neděle 30. června 2013

Svázáni krví - 6. Kapitola 2/2




 „Dostaneme speciální požadavky produkční společnosti a vyzdvihneme vždy to, co hledají na každém místě, kde fotografujeme. Prozkoumám možná místa, vyfotím je, změřím a můj šéf – můj druhý šéf, ne on - “ naklonila hlavu směrem k Martinovi, „se stará o veškeré povolení a oprávnění. Někdy mi dá nějaké návrhy, ale obvykle prozkoumávám sama.“

„A na jakém filmu děláš teď?“
„To nesmím konkrétně říct, ale potenciální klient chtěl nějaké scény na hřbitově. Takže jsem na tom pracovala. Ještě musím vyfotografovat pár míst, než budu hotova. Přístav. Pláž s panoramatem města v pozadí – na to zamířím do Západního Seattlu. Ale s hřbitovem mám největší problém.“ Dotkla se prstem čela, vzpomínajíc na migrénu.
„Člověk by si myslel, že to bude snadné,“ řekl Dom. „Je tady spousta hřbitovů.“
Rozhodujíc se ho ignorovat, se otočila k paní Forrestové a pokračovala. „Musí být poněkud temný, velmi depresivní a ne příliš daleko od města. Je drahé tahat veškeré vybavení příliš daleko.“
„To je trochu děsivé, ne?“ Zeptala se paní Forrestová. „Jak to zvládáte?“
Mackenzie se naklonila a ztišila hlas. „Když fotografuji vzdálená místa, nosím sebou zbraň.“
Paní Forrestová zalapala po dechu. „Ach, bože. Víte, jak tu věc používat?“
„No, ano. Používám ji už léta. Moje matka mě i mého bratra začala brát na střelnici, když jsme byli dost staří na to, abychom s sebou legálně nosili zbraň.“
Prosím, přestaň a přesuň se na někoho jiného. Určitě u toho stolu byl někdo zajímavý, o kom by se dalo mluvit.
„Musíte být skvělá střelkyně. Máte ji s sebou?“
„Ne. V té malé věci není dostatek místa.“ Mrkla na paní Forrestovou a zamávala kabelkou. „A pod tohle oblečení bych neschovala popruh pouzdra.“
Všichni u stolu se zasmáli. Dobře, možná se teď konverzace obrátí jinam. Vrhla pohled směrem na Doma, jehož pohled se na ni upřel a jeho rty se zkroutily, jako by se snažil nevrhnout po ní povýšený úsměv. Ten ji tak dráždil. Zajímalo by ji, jestli to musel trénovat. Přehodila mezi ně své vlasy a otočila se.
Kolem stolu kroužila slova jako fascinující a vzrušující. Posunula svou sklenici s vodou, pak se seznámila s vidličkou vedle svého talíře. Přijímat komplimenty nebylo něco, co by jí bylo příjemné, ani to, že byla středem pozornosti.
Když se konverzace konečně obrátila na něco jiného, uvolnila se a cítila náhlé teplo Domovi ruky. Každý nerv jí skočil do pozoru. Jen tak mimochodem, možná úmyslně, jí položil ruku na zadní stranu židle. Na kůži jí poskakovaly jiskry a ona se nedobrovolně zachvěla.
Paní Forrestová jí zašeptala do ucha. „Jak se jmenuje tvůj přítel? Omlouvám se, ale zapomněla jsem to.“
„Dominic… Serrano, alespoň myslím. Není to můj přítel.“
Nyní hlasitěji, paní Forrestová řekla: „Pane Serrano, co vy děláte? Máte lehký přízvuk, i když není až tak zřetelný. Španělsko, že?“
„Moje rodina je původně ze severního Španělska, ano. Ale žiji už léta ve Státech. Divím se, že jste si toho vůbec všimla.“
„Ernie a já jsme udělali tu chybu, že jsme navštívili Madrid v létě před pár lety. Pamatuješ si na to, miláčku? Bylo tam takové vlhko…“ A zatímco paní Forrestová pokračovala, Mackenzie upíjela víno, nevěnující jí pozornost, než začal mluvit Dom.
„Pracuji pro nadnárodní korporaci, která má smlouvu s vládou USA. Je nás zde málo a je to tajné, takže o tom opravdu nemůžu příliš říct.“
„Proboha. Tady máme vzrušení,“ poplácala Mackenzie po ruce, „a tady tajemnost. Jaký pár vy to jste. Máte základnu tady ve městě?“
Mackenzie se naježila. „Opatrně, mohl by vás muset zabít, až vám to řekne.“
Všichni se zasmáli, včetně Doma, který lehce znovu vklouzl rukou na opěradlo židle. Dala si tentokrát pozor, aby se o něj neotřela.
„V centru města máme malou kancelář, ale většina práce pro náš region přichází z Britské Kolumbie. Mám na starosti Seattle, občas pracuji v Portlandu, Spokane a Boise. Ale obávám se, že to je asi vše, co můžu říct.“ Domův úsměv se roztáhl a zdál se skutečný.
Proč musel být tak charismatický? Bylo by ho mnohem snazší ignorovat, kdyby nebyl. Pohrávala si s kabelkou hozenou ve svém klíně, znovu a znovu ji otáčela, až se jeden z krystalků zachytil o sifon jejích šatů. Sakra. A zatímco Martin mluvil o jednom ze svých nedávných projektů, zvedla ji, ale ta stupidní věc se odmítala látky pustit.
„Proč ji raději nepoložíte na podlahu vedle židle?“ Řekl Dom. „Postarám se, aby ji nikdo neukradl.“
„Všichni ví, že když se dá kabelka na zem, znamená to špatné feng shui.“
„Cože?“ Zněl pobaveně.
„Kabelky se nikdy nedávají na podlahu. Povzbuzuje to ztrátu peněz.“
Jeho bolestný výraz jí jasně řekl, že je to ta nejhloupější věc, jakou kdy slyšel. „Kdo ti to řekl?“
To je ale vůl. „Matka.“
„A věříš tomu?“
Zaskřípala zuby. „Je to zlozvyk, jasné? Spokojený?“
„No, tak mi dovol, abych ji položil na prázdnou židli vedle mě. Určitě tak nic z tvé peněženky nečekaně nevyletí.“
O můj Bože. I když byla podrážděná, málem si nahlas odfrkla a musela se kousnout do rtu, aby mlčela. Kdyby jen věděl, že má vevnitř schované své kalhotky.
„Dobře.“ Aniž by se na něj podívala, podala mu kabelku a doufala, že vypadá lhostejně, znuděně a zcela bez zájmu. Nemohla se míň nestarat o to, že sedí pár centimetrů od ní, že cítí teplo jeho pohledu na svých zádech a krku, a že je tak zatraceně žhavý. Ne, vůbec ji to nezajímá.
„Našly jste v aukci něco zajímavého?“ Namířila svou pozornost na ženy, které seděly naproti ní. Když odpověděly, Mackenzie zjistila, že její mysl bloudí.
Chceš mě, zašeptal jí do ucha imaginární melodický hlas, skoro stejně, jako chci já tebe.
Páteř jí ztuhla, když si vhodila grilovanou zeleninu do úst. Co bylo s tím zatraceným hlasem v její hlavě? Její stupidní zbožné přání. Kdo se staral o to, že shledávala Doma neuvěřitelně atraktivním? Že toužila znovu cítit jeho ruku na své kůži. Jeho rty na svém krku. Co to s ní sakra bylo? Jasně, byl nádherný, ale…
Znovu se na něj podívala. Namotával si těstoviny na vidličku a zvedl ji k ústům. Když jeho rty sevřely stříbro, pohlédl na ní a jejich pohledy se setkaly. Čelist se mu protahovala, když pomalu žvýkal a pak polknul, nikdy neodtahujíc pohled z její tváře.
Její chvějící se srdce popíralo její chladný zevnějšek.
Příliš mnoho vína. Odstrčila sklenici stranou, aby sáhla pro svou vodu, ale sklenice se zasekla o záhyb na ubrusu a vyklouzla jí z prstů. Najednou tam byla Domova ruka a chytila sklenici, než stihla spadnout a rozlít se.
Jak se mohl pohnout tak rychle? Příliš jsem toho vypila.
„Dojedlas?“
Přikývla. S povytaženým obočím pozvedl svou sklenici před sebou na znamení přípitku.
Na tu nejkrásnější a nejvyzývavější ženu, jakou jsem kdy potkal, promluvil znovu hlas v její hlavě.
Na toho nejprotivnějšího muže vůbec.
Zdálo se jí, že viděla, jak mu škublo v koutku úst okamžik před tím, než se napil, což jí opravdu nedávalo smysl. Raději by měla pít už jen vodu.
Když započala dražba, v místnosti se stupňovala energie. Když dražitel vyvolával peněžní částky až k závratnému šílenství, lidé se smáli a křičeli, provokovali se k vyšším a vyšším cifrám. Mackenziina hlava plavala po příliš velkém množství vína a myšlenky na horentní částky peněz ji otravovaly.
Omluvila se a na vratkých nohách obcházela stoly, dokud nedošla na toaletu. Navlhčila ubrousek na ruce studenou vodou a otřela si čelo a zápěstí. Opřela se o umyvadlo a čekala, až hadřík ztratí svůj chlad. Ačkoliv se osvěžila, pořád se jí trochu točila hlava. Odraz v zrcadle ukazoval, že potřebuje rtěnku, ale nechala tu zatracenou malou kabelku u stolu. Doufala, že na ni Martin dohlédne, protože teď skutečně potřebovala čerstvý vzduch. Uhladila si šaty, vlasy a pak odešla z toalety.
*   *   *
Zpěvný hlas dražebníka se rozléhal rychlým tempem, štěkající stále vyšší a vyšší nabídky a s každým novým uchazečem dav halekal hlasitěji.
Dom sledoval cestu vedoucí k toaletám a na střešní terasu, cítící, že Mackenzie není daleko.
„Prodáno číslu devadesát tři.“
A zatímco byl prezentován nový exemplář, Dom se naklonil k Martinovi a nedbale přehodil svůj kožený kabát před Mackenziinu kabelku na židli vedle něj.
„Takže, řekni mi o tvém obrazu, Martine. Je to ona, že?“
Než mu mohl odpovědět, dva muži ve smokingu přinesli nahý obraz do přední místnosti tak, aby ho každý mohl vidět a dražitel začal číst informace. Martin vstal, když se reflektory zaměřily na něj a čelil potlesku, zatímco Dom natáhl ruku pod kabát a otevřel Mackenziinu kabelku.
Rychle našel poškozený telefon, a pak se jeho ruka dotkla hedvábného kousku látky. Nezdálo se to jako kapesník ženy, a tak se podíval pod kabát. Ježíši. Pár tmavě fialových krajkových kalhotek měl obtočený kolem telefonu. Jeho penis se snad po milionté toho večera otřel o jeho stehno. To bylo to, na co myslela, když přemýšlela o kalhotkách. Přejel prsty po krajkové látce, než zavřel kabelku, zastrčil si telefon do kapsy a diskrétně upravil sám sebe. Znovu. Neměla v plánu jít dnes večer domů s jedním z těchto chlápků, že ne? Panenky se mu rozšířily a on si přejel prsty náhle po těsném límečku košile.
„Jak to víš?“ Martin se posadil, když začaly nabídky. „Řekla ti to? Nebo snad paní Thorn-Steubenová?“
„Kdo? Ne. Ty plynulé, elegantní křivky mohou patřit pouze jí. I když je tvé dílo nádherné a jsi docela talentovaný, není ani zlomkem tak krásné, jako realita.“
Několik lidí po místnosti zvedalo svá čísla, a jak rostlo tempo nabídek, Dom se rozhlédl. Muž s tváří koně a příliš velkými zuby, špinavý starý muž s blonďatou trofejí jakožto manželkou, chlápek sotva-odrostlý-z-puberty-tečka-com. Sakra, rozhodně nehodlá někoho jiného mít ten obraz.
Zvedl své číslo, zdvojnásobil aktuální nabídku a dav začal šílet. Dvojník Billa Gatese měl tu drzost znovu přihodit, a když Dom zdvojnásobil částku podruhé, celá místnost vybuchla kolektivním orgasmem.
„Prodáno číslu tři-dvaadvacet.“
Bylo na čase. Odhodil štítek s číslem na Mackenziinu prázdnou židli, sebral svůj kabát a kabelku, a položil ruku na Martinovo rameno. „Udělej mi laskavost. Neříkej jí, že jsem ho koupil já.“
„Proč ne? Bude nadšená, že se prodal za tolik. Velice se zajímá o Alzheimerovu Nadaci.“
„Věř mi. Mohu tyto věci vycítit. Byla by naštvaná, a myslela by si, že jsem – jen jí to neříkej, dobře? Budu chvíli mimo město. Můžeš zařídit, aby mi byl doručen za pár týdnů?“
„To si piš.“ Martin po něm hodil svou vizitku. „Až se vrátíš, stačí zavolat a já vše domluvím s našimi chlapci.“
*   *   *
 Na střešní terase zářily na inkoustově černé obloze hvězdy. Mořský vzduch z Elliottova zálivu foukal Mackenzie do obličeje, ochlazoval zrudlé tváře a rozvířil jí vlasy. Z dálky se ozývalo melancholické krákání racka a bylo vidět zářivá světla trajektu, který mířil k jednomu z ostrovů. Uslyšela za sebou kroky a začalo jí pálit na krku.
„Krásné, že ano?“
Otočila se a stál tam Dom. Oči měl skryté ve stínu, nečitelné.
„To je podruhé, co jsi to dnes v noci řekl. Potřebuješ slovník?“
Zasmál se – hlubokým zvučným smíchem, takovým, kterým by ji nikdy neunavil – a podal jí kabelku.
„Tady, nechala jsi to na židli.“
No, to bylo ohleduplné. Vzala si ji od něj a položila ji na nedaleký koktejlový stolek, nechtějící, aby se jí znovu přichytila na šaty.
„A ve své hlavě jsem to dneska řekl o dost víckrát,“ pokračoval. „Nemám problém se slovní zásobou. Preferuješ oslnivá, překrásná, nádherná, nebo velkolepá?“
„To je jedno. Je tohle ta část, kdy se znovu naštveš a budeš vypadat, jako kdybys mě chtěl sežrat zaživa? Musíš mít vážné problémy se vztekem. To, nebo jsi naprosto šílený.“
„Možná, ale vím, co chci.“ Sklouzl jí rukama po zádech a uchopil do nich její sevřené pěsti. Kolena se jí téměř podlomila, když si přitáhl ke rtům její ruce a políbil ji na každé zápěstí.
„Jen abys věděl, v případě, že by tě to zajímalo,“ řekla chraptivě. „Kreténi mi připadají skutečně neatraktivní.“
Přejel špičkou nosu po citlivé kůži a ona se zachvěla. Měla by se odtáhnout, hned, opustit terasu, jít zpátky na aukci.
Se zavřenýma očima se zhluboka nadechl, jako by si vychutnával čerstvý mořský vzduch. Když je otevřel, znovu měl rozšířené panenky. Jak podivné. Nikdy neviděla oči podobné těm jeho. Vypadal dychtivě, a ano, skoro hladově, ale ne naštvaně, jako předtím. Jeho výraz byl jemnější, téměř něžný.
„Moc se omlouvám, jestli jsem byl předtím hrubý. Vím, že jsem byl. Jsi tak překvapivě nádherná, že jsi mě zachytila nepřipraveného a já na chvíli ztratil hlavu. Normálně se mnohem víc… kontroluji.“
Pozvedla obočí. Jak zvláštní slova. „Neměla jsem tušení, že v lidech dnes vyvolám takové reakce tím, co mám na sobě. Možná, že jsem měla přijít v džínách.“
„To by nepomohlo. Promiň.“ V jeho hlase byl jakýsi podtón a v okamžiku, kdy to vyslovil, se zamračila.
V náhlém návalu odvahy si obrnila ramena a otočila se tak, aby znovu čelila městu. Odpustit mu? „Popřemýšlím o tom.“
Ani jeden z nich chvíli nepromluvil a jen se dívali na vodu a jiskřivá světla na vzdáleném břehu Bainbridge ostrova. Ale její mozek se nedokázal zaměřit na nic dalšího, než náhlé příjemné tepání v její hlavě a vyzařující teplo z jeho těla. Chloupky na kůži se jí zježily, jako kdyby se chtěly natáhnout a dotknout se ho.
„Bude to trvat dlouho? Tvé promýšlení?“ Zašeptal jí jeho hlas hrubě do ucha. „Je něco, co bych mohl udělat, abych změnil tvůj názor?“
Hřbety prstů smetl několik pramínků vlasů z jejího ramene, zatímco jeho teplý dech zahříval její kůži, přejel rty po jejím krku a ona musela tisknout kolena k sobě, aby se jí nezačala třást.
Byla silná, ale ne až tak silná. Byl tak zatraceně žhavý a ona už věky neměla chlapa. Jakou škodu by mohl nadělat maličký polibek? I když se jí to nepodobalo, otočila se k němu a obtočila paže kolem jeho krku. K čertu s tím. Může dnešní večer ignorovat svůj zdravý úsudek a může předstírat, že jeho omluva byla upřímná.
Jeho ústa začala drtit ta její, rozdělila rty a cítila špičku jeho jazyka. Ach bože, to bylo tak skvělé. Přitiskla se k němu, její prsty se mu zamotaly do culíku, pracující nezávisle na mozku. Skrze mlhu všeho toho vína věděla, že je schopná nechat se unést, podlehnout více, než jen jeho polibkům. Možná, že by měla prostě odejít pryč. Hned teď, než se jí věci vymknou z ruky.
Jasně, že jo. Všechno na něm bylo perfektní. Jeho chuť, vůně jeho vlasů, to jak se jí tisknul proti hrudi a způsob, jakým jeho náruživé ruce hladily holou kůži jejích zad. I když si vzpomínala, že měla jen pár sklenic vína, musela být opilá, protože jeho přítomnost ji ohromila a zmátla její racionální smysly, dokud pochybovala o tom, že má sílu na to, aby se od něj odtáhla.
Ne, že by to opravdu chtěla. Pokud nemohla mít dlouhodobé štěstí, co bylo špatného na trochu krátkodobé zábavě? Mohla být opilá, ale aspoň byla stále praktická. A kdo byl lepší pro vyzkoušení její praktičnosti, než Dom?
Jeho teplá dlaň jí sklouzla po zádech, dolů, až uchopila její zadeček a přitiskla její tělo k tomu jeho. Jeho ocelová tloušťka se jí tiskla na břicho a z nějakého pobuřujícího důvodu zakroužila boky, představujíc si, že mezi nimi není žádná látka.
Ztuhl. Jeho ruce i rty se na její kůži zarazily. I se zavřenýma očima mohla cítit napětí v jeho tváři, těle, jako kdyby bylo její vlastní. „Co je? Co se děje?“
„Pssst. Zůstaň naprosto v klidu.“ Jeho hlas byl jen drsný šepot.
Stáli tak po dobu, která se zdála věčností. Sotva cítila, že dýchal. A pak jí to došlo. Chystal se mít orgasmus? Naprosto oblečený? Bylo to vůbec u muže možné?
Mohla by přísahat, že cítila v jeho hrudi zadunění smíchu. Zdálo se, že pod konečky jejích prstů napětí taje, a když jeho rty pohladily její kůži horlivěji, než předtím, bylo to, jako kdyby ožil.
Vjela mu rukou do vlasů, uvolnila gumičku a jeho temné prameny se jí rozlily kolem obličeje.
Líbal ji na krk a ramena s takovou intenzitou, že si nebyla úplně jistá, jak by ho zastavila, kdyby chtěla. Naprosto vynikající brnění, téměř otupělost, se rozlévalo v těch místech, kterých se dotkly jeho rty. Poškrábal zrovna zuby její pokožku? Krev jí vřela v žilách, když sevřela svojí náruč a přitáhla si ho blíže, cítila, jak do něj zarývá své nehty. Rychlým pohybem znovu uchopil její zadeček, ale tentokrát ji zvedl a ona obtočila nohy kolem jeho pasu. Byla si nejasně vědoma své žádné-kalhotky situace, ale v této chvíli jí to bylo fuk. Hladověla po něm a žádné obavy nezničí tenhle první polibek.
Došel k potemnělé zadní stěně, přejel jí rukou po stehně a zaváhal. „Jsi v pořádku?“
Jak by nemohla být? Chovala se snad tak? „Ano,“ zamumlala mu do rtů a uchopila jeho vlasy do pěstí. „Chci tě. Chci tohle.“
Netvářil se překvapivě, když zjistil, že nemá žádné kalhotky a jeho prsty lehce našly citlivou štěrbinku, opatrně vklouzly dovnitř. Zasténala mu do úst, když zkoumal její citlivé záhyby, palcem masíroval její tělo. Její pocity byly tak náhlé, intenzivní, že to téměř bolelo.
Noční vzduch, zvuky města, chladná stěna na jejích zádech. To vše zmizelo. Jediné, co cítila, čeho si byla vědoma, bylo to, jak se jí dotýkal. „Dios mio.“ Mluvil tak tiše, téměř sám k sobě. „Nemůžu uvěřit…“
Její tělo se pohybovalo proti jeho ruce a on tyto pohyby napodoboval. Již kluzká a připravená z vleklé předehry dnešního večera, si povzdechla, když v ní pocity narůstaly. Přitiskl k ní palec těsněji, nepatrně s ním zakroužil. „Ano,“ zašeptal jí do ucha. „Přesně tak. Poddej se tomu, co cítíš.“ Poddej se mně.
 A něco uvnitř ní se roztrhlo.
Intenzivní nával rozkoše, naprosto jiný od všeho, co kdy poznala, ji porazil. Začalo to ve středu jejího těla, kde byly jeho prsty a vystřelovalo to vzhůru, až se cítila, jako kdyby měla prasknout. A i s tím vším se jí nějak podařilo udržet kolem něj sevřené své nohy se stříbrnými podpatky.
Když se přestala třást, něžně ji položil na zem, jako by věděl, že ji vlastní kolena neunesou. Nebyla si úplně jistá, jak by po tomhle dokázala stát na vlastní pěst. Odhrnul jí z ramene několik volných pramenů vlasů a položil tam rty, nepohybujíc s nimi, nelíbajíc ji. Vytvářel jí na kůži malé kroužky špičkou jazyka, jako kdyby ji ochutnával a když se odtáhl, vzduch ochladil tu přetrvávající vlhkost. Potřebující, aby zůstal blízko, mu přejela prsty po hlavě a přitáhla si jeho ústa. Neskončila s ním, ale nebyla si jistá, po čem sama touží. Věděla jen to, že potřebuje více. Zvedl hlavu, ramena mu ztuhla a lehce ji držel na délku paží.
Když nebyla u něj, byla jí zima. Chtěla vidět jeho výraz, přečíst si jeho pocity, ale jeho tvář byla skryta ve stínu.
Samozřejmě. Teď byla řada na něm. Jak se mohla tak úplně zapomenout ve svých potřebách? Sklonila se, aby mu rozepnula kalhoty, ale on ji uchopil za zápěstí a narovnal ji. „Dnes večer jen ty. Můžu počkat.“
„Počkat?“ Co myslel tím počkat? Jako ne? Nebo jako ano, ale později?
V žaludku jí hryzal náznak úzkosti – její svědomí? Nikdy nešla domů s někým, koho právě potkala, natož aby zažila takový orgasmus, nebo nabízela orální sex muži, který byl před pouhými pár hodinami naprostým cizincem.
Svaly na pažích se mu vyboulily pod její dlaní a podivné pocity se stahovaly kolem jejích útrob v pěst. Možná, že ho špatně pochopila. Z nějakého důvodu se něčeho obával.
Byla to jen záminka, aby ji zastavil? Bože, nebyl ženatý, že ne?
A v tu chvíli se s ránou otevřely dveře na střešní terasu. Jedna z žen vybuchla smíchy, když její společník s třeskem upustil sklenici na betonovou podlahu. Otvorem se linuly zvuky hudby a cinkání stříbra.
Mackenzie se vyškubla z jeho objetí a popadla kabelku. „Měla bych jít. Martin se asi diví, kde jsem.“
Vrhla na něj pohled přes rameno a sáhla po klice. Dom zůstal u stěny, oranžová světla dodávala jeho rysům děsivý vzhled, zatímco zbytek jeho těla byl skryt ve stínech. Bylo zřejmé, že ji neměl v úmyslu zastavit, a tak polkla své zklamání a otevřela dveře.
„Není tady žádná jiná,“ zdálo se jí, že řekl, i když by přísahala, že neviděla, jak se jeho rty pohybují.
*   *   *
Pod rozbitou lampou na druhé straně Páté Avenue, se Dom opřel o kapotu svého Porsche zaparkovaného v půli bloku a sledoval, jak Mackenzie vystupuje skrz otočné dveře budovy Columbijského Centra, aby našla taxík. Perfektní. Počká, až skočí do auta a do hodiny může dostat telefon k laboratorním technikům agentury. Santiago bude spokojen.
Zhluboka se nadechl, aby filtroval pachy a nenašel nic neobvyklého. Jeho čichové receptory nebyly zdaleka tak citlivé, jako Lilyiny – cítil jen slaný vzduch vanoucí ze zálivu a mokrou vozovku, přesto nechtěl povolit na ostraze, dokud nebude vědět, že je Mackenzie v bezpečí a na cestě domů.
Vlasy mu šlehaly přes obličej, stále uvolněné z chvíle, kdy mu stáhla koženou gumičku. Když je odtáhl stranou, zachytil závan její pižmové, exotické vůně, která stále ulpívala na jeho prstech a krev se mu znovu nahrnula do penisu.
Další nával chladného větru se prohnal městskou ulicí a sukně jejích chatrných šatů se zvedla stejně, jako Marilyn Monroe. S lehkým výkřikem ji zachytila právě v čas a rozesmála se s lidmi, kteří stáli kolem ní. Cítil tah ve svých vnitřnostech a na okamžik si přál, aby on byl tím, kdo s ní sdílí tuto hloupou chvíli. Přehodila si přes ramena vlněný kabát, a když jedno z taxi odjelo, posunula se do přední řady.
Vědom si slabého pulzování, jako kdyby mu pulzovaly žíly za jeho očima, zavrtěl hlavou, aby se toho pocitu zbavil, ale nezměnilo se to. Ani nezmírnilo, ani nezintenzivnělo. Samozřejmě. Vrazil si ruce do kapes. Byla to její bolest hlavy, ne jeho. Hladina její krve stále nebyla obnovena tak, jak by měla být. V kombinaci s pár sklenkami vína, které dnes večer vypila, se nepochybně bude cítit, jako kdyby byla v pekle. A to všechno kvůli němu.
Konečně přijel další taxík a blokoval před ním všechno, až na její tvář. Mohl by se natáhnout svými smysly k těm jejím, mohl by na sebe přitáhnout její pohled, aby ho naposledy spatřila. Ale neudělal to.
Sbohem, Mackenzie.
      A pak její taxík odjel.

28 komentářů:

  1. krásná kapitola, děkuju za překlad:)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  5. Veľmi pekná kapitola.Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
  6. tak zas krásný díl, děkuji za překlad. Ala

    OdpovědětVymazat
  7. Zbožňuju Doma, díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka za super preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Krása, díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Perfektní :) doufám, že se dlouho neudrží nebo je zase osud svede brzo dohromady :-) mají něco nedokončeného na práci :D :D
    Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  16. Parádní, díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Vau! Díky! To bolo skvelé :)

    OdpovědětVymazat
  19. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat