neděle 28. července 2013

Svázáni krví - 9. Kapitola




Ačkoliv Dom jel na ostrov už mnohokrát, nikdy to nezkoušel trajektem uprostřed dne, ale nechtěl čekat déle, než to bylo nutné. Věděl, že tento rozhovor nebude snadný na mnoha úrovních.
Když vystoupil z auta a slunce zahřálo jeho kůži, cítil se podivně nemístně. Starší žena, oblečená v gumových pantoflích a květinových šatech, vykročila zpoza živého plotu a loudala se k němu.
„Ahoj. Shirl.“

„Panebože,“ řekla, když si sundala pracovní rukavice a políbila Doma na tvář. „Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi Chuck řekl, že přijedeš. Ne, že bych neměla ráda tvé návštěvy, ale podívej se na to – ty venku, v takovém slunečním světle.“ Podržela si ho na délku paží a prohlédla si ho od hlavy až k patě. „Chci slyšet, co se děje, ale myslím, že nejprve budeš chtít všechno vysvětlit Chuckovi.“
„Je vzhůru?“
„Jdi dál, je dole v bazénu. Poslední dobou ho trápí záda a zjistil, že když plave poté, co se probudí, nebolí ho tolik po zbytek noci. Můžu ti přinést něco k jídlu? Co čočková polévka a kynuté, domácí pečivo?“
Nechtěl jí přidělávat žádnou další práci, ale nejedl od včerejšího večera a ona byla báječná kuchařka. „No… ehm…“
Pomocí lopatky si stáhla špínu z rukou. „Kliď se! Přinesu ti to za pár minut. Chuck má stejně vždycky hlad, když vyleze z bazénu.“
Dom se rozhlédl, ale neviděl nikde žádná jiná auta. „Žádní hosté?“
„Ne. Právě teď je tu prázdno. Ale máme rezervace na červen. Ou, ach.“ Tenká linie krve se jí objevila na dlani, když zasyčela skrz zuby. „Zapomněla jsem, že jsem nabrousila všechno své zahradnické náčiní.“
„Mohu?“ Zeptal se Dom.
„Udělal bys to? Chuck by se vztekal, že jsem nebyla opatrná a já opravdu nechci, abych ho musela znovu poslouchat jak dál a dál mele o lidech, krvi a křehkosti života. Po padesáti letech manželství by si jeden myslel, že už si na to zvyknu.“
Olízl si palec, přejel jím přes ránu a krvácení ustalo. „No, dokáže být opravdu trnem v tvém ty-víš-co-myslím. Jaký to drahoušek.“
Usmála se, prozkoumala svoji ruku a ohnula prsty. „Je jako nová. Děkuju. Teď běž. Za pár minut ti přinesu jídlo.“
Na kryté verandě, ještě než vstoupil dovnitř, cítil čerstvě upečený chléb a měl okamžitě hlad. Bral schody do suterénu po dvou, otevřel dvojité dveře, a když vstoupil na moře zelených dlaždic, slyšel skrz reproduktory Franka Sinatru[1]. V létě by tenhle bazén olympijské velikosti byl plný rodin, které by si chtěli hrát ve vodě daleko od slunce, ale dnes byl prázdný až na Chucka, který byl v jednom ze středních pruhů. Tempo New Yorku bylo stejné, jako mužovi pomalá, metodická tempa. Zjišťujíc, že mu chvíli potrvá doplavat tam a zpět, si Dom sedl na nedalekou cedrovou lavičku, ale sotva si udělal pohodlí, Chuck sevřel okraje bazénu u jeho nohou.
„Ježíši, ty jsi jako ten osmdesátník Michael Phelps.“
„Kdo?“ Chuck si sundal plavecké brýle a zamračil se na něj tím jsi-naprostý-idiot způsobem, jaký umějí jen staří lidé.
„Však víš – Mark Spitz?“ Nic. „Johny Weissmullet?“
„Tarzan?“ Chuck se rozzářil, když se vyškrábal na terasu. „Beru to tedy jako kompliment. Vezmi si plavky a dostaň ten svůj zadek se mnou do vířivky. Nehodlám s tebou mluvit, když musím neustále zvedat hlavu, abych na tebe viděl. Uvnitř tamté skříňky visí čisté. Jen si neber ty s těmi úzkými provázky, které jak se zdá, máte vy evropští kluci tak rádi.“
Poté, co se převlékl do přiléhavých plavek, Dom vystoupil ze šatny a vlezl do vířivky. Chuck již vypnul hudbu a seděl na protější straně se zavřenýma očima, až po krk v bublající vodě. Teplota byla o něco chladnější, než Dom čekal, ale aspoň tam zvládnou vydržet déle. Tohle nebude rychlý rozhovor typu ahoj-jak-se-máš.
„Proč zatraceně vlastně bereš práci dole v San Diegu? Myslel jsem, že nenávidíš Markema a jeho skupinku čilých chlapců.“
Tolik k omáčce kolem. „Santiago ti to teda řekl.“
Nepřekvapilo ho to. Santiago převzal post Krajského Velitele poté, co Chuck odešel do důchodu, a často se s tím mužem radil. Ale co dalšího Chuckovi řekl?
„Markem je pryč,“ pokračoval Dom. „Přesunul se do nové jednotky v Austrálii. Zbytek týmu je slušný.“ Promnul si hrudník a snažil se ignorovat přetrvávající bolest hluboko uvnitř. Tohle byla příležitost, na jakou čekal, nebo ne?
„Bylo na čase, aby si Rada vytáhla hlavu ze svého zadku a poslala tam pár lidí z Agentury. Roky jsem jim říkal, že potřebujeme zařídit polní centrálu někde v kraji Carpentaria. S jejich UV ukazateli mimo graf bylo jen otázkou času, než se tam Temnokrevní usadí. Vsadím se, že ty parchanti mají hej-hou den z tolika energie z původních obyvatel. Takže co přimělo Radu zařídit tam dole centrálu? Ztratila se skupina lidí? Našli se těla bez krve?“
Dom pokrčil rameny. „Nemám tušení.“
„Kdy odjíždíš do San Diega? Ještě jsem to neřekl Shirl. Bude zničená, víš. Myslí na tebe jako na syna, kterého nikdy neměla a byla tak nadšená, když ses sem přestěhoval.“ Odkašlal si, zatímco si prohlížel zvrásnělé prsty. „Tak proč tam sakra jdeš? Co tě tak zatraceně láká na Kalifornii?“
Dom nehnul pohledem. „Nemám ještě datum nástupu.“ Položil dlaň na hladinu vody a sledoval, jak mu procházejí bubliny mezi prsty. Pohnul s ní a znovu sledoval. „Ale musím odejít, Chucku. Ty víš, že jo. Naše nejnovější informace ukazují, že je někde v jižní Kalifornii.“
„Synu, co se stalo tu noc v Madridu?“
Když Dom neodpověděl, Chuck si povzdechl. „Drž to v sobě a i nadále to bude bujet jako plevel. Nemůžeš v tom pokračovat, víš. V určité chvíli budeš muset zapomenout na minulost a začít žít.“
„Nikdy na to nezapomenu,“ Dom svými palci utvářel kroužky a studoval složitý vzor té křehké práce. Jeho vzpomínky na tu noc byly stále svěží, jako kdyby to bylo včera. „Viděl jsem zuhelnatělé zbytky svých rodičů.“ Okna byla otevřená, závěsy ve večerním vánku vlály jako nesvázané plachty, již nadále nebyly úhledně připnuté u zdi matčinými zlatými skřipci. „Probíral jsem se tím, co z nich zbylo a našel jsem jejich stejné svatební prsteny – tyhle.“ Změnil jejich velikost, aby je sebou mohl vždy nosit. Jako neustálou připomínku toho, co Pavlos udělal a Domův slib zabít ho. „Takže ne, nikdy nezapomenu.“
Časovač vířivky se s cvaknutím zastavil, bublinky v nicotě zmizely, a on znovu zíral do vody.
„Myslím, že tím co jsem řekl, jsem nemyslel to, abys na ně zapomenul,“ řekl Chuck, „ale to, že je sakra na čase, aby ses přes to přenesl. Nebyla to tvá chyba. Tvůj otec by byl tak pyšný na to, co teď děláš. Nepokoušej se mi vysmívat, mladý muži. Odvádíš tady na severozápadě dobrou práci. Města jsou bezpečnější, než kdykoliv předtím jen díky tvé houževnatosti a odhodlání. Předvést Pavlose spravedlnosti je Agentury priorita číslo jedna. Chytíme ho, synu. Nemusíš to být ty.“
Dom sklouzl pod vodu, vyplul a odhrnul si mokré vlasy z čela. Chuck tomu prostě nerozuměl.
„Byla to moje chyba. Moje matka mi vzkázala, že Pavlos vyhrožuje mému otci. Bála se o jejich životy a potřebovala mou pomoc. I když jsem měl tu noc službu a nemělo být těžké mě najít, nikdo nevěděl, kde jsem byl. Byl jsem v hospodě s přítelkyní, a mimochodem zasnoubenou. To není opravdu to, co bys mohl nazvat oddaností k práci.“
„No, jsi zatracený blázen, když se za to obviňuješ. Tvůj otec věděl, že stojí tváří v tvář nebezpečí. Nikdo z nás nemohl předpovídat, že Pavlos zajde tak daleko.“
„Ale můj otec nebyl Strážce. Byl to optimista, který nedokázal plně pochopit to silné zlo v mnoha z nás, příliš silné na to, aby se mohlo zviklat rozumem, nebo logikou. Ale já? Já to věděl lépe. Poté, co Alfonso padl mezi řady Temnokrevných, měl jsem si uvědomit, že jsou moji rodiče terčem. Věděl si, že je mučili, Chucku? Že Pavlos – Má matka…“
Zatnul ruce v pěst a přinutil se to vyslovit. „Podle jejich popela – moje matka byla na posteli a můj otec na židli – bylo jasné, že ji znásilnil a donutil otce, ať se na to dívá. Už předtím dokázal, že je toho schopen. Když jsem přišel, jedna z otcových cigaret byla stále zapálená v popelníku na nočním stolku. Minuty, Chucku. Zklamal jsem své rodiče o pár zatracených minut.“
Teď hleděl do vody pro změnu Chuck. „Proč tak horlivě viníš Alfonsa? Byl to jen mladý kluk, který se zapletl se špatnými přáteli.“
„Ano, a ti špatní přátelé tak nějak započali celé hnutí Temnokrevných. Ježíši, Chucku. Podle korespondence mé matky do toho byl zapleten a personál v našem domě potvrdil, že v kočáře byla další osoba, když je vraždili. Poté, co zabiju Pavlose, půjdu po svém bratrovi.“
Několik minut seděli mlčky, dokud Shirl neotevřela dveře a nepoložila na stůl podnos s jídlem, prolamujíc pochmurnou náladu. Vylezli ven a Chuck po Domovi hodil z nedaleké police ručník.
„To bylo všechno, o čem jsi se mnou přišel mluvit?“ Zeptal se Chuck.
„Co tím myslíš?“
„Santiago mi řekl, že jsi potkal ženu.“
Ach proboha. To už neexistovalo soukromí?




[1] Americký zpěvák

16 komentářů: