptala se, její oči ožily zájmem.
„Ne.“
„Dlouho ztraceného syna?“
„Ne. Vím, kde ten nepříjemný spratek je.“
„Snubní prsten?“
„Tak daleko jsem se ještě nedostal,“ zamumlal Lucifer. „Gaia říká, že musíme pracovat na komunikaci. A mezitím ona je tou, kdo zmizí pokaždé, když se dostaneme do řvoucího zápasu.“
„Přitom pořádný řev je tak dobrý pro vztah,“ odvětila Katie moudře.
„Já vím. Ale vidí to snad Matka Země tak? Ne, vždycky se mě ptá na to, co cítím a co si myslím a bla bla bla,“ naznačil vysokým hláskem.
„Chudáčku šéfe,“ řekla soucitně. „Alespoň že s mým démonickým partnerem tu nebudu mít takový problém. Už se svou řvoucí částí skončil. Jsem vážně zvědavá, jak mu to půjde při sexu.“
„Nebudeme mít sex,“ zavrčel Xaphan. „A nejsme partneři.“
„Ach, ano, jste, pokud bys raději nepracoval s latrínami?“ Řekl Lucifer s úsměvem, který byl v rozporu s hořícími plameny v jeho očích.
„Co je to za misi?“ Myšlenka na spárování s Katie ho štvala, ale nic nemohlo porazit latríny. Ti zatracení démoni neměli žádný zasraný cíl.
„Moje vnučka ztratila draka.“
Lucifer chtěl, ať najdou domácího mazlíčka? Jak ponižující. „Tak jí kup nového.“
„Tak tohle je prostě zlé,“ rozzlobila se Katie. „Jako kdyby malá holčička nepoznala rozdíl.“
„Přesně tak.“ Lucifer přikývl. „Nemluvě o tom, že obvykle omlouvám krádeže, které se vztahují na všechny ostatní. Ale na druhé straně to, že někdo něco ukradl mně, je zcela nepřijatelné. Někdo za to musí zaplatit.“ Vytáhl složku, štíhlou, s několika listy papírů, na kterých ležela fotografie.
Katiiny ruce ji popadly dřív, než Xaphan stihl nahlédnout. „Tady je to, co vím. Drak byl naposledy viděn v kamenné zahradě, žvýkající lávové kameny. A pak nic.“
„Neviděl ho nikdo odlétat?“
Pár očí, které se obrátily Xaphanovo směrem, byly plné nedůvěry a přiměly ho k zamračení. „Co je? Draci mají křídla. Není to nerozumná otázka.“
Různobarevné oči se protočily v sloup a Katie na něj zavrtěla hlavou. „Je to mládě. Pfff. Pouze dospělí draci umí létat.“
„No, jak jsem měl vědět, že není plně vyvinut?“
„Protože dospělí draci nežvýkají skály, hlupáčku. Pouze ti s dětskými zoubky to dělají.“
„Vidíš, už se ukázala být přínosem,“ zvolal Lucifer, mnul si ruce. „Věděl jsem, že jsem zvolil správně, když jsem spároval vás dva.“
„Vy jste tak šílení,“ zamumlal.
„Díky,“ odpověděli sborově.
A i přes to se Xaphanovy rty téměř prohnuly do úsměvu. Přitiskl rty pevně k sobě. Neusmívám se. Dokonce ani na roztomilé psychopatky.

***
Katie se tak moc bavila. Něco na tom usedlém démonovi v ní tahalo za nitky, a čím více se mračil, tím více ho chtěla vyprovokovat. A ani nebolelo to, že partner, kterého jí Lucifer přiřadil, je podle jejího vnitřního slovníku super mňamózní.
Převyšoval ji asi o třicet centimetrů, nebo více, byl to vážný muž s tmavými pramínky vlasů, které mu vysely kolem obličeje, měl neoholenou čelist a tělo tak vypracované a tvrdé, že to i na ni zapůsobilo. Oblečený v kožené bundě, která jakoby zastupovala jeho brnění, kožených kalhotách a nakopu-ti-prdel botách, vypadal jako zlý chlapík a jí to zcela otřáslo.
A ještě lepší bylo, nehledě na to, jak ho štvala, na ni ještě ani prstem nesáhl – ačkoliv kdyby to udělal, zlomila by mu ho. Jako nestoudná pokušitelka a vtipálek, Katie milovala, když mohla muže dohánět k šílenství, a pak je zabila, když překročili hranice. I když v poslední době se snažila snížit počet stálých úmrtí, a místo toho vydržet se zmrzačením – Lucifer si stěžoval, že ničí jeho úsilí o obnovení armády. Ale to nebyl jediný důvod. Její psychiatr jí řekl, že se potřebuje naučit krotit své reakce na situace, kdy si démoni dovolovali na její osobu. Zdálo se, že vražedné řádění nebylo zdravé. Ale určitě bylo zábavné.
Naštěstí pro ni, zatímco zmírnila násilí v jejím soukromém životě, Lucifer jí dal mnoho příležitostí, jak se ventilovat. Byla jeho soukromou vymahačkou, kterou posílal na nejhorší mise, aby se postarala o uprchlíky, obvykle v divočinách pekla, kde to smrtonosným lidem jen prospívalo. Tedy, až na teď. Teď pro ni měl šéf jiné využití. Žádné zabíjení, nebo mrzačení. Místo toho očekával, že najde draka. A ještě podivnější bylo, že chtěl, aby se dala dohromady s démonem, démonem, který s ní nechtěl mít nic společného. Ona tak moc milovala výzvy.
„Raději pracuji sám,“ řekl ten nevrlý muž, stále neochoten akceptovat ten osud, že budou pracovat společně.
„Chceš mi vzdorovat?“ Řekl Lucifer klidně, ale ona i démon cítili skrytou sílu v jeho slovech.
Její nový partner zabručel. Zamračil se. Nevyjádřil však svou nelibost nahlas. Nicméně, nakonec její nevrlý démon Lucifera poslechl a Katie opustila kancelář se svým novým partnerem v patách, připravena zjistit, jak daleko ho bude moci zatlačit, než vyštěkne.
„Tak kam jdeme nejdřív? Do zbrojírny, získat nějaké ostré, špičaté zbraně?“
„Ne.“
„Kuchyň, naplnit naše malá bříška?“
„Ne.“
„Hmmm, co takhle do toho výklenku za rohem, abychom si trochu zalaškovali?“
Při posledním návrhu viděla, jak se mu rozšířily nozdry, jeho postoj se stal ještě tužším a rty měl stažené tak pevně, že přemýšlela, jak se mu vůbec povedlo je rozdělit. „Máme nějakou práci, takže vytáhni svou mysl z kanálu a soustřeď se.“
„Ale kanál je tak moc zábavný,“ podotkla. „Otravo. Dobře. Protože se ti nelíbí žádný z mých nápadů, co myslíš, že bychom měli dělat?“
„Napadlo mě, že si promluvíme se správcem draka.“
„Yay. Jdeme do boudy. Věděls, že Trhač Krků právě vrhl pekelné psy? Jsou to roztomilí malí prevíti. Kdybych nebyla tak spokojená se svými prsty u nohou, tak bych si jednoho pořídila.“
Jeho odpovědí byl těžký povzdech.
Poskakující vedle něj, se usmála, když jeho tvář ozdobilo rozzlobené zamračení. Oh, mohla už předpovídat, jaká sranda bude ho štvát. Falešně si broukající, jen proto, že se jí to tak líbilo, sledovala, jak zaťal zuby, když razil cestu k psinci. Zůstala pozadu, dívající se na něj zezadu. Bylo to ryzí svalstvo s pevným krokem.
Než mohla přijít na způsob, jak ho přimět aby se ohnul a odhalil tak jeho zadek pro její plácnutí, které by ho jistě dostalo, dorazili na místo určení.
„Katie!“Ricco, vedoucí psí chovatelské stanice Pána, je viděl přicházet a zamával jí z ohrady, ve které pracoval. Obří muž, napůl démon, napůl troll. To, co Riccovi chybělo ve vzhledu – a hygieně – vynahrazoval přátelskou osobností.
„Hej Ricco. Jak to jde?“
„Víš, jak to je. Včera třináct stehů. Dvacet pět den předtím. Mladí Trhače Krků mi dělají vzdělávací problémy.“ Sotva se o nich zmínil, než vypuklo vrčení. Mizejíc, se Ricco vynořil o chvíli později a držel pár uslintaných mláďat v barvě uhlí za kůži. „Nejezte se navzájem,“ napomenul je. „Nechte si to na později, až půjdeme do trestaneckého dvora. Slyšel jsem, že tam je velká dávka špatných uší, které potřebují naučit chování.“
„Sakra. Kéž bych tu mohla zůstat na tu show.“ Jaká škoda, že měla práci. Tak ráda se dívala na ty zatracené duše – které spáchaly jen drobné hříchy – které si myslely, že mohou neuposlechnout zákony jejich Pána. Život v pekle neznamenal, že si duše mohly dělat to, co se jim zlíbilo. Lucifer měl pravidla, spoustu, a pokud nějaký idiot jedno porušil, jako například když znehodnotil jednu z jeho ctěných soch, byl potrestán. Nahnat ničemy na trestní dvůr chovatelské stanice, aby si na nich štěňata vyzkoušela své schopnosti, byl jen jeden z jeho nevyzpytatelných způsobů, jak přimět miliardy duší, které obývaly peklo, slušně se chovat.
Ale to byl trest pro ty drobné. Opravdu zlé duše žily ve vězení, kde bylo mučení jakýmsi uměním. Někdy, když se cítila vážně inspirativně, navštívila je a ukázala jim své umělecké vize. Křik si nahrála na svůj i-pod a vytvořila si tak skvělou hudbu pro její každodenní procházku.
„Natočím to pro tebe, holčičko,“ slíbil chovatel. „Ale soudě podle vážné tváře tvého společníka, bych se vsadil, že jste tady pro něco jiného, než jen zábavu.“
„Náš Pán nám přidělil úkol najít chybějícího draka jeho vnučky,“ oznámil Xaphan své poslání monotónním hlasem.
„A ty jsi náš první podezřelý!“ Řekla zvonivě. „Tak. Přiznej se.“
Ricco ji znal natolik dobře, aby se zasmál. „Není toho moc, holčičko. Princeznin drak byl dobře vychovaný a starat se o to zvíře byla radost sama. V den, kdy zmizel, jsem ho vzal jako obvykle do zahrady pro jeho každodenní žvýkání kamenů.“
„Proč si ho nekrmil kameny tady?“ Přerušil ho Xaphan.
Třes pozvedl ramena chovatele. „Nefunguje to stejně, ne, pokud nemáš široké kameny. Rostoucí drak potřebuje všechny druhy lávových kamenů, aby si obrousil své zuby a doplnil stravu, a zatímco tu ten maličký tvor má místo na spaní a výběh, aby se dostal ven na vzduch, není tady dost místa na to, aby se sem vešlo množství kamenů, které jsou skutečné nutné. Pánova zahrada je řadou z nich zavalena, navíc má prostor potřebný pro to, aby si ten maličký protáhl nohy, takže se zdála jako ideálním řešením. Buď to, nebo bychom tvora museli poslat do hor, což by se Luciferově vnučce vůbec nelíbilo. Nemluvě o tom, že její máma nemá ráda, aby její mládě chodilo kamkoliv mimo hrad.“
„Dobře, takže teď, když už jsme zjistili základy, viděl jsi ten den něco neobvyklého? Muže v tmavém oblečení? Trpaslíky v kápích? Cokoliv?“ Nevšímala si nevěřícných pohledů, které po ní Xaphan házel.
„Ne. Vzal jsem malého draka do zahrady, zamkl za sebou dveře a vrátil se, abych ho vzal zpět na konci dne, jen abych zjistil, že je pryč.“
Mračíc se, Xaphan se zeptal na další otázku. „Byly dveře stále zamčené?“
„Ano. A nikomu jsem nepůjčil klíč, který mi stále visel kolem krku.“ Ricco vytáhl řetěz a ukázal jim masivní, zdobený klíč.
„Kdo jiný měl přístup do zahrady?“
Ricco opět pokrčil rameny. „Všichni. Zamykali jsme ji jen v tom případě, když tam byl malý na krmení.“
„Tak kdo další má klíč?“
Xaphanův dotaz zněl jako obvinění a Ricco se naježil. „Jak to mám vědět? Jsem jen najatý na pomoc.“
„Co myslíš, že se stalo, Ricco? Já volím mimozemšťany. Možná, že draka přitáhli svým zářením, aby ho mohli prozkoumat.“
„Nebo ho možná někdo vzal a má za něj v úmyslu získat výkupné. Ale počkej, to zavání logikou. To nemůže být pravda,“ řekl Xaphan posměšně.
„Jestli mám pravdu, donutím tě sežrat vránu a na rozdíl od toho krále z té básně, nebude zapečená v koláči.“
„Dětská říkanka se týká černých ptáků.“
„To je totéž.“
„Není.“
„Je,“ prohlásila a dala si ruce v bok.
„No, chlapče, vlastně má pravdu.“
„To musí být poprvé,“ zamumlal.
Jako laskavý vítěz na něj vyplázla jazyk.
Jeho oči se zaleskly, ale neodpověděl a místo toho se obrátil na Ricca. „Díky ti, pane za to, že jsi odpověděl naše otázky.“
„Doufám, že malého draka najdete. Měl jsem ho tak trochu rád. Je to jediný mazlíček, který se po celém století nepokusil sníst žádnou část mého těla.“
Mávajíc mu na rozloučenou, Katie poskakovala za Xaphanem, který vycházel z chovatelské stanice do prostoru. „Tak parťáku, kam jdeme dál?“
„Oběd. Moje tělo potřebuje potravu.“
„Proč prostě neřekneš, že máš hlad?“
„Dobře. Mám hlad. Šťastná? Nyní, pokud ti to nebude vadit, půjdu se najíst, než budeme pokračovat.“
„To zní jako skvělý nápad. Myslí mi to líp s plným žaludkem.“
„Pokud teda vůbec myslíš.“
Ta slova sotva zašeptal, ale přesto je slyšela a vzala to jako urážku. Vystrčila svou nohu a uchechtla se, když o ni zakopl.
„Přestaneš blbnout?“ Zavrčel.
„Proč? Bavím se.“
„Ale já ne.“
„To je důvod, proč potřebuješ rozveselit.“
„Byl bych raději, kdyby jsi mě nechala na pokoji.“
„S tím nepočítej, bručoune. Lucifer řekl, že jsme partnery pro tuto práci, takže ať se ti to líbí nebo ne, budu přilepená k tvému boku. Tak to překousni, koláčku, a nauč se mě milovat.“
„To by se musel stát zázrak,“ zabručel.
„Stačilo by několik ran do hlavy,“ řekla hravě. „Tak kam půjdeme na oběd? Máš náladu na šedesát devítku? Dala bych si klobásu.“ Ach, tohle byla sranda. Žíla na jeho čele nadskočila.
„Jdu do kuchyně pro jídlo. Skutečné jídlo.“ Formuloval velmi jasně, než zaťal zuby.
„Ach, to je tak romantické. Ty pro mě uvaříš hned náš první pracovní den.“ Zamrkala dlouhými řasami, když se na něj usmála.
„To není rande!“ Prakticky to vykřikl.
Pohladila ho po tváři. „Když to říkáš, bručoune.“
Z hloubi něj zahřmělo zavrčení.
Kousajíc se do spodního rtu, v sobě sotva zadržela smích. Věděla, že by toho chudáka neměla provokovat, ale ve skutečnosti, on to dělal tak snadným.
Oběd proběhl tak, že se ho snažila co nejvíce naštvat, zatímco on se mračil na svůj sendvič. Ale musela obdivovat jeho kontrolu. I když mu hodila popcorn na hlavu, ukradla mu pití a usrkávala ho, podkopla pod ním židli, nevybouchl. Díval se na ni. Mumlal si pod vousy. Vrčel. Ale ani jednou nezvedl ruku, aby ji pokáral. Jak fascinující.
Poté, co dojedli, on dokonce uklidil! Katie si promnula oči, protože si myslela, že má halucinace. „To myslíš vážně?“ Zeptala se nevěřícně.
„Když řeknu, že ne, budeš předstírat, že neexistuju a půjdeš pryč?“
Zavrtěla hlavou a on si povzdechl. „Víš, možná se můžeš chovat naprosto napnutě a nevrle, ale myslím, že hluboko uvnitř…“ Povytáhla obočí a dodala. „Skutečně hluboko, myslím, že bys mohl mít smysl pro humor.“
„A hluboko uvnitř, si pořád myslím, že jsi psychopatka.“
Rozzářila se. „Souhlas je mé druhé jméno. Takže, kam jdeme dál, parťáku?“
„Já se jdu podívat na místo činu. Jestli se ke mně připojíš, nebo ne, je mi skutečně jedno.“
„Místo činu? Nevíme ještě, jestli to byl zločin, nebo útěk. Musíme najít stopy, než skočíme k závěrům.“
„Proč já nenajdu stopy, zatímco ty budeš dělat něco jiného?“ Navrhl.
„Jako co?“
„Já nevím. Třeba udělej nějaké plakáty. Copak ti Lucifer nedal fotku? Jsem si jistý, že někde jinde pro tebe dokážeme najít papír a nějaké pastelky.“
Oh hele ho, její démon hodil další narážku tím jeho suchým humorem. Líbilo se jí to. „Umění mě vždy naštve.“
„Tak použij kopírku.“
Vytahující fotku ze složky, si prohlídla toho roztomilého prevíta, který seděl vedle Luciferovy vnučky. „Je to ztráta času. Nějak si myslím, že kdyby tu někde pobíhal, už by ho někdo vrátil.“
„Proč?“
Natáhla se s fotkou a on na ni pohlédl. Dvakrát zavrtěl hlavou. „Růžová? Hledáme zasraného růžového draka? To nemůže být přirozené.“
„To není,“ poučila ho. „Draci jsou zelení, šedí, bílí, černí, nebo modří. Obvykle. Ale pověst říká, že Lucifer přiměl jeho přítelkyni Gaiu, aby změnila řetězec DNA z těchto barev na pěkný odstín růžové. Myslím, že je to sladké.“
„Myslím, že je to kruté,“ zamumlal. „Růžový masožravec! Kam to peklo spěje?“
Šklebící se na jeho záda – přičemž obdivovala svaly, které se táhly až k jeho zadku, zatímco šel – ho následovala a přemýšlela o jejich zvláštním spárování. Nebylo to tak, jako by jí Lucifer nedával divné práce. To dělal, ve skutečnosti často, ale obvykle to bylo kolem zabíjení. A pracovala sama.
Tentokrát však neočekával, že by zabíjela, mrzačila, nebo odstraňovala části těla. A její šéf ji spároval s panem ztuhlým, který jí stále ještě ani nedal své jméno.
„Tak. Jak se jmenuješ?“
„Záleží na tom?“
„Samozřejmě, že ano. Musím něco křičet, až se mě později pokusíš dotknout.“
Ach, nakonec stlačila to správné tlačítko. V mžiku se k ní otočil, přitiskl ji ke zdi, jeho ruce uvěznily její tělo, zatímco na ni zíral.
„Já. S. Tebou. Nebudu. Šukat.“ Vyslovoval každé slovo zřetelně.
Měl skvělý přednes. Zasmála se. Čurák[1]. Jaké to legrační slovo. „Promiň, použil bys raději termín pomilovat se?“
„Ne!“ Neměl daleko ke křiku. „Nemám o tebe zájem jako o ženu. Vůbec. Nikdy. Nijak. Takže přestaň s těmi sexuálními vtipy.“
„Nemáš?“ Zvědavě se podívala do jeho planoucích očí, na tvrdou bradu, ztuhlá ramena a konečně, na pevnou bouli v jeho rozkroku. „To je zvláštní, protože buď jsi nadržený, nebo máš v kalhotách schovaný nějakou zlobivou náhražku.“
Ne, tohle nebylo možné. Ne tady. Ne v pekle. Na tvářích démona se objevil ruměnec. Nikdy jí nenapadlo, že něco takového ten den uvidí. Málem se otočila, aby viděla, jestli peklo nezamrzlo – opět. Někdo skutečně musel přijít s lepší frází, protože tahle prostě už neměla stejný účinek. Možná tu frázi změní, až se její nevrlý partner konečně zasměje.
„To je adrenalin,“ zalhal. Idiot, jako by nepoznala rozdíl mezi tvrdostí, kterou způsobila a bitevní horečkou. „Teď, když mě omluvíš, mám misi, kterou musím dokončit.“ Nechal ve vzduchu nevyřčené „…a parťáka, kterého musím odkopnout.“ Jako kdyby mu dovolila uniknout tak snadno.
Přes její počáteční překvapení z Luciferova příkazu, si nemohla pomoct, ale zjistila, že je fascinována usedlým vojákem. Zajímalo by mě, co by bylo třeba udělat, aby se usmál? Nebo co by změnilo jeho názor na šukání? Protože právě udělal tu jedinou věc, kterou neměl. Jedinou věc, kterou si zajistil její vrcholný zájem. Řekl ne.
A ona chtěla zjistit proč.


[1] Narážka na „podobnou“ výslovnost – Diction (přednes) Dick (čurák)


30 komentářů:

  1. Díky za překlad :) nemůžu se dočkat další kapitoly :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad a teším sa na ďalšiu kapitolu :D :D

    OdpovědětVymazat
  5. Super kapitola, už se těším na další :-D. Moc děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za skvelú kapitolu

    OdpovědětVymazat
  9. Ona je tak roztomile prastena:) Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Super, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. No paráda! Tihle dva, to bude ještě výživný! :o)

    OdpovědětVymazat
  14. páni :) skvelá dvojka :) vdaka a teším sa na dalsiu cast :) Tinka

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad, vypadá to na zajímavý slovní přestřelky :)

    OdpovědětVymazat
  16. Moc se těším na pokračování. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. Vďaka za preklad,skvelá kapitola.

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat