úterý 25. června 2013

Svázáni krví - 6. Kapitola 1/2





Z haly se linula hudba do elegantně zařízených dámských záchodů, kde Mackenzie přešlapovala ve svých koktejlových šatech. Kdyby z toho Sam na poslední chvíli nevycouvala, věděla by, že skrz zelený šifon jí prosvítají pásky kalhotek. Proč si nevzala tanga?

Zavřela se do kabinky, stáhla si kalhotky a nacpala si je do plesové kabelky. Doufala, že ji nebude muset otevírat, až kolem ní někdo bude. Byla to jedna z těch kamínky posetých kabelek ve stylu sponek, které odhalí všechno, když se otevřou a byla sotva dost velká na to, aby tam nacpala kreditní kartu a rtěnku. Jak by vysvětlila kalhotky a dva mobilní telefony?
Sklouzávajíc prsty kolem druhého telefonu, znovu pomyslela na jeho majitele. Proč se cítila, jako kdyby ho musela nosit s sebou každý den od chvíle, co ho našla?
Dnes dokonce šla do obchodu, jen aby koupila nabíječku. Zpočátku byl prodejce skeptický. Řekl, že telefon musí být pokročilým prototypem, protože žádný takový ještě neviděl. Byl překvapen, když našel nabíječku, která seděla.
Myslela si, že ho prostě nechá v obchodě a oni už najdou majitele. Ale prodavač nad ním prakticky slintal a ona mu náhle nevěřila. Nebo alespoň to bylo to, co sama sobě namlouvala.
Žaludek se jí stáhl do drobných nervových uzlíčku při pomyšlení na to, že ho tam nechá, takže koupila nabíječku a vzala si ho domů. Byla v šoku, když se nabil.
Otevřela telefon a přitiskla si ho ke rtům s představou, že se takto tiskne k tváři jeho majitele, chladný plast teplal proti její kůži. Nesnažila se zjistit, proč cítila, jako kdyby byl majitel muž – prostě to věděla. Potom ho strčila zpět do malé kabelky, než vystoupila ze záchodků.
Dav na výroční benefiční aukci Severozápadní Nadace pro Alzheimerovu chorobu byl tím největším, který kdy viděla. Mackenzie se jí účastnila a byla dárcem od chvíle, kdy tato nemoc byla diagnostikována její matce.
„Mackenzie, doufala jsem, že na tebe narazím.“ Ozval se za ní někdo tak hlasitě, že se po ní několik lidí otočilo. Nemohla si vzpomenout na jméno té ženy – Tammy, nebo možná Terry. „Páni, jsi dost statečná, když máš na sobě takové šaty.“
Mackenzie si rukou uhladila sukni. Nemůže být průhledná – kontrolovala to. „Je s nimi něco v nepořádku?“
„Je to samozřejmě na tvé osobní preferenci, ale jednoduché, nic neodhalující černé šaty jsou pro tyto akce mnohem tradičnější.“
Mackenzie se naježila z jejího blahosklonného tónu. Žena s ní mluvila, jako kdyby byla někým, kdo se nikdy předtím neúčastnil charitativní akce. Rozhlížejíc se, Mackenzie viděla různě zbarvené šaty. Většina byly dlouhé róby, ale několik žen na sobě mělo koktejlové šaty, které stejně jako ty její, končily pár centimetrů nad koleny. Takže, co měla za problém?
Prošel kolem číšník s tácem sklenic naplněných červeným vínem. Mackenzie jednu popadla a spolkla obsah jedním douškem, zatímco žena dál mlela. Servírovali před večeří nějaké zákusky? Rozhodně by se jí nějaký hodil…
„Mackenzie?“
„Promiň, cože?“ Její mysl se v poslední době toulala tak hodně pravděpodobně proto, že nespala příliš dobře.
„Ptala jsem se, jestli letos věnuješ další ze svých kousků. Landone, miláčku, tady Mackenzie ráda maluje koně.“
Vysoký plešatý muž potlačil zívnutí hřbetem ruky a pomalu se otočil. Z toho, jak se tvářil, bylo zřejmé, že nemá tušení, co Tammy-Terry říká, a ani ho to nezajímalo. Mackenzie zatočila prázdnou skleničkou a odkašlala si.
„Hm, ano, ráda. Ačkoli tentokrát žádné koně. Jen několik děl s krajinou, a také nabízím hodiny výtvarné výchovy.“
„No není to sladké? Když už mluvíme o obrazech, umírám touhou to vědět. Paní Thorn-Steubenová mi řekla, že jsi pózovala pro akt Martina Johanoviche, který daruje. Je to pravda? Nikdy bych něco takového nemohla udělat – sundat si šaty před umělcem.“
Mackenziinu tvář zaplavilo teplo. „Akt? Nejsem si jistá, že víš, o čem mluvíš. Martin je můj dobrý kamarád, to je všechno.“ Cíleně se vyhnula otázce. „Myslím, že ho támhle vidím. Omluvíte mě? Těšilo mě,“ zvolala na Landona, když se vytrácela.
Jak se to Tammy-Terry dozvěděla? Martin byl velmi diskrétní a slíbil, že neprozradí, že byla jeho modelem. Přísahal, že to nebude dostatečně realistické na to, aby ji někdo poznal.
Když si razila cestu přelidněnou místností, popadla další sklenku vína. První jí pomohla zmírnit napětí, které cítila celé odpoledne. Napila se a cítila uklidňující pocit, když jí tekutina sklouzávala hrdlem.
Obklopen partou svých zbožných fanoušků, se na ni Martin usmál a omluvil se jim. Jeho práce byla vysoce ceněna a s jeho okouzlující osobností byl miláčkem umělecké scény v Seattlu, stejně jako byl pevnou součástí místních charitativních akcí.
„Och, zlato, nejsi ty pastvou pro oči,“ vzal ji za ruku a otočil ji. Dávala si pozor, aby se jí nezvedla sukně šatů. „Vypadáš nádherně rozzářeně. Musíš mi prozradit tvé tajemství krásy, miláčku. Není fér, že si ho necháváš pro sebe. A ta barva křičí ty ty ty!“
„Není to přehnaně zelené, nebo odhalující?“
„Panebože, ne. Jak se takový hloupý nápad objevil v tvé hlavě? Vypadáš úžasně.“
„Díky, Martine. Ty taky vypadáš docela dobře.“ Rozzářil se a uhladil si motýlka. Ztišila hlas a řekla: „Kde je ten akt? Myslela jsem, že mě nepůjde poznat.“
„Nejde, zlato. Slibuji. Proč se ptáš?“
Mackenzie mu převyprávěla to, co řekla Tammy-Terry.
„Ach, proboha. To musel být drb od paní Thorn-Steubenové. Přišla do mého studia okamžik po našem posledním sezení. Viděla jsi ji? Když viděla obraz, na kterém jsem pracoval, tak si musela dát dvě a dvě dohromady. Opravdu není poznat, že jsi to ty… mohl by to poznat jen někdo, kdo by znal tvá nádherná záda. Jdi se podívat sama. Je támhle.“ Kývl hlavou ke straně. „Jsi tu sama?“
„Ano, má spolubydlící mě na poslední chvíli odkopla. Její nový přítel zavolal – no a víš, jak to chodí. Takže je to dnes večer jen na mně.“
„No, pak musíš sedět u našeho stolu. Máme několik volných míst. Jerry a Craig taky nemohli dorazit. Třetí stůl. Hned vepředu.“
Mackenzie kličkovala mezi stoly s předměty, a i když neměla v úmyslu na nic přihazovat, napsala své aukční číslo na pár položek. Jestli bude mít dost štěstí na to, aby něco z toho získala, bude nadšená. Pokud ne, tak alespoň bude moci dát víc peněz nadaci. Spatřila své dva obrazy a poukaz na výtvarné lekce, které už měly několik zájemců.
Živoucí položky aukce byli v přední části místnosti. Zájezdy pro dvě osoby do Toskánska, návštěva studia populárního sitcomu, večeře pro dva ve vinařství. A vedle poukazu na kulinářský výlet do Paříže byl obraz, na kterém byla nahá.
Téměř v životní velikosti, byl na velkém plátně, namalovaný olejovými barvami nanášenými špachtlí. Martin měl pravdu – detaily nebyly příliš jasné, a díky tomu se jí ulevilo. Skupina lidí odtud právě odešla a ona tam stála sama.
Nahá postava na plátně byla k divákovi otočená zády, jednu ruku měla položenou na podlaze za sebou a druhou zapletenou ve vlasech. Přes rameno měla přehozenou látku tenkou jako pavučinu, která jí spadala k oblině zadečku. Byl viditelný jen náznak pravého prsu a obličej byl zamaskován kaskádou dlouhých, hnědých vlasů.
Ačkoliv na obraze nebyla rozpoznatelná, pořád cítila, jak rudne. Proč si dnes večer musela vzít šaty odhalující záda a sepnula si vlasy k jedné straně a přehodila si je přes rameno? Všiml si někdo podobnosti mezi jejími zády a těmi na obrazu?
Cítící žhavost něčího pohledu, si přála, aby si mohla rozpustit vlasy a schovat se za ně. Chystala se ustoupit, když pocítila mravenčení, téměř vibrace ve spáncích a chloupky na šíji se jí zježily. Přejela si rukama po ramenou s uvědoměním, že to mravenčení bylo tak nějak uklidňující.
„Je to docela rozkošné,“ hlas s přízvukem byl hluboký a bohatý, připomínající tající tmavou čokoládu na jejím jazyku. Na pažích jí naskočila husí kůže a ona se otočila, aby spatřila muže stojícího pár kroků od ní.
Byl nejméně o hlavu vyšší než ona, a jeho tmavé, po ramena dlouhé vlasy byly stažené koženou gumičkou. Silnější pramínek mu vyklouzl na svobodu, jako kdyby dokazoval, že dokonalost není důležitá. Přistihla se, že si chce ten pramínek obtočit kolem prstu a vklouznout konečky prstů do té husté hřívy. Krystalická modř jeho očí byla v ostrém kontrastu s temnými řasami, když se na ni díval v oblaku povědomosti.
Bože, znala ho odněkud? Přece by si pamatovala, kdyby potkala muže, jako byl on.
Ty oči, nádherné oči, byly lemovány očními linkami, které poukazovaly, jako kdyby žil v jiném čase, což škrábalo na vnitřní zákoutí její mysli. Oči měl teď něžné, ale nějakým způsobem věděla, že by mohly být i kruté. Udělala krok dozadu, balancovala na patách a srdce jí bušilo dvěma rytmy – jedním v hlavě, druhým v hrudi.
Ačkoliv byl oblečený spíše neformálně, než ve ztuhlém smokingu, převyšoval většinu mužů kolem a pohyboval se s elegancí a lehkostí, které vyžadovaly sebedůvěru. Měl na sobě hedvábné tričko a luxusní uhlové kalhoty, šité na míru. Přes ruku měl lehce přehozený černý kožený kabát a na bradě měl krátké strniště, díky čemuž vypadal, jako kdyby patřil spíš na filmové plátno, než na charitativní akci. V ústech jí náhle vyschlo a olízla si rty.
S jedním obočím zvednutým se na ni tázavě díval. Bože, na co se jí ptal?
„Obraz?“
„Och, ano.“ Co s obrazem?
„Je velmi krásný.“ Když přistoupil blíž, teplo z jeho těla jí zahřálo holá ramena a dva rytmy uvnitř jejího těla splynuly v jeden zvuk. Natáhla ruku a promnula si krk. Nebylo tohle stejné, jako…
„Jste obeznámena s tím kusem?“ Kývl směrem k plátnu, ale nespouštěl z ní oči.
Pokud by natáhla ruku, mohla by se dotknout jeho hrudi, jak byl blízko. Pozvedla by jeho čelist, palcem mu přejela přes rty. Ach bože, na co to myslela? Zaryla si nehty do dlaně, aby udržela své myšlenky od toulání se do míst, kam nesměly.
Jeho teplý dech zvedl zbloudilý pramínek jejích vlasů na zadní straně jejího krku, když se otočila směrem k obrazu. Když jeho prsty zavadily o zadní stranu její paže, aby ji vedly vpřed, na kůži jí přeskočila elektrická jiskra. Přistihla se, že se k němu tiskne téměř instinktivně, jako by její tělo znalo tohoto muže, i když mysl ne.
„Ehm, ano. Namaloval ho můj přítel, Martin.“
„Je naprosto fascinující. Nádherný. Jsem Dominic Serrano, ale prosím, říkejte mi Dome.“ Napřáhl k ní ruku a ona si všimla, že má na každém palci tlustý, filigránský prsten.
„Mackenzie Foster-Shawová. Těší mě, že vás potkávám. Ano, Martin je neuvěřitelně nadaný umělec.“ Náramky na jejím zápěstí zacinkaly, když ho uchopila za ruku.
Při pouhém dotyku se cítila okamžitě naživu. Každý nerv v těle jí tančil, jak tiskla svou dlaň k jeho. V pozadí hrálo piáno, kterého si dříve sotva všímala, ale najednou se všude ozývala něžná melodie. Pokoj jiskřil pod hranoly svíček, jejichž světlo se odráželo od lustrů výše. Všechno se zdálo být tak odlišné. Jak to, že si toho nevšimla už dřív?
Náhle ji pustil a otočil se zpátky k obrazu, jeho výraz byl vyrovnaný, odtažitý.
Za normálních okolností by se snažila začít s nějakým bezduchým tlacháním, ale teď tu potřebu necítila. Čekala klidně a uvolněně.
„Použil bohaté barvy. Éterické světlo.“ Dokázala by se ztratit v jeho hlasu. „A ty křivky, od oblouku jejího krku, až po záda a látku přehozenou přes její rameno.“ Zatímco mluvil, natáhl ruku a sledoval linie ve vzduchu, jeho dlouhé prsty hladily prostor před nimi. Dech jí nerovnoměrně sípal v hrudi. Bylo to, jako kdyby jí přejížděl rukama po nahé kůži. „Křivka jejích prsou, nohou a hýždí. Připadá mi to velmi okouzlující. Téměř svůdné. Ano, váš přítel Martin je velmi talentovaný a měl stejně talentovanou modelku.“
Vykročila kupředu a tiše si přečetla název obrazu.
„Jak se jmenuje?“
Byl přímo tady. Mohl si to přečíst sám, ale přesto mu odpověděla.
„Kde jsi, má lásko.“
Jsem tam, kde jsi i ty. Ta slova se jí ozvala v hlavě. Podívala se na něj, ale jeho tvář byla nečitelná. Jak by se cítila, kdyby kolem ní obtočil své paže? Zavrtala by se mu pod bradu jako kousek puzzle? Zhluboka se nadechla a pak pomalu vydechla, jeho pohled nikdy neopouštěl její tvář. Cítila teplo mezi svýma nohama a v duchu zaklela za to, že si nevzala tanga.
Ježíši.
Znovu ten hlas. A i když se jeho rty ani nepohnuly, věděla, že byl jeho. Zvonil jí v hlavě i uších. Potemnělá místnost se s ní točila, a ona jako by byla ve středu toho víru. Skleničky cinkaly, ozývala se tlumená konverzace spolu s krásnými akordy piána, ale to všechno kolem nich bledlo.
Jako ve zpomaleném filmu se před ní postavil a ona musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. Ještě kousek a její bradavky, které napínaly zelený šifon, by zavadily o látku jeho košile. Tělo se jí třáslo očekáváním.
„Znám tě, že ano?“
Čelist mu ztuhla a zadíval se na ni, jeho oči byly jako nevysvětlitelný modrý ledovec, děsivé a krásné zároveň.
Bez přemýšlení zvedla ruku, aby mu odtáhla zbloudilý pramen vlasů z obličeje a konečky prstů mohla zavadit o jeho spánek, její dlaň by mohla pohladit jeho tvář.
Hrubě ji chytil za zápěstí a stáhl jí ruku k boku, jeho ústa ztvrdla, jako kdyby spolkl slova, která měla být krutá. Vztek a něco dalšího doutnalo v jeho očích a jeho panenky se rozšířily tak, že tam zůstal jen tenký kruh ledově modré.
Co se to sakra dělo? Vždyť se panenky většinou zmenšovaly, když byl někdo naštvaný, nebo ne?
Nebezpečí teď číhalo za těma tmavýma očima a ona o krok ustoupila. Na chvíli vypadal skoro nelidsky. Jedna její část věděla, že by se měla bát. Ale nebála. Místo toho se jí v žilách rozhořel hněv odpovídající tomu, který cítila v něm.
Proč ji tak popadl? Proč se na ni díval s takovou intenzitou? To rozdmýchávalo její vztek tak, jako vítr rozdmýchává plameny. Zřejmě bylo v pořádku, aby se jí on dotýkal, ale naopak už ne. Bylo to tak?
Narovnávajíc se v ramenou, škubla svou rukou. Jak se opovažuje se k ní takto chovat? Jestli existovala jedna věc, kterou se naučila od mužů své matky, tak to bylo nenechat si líbit jejich kecy. Nafoukaně se otočila na podpatku a splynula s davem.
Odpusť mi, představila si, jak říká.
Jdi se vycpat, byla její odpověď.
Jako ve snu se pohybovala mezi nyní tichými aukční stoly. Lidé procházeli a kontrolovali různé předměty, aby zjistili, jestli jejich kód je vítězný. Tři ženy oblečené do zářivých šatů a nejisté na svých podpatcích poskakovaly a kvílely jako školačky. Zřejmě vyhrály to, co chtěly.
Co se to sakra právě stalo? Cítila se, jako kdyby tohohle Doma Serrana znala, jako kdyby se s jeho hlasem i myšlenkami už setkala, což bylo naprosto šílené a nedávalo to smysl. Byl jí nějak povědomý a přesto cizí. Bušení srdce v její hlavě a hrudníku se stávalo stále více neslučitelným, až jí z toho bylo skoro špatně.
V jednu chvíli se s ní miloval svými slovy a v druhé se změnil v něco divokého a nekontrolovatelného. Její pohyb ho zřejmě zachytil nepřipraveného a naštval ho. Co jsem provedla? Měl to být jen nevinný dotek.
Ačkoliv nemohla popřít přitažlivost, zjevně neměla dost odvahy na tyto hloupé seznamovací scény a hry podněcující k nesprávnému vyložení sexuální touhy a pokryteckým reakcím. Nejednala příliš přímě, nebo snad ano? Možná, že to že je bez kalhotek, jí dodalo nějaké koule.
Její finanční nabídka nebyla nejvyšší v žádné z položek, které chtěla. Především by se jí líbily lázně v centru Ummelina, v dolním městě, ale nemohla si odůvodnit takovou útratu pro svůj vlastní požitek, jen pro charitu. Nicméně, s ohledem na stav jejích financí bylo nejspíše dobře, že nebyla vítězkou.
Několikrát potkala další lidi, které znala, přátele její matky, které neviděla věky. Zdvořile se ptali na její matku. Pokračovali v hovoru, dokud nebylo oznámeno, že bude servírována večeře a hosté byli požádáni, aby se usadili na svá místa.
Kličkovala mezi stoly a hledala číslo tři. Martin říkal, že je vpředu. Ztuhla a skoro se otočila, když spatřila známou osobu sedící u stolu u pódia. Martin vyskočil a rozběhl se k ní.
„Miláčku, doufám, že ti to nebude vadit, ale poprosil jsem tvého sexy přítele, aby s námi seděl. Byl rozhodně v maléru, protože měl sedět vedle paní Thorn-Steubenové, když jsem ho zachránil.“ Chytil ji za loket a přitáhl ji k sobě. „Snažil se protestovat, ale trval jsem na svém. Tak tudy.“
Dom vstal, když se přiblížila a odsunul pro ni židli vedle sebe. Když se posadila, vystrčila bradu a nevšímala si ho. Podal jí ubrousek a ona ho vyškubla z jeho sevření. Myslel si, že je blázen? Nebo že ji okouzlí momentálním gestem zdvořilosti? Přiměje ho litovat za jeho mizerné chování.
Zády k němu nabídla ruku ženě po její pravé straně. „Jsem Mackenzie Foster-Shawová. Vy musíte být přítelkyně Martina?“
„Janet Forrestová.“ Žena sevřela Mackenziiny prsty mírným potřesením vyšší vrstvy. „A tohle je můj manžel, Ernie.“ Mackenzie natáhla ruku a tělnatý muž ji stiskl stejným způsobem. „Rádi vás poznáváme. A ano, jsme přátelé Martina. V naší sbírce máme mnoho jeho kousků, že ano, drahoušku?“
„Které? Jsem obeznámena s celou jeho prací.“
Zatímco jedli salát, žena jí podrobně popisovala každý kus a Mackenzie uznale přikyvovala. Cítila žár Domovo pohledu na svých zádech a záměrně si pohrávala s pramenem svých vlasů, zatímco druhou rukou točila skleničkou mezi prsty. Rozhodně se neotočí.
„Omlouvám se,“ řekla paní Forrestová. „Já tady dál a dál hučím o sobě. A co vy? Jak znáte Martina?“
Než Mackenzie stačila odpovědět, zaburácel za ní Martinův hlas. Otočila se a uviděla, jak na ni Dom zírá skrz přivřená víčka. Vypadal zasněně a příliš smyslně. Odtahujíc svůj pohled, se soustředila na Martina.
„Mackenzie byla jednou z mých nejlepších studentek na Washingtonské univerzitě. Je mladá a talentovaná umělkyně a já ji tam nemohl na konci semestru nechat. Před několika lety jsem jí dal nabídku, kterou nemohla odmítnout.“ Zaklonil hlavu s nakažlivým smíchem, který zazněl i od několika okolních stolů, včetně Doma.
„Správně, miláčku?“ Zeptal se Martin.
Mackenzie potlačila smích a rozpačitě se usmála. Všechny oči u stolu byly zabodnuté do ní, ale jediný pár, kterého si byla vědoma, byl ledově modrý a nalevo od ní.
„Martin byl tak laskav, že mi nabídl práci učitelky začínajících umělců…“
„Ano a ona přišla s úžasným učebním plánem, kde je vzala na pět různých míst v galeriích a pak jim řekla, ať vše co viděli, vsunou do své vlastní práce ve studiu. Kromě toho také…“
„Martině, prosím.“
Ignorující její protesty, pokračoval. „Kromě toho, že je umělkyně, je také zkušená fotografka. Pracuje pro místní hledače ve městě. Víte – ty, co hledají místa pro filmy.“ Hlas měl zabarvený vzrušením a napřímil se v křesle. Stejně jako všichni ostatní si myslel, že její práce na částečný úvazek je okouzlující. Kéž by to tak také cítila.
„Ach, to je báječné. To musí být vzrušující. Co přesně dělá fotograf míst?“ Paní Forrestová se také naklonila dopředu a sepjala si propletené prsty pod bradou.

Mackenzie se zavrtěla na židli a posouvala jídlo na talíři.

23 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad. Mirka

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Zaujímavé.... kam to povedie? rada si počkám a díky za preklad.

    OdpovědětVymazat
  5. Opat dalsia dobra kapitola. Uz sa neviem dockat dalsej.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Velmi zajímavé,díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za preklad :) jane

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad :) a jsem moc zvědava jak se to vrvrbí, hlavně to že je bez kalhotek :D :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za další kapitolku

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  15. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuju moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  18. Krásná kapitola, díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  19. Tenhle díl umí rozesmát, hlavní hrdinka je úžasná, přeně podle mého gusta :) Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  20. Ďakujem za preklad :D už sa neviem dočkať pokračovania :)

    OdpovědětVymazat
  21. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat