pátek 24. května 2013

Krvavá - 1. kapitola




Narazila jsem prudce do provazů, ale mé tělo se odrazilo zpět do ringu podobně jako střela. Obličej bohužel přistál přímo na pěst vlkodlaka, jenž ze mě právě dělal fašírku. Otočila jsem se dozadu - můj krk schytal většinu toho náporu. Touha mne poháněla přímo do rohu, kde bych si mohla sednout na malou stoličku. Skončila jsem na tyči a zhroutila se v neforemnou hromadu. Byla jsem na kaši, rozbitá a zkrvavená. Jedno z mých očí bylo oteklé a ztratila jsem minimálně dva zuby. Ačkoliv jsem doposud předvedla chabý výkon, nehodlala jsem boj vzdát. „Tohle je všechno, co umíš?“ vysmívala jsem se, plivajíc krev na podlahu. Zpevnila jsem paže a pomalu se zvedala. „Číšník u Selmy měl tvrdší rány, než kterých jsi schopen ty.“

Mitch Jacobson se na mě ušklíbl a poodhalil své zuby, jeho rty však byly sevřené v jednu úzkou, krutou linku. I když byl v lidské podobě, jeho zorničky zazářily smrtící žlutou, jako dvojice blikajících svíček. Z jeho hrudi vycházelo hluboké, dravé vrčení lovce. „Vstaň.“ Zaťal pěsti. „A bojuj.“

„To zní jako dobrý nápad.“ Řekla jsem a stále vyčkávala. „Ale pláž zrovna volá - chce tě zpět.“ S opálenou kůží, štíhle stavěnou postavou a blonďatými vlasy, si Mitche nemilosrdně dobírali pro typický kalifornský vzhled.

Dělala jsem, co jsem mohla.

Vyzvání Mitche na souboj bylo to největší riziko, které jsem do dnešního dne podstoupila, ale rozhodnutí nešlo zvrátit. Šlo o čas. Po letech trvalé nenávisti, strachu, nadávek a výhružek, jen proto, že jsem žena, jsem byla připravená postavit se za sebe nebo zemřít. Po osmnáctých narozeninách se mé Výzvy smečky změnily. Šikanování a potyčky se staly mnohem intenzivnějšími, malé hádky se stupňovaly a měnily v krvavé, ale neplánovala jsem přijít o život v boji.

Nemám v úmyslu zemřít.

Vybrala jsem perfektního soupeře, toho, kdo mi s největší pravděpodobností zaručoval vítězství. Mitch byl nejen hezký, ale také nejméně zkušený vlk, co se narodil Alfou. Na spodním žebříčku hierarchie určitě vyhraji. Přežít znamenalo udržet ho v ohrožení, lehce rozzuřeného a mezitím používat všechny volné chvilky k zotavení.

Potřebuji každou vteřinu, neboť jsem člověkem.

„Jsi opravdu vtipná.“ Zavrčel. „Teď se kurva zvedni a bojuj se mnou.“

Pomalu jsem si klekla. „Jsi prostě až moc hezký, víš? Skoro ženský, s těmi jemně vystouplými lícními kostmi. Měl by ses starat o nošení surfovacího prkna a ne boxovat s holkou uprostřed lesů na severu.“ Technicky jsme neboxovali - ani jeden z nás neměl rukavice, ale ring plnil účel. Výzvy smečky se bojovaly zde.

Poprvé jsem vše pozorovala zevnitř. To, co jsme provozovali, bylo přísně zakázáno a trestáno Smečkou – nebo mým otcem, Callumem McClainem, jenž byl náhodou vůdce Smečky. Mělo by to těžké následky pro další souboje. Přesto ani jeden z nás nehodlal přestat. „Zmlkni, čubko.“ Vrčel. „Hodlám tu tvoji hubu umlčet jednou provždy. Jsi ohavností mezi vlky a já tě dnes večer sprovodím ze světa. Měl jsem to udělat už dávno.“

„To jsou velká slova, Mitchi.“ Vrávoravě jsem se postavila a opřela se o nylonová lana za mnou. „Doufám, že je budeš schopen dokázat.“

„Dokážu je a bude to hodně bolet.“ Zašeptal, postupujíc přímo ke mně. „Budeš prosit, abych přestal.“

„Tak dělej.“ Odsekla jsem. „Plýtváš mým časem. Nebo si potřebuješ odpočinout? Vzala jsem s sebou pár náplastí. Tvůj bratr si z toho může trošku vzít a utírat ti nos. Můžu počkat.“

Josh Jacobson, váhavější z bratrů – na vlkodlačí měřítka, což znamenalo, že se narodil betou, ne alfou – stál mimo ring. Každé dvě minuty se ohlížel přes rameno, jako by čekal, že někdo vrazí do dveří a objeví, jak porušujeme Zákon. Ale nikdo nás nehodlal přerušovat. Tím jsem si zatraceně jistá. Já bych k obrovským šroubovaným, dvoukřídlým dveřím přidala těžký řetěz. Navíc bylo půl třetí ráno a my byli obklopeni několika metry pevného, zvukotěsného betonu spolu s nejmodernější izolací. Můj otec zajistil veškerá opatření, aby smečku udržel v tajnosti.

Jen Josh, byl svědkem toho, jak dostávám na zadek. „Já jsem v životě nepotřeboval nějakou zatracenou náplast.“ Mitch si utřel předloktím nos, rozmazal dlouhý krvavý pruh přes svou tvář. Možná bych uspěla s několika kopy dřív, než by měl šanci zdevastovat můj obličej pěstmi.

„To není to, co jsem slyšela.“ Vykročila jsem do ringu. „Slyšela jsem, že Doc Jace si musel znovu zlomit pár kostí kvůli tobě a není to tak dávno. Na to spotřebuje spoustu náplastí a obvazů.“ Držení vlka dole, tak, že se jeho kosti nemohou samy srovnat a zahojit, bylo považováno za špatný způsob boje - ale velmi užitečný, pokud někomu chcete udělit lekci – což bylo přesně to, co můj bratr dělal.

„Není to tak? Má to něco společného s hašteřením, jež jsi prohrál s Tylerem? A slovem prohrál myslím… prohrál.“ Můj bratr, dvojče, byl tvrdý, neústupný a získal neuvěřitelné postavení už v nízkém věku. Tyler bojoval mým jménem, když mne Mitch začal před několika měsíci popichovat a snažil se mu vštěpit patřičnou úctu.

Jednoduše to nefungovalo.

„Hodlám ti ten úsměv smýt z tváře.“ Zuřil Mitch, chlupy na pažích se mu měnily, rostly silnější a delší, spuštěné přívalem emocí, který byl do očí bijící - výmluvné znamení, díky němuž jsem se přibližovala. Usmála jsem se, protože jsem zapříčinila jeho vzrůstající vztek a dostala se mu pod kůži. „Pořád jen mluvíš. Ale já stále stojím a ty jsi hajzl.“

Přiskočil ke mně rychleji, než jsem stihla zaregistrovat. Dopadla jsem na podlahu a překulila se. Příliš pomalu. Ostré drápy drásaly má záda, roztrhaly tílko a tetovaly hluboké, krvavé rýhy do mé kůže. Dech opustil mé tělo. Když ztratím soustředění, jsem mrtvá.

Mitch mně drtil. Zkroutil mi loket, předtím, než mě zcela přemohl. Přísahal, že mě zabije, ale nepohnul se. Místo toho, s jednou rukou okolo mého krku, přitiskl můj obličej k zemi, jako by típal cigaretu. „Jaký je to pocit?“ vrčel. „Vypadá to, že teď jsi dole.“

Se vší silou, co mi zbyla, jsem zvedla hlavu, prohnula krk a ramena. Podařilo se mi získat trochu prostoru, odlepit se od podlahy. Jeho ruka byla podobná železu, nemilosrdná a tvrdá, ale já byla jako kluzká tekutina. Použila jsem klouzavosti ve svůj prospěch a v malém prostoru, jež jsem si vybojovala, jsem otočila tělo na bok, i když v sevření to šlo těžko. Nohu jsem přitiskla na Mitchovo rameno a s obrovským úsilím jej odstrčila dozadu o pár centimetrů.

To bylo vše, co jsem potřebovala.

„Nedostaneš se pryč.“ Pochopil mou snahu Mitch. „Čekal jsem příliš mnoho let. Nenechám tě zahanbit celou naši rasu, dcero ďábla. Je čas, aby ses vrátila ke svému výrobci.“ Popadl hrst mých vlasů, pramen, co se uvolnil a trhl. Hlava se mi zvrátila do nemožného úhlu – odplata za to, že jsem se nenechala ostříhat. „Nikdo ti nepomůže, Jessico, vyhrál jsem.“

„A,“ zachrčela jsem, „máš … mou patu…“ Ze získané pozice jsem udeřila celou svou silou do Mitchova obličeje – „ve svém zasraném oku.“ Ozval se uspokojující zvuk a Mitch uskočil, držel si ránu a krev mu proudila skrze prsty. „Zatraceně!“

Několikrát jsem se nadechla, abych vykompenzovala ztracený kyslík. Lepkavá krev mi stékala po zádech v teplých potůčcích, ale to nesmí odvést mou pozornost. Musí být nějaký způsob, jak to vymazat z mysli a popichování Mitche bylo nejlepší místo, kde začít. „Copak? Bolí to?“ Mitch zlostně zavrčel.

Stáhla jsem se z jeho dosahu. I když jsem mu pravděpodobně zlomila čelní kosti a pochroumala čelistní, zabere mu jen pár chvil, než se vyléčí. Zpropadené vlkodlačí hojení. Ať už je vlkodlak, cítí bolest – a ta vždy pracuje v můj prospěch.

Po pár okamžicích Mitch spustil ruku, zběsilost změnila jeho rysy ve výraz čiré nenávisti. Krev na obličeji mu pomalu skapávala ze stále se hojící rány na bílé tričko, které vypadalo jako hrozivě nasáklé barvivem. Pozorovala jsem, jak se kosti vrací zpět na své místo. Připadalo mi to skličující, i když jsem hojení viděla mnohokrát předtím. Bylo to jako vystřižené ze sci-fi filmu na FX Channel – jen to bylo doopravdy. Mitchy se vrátil do normálu za méně než minutu.

Zvenčí ringu se ozvalo neskutečně hluboké vrčení, Josh se opřel o lana a oči mu zářily světle žlutou. Do prdele. Bety, celkově, mi nikdy nedělaly tolik problémů, jako Alfy, ale byli stále silnější, než já. Kdyby zápas nabral rychlé tempo, Josh by vyhrál. Instinkt mu nařizoval nechat svého nadřazeného bratra a člena smečky, aby mne zabil. Jestliže by Mitch odpadl, Josh skočí do ringu. Bojovat se dvěma vlky nebylo v plánu, tak jsem se musela ujistit, že se to nestane. Naštěstí byl Mitch znovu připraven.

„Teď to bude sakra bolet.“ Na Mitchovy zakrvácené rty se vplížil úsměv. Vrhl se na mne, jeho ostré nehty uchopily mou paži a než jsem se nadála, byla jsem ve vzduchu. Spadla jsem po hlavě do rohu, přímo na rohož. Nad mými vlasy se táhl dlouhý šrám, čerstvá krev mi tekla do očí. Ztratila jsem svou výhodu – nebo spíš to, co jsem tak vnímala – a musela rychle uvažovat. Ponořila jsem se hluboko do arzenálu dovedností pro přežití, zatímco jsem ležela dole, můj mozek začal zvažovat taktiku. Zbývalo pouze několik málo možností, takže jsem zklidnila svůj dech na minimum, povolila svaly a nechala hlavu volně padnout. Hrála jsem mrtvou.

Vlci mohli zavětřit lež. Mohli slyšet vaše bijící srdce. Mitch pravděpodobně věděl, že nejsem mrtvá, ale snad – zejména proto, že oplýval pořádnou dávkou mužské arogance – předpokládal, že smrt je na cestě. Naštěstí pro mne, všichni vlci sdíleli stejný názor: Ženy jsou slabé. To mi může pomoci. Nezabil by mne chladnokrevně, jeho instinkty upřednostňovaly honičku a boj, ale jeho podrážděnost dosáhla vrcholu, tudíž jsem raději nic nevyloučila. Nemám na výběr. Potřebuji více času.

„Vstávej.“ Odplivl si Mitch. Podlaha se chvěla, když ke mně přicházel. „Vím, že nejsi mrtvá. Přestaň si se mnou hrát. Mám dost tvých keců, tolik, že by mi vydržely na další životy.“ Nepohnula jsem se. Můj tep se spolu s nádechy výrazně zpomaloval. „Řekl jsem, vstaň.“ Kopl do mě. Tvrdě.

Dech unikal z mých plic, ale víčka jsem nezvedla. Obrátil mé tělo jako hadrovou panenku. Věděla jsem, že mám jen milisekundu na reakci, a pokud jsem se rozhodla udělat krok, musím jednat ihned.

„Myslím to vážně.“ Mitch přitiskl patu na mé břicho a zesílil tlak. „Sakra vstaň a-“ Vyskočila jsem, chytila se Mitchovy nohy, jež přímo pobízela, abych ji použila a vymrštila se. Druhou rukou jsem ho udeřila co nejsilněji do kolena. Několik malých kůstek mé dlaně prasklo při kontaktu, ale nic se nevyrovnalo křupnutí, s nímž se rozdrtila Mitchova čéška pod silou úderu. Se zavytím klesl na zraněné koleno. Použila jsem nezlomenou ruku a chytla ho za kotník. Celou svou vahou jsem na něj nalehla, až se ozvalo další prasknutí. „Máš toho už dost?“ Supěla jsem a zavrávorala, snažíc se najít svou ztracenou rovnováhu.

Zazvonilo mi v hlavě, jak jsem netrpělivě přejela po krvi, jež mi pořád stékala po tváři. On se zhojí téměř okamžitě, ale pokud budu mít štěstí, získám minutu či dvě před následujícím kolem. Mitch zavrčel a v příští sekundě sevřel mou nohu. Zatraceně, zůstala jsem příliš blízko. Prudce trhl rukou a já spadla na raněná záda. Bolest šrámů mne oslepila, znovu jsem ochutnávala podlahu. Jeho nehty se mi zaryly hluboko do masa. Přitáhl si mne blíž, ostrými drápy trhal kůži při každém kroku. Tentokrát si svou kořist nenechá utéct. „Je mi jedno, jestli mě zabijí. Stojí to za to.“ Odplivl si. „Vím, že zemřu, ale nejprve to skoncuju s tebou.“

„To nezní moc dobře. Třeba tě mezitím zabiju já.“ Prohnula jsem se, otočila se v pase a zkroutila pěst do podoby kladiva, bušila ho do průdušnice. Mitch vyprskl, ale nepustil mě. Popadl ho vztek, což mi moc nepomohlo. Místo toho mi drtil plíce, vyháněl z nich vzduch. Kotník a koleno se mu už zcela zahojily. Zabořil zuby do mého stehna. Za víčky mi explodovala bolest. „Ty… nevyhraješ.“ Zvedl hlavu, po bradě mu odkapávala krev, jeho hlas byl sípavý díky roztržené průdušnici. „Já jsem kurva vlk… a ty nejsi nic.“

Bolest v noze zaslepila všechno ostatní. Rána pálila jako hrozné syčení ohně, co mi hrozilo úplným vykolejením. Poprvé od doby, kdy jsem vstoupila do ringu, jsem pocítila bodnutí lítosti. Nejsem vlk. Nejsem silná jako vlk. A nikdy jsem se neměla postavit proti vlkodlakům na této úrovni. Bylo to rozhodně pošetilé, ale krucinál, musím něco změnit. Nemám jinou možnost. Žádný vlk mne nikdy nevyzval, protože kdyby ano, můj otec by ho zabil. Včera jsem ještě držela rovnováhu na šachovnici. Boj s Mitchem v aréně byl vzdorný krok – krok představit samu sebe, dokázat Smečce, že jsem připravená se bránit a přestat žít ve stínu. Netrvalo moc dlouho přesvědčit Mitche, aby přišel, strach a hněv zakalily jeho úsudek. Kdybych teď zemřela Mitchovou rukou, pak by bylo pošlapáno úplně vše, čeho jsem se snažila dosáhnout, a vše by bylo pro nic.

Smečka by vyhrála a já bych byla pryč.

To nemohu dopustit.

Vykroutila jsem jednu paži z jeho sevření a popadla věc, která ke mně byla nejblíže – chomáč jeho blonďatých vlasů, otočila jsem si je okolo pěsti jako pojistku. Zatáhla jsem co největší silou a odtáhla mu hlavu pryč ode mne. Zavrčel, vzpouzel se a snažil se vytáhnout vlasy z mého sevření tím, že pěstí narazil na stranu mé hlavy.

Na zlomek vteřiny vše bliklo černě. Když jsem otevřela oči, Mitch byl pryč. Přesto než jsem stihla zaregistrovat cokoliv jiného než mlhavé tvary, něčí ruce mne hodily a já spadla na lana. Odrazila jsem se. Postavila jsem se na nohy, hlavu skloněnou, zvonění v uších. „Bojuj, děvko!“ zařval Mitch. „Nebo jsi příliš slabá, lidská zrůdo?“

„Slabost s tím nemá co do činění.“ Vydechla jsem a předklonila se, položila ruce na stehna, abych zůstala ve vzpřímené poloze. Musím pořád mluvit, buď to, nebo se mohu nechat zabít a bude hotovo. Rozzuřený vlk, nedbalý vlk. „Pokud sis nevšiml, právě ti lidská žena několikrát zlomila kosti. Jaký je to pocit, velký, silný vlkodlaku?“ Naklonila jsem hlavu a poprvé se setkala s jeho očima. Bylo to gesto – nenechám se zkrotit - jímž jsem ho chtěla naštvat ještě víc. „Už se nemůžu dočkat, až se zpráva o tom, jak jsem ti nakopala zadek, dostane k tvým ostatním kumpánům. Jsem si jistá, že se ti budou pár let posmívat…“

Chytil mne za krk, cítila jsem na tváři jeho odporný dech. „Sbohem, Jessico.“ Má krev obarvila jeho rty. „Je mi líto, že tě uvidím odcházet.“

„Nejsem...“, ostře jsem se nadechla, přinutila čelisti, aby se otevřely a nasály vzduch, „,...připravená jít… zatím.“ Mé prsty našly, co hledaly. Nebylo to těžké, u vlků šlo o velký cíl.

Obvykle byl. Prudce jsem stiskla a sevřela to celou rukou, včetně nehtů. Mitch vyjekl, zvětšily se mu oči. „Jak se cítíš ty hov-“

„CO SE TO TADY SAKRA DĚJE?“ Dvojité dveře, vedoucí do arény, vyletěly z pantů, s ocelovým zařinčením se potkaly se zdí na druhé straně místnosti. Mitch ode mne uskočil, jakmile uslyšel hlas Alfy, ale já stále držela Mitchovo nádobíčko. Ozval se trhavý zvuk tkaniny. Následovaný mocným zavytím. Odtáhla jsem ruku, krvavý pruh materiálu mi uvízl mezi prsty. Obsloužila jsem toho kreténa správně. Smála jsem se, což – vzhledem k mému postoji – mi muselo dodat vzezření naprosto šílené ženy. „Tohle dostanete, když se se mnou dostanete do křížku.“ Zašeptala jsem.

„Jessico, vysvětli to!“ Zahřměl otec, vtrhl dovnitř, těsně za ním kráčel můj bratr Tyler a otcova pravá ruka, James Graham. Poté upřel pohled na Mitche. „A co si sakra myslíš, že tu děláš s mojí dcerou?!“ Vybrala jsem tento den, protože Alfa Smečky, táta, měl být pryč. Byl to pravděpodobně také jediný důvod, proč Mitch výzvu přijal.

James vlezl k nám do ringu a chytil Mitche pod krkem, trošku jej přiškrtil. Místo odpovědi Alfě, zachrčel jako malé dítě. Alfa obrátil svou pozornost na mne, zkřížil ruce na prsou a čekal na vysvětlení. „No“, zamumlala jsem, hřbetem ruky si otřela zakrvácený obličej. Pomalu jsem zvedla oči. „Zdá se, že je to docela zřejmé. Mitch“ – ukázala jsem nepřítomně jeho směrem – „a já jsme byli uprostřed zápasu. A bohužel, kvůli přerušení, vítěz zatím nebyl určen. Ale upřímně, právě jsem chtěla uzavřít dohodu. Chytla jsem ho za rozkrok, takže to pro chudáka Mitche bylo docela nepříjemný. Buď by zpíval jako holka, nebo ztratil své mužství úplně, což – všichni z nás vědí – nemůže znovu narůst-“

„Jessico!“ Otec stál přede mnou, naštvanější, než jsem ho vídala v poslední době. „Vypadněte odsud.“ V jeho hlase byla obrovská síla a autorita, která stékala po mé kůži a testovala její vzpurnost. A i když na mne Právo Alfy neplatilo, neboť nejsem vlk, ustoupila jsem. Byla jsem extrémně dobrá v přetlačování, ale věděla jsem, že bych to dnes schytala, vypadal jako by se chystal vybouchnout. Táta se otočil na Jamese a pokynul hlavou směrem k východu. „Odveďte ho pryč. Hned.“

Opatrně jsem vylezla z ringu - mezi provazy a dolů po malých schůdcích v rohu. Celé mé tělo pulzovalo bolestí, boj skončil naprosto nečekaně. Belhala jsem se kolem otce a posadila se na nejbližší bělidlo, k mému sáčku zásob. Na druhé straně místnosti, mělo mé dvojče zabalené pěsti v Joshově tričku. Zdálo se, že se Joshovy obavy potvrdily, jakmile můj otec dorazil na scénu. Tyler s ním třásl, zvrátil mu krk jako loutce, vrčel: „Co jste si chlapi mysleli, vy hovna, že mlátíte holku? No?“

Cítila jsem Joshovo chvění z místa, kde jsem seděla. Pro Betu nebylo nic horšího, než jít proti silné Alfě. Bety, absolutní následovníci Smečky, se vyhýbali konfrontaci. Okolo třetiny narozených vlků byly Bety, zbytek Alfy, neustále bojující o lepší pozici v linii.

K mému velkému zklamání, jsem se také mohla narodit Alfou. Jen jsem si zatraceně blbě vylosovala být ženou a člověkem, místo muže – vlka. Fakt, že jsem se vůbec narodila, bych přirovnala k jedné velké, děsivé genetické hříčce. Vlkodlaci nedisponovali DNA, aby mohli zplodit dívku, tudíž nikdo nenacházel logické vysvětlení mé existence. Dostala jsem označení jako čarodějnice, zrůda – něco, co mají vlci plné právo trestat. Dejte to dohromady s mýtem, co mne prohlašoval za zlo a můj život byl stanoven od narození.

Vlci jsou neskutečně pověrčiví, což znamenalo neustálé ohrožení života. To mi připomínali denně.

„Chci vysvětlení.“ Otec stál přede mnou, hrdě rozkročený. „Čeho sis myslela, že dnešní večer dosáhneš? Smrti? Vyzývat vlky je nejrychlejší cesta, jak se nechat zabít. Tvé chování nebude tolerováno a od tohoto večera se nic podobného nebude opakovat.“

Natáhla jsem se pro svou tašku, rozepnula ji a levou rukou vytáhla ručník. Pravačka byla oteklá – už ani nepřipomínala ruku – spíš jakousi karikaturu rukavice. Ještě v ní škubalo, ale to zvládnu. Teď musím něco vytěžit ve svůj prospěch. Odkašlala jsem si, krk stále plný podlitin a modřin. „Neměla jsem jinou možnost, než s ním bojovat.“ Překvapila jsem samu sebe upřímností. To nebylo v plánu.

„Buď bychom se zde střetli, nebo by se všechno vystupňovalo k násilí. Tak jsem se rozhodla. Věci se změnily. Smečka je čím dál méně tolerantní vůči mé přítomnosti. Doufala jsem, že pokud dostanu Mitche o pár příček níž v hierarchii, budu moci dýchat, byť jen na malou, pomíjivou chvilku.“ Pohlédla jsem na otce a opatrně si přitiskla ručník na tvář.

„Vím, že jste udělali pár ochranných opatření – zabijete každého vlka, který se mne dotkne – ale já tento boj potřebovala. Je na čase, abych si vybrala bitvu, jíž chci bojovat, nebo musím odejít.“ Slovo odejít viselo ve vzduchu, s nevysloveným významem. „Já a vlci nedokážeme společně existovat. Teď, když jsem dovršila osmnácti, jsou příliš neklidní, příliš vyděšení z toho, co má přítomnost znamená. Víš to, vidíš, co se děje. Prostě si to jen nechceš přiznat. Chtěla jsem, abys mne poslal pryč, prosila, ať mne pošleš kamkoliv. Ale jsem stále tady.“

„Vidím dobře.“ Zabručel otec. „Chápu, že je to s mladými těžké. Vnímám problémy, které může mít žena ve Smečce, je tu strach, ale to neznamená, že přijde na údery a skončí to takhle.“ Zoufale ukázal na ring. „Mohla jsi umřít a já nedovolím, aby se tak stalo. Jestliže jsou vlci rozrušení, zavedu víc změn a tvrdší tresty za jakékoliv nepřístojné chování. Zvládneme to a nemusíme tě posílat pryč, kde je více nebezpečí, kde neplatí má ochrana.“

Povzdechla jsem si. Mitch byl ochoten dnes zemřít, jen aby mne sprovodil ze světa. Jaká opatření jsou horší než jeho vlastní smrt? Hodila jsem zkrvavený ručník na zem. „Nejsem Smečka.“ Prohrabávala jsem se v tašce, hledajíc další ručník, ale žádný jsem nenašla, tak jsem použila tričko. „Ty a Tyler jste jediní, co mne považují za součást Smečky, protože jsme rodina. Nejsem vlk, a proto nemám nárok na elitu členství – a upřímně řečeno, to, že nejsem Canis lupus je největší překážka, které čelím. Vlci mě tu nechtějí, ani nechtěli ode dne, co jsem se narodila. A teď jsem dost stará na to, abych bojovala. Najdou způsob, jak se mne zbavit.“ Mé hrdlo se stáhlo bez svolení, ale okamžitě jsem ho uvolnila.

„Jsem ohrožení jejich existence, chyba, čarodějka, problém, dcera zla – vyber si.“ Ztlumila jsem hlas a odhodila špinavé tričko. Únava se dostavila. „A hádej co? Nechci tu být, a to je přesně ten důvod, proč jsem šla do ringu.“ Mávla jsem karikaturou ruky k bojišti. „Rvala jsem se veřejně. Potupa Mitche by mne dostala na okraj a byl to způsob, jak zastavit to, co se blíží. Nakonec, oba víme, že hodlám zemřít v boji, nebo mě konečně musíte nechat jít.“

Tátovy oči zazářily fialovým plamenem, jeho tvář strnula v pevných linkách. Nikdy mi nedělalo problém vyjádřit to, co cítím, ale ještě jsem nebyla tak neomalená. Odchod z domova byl pichlavý předmět a stál za všemi neshodami v minulém roce. V osmnácti jsem začala válčit za nezávislost, a mnohem víc, jakmile agresivita vlků stoupla. Zašel tak daleko, že mi dovolil podat žádost na Policejní akademii dole ve městech, však nakonec mi nedovolil se účastnit. Měla bych skvělé instruktory celý svůj život a prošla testy na nejvyšší úrovni, ale on viděl příliš nebezpečí a tak to radši zamítnul.

Měl starosti, jak mne vnímá naše nadpřirozená komunita, jak se budou chovat k ženě, co se narodila z vlka, a přitom byl zaslepený k rizikům tady, doma.

„Promluvíme si, až se dáš do pořádku.“ Řekl. „Dobře.“ Připustila jsem si malou šanci, že by boj s Mitchem mohl něco změnit. Uvízla jsem tu, nemám bezpečné místo, kam jít.

Ale vím jednu věc.

Oslavila bych sice devatenáctiny, jestli však chci žít do dvaceti, musím najít způsob, jak se z toho pekla dostat ven.

10 komentářů:

  1. Ups, tak to vypadá zajímavě. Díky za překlad, těším se na další

    OdpovědětVymazat
  2. Moc díky za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. skvelá kniha ešte lepší preklad :D niečo na štýl Patricie Briggs.... neviem sa dočkať ďalšej kapitoly... :)))

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad, jsem zvědavá, jak se to vyvine...:D

    OdpovědětVymazat
  5. take diky za skvely preklad :) užasna kniha

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad a výběr knihy vypadá zajímavě :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad.

    OdpovědětVymazat