pondělí 15. července 2013

Svázáni krví - 8. Kapitola




„Mackenzie, no tak,“ broukal Martin do telefonu. „Prosím? Pro mě?“
„Víš, že bych to udělala během jediného úderu srdce, ale v poslední době se cítím mizerně.“ Tedy, ne přesně, ale nevěděla, jak jinak to vysvětlit. Nesoustředěná, možná? „Myslím, že na mě něco leze. Nemůžeš na to najít někoho jiného?“

„I když ty kluky mám rád, nevěřím jim, že to pověsí správně. Potřebují dohled, jinak to připlácnou na nějakou starou zeď. Udělal bych to, ale úplně jsem zapomněl, že se můj rozvrh výuky s tím termínem kryje. Musím být ve třídě za méně než hodinu.“ Slyšela přes telefon, jak se nutí k falešným slzám.
„Jasně, Martine, říkej mi o trapnosti. Mám pomáhat pověsit můj nahý obraz.“
„Pokud se na to necítíš, chápu to. Přeplánuju to.“
Dalo by jí to šanci vidět ten obraz naposledy. Vidět jeho nový domov. „Jo, dobře. Takže, až budu potřebovat, abys za mě suploval jednu z mých tříd, nebudeš si na to stěžovat, že ne?“
„Samozřejmě, že ne. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“
„Kde žije? Na předměstí? V této ranní době bude noční můrou se tam dostat.“
„Ne. Je to jeden z umělců na Pioneer Square. Nemělo by ti trvat příliš dlouho se tam dostat ze studia.“
Zavěsila telefon a šla se přichystat. Tak jako tak měla dnes odpoledne nafotit doky a Pioneer Square odtamtud nebyla tak daleko. Sbalila si fotoaparát do brašny a šla se setkat s pracovníky ve studu. Když byl obraz naložen do dodávky, jela za nimi přes Ballardův most, do nábřeží a do centra města.
Podkrovní byt se nacházel v jedné z nejstarších a nejvýznamnějších historických částí města, byl v těsné blízkosti se sportovním stadionem a měl výhled na Elliott Bay. Vzhledem k tomu, že bylo mnoho budov v rejstříku Národní Historie, nebyly příliš vysoké. Tohle byla spíše diletantská část města s módními obchody, galeriemi a funky kavárnami na každém roku.
Srdce jí bušilo očekáváním. Vždycky chtěla vědět, jak to vypadá uvnitř a představovala si, jak by bylo vzrušující žít v srdci toho všeho. Zapomínající na rozladěnost, kterou cítila, prakticky vskočila do haly budovy.
Vrátný, ačkoliv byl zdvořilý, ji hodnotil s výkonností a žádné-kecy aurou, jako zkušený profesionál z ochranky, zatímco kontroloval návštěvní knihu a datloval něco do své klávesnice, než někam zavolal. Ačkoliv si tím nebyla jistá, měla pocit, že prošla alespoň dvěma různými detektory kovů a ten chlap položil její tašku na skenovací stroj. Připadala si jako na letišti.
A zatímco čekala, až jí ukáže směr, rozhlížela se po okolí. Všechny ty přehnaně technologické stroje nedokázaly ukrýt bohatost starosvětské krásy samotné budovy – zářivé mramorové podlahy, ozdobně vyřezávané lišty a římsy z kamene se složitými detaily z tepaného železa.
Začínalo jí to ale připadat naprosto bizardní, když procházela úzkým otvorem do válcovité mini-místnosti a dveře se tam za ní zabouchly.
„Okamžik, slečno,“ ozval se hlas strážného přes reproduktor.
Dobré bylo, že netrpěla klaustrofobií. Malá světla ji přejela oranžovým světlem, než na ni byla vychrstnuta suchá mlha a ona se rozkašlala. Když světla zablikala zeleně, dveře se otevřely a muž jí pokynul kupředu, podávajíc jí brašnu.
Co by udělal, kdyby si s sebou dnes vzala svou zbraň? Táhl by její zadek skladištěm až do výslechové místnosti? Její nůž…
Sáhla do tašky a prsty probírala obsah na dně. Kde byl sakra její Kershaw – zavírací nůž?
Jako kdyby jí čert myšlenky vrátný-ne-strážce ho zvedl, aby na něj viděla.
„Omlouvám se, madam. Dostanete ho zpět, až budete odcházet.“
Nezajímá mě, jestli mi Martin zaplatí přesčas. Za tohle mi bude tak moc dlužit!
Když jela pomalu neohrabaným výtahem do nejvyššího patra, uvažovala, jací důležití, ale paranoidní lidé tady žijí. Vytáhla papíry a zkoumala Martinovu kuří nožku. Na talentovaného umělce měl podpis jako lékař.
Bude odtud mít možnost spatřit ostrovy San Juan? S cinknutím se dveře výtahu otevřely do rozlehlé chodby. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla žádná okna, tak zamířila k jediným dveřím. Asi si bude muset počkat, jestli uvidí výhled, až se dostane dovnitř. Objekt možná nebyl moc vysoký, ale rozhodně by odtud mohla vidět Západní Seattle a možná i ostrov Vashon. Přemýšlela, jestli jsou odtud vidět i olympijské hory na poloostrově. Západ slunce by určitě byl…
„Zatraceně,“ i když ten hlas zněl poněkud tlumeně, zřejmě vycházel z hloubky podkroví a prosakoval se škvírou ve dveřích. „To se všichni v San Diegu musí řídit všemi zatracenými postupy, jako kdyby byli zkurvení skauti?“
Chvění jí začalo u prstů u nohou a hnalo se vzhůru silou rozbitého hydrantu, vjelo jí do tváří a zježily se jí chloupky na krku.
Martine. Za tohle tě tentokrát rozhodně zabiju.
„Je otevřeno,“ ozval se ten hlas. „Hned jsem tam.“
Jako elektřina ve vzduchu před bouřkou, byla atmosféra cela nabitá, když rozevřela dveře nohou. Zmrzla na místě, když se ozvěnou rozléhaly dopady těžkých kroků na dřevěnou podlahu.
„Ať mi tedy Gibson pak zavolá,“ mobil se s cvaknutím zaklapl.
Oblečený pouze v nízkých džínách, které si rozhodně natáhl ve spěchu, protože vrchol zipu byl ještě rozevřený, si Dom sušil vlasy ručníkem, když se vynořil z chodby. „Martine, díky moc, že jsi to zvládl tak rychle. Já…“ Zarazil se v půlce kroku, když se jejich oči setkaly a Mackenzie mohla cítit vůni cedru a muže.
Nakrčila nos, snažíc se nevnímat jeho hladký, dobře vyvinutý trup a to, jak mu tmavé vlhké vlasy visely ve shluku kolem obličeje – nemluvě o tom, jak se mu cihličky na břiše sbíhaly až ke kraji černých boxerek. Ne! Zoufale se snažila nekoukat na žádnou z těchto věcí.
„Mackenzie,“ vyslovil její jméno jako kletbu.
„Ty.“ Její hlas zněl příliš bez dechu a tenká tkanina jejího trička se zvedala pod náporem jejího bušícího srdce. Vzpomínky na to, co s ní dělal na terase, přiměly její líce rozpálit se rozpaky. Měla s tímto mužem intimní chvilku, ačkoliv ji sotva znal. Mnohokrát v uplynulém týdnu jí tyto vzpomínky napadaly hlavu a ona si přála, aby byl více než cizincem, který jí zpříjemňuje čas. Často myslela na to, jestli ho někdy znovu uvidí, ačkoliv o tom pochybovala. „Nevěděla jsem, že… jak jsi…“ Totálně vyvedená z míry, si přála, aby ji spolkla podlaha a ona zmizela.
Zavřela oči a zhluboka se skrz zuby nadechla, snažíc se sebrat. Pak se jí rozsvítilo. Tohle bylo to, co znamenalo to „dneska ne,“ když byli na terase? Věděl, že ji uvidí později? Naplánoval celou tuhle zatracenou věc? Ponížení ustoupilo, když jí záplava hněvu burácela v uších.
Upevňujíc sama sebe, prudce otevřela oči. Ale on byl najednou na úplně opačném konci haly. Několikrát zamrkala a přemýšlela, jak se mohl pohnout tak rychle. Svíral zábradlí z tepaného železa tak, že mu zbělely klouby a ručník mu z hlavy sklouzl na svalnatá ramena, kde visel.
Bylo mu špatně? Vztek se rozplynul a uvolnil cestu obavám, když se k němu váhavě vydala. Zvláštní pocit deja vu nabodával její vzpomínky.
Její tenisky lehce dopadaly na hladkou dřevěnou podlahu vstupní haly. Zastavila se a sundala si je z nohou. „Jsi v pořádku? Co se stalo? Slyšela jsem tvůj telefon. Děje se něco?“
Stále se opíral o zábradlí a mlčel, dokud nedošla blíž.
„Zůstaň tam.“ Odtáhl se ještě dál a ona zaváhala.
„Přijdu tedy později.“ Otočila se k odchodu.
*   *   *
„Ne.“ Dom sevřel ručník pevněji, snažící se z něj udělat zoufalou bariéru mezi nimi. Kdyby věděl dříve, že to Mackenzie přiveze ten obraz, už by se připravil na ohromující sílu její přítomnosti. Jak to, že si nevšiml její energetické stopy? Předpokládal, že ten uzel v jeho hrudi je z toho, že byl tak naštvaný na neschopnost těch v San Diegu. Ale teď rozhodně nebylo pochyb o tom, že byla jen pár centimetrů od něj.
Teplo z jejího těla ovívalo jeho holou kůži, zatímco mu krev v žilách uháněla. Známé pulzování mu rozvibrovalo dásně. Tvrdě se kousnul, ale bylo to k ničemu. Zuby ostré jako břitva vyrazily na povrch, rozřízly mu rty a on byl nucen otevřít ústa, aby jim udělal místo. Každý jeho sval byl napjatý, jeho tělo bylo připravené vyrazit k útoku i proti jeho vůli. Sevřel zábradlí takovou silou, že cítil, jak se mu pod prsty deformuje.
Váhala, slyšel, jak se jí zadrhl dech v hrdle, a pak posledním krokem byla po jeho boku a neuvěřitelně chladnými prsty mu přejela po rameni. Vzrušení projelo jeho tělem, ale přesto ho to uklidnilo a během jediného úderu srdce cítil, jak násilné napětí opouští jeho svaly, jako když voda proudí ze skla.
„Dome?“ Sklonila hlavu tak blízko, že slyšel ten sametový hlas přímo u ucha.
Její prsty mu hladily záda tak jemně, jako kdyby se automaticky dotýkala svého milence a on pochyboval, že si uvědomovala, že se její ruka pohybuje. Jeho tesáky se zatáhly, ale i tak byl bezmocný proti tomu, aby kontroloval své potřeby muže. A když hrozilo, že mu erekce vykoukne na vrcholu slipů, pohnul se a Mackenzie spustila ruku.
Z pórů jí nevycházel žádný strach, ani ho nemohl ochutnat ve vzduchu. Vnímal jen její touhu po něm se zbytky hněvu. Co se to sakra dělo? Nedávalo to žádný smysl. Proč nebyla vyděšená, jako by byla většina lidí? A jak to, že se byl schopen ovládnout?
Zády k ní se napřímil a přejel si tvář ručníkem. „Jsem v pořádku. Zatočila se mi hlava.“ Jaké to ubohé vysvětlení. „Chytila jsi mě nepřipraveného - očekával jsem jednoho z Martinových lidí. Ne tebe.“ Vyrazil do kuchyně a pečlivě si zapnul poklopec.
„Jsem jednou z Martinových lidí.“ Teď zněla podrážděně. „Pracuji pro něj, pamatuješ? Ale samozřejmě, že jsi to věděl. Přijdu jindy. Nebo ještě lépe, Martin přijde.“
„Ne. Chci ten obraz pověsit dnes.“ Jeho tón byl tvrdší, než měl v úmyslu, ale nechtěl, aby odešla…
Neslyšíc z chodby nic jiného, než ticho, se chystal vybreptnout „Latte nebo mokka?“ když zaslechl šustění látky. Odcházela?
Skrz dveře zahlédl brašnu u jejích bot na podlaze a sledoval, jak mu v ponožkách mizí z dohledu. Co přilákalo její pozornost? Poté, co si olízl rty, aby se ujistil, že ranky z jeho tesáků zmizely, prošel kuchyní, stále si vědom své pulzující tvrdosti mezi nohama.
Zády k němu stála před okny. Pečlivě zůstával mimo sluneční světlo, když se posouval blíž, aby na ni lépe viděl. Džíny objímaly její pevná stehna a zadeček, jako kdyby byly šité na míru. Barevný šátek měla bezstarostně přehozený kolem krku a slunce dávalo jejím tmavým vlasům bohatý, kaštanový odlesk. S pusou dokořán zírala na ten výhled.
A on tak zíral na ni.
„Já to věděla,“ zašeptala.
„Co?“ Nadskočila při jeho otázce, zřejmě nečekala, že by ji slyšel. Cítil její syrové emoce, toužící bušení jejího srdce se mu ozývalo v hlavě.
Vzrušení jí problikávalo v očích, ale o vteřinu později bylo pryč. „Nic.“ S mírně zvednutým obočím sklopila oči a otočila se k chodbě.
Skočil před ní, aby jí zablokoval cestu. „Ne, řekni mi to.“ Z nějakého důvodu potřeboval slyšet, jak vyjadřuje slovy co cítila, když se dívala z okna.
Zamračila se a podívala na své ruce. „No… Vždycky jsem přemýšlela, jestli je z jednoho z těchto podkrovních bytů za jasného dne vidět ostrovy a poloostrovy.“ Setkala se s jeho pohledem vlhkýma očima a pak se prudce otočila. „Omlouvám se. Jsem trochu naměkko z tvého výhledu. Měli bychom…“
„Ne, prosím, pokračuj.“ Plakala? Nadechl se vzduchu, ale necítil žádný smutek. Proč ty slzy?
Její oči se zúžily. Bylo zřejmé, že pochybovala o jeho upřímnosti.
„Myslím to vážně. Žiju tady tak dlouho, že se obávám, že jsem na ten výhled imunní. Řekni mi, co máš na mysli, když se díváš. Co vidíš.“ Jako kdyby sledoval dirigenta zvedat svou taktovku, zadržel v očekávání dech.
„Je to úžasné, to je jasné. Nádherné.“ Stála u okna s překříženýma rukama.
„No tak. Dokážeš to líp. To není to, na co jsi myslela, když ses poprvé dívala ven. Řekni mi to.“
V tu chvíli se zdálo, jako kdyby ožila – snad zachytila upřímnost v jeho hlase. „Dobře.“ Odkašlala si a znovu zírala ven. „Vidím, jak se Olympijské hory natahují k severu a jihu a přemýšlím, že na většinu z nich ještě nestoupla lidská noha.“ S rozšířenýma očima se na něj podívala a on přikývl, aby ji povzbudil. Jako kdyby se snažila vypadat vážněji, stáhla si vlasy do ohonu pomocí gumičky kolem zápěstí. Zhluboka se nadechla a pokračovala.
„Ty rozeklané vrcholky u toho neobvykle jasného nebe mi připomínají roztrhané kusy papíru přilepeného na místě. Kontrast těch tvarů je velmi odlišný, a přesto jsou barvy sjednocené.“
Jeho srdce zpočátku bušilo nerovnoměrně, ale když se naladil na její hlas, zdálo se, že splynulo s rytmem v jeho hlavě, zatímco pokračovala.
„Dnes je to malba plná modré. Mlžné hory. Indigová modrá. Bledá, oblaky posetá obloha. Ale večer to může být růžová a zítra šedá. Upřímně mi to bere dech.“
„Máš umělecký cit pro popis. Co ještě?“
Zakývala prstem a ukázala na vzdálené vrcholky. „Mohl by tam zrovna teď být člověk? Nebo medvěd? Nebo horská koza? Nebo Yety?“ Její smích mu polechtal uši. „Zní to docela hloupě. Není to zrovna popis umělkyně.“
„Hmm, to vůbec ne. Vidíš a představuješ si mnohem víc, než jen průměrný člověk.“
Když na něj pohlédla, horní ret se jí svraštil do hravého úsměvu a jemu za vnitřnosti zatahal známý, ačkoliv zvláštní pocit. Vidět, jak výhled zvednul její náladu, ho činilo… šťastným.
Toužil si ji přitáhnout do náruče, přitisknout své tělo k jejímu a chtěl se do ní zabořit něčím víc, než jen prsty. Místo toho si vsunul ruce do kapes, aby zakryl svou vytrvalou erekci a vydal se pryč.
„Řekněme, že by někdo stál přímo v tom místě, kam si ukazovala. Jak by ses cítila?“ Byl naprosto uchvácen její představivostí a nechtěl, aby přestala.
Podívala se skrz sklo a byla potichu tak dlouho, že si nebyl jistý, jestli se chystá odpovědět.
„Méně osamělá, myslím.“
Náhle ji chtěl znovu rozesmát, aby zvedl tu tíhu z jejího srdce. Chtěl se s ní roztočit po místnosti a vidět, jak její nádherně zelené oči tančí nadšením. Chtěl být důvodem jejího štěstí. „To zní krásně. Nikdy jsem neslyšel někoho tak živě něco popisovat. Rozkošné.“ Vrhl po ní vychytralým úsměvem. „Omlouvám se. Nastudoval bych si svůj slovník, kdybych věděl, že přijdeš.“
Její hlava se prudce podívala jeho směrem, tváře jí zabarvil okouzlující odstín rudé a její ohnivý pohled ho propaloval. Otočila se na patě a vyrazila zpět do obývacího pokoje.
Dobrotivý Bože, ona se pořád styděla za to, co se stalo před týdnem? Doufal, že ji znovu rozesměje, ale možná, že to bude ještě lepší. Sledující, jak se její drzý ohon kýve, jako kdyby mu říkal „jdi se vycpat“, se usmál.
K čertu s hraním na hodného. Ano, tohle bude zábavné.
*   *   *
Mackenzie s dupáním uháněla do haly a věděla, že ji pronásleduje, aby ji ještě víc naštval. Prohrabávala se brašnou, obsahem, a vytáhla mobilní telefon.
„Voláš klukům dole?“
„Ne, volám Martinovi, aby to přeplánoval.“
„Ale já ho chci pověsit dnes.“
Ty zatraceně modré oči jí pravděpodobně právě koukaly na zadek, protože je prakticky mohla cítit na své nahé kůži. Sakra. Stáhly se příliš dolů, když se ohnula? Popadla poutko kalhot a škubla za něj, doufající, že nevypadá jako blázen – protože přesně tak se cítila.
Ale i když uvažovala o odchodu, věděla, že by se kluci dole divili, proč. Nebyla připravena jim cokoliv vysvětlovat. Předpokládala, že by mohla lhát a říct jim, že klient tu nebyl, ale co když by ji Dom následoval?
Rozhodla se ignorovat jeho narážky na aukci a předstírat, že to je jen normální věšení obrazu. Tak se přes to dostane. Jen pověsí obraz a odejde. Nenechá se vtáhnout do jeho hloupé hry. „Dobře.“
Hrál si s ní na dražbě a s největší pravděpodobností si s ní hrál i teď. Nejspíš ho vůbec nezajímalo, co si myslí o tom výhledu. Nejspíš jen chtěl, aby zněžněla a on se tak mohl znovu dostat do jejích kalhotek.
„Můžu ti něco nabídnout?“
Přinutila se zírat na trámový strop, místo toho, aby sledovala, jak se mu pohupují boky v džínách a zamířila do kuchyně.
„Latte, třeba? Vodu?“ Říkal ještě něco dalšího, ale ona se na to nemohla soustředit.
„Ne. Nebudu tu dlouho.“
Ta prostorná kuchyně byla síň plná žuly a nerezové oceli, pronikavé kňučení kávovaru naplnilo pokoj. Kolem ostrůvkového pultu byly rozestavěné čtyři čalouněné židle, a bylo to ideální místo pro setkání lidí, kteří rádi společně vaří, nebo pro kuchaře, který má rád publikum.
„Nebojíš se, že ti z toho všechno vypadne? Špatné feng shui?“ Zaslechla v jeho hlase pobavení.
„Není to večerní kabelka,“ pronesla skrz zaťaté zuby. Zjevně si příliš užíval, když ji mohl mučit. Bože nemohla se dočkat, až odsud vypadne.
Dovřela zip své brašny a podívala se do dlouhé chodby, překvapená, že vidí tolik dveří. Jeho podkrovní byt musel zabrat půlku prostorů. Ze které místnosti to vyšel? Copak tady s ním žije někdo další? Přítelkyně? Příležitostné děvky? Zaslechla za sebou kroky.
„Nech mě si to tady prohlédnout a zavolat své pracovníky. Čekají v dodávce. Pověsíme to a vypadneme.“
„Nemám na spěch, ačkoliv ty asi ano.“ Podal jí velký hrnek.
Snažila se protestovat, ale on jí ho prostě podstrčil. Napila se a zjistila, že je to světlá čokoláda se spoustou šlehačky. Perfektní. Měl šťastný odhad.
„Ukážu ti dvě místa, která jsem měl na mysli. Tudy.“
Prsty pohladil hřbet její ruky a ona se zachvěla. Znovu ji vedl do obýváku a ukázal na obrovskou prázdnou zeď za sedací koženou soupravou zbarvenou do krémové.
„Tohle je první místo. Líbí se mi to osvícení, samozřejmě. Přírodní, bez vymožeností člověka, ale nechci, aby soutěžil s tím výhledem. Kromě toho, ten kus je trochu intimní pro obývací pokoj, nemyslíš?“
Jeho dech jí pohladil ucho, přičemž jí odfoukl volné pramínky z ohonu na tvář. Byl blíž, než si myslela. Jen pár centimetrů od ní, ve skutečnosti. Copak právě nestál na druhé straně té místnosti? Cítila, jak se k němu sama od sebe tiskne.
Sakra, co to dělala? Odložila hrnek s čokoládou dolů, popadla metr a založila si ruce na prsou.
„To záleží na tobě.“ Nechtěla diskutovat o vhodnosti umístění její nahé podobizny v jeho obývacím pokoji. „Je to pěkné místo. Fungovalo by to, ale na tu zeď by se ve skutečnosti vážně hodilo pár světel. Zejména po večerních hodinách, kdy není přirozené světlo. Mohli bychom sem zavolat elektrikáře a Martin by se mohl vrátit později, aby nainstaloval ten obraz.“
Ve tváři měl podivný výraz a zavrtěl hlavou.
„Jak je libo. Mohl bys mi podržet konec, abych to mohla změřit?“
Prsty se otřel o její pas, když sahal po konci metru a ona předstírala, že si toho nevšimla. Kdyby to byl někdo jiný, tak nepodstatného dotyku by si ani nevšimla. Proč se vše kolem něj zdálo být tak magnetické? Víc než samotný život? Po té, co si zaznamenala své měření, se napila čokolády a snažila se zabránit svým rukám od chvění, když cítila teplo jeho těla hned za sebou.
„A kde je to druhé místo,“ zeptala se.
Otočila se a křišťálově modré oči ji držely připnutou na místě. Přejel hladovým pohledem po její tváři a pak se zarazil na jejích ústech, která v odezvě hořela. Natáhl ruku a palcem jí přejel po rtech, potom si ho přiložil ke svým rtům.
„Šlehačka,“ jeho hlas byl zastřený.
Její srdce se zapotácelo a sotva dýchala.
Nezapomeň, že to na tebe jen hraje.
Popadla své věci, odstoupila od něj a zopakovala svou otázku. Koutky úst se mu mírně zvedly, jako kdyby potvrzoval její podezření.
„Tudy.“ Dotkl se znovu zadní strany její paže, zřejmě neodrazen její reakcí, a vedl ji chodbou. Byla si jen nejasně vědoma barevných uměleckých děl na stěnách a hučení pračky a sušičky za jedněmi z dveří, zatímco se jí kůže chvěla z jeho doteku.
Na konci chodby byly ozdobně vyřezávané dřevěné dveře, velkolepější než všechny ostatní. Uchopil obě držadla a doširoka je otevřel.
V místnosti byla naprostá tma. Když vykročil, stiskl tlačítko na zdi a přirozené světlo zaplavilo místnost, pohyblivé závěsy se odsunuly z oken.
Ach Bože. Jeho ložnice. Tady chce mít obraz mě? Je to nějaký špatný vtip?
Její pohled spočinul na neustlané posteli. Bylo přehnaně intimní vidět jeho pomačkané přikrývky z noci. Cožpak vstal a dal si sprchu sotva předtím, než přišla? Bylo to povlečení ještě teplé? Drtila v ruce papíry s mírami a pohrávala si se zipem brašny.
S okázalostí jí pokynul, aby vešla dovnitř, zatímco zůstával ve dveřích. Je to jen klient, opakovala si pro sebe, když se protahovala kolem, dávajíc si pozor, aby se ho nedotkla. Je to jen práce.
Místnost byla skoro stejně velká jako obývák, s okny od podlahy až ke stropu na dvou stěnách. Sklo se setkávalo v rohu, žádné ozdoby nekazily výhled. S cvaknutím se kovové žaluzie stáhly do úzkého panelu po obou stěnách. Nebyla si vědoma toho, jak se dostala před to sklo, ale byla tam. Z tohohle místa směrem na severozápad viděla ústí zálivu. Kontejnerová loď mířila do přístavu. Byl to ostrov Bainbridge tam vzadu?
Probouzet se tu každý den. Otevřít oči a vidět tohle.
Představovala si, jak tu odpoledne sedí s šálkem kafe. Nebo večer se sklenkou vína. Měl tu střešní terasu, ze které by se mohl dívat na západ slunce za horami?
Vzduch za ní se pohnul. Otočila se, čokoláda se jí málem přelila z hrnečku. Málem zapomněla, proč tu je. Ach bože, stál tam, pořád sotva oblečený, a s tím samolibým úsměvem byl tak zatraceně žhavý, že jí to lezlo na nervy.
A teď byli v jeho ložnici.
Proč si prostě nemůže obléct košili? Prsty jí svědily touhou pohladit ty vyrýsované svaly na hrudi a ona ještě pevněji sevřela hrnek. Poškrábala by jí jeho neoholená tvář rty, když by se políbili? Ve světle si všimla stínů pod jeho napůl přivřenýma očima, jako kdyby nemohl pořádně spát.
Znovu se zadívala na pomuchlané přikrývky, představující si, jak před pár hodinami uháněla chodbou žena na vysokých podpatcích v pomuchlaném oblečení z předchozího dne. Nejspíš měl celou noc sex a spal by déle, kdyby ho nevyrušilo doručení obrazu. Proč se o to staráš? Co pro tebe znamená? Jen neformální líbačka. Proč by jí mělo záležet na tom, co dělá hráč jako je Dom?
S ním, stojícím tak blízko, stěží mohla věřit sama sobě, že řekne něco logického. Poodstoupila od něj. Jeho přítomnost napadala její mysl a odváděla pryč její myšlenky.
„Co… jaké místo jsi měl na mysli? Myslím… pro obraz. Kam ho chceš?“ Všechno znělo dvojsmyslně a tváře jí znovu hořely.
Snažila se zůstat věcná, ale vše, co viděla, byla ta zatraceně velká postel přímo před ní a napůl oblečený muž vedle ní. Snažila se ignorovat masivní dřevěné čelo postele, které vypadalo, jako kdyby patřilo do zámku, stejně jako svěží zlatavé hedvábí a množství polštářů zamotaných v peřině.
Znovu zmačkala své papíry a upustila pero. Když se sklonila, aby ho zvedla, oči jí ztuhly u rozkroku jeho džínů. Málem zalapala po dechu, když na úrovni svých očí viděla obrys jeho délky tlačící na tkaninu. Mohly by jí tváře hořet ještě víc?
Kousla se do vnitřní strany rtů a vstala. Ačkoliv lehce, se k ní jeho boky natočily a jeho erekce se ještě zvětšila. Cítila příval tepla a pulzování mezi nohama.
Co se to s ní dělo? Poodstoupila a ovívala si své tváře papírem.
„Horko?“
„Trochu ano.“ Netroufala si se na něj podívat, protože její klid držel pohromadě jen na vlásku. Kdyby se jí dotkl, nebo by stačilo, aby pozvedl obočí, aby cítila jeho dech na své kůži, věděla, že by bylo po všem. Její tělo by ji zradilo a ona by mu nemohla odolat.
„Chceš něco? Vodu?“
„Ne. Jsem v pohodě. Můžeme s tím pohnout? Kluci čekají už patnáct minut. Kam to chceš? Ten obraz.“
Byla si jistá, že jeho pohled na okamžik spočinul na posteli.
„Tady.“ Zvedl ruku a ukázal na stěnu za postelí.
„Opravdu? Nemyslíš si, že by to bylo lepší tam?“ Ukázala na dlouhou zeď u dvojitých dveří. Jen mluv. Mluv. Soustřeď se na slova a nic jiného. „Nebo v obývacím pokoji? Osvětlení tam bylo strašně příjemné a navíc, nikdo to tady neuvidí.“
„Nemyslím si, že se ti tam předtím líbilo osvětlení.“
Předstírala, že si něco píše na papír a držela oči přilepené dolů. „Bylo to lepší, než tady.“
„Hmmm. Teď když tady stojím, myslím si, že stěna za postelí je nejlepším místem. Mohl bych se tak na něj často dívat.“ Cítila teplo jeho úsměvu a vzhlédla. Byl to nedbalý, vědoucný úsměv, jako kdyby ji k něčemu vyzýval.
„Tak dobře.“ Často? Bude ho moci vidět jen, když bude přímo tady. A jak často bude stát přímo tady?
Rozhlédla se po místnosti. Když bude v posteli, bude přímo za ním. Proč se na ni takhle díval?
Přišel k ní blíž, ruce měl v zadních kapsách kalhot, jako by se jí vysmíval. Ustoupila a přitiskla si papíry k hrudi, jako křehkou, ale hmatatelnou bariéru mezi nimi. Zastavil se u nohou postele a zvedl dlaně, jako kdyby napodoboval fotoaparát.
„Tohle je ideální místo.“
Něco v tónu jeho hlasu jí dráždilo v hlavě a ona si prstem přejela po spánku. A pak jí svitlo.
Bude ho schopen vidět, když se bude s někým milovat.
Hněv roztrhl její tenké odhodlání a mohla sotva dýchat, když se kolem něj protahovala a uháněla pryč z místnosti. Nic pro ni neznamenal. Vůbec nic!

„Dojdu pro kluky, ať přinesou vybavení a obraz. Jsem tu hned.“ Vypískla a slyšela jeho smích, když zatáčela za roh chodby.

25 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  5. ĎAkujem za úžasný preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Moc pěkný, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. vďaka za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Moc hezké,prosím rychle další.Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  15. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat