čtvrtek 4. července 2013

Krvavá - 4. kapitola




„Čau.“ Pozdravila jsem a vstoupila na opotřebovanou dřevěnou podlahu. „Rozjímáš nad vesmírem?“

Nick vyskočil, obracejíc se čelem ke mne. Musel být hluboce zamyšlený, když mne neslyšel. Všichni liškodlaci mají vražedný sluch. Udělal krok dopředu, ale pak se náhle zastavil. „Bože, ty vypadáš příšerně.“

„Díky.“ Pronesla jsem, když jsem ho míjela a posadila se na své oblíbené místo, židli postavenou na okraji otevřeného altánu. „Taky se tak cítím, ale díky hoře léků, je bolest prozatím potlačená. Začínají polevovat a já se netěším na to, co mě čeká potom.“
Nick si sedl na lavičku stojící naproti mé židli, obličej plný obav. Jeho kůže měla krásnou měděnou barvu, bohatě vlněné vlasy mu rámovaly obličej. Jeho otec byl polární liška, z původních obyvatel Kanady, jeho matka Kanaďanka z Francie. „Proč jsi mi sakra neřekla, že budeš bojovat s Mitchem? Přinejmenším bych přišel a dělal ti záložníka. Slyšel jsem, že on si vzal Joshe. Mělas tam mít někoho, kdo by se ujistil, že to nezajde moc daleko.

Povzdechla jsem si. „Dobře víš, že bys mi v tom zabránil, kdybych ti to řekla. Nechtěla jsem, aby ses za to cítil zodpovědný, pokud by šlo všechno k čertu. Vím, že jsem bojem hodně riskovala, ale byl čas srazit to šílenství na kolena. Všechno se zbláznilo, nebylo tu jiného východiska.“ Ušklíbla jsem se. „Navíc jsem věděla, že mám díky tobě slušnou šanci mu nakopat zadek, nebo z něj udělat fašírku. Bez našeho společného zápasení a tvé tvrdé práce, by mé dovednosti nezískaly potřebnou úroveň.“ Sepjala jsem prsty a sklonila krk. „Děkuju, Sensei.“

„Mohl ti vyrvat srdce z těla. Máš štěstí, že jsou vlci tak nesmírně egoističtí a užívají si hraní s kořistí – k jejich chybě. Kdybych útočil já, šel bych ti přímo po krku, a bez problémů bych s tebou skončil za méně než minutu.“

„To je to, proč tě vlci neustále podceňují, což je naše výhoda. Mitch byl dobře vypočítaný risk, který jsem mohla strávit. I přesto, že jsem oficiálně nevyhrála, všechno je teď otevřené. Můj otec ví, že každý na Compound už o tom slyšel, takže vlci musí pořádně zvážit další boje se mnou.“

„Oni s tebou budou bojovat, to nepochybuju.“ Pohlédl na jezero. „Musíme se odsud dostat ven. Mluvila jsi o tom s tátou?“

„Jo.“ Přitakala jsem. „Hned ráno po Výzvě. Byl neutrální, ale překvapivě se mě zastal James.“

„To je ale překvapení.“ Nick se usmál. „A vítané. Hrajeme o čas.“

„Souhlasím, ale teď musíme vyčkat. Je špatné, že jsem se narodila do Smečky. Bylo by mnohem jednodušší odejít. Je mi devatenáct. Pro normální lidské rodiny to znamená vysokou školu, cestování a život bez rodičů.“

„Pokud odejdeš, vystopovali by tě do jednoho dne.“

„Já vím. Debilní vlkodlaci.“ Položila jsem si hlavu na opěradlo židle. „Moje uvolnění do reálného světa musí vzejít od mého otce. Neexistuje žádný jiný způsob. Doufám, že brzy uvidí v pravém světle, jak se věci mají, než se začnou stupňovat, jak víme, že budou.“

Nickův telefon zapípal a on jej zvedl. „Teď musím jít na hlídku kolem obvodu a jdu pozdě.“ Vstal. Lovci zasahovali na naše území téměř neustále. Táta vlastnil téměř 500 akrů, hraničících s pozemky Úřadu vedení majetku, ale my bez výjimky hlídali každý den. Riskovat naše odhalení by bylo nepřijatelné. Lidi šlo lehce vycítit, takže najít je byla hračka. Museli jsme zajistit, že je co nejjemněji odvedeme pryč. Nick v tom byl dobrý, takže běhal nejčastěji. Neohrožoval je a ujistil se, že odcházejí živí, což bylo cílem, neboť častá úmrtí přitahovala nežádoucí pozornost. Někteří z agresivnějších vlků měli s lidmi malou trpělivost, a když měl lovec smůlu, zaplatil za překročení hranice vysokou cenu.

Stoupla jsem si a objala ho. „Neboj se. Budu v pořádku. Brzo se něco změní.“

Popadl mne jemně za ramena. „Zůstávej zatím blízko domova. Postarám se, abych v příštích několika dnech neměl moc povinností. Můžeme přijít s novým plánem – třeba ti postavit dům jen několik mil odtud a zamykat tě uvnitř.“

„To zní jako sen. Hlásím se.“ Usmála jsem se. „Miluju být zavřená v malém prostoru. Potom můžou přijít velcí, zlí vlci a rozmrzele odfouknout můj příbytek.“

Nick se zasmál. „No, bylo by to určitě lepší, než celý den měřit síly s nepřítelem.“ Pohladil mě po tváři. „Zůstaň v bezpečí.“

„Zůstanu. Myslím, že skloním hlavu a budu odpočívat.“







Po Nickově odchodu, jsem přecházela přes malý kopec před chatou. Měli jsme několik doků okolo majetku, ale hlavní dok byl jen na levé straně altánu. Byl dlouhý, se starými, zvětralými šedými prkny, na začátku byly nášlapy zahalené rouškou stromů, na konci ustupující slunečním paprskům. Slunce se vyšplhalo výš na oblohu, a jak na mne svítilo, cítila jsem se dobře, ve své unavené, týrané kůži. Posadila jsem se a po chvíli natáhla záda a zavřela oči. Tlak od škrábanců, které mi udělal Mitch, bolel, ale doktor je sešil a potřel je nervy-umrtvujícím sérem. Bůh mu žehnej. Měla jsem bolesti, ale snesitelné. Závratě vymizely a já se konečně cítila normálně.

Musela jsem na minutu usnout.

„Vstávej.“ Zavrčel mi kdosi do ucha. „Pokud víš, co je pro tebe dobré, uděláš to tiše.“ Poznala jsem ten hlas. Ale já nikam nepůjdu.

„Řekl jsem, aby ses kurva postavila!“ Tlak na prstech sestoupil, stejně jako útočník, tentokrát mi podrážkami bot drtil nárty.

Ježíši Kriste, ty si snad děláš srandu. Zcela jsem se probudila. Byli jsme přímo pod širým nebem. Ano, byla jsem často pronásledována, ale nikdy tak blízko mému otci. Compound byl masivní a rozlehlý, se spoustou míst, kde moc Alfy byla menší. „Já se nepohnu, Seane.“ Zamumlala jsem, víčka stále zavřená. „Můžeš jít do pekla, pokud si myslíš, že jsem tak hloupá, že s tebou někam půjdu. Nech mě být a vypadni, než se dostaneš do potíží.“

Tvrdé kopnutí mi zasáhlo žebra a připravilo o dech. Zatraceně. Otevřela jsem oči. Nehodlal odejít. Zvedla jsem ruku, aby stínila proti žáru poledního slunce. „Upřímně, Seane, můžeš mě kopnout do prdele, ale já s tebou nikam nepůjdu. To bys měl vědět líp, když mne sleduješ. Tvůj Alfa je padesát metrů odsud. Nevěděla jsem, že si přeješ zemřít, ale můžeme to klidně uskutečnit.“

Sean si dřepnul vedle mne. Záblesk kovu jsem zahlédla koutkem oka, jak se pohnul. Svíral hrozivě vyhlížející lovecký nůž, jeho duhovky svítily velice křiklavou oranžovou. Byl podrážděný a plný emocí. Sean byl Mitchův nejlepší přítel. Jeho vlčí část se drala na povrch, připravená ublížit a pomstít svého kamaráda. Nebylo pro něj žádné cesty zpět. Měla jsem tušit, že se něco takového může stát. Dvakrát sakra.

Sean byl temperamentní vlk, vždy bojující se sebekontrolou. Potom, co Tyler zranil Mitche, mi Sean opakovaně vyhrožoval. Ale nakonec, Mitchovo zranění měl na svědomí Tyler, takže potom, co mne Sean na odplatu obdařil párem zlomených žeber, se šlo dál. Hlavním problémem bylo, že Mitch a Sean patřili ke skupině nejproblémovějších vlků na Compound. Postarší vlkodlak Hank Lauder je pravidelně dráždil. On a jeho syn, Stuart, byli ti, co rozdmýchávali nejvíce ohníčků nespokojenosti ohledně Smečky. Ty dva držel na živu Cainův Mýtus. Hank byl skoro stejně starý jako můj otec a opravdu silný. Jeho strach ze zániku rasy byl hluboký a zažehl oheň, jenž nelze uhasit.

Ty dva dostal pryč fakt, že se mnou neměli přijít moc často do kontaktu a přímo neuposlechli příkazů Alfy. Byli šťastní, že mladí, nadšení vlci klidně udělali špinavou práci za ně, a Sean mne vyhledal právě z tohoto důvodu. „Nepůjdeš pryč potom, co jsi udělala Mitchovi, Dcero Caina.“ Zavrčel, sliny mu stékaly koutky úst. „Půjdeš se mnou, nebo tě zabiju přímo tady.“

„V případě, že jsi nepostřehl novinky,“ odpověděla jsem a snažila si najít lepší obranné postavení, „já Mitchovi neudělala nic. Vše, oč jsem se snažila, překonal během méně než pěti minut, jak už to vy vlci umíte.“ Pokoušela jsem se rozdávat ty nejtvrdší rány, jaké umím, ale bylo to k ničemu. „Jakékoliv stížnosti prober s Jamesem. Myslím, že bude víc než potěšen to s tebou řešit, pokud ho hezky poprosíš. A když mi stále nevěříš, jdi a najdi Joshe. Řekne ti fakta o svém bratrovi. A teď, moje rada zní, aby ses sakra uklidnil a odešel, než ztratíš svůj ubohý život.“

„Nech toho. Vstávej.“ Procedil Sean skrze dvě řady ostrých, pevně zaťatých zubů. Když jsem se nepohnula ani pod nátlakem drceného malíčku, hrozivě vyštěkl. Rozhodil rukama a vykřikl: „Copak to nechápeš? Seru na to, co se stane se mnou! Všichni už máme po krk toho, jak vychloubačně chodíš okolo Compound, jako kdyby si sem patřila. Víme, že jen čekáš, abys nás mohla shodit dolů, a boj s Mitchem – to byla poslední kapka.“ Jeho oči zůstaly prázdné, když začal recitovat. „Nenarozená dcera Caina bude žít. A od onoho dne budou Vlci noci platit. Jejich pokání bude maso, maso jejich těl -“

Přerušila jsem ho. „Páni, můžeš přestat.“ Znala jsem tyto řádky zpaměti, od té doby, co mi byly v raném věku vyryty do mozku. Nepotřebovala jsem si připomínat mé prokletí. „Nejsem si jistá, jestli bych měla tleskat, nebo vstát a klanět se. Seane, neměla jsem tušení, že tvá schopnost něco si zapamatovat je tak dobře vybroušená. Dobrá práce, Sparky. Když se dostanu zpět do lodge, určitě tam najdu zlatou hvězdu. Teď, jak už jsem ti říkala, se ztrať, než řeknu Alfě, že jsi obtěžoval jeho těžce zraněnou dceru.“

Nůž opsal oblouk předtím, než jsem ho mohla zastavit. Překulila jsem se, ale ne dost rychle. Příběh mého života s těmito kluky. Čepel se zabodla do mého ramene a zůstala tam, vnořila se do mého těla podobně jako nůž na porcování velikonoční šunky. „Ježíši, Seane!“ zařvala jsem. „Co to kurva je?“ Pak se na mne vrhnul. Dokutáleli jsme se až na okraj přístaviště. Naštěstí se nůž pohybem uvolnil. Spadli jsme do jezera.

Jediné, co mi běželo myslí při cestě dolů, bylo, že vlkodlaci nesnáší plavání, ale mně to nevadí. Dokonce jsem v tom docela dobrá. Mohla bych použít vodu ve svůj prospěch.

Když jsme byli úplně ponořeni, neztrácela jsem čas, omotala jsem nohy okolo Seana a přetočila ho, abych se ujistila, že je pode mnou, takže jsem mohla vyplavat k hladině a rychle se nadechnout. Voda v jezeře byla poměrně hluboká, a to mi pomáhalo. Sean váží zhruba třikrát víc než já, protože vlci jsou těžcí, jejich tělesná hmotnost je mnohem větší, než jakéhokoliv člověka srovnatelné výšky. Takže když se potopil, byla jsem poměrně optimistická.

Nezůstal pode mnou dlouho. Přišla jsem o dech, když se dostal z mého sevření a vyplul na povrch. Zastavil se, jen aby chytil hrst mých vlasů, což mu umožnilo mne znovu přišpendlit ke dnu. Zasraný vlasy.

Sean byl vyšší než já, tudíž jsem nechtěla riskovat, že se odrazím ode dna a budu se pokoušet získat výhodu, místo toho jsem ze všech sil začala plavat pod vodou. Držel mne za vlasy, ale já se obrátila a omotala nohy okolo jeho pasu. Pak jsem použila volné paže a stáhla nás hlouběji do jezera. Nedostala jsem se moc daleko, když Seanova ruka našla můj krk a pevně stiskla.

Do prdele.

Ale předtím, než stihl získat lepší držení, aby mne co nejvíc přiškrtil, uvolnila jsem sevření svých nohou a začala jej zuřivě kopat do břicha. Odkopla jsem ho ve vodě dozadu, ruka plná mých vlasů se uvolnila, když se ode mne odtrhl.

Vyrazila jsem nahoru a chytla dech. Sean se vynořil asi deset stop ode mne a okamžitě se na mně znovu vrhl. Když Seanova pěst vylétla z vody, uviděla jsem jiný záblesk. Ten kluk vytáhl druhý nůž. Neuvěřitelné. Tenhle byl mnohem menší, většina kluků jej nosí za opaskem – žijeme v lesích – ale na velikosti nezáleží – stále je schopný ze mě něco odříznout, nebo mi rovnou podřezat krk.

Všimla jsem si dalšího důležitého faktu, když se vynořil - Seanovy duhovky nabyly zářivě žluté barvy. Kdybych ho donutila se ještě víc rozzuřit, mohl by se možná přeměnit. Vlci potřebují k přeměně místo, a pokud si ho Sean nesežene, je možné, že se jeho tělo začne měnit bez souhlasu. Ztráta kontroly nad přeměnou byla vzácná, ale Sean je vznětlivý člověk – tedy i horkokrevný vlk. Nikdy jsem neslyšela o topícím se vlkodlakovi, ale jakmile se začne měnit, získám čas dostat se ke břehu živá. Klíčem bylo ho namíchnout.

Vyskočila jsem nahoru ven z vody, s gigantickým kopem a rozhozenýma rukama. Musím zůstat krok před ním. „ Půjdeme na výlet… jo, Seane?“ lapala jsem po dechu. Kopnutí. „Zase… nůž? Co…? Nemáš v kapse… žádnou pořádnou… zbraň?“ Bylo těžké se ve stejnou dobu posmívat a plavat zároveň, ale zvládala jsem to. Kopnutí. „Vlkodlaci nepoužívají…zbraně, pamatuješ? Vy jste“ – tempo – „přece… silní. Zbraně jsou pod vaší úroveň… Jsou příliš… lidské.“ Zatlačila jsem pažemi.

„Všichni o tobě budou mluvit…“ Nádech. Tempo. „Jak potřebovala pusinka nůž… protože mi nemohla nakopat zadek… osobně.“

„Drž hubu.“ Zavrčel, téměř na dosah. Jeho špičáky se prodloužily a vyčnívaly mezi rty. Odtáhla jsem se, v posledním zoufalém pokusu získat větší náskok. „Teď zemřeš. O to se postarám.“

„Ne, pokud můžu pomoct.“ Plavala jsem ke břehu. Musím ho pořád popichovat – dokud ještě můžu. „Všichni tví kumpáni… budou mluvit o tobě… Seane. Staneš se žhavým předmětem každé konverzace. Jak jsi musel použít zbraň… namísto své Síly… abys zabil… ženu.“

„Nikdo o tom nebude mluvit, mrcho, protože já budu ten, kdo tě konečně zabije. Budu hrdina. Vlky nebude zajímat, jak jsem to udělal, ale že je hotovo.“ Velkým tempem se přiblížil a úspěšně zmenšoval vzdálenost, která nás dělila.

„Ne, nebudeš hrdina, protože budeš… mrtvý.“ Popadala jsem dech, mé ruce začaly váhat, jak na ně dopadla únava, mé rány z předešlé noci naříkaly a bolely. Adrenalin zůstal jediným, co mne drželo ve hře. „Proč jste vy vlkodlaci tak natvrdlí? Můj táta… tě zabije.“

Nůž pročísl vzduch těsně před mým obličejem. Voda zastříkala, jak jsem klesala ke dnu a bránila se. Otočila jsem tělo dokola, hledala jeho nohy. Jakmile jsem je uviděla, doplaval jsem k nim a škubla. Gravitace pracovala v můj prospěch – ztratil rovnováhu a ponořil se. Nadechla jsem se a plavala zpět pod hladinu. Naneštěstí se nevzdával a ani neumíral kvůli vdechnuté vodě, zatím ne. Otočil se ke mne, v té zeleně zakalené temnotě, se zářivě žlutýma očima, které vypadaly poměrně děsivě. Narovnala jsem se, zatímco co Sean plaval vpřed, jsem nadskočila a ohnula kolena, abych zůstala nad ním. Když se dostal dost blízko, vší silou jsem ho kopala proti pěsti a doufala, že mu vykopnu nůž, co svíral. Nefungovalo to. Nůž zůstal.

Voda nás od sebe odstrčila. Měla jsem štěstí, že se nůž nezabodl do mojí nohy. Sean se rychle vzpamatoval, zamával mi a usmíval se jak sociopat – vyděsil nejen mě, ale i okolní ryby. Je namístě říct, že toto je můj první boj s vlkem ve vodě, a také doufám, že i poslední. Jsem unavená. Zaklonila jsem se a znovu vystřelila nohy. Zaměřila jsem se na jeho tvář, neboť plaval přímo proti mně. Zvrátil hlavu a k mému potěšení bolestně zavyl, takže vypotřeboval většinu vzduchu, jak dokazovalo hejno bublin okolo něj. Dobře. Doufám, že se udusíš k smrti, debile.

Nezpomalilo ho to. Otočila jsem se k němu, když bodl nožem dolů. Byl blíž k hladině, než já. Snažila jsem se úder zablokovat rukou, připadalo mi to, jako by se náhle čas neuvěřitelně zpomalil. Nůž našel svůj cíl - zanořil se do mé velké, těžké a mokré bandáže. Díky Bohu za zatracenou bandáž. Malý nůž tam zůstal uvězněn, což jsem okamžitě využila, vymrštila celou ruku dozadu – rozčísla vodu – berouc nůž sebou pryč od útočníka.

Pak jsem plavala vzhůru.

Sean a já jsme se vynořili ve stejnou chvíli. Vytrhla jsem nůž a odhodila jej co nejdál, předtím než to mohl udělat on. Byl to chabý pokus – Sean mi klidně mohl zlomit vaz. A malý nůž pro vlka nic neznamenal, proto jsem se ho raději zbavila, než by byl použit proti mně. „Jejda Seane.“ Vyhrkla jsem. „Vypadá to, že budeš muset zapojit své pěsti.“

Vrhl se na mne, ruku mi omotal okolo krku, snažil si mne přitáhnout, aby mohl upevnit škrcení druhou paží. „Moje pěsti jsou silnější než tvé.“ Zavrčel mi do ucha. „Uvidíme, jestli se z toho teď dostaneš.“

Zaryla jsem nehty své zdravé ruky do Seanovy paže, až vytryskla krev. Nenatropila jsem žádné vážné škody, ale začala jsem se hroutit. Uvnitř zabandážované ruky propukla bolest tak silná, že jsem ji nemohla ignorovat. Byla jsem uprostřed souboje o život. Zabandážovanou ruku jsem znovu ponořila do vody a zarazila ji Seanovy do boku, snažila se útočit na jeho ledviny. Buď ta sádra bude mocnou zbraní, nebo ať se sakra klidně uvolní. „Co,“ podařilo se mi procedit mezi údery, „co budeš dělat, až budu mrtvá, Seane? Budeš se tak nudit… nezůstane ti nikdo, koho bys mohl obtěžovat. Počkej, beru zpět… ty budeš mrtvý, pamatuješ? Ani si neužiješ své vítězství.“ Sean se ušklíbl. „Až umřeš, budu oslavován. Budu mít konečně klid, protože budu vědět, že nebudeš špinit a ničit naší rasu a já budu ten, kdo tě zastavil. Získám si respekt.“

„Nebudeš mít klid… ty idiote… protože, jak už jsem řekla dvěstěkrát.. budeš mrtvý.“ Zalapala jsem po dechu a vzpírala se proti jeho sevření. V návalu energie jsem použila nohy. Bylo mi tak blbě z tohohle hovna a každého, kdo si o mne utvořil pomýlený názor.

Pohyb nás strhl dozadu pod vodu, neustále jsme však proti sobě zlostně mlátili. Moje sádra se téměř rozpadla. Byla ale úplně nasáklá, a o to těžší, tak jsem jí použila k poslednímu úderu. S volnými prsty jsem si našla cestu k Seanovým očím. Můj oblíbený útok.

Strčila jsem mu nehty do očí a ignorovala škubavou bolest, kterou mi to způsobilo. Sean pod vodou otevřel ústa a zařval, uvolnil své sevření. Kopla jsem vzhůru, vynořila se a nabrala vzduch pro další kolo. Mé plíce byly vyčerpány – spolu se vším ostatním – a z poloviny naplněné vodou z jezera.

Sean se přikradl za mě, z očí mu tekla krev a špičáky měl mnohem delší, než obvykle. Byl na pokraji změny.

Věci se daly do pohybu.

Kašláním jsem z plic dostala většinu vody. Sean se ohnal pěstí a zasáhl můj obličej. Snažil se něco říct, ale nemohl, protože se právě měnil. Nepotřeboval slova; jeho oči a výraz tváře mi řekly vše, co jsem potřebovala vědět.

Rána mne znovu srazila pod vodu, v hlavě mi zvonilo. Sean plaval dolů a popadl mne, drápal do mého těla, pak se však zarazil. Tohle byl ten nejdivnější zápas s vlkodlakem všech dob. Nakonec, Seanovým cílem bylo mne utopit, ale potřeboval dýchat stejně, jako já. Vlkodlaci jsou nadpřirozené bytosti, stále však mají plíce. Nezemřel by tu jako já, ale bez kyslíku by ztratil vědomí. Potřásla jsem hlavou a vrazila mu lebkou pod krk. Vyprskl a výkopem se nás snažil dostat k hladině, nepustil mě.

Zavrčel. „Už jsi unavená?“ Znělo to dost zvláštně, přes jeho krk, teď už porostlý srstí. „Tak se předveď, blbečku.“ Rozkašlala jsem se. „Co se děje? Neumíš snad ovládat svou vlčí polovinu? Víš… je na to přece pilulka.“

Sean zuřil, celé jeho tělo se chvělo nenávistí a zlobou. Věděl, že nad sebou ztrácí kontrolu, a nebylo nic, co by mohl udělat, aby přeměnu zastavil. Pokud chci zůstat na živu, musím ho odstrčit. „Jo… je to takzvaná… pilulka selhání. Můžeš si jí vzít dvakrát denně a nakonec -“ voda se mi valila do pusy, když nás stáhl dolů.

Sean mě stále ještě držel kolem pasu, ale já se svíjela a snažila vymanit, což byla velká chyba. Nepočítala jsem s jeho velkými, ostrými drápy. Jak jsem se pohnula, přejel po mých bocích a rozřízl je. Zastavila jsem se, vzhlédla k Seanovu obličeji. Víc vlčí, než lidská, jeho tvář na mne pohlédla. Celá porostlá srstí, díky čemuž vynikly jeho hnusně zářící oči, To by mohlo být ono. Jeho síla se každou sekundou zvětšovala. V mém arzenálu pro přežití zbývala pouze jediná, poslední věc. Teď nemohu hrát mrtvou.

Namísto vzdoru jsem se dokonale uklidnila.

Sean se usmál, myslel, že jsem to vzdala.

Sebrala jsem se, zvedla hlavu a zaměřila na něj svůj pronikavý pohled. Obrnila jsem se, mé oči zůstaly připoutané k těm jeho, neuhnula jsem ani o píď. Při těch vzácných příležitostech, kdy jsem bojovala proti Betám, jsem se naučila, že vizuální podněty je mohou zastrašit. Raději by zemřeli, než aby přiznali skutečný důvod, ale obvykle ustoupili, dělali něco jiného pro vítězství v souboji. V jejich myslích vládl neochvějný názor, že je fyzicky nemožné, aby měla žena vyšší status, tudíž pro ně tento pojem jednoduše neexistoval. Odcházeli přesvědčení, že to ukončili z dobrého důvodu. Nechala jsem je.

Netušila jsem, zda to bude fungovat i na Seana, který byl jasně od narození Alfou, ale nic jiného jsem už v rukávu neměla. Seanovo tělo ztuhlo, když jsme byli v neustálém, nepřerušeném očním kontaktu a on ho nedokázal ovládnout. Jako vlk, nemohl prostě odmítnout oční přetlačovanou. Uklidnila jsem se a podívala se co nejpronikavěji do jeho duše. Seanovi chvíli trvalo, než zareagoval. Odtrhl oči jako první, s řevem bestie. Odhodil mě pryč takovou silou, že jsem rozrážela vodu, po jeho stisku mi zbyly na hrudi krvavé šrámy. Zavrávorala jsem, otřesená tím, jak rychle se krev řine z mých nových ran. Plavala jsem a doufala, že se dostanu k hladině.

Vynořila jsem se, volajíc po vzduchu. „Gaahh.“ Vdechla jsem tolik vzduchu, kolik jsem jen mohla, snažíce si naplnit plíce a zároveň je zbavit vody. „Proboha.“ Prskala jsem, kašlala. Otočila jsem se dokola, připravovala se na další boj, natahovala hlavu a hledala místo, kde se vynoří Sean. Šlapala jsem vodu a neustále se rozhlížela. Po několika sekundách jsem znovu strčila hlavu pod vodu. Nedávala jsem si žádné bláhové šance, že bych doplavala ke břehu, s rozzuřeným vlkodlakem v patách. Lepší je postavit se mu čelem, než být skolena zezadu. Překvapení mohou zabíjet a kromě skoro-utonutí a krvácení, jsem měla poměrně dost starostí.

Všimla jsem si velkého objektu, pohybujícího se v dálce. Bylo těžké ho v té kalné vodě sledovat, tak jsem plavala blíž. Byl to Sean. Byl uprostřed proměny, která probíhala na dně jezera. Hleděla jsem několik sekund, jak se měnil a po pár okamžicích se jeho tělo stalo úplně něčím jiným. Vyplavala jsem. Pravděpodobně nehodlal zemřít tam dole, ale já se nezdržovala s tím, abych to zjišťovala. Vlkodlak mohl zemřít pouze tehdy, když byla jeho páteř zlomena, nebo přerušena, čímž se přetrhla veškerá komunikace mezi mozkem a tělem. Nevěděla jsem, jestli ve vlčí podobě Sean pod vodou nabyde vědomí, ale bylo by hloupé čekat. Jednou věcí, jíž jsem nikdy nedělala, byl souboj proti vlkodlakovi v jeho pravé podobě. Tohle byla bitva, kdy jsem neměla šanci vyhrát.

Když se v noci vlci měnili, zůstávala jsem ve svém pokoji. Tento příkaz jsem nikdy neporušila. Táta vyrážel s velkou skupinou, kde jsem nebyla já, ani ostatní lidé z okolních měst. Byl to velmi dobře promakaný akce.

Ztratit tolik kontroly, aby se vlk nečekaně proměnil, jak právě předváděl Sean, bylo velice neobvyklé. Jakmile se člověk stane vlkem, musí prokázat vládu nad svou zvířecí stránkou, která je nazývána Dominion. Lidská stránka musí být silnější než vlčí. To bylo absolutní. Někdy mladým vlkům trvalo delší dobu se naučit zvládat své přeměny, ale nakonec to zvládli. Nebo nesměli žít. Sean neměl, jak se právě dokázalo, plnou kontrolu nad svým vlkem, což je pro něj velice špatné – jestliže si mým napadením už rovnou nepodepsal rozsudek smrti. Začala jsem plavat. Zpozorovala jsem postavy, běžící dolů a shromažďující se u chaty. Byla jsem uprostřed jezera.

Trvalo by mi dlouho, než bych dosáhla břehu.

Nikdo mi nepřišel na pomoc.

Bylo to tak lepší. Nepotřebovala jsem, aby si vlci mysleli, že jsem ještě slabší, než podle nich jsem. Zamířila jsem k zemi, protože to bylo blíž, než do doku. Když se mé nohy konečně dotkly plevele, vzpřímila jsem se. Jakmile jsem narazila na malé pobřeží, zhroutila jsem se. Tolik k houževnaté holčičí fasádě.



První tváře, které jsem nad sebou uviděla, byly mého otce, Tylera a Jamese, což znamenalo obrovskou úlevu. Překulila jsem se na stranu a vykašlala pramen vody. Můj žaludek byl jeden velký uzel. Cítila jsem se, jako bych v něm měla polovinu vody z jezera. Když jsem zase konečně mohla dýchat, převalila jsem se na záda. Už jen tento malý pohyb vyžádal velké množství mé chabé energie. Tváře se stále tyčily nade mnou, nikdo nic neříkal. Krev, vytékající z mých ran, padala na trávu. Zranění způsobené Seanem bylo zjevně vážnější, než jsem si uvědomila ve vodě. Nechtěla jsem se na to podívat.

Tyler spustil jako první. „Co se to sakra stalo? Byl tam s tebou Sean?“

„Jo, to byl Sean.“ Odpověděla jsem mezi dalšími záchvaty kašle. „Je někde v jezeře.“

Tylerův obličej posmutněl. „Je mi to tak líto, Jess. Právě jsme zjistili, co se stalo. Danny si uvědomil, že jsi v průšvihu, když vyšel ven a uslyšel šplouchání. Dostali jsme se sem právě ve chvíli, kdy jsi ty a Sean šli naposledy pod vodu, a pak si se vynořila a začala plavat ke břehu.“ Jeden z mých spojenců musel slyšet zvuky zápasu, protože i kdyby to slyšeli ostatní vlci – a jsem si jistá, že slyšeli – žádný z nich by nepřispěchal na pomoc. Nick byl příliš daleko, než aby to zaslechl. Je jasné, že Sean vše věděl a zaútočil, protože měl slušnou šanci na úspěch.

Můj otec se posadil na jedno koleno a opatrně mi odhrnul tričko, aby se podíval na rány na břiše a boku. Díval se na krvavé šrámy beze slova, aniž by projevil jakékoliv emoce. Pak – k mému překvapení – se natáhl a něžně mi odtáhl pramen mokrých vlasů z tváře. Jeho prsty na mé tváři chvilku zůstaly. Sledoval obrys mého obličeje bříškem palce, a když se jeho ruka stáhla, byla pokrytá krví. Mojí krví.

Oči mu zfialověly. Odvrátil se, ústa sevřená do tenké linky.

Mezi všemi těmi zraněními, mojí zlomenou rukou a bolestí, jsem se sotva držela při vědomí. Potřebovala jsem víc, než jen tišící léky, potřebovala jsem být vyřazena. Přimhouřila jsem oči a pohlédla vzhůru, snažíce se zachytit tvář bráchy a Jamese. Jejich hněv byl téměř hmatatelný, vyzařoval z nich. To mne na chvíli uklidnilo.

Většina vlků z Compound se shromáždila u vody, ale v přítomnosti Alfy nikdo ani nemrkl, nepohnul jediným svalem. Tátova hlava se otočila směrem k jezeru a pak zpět do doku. Zavrčel na někoho, koho jsem neviděla. „Jdi ho vylovit z jezera. Za tohle zaplatí svým životem.“ Tři vlci bez zaváhání skočili do vody. Nezáleželo na tom, že neumí moc dobře plavat.

„Jessico?“ Otec se na mne obrátil. Buď mluvil příliš potichu, nebo jsem odpadávala. Klekl si ke mně a jeho ruce se mě pokoušely zahřát.

„Jo?“ zamumlala jsem, mé oči se rozšířily a můj mozek byl v ohni.

„Pošlu tě pryč.“

Zavřela jsem oči a neubránila se úsměvu. „Všechno to bylo o načasování.“

33 komentářů:

  1. Děkuji z apřeklad. Ale chudák holka, ja bych takové pecky nevydržela :-(

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  4. dakujem za preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Je to frajerka,Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Zulík - Ale holka má gule- to sa musí nechat.

    OdpovědětVymazat
  11. ďakujem za ďalšiu časť :) jane

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad. Tohle je skvělý příběh. Jsem moc zvědavá, co bude dál :D

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  14. To byla napínavá kapitola. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Waaaaaaaa tato kapitola bola genialna..vdaka za. preklad... :D

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. Skvělá kapitola, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. To je hrozné, pro mě jsou ti vlkodlaci slaboši, obdivuji jí, že to doposud vydržela. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  20. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  21. Taky děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat
  22. Ďakujem za preklad "úvodu" do série. I keď sa zatial zorientovávam na vašom blogu, verím že na pokračovanie série niekde narazím ;-) :-)

    OdpovědětVymazat