úterý 14. května 2013

Luciferova dcera - 3. Kapitola




Příští den přišel příliš brzo. Zářivě žluté sluneční světlo zaplavilo můj pokoj a vzbudilo mě. Bylo by chytré nainstalovat si nějaké těžkotonážní žaluzie, ale po tom co jsem žila v Pekle, kde vládne noc, toužila jsem po jasu slunečního světla.
Zmatenost zahalila moji mysl, moje tělo předlo energií, což se zdálo být v rozporu. Měla jsem živé sny – a Auric byl hlavní postavou. V mém snu jsme byli oba normální lidské bytosti. Nic výjimečného nebo nadpřirozeného na nás nebylo. Šli jsme na rande. Povídali jsme si, milovali se v posteli, v parku, na pračce… Bylo to dokonalé. Přesto v denním světle, se to zdálo neuvěřitelně neskutečné.
Měla jsem slabost pro tohoto cizince a to jsem ho potkala teprve včera. Seslal na mě snad nějaké kouzlo? Ne, to je nemožné, odrážím kouzla; tak proč sem ho nemohla dostat ven z hlavy?
A proč se pořád cítím tak zasraně nadržená? Moje kočička byla odřená z toho, jak jsem si ji v noci dráždila, když jsem se snažila zbavit toho kouzla, které jsem nemohla setřást. Neměla jsem kontrolu, což mě na jednu stranu vzrušovalo, ale zároveň děsilo. Mohla jsem se zamilovat? Nikdy v životě jsem se necítila tak zmatená – a probuzená. A nelíbilo se mi to ani trochu.
Rozhodla jsem se, že když masturbace nepomohla, mohl by pohyb. Oblékla jsem si moji růžovou teplákovku s černými pruhy, vzala ipod, a vydala se ven zaběhat si. Když mé nohy začaly rytmicky klapat o chodník, nechala jsem se upadnout do transu, který pohyb přináší. Objevila jsem tento trik, který uklidňuje mysl, když jsem před lety začala běhat, abych si udržela kondici – jako Satanova dcera— jsem se neodvážila ukázat slabost;  a schopnost předvídat situace se mi více, než jednou hodila. 
Nevidoucně jsem běžela po cestě v parku, hudba osmdesátek, které miluju, mi naplno hrála v uších. Na rohu jsem zachytila šmouhu někoho dalšího, kdo běžel rychleji a míjel mě. Přesunula jsem se na okraj cesty, což je jediný důvod, proč mě minula čepel v jeho ruce.
Otočila jsem se a viděla někoho úplně neznámého se zářícíma žlutýma kočičíma očima, otáčející zbraní, aby zasadil další úder. Amatér. S elegancí, kterou jsem se naučila v baletu a taekwondu, se moje noha vyklenula nahoru, vyklonila a vykopla nůž z ruky. Útočník zasyčel bolestí, přikrčil se a vyletěl pěstí. Vyklouzla jsem a s lehkostí uhnula, a pak se otočila zpět a tvrdě jsme ho praštila do kořene nosu. Zavrávoral bolestí, a krev tryskala, myslela jsem, že se podívá po snadnější kořisti. Ale takové štěstí jsem neměla, místo toho se začal přeměňovat v něco, co mělo spoustu zubů.
Nečekala jsem v jakou příšeru se změní a uháněla jsem pryč. Můj plán: běžet do obydlené oblasti a ztratit se mu. Všechny nadpřirozené bytosti se starají o to, aby je nikdo neviděl, jinak by nás vláda začala lovit. Nebo hůř, podle filmů, pitvat nás.
Jediný problém s mým plánem? Dosáhla jsem nejvzdálenějšího místa od civilizace. Proklínala jsem se, že jsem blbá a roztržitá. Vím, že je lepší chodit ven ozbrojená, ale asi jsem příliš spokojená se svým životem. Život, který nezahrnuje denní útoky. Život, kde člověk zapomene na svůj titul princezna Pekla, a předstírá, že je normální. Měla jsem vědět, že to nepotrvá; doufala jsem, že moje domýšlivost nebude moje smrt.
Nohy čerpaly sílu z písně “She´s Maniac,“ když jsem běžela skrz lesy, moje rychlost byla rychlejší, než normální lidská, ale ne natolik, abych utekla měniči. Cítila jsem energii šelmy, cítila jsem hladovou sílu, která se plížila blíž a blíž. Rozhodla jsem se nezemřít jako zbabělec s drápy v zádech, zastavila jsem a otočila se na zvíře, které mě lovilo.
Velká horská kočka šla dolů po lesem ohraničené stezce, ukazovala dlouhé špičáky a z očí jí zářila hrozba. Teď jsem si opravdu přála, abych měla s sebou svůj nůž, protože by z téhle obrovské kočky udělal kožich.
Nikdy jsem nebojovala s příšerou beze zbraně, takže jsem rychle přišla s plánem zaútočit – doufala jsem, že mě to nesní.  Kromě toho, to mohlo udržet jeho drápy dál od mého obličeje; připravila jsem se a doufala, že přežiju svůj první ruko-drápo souboj s přerostlou kočkou. Žlutohnědé zvíře se stočilo a vrhlo se na mě s čenichem staženým do úšklebku, který ukázal překvapivě velké zuby, když najednou velké zlaté tělo vystřelilo z boku lesa a narazilo do kočky. Se vzteklým křikem, dvě velké šelmy zajely zpátky do lesa, vrčely a prskaly. No to bylo nečekané.
“Zdá se mi to, nebo tě problémy pronásledují na každém kroku?“ zeptal se muž, o kterém jsem celou noc snila.
Nevěřila jsem svému štěstí a otočila jsem se. Byl to Auric, oblečený v běhacích kalhotách a triku, které dobře ukazovalo jeho bicepsy. Trochu zpocený, jeho obličej otravně arogantní, ale mě pořád připadal stejně úžasný, až to bralo dech. Nevěděla jsem, jestli mám být připravena na boj sním, nebo jestli ho mám shodit na zem a  zřídit.  Možná mám štěstí a on zřídí mě.
„Znova mě pronásleduješ?“ zeptala jsem se místo, abych poslechla své instinkty.
„Ne, štěstí nebo smůla, záleží, jak se na to díváš.“
„Beru to tak, že to byl tvůj kamarád ze včera?“ řekla jsem a ukazovala ke ztichlému lesu.
„Jo.“
„Nejdeš se podívat, jestli je pořádku?“ zeptala jsem se, když nic víc neříkal.
„Ne.“
Auric byl opravdu tichý typ, možná až příliš. „Tak dobře, protože nemáš strach, půjdu. Ahoj.“ A začala jsem odcházet.
Auric se rychle vzpamatoval a dohnal mě. „Proč tě napadl ten měnič?“
„Možná hezky voním,“ řekla jsem. Vlastně nemám ani páru proč mě napadl. Usoudila jsem, že to byl náhodný násilný čin.  Možná jsem náhodou byla ve špatný čas na špatném místě. I když vzhledem k útočníkovým nadpřirozeným schopnostem, spíše se přikláním k úmyslnému útoku. Jen další z pokusů zabít Luciferovu dceru. Teď když nebezpečí pominulo, cítila jsem se podvedená. Přemýšlela jsem nad tím, kdo by vyhrál – kočičí muž nebo já?
„Vypadá to, že máš ráda nepřímé odpovědi,“ řekl.
„ A ty máš zase hodně otázek,“ odsekla jsem. „Jak bych sakra mohla vědět, co ten měnič chtěl? Nezastavovali jsme se, abychom si pokecali. Byla jsem příliš zaneprázdněná bojem o svůj život.“
„Bojem o život?“ zasmál se Auric. „Víš co, vsadil bych peníze, že i kdybych se neobjevil, vyšla bys z toho prostě fajn.“
Teď mě nutí cítit se dobře. Což samozřejmě začalo být podezřelé. To od stejného člověka, který minulou noc tvrdil, že potřebuju ochranu. „Co to je za hru?“ znovu jsem se zastavila a otočila jsem se na něho. „Včera jsi přišel do baru, ptal ses mě na všemožné otázky ohledně baru a jeho majitelky. Pak si mě sledoval domů, a potom ve jménu matky všech kurev, jsi náhodou tady, když mě napadne nějaký šílený měnič, který mě z ničeho nic napadne. A ty si myslíš, že jsem neupřímná? Nevím, co za hru to hraješ, ale se mnou nepočítej.“
„Žádná hra, do tvého baru jsem šel, protože mi ho doporučili. Promiň, že ti byly moje otázky nepříjemné; byl jsem zvědavý a chtěl se bavit. A k včerejší noci, ano, záměrně jsem tě sledoval, abych tě ochránil. To je prostě to, kdo jsem. A pokud jde o dnešek, nemá to se mnou nic společného. Prostě jsem tady byl.
„No jasně,“ řekla jsem a nevěřila mu ani slovo a znovu jsem začala odcházet. Nepotřebovala jsem detektor lži, abych věděla, že něco skrývá. Nezáleželo na tom, jak moc moje tělo křičelo potom poznat ho líp, měla jsem v úmyslu poslouchat hlavu, která stále řvala nebezpečí.
Viděla jsem, že otočil hlavu zpátky k cestě a poslouchal; slyšela sem slabý zvuk, někoho na dvou nohách jak jde po cestě nahoru.
Auric rychle řekl. „Poslouchej, chci si tohle vyjasnit. Proč si nezajít společně na večeři?“
„Musím pracovat.“
„Fajn, pak teda kafe před prací? Řekněme za hodinu?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nemám dost času, ne pokud jsem prvně chtěla vyřídit dodávku věcí do baru. Ale moje tělo ho nenechalo jít tak snadno. „Proč nepřijdeš večer do baru? Můžeš mě pak doprovodit domů, tentokrát záměrně, a ochránit mě před strašákem.“ Málem jsem se překvapením kousla do jazyka. Neplánovala jsem, že to řeknu. I když Auricovi se to zřejmě líbilo. Poprvé, co jsem ho potkala, se usmál; a efekt, který to zanechalo na mé rovnováze, mě šokoval. Brnění se šířilo od hlavy až k mým prstům na nohou, a hlavně mezi tím.
„To zní dobře, pak tedy uvidíme se dneska večer.“
Mezitím co jsme se bavili, došli jsme k okraji lesa. Z téhle vzdálenosti jsem mohla vidět lidi a prodejce – jinými slovy bezpečí. Otočila jsem se, abych se rozloučila, ale Auric už běžel cestou zpátky, pravděpodobně, aby se potkal se svým přítelem. Přítelem, který si nasadil kožich na veřejnosti, aby mě zachránil. Kdybych už necítila něco k Auricovi, byla bych v pokušení poznat lépe jeho přítele.
Ale já chtěla vysokého a záhadného cizince, a ještě k tomu to vypadalo, že i on chce mě. Večer máme něco jako rande. Ou, co si večer obleču?

***

Nervózně jsem si vybírala v čem půjdu do práce, zkoušela jsem outfit za outfitem, holčičí běsnění. Příliš sexy, málo sexy. Chtěla jsem, aby si Auric myslel, že jsem atraktivní, ale zároveň jsem nechtěla vypadat příliš provokativně, aby si nemyslel, že se mi líbí. Což byla pravda, ale nechtěla jsem působit jako příliš nadržená nebo zoufalá. Frustrovaná svými věčně se měnícími pocity, jsem se nakonec rozhodla pro černé kalhoty s nabíranými manžetami, sladěné s halenkou se zlatými odlesky, kterou jsem si nechala napůl rozepnutou, aby ukazovala náznak výstřihu.
Sepnula jsem si vlasy po stranách velkou sponou. Což mělo tu výhodu, že jsem vlasy neměla v obličeji, ale přesto mi volně splývaly na zádech.
Nanesla jsem si jemnou vrstvu makeupu, trocha parfému na zápěstí a za uši a voilá, byla jsem připravená do práce/na rande.
Pokud si moji zaměstnanci všimli, že celou noc sleduju dveře jako ostříž, moudře to nedali na sobě znát. Bylo to jako být zase v pubertě – se zatajeným dechem a vlhkýma rukama čekat, v břiše vír motýlů.
Čas plynul a já jsem čekala. A čekala více. A…
Nepřišel. Nadávala jsem si do všech možných blbců, a zavřela bar. Očividně nebyl obětí stejného spojení, jako jsem cítila já. Cítila jsem se jako patetický idiot. Když jsem otočila klíčem v zámku a zavírala pro dnešek bar, uviděla jsem stín, který se odpoutal od zdi, moje srdce se pošetile zrychlilo.
„Auricu,“ zašeptala jsem a euforie proudila skrze mě. Nakonec přišel.
„Promiň, zasekl jsem se, jinak bych tu byl dříve. Ačkoli jsem se ujistil, že tu budu, až budeš zavírat. Nechtěl jsem, ať ulice trpí, když půjdeš sama.“
Podívala jsem se na něho a jeho rty sebou škubaly. Humor, nová stránka mého rytíře v kožené zbroji; líbila se mi vzhledem k mému sarkastickému postoji k životu. Měl na sobě stejný kožený kabát jako včera, a znova jsem ho závistivě obdivovala. Neschopna odolat, jsem natáhla ruku a pohladila pružný povrch, cítila jsem vzrušení z toho, že moje ruka je tak blízko jeho skutečnému tělu. „Tak měkký,“ zamumlala jsem.
„Ne nadlouho, pokud ho budeš dál hladit,“protáhl.
Trvalo mi sekundu, než mi došla jeho neočekávaná sexuální narážka a zasmála jsem se. „To bylo špatné.“
„Jen pokud máš nestoudné myšlenky,“ řekl s upřímným výrazem. Na chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli moje šílená touha dala sexuální význam nevinným slovům, ale záblesk v jeho očích ho zradil, bouchla jsem ho do ramene.
„Au,“ vyjekl.
„Dobře ti tak, nemáš mě provokovat,“ řekla jsem a usmála jsem se.
„Tomu se nedalo odolat.“
„Myslela jsem, že si na mě zapomněl.“ Hned jak jsem to řekla, jsem měla chuť se nakopnout, jak sem zněla zatraceně zranitelně. A pateticky.
„Na tebe není snadné zapomenout, Muriel,“ řekl s úsměvem. „Půjdeme? Noc čeká.“ Udělal dvorné pukrle, hodil po mě hříšným úsměvem, a mnou projel záchvěv chtíče.
Vyšli jsme a k mému překvapení, chytil moji houpající se ruku a držel ji. Podívala jsem se na jeho silnou ruku, která držela moji malou. Jeho opálená kůže kontrastovala s mojí a jeho síla byla z jeho sevření evidentní. Zvláštní jak mě může rozpálit takhle jednoduchý dotek, jako bych měla horečku; tu která začíná ve slabinách.
„Pravděpodobně bych ti měla říct kde bydlím,“ řekla jsem.
„Šedesát šest Ďáblova ulice, byt číslo šest.“
„Odkud máš moji adresu?“ zeptala jsem se trochu překvapeně. Ujistila jsem se, že nejsem nikde zapsaná, abych si mohla udržet soukromí.
„Sledoval jsem včera tebe a tvou sestru až domů, abych se ujistil, že jste v pořádku došly. Ale vážně Muriel, Ďáblova ulice?“ Jeho oči se zaleskly veselím, když se na mě podíval.
Začervenala jsem se. „Já vím, zní to jako klišé, ale věřil bys tomu, že jsem ten byt dostala se slevou, protože lidé věří tomu, že nosí smůlu?“
„Tomu věřím,“ zamumlal. „Měla si klidný večer v práci?“
„No, měli jsme tam sabat opilých čarodějnic, které zpívaly “I will survive,“ ale bylo to bolestivé pro všechny, nejen pro mě.
Auric se zasmál. „Takže Muriel, barmanko, pořád si myslíš, že tě sleduju?“
„Rozhodně v to doufám,“ řekla jsem. Překvapeně se na mě podíval a já se zasmála. „Nechce snad každá holka chlapa, který by jí byl posedlý? Který by ji pronásledoval na každém kroku a věnoval jí veškerou pozornost?“
„Vtipné, tipoval bych tě na holku, která jde sama po tom, co chce.“
„Neznáš mě natolik dobře, abys věděl, jaký mám vkus.“
„Ještě ne, ale rád bych,“ řekl jemně. Jeho palec hladil hřbet mé ruky, což skrze mě posílalo elektrické výboje.
Moje srdce se zachvělo nad jeho slovy, a jako princezna v pohádce jsem mohla cítit, jak se propadám do jeho kouzel. Musím si připomenout, že jsem princezna Pekla a nejasné šťastné konce jsou jen v knížkách, ne pro holku jako jsem já. Potřebovala jsem zůstat v pohotovosti. Něco bylo pořád špatně. Tento okouzlující příjemný mluvka ani trochu nepřipomínal hrubého a nezdvořilého muže, kterého jsem potkala na začátku.
„Jak to že ten první večer v baru a pak i v parku si byl mnohem víc neotesaný? Dneska večer si zatím víc…“ Přestala jsem mluvit a hledala to správné slovo. „Kavalírský. Máš rozdvojenou osobnost nebo tak něco?“
Auric se zasmál. „Ten večer co jsem byl v baru, jsem se dozvěděl nějaké nepříjemné novinky. Kluci si mysleli, že drink mě trochu zklidní. Omlouvám se, jestli jsem byl příkrý. Těžko navazuju vztahy s lidmi, které neznám. Vlastně, moji kamarádi byli překvapení, jak rychle sem si tě oblíbil. Obvykle mi to trvá mnohem déle.“
Nevěděla jsem co říct na tenhle kompliment. Ani jsem nevěděla, jestli mu můžu věřit. Slova se snadno řeknou – ale kde je pravda. Přišli jsme k mému bytu, a uvědomila jsem si, že se zdráhám nechat ho jít. Vím, že pozvat ho nahoru je nezodpovědné, ale…. Podívala jsem se na něj. Jeho zjizvená tvář se částečně skrývala ve stínu, ale jeho zelené oči jasně zářily.
Co bylo na tom tmavém, záhadném chlapovi, který mě přitahoval jako magnet? Žádné nebezpečí nás tentokrát nesvedlo dohromady. Ztratila jsem hodně ze svého dřívějšího znepokojení a musela jsem uznat, že si užívám jeho společnost. To, že mi přijde atraktivní, je nepopiratelné, ale přesto mě jeho odezva děsila. Byla jsem rozpolcená – věděla jsem, že by měl odejít, ale zároveň jsem chtěla, aby zůstal.
Auric pustil moji ruku, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se na něj, moje srdce šíleně bušilo, uviděla jsem záblesk v jeho očích, když se ke mně blížila jeho tvář. Moje oči se zavřely a naklonila jsem tvář k němu. Jeho teplý dech mě zalechtal. Jeho rty se lákavě vznášely blízko mých. Pohlazení šepotem. Jemný dotek byl jako mocný úder touhy, což mě donutilo zalapat po dechu. Jeho rty kroužily přes mé, přitáhl si mě blíž k tělu, přivlastňoval si mě svým teplem. Moje ruce sklouzly okolo jeho pasu a zachvěla jsem se z pocitu jeho pevného těla. Zatlačil svými rty proti těm mým a jeho vlhký jazyk mě dráždil. Lehce jsem rozevřela rty….
„Auricu!“
Někdo zařval jeho jméno a já měla chuť křičet, aby šel pryč. Z Auricova povzdechu to zřejmě cítil podobně. Otevřela jsem oči a viděla, jak se na mě žalostně dívá.
„Řekni mu, aby odešel.“zašeptala jsem.
„Nehledal by mě, kdyby to nebylo důležité,“ řekl Auric.
„Tak teda fajn,“ řekla jsem uraženě. Neobtěžovala jsem se s loučením. Prostě jsem odešla; zmařil můj odchod, když jsem dávala klíč do zámku. Auricova silná ruka se obtočila kolem mojí a zklidňovala ji. Otevřela jsem dveře, stále jsem odmítala se na něj podívat, ale dal své ruce přes vchod a zablokoval mi cestu.
„Uvidíme se zítra,“ zašeptal, předtím než mi vtiskl tvrdý polibek na rty.
Chtěla jsem říct „Ne neuvidíme,“ ale už rychle odcházel, aby se setkal se svým přítelem, který na něho čekal na konci ulice.
Otřela jsem své stále vibrující rty. Blbec. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě odkopl kvůli kámoši. Mluvím o ráně pod pás pro mé ženské ego. Ale políbil mě.
Plahočila jsem se po schodech do svého bytu, zmatená jako nikdy. Dneska večer, na rozdíl od našich jiných setkání, to bylo hezké. Žádné nepříjemné otázky, žádné násilí. Jen ještě vetší zmatení ohledně mých citů k němu.  Mám ho ráda, nemám ho ráda, je to jen chtíč… Hodně chtíče.
Ruka za kterou mě držel se stále chvěla, jeho staromódní a dvorné gesto mě pořád udivovalo. Nevypadal jako muž, který někoho drží za ruce. Nebo muž, který vtipkuje. A mýlila jsem se také ohledně jeho polibků. Nebyly dobré, byly přímo fantastické. Když jsem si včera myslela, že mé tělo je probuzené, dnes bylo spalováno.
Zamkla jsem dveře, vysvlékla se a lehla si nahá na prostěradla. Tření látky o moji citlivou kůži, mě nutilo svíjet se. V jistém smyslu byla správná věc, že jsem ho nepozvala nahoru. Když jsem byla s ním, moje hormony byly totálně mimo kontrolu. Mohla jsem udělat něco hloupého – a příjemného – přemýšlela jsem, když jsem stiskla jednu svou bradavku, zatímco moje druhá ruka sklouzla po břiše a ponořila se mezi stehna.
Bude na mě taky myslet, až bude doma? Sklouzne jeho ruka po jeho vlastním těle, pevně sevře svůj úd tvrdý jako kámen a bude ho hladit?
Můj dech se začal zrychlovat a můj prst se pohyboval rychleji. Stáhly by se mu koule přitom, jak by pracoval na své hřídeli? Zasténala jsem a ostře mnou projelo bodnutí touhy. Představovala jsem si víc, zvědavá zda když Auric masturbuje, představuje si jak na něm jedu, mé prsa by poskakovaly před jeho obličejem? Olízla bych ho, můj jazyk by si brázdil cestu dolů, přes jeho hruď. Sála bych ho, jeho pták by vyplnil moje ústa. S výkřikem jsem se udělala, moje šťávy zvlhčily prostěradlo pode mnou, intenzita moje orgasmu mě překvapila.
Nelíbila se mi moc, kterou měl Auric nad mým tělem, dokonce mi chyběl, byla jsem bezmocná to zastavit; jen z toho, že jsem pomyslela na jeho jméno, jsem znova ucítila proudění potěšení. Dělala jsem se, jak sem jen mohla, ale vypadalo to, že to nepomůže. Chtělo se mi brečet frustrací.
Bála jsem se, že je tady jen jedno řešení pro moje sexuální dilema. Ale sakra, budu bojovat předtím, než poruším slib, který jsem si sama dala.

7 komentářů:

  1. díky za překlad, skvělé

    OdpovědětVymazat
  2. Teda doufám, že se do něho Muriel nezamilovala, mám ji ráda takovou jaká je! Nechci aby se chovala jako...tele :D Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Krááása, moc díky za překlad, nemůžu se dočkat pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Wow... Doufám, že Muriel nepatří mezi ty, které jsou hned zamilované a bla bla bla ... Jinak děkuju za překlad... =)

    OdpovědětVymazat
  5. taky děkuju za překlad, moc pěkná kapitola:)

    OdpovědětVymazat
  6. jeeej, to není žádné vzrůšo, když je hned udělaná do jednoho chlapa...doufám, že se pak bude rozhodovat mezi více chlapama :D
    díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat