středa 19. června 2013

Dotek moci - 2. kapitola 1/2




Tiché zakašlání mě vytrhlo ze spánku. Instinkty mě nakoply a já vyskočila na nohy, než jsem si uvědomila, kde jsem. Ve vězení, čekající na popravu.
„Klid,“ řekl muž. Stál blízko dveří do mé cely. Ačkoliv byl ozbrojen mečem, neměl na sobě uniformu městské stráže. Místo toho měl krátký plášť, černé kalhoty a boty. Záře z lucerny osvítila jeho silnou tvář a známé rysy. Vzpomněla jsem si na něj z davu, když na mě zíral při zatčení.

Čekala jsem.
„Jsi opravdu léčitelka?“ zeptal se.
„Viděl jsi tetování.“
„Pro město na hranici přežití, je dvacet zlatých značná suma. Naučil jsem se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci, jako je tetování nevinného člověka. Je to to, co se stalo i tobě?“ Naklonil se ke mně, jako by má odpověď byla rozhodující.
„Kdo to chce vědět?“ Zeptala jsem se.
„Kerrick z Algy.“
Domnívala jsem se, že je to městský úředník, ale název z Algy byl na sever od Devíti Hor. Pokud nelhal, pak cestoval daleko od domova. „Ne, Kerricku z Algy, můžeš jít v klidu zpátky do své postele. Stráže chytily správnou dívku…a zítra bude toto město zase jednou bezpečné.“ Což nebyla úplná pravda. Ve dvaceti letech bych se neměla nazývat dívkou, ale žena zněla příliš…formálně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Proč tě to zajímá?“
„Je to důležité.“ Znělo to tak upřímně a zíral na mě jako bych jeho osud držela ve svých rukou.
Odfrkla jsem si. Co na tom teď záleží? „Avry.“
„Z?“
„Odnikud. Na tom nezáleží. Teď už ne.“
„Záleží.“
„Z Kazanu. Spokojený?“
Místo odpovědi, Kerrick sevřel mříže oběma rukama a opřel si o ně na chvíli čelo. Myslela jsem si, že se cítí provinile ohledně mojí přicházející popravě, ale jeho nedávné chování to nepotvrzovalo.
Když poklekl na jedno koleno, strach nahradila zvědavost. Sáhl do kapsy a vytáhl dva dlouhé kovové kousky. Ustoupila jsem, jak mě prostoupil strach. Měla bych zavolat stráže? Co když už je oddělal?
Odemkl mou celu. Dveře se otevřely. V té době už jsem stála u kamenné stěny.
Narovnal se a pokynul mi. „No tak pojď.“
Ani jsem se nepohnula.
„Chceš být popravena?“
„Některé věci jsou horší než smrt,“ odpověděla jsem.
„Co…oh. Já ti neublížím. Slibuji. Hledal jsem léčitele celé dva roky.
Teď jsem pochopila. „Chceš odměnu jen pro sebe.“
„Ne. Jsi cennější živá než mrtvá.“ Odmlčel se, vědíc, že řekl něco špatného. „Chci říct, že potřebuji, abys pro mě někoho vyléčila. Jakmile mu bude lépe, můžeš se vrátit zase ke skrývání nebo dělat cokoli chceš.“ Přesto tlumené hlasy a zvuky rozruchu dosáhly k nám. Kerrick se ohlédl vlevo. „Ale jestli nepůjdeš hned teď, už tady nebude jiná možnost.“ Natáhl ke mně ruku.
Zaváhala jsem. Věřit úplnému cizinci nebo zůstat ve vězení a ráno být popravena? Kdyby byl upřímný, Kerrickova nabídka znamenala dostat svůj život zpátky. Můj život na útěku. Nic lákavého, ale pud sebezáchovy, který mě pobízel uplynulé tři roky, se opět rozhořel k životu. Co když lže? S tím se vypořádám později. Právě teď na tom nezáleželo; smutné živoření dostalo přednost před smrtí. 
Popadla jsem ho za ruku. Teplé tvrdé prsty obemkly mé. Provlekl mě chodbou. Nevěnovala jsem ničemu přílišnou pozornost, když jsem sem přišla, ale věděla jsem, že tahle cesta vede jen k dalším celám. Byly jen jedny dveře do vězení. A hlasité zvuky přicházely z toho směru. Strach zavířil. Šílené, jak ještě před pár hodinami jsem se nestarala, jestli budu žít nebo zemřu, ale teď mě sžírala zoufalá potřeba žít.
Naše slepá ulička skončila, ale Kerrick otevřel dveře poslední cely. Měsíční světlo a studený vzduch proudil z malého okna vysoko v kamenné zdi.
Kerrick zahvízdal jako noční drozd. Mladý muž prostrčil hlavu skrz otvor. „Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď, když k nám natáhl ruce.
„Chyť ho za zápěstí,“ řekl Kerrick, jak mě vyzdvihl nahoru.
Zahákli jsme se za zápěstí. Vytáhl mě oknem s překvapivou rychlostí a silou na hubeného kluka. Jeho výkon byl podpořen dvěma muži držícími mu nohy. Dosáhl pro Kerricka a já si všimla, že okno bylo kdysi zamřížované. Mezi pahýly mříží se jevily, jako by zrezavěly.
Rozhlédla jsem se, proč tihle muži použili tohle okno. Na zadní straně vězení byly pastviny a stáje pro koně stráží. Vzhledem k tomu, že vězení stálo na okraji města, nebyly za ním žádné budovy. Jen dobře používaná obchodní cesta mezi severem a jihem.
Připojil se k nám Kerrick. Rachot se ozval, muž zaklel a pak bušení mnoha nohou - jako do bubnu - zesílilo, míříc k nám.
„Balene.“ Řekl Kerrick s povzdechem jeho jméno.
„Útěk nebo boj?“ zeptal se mladý muž.
Kerrick se podíval na mě. „Útěk.“
Po přeskočení plotu k pastvinám, jsme běželi k lesu. Skupina strážných za námi zněla, jako by nám každým okamžikem měli šlapat na paty. Poslední zbytky nemoci překážely mému dýchání a já lapala po vzduchu. Na vteřinu mě udivilo, že Fawn přežila tak dlouho, jak přežila.
Když jsme dosáhli okraje lesa, Kerrick zavolal, „Pánové, splyňte s přírodou. Potkáme se na místě setkání.“ Popadl mě za ruku.
Kerrick mě vedl temným lesem, ale moje chůze v porovnání s ním zněla hlasitě. Nicméně, moje zvuky zakopávání, se staly nezjistitelnými, když stráže vtrhly do lesa, honíc nás. Praskání zlomených větviček a křupání listí dominovalo.
Brzy se ztišili a pohybovali se velmi opatrně, zastavujíc každých pár minut, aby nás zaslechli. Držíc lucerny vysoko, rozprostřeli se do řady. Napočítala jsem dvacet světelných bodů. Kerrick zastavil, když to udělali, ale náš postup vpřed byl mučivě pomalý. Obávala jsem se mého znovu chycení, bylo bezprostředně blízko, pokud bychom se dřív nesetkali s Death Lily (Smrtící Lilie) a nesnědla nás. Při té myšlence jsem se otřásla. Raději bych šla pod gilotinu, než být polapena lidi-jedící rostlinou.
„Tady jsou,“ ozval se hlas.
Ztuhla jsem, ale Kerrick mě chytil za ramena, nařídil mi, abych mlčela a shodil nás na zem. Kutáleli jsme se pod podrost. Zvláštní vibrace projela mým tělem. Zvuky pronásledování se přiblížily. Přesvědčená, že nás pošlapou, přitiskla jsem se k němu, jak se můj svět točil. Zastavili jsme se, já na zádech.
Kerrick mě schoval z dohledu. Většinu své váhy udržoval svými lokty. Zadíval se vpravo. Stíny poskakovaly, jak se boty zastavily blízko nás. Několik strážných prošlo pár centimetrů od nás.
Moje hrdlo škrábalo s potřebou ke kašli. Potlačila jsem ohromnou touhu kroutit se, křičet, škrábat. Poté šustění listí a našlapování bot sláblo. Uvolnila jsem se, ale Kerrick stále udržoval ochrannou pozici.
„Jakmile si uvědomí, že nás ztratili, vrátí se,“ řekl.
Tak jsem setrvala navzdory chladné vlhkosti z nedávného deště, namáčejícího mé oblečení. Navzdory Kerrickova teplého těla tlačícího se proti mému. Navzdory jeho opojné vůni, která lechtala v mém nose. Voněl, jako živá zeleň, vlhká zem a jarní slunce. Dvě ze tří vůní dávaly smysl, když listí a hlína pokrývaly jeho oblečení, stejně jako moje. Nedokázala jsem vysvětlit to slunce. Podzim byl v plném proudu. Tušila jsem, že nedostatek spánku hraje roli v pomatení mých smyslů.
Abych našla rozptýlení v nepohodlné pozici a z jeho blízkosti, pozorovala jsem postup měsíce mezi stromy. Mohl by zapadnout brzy, zanechávajíc nás v naprosté temnotě po několik hodin.
Jak Kerrick předpověděl, strážní se vrátili. Světlo se prohánělo nebezpečně blízko. Kroky křupaly blízko. Mé srdce bušilo tak hlasitě, že bych přísahala, že nás odhalí. A jen co jsem chtěla křičet, byli pryč.
Čekajíc chvíli, poslouchajíc mnoho nervy-mučící minuty…hodiny…dny. Nebo tak se to alespoň zdálo. Konečně, Kerrick mě vytáhl na nohy. Zapotácela jsem se. Ledový vzduch zaťal drápy do mé kůže přes mokré oblečení.
Zadíval se na oblohu. „Před východem slunce musíme udělat co největší vzdálenost mezi námi a Jaxtonem,“ řekl. „Zvládneš se mnou držet krok?“
Zhluboka jsem se nadechla, testujíc své plíce. Nemoc byla konečně pryč. „Ano.“
„Dobře.“ Vzal mě za ruku.
Brnění se rozšířilo mou rukou. Přemýšlela jsem o přerušení jeho stisku, ale Kerrick se pohyboval lesem sebejistě. Jakmile zapadl měsíc, stezka zmizela. Kerrick zpomalil náš útěk, ale jinak pokračoval, jako by mohl ve tmě vidět, takže jsem klopýtala v jeho stopách.


37 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Zulík - sladký , dakujem

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. dakujem za preklad jane

    OdpovědětVymazat
  8. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu, tato kniha je moc zajímavá a díky za její překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad jsem zvědavá, co bude dál...:)

    OdpovědětVymazat
  11. díky za překlad, je to zajímavé

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad je to zajímavý, jsem zvědavá o čem to přesně bude. Aendzi

    OdpovědětVymazat
  13. Je to pekny pribeh, som zvedava na pokracovanie. Mirka

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuji za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Vďaka za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  16. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  17. vdaka za ďalšiu kapitolu

    OdpovědětVymazat
  18. Uuuuu skvělé děkuji moc za překlad a nemůžu se dočkat dalšího pokračování:-)

    OdpovědětVymazat
  19. vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  20. Díky moc, tak knížka vypadá skvěle. :o)

    OdpovědětVymazat
  21. Děkuji za překlad... :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  23. Skvělý překlad skvělé knihy. Díky moc za překlad a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  24. Děkuji za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  25. Moc děkuji za překlad, toto vypadá zajímavě...

    OdpovědětVymazat
  26. Ouha velmi zajímavé,jsem zvědavá na další kapitolu.Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  27. Že by ti dva nakonec skončili spolu? díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  28. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  29. úžasný kapča díky :)

    OdpovědětVymazat
  30. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat