pondělí 27. května 2013

Dotek moci - 1. kapitola




Holčička nepřestávala brečet. Neměla jsem jí to za zlé. Přece jenom umírala. Její plíce byly natolik plné tekutiny, že se za několik hodin utopí. Házela jsem sebou a převalovala se na tenké matraci, poslouchajíc její křik, jak se prořezává podlahou a do mého srdce, řezajíc jej ve dví.
Jedna část prosila, abych ji zachránila, nutíc mě vyléčit dívku s veselým úsměvem a  kadeřemi barvy zázvoru. Na druhé straně pulsovaly varovné údery. Její rodina by mi poděkovala udáním městským strážím. Byla bych pověšena jako zločinec. Bez potřeby soudu.

Hrůzy z temných morových let byly v myslích pozůstalých ještě čerstvé. Považovali ty časy za válku. Válku, kterou začali léčitelé, jež pak šířili smrtící nemoc, a odmítali ji léčit.
Samozřejmě to byl naprostý nesmysl. Mor jsme nemohli vyléčit. A také jsme ho nespustili. Ale uprostřed chaosu nikdo nenaslouchal rozumu. Někdo přeci musel být obviněn. Že ano?
Dívčiny výkřiky probodly mé srdce. Déle jsem to nemohla vydržet. Tři roky na útěku. Tři roky skrývání se. Tři hrozné roky plné strachu a osamění. Pro co? Můj život? Ano, žiji a dýchám a jsem. Nic víc.
Odhazujíc svou deku, pospíchala jsem do přízemí. Nepotřebovala jsem se převlékat od té doby, co nikdy nespím v nočním úboru nebo bez bot. Když jsi na útěku, pravděpodobnost toho, že budeš překvapen uprostřed noci, byla vysoká. Při útěku nebylo času nazbyt, tak jsem na sobě měla každou noc v posteli své černé cestovní kalhoty a černou košili. Tmavá barva byla pro splynutí se stíny ideální.
Další trik, když jste na útěku, zahrnuje pokoj v druhém patře s předními a zadními dveřmi a pevnou strukturou. Bylo těžké je najít, protože většina měst spálila domovy obětí moru v pomýlené snaze nemoc zničit. A mnoho z obětí zemřely samy. Můj současný úkryt byl nad rodinou s umírajícím dítětem.
Zaklepala jsem na dveře mých sousedů zdola dost nahlas, aby byl zvuk slyšet přes vlhké naříkání dítěte. Když se otevřelo, její matka, Mavis, se na mě beze slova podívala. Držela dvouletou holčičku ve svých silných pažích a poznání, že její dítě umírá, vyzařovalo z jejích hnědých očí. Bledá kůže jí lpěla na vyzáblé tváři. Zakymácela se čistým vyčerpáním.
Pod leskem slz a červené barvy horečky, měla kůže holčičky smrtelně bledý odstín. Za pár chvi by neměla dostatek dechu ke křiku.
Natáhla jsem ruce. „Mavis, běžte spát. Pohlídám…Fawn.“ Nakonec jsem si vzpomněla, jak se jmenuje. Další pravidlo, když jste na útěku, bylo vyhýbání se sblížení s kýmkoliv. Žádní přátelé. Ale potřebovala jsem si vydělat peníze, a musela jsem si udělat pár známostí, abych se vyhnula klepům. Mohla jsem příležitostně zůstat s Mavisinými dětmi, což pomohlo oběma.
V panice si Mavis přitiskla Fawn blíž.
„Zbytek vaší rodiny vás také potřebuje. Měla byste si odpočinout, než zkolabujete nebo onemocníte.“
Zaváhala.
„Vzbudím vás, pokud se něco změní. Slibuji.“
Mavisin odpor se zhroutil a Fawn mi podala. No, pro přehlednost, holčička si nevšimla, že se ocitla v jiné náruči, ale moje magie přes dotek ožila, tlačíc se z mého nitra, aby mohla být vypuštěna. Fawnina pokožka pálila a její šaty byly promočené potem. Chovala jsem Fawn, když jsem si sedala do velkého dřevěného houpacího křesla v obývacím pokoji. Lucerna slabě hořela, vrhajíc slabé žluté světlo na poškrábaný nábytek. Tahle rodina nebyla rabovat u svých sousedů, což o nich mnohé vypovídalo.
Vedle okna jsem měla jasný výhled na ulici. Poloviční měsíc osvětloval ruiny spálených budov schoulených podél prašné cesty. Dešťová voda naplnila díry a vyjeté koleje. Mor zabil zhruba šest milionů lidí – dvě třetiny obyvatelstva – takže zde nebyl nikdo, kdo by se podílel na malých úkolech, jako spravování silnice nebo odklízení trosek. Skutečnost, že toto město…Jaxton? Nebo to byla Wola? Všechny mi splývaly. Ať tak či onak, s místními vládnoucími městskými strážemi, hlavním obchodem, bez hromady koster a malá populace – nejvíce tak sto – byla více, než mohla tvrdit jiná města.
Houpala jsem Fawn a broukala jí melodii, kterou mi před lety zpívala matka. Úponky mé magie prosákly do Fawnina těla. Její nářek ztratil na hysteričnosti.
Mavis nás pár minut pozorovala. Měla podezření? Chtěla si vzít dítě zpátky? Místo toho dbala mé rady a šla do postele. Čekajíc, než Mavis upadne do hlubokého spánku, jsem se houpala a broukala. Jakmile jsem si byla jistá, že uběhlo dost času, zastavila jsem křeslo. Soustředíc se na holčičku ve svých pažích, jsem dovolila mé plné moci proudit do Fawn, dokud jí nebyla naplněná. Uvolnění magie skrze mě poslalo vlnu uspokojení. Tohle byl můj obor. Tohle bych měla dělat.
Pak jsem ji vtáhla zpátky do sebe, vyčišťujíc nemoc uvnitř Fawn. Moje plíce se naplnily tekutinou, jak se její vysušovaly. Propukla u mě horečka, jak se její ochlazovala.
Několikrát zaškytala, pak se zhluboka nadechla. Její tělo se uvolnilo a ona upadla do vyčerpaného spánku.
Nemoc se uhnízdila v mé hrudi, způsobujíc hlučné mokré nádechy. Nemohla jsem nasát dostatek vzduchu do plic. Husí kůže se přehnala přes mou kůži, jak se kousek strachu dotkl mého srdce. Nikdy jsem neměla uzdravovat někoho, kdo je na tom tak špatně. Byla jsem dost silná? Čekala jsem příliš dlouho, než jsem Fawn pomohla? Moje vlastní zbabělost by mě mohla zabít. Příhodné.
Snaha dýchat spotřebovala mou energii. Černé a bílé skvrnky vířily v mém výhledu, jak jsem bojovala, abych zůstala při vědomí. I když se mé tělo léčí desetkrát rychleji, než normálního člověka, byla jsem si dostatečně vědoma toho, že to nemusí být dostatečně rychlé.
Naštěstí to tak pro tentokrát nebylo. Drtivá těsnost kolem mých žeber se o kousek zmírnila. Soustředila jsem se na prostý akt dýchání.

*             *             *

Mavis mě vzbudila ráno. Usnula jsem s Fawn v náručí.
„Jak se ti podařilo ji uspat? Nepřestala plakat několik dní,“ řekla Mavis.
Stále omámená, hledala jsem dobré vysvětlení. „Moje nemelodické hučení ji muselo unudit.“ Můj hlas zachraptěl hlenem a záchvatem kašle.
„Uh, oh.“ Podívala se na mě s hloubavě našpulenými rty.
„Její horečka polevila včera večer,“ zkusila jsem mezi kašláním.
Nepřesvědčená, Mavis jemně zvedla Fawn a přenesla dívku do její postýlky. „Měla by sis také odpočinout. Vypadáš…“
Odmávla jsem její obavy. „Nic, co by pár hodin spánku nevyléčilo.“ Ale mé nohy mě zradily, jak jsem se vypotácela na nohy. Pohybujíc se s opatrností, zamířila jsem ke dveřím.
Když jsem vzala za kliku, Mavis řekla: „Avry.“
Ztuhla jsem a podívala se přes rameno, čekajíc obvinění.
„Děkuji.“
Kývla jsem a spěchala z místnosti. Šplhání do svého pokoje vyčerpalo všechnu mou sílu. Vykašlávala jsem krev, jak pot lil z mého těla. Potřebovala jsem sebrat svůj batoh k útěku a opustit město. Hned. Ale když jsem se sklonila, abych ho vytáhla zpod postele, vlna závratě mě přemohla. Místo útěku jsem se zhroutila na podlahu.
Část mé mysli věděla, že potřebuji pouze několik hodin spánku ke zotavení, zatímco další část plánovala nejrychlejší cestu ven z města. Třetí část měla pořád obavy. Z dobrého důvodu.

                                                         *             *             *

Pěst zabušila na dveře dostatečně tvrdě, že jsem ucítila vibrace skrze mou tvář. Trhnutím jsem se probudila, škrábajíc se na nohy. Mužský hlas mi nařídil vzdát se. Temnota naplnila pokoj a tlačila se proti okenní tabuli. Prospala jsem celý den.
Bohužel tato situace pro mě nebyla novinkou. Sebrala jsem svůj batoh k útěku a vyšla zadními dveřmi. Zastavujíc se na odpočívadle, prohlédla jsem si okolí. Měsíční světlo zalilo dřevěné schody. Nikdo je neblokoval. Spěchala jsem dolů, batoh přehozený přes rameno a běžela jsem prázdnou uličkou, která páchla kočičí močí.
Postava stála u jižního konce uličky, takže jsem se otočila. Až na to, že severní cesta byla také zablokovaná. Jediná cesta ven, byla těsný prostor mezi budovami na ulici, kde bylo bezpochyby více městských stráží.
Rozbití dveří se odráželo od cihel. Na odpočívadle zvolal muž: „Máš ji?“
Ti dva v uličce se blížili. Hádám, že to budu muset risknout. Vyrazila jsem nejbližším vstupem a přímo do náruče čekající městské stráži.
Hlasy zařvaly: „Nedotýkej se její kůže.“
„Zpacifikuj ji.“
„Rychle jí nasaď pouta.“

Nemoc mě natolik oslabila, že z boje moc nebylo. Během několika sekund byly mé ruce spoutány za zády. Tři roky utíkání skončily. Bylo těžké říci, zda převládá strach nebo úleva. V tomhle bodě měly stejnou váhu.
Kapitán strážných mi strhl košili z pravého ramene, odhalujíc moje léčitelské tetování řadící mě k nim. Vypadalo to, jako by se celé město shromáždilo, aby byli svědky mého zatčení. Jak se dalo čekat, zalapali po dechu při důkazu, že v jejich středu bylo monstrum. A když nyní pomyslím, jak jsem byla na symbol své profese – jednoduchý kruh rukou – hrdá. Z pár metrů se podobal sedmikrásce s lístky tvaru rukou.
Prohlížela jsem si tváře, když si strážní navzájem blahopřáli k úlovku. Mavis a její manžel stáli mezi přihlížejícími. Zamračil se a přistoupil ke mně, tahajíc Mavis za sebou. Ona se s mým pohledem setkat nechtěla. Malá Fawn lpěla na matčině noze.
„Nezáleží na tom, že jsi zachránila život mojí holčičce,“ řekl manžel. „Tvůj druh je zodpovědný za miliony mrtvých. A zlato za tvou popravu přinese tomuto městu to, co potřebuje.“
Pravda. Tohon ze Sogra vypsal odměnu dvaceti zlatých za každého chyceného a pověšeného léčitele. Měla jsem podezření, že mor zabil jednoho nebo více jeho milovaných. Proč by se v opačném případě tak mocný kouzelník staral? Nemoc se nestarala, eliminujíc lidi bez rytmu či důvodu.
Těsně před tím, než jsem byla odvedena do vězení, Fawn mi na rozloučenou zamávala. Usmála jsem se. Můj prázdný, nesmyslný život za ten její. To není špatné.
V domě městských stráží jsem přetrpěla nekonečný příval otázek. Chtěli, abych se obrátila proti svojí léčitelské skupině. Skoro jsem se tomu zasmála. V průběhu tří let jsem na další léčitele nenarazila. Ve skutečnosti jsem odhadovala, že byli chytřejší než já a našli si pěkné útočiště, kde se ukryli, zatímco čekali, než toto šílenství pomine.
Odmítala jsem odpovídat na jejich směšné dotazy, nechávajíc jejich hlasy protékat kolem mě, jak jsem se soustředila na Fawninu zdravou tvář. Nakonec mi sundali pouta, aby vzali míry na mou rakev a zamkli mě v cele v podzemí, slibujíc mi, že zítřek bude mým posledním dnem. Měla jsem schůzku s gilotinou. Milé.
Alespoň mi stráže nechaly lucernu pověšenou na kamenné zdi naproti mé cely tvaru krychle s železnými mřížemi na třech stranách a jednou kamennou zdí. Měla jsem svůj vlastní prostor vybavený kovovou postelí a nádobkou na mé potřeby. A žádné sousedy v přilehlých celách. Postel pod mojí váhou zaskřípala. Moje plíce zasípaly ve vlhkém vzduchu díky Fawnině nemoci.
Neměla jsem takový strach, jak jsem si představovala. Ve skutečnosti jsem se těšila na první pořádný spánek za poslední tři roky. Ach, ty maličkosti života.
Škoda, že jsem nedostala poslední přání.


18 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. je to čitelné a bez chyb? nedělala jsem korekturu, nebyl čas...

      Vymazat
  2. je to super vďaka :)

    OdpovědětVymazat
  3. Překlad je skvělý, moc díky a už se těším na další:)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad zatím to vypadá zajímavě

    OdpovědětVymazat
  5. Zajímavý začátek, díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj, začíná to opravdu zajímavě. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Je to perfektní Paty, moc děkuji za překlad :-) a už jsem moc zvědavá na pokračování

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :D... vypadá to zajímavě

    OdpovědětVymazat
  10. Prosíííím, kdy přibližně bude další kapitola? Nemůžu se dočkat ... moc díky, že to překládáš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejpozději koncem příštího týdne :) ještě mě čeká 5 zkoušek, tak se musím učit...

      Vymazat
    2. Tak to chápu, škola je důležitá. Doufám, že je budeš mít brzo úspěšně za sebou (do té doby se pokusím neotravovat ohledně nové kapitoly:)) a my se budeme moct těšit na pokračování.

      Vymazat
  11. Zase žalář,to začíná jak Poison study... :D Vypadá to zajímavě. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. úžasný díky,díky,díky :D

    OdpovědětVymazat
  13. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat