pondělí 3. června 2013

Svázáni krví - 5. Kapitola



V typickém dni v týdnu posedávali lidé na lavičkách v parku u Pioneer Square, popíjeli espresso z jedné z tuctu okolních kaváren a pojídali thajské, čínské, indické, nebo italské jídlo, popřípadě veganské sendviče. Dokonce i bezdomovci, kteří navštěvovali park, měli espresso.

Ale v časných ranních hodinách v pátek a sobotu, kdy byla většina klubů zavřena, bylo všechno jiné, když se lidé trousili vlhkými ulicemi. Skupiny dívek, které před pěti hodinami vypadaly nádherně, klopýtaly po chodnících, zatímco si kluci z bratrstva vyměňovali s rukama z gangu slova, pěsti a někdy i nože. Někteří doufali, že nejsou tak opilí, aby nemohli řídit, a že zvládnout nadýchat méně, než jedno procento, zatímco ostatní mířili do nonstop nočních občerstvení, nebo afterparty. A stejně jako většinu nocí, několik dalších hledalo jiný druh problémů.
„Zkurvený vyhazovač. Jen jsem chtěl dokončit svůj drink venku. Ten idiot nemá ani tušení, s kým si to zahrává, ale já už ho přiměju pochcat si kalhoty a řvát po mamince.“ Muž si stáhl svůj fotbalový dres Jersey a vydal se s kamarádem do uličky v Pioneer Square.
„Měl jsem s ním jít ven. Udělal bych to. Nenech je s tebou zacházet, jak se jim zlíbí. To není správné.“
Jeho přítel, který na sobě měl černou mikinu, si odkousl kus nehtu a odplivl ho na chodník.
„To se ti snadno řekne, ale přísahám, že jsem viděl na konci bloku jednoho z těch bastardů Agentury.“
„Pojďme počkat na toho tvého vyhazovače vzadu a skočíme na něj, až bude mít po práci. Můžeš se z něj napít v uličce a uvidíme, jaký je to drsňák.“ Stáhl si na hlavu kapuci své mikiny, když začalo lehce mrholit a zatáhl za provázky. „Když se omluví, můžeš mu pak vymazat paměť, přesně jako typická číča, která dodržuje zákony Rady. A pokud ne, můžeš mu zanechat vzpomínku, která ho bude navždy pronásledovat ve snech. A pokud tě opravdu nasral, no, víš, co je třeba udělat. Kromě toho, chutnají nejlépe, když se bojí a umírají.“
Ten s dresem Jersey se rozesmál. „Lákavé, kámo, ale ne. Ačkoliv ty můžeš. Cítil jsem ho, když mě tiskl proti cihlám. Z O-pozitivní je mi tak zle, že bych se mohl pozvracet. Ale kdyby byl AB-pozitivní, to by byl celý můj.“
Obcházející kontejner, ukázal ten s mikinou na ústí uličky. „Hele, není támhle pár Temnokrevných?“
Na druhé straně parku seděli na lavičce strnule muž a žena, pod rozzářenou pouliční lampou.
„Jak to dokážeš poznat?“ Zeptal se Fotbalový Dres, když překročil opilce, který usnul na zploštělém kartonu.
„Za prvé, všichni nosí ty stupidní velké sluneční brýle, jako mají tamti dva. A teď sleduj. Říká se, že když jsou Temnokrevní zasvěcení, je jim přiřazen partner, tak se začnou chovat stejně. Vidíš?“
Žena se naklonila dopředu, popadla kufřík a položila si ho na nohy, zatímco muž to udělal o vteřinu později. Upravila si ho na klíně a pak ho prudce otevřela. Mužovy pohyby dokonale odrážely ty její. Posunula si brýle výše na nose, stejně tak i muž.
„To je divné, kámo,“ řekl ten v dresu Jersey.
„Jo, ale no tak. Pojďme se podívat, co tam mají.“
Žena zavětřila a zažloutlý úsměv jí pomačkal obličej, když se blížili. „Hej kluci, co dnes večer potřebujete?“
„Máte nějakou Sladkou?“ Mikina šťouchl loktem svého přítele do střev. „Hledáme trochu cukru.“
„Ty si děláš srandu. Nikdo z nás nemá takový matroš. A když máme, tak se vypaří takhle rychle.“ Luskla prsty. Muž prudce luskl svými, ale jinak mlčel. „Kluci, stejně je v tuhle hodinu příliš pozdě na cukroví. Musíte se sem dostat brzo na ty dobré věci.“
„Zatraceně. A kdy budete mít více?“ Zeptal se ten s kapucí.
„Sladké je málo.“ Natáhla hlavu, jako by se chtěla ujistit, že je nikdo neslyší. Její partner udělal totéž. „Hlavně proto, že se blíží Vrchní pán.“
„Lord Pavlos? Nekecej?“ Mikina loktem znovu šťouchl svého kamaráda, který mu to oplatil a tiše zaklel.
„Jo. On pije pouze sladkou, takže naše zásoby jsou nada[1].“
„To jsou kecy. Kdy odjede?“ Zeptal se Kapuce.
„Nebude tu dlouho. Nesnáší to tady.“
„To snad my všichni,“ řekl Dres Jersey a rozhlédl se po ztemnělém parku, kde se motali lidé v různých stavech opilosti. „Proč sem tedy pak přišel?“
„Nevím. Nějaké blbosti ohledně nového experimentu, nebo tak něco,“ řekla žena.
„Cože?“ Zeptali se Mikina a Dres Jersey jednohlasně. Podívali se jeden na druhého a pak zpátky na Temnokrevný pár, než se zasmáli.
Žena pokrčila rameny a muž ji o chvíli později napodobil. „Nám služebníčkům neříkají nic, ale má to co dočinění se Sladkou. Doufám, že to bude stát za to, a to je vše, co k tomu mohu říct. Takže, nemáte zájem o nějakou B-pozitivní? Momentálně nejlepší věc. Skutečně čerstvá. Dáme vám dobrou cenu.“
V okolí se rozezněl smích a všichni vzhlédli. Ozvalo se řinčení nádobí a zvuk šoupání židlí, když se otevřel zadní vchod nedalekého baru a osvětlil na okamžik dvě postavy v temné uličce, než se znovu zabouchl.
Kapuce zvedl nos a zavětřil. „Ty vole, to je tvůj kámoš vyhazovač. A ta holka s ním je AB-pozitivní. Co na to říkáš? Já si vezmu jeho, ty ji. Chceš použít to, co ti dala mamka?“
„Má mamka by byla nasraná, kdybych to použil takhle.“
Kapuce pokrčil rameny. „Tak jdeme.“
„Děkuji, paní, ale nic nechceme,“ řekl Dres Jersey. „Dnes večer už zaskórujeme jinak.“
„Hrajete si s ohněm, chlapci. Dejte pozor. Slyšela jsem, že nedaleko hlídá pár agentů. Jistě to nechcete tou lehčí cestou? Padesát babek. A dám ti to i s trochou AB-pozitivní za deset babek navíc.“
„Ne, díky. Ušetříme si naše peníze na Sladkou, až bude. A do prdele s agenty. Pojď,“ řekl Dres Jersey kamarádovi. „Umírám hlady.“
*   *   *
Pod temným podjezdem na dálnici v části zvané Portland, Dom zahlédl skupinu mladých upírů, kteří se koulili kolem toho, co se dalo nazvat problémem. Pravděpodobně si dopřávali dávky Sladké.
Pohlédl na stále tmavnoucí oblohu a zaklel. Bylo zatraceně brzy. Obvykle se tenhle druh sraček stával mnohem později v noci, po velké konzumaci legálních i nelegálních látek. Někdo zřejmě sehnal trochu Sladké a nemohl se dočkat, až započne párty.
V hraném zastrašení rozevřel svůj kožený kabát, aby odhalil své zbraně a doufal, že nebude muset použít sílu. Byly to jen děti, sotva dost staré na to, aby prošly pubertou, kdy jejich chuť na krev a averze k slunci započínala. „Dobře, pánové a dámy, nechte toho. Je čas odejít.“
Prodral se do kruhu, zatímco kolem sebe slyšel mumlání: „Jdi do prdele, debile,“ a „zatracené agentské prase,“ ale aspoň polovina dětí se rozptýlila a opustily scénu. Pouze drsňáci zůstali.
Ve středu davu seděla zpříma na drsném chodníku dívka, která se opírala o ruce. S divokým, rozostřeným pohledem sledovala mladého muže, který nad ní byl rozkročený a zápasil s něčím v ruce.
Dom ho popadl za paži. „Dej mi to.“
„Seru na tebe,“ řekl mladík, který zněl příliš unaveně na svůj věk. Zakopl o dívčinu nohu, jak se snažil vykroutit se z Domova sevření.
„Tohle na mě neplatí. Dej mi to. Věř mi, nechceš, aby se to stalo ještě ošklivějším, než už to je.“ Mladý muž se naklonil a strčil si ruku do kapsy. Zbraň?
V záblesku ho Dom chytil do svého sevření, zkroutil mu ruku za zády a vystrčil ji nahoru tak, že kluk zavyl. „Řekl jsem, ať mi dáš tu zatracenou Sladkou.“
„Přísahám, že žádnou nemám.“ Klukův hlas byl chraplavý a dusil se, když Dom upevnil stisk proti jeho hrtanu.
„Jo, a já jsem zkurvený Princ Krasoň.“
V boji spadla na chodník malá lahvička, rozbila se a její obsah se jim vylil u nohou. Se zavrčením po ní mladí skočili.
Na polovinu vteřiny Dom zvažoval, že vytáhne nože a rozseká dav, ale nakonec se rozhodl, že je nechá chovat se jako divoká zvířata a drápat špinavý cement, dokud nebude krev pryč. Bohužel, drobné ranky kolem jejich úst od skleněných střepů se vyléčily téměř hned účinky Sladké. S odporem se díval, jak olizují chodník až do poslední kapky.
Když o pár minut později šílenství utichlo, Dom spoutal prodejce stříbrem lemovanými pouty a vytáhl ho na nohy.
„Všichni ostatní – zmizte. Měli jste svou zábavu, teď odtud vypadněte.“ Obrátil svou pozornost zpět k prodejci a řekl: „Mám s tebou plány.“ Stiskl několik tlačítek na svém mobilu a během několika minut u chodníku zastavila neoznačená dodávka. Agent v černé uniformě rozevřel zadní dveře, popadl prodejce za krk a hodil jeho prdel dovnitř. Dom poklepal na stranu vozu a ten odjel.
Jeden dole, kolik jich ještě zbývá? Prohrábl si rukou vlasy a pomalu se vracel k Porsche, které zaparkoval za rohem.
V Seattlu to bylo totéž, noc co noc. Bože, bylo mu z toho tak zle. Nevěděl, kolik těch dalších sraček dokáže ustát. Zvedl prázdnou ampulku krve a hodil ji do nejbližšího koše. Ty děti nebyly problémem. Pavlos byl problém, a byl někde na jihu.
Když otevřel dveře auta, jeho mobil zavibroval. Vlezl dovnitř, podíval se na displej a zaklel. Krásná zpráva. Kde si asi sakra Santiago myslí, že je?
Portland, odepsal.
Ten chlap byl vážně šťoural. Nebo možná Domovi prostě nevěřil. Zejména s ohledem na to, co se stalo s ní. Nikdy to neměl říkat svému šéfovi. Mělo to být jeho vlastní pokroucené malé tajemství.
Opřel se o opěradlo a zavřel oči. Ne, že by Dom přišel do Horseshoe Bay se zářícím doporučením, ale nikdo – ani jeho starý velitel, ani ostatní agenti, kteří ho školili v průběhu let, nebo dokonce i několik lidí, kteří s ním pracovali a věděli, kdo je Agentura – nezpochybňovali jeho schopnosti a loajalitu. Ale nakonec, ne všichni z nich věděli, co se stalo s Alfonsem.
Dom si opřel hlavu o volant a jeho mysl znovu putovala k Mackenzie. Co právě dělala? Podíval se na hodinky. Možná, že byla doma a dívala se na nějaký film. Nebo něco organizovala. Nebo uklízela. Nebo možná byla v pátek večer brzo v posteli, stočená do klubíčka s knihou. Promnul si neutichající bolest na své hrudi a zasténal. To je nesmysl. Musí s tím přestat.
Dráždila ho jeho neschopnost vypustit ji ze svých myšlenek. Vyskočil z auta, zapnul jeho alarm a rozběhl se zpět do podjezdu dálnice. Obvykle vydržel několik týdnů bez krmení ze živých, ale možná že krev někoho jiného oslabí vliv její stále přítomné krve, která byla v jeho systému příliš silná. Doufal, že lidská troska, které si všiml dříve dole u řeky, tam stále bude. Vezme si rychlé sousto, a pokud ten chlap bude tak opilý, jak vypadal i předtím, možná že se Dom ani nebude muset obtěžovat s mazáním paměti.
Telefon znovu zavibroval. Do prdele. Santiago se tentokrát rozhodl zavolat.
Trhnutím zápěstí telefon otevřel. „Tady Dom.“
„Tvůj starý telefon – řekl jsi, že byl zničen.“ Od Santiaga se nikdy neozvalo žádné „Ahoj,“ nebo „Jak to jde?“
„Ano…“
„No tak, na tohle jsi nemohl zapomenout. Dovol mi, abych ti osvěžil blednoucí vzpomínku. Zatracený telefon se všemi daty Temnokrevných, který dostal Strykera do nemocnice a tebe zapletl s tou Sladkou krví.“
Dom se přikrčil. „Ano, co je s ním?“
„Nechceš mi tedy něco vysvětlit?“
„Co? Byl zničen. Už jsem ti to říkal.“ Dom klepl na tlačítko, kterým snížil hlasitost a dal si telefon kousek od ucha zrovna ve chvíli, kdy Santiago vybuchl.
„Řekni mi, proč je zatracený zničený telefon najednou zapnutý. Proč byl zničený telefon dnes zachycen nedaleko centra v Northendu. Proč se zničený telefon posunul na St. Francis Hill, kde sedí poslední hodinu.“
Okolí Mackenzie. Uchopujíc do dlaně své klíče, se otočil a vyrazil zpět k Porsche.
„Ty jsi ten telefon té ženě nevzal, že ne?“
„Ne. Ale už jsem ti to říkal. Myslel jsem, že je zničený.“
„Myslel? Ty sis myslel? Zatraceně. Tys mi kurva lhal. Ty víš, jak moc důležitá jsou ta data. Posílám Fosse, aby ho získal zpátky buď tím, či oním způsobem.“
Cítil, jak se mu zorničky rozšiřují vztekem, když s trhnutím otevíral dveře auta. „Drž ho od ní dál.“ Doufal, že jeho touha po ní zeslábne, ale myšlenka na to, že je Jackson blízko ní, roztrhala vnitřnosti od jeho pánve až k hrudní kosti. Jeho soustředění se zaměřilo na temný tunel a její jméno mu znovu a znovu bubnovalo v hlavě. Nastartoval a zamířil k dálnici.
„Ježíši, Marie a Josefe. Ty si to posral a já ho poslal, aby uklidnil nepořádek. Nejprve nelegální krevní převod a teď tohle. Co se to s tebou sakra děje?“
„Ne. Postarám se o to. Vyjíždím z Portlandu. Budu tam za dvě hodiny.“
„Postaráš se o to stejně, jako jsi to udělal poprvé? Ten zatracený telefon by raději měl být v mé kanceláři do půlnoci, nebo posílám Fosse. Dvě hodiny? Jsi blázen. Budeš mít štěstí, když to zvládneš za čtyři.“
„Řekl jsem, že tam budu za dvě.“ S kliknutím Dom ukončil rozhovor.
Samozřejmě, že měl Santiago pravdu. Měl si od ní vzít ten zatracený telefon, v noci jí měl nakráčet do domu a vyrvat jí ho z držení, zatímco by křičela. Pak měl provést jednoduché vymazání paměti, a bylo by. Ale on to neudělal.
Vyhnul se radarovým detekcím, šlápl na plyn a zamířil na 205 Severní. Poté, co prokličkoval provozem, což bylo občas jen o chlup, zamířil na most směrem do Washingtonu. V době, kdy vjížděl na I-5, už přesáhl rychlost sto dvaceti.




[1] Španělsky nic

12 komentářů:

  1. Moc díky za překlad, těším se na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  2. moc díky za překlad, sem zvědavá jak se seznnámí :) těším se na další

    OdpovědětVymazat
  3. Sláva, hurá Kerris ! Budou kapitolky, jupí ! :) Doufám že maturita dopadla výborně. U mě za překlady máš vždy za 1. Chodim na spřátelený blogy :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a tvou práci sním, jj a gratuluju k matuře :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělý, děkuji za překlad a taky gratuluji k maturitě

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklady, si skvelá.
    Blahoželám k maturite.

    Dezire

    OdpovědětVymazat
  7. uf, dekuju za gratulace :D S dalsi kapitolou se pokusim pohnout, brzo se tu objevi ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji,jsem strašně zvědavá co bude dál.

    OdpovědětVymazat
  9. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat