neděle 2. června 2013

Krvavá - 2. Kapitola



„Jessico, to nebude fungovat.“ Můj otec se zhoupl na židli a položil lokty na desku stolu. Seděli jsme v jeho kanceláři. Ring jsem opustila před šesti hodinami, ošetřovnu před pouhými dvaceti minutami. Rány mám sešité, obvázané jak jen nejlépe mohly být, s ohledem na rozsah poškození. Ruka odpočívala ve velké vrstvě bandáže, tělo mám poseté náplastmi. Aby kosti dobře srostly, Doc Jace snížil riziko otoku pomocí protizánětlivých mastí a vstříkl mi Percocet. Nadopované vysoce halucinogenními léky proti bolesti, mi rozhovor připadal mnohem zábavnější, než měl právo být. 
Nešlo se mu však vyhýbat navždy. Otec mne nenechá odejít, dokud si pár věcí nevyjasníme, zranění nezranění. Bylo na čase začít vysvětlovat a uskutečnit další věci, abych mohla Compound, centrálu Smečky, odpustit nadobro. Navzdory tomu, jak to vypadalo v ringu, jsem hodlala žít dál. Začít nový život někde jinde, což byla poslední možnost, co mi zbyla, i když dohadování se s mým otcem tak brzy, si vybíralo daň na mém duševním zdraví. „Samozřejmě, že to bude fungovat.“ Řekla jsem. „Ty prostě jen nechceš, aby to šlo. To mluví tvá umíněnost.“
Táta vypustil vzduch koutkem úst, jeho rozhořčení narůstalo. „To není žádná umíněnost. Jde o jednoduchou situaci. Nenechám tě odejít bez náležité ochrany a nemůžu dodat armádu vlků, abych tě udržel v bezpečí. Logicky to prostě nelze provést.“ Armáda vlků? Možná armádu, jež mne chce zabít. „Budu mít dostatečnou ochranu. Nick jde se mnou a naše žádosti na policejní akademii byly přijaty, jak dobře víš. Měli jsme odklad rok, který už skoro vypršel. Teď je ideální čas, abychom odešli. Dostanu zbraň potom, co absolvuju a budu moct honit padouchy. To zní jako kariéra šitá na míru přímo pro mne. Jestliže věříš v osud – a já vím, že jsi jeho velký fanda – hvězdy jsou mi konečně nakloněny. Tento boj s Mitchem se nemohl odehrát v lepší dobu.“
I v případě, že by hvězdy zrovna nesympatizovaly s úspěchy v mém reálném životě, určitě by mi je nepřekazily. Moje injekce Percocetu na mne zkoušela své triky a na moment mi přiblížila mini světlušky, jež vytvořila na stropě. Byla jsem příliš unavená, než abych jim věnovala pozornost.
„Že tě bude doprovázet Nicolas, není dostatečné. Nemá prostředky, aby tě mohl chránit před vším, co tě čeká, až opustíš Compound.“ Nick Michaels, můj nejlepší – a jediný – přítel byl liškodlak. Táta ho adoptoval do Smečky jako malé dítě, laskavost Nickovu otci, když zemřel.  Nick to neměl na Compound tak zlé jako já – tedy ne úplně. „Nicolas nemá dost zručnosti ani, aby ochránil sám sebe.“ Čímž taktně naznačil, že Nick není dost silný – na vlčí měřítka – a proto není dostatečným ochráncem. Egoismus přetékal.
„Máš pravdu.“ Souhlasila jsem. Otec zvedl obočí. „Nick není schopný mne chránit před širým světem, ale v poslední době jsem zjistila, že jsem plně funkční lidská bytost, co se o sebe postará sama. Mám tohle.“ Zvedla jsem pěsti, jednu pohyblivou, druhou kompletně obmotanou. „Můžu zasáhnout a zabít cokoliv - se svým talentem na vrhání nožů. navíc budu mít po ruce zbraň. Uzavřeno, sečteno, jsem připravená odejít.“
„Jessico.“ Mé jméno vyslovil krátce, v jeho nebesky modrých očích varovně fialově zablikalo. Většina vlčích očí s průchodem emocí svítila zlatě, ale tátovy zarážely podobou ametystu, neobvyklé a úplně odzbrojující. „Mýlíš se, jestli se domníváš, že bych riskoval tvůj život tím, že tě pošlu pryč bez plánů a ochrany. To se nestane. Jsi příliš křehká. Nemáš nadpřirozené schopnosti, ani obranu. Nebudu to riskovat a žádná zatracená věc, kterou řekneš, to nezmění.“
Naklonila jsem se dopředu, přimhouřila víčka, snažíc se s koncentrovaným úsilím odstranit to debilní světluškovský vidění zpátky do ostrého světla.
„Ty jsi ten, kdo se mýlí, pokud nevidíš nebezpečí života tady, ve Smečce.“ Zaklepala jsem ukazováčkem na stůl, abych zdůraznila svá slova. Můj otec se na židli zaklonil, zkřížil ruce na prsou. „Způsob, jakým se věci vystupňovaly za posledních šest měsíců… mohou mne zabít už v momentě, jakmile vyjdu z téhle kanceláře a ty s tím nic neuděláš. Jak jsi řekl, nemám žádné přirozené obranné schopnosti k zahnání nadpřirozených komunit – včetně vlkodlaků. Mám tohle.“ Znovu jsem zvedla pěsti a zahýbala prsty. „A mozek.“ Drogy konečně osvobodily můj jazyk. Ale, upřímně, chtěla jsem to vyřešit. To jsou fakta. „Chápu tvou úzkost ohledně nadpřirozených bytostí, ale ony mne nikdy neviděly. A neskáču mezi kontinenty, mluvíme o malém přesunu pouhé dvě hodiny na jih. Existuje doslova tisíc způsobů, jak to můžeme vyřešit – pokud se domluvíme. Vím, že najdeme kompromis.“
Předtím, než se mohl táta natáhnout přes stůl a umlčet mou drzost, vešel do pokoje James. Vzal si židli a přisedl si, čelem ke mně. Napětí v místnosti pomalu unikalo, jako propíchnutí pneumatiky, což bylo osvobozující. Podívala jsem se na něj a začala posuzovat jeho záměry. Obličej měl vážný, oči se soustředily na mne. Stáhla jsem se zpět do křesla. James byl otcovým nejdůvěrnějším společníkem příliš mnoho let, než abych je mohla spočítat. Když se na scéně objevil James, obvykle to znamenalo konec hádky. Udržoval mého otce v klidu a vysvětloval – což znamenalo, že řekl několik vybraných slov – a pak by mě omluvil jako malé dítě. Případ uzavřen.
„Tak co, Jamesi?“ začala jsem předtím, než měl šanci cokoliv říct. „Předpokládám, že budeš souhlasit s tátou – jako obvykle – ale dovol mi něco dodat, pak mě klidně pošli do mého pokoje. Jestli s ním dnes souhlasíš, po tom všem, co se stalo v noci,“ – naklonila jsem se, ale náhlý pohyb způsobil, že v mém zorném poli explodovala celá nálož světýlek, snažíc se mne rozptýlit – „ehm… pokud to uděláte… Vy... velký... skvrny... a barevné věci..se vznášejí.“  Skončila jsem, bezmocně několikrát zamrkala a potřásla hlavou, chytla se desky stolu. Vzpřímila jsem se s obrovským úsilím, jež mi pomáhaly udržet zaťaté zuby. „Chtěla jsem říct, že všechno, čím jsem v noci prošla, je k ničemu. Musíš vzít v úvahu, co to znamená, pokud budu nadále zůstávat v tomto prostředí a budeš mě mít na svědomí, když budeš souhlasit s tátou. Budeš s tím žít.“
James zvedl obočí. „Právě jsi řekla, že jsem barevná skvrna?“ Jeho smích kontrastoval s irským přízvukem, jak mluvil, připomínalo mi to zvonění. „Nemyslím si, že je tohle označení přesné, ale už mi říkali i hůř. A řešit to, co si podle tebe myslím – ne, nesouhlasím s tvým otcem. Myslím, že je čas, abys opustila Compound. Už to tu pro tebe není bezpečné a je to sakra vidět. Pokud zůstaneš, je otázkou času, než tě někdo zraní.“
Nadzvedla jsem obočí. Nemohla jsem setřást své překvapení, tak jsem ho chvilku nechala na obličeji. Znám Jamese celý život, ani jednou nestál na mé straně – a během let měl dostatek příležitostí, aby tak učinil. „Cože?“ Konečně se mi podařilo vymámit slova, moje hlava se znovu roztřásla. „Můžeš to prosím zopakovat?“
„To nemyslíš vážně, Jamesi.“ Otec udeřil rukama do stolu. „Skutečně chceš poslat mou dceru dolů do města úplně samotnou? Nechráněnou?“
„Ne, já jen navrhuji najít plán, který vyhovuje vám oběma.“ Uvedl James svůj názor na pravou míru. „Vlci se stali více nespolehlivými v posledních pár měsících. Je zřejmé, že Jessica už není v bezpečí a my ji nemůžeme ochraňovat po celou dobu, kdy je na Compoundu.“
„Pak stanovím přísnější tresty.“ Trval otec na svém.
„Ve tvé přítomnosti vlci nezaútočí, to víme.“ Řekl James. „Ale tvá autorita se snižuje, když jsi pryč. A teď, když Jessicu otevřeně napadl vlkodlak, budou hledat příležitost, jak jí ještě víc ublížit.“ A protože jsem nevyhrála, budou se snažit dvakrát tolik. „Smečka je zmítána přívaly emocí a je příliš pozdě ji udržet na uzdě. Dařilo se to devatenáct let. Ať se ti to líbí nebo ne, držet tady Jessicu, je riziko.“
Menší vlci nemohli fyzicky neuposlechnout přímých rozkazů Alfy, když byl blízko, ale jestliže byli dost rozrušení, ovládly je emoce. Jsou živoucími, dýchajícími bytostmi se zvířecími instinkty. Ne roboti. Bohužel.
„Pak složí krevní přísahy. Všichni.“ Otcův hlas nebyl podbarvený pouze vztekem, ale i smutkem a takovou dravostí, kterou jsem od něj ještě neslyšela. Zimnice přeběhla mé ruce a já se objala. James se zhluboka nadechl. „To nemůžeš myslet vážně.“ Pohnul se dopředu na sedadle. „Pokud to uděláš, Smečka se do jednoho měsíce rozpustí. Vlci byli vždycky neklidní v přítomnosti ženy, ale pokud je donutíš ji přijmout skrze přísahu smrti, budou spíš utíkat, než riskovat životy.“
„Zatraceně!“ Otec zabušil pěstmi do stolu. Byl z pevného mahagonu, ale roztříštil se. Věděl, že James mluví pravdu – ale nechtěl, aby to byla pravda. Nikdo nebyl lepší Alfa než Callum McClain a všichni to věděli. Byl spravedlivý vůdce, vládl silnou, pevnou rukou a žádná Alfa se mu nevyrovnala – vlastně byli daleko pod ním. Vlci jej následovali díky instinktům, kdyby však měli čelit extrémně vypjatým emocím, stali by se neklidnými a zmatenými. Mělo by to katastrofální následky nechat je přísahat, složit Slib věrnosti ke mně, a jestliže vystoupí z řady, znamenalo by to pro ně okamžitou smrt. Krevní přísaha je svazuje s Alfou a naopak. Přísaha je závažnou smlouvou. Pokud by na mě poté položili jen prst, porušili by jí a zemřeli. Táta vstal a stoupl si k oknu. „Musí existovat nějaké řešení, aniž bych uvedl svou dceru do nebezpečí. Vlkodlaci mě budou poslouchat! Jsem přece jejich Alfou.“
„Jediné řešení je poslat mě pryč.“ Zopakovala jsem tiše. „Jakým jiným hrozbám bych mohla čelit ve městech, než těm, jimž čelím tady?“ Odmlčela jsem se na sekundu, nevysvětlitelně zmítaná city. Vinila jsem z toho drogy. „Jsem unavená z neustálého žití v konfliktech. Zasloužím si svůj vlastní život. Nepatřím sem.“ Smetla jsem neexistující smítko z kalhot. „Jsem si jistá, že jsem sem ani nikdy nepatřila.“
„Jessico, nechápeš, jak pracují nadpřirozené komunity.“ Zavrčel otec a otočil se ke mně. „Jsou velice silné a určitě budou projevovat zájem o ženu narozenou z vlkodlaka. To nemohu dovolit. Jsou až moc plné neznámých, podivných bytostí se smrtícími dovednostmi a každá z nich tě může zabít. Jsi člověk a nemůžeš se připravit na všechny situace a i kdyby, bylo by to k ničemu. Pro ně bys nebyla žádná překážka, žádný souboj.“
„Tak nemusím odcházet jako já.“ Pokrčila jsem rameny. „Můžu odejít jako kdokoliv. Nikdo neví, jak vypadám, kromě vlků ze Smečky. Jsem ochotná začít znovu a žít v tajnosti, pokud mě to odsud dostane. Udělám cokoliv, oč mě požádáte – budu v bezpečí, se skloněnou hlavou a dodržovat pravidla. Přísahám.“ To pro mě bylo nové, ale zkusím to.
„To může fungovat, Callume.“ Přidal se opatrně James. „Máme prostředky, dáme jí zbrusu novou identitu. Děláme to celou dobu pro vlky, kteří se přemisťují.“ Vlkodlaci nestárnou normálně a lidé si začnou všímat. „Odejde svobodně a nikdo nebude vědět, odkud pochází. Není cítit jako my, a nemá žádné schopnosti, jež by ji prozradily.“
„Ano.“ Souhlasila jsem. „Neviděli mě ve vaší společnosti, jako dceru Alfy. Neví, jak vypadám, mají jen jméno.“
„To se mi nelíbí.“ Táta si rukou prohrábl vlasy. „Vlci tě tu znají. Můžou tě najít. A to se rozšíří do dalších Smeček.“
„Pak,“ – potýkala jsem se s odpovědí, „jim můžeme říct, že jsem opustila zemi. Nebudou se o mě zajímat, když budu nadobro pryč. Nebo můžeme předstírat mou smrt.“
„To není tak jednoduché, Jessico.“ Podotkl zatvrzele můj otec. „Ve hře jsou i jiné faktory, co se na ní podílejí.“
„Jaké další faktory?“ Vypálila jsem podrážděně. „Stoprocentně nejsou horší, než když ze mě nějaký z tvých vlků udělá hromadu krvavých sraček. Přestaň s tvrdohlavostí a zkus to pochopit! Cokoliv, co se stane v mém novém životě, se nevyrovná hrůze na Compound. Drcená násilím, obklopená lidmi, co vyžadují mou smrt, to vše se dostalo na denní pořádek. Nedokážu déle vydržet. Necháš mě jít tak nebo tak, jinak Smečku opustím v pytli na mrtvoly.“
„To stačí!“ Táta si stoupl přímo přede mě. „Myslíš, že nevím, co se děje přímo pod mým nosem? V mojí vlastní Smečce? Že jsem slepý k tomu, co se stalo? Nejsem. Nikdy jsem nebyl. Nechával jsem tě být a Tyler mi v posledních měsících lhal, obcházel po špičkách, zakrýval tvé modřiny. Udělal jsem spoustu věcí kvůli záchraně životů – stejně jako vy dva.“ Přešel k oknu. „Ignoroval jsem to pro dobro Smečky, zabíjel vlky, jinak by Smečka byla stále rozvrácená a tvůj život visel na vlásku.“ Pohledem se dotkl mých očí. „Jsem Alfou Smečky více než pět set let. Je těžké pochopit, jak dlouhá doba to je, pokud nežiješ stejně dlouho. Do doby před devatenácti lety bylo mé postavení naprosto neochvějné, má loajalita patřila bezesporu mým bratrům v klanu. Tato oddanost se bez váhání vracela zpět. Když ses narodila, všechno se rychle změnilo. To mne překvapilo. Láska pro tebe a Tylera se prostě vynořila odněkud z hlubin mého nitra. Neříkám, že jsem udělal ta nejlepší rozhodnutí, zejména v poslední době, ale snaha udržet rovnováhu si vybrala svou daň. Každý nějak trpěl. Nemohu tě chránit bez obětování životů svých vlků, bratrů, jež za mnou stáli po staletí.“
„Takže tvé hrozby, pokud by se mě dotkli, byly plané?“
„Samozřejmě, že ne.“ Otec se ke mně otočil, oči se mu zaleskly city. „Všechno ohledně tvé bezpečnosti bylo myšleno upřímně, podloženo mou silou a právy Alfy. Vidět tě, že jsi ze své vlastní vůle bojovala s Mitchem v aréně, kde se bojují Výzvy, to mi pěkně zavařilo. Nemohl jsem vstoupit a zabít vlka během Výzvy.  To je proti Zákonu Smečky. Ale Mitch bude mít štěstí, jestli přežije. Kdybych viděl vlka, jak tě zneužívá, zabil bych ho okamžitě, bez lítosti.“ Zajel si rukou do černých vlasů. „V poslední době – jak agresivita stoupá – musím řešit každou rvačku. Byl jsem si jistý, že nejsi smrtelně zraněná – že výsledek není tak hrozný, aby se do toho musel vložit Tyler, nebo někdo jiný, nebo že by Mitch ustoupil. Kdyby cokoliv zašlo příliš daleko, vlk by získal smrt mou rukou.“ Vypustil vzduch s plic, ale tentokrát s lítostí, ne podrážděním. „Jessico, musíš pochopit, že násilí je součástí našeho života a vždy bylo. Jsme zvířaty - v našich podstatách a soupeřit o své místo ve Smečce je přirozené. Nemůžeme to změnit.“ Povzdechl si. „ Ale když ti zpropadení vlci budou následovat mé příkazy a nevydají se na scestí jen kvůli mýtům a emocím, mohli bychom v pohodě dohromady fungovat. Po pubertě jsem si myslel, že budeš klidnější. Ale jen se to zhoršilo.“ Zavrtěl bezmocně hlavou. „Já tomu nerozumím.“
Já to také nechápala, na tom však nezáleželo. „Musíš ve mně mít víru.“ Řekla jsem. „ Tak to vyřešíme. Pokud mě vlci nepřijmou, necháš mě jít. Uvědomuji si všechno, co jsi řekl, a nezávidím ti rozhodnutí, které jsi musel dělat pro dobro Smečky. Vím, že v tom nejsem nevinně. Přispěla jsem svým způsobem, neschopná odejít od sváru. Přebírám zodpovědnost za své chyby, ale to je všechno minulost. Teď jsou dveře budoucnosti otevřené dokořán. Nechala jsem je otevřené po vyzvání Mitche v aréně. Udělala jsem to z nějakého důvodu a doufám, že kvůli mně nezemře. Určitě by na mě zaútočil na nějaké silnici. Je to obrovský debil, to nepochybně, ale boj jsem začala já. Teď jsi na řadě ty. Nemůžu zůstat. Jinak zemřu. Další vlk bude silnější a chytřejší než Mitch.  Víš, že Smečka se beze mě má líp. Tví vlci jsou beze mě lepší. Nemůžeme koexistovat, už ne. Musíš si zvolit.“
Minutu bylo ticho.
James přerušil ticho. „Co říká Jessica je pravda, Callume. Vlci už nebudou zticha. Dala jim právo ji napadnout. Bude nějakou dobu trvat, než se vyřeší detaily, samozřejmě, ale musíme začít formulovat plán, jak Jessicu dostat z Compound v pořádku, s novou identitou. Začneme. Až bude pryč, Smečka se uklidní a můžeme vše později přehodnotit.“
„Uvážím to.“ Rozhodl otcův hlas tak jasně tak, že nešlo odporovat. Skončil s tímto rozhovorem. Byla to narážka, abychom odešli.
Vstala jsem a chytla se židle. Léky proti bolesti konečně polevily, což byla požehnaná úleva. Jak jsem opouštěla místnost, věnovala jsem Jamesovi úsměv. Teď bude mít plné ruce práce přesvědčit mého otce, že nastal čas odchodu a já ocenila jeho budoucí úsilí.
Poprvé jsem měla slušnou šanci.

9 komentářů:

  1. Moc díky za překlad, těším se na další kapitolu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. moc díky za překlad, těším se že brzo bude další:)

    OdpovědětVymazat
  3. vďaka za preklad.... :D

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad, těším se na další kapču :)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělý překlad, moc děkuji!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za překlad. :)

    OdpovědětVymazat