pátek 12. července 2013

Démon a jeho čarodějka - 5. Kapitola




Ysabel se snažila připravit samu sebe na následující odpoledne, kdy měla nadejít doba její smrt. Naplnila vanu ledovou vodou a vlezla do ní nahá. Ta šokující teplota jí okamžitě rozklepala zuby. Dokážu to. Ber to jako žhavý den na pláži Hade.

Nefungovalo to. Plameny se dostavily přesně na čas, olizovaly ji od prstů u nohou až po hlavu. A v té chvíli už křičela, voda ve vaně vřela. Lidé se mohli chlubit statečností a tvrdit, že zvládnout jakoukoliv bolest. Ale nikdo nemohl vydržet tenhle druh agónie, i když ustávala již po dvou minutách. Chvíli jen tak ležela ve vaně, voda už byla vypařená z pekla, které se v ní rozpoutalo o minutu předtím. I když po jejím utrpení nezůstala jediná známka, její mysl a tělo stále reagovalo, jako kdyby trpělo. Bolest zůstávala jako ošklivá kocovina a psychika na ni křičela, odmítající všechny její pokusy o klid. Bylo to na hovno. A tenhle výbuch z mé minulosti mě bude pronásledovat každý den, dokud nechytím další čtyři duše. Z toho pomyšlení se jí chtělo plakat, což byla slabost, kterou sama sobě nedovolila už od své smrti.
Stále s odporem vzpomínala na svůj první den v pekle. Slabá, vzlykající, vystrašená. Přestože podepsala svou smlouvu s Luciferem a získala svou druhou šanci k životu, v Jámě se chvěla, bylo jí mizerně a byla vyděšená. Vzpomínka na plameny se jí vysmívala pokaždé, když zavřela oči.
Nefertiti, Luciferově čarodějce, na ni stačil jediný pohled a vzala si ji domů. Pod její péčí se Ysabel naučila ochránit samu sebe, a její magie nabyla takové síly, že byla schopná ubránit se většině predátorů v pekle. S obnovenou sebedůvěrou dostala svou pomstu těm, kteří ji odsoudili k upálení, a dotáhla pět duší – číslo, pro které se upsala – rovnou do pekla, smějící se jejich křiku.
Nejtěžší k chycení, ačkoliv se to styděla přiznat, byl Francisko. Stále ještě si vzpomínala na ten den před všemi těmi lety, kdy proletěla koštětem portálem v lese a zamířila k vesnici, ve které vyrostla. K vesnici, která ji odsoudila.
Zdála být se tak laskavá. S těmi svými kuriózními doškovanými chaloupkami a špinavými cestami, které lemovaly zahrady. Ale ona neotálela, prsty ji svědily touhou zničit ji plameny. Snesla se k velkému domu na kopci, jehož okna byla potemnělá, jeho obyvatelé v pozdních hodinách spali. Přistála na parapetu okna pokoje svého bývalého milence, vklouznula dovnitř a na bosých nohách se plížila k posteli – k posteli, do které ji nikdy nevzal. Ne, ona si zasloužila jen travnaté pole a její slámou vyplněnou postel. Nikdy jí neprokázal ani tolik něžnosti, protože ji často rád opíral o strom, sukni jí vytáhl vzhůru, aby si mohl rychle ukrást svou rozkoš. A i když ji tyto krátké okamžiky zanechaly neuspokojenou, dovolila je kvůli lásce.
Jak byla pošetilá, že nerozpoznala příznaky sobectví.
Uprostřed hromady polštářů a lůžkovin tiše chrápal. Ve spánku byly jeho rysy hladké, jeho tmavě rozcuchané vlasy byly hebké na dotek. Bodnutí touhy projelo jejím tělem. Proč to tak dopadlo? Co zlého provedla, kromě toho, že milovala tohoto muže?
Musela vydat zvuk, nebo ho na ni upozornil chlad její přítomnosti, protože otevřel oči. Dlouhou chvíli na ni bez mrknutí zíral, pak se jeho čelo ve zmatku svraštilo.
„Ysabel?“
„To je zvláštní, že si mě teď pamatuješ, ale nemohl sis vzpomenout, když si mě sledovat hořet,“ odpověděla s hořkostí, kterou nedokázala zarazit.
„Neměl jsem s tím nic společného. To má matka.“
Ta výmluva ji naštvala. „A ty jsi neudělal nic, abys to zastavil. Jak jsi mohl? Myslela jsem, že mě miluješ.“
Narovnávajíc své tělo, se postavil. „Milovat tě? Rolnici bez věna? Bez země, nebo titulu?“ Ušklíbl se, jeho rysy stáhnuly jeho obličej do něčeho ošklivého. Proč si předtím nikdy nevšimla krutosti v jeho obličeji? Proč nepoznala jeho lži? „Je snad má chyba, že jsi byla tak hloupá a věřilas, že bych se připoutal k někomu, jako jsi ty?“
Jedna její část musela vědět, že mu je ukradená, že si s ní jen pohrával, ale slyšet ho to říkat narovinu… Nechat ho, aby jí vhazoval do obličeje vlastní hloupost. Bojovala proti slzám své naivity a dovolila svému vzteku, aby převzal kontrolu. „Jaká to ubohá omluva pro muže. Nemůžu uvěřit, že jsem ti kdy dovolila, abys mě líbal těmi prolhanými rty.“
„Dovolila. A líbilo se ti to. Byla škoda, že se o nás má matka dozvěděla. I když jsi byla nezkušená, bylas dost horlivá studentka. Aspoň mě ušetřila námahy, když bych se tě později musel zbavovat.“
Veškeré poslední pochyby o jejím výběru duše se rozplynuly. „Hloupý, hloupý člověče. Cožpak tě tvoje matka nikdy neučila, aby sis nezahrával s čarodějnicí?“
Odvážil se ji zesměšňovat. „Jsi mrtvá. Nemůžeš mi teď nic udělat. Jen do toho. Vylij mi tu obsah svého srdíčka, nebo zachrasti řetězy. Jsi mrtvá a zahrabaná v neoznačeném hrobě. Ačkoliv, můžeš ho najít podle suché trávy, kterou jsem zabil tím, že jsem na ni chcal. Vrať se zpět do pekla, zlý duchu, tam patříš.“
Při jeho pokusu naštvat ji však nevybuchla vztekem. Propukla v neskrývané nadšení. Zasmála se. A nebyl to hezký smích, ani hysterický. Tichý smích, nebojácný, s nádechem šílenství, unikl z jejích rtů. „No, vrátím se do pekla, Francisco, ale nebudu sama.“
Nůž, který si přinesla, byl dárkem od její přítelkyně, s rukojetí z ebenového dřeva, se ponořil dolů dřív, než vůbec pochopil její záměr. A vrážela ho do něj znovu a znovu, dokud nezachroptěl posledním nádechem. Viděla, jak jeho duše vystupuje z jeho těla, stále s překvapeným výrazem a poslala mu vzdušný polibek.
Nakonec ztratil ten svůj arogantní výraz, křičel na ni urážky a natahoval se pro ni. Jeho přízračné prsty však nedokázaly nic uchopit, když si pro něj přišla Pekelná Smrtka. V panice se snažil uniknout svému osudu. Ale nikdo nikdy neunikl Smrti, zvláště ne duše temná tak, jako ta Franciscova. Ach, jak moc křičel, když opouštěl smrtelný svět.
Ale ani jeho křik, ani to, že ona tohle způsobila, nikdy nevymazalo bolest z jeho zrady. Nikdy se neobnovila její schopnost důvěřovat. Ale určitě ji to přimělo k úsměvu.
Vzpomínky na její minulost byly přerušeny, když někdo zaklepal na její opravené a nyní ocelí vyztužené dveře.
„Jdi pryč,“ zamumlala, a vyškrábala se z vany a ve svých končetinách cítila celých svých pět set let. Vtipné, jak si po upálení za živa připadala tak staře.
Popadla župan a zabalila se do něj, než se odpotácela do ložnice. Klepání se ozvalo znovu, společně s tlumeným výkřikem. Nevšímala si toho a prohrabávala se v šuplíku, hledajíc spodní prádlo. Vytáhla ven své černé kalhotky a odpovídající černou podprsenku a zrovna se otáčela ke svému šatníku, když zaslechla hlasitou ránu. Nepřekvapilo ji, když o chvíli později viděla Remyho ve dveřích své ložnice.
S povzdechem se k němu otočila zády a uchopila mezi prsty oblečení ve své skříni.
„Ahoj, malá čarodějko.“
„Jsi tu brzy.“
„Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím.“
Proč jeho nedbale vyřčená slova rozechvěly její srdce? Bylo to tak nespravedlivé, zejména proto, že věděla, že to tak nemyslel. „Jen abys věděl, pošlu ti znovu účet za to, že si mi rozbil dveře.“
„Jo, zajímalo mě, proč jsi to udělala.“
Vrhla na něj nevěřícný pohled. „Vážně? Rozbils je. Teď už dvakrát.“
„Nemusel bych se vnucovat dovnitř, kdyby si mi zatraceně otevřela.“
„Nenapadlo tě, že jsem zaneprázdněná?“
Zavětřil a ušklíbl se. „Zaneprázdněná čím? Grilováním? Smrdí to tu po spáleném mase a vlasech? Vyžívala ses v nějakém podivném rituálu čarodějnic?“
Takže Lucifer mu neřekl o jejím prokletí. Dobře. Koketního Remyho dokázala zvládnout. Vtipného Remyho taky. Ale Remyho, kterému by jí bylo líto? To by ji jen nasralo. Alespoň víc, než obvykle.
„Cítíš to, co se stane lidem, když mi lezou na nervy.“ Kdo by to byl čekal? Podařilo se jí říct pravdu, ačkoliv ne způsobem, který očekával. Lucifer ve své kanceláři pravděpodobně skřípal zuby.
„Ty je zapálíš? Byl bych ochoten nechat se spálit za drobnou ochutnávku toho, co máš mezi stehny.“
Zaskřípala zuby. „Nesnáším tě.“
„To je způsob, jakým mluvíš se svým budoucím milencem?“
Najednou unavená jejich hádkou, s utrpením ještě čerstvým v mysli, jí poklesla ramena. Jako kdyby vycítil její náladu, změnil téma na něco – zalapání po dechu – nesexuálního.
„Takže, má malá pumo, pro jakou duši jdeme dnes?“
Na to měla odpověď. „Emmanuelle. Malý démon, který čistil její celu, mi řekl,“ poté, co z něj tu informaci vyrazila mučením, „že má poměrně velký zájem o své dědice. Zejména o nejstarší dcery, které v průběhu let zdědily pekárnu, kterou Emmanuelle převzala poté, co zabila svého manžela.“ Ta mrcha říkala každému, kdo ji byl ochoten poslouchat, že je Ysabelina chyba to, že chleba nekyne, místo toho, aby obviňovala pravdivý důvod – nesprávně uzrálé kvasnice.
Poté, co byla v pekle a plánovala svou pomstu, Ysabel také zjistila, že pekařka celou dobu šukala s Franciscem. Docela si užívala to, jak Emanuellu strčila do trouby a zabouchla za ní dveře, když si šla pro duši té děvky.
„Takže jdeme do Španělska. Super. Chtěl jsem procvičit svou španělštinu.“ Z toho, jak si mlsně olízl rty a z lesku v jeho očích poznala, že neměl na mysli jazyk.
„Ještě nejdeme. Není tam ještě ani devět večer. Počítám, že budeme mít nejlepší šanci Emmanuelle zachytit ráno, až její dědičky začnou den pečením. Takže máme ještě asi šest hodin.“
„Napadá mě, jak zabít pár hodin.“
„Pochybuji, že by to, co máš na mysli, trvalo déle, než několik minut.“
„Jen proto, že mě tak moc vzrušuješ – ale to nebylo to, co jsem navrhoval. Něco na tom, jak tví malí přátelé unikli z vězení, mě zaráží. Myslel jsem, že bys to se mnou chtěla jít prošetřit.
Dobře, to ji naprosto překvapilo. Za prvé, on to skutečně prošetřoval a za druhé, skutečně se staral. To v ní vzbudilo podezření. „Proč se staráš?“
Úsměv, který po ní vrhl, byl zářivý a mužný, její kundička se zachvěla a cítila v ní šimrání. „Nenávidím tajemství. A kromě toho, pokud tu máme narušenou ostrahu, chci to vědět. Uprchlí otroci znamenají víc práce, což pro mě znamená míň času na hrátky.“
„A to nemůžeme dovolit, co?“ Vytáhla kalhotový kostýmek, vhodný pro vyšetřování ve vězení. No, vlastně ne, ale nehodlala nosit něco sexy pro tohohle blbce, když si ani neráčil všimnout, že tam stojí jen ve spodním prádle, zatímco spolu mluví.
Nebo snad ano?
Prsty jí přejely dolů po zádech a ona se otočila a viděla ho, jak se stále opírá o futro, rty má prohnuté do úsměvu, oči otevřené na půl žerdi. „Copak?“
„Ty ses mě právě dotknul?“
Roztáhl ruce v gestu kdo, já? „Jak, když stojím tady?“
„Musím se obléct.“
„Byl bych raději, kdybys to nedělala.“
„Říká muž, který dokázal říct několik souvislých ucelených vět, aniž by se mi snažil sundat kalhotky.“
„Sundala by sis je, kdybych tě poprosil?“
„Ne.“
„Tak proč se ptát, když jsem mohl snít? Celou dobu co jsem si povídal s tím tvým žhavým tělem pumy, které hraničí s nahostí, jsem přemýšlel o tom, jak bych z tebe pomocí svých zubů stahoval to pěkné prádlo. Kdybychom nadále mluvili, kdo ví, jak daleko bychom se dostali. Ačkoliv z té trochy musím říct, že jsi velmi, velmi nezbedná čarodějnice.“ Tak tohle byl mužský úsměv, při kterém se málem rozpustila.
Otočila se dříve, než mohl spatřit červeň, která jí vystoupala do tváří. A ještě těžší by bylo skrýt vztyčené bradavky a vlhkost na jejích kalhotkách. Prosím, řekněte mi někdo, že to není jeden z těch démonů, kteří mají dokonalý čich.
„Počkám na tebe ve vedlejší místnosti.“
Ohromená tím, že se tak snadno vzdá, se otočila, ale už byl pryč. Hmpf. Její mysl se stále zaobírala jeho rychlými změnami nálad, zatímco se oblékala. Zřekla se kalhotového kostýmu pro černou sukni s puky, červenou halenku s velkým výstřihem a síťované punčochy. Poté, co si prohlédla svůj vzhled v zrcadle, se ušklíbla. Jen proto, že ho nechtěla, to neznamenalo, že ho nebude mučit.
Zdálo se, že konečně našla koníčka, který ji bavil – hádky s Remym. Ale jak daleko jsem ochotná dotáhnout tuhle bitvu slov? Z nějakého důvodu ji na mysl vyskočila slova až do konce.
* * *
Uklidňující se v Ysabelině obývacím pokoji, Remy znovu sám sebe káral za to šílenství, které ho donutilo prosit Lucifera, aby ho nechal spárovaného s čarodějnicí. Stačilo mu si ji představit v tom chutně vypadajícím spodním prádle – které prosilo o to, aby bylo sundáno – a věděl proč.
Sakra, chtěl ji. Jeho zdrženlivost tváří v tvář pokušení, které představovala, ho překvapila. Většinu žen by se už teď snažil políbit. Nebo by je naplno sváděl, což nikdy neselhalo. Ale s jeho divokou čarodějkou se neodvážil. I přes sladkou vůni jejího vzrušení – ach ano, neuniklo mu to – pochyboval, že by se poddala tak snadno.
Takže vycouval a odzbrojil ji ve chvíli, kdy si myslela, že ho dostala. Z toho mála co věděla, to z čeho ho obviňovala, by udělal za normálních okolností. Nicméně, na jeho pumě nebylo nic normálního.
A když už byl u toho, co se sakra stalo předtím, než přišel? Nerozbil ty dveře jen proto, že neodpovídala. Byl by přísahal, že když šel ulicemi k jejímu apartmá, slyšel výkřiky. Ženské výkřiky. Ysabeliny. Zbytek cesty utíkal, a když nereagovala, vtrhl dovnitř připravený spáchat vraždu pouze pro to, aby ji našel v přitažlivém spodním prádle, ale bledou s vráskami bolesti kolem úst a očí.
Něco – nebo někdo – jí ublížilo. A přesto, byla sama a pachy v jejím bytě patřily jen jí a podivnému smradu spáleniny, který vymizel, zatímco spolu mluvili.
Něco skrývala, na to by si vsadil – ale co?
Dříve či později to zjistí. A pokud jí to ubližuje, nakope tomu zadek.
Ačkoliv jedno po druhém – nejdříve prošetří vězení, kde byly duše, za jejichž mučení se zaprodala.
Někteří by si mysleli, že je nefér, když jedna osoba může zaprodat svou duši ďáblu výměnou za věčný trest pro ostatní. Ale aby bylo jasno, nebylo to povoleno všem. Aby taková výměna fungovala, musela duše žádající pomstu mít pořádný důvod. Remy neměl přístup k Ysabeliině složce, protože byla zahrabaná v soukromém trezoru jeho pána, ale když jí bylo dovoleno vzít tolik duší a odsoudit je k tomu nejhoršímu, co mohlo Peklo nabídnout, pak to museli královsky podělat.
Vědomí, že jí museli ublížit, a to hodně, ho okamžitě naštvalo. Nevadilo, že ji neznal v době, kdy se to stalo. Ani to, že předstírala, že ho nemá ráda. Cítil se, jako kdyby měl zákonný podíl na tom, aby se ujistil, že ti co jí ublížili, budou potrestání – počínaje bytostí, která těm pěti pomohla utéct.
Proč to udělal? A ještě důležitější bylo, kdo to udělal? Kdo měl takový vliv, a ještě důležitější otázkou bylo, kdo chtěl vyběhnout s jeho čarodějnicí?

Remy to měl v plánu zjistit. A pak je rozdrtí.  

35 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělá kapitola, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju, už se těšim na další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Remy sa mi začína páčiť čoraz viac a viac ....

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Super! Díky za preklad!

    OdpovědětVymazat
  11. Moc moc děkuji za kapitolku

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad. Těším se na další :-)

    OdpovědětVymazat
  13. dík za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  14. Že by Remi nebyl jenom nadrženej, ale i starostlivej... :D díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Zulík - tak roskošný démon, tak úbohá čarodejnica a tak prefektný preklad. Dakujem.

    OdpovědětVymazat
  16. posielam velke dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  17. díky za překlad:-)

    OdpovědětVymazat
  18. skvělý překlad díky :)

    OdpovědětVymazat
  19. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  20. Úžasná kapitola, díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  21. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  23. Skvělé :-) Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  24. díky za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  25. dík za překlad :)

    OdpovědětVymazat