pondělí 8. července 2013

Svázáni krví - 7. Kapitola



„Ta věc je zničená jak samotné peklo. Je úžasné, že se vůbec nabíjí.“ Dom se naklonil, zatímco Cordell Kincade, inženýr agentury, otevřel zadní stranu mobilního telefonu a vytáhl pomocí malé pinzety paměťovou kartu.
„Nabíjí se? Dome, já jsem šokován, že se vůbec dá zapnout. Podívej se na škody na vnitřním krytu. Čtečka SIM karty je zcela zničená. A kdo ví co je v základu. Doufejme, že čtení a zapisování…“

Zatímco Cordellův hlas drmolil spoustu technických keců, Dom přemýšlel o tenkých šatech, voňavé prohlubni za uchem, odvážném záblesku v zelených očích a páru dlouhých nohou, které ho objímaly a odmítaly pustit.
Toužil po nemožném. Chtěl ji znovu vidět nahou, ale ne jako její chůva nebo lascivní špión ukrytý za kuchyňským oknem.
Cordell se zarazil, vytrhl Doma z jeho snění.
„Ano, ano. To všechno zní skvěle, ale dokážeš z toho vytáhnout ta data?“
„Obávám se, že to má poškozenou paměť, ale uvidím, jestli můžu získat alespoň něco.“ Cordell zapojil malou kartu do čtecího zařízení na svém počítači. „Drž nám palce. Mám jen jedinou šanci. Pokaždé, když se připojí závadný disk, je snížená šance, že půjdou přečíst data. Bude to lepší, až vydají tu novou generaci paměťových karet…“
Dom si stiskl kořen kosu a snažil se zablokovat Cordellovu geekskou mluvu.
Ačkoliv dnes večer cítil, že párkrát málem uklouzl, byl potěšen sám sebou za to, že byl schopen přemoci nutkání se znovu napít od Mackenzie, když byla v jeho náručí. Bože, byl to tak dobrý pocit.
A její reakce byla nejvíc šokující. Většina lidí instinktivně reaguje útěkem, protože vycítí nebezpečí dravce. Ačkoliv byla svědkem jeho fyziologické změny ovládané hladem, a i když ze začátku cítil její strach, přemohl ji vztek. Ještě nikdy tohle předtím neviděl. A to si myslela, že on bude mít orgasmus? Dobrotivý Bože. Kdyby jen věděla.
Ale téměř víc než jeho potřeba pít z ní – sakra, tuhle potřebu cítil i kolem mužů se sladkou krví – byla potřeba poznat ji hlouběji, kterou měl zakořeněnou hluboce v sobě. Co ji dělalo šťastnou? Co smutnou? O čem ten den snila? Kdyby mohla cestovat kamkoliv ve světě, kam by šla a proč? Představoval si, že zatímco by mu odpovídala na tyto otázky, kroutila by si jeho vlasy kolem prstů, protože jí to pomáhalo přemýšlet. Poslouchal by ji se zavřenýma očima a topil by se v jejích slovech, dokud by se také nestaly jeho součástí.
Bože, opravdu se teď potřeboval soustředit. Obkročmo si sedl na prázdnou židli a snažil se naslouchat těm kecům, ale bylo to k ničemu.
„Ztrácíš mě,“ řekl Dom, a zvedl na Cordella obočí. „Chci jen vědět, jestli z toho telefonu dokážeš vytáhnout nějaká data.“
„Promiň. Jde jen o to – no dobře, jdeme na to.“ Cordell udeřil do několika kláves a čekal, až světlo na zařízení zabliká červeně. „No tak, no tak. Tohle může nějakou chvíli trvat.“
Velký muž se opřel a nepřítomně si hnětl stehna. Cordell by byl v rozpacích, kdyby věděl, jak často to dělá. Dom věděl, že tuhle potřebu má, protože když byl ještě člověk, měl poraněnou míchu. Pouze po proměně se byl schopen uzdravit a znovu začal chodit. Ale stále měl v těch končetinách fantómovou bolest[1]. Dom tušil, že ho to otravovalo víc, než dával najevo.
„Je mi to líto, Dome, ale nevypadá to dobře. Blikalo by to zeleně, pokud by to dokázalo přečíst kartu. Och, super, tohle není vůbec dobré.“ Cordellovi prsty se rozletěly po klávesnici, když se na monitoru objevila chybová zpráva: „Nelze přečíst externí disk G.“
„Toho jsem se bál. Dobře, dobře, já vím, jsi zkažený. Ale dej mi, to co chci a já tě nechám jít spát.“
Domovi se podařilo se pochmurně usmát. Cordell mluvil ke své elektronice vždy, když chtěl, aby bylo po jeho. Divné bylo, že mu obvykle vyhověla.
„Neptej se mě, proč to tak funguje, ale někdy to tak prostě je. Ve skutečnosti, když Lilyin pevný disk vybouchl,“ pohlédl na Doma. „Promiň, promiň. Dobře, uvolním veškeré své okolní zařízení a uvidíme, jestli tohle štěňátko naskočí.“ Cordell odpojil všechna ostatní připojená zařízení z různých datových portů v počítači. „Teď je čas na to, abychom se modlili k Bohu a slíbili mu, že od nynějška budeme hodní a obětujeme mu našeho prvorozeného syna.“
Dom zadržel dech, ale přístroj i nadále blikal červeně. Byl blázen, že od ní nedostal ten telefon dřív. Světlo na okamžik zhaslo, potom přístroj jednou zapípal a začal blikat zeleně. Na obrazovku naskočila kopa šifrovaných sraček.
„Je to ono? Jsou to ta data?“
„Jo. Máme to.“
„Dobrá práce.“ Doufal, že budou schopni určit, co ti idioti Temnokrevní měli v plánu předtím, než ho postřelili. Santiago se teď možná uklidní a Dom bude moci dělat svou práci.
„To je moje holka.“ Cordell poklepal na vrchol obrovského monitoru a stiskl několik dalších kláves.
„Tvůj počítač je holka?“
„Sakra, jo. Pokud každý den hladím něco, od čeho očekávám, že se vzbouří, rozhodně by to měla být žena. Chvíli mi zabere, než tohle dekóduju. Budeš kolem? Zavolám ti, až budu mít ta data.“
„Ano, budu doma, než vyrazím na druhou směnu. Zavolej mi, až něco získáš.“
*   *   *
Zpátky v podkroví, se Dom přehraboval v ledničce, hledající něco k jídlu. Nic. Popadl hrst mandlí a pivo, pak se dovlekl chodbou až ke své kanceláři a zapnul světla. Jeho emailová schránka byla pravděpodobně přecpaná, protože ji nekontroloval od chvíle, co byl v Portlandu.
Zhroutil se na židli, vědouc, že by měl být nadšený tím, že z telefonu dostali údaje, ale jediné, na co se mohl zaměřit, byl ten nejasný pocit prázdnoty uvnitř něj.
Uprostřed oznámení z loterie a nabídky na zvětšení penisu upoutal jeho pozornost email z Kraje Baja. Rychle si pročetl nabídku práce a pohlédl na kalendář na zdi. Ano, bylo to asi jen pět let od chvíle, co sem byl poslán do nuceného exilu po tom nepořádku na Floridě. Oficiálně neměl nárok na přechod ještě několik měsíců, ale očividně ostatní čekali na konec jeho trestu, nebo lhůty na rozmyšlenou, nebo jak tomu chtěli říkat, stejně, jako on. Možná, že mu to zkrátí, protože rozhodně bylo načase, aby se pohnul dál. Promnul si hruď a namlouval si, že ta tupá bolest je jednoduše z bublinkového piva. Možná, že ho v Perdido Bay nechtěli zpátky, ale zdálo se, že Baja ho chce. Našel si popis pracovní náplně a pak se ještě jednou dlouze napil.
Jeho myšlenky se ale znovu vrátili k aukci. Vzpomněl si, jak se na něj Mackenzie dívala přes své neskutečně dlouhé řasy a jak se naježila, když ji přistihl a vypnula ta krásná ramena, jako kdyby věděla, jak moc umíral touhou přejet konečky prstů přes její tělo. A zatímco vzpomínal na její sladkou vůni, ohnivě zelené oči a její hedvábnou jemnost pod jeho rukama, ztvrdl mu penis.
Židle u stolu zaskřípala, když se natáhl do svých kalhot, aby se upravil. Tohle byly ty samé ruce, které použil, aby se jí sotva před chvilkou dotýkal. Ztvrdl ještě víc, když si v pomalém rytmu pohladil svou délku od kořene až po špičku, přemýšlejíc o jejím drzém duchovi, chuti jejích úst a nad tím, jak její tělo reagovalo na jeho dotek, jako kdyby se v jeho rukou stávala krásným nástrojem. Sevřel se pevněji. Ach, ano. A navíc byla pod těmi koketními šaty nahá, v kabelce měla své fialové kalhotky. Bože, a když čekala na taxi. Zavřel oči a představoval si, jak se tlačí do jejího tepla, jak cítí, jak se kolem něj utahuje. A když zaklonil svou hlavu, cítil, jak mu v břiše narůstá silný pocit rozkoše. Vydržel to ještě o pár okamžiků déle, než mu jeho penis změkl v ruce.
Možná, že by mohl – proboha, koho se to snažil oblbnout? Neexistoval způsob, jak by mezi nimi mohl fungovat jakýkoliv vztah. Jen tím, že by byl v její blízkosti, by uvrhl její život v nebezpečí. To nemohl riskovat.
Odstrčil židli od stolu, vypochodoval chodbou a dal si rychlou sprchu, aby ze sebe smyl tu idiotskou fantazii. Vzal jí telefon a bavil se při tom. Konec příběhu. Bylo by nejlepší, kdyby na ni prostě zapomněl. Ať už mají krevní spojení, nebo ne. Nedostala moc jeho krve, takže by u ní její účinky měly odeznít rychle.
Cordell se mu ozval zrovna ve chvíli, kdy se oblékl. Když o pár minut později vešel do počítačové místnosti, díval se na údaje na velkoplošné obrazovce, které byly uspořádány do tabulek a grafů.
„Co je to?“ Měl špatný pocit.
„Je to seznam známých lidí se sladkou krví v tomto sektoru. Zdá se, že dělají odběry krve bez zabíjení. Nebo alespoň tak to vypadá,“ řekl Cordell.
„Chytí je a propustí?“ Od kdy něco takového dělali? Ledový chlad mu projel tělem, vymazávajíc jakékoliv zbývající teplo z večerních vzpomínek. Taková promyšlenost vyžadovala plánování, organizaci a zdrženlivost. Což bylo mnohem víc, než nahodilé vysávání a zabíjení, které Temnokrevní obvykle předváděli. Tohle bylo nové.
„Jo a podívej. Zdá se, že je střídají každé tři týdny. Je to příliš krátká doba. Ti lidé pravděpodobně neustále přemýšlejí, proč jsou tak unavení.“
„Jo, až se jednoho dne nevrátí domů. Až to Temnokrevní poserou a úplně je vysají, jako to obvykle dělají. Sroluj to dolů.“
Dom zadržel dech, když Cordell projížděl seznam jmen, věků a adres. Do prdele. Všichni byli tak mladí. Decker, Marsha, 21 let. Dinsmore, Scott, 17let. Grant, Crystal, 14 let. Žádná Foster-Shawová. Vypustil vzduch, který zadržoval v plicích. Temnokrevní o ní nevěděli. „Počkej, pokračuj.“
Cordell projel zbytek seznamu. Ani žádná Shawová. Díky bohu. „Přiřadíme těmto lidem pravidelné hlídky, abychom chytili Temnokrevného, který si je přijde vyzvednout. Co myslíš – je jich dvacet, nebo třicet v oblasti Seattlu?“
Cordell kliknul na seznam a začal říkat něco o tom, že tak bude tým příliš roztroušený, ale Dom ho ignoroval.
„Dej Santiagovi vědět, co se děje,“ řekl Dom. „Ostatní regiony se musí dozvědět o změně v chování Temnokrevných. Nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšel. Obvykle jen prodávají krev, když dostanou své pracky na sladkou. Tohle je příliš organizované. Pokud to dělají tady, tak to pravděpodobně buď dělají, nebo plánují i v jiných regionech.“
Dole ve zbrojírně Dom popadl pár pistolí, stříbrné boxery a několik párů stříbrných pout, dávající si pozor, aby je držel pouze za ocelové spony. Kluby dole ve městě zavíraly brzy a bandy zkrachovalců budou hledat problémy. Alespoň to byl důvod, kvůli kterému si namlouval, že jde ven. Aby uklidnil svou mysl, potřeboval nahlédnout do Northendu a zkontrolovat, zda dojela domů, než se zaměří na to, co musel udělat jeho tým. Při cestě ke dveřím se zarazil. K čertu s tím. Popadl svou ochranou vestu a pak vyrazil do ulic.




[1] Je to myšleno tak, že ho to stále bolí, i když je uzdravený (u nás je to typické například u lidí, kteří jsou po amputaci – ačkoliv už např. nemají nohu, tak v ní i přesto cítí bolest).

25 komentářů:

  1. Ďakujeeem :-D Pekný deň

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za kapču :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Super! Díky za preklad. niet čo dodať :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat